Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z 24.

Moderátor: jarl

Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z 24.

Příspěvek od Polarfox »

Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z 24.5.1915
Obrázek
„Nůž vražený do zad“ a „potrestání proradné Itálie“ bývají nejčastějšími a nejoblíbenějšími motivy při popisu událostí kolem oficiálního rozpoutání rakousko-italského nepřátelství a vstupu Itálie do války na straně Dohody. Jak už to tak bývá, emoce a zkratky/zjednodušení zcela dominují nad racionálním posouzením situace, jednotlivých východisek a historických reálií obecně. Je sice pravdou, že Itálie byla v době vypuknutí První světové války členem Trojspolku, neboli spojeneckého svazku Německa, Rakousko-Uherska a Itálie (plus tajně přidruženého Rumunska), ale tento měl svá nezaměnitelná specifika a bez historického a národního kontextu to nemá patřičnou vypovídací hodnotu. Zrada spojenců je v rámci složitých mezinárodních vztahů a vnitrostátní situace toho kterého státu věc o poznání rozplizlejší než v případě výkladu poplatného běžným zkratkám a stereotypům.

Trojspolek se, již ze své podstaty a díky rozdílným vnitropolitickým situacím a mezinárodním vazbám jeho členů, rozhodně nikdy nedal nazývat přespříliš kohezním. Zájmy a vnímané hrozby jeho jednotlivých členů nad rámec tvrdého jádra, tj. Německa a Rakousko-Uherska (neboli bývalého Dvojspolku) se často značně lišily, nemluvě o nevyhnutelných proměnách v čase. Nedostatečně reflektována je i skutečná podstata aliance, jež měla zajistit bezpečnost a krytá záda zainteresovaných (tj. i ve vztahu spojenec vůči spojenci, viz. dále) a byla paktem čistě obranným (ostatně s Trojspolkem je pevně svázán pojem/alternativní název "Die Friedensbürgschaft"). Jednotlivé země nebyly povinny být vtaženy do rozličných avantýr a zájmů svých spojenců, pokud tyto byly kolizní s jejich vlastními národními zájmy. Samozřejmě nikde není řečeno, že při shodě zájmů/za přítomnosti adekvátních výhod nemohli jednotliví členové postupovat v souladu nad rámec obranného charakteru paktu, někdo v tom mohl vidět i morální odpovědnost či otázku cti, ale… To vše bylo již jen nadstavbou, neb hlavním imperativem byla bezpečnost, včetně toho, že si někteří členové (Rakousko-Uhersko a Itálie, ev. Rakousko-Uhersko a Rumunsko) nevjedou vzájemně do vlasů a nezačnou spolu válčit. Aliance chránila stejnou měrou před hrozbami vnějšími (jako Francie, Rusko) i vnitřními (viz. výše), na což se bohužel často zapomíná a je tu tendence prezentovat Trojspolek jako pevné spojení s identickým cílem, čímž samozřejmě, kromě snahy o udržení stabilní situace, nikdy nebyl.

Obrázek
Trojspolková idylka

Bylo to ale spojení celkem úspěšné a po tři desetiletí sloužilo víceméně ke spokojenosti jeho členů a v rámci originálního záměru. Například díky oficiálnímu spojenectví Rakouska-Uherska a Itálie, dvou jinak reálně vzájemně nepřátelských států, ev. států s nevyřešenými účty a vždy přítomným Damoklovým mečem národnostní/územní otázky, se dařilo v tomto období zamrzlý konflikt odvracet a oddalovat, přičemž Německo plnilo po celou dobu v rámci aliance roli mediátora. Ostatně rozdílná úroveň vřelosti individuálních vnitřních vztahů byla dalším charakteristickým rysem aliance, stejně tak reálně provozovaná hierarchie (ačkoli teoreticky neexistující).

Svým způsobem volně navázaná Itálie měnila svou orbitu kolem tvrdého jádra Centrálních mocností dle aktuálních světových událostí a vlastních specifických potřeb, neboli v rámci jednotlivých cyklů oteplení/ochlazení vztahů se svým „spojencem“ Rakousko-Uherskem a „nepřáteli“ Francií a Velkou Británií. Udržení dobrých vztahů s Angličany bylo vzhledem k závislosti na dovozu nerostných surovin a potravin a zranitelnosti dlouhého pobřeží vždy kritickým aspektem a i vztahy s Francií, jež původně nahnaly Itálii do Trojspolku, prošly po přelomu století výrazným kontinuálním oteplením. Německý kancléř Bernhard von Bülow jednou přirovnal Itálii k mladé ženě na bálu, která může tančit s vícero muži, pokud se vždy na konci tance vrátí ke svému manželovi. Právě Německo mělo v rámci aliance i mimo ni s Itálií vždy srdečnější a korektnější vztahy a bylo značně tolerantnější. Stejně jako ona mladá žena, i Itálie se vždy vrátila (smlouva byla mezi roky 1882 až 1912 obnovena celkem sedmkrát) a až do roku 1914 v setrvání v alianci viděla smysl, byť výhled do blízké budoucnosti byl otázkou zcela jinou. Klíčové oblasti byly pro Itálii následující – Středomoří obecně, severní Afrika a především pak Balkán a oblasti s italským obyvatelstvem pod rakouskou nadvládou. To formovalo zahraniční politiku a poslední dvě uvedené pak byly třecími plochami a potenciálními rozbuškami vztahů s Rakousko-Uherskem. Za této situace bylo pro Itálii nesmyslné pevně se vázat na vůči jejím zájmům často vysoce konfliktní zahraniční politiku Německa a Rakouska-Uherska (především na sklonku daného období), aniž by za to byla náležitě kompenzována. Řekněme, že Italové byli vždy jednou nohou z aliance venku, anebo naopak pouze jednou uvnitř. Zvláště pak ke konci celého období, kdy se účast v Trojspolku stávala pro Italy pomalu přežitkem a v rámci mezinárodní situace začala ztrácet svůj prvotní význam.

Momentální vojenská slabost a rozjitřená mezinárodní situace (jako důsledky italsko-tureckého konfliktu) pak zajistila v období těsně před První světovou válkou poslední velké vzepětí nadšení pro Trojspolek a oteplení italsko-rakouské spolupráce a vztahů, kam patří i vojenská kooperace (je to údobí, kam spadají poslední revize vojenských plánů, aktualizace a rozšíření námořní konvence atp.). Paradoxně (a pro Trojspolek nepřekvapivě) následovalo toto oteplení po období, kdy byly italsko-rakouské vztahy naopak poblíž bodu mrazu. Nic tehdy nebylo jednoduché a stálé, snad kromě nativní vzájemné nedůvěry. Itálie však stále zůstávala, neb výhody a obavy z konfliktu, jež byly vždy spojenými nádobami, zatím stále převažovaly. Což nutně nemusel být stav věčný. Když se jednou ruský diplomat zeptal italského ministra zahraničí Tittoniho, proč jeho země nadále setrvává v Trojspolku a nevystoupí, dostalo se mu odpovědi „Jednoho dne vystoupíme, ale to půjdeme do války“ [1]. I proněmecký a Trojspolku nakloněný ministr zahraničí Antonino di San Giuliano v roce 1914 připouštěl, že Itálie z něj vystoupí během pár let. Leč jak již bylo řečeno, v té době byla stále obava z války se svými současnými spojenci, především pak Rakouskem-Uherskem krytým Německem, silnější než odstředivé tendence a zbytek politické reality. To však měla velice zásadně změnit První světová válka.

Když uděláme menší odbočku, tak v rámci výše uvedeného je velice snadné spadnout do oblíbeného stereotypu, kde Italové fungují jako bezskrupulózní oportunisté, ale kdo někdy alespoň trochu podrobněji studoval italskou historii a vnitřní a zahraniční politiku, bude ve svých soudech výrazně opatrnější. Itálie byla dosud nově zrozeným státem, sjednocena stále v řadě oblastí spíše formálně než reálně a hledající svou pevnou formu, cíl, garance a místo v politickém uspořádání Evropy a světa jako takového. Z hlavních evropských mocností byla nejslabší a byla otázka, zda-li ji aktuálně do tohoto klubu vůbec zahrnovat. Důsledkem byla značná vnitřní roztříštěnost, nejistota, zda raději dokončit vnitřní konsolidaci (a přijmout roli druhořadé mocnosti), anebo aspirovat na velmocenskou politiku, rozpor ve vnitřní a zahraniční politice, časté střídání vlád (což koherentní zahraniční politice taktéž zcela neprospívalo, v letech 1861 až 1914 se tak v Itálii vystřídalo 49 vlád a 21 ministerských předsedů) a další aspekty. Pak je tu samozřejmě zmíněné strategické hledisko – obchodní a surovinové závislosti, vojenská/námořní zranitelnost, variace vztahů s konkrétními státy, otázka italské menšiny na cizím území, zájmové sféry a oblasti expanze, atd. atd. Bez pochopení vnitřní situace a jejího dopadu na zahraniční politiku (a naopak dopadu strategického postavení na politiku domácí) a bez vhledu do vnitřní sociální dynamiky a ekonomiky můžeme činit jen omezené závěry. A speciálně v případě Itálie to budou v drtivé většině závěry mylné nebo značně zkreslené. Položme si ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, co reálně o historii Itálie, natož historii z let cca 1800-1920, víme. Nebude toho mnoho. Není to ostuda, ale není to ani dobrý start a člověka to uvrhuje do nepříjemné závislosti na mainstreamové interpretaci druhých, která ne vždy musí mít základ dlážděný objektivitou (a v horším případě dobrými úmysly).

Vraťme se však k historickému pozadí. Ať tak či tak, celý spolek se, jak již bylo uvedeno, celkem úspěšně protloukl více než třemi desetiletími své existence a svých silnějších i slabších chvilek, a to i právě díky tomu, že vnitřní nejednota bránila rozpoutání vážnějšího (a širšího) válečného konfliktu, což by byla situace podrobující alianci opravdovému zátěžovému testu. Trojspolek byl možná udržitelný v době míru, ale v případě války již panovaly značné pochybnosti o postupu jednotlivých členů, respektive tvrdého jádra a volněji přidružené Itálie a Rumunska. Zatímco u Němců a Rakušanů nebyl se spřízněností cílů a postupů vážnější problém (což usnadňovalo i politické zřízení těchto zemí, rozdílné od liberálnější a na civilní sféře/parlamentní demokracii výrazně závislejší Itálii) a byla zde vůle jednat i nad rámec oficiální čistě obranné struktury aliance, u Italů byla situace jiná. Jejich kooperace (diplomatická či přímo vojenská) nad rámec smluvních závazků, které jinak hodlali dodržet, by vyžadovala, aby byla pro italský stát přínosem. Což se o hrozbě celoevropské války úplně říci nedalo…

Žádný stát slepě nenásleduje destruktivní politiku, pokud tak činit nemusí a sleduje především své vlastní zájmy a zájmy svých občanů, ne vlád a občanů cizích. K finálnímu lámání chleba v tomto smyslu došlo po tzv. „sarajevském atentátu“ na rakouského následníka trůnu a jeho choť. Když to řekneme přímočaře a syrově, tak samotný skon arcivévody Františka Ferdinanda d'Este nevzbudil v řadě domácích i zahraničních kruhů přílišný smutek (ba dokonce se dá bohužel říci, že si kde kdo oddychnul, včetně agresivnější kliky, nyní již nebržděné), ale Rakousko-Uhersko se pohotově chopilo vynikající záminky zúčtovat s dlouhodobě krev mu pijícím Srbskem. Zde se v plné nahotě projevila vnitřní dynamika pozdního Trojspolku – Itálie nebyla o plánovaných krocích vůči Srbsku a nepřijatelném ultimátu rakouskou stranou oficiálně vůbec informována. Diplomatickými kanály plynula k italským uším pouze povšechná a uklidňující vyjádření. Nedošlo tak k opakování situace z předešlého roku, kdy stejně jako v roce 1914 chtělo Rakousko-Uhersko zatočit se Srbskem jako s nebezpečnou hrozbou (z Balkánských válek vyšlo Srbsko značně posíleno a stalo se definitivně potenciálním magnetem pro odstředivé tendence slovanského obyvatelstva, ev. se samo snažilo vpasovat do role vůdčího elementu Jihoslovanů), ale Itálie varovala před útokem jako potenciální rozbuškou širšího evropského konfliktu (tj. přesně tím, co se později reálně stalo), deklarovala striktní obranný výklad aliance a to, že veškerá odpovědnost padá na rakouskou hlavu. Podunajské mocnářství nakonec ještě naposledy zařadilo v roce 1913 zpětný chod, ale na zúčtování se Srbskem nerezignovalo a z celého incidentu si vzalo významné ponaučení – do budoucna byla Itálie odříznuta od dění a rozhodovacích struktur. Když se tedy situace v roce 1914 opakovala, tak byl italský spojenec postaven před hotovou věc upečenou v ose Rakousko-Uhersko (autor) – Německo (garant). Těm bylo naprosto jasné, že by se Itálie pokusila do všeho hodit vidle, ev. požadovat kompenzace, tudíž se jí (a ani Rumunska, dalšího dotčeného státu) nikdo neptal. Těžko říci, jestli by i tentokráte jasná italská deklarace zabránila válce (s ohledem na mezinárodní napětí však patrně jen na čas), ale preventivně ji italská strana bohužel nevznesla (vzhledem k tajnůstkářství rakousko-německé osy bychom možná stejně chtěli od italské předvídavosti příliš), následující spád událostí byl rychlý a tak se to již nikdy nedozvíme.

Každopádně rakousko-německá arogance a pocit, že mají své spojence ve vleku, efektivně vyvlékly Itálii z jakýchkoli formálních závazků. Ta pak vcelku nepřekvapivě vyhlásila 2.8.1914 neutralitu (vnitřní pevné rozhodnutí padlo již 31.7., přičemž tyto informace samozřejmě prosakovaly i k ostatním členům Trojspolku). Pro vlády hlavních mocností a jejich diplomatické aparáty, s Itálií samozřejmě komunikující, to bylo asi tak stejně přelomové a šokující, jako že voda je mokrá, leč navenek se podařilo rozhořčení či překvapení zobchodovat velice dobře (a to jak před sto lety, tak v současnosti jako populární dojezd). Následující den pak dal ideji družných válečných avantýr v rámci Trojspolku vale druhý „zrádce“, tj. Rumunsko, jež taktéž vyhlásilo neutralitu. Obě země se nacházely v dost podobné situaci a i jejich důvody byly do značné míry shodné (přičemž Rumunsko bedlivě sledovalo, jak se zachová právě Itálie). To se odrazilo i v další spolupráci a vzájemných úmluvách (dohoda z 23.9.1914, jež měla formovat společný postup těchto dvou neutrálů), byť praktický dopad nebyl velký. Řekněme, že na straně Trojspolku bylo dokonale zaděláno na velké mrzení.

Obrázek
dobový kolorit, který nepotřebuje zvláštního komentáře

Situace Itálie byla celkem pochopitelná. Kromě zaměření aliance a, jemně řečeno, ne zcela korektního postupu jejích spojenců tu byl i další neoddiskutovatelný fakt – stát nebyl na válku připraven a nastaven, ať už by to bylo s kýmkoli/na jakékoli straně. Země se ještě ani nestačila vzpamatovat z předchozího konfliktu (Italsko-turecká válka, 1911-1912), jehož dozvuky navíc stále probíhaly a odčerpávaly zdroje, v zemi probíhaly sociální nepokoje, vnitropolitická situace (s adekvátním dopadem na zahraniční politiku) byla roztříštěná a velice složitá a v zemi existovala jasná protiválečná většina. V tomto stavu by jakýkoli konflikt uvrhl zemi do ekonomické, politické a sociální krize, která měla potenciál mladý a křehký stát vnitřně roztrhat nebo jeho vývoj značně zbrzdit. Často slýchaný a citovaný pojem „Sacro egoismo“ je většinou užíván jako ztělesnění nějakého cynického, sobeckého a bezskrupulózního přístupu Italů, čili čiré vypočítavosti, ale skutečný kořen je někde jinde - vše mělo být podřízeno národní jednotě a bezpečnosti, jako hodnotám v tomto historickém údobí pro mladý, doposud nesourodý a zranitelný národ naprosto kritickým. Neutralita byla v takovémto nastavení jediná přirozená, schůdná a rozumná cesta.

A neutralita byla i tím, o co se mělo v následujících měsících tvrdě bojovat. Itálie zprvu doufala v obdobný krok Velké Británie, s níž by tvořila neutrální nátlakový/vlivový blok, ale německé ultimátum Belgii, následná invaze a z toho plynoucí vstup Velké Británie do války (4.8.1914) veškeré podobné naděje rychle utnuly. Od té doby byla podpora Trojspolku velice riskantní a promptní německé vmanévrování Britů do nepřátelského tábora zadusilo poslední naděje (byť jakkoli omezené) na intervenci Itálie na straně Trojspolku. Ta se vzápětí stala bojištěm dvou bloků – jednu stranu zastupovalo Německo (Rakousko-Uhersko se víceméně až do května 1915 rozhodlo nastoupit a držet politiku absolutní nekooperace, trucovitosti a přehlížení, viz. dále), druhou pak Francie a Velká Británie (první nabídky ze strany Dohody přišly hned na začátku srpna 1914). Intenzivnímu tlaku neušel nikdo, ať už to byli politici, obchodníci či noviny (a tím vším zprostředkovaně i veřejnost). Tlak měl širokou škálu podob a používaly se legální i nelegální metody - špionáž, propaganda, komerční válka či prohlubování rozporů mezi intervencionisty a neutralisty (až na pokraj občanské války) byly těmi hlavními. Dopady na ekonomiku (kde hrála prim Velká Británie, jež spolu s Francií uvalila na Itálii de facto ekonomickou blokádu) a vnitřní rozdělení společnosti byly masivní a bylo otázkou, zda-li je vůbec možné zůstat mimo válku. Nejvyšší politické vedení země, tlačené Dohodou metodou cukru a biče (územní pobídky vs. ekonomický tlak) postupně dospívalo k závěru, že to možné není, ať už finálně měli pravdu či ne. V podpoře Dohody viděli jak únik před nevyhnutelným, tak i příležitost a paradoxně i možnost, jak sjednotit roztříštěnou italskou populaci. Ale nepředbíhejme.

Německo se tedy logicky snažilo udržet Italy v neutralitě, zatímco Dohoda usilovala o jejich přetažení na vlastní stranu a přímý vstup do války. Jako nejsilnější evropský neutrál byla Itálie samozřejmě velice cenným „artiklem“. Karty ale byly rozdány výhodněji pro Dohodu – Německo, i přes silné vazby, korektní vztahy a značný vliv na vnitřní italské záležitosti, mělo k dispozici slabší ekonomické a strategické páky a potenciální pobídky. Pověstnou koulí na noze pak byl přístup Rakouska-Uherska, jež zvolilo stejnou diplomatickou formu jako ve všech předchozích italsko-rakouských sporech (především rozličné balkánské krize), tj. Itálii automaticky a univerzálně takříkajíc odpálkovat a problém vystát. A nic tomu nepomohl ani intenzivní nátlak Německa, které s nervozitou sledovalo, jak se celý koráb pomaličku blíží kvůli otázce kompenzací svému ztroskotání. Nic nepomohl ani postoj "naslibujte Itálii naprosto cokoli, když zvítězíme, nebudeme to plnit", proklamovaný samotným německým císařem a podunajská monarchie sveřepě držela svou anti-italskou formu.

Německo sice možná nerozdávalo ze svého, ale udržení Itálie mimo válku byl společný zájem kritického významu a laťka územních požadavků vůči Rakousko-Uhersku (jako kompenzace dle článku VII za akci vůči Srbsku) nebyla na začátku nasazena zase tak vysoko a nesla se víceméně na staré notě známé z dřívějších krizí. Stejně tak úvodní požadavky směrem k mocnostem Dohody (první v listopadu 1914, Itálie zprvu nabídky Dohody nekomentovala a držela odstup) se ani zdaleka nedaly srovnávat s rozsahem implementovaným do pozdější Londýnské dohody z roku 1915. Do těchto proporcí se italské vedení „odbrzdilo“ až na začátku března 1915, kdy dospělo k závěru, že neutralita je neudržitelná a rozhodlo se tedy vyždímat z této skutečnosti co největší zisky. Tyto zvýšené požadavky (kam nyní patřila velká část Dalmácie, Jižní Tyrolsko či díl na porcování tureckých kolonií) již nebyly obhajitelné čistě na základě etnicity, takže byly navléknuty jako důležité pro strategickou bezpečnost (v reálu se tedy jednalo o odbržděný italský imperialismus). Nejzazší ústupek, který bylo Rakousko-Uhersko schopno vypotit, byla nabídka na odstoupení Trentina z konce března 1915. Navíc až v době po skončení války, což bylo Itálii, mírně řečeno, na dvě věci, neboť zde stále visel stejný princip a obava - pokud Trojspolek vyhraje válku, Rakousko-Uhersko udělá na Itálii vztyčený prostředníček a nic nepředá, zatímco v případě vítězství Dohody se nedalo čekat, že nezúčastněná Itálie něco obdrží a vítězové uznají kontinuitu požadavku. Bylo celkem jasné, že pokud má Itálie něco dostat, musí to buď být hned, anebo si bude muset svůj díl zasloužit přiložením vlastní ruky k dílu. Není tedy divu, že rakouská nabídka Řím příliš neuchvátila a motivovala ho definitivně se poohlédnout jinde.

To bylo zpečetěno uzavřením Londýnské dohody ("Patto di Londra", 26.4.1915), jež zavazovala Itálii vstoupit do války do jednoho měsíce od podpisu a následným oficiálním vystoupením z Trojspolku (3.5.1915). A pokud jsme období po vyhlášení neutrality nazvali jako velké mrzení, tak dny a týdny po vypovězení členství v alianci nelze nazvat jinak než naprostou panikou. Tento akt jasně říkal, že s italskou neutralitou je konec, země je na kolizním kurzu a míří k válce. A nebylo žádných pochyb s kým. Na straně Centrálních mocností nastalo zděšení (ne že by to byl krok zcela nečekaný, ale podceňování Italů a bagatelizace situace byly doposud nezanedbatelné, čemuž dopomohla i vyjádření italských neutralistů, jež přesvědčila Rakušany, že Itálie do války nepůjde a je bezpečné se zabetonovat v extrémní pozici a nejít jí zbytečně na ruku) a frenetická aktivita a pokusy v hodině dvanácté vše ještě nějak zvrátit. Vážnost a bezprostřednost situace otřásla i doposud neprůstřelnou rakouskou italofóbní bariérou a Vídeň 10.5.1915 nabídla takové ústupky, které by patrně za jiných okolností Italy uspokojily a rozhodně by i nyní uspokojily neutralisty. Vzhledem k tomu, že nabídka byla ze zoufalosti a pro co největší efekt učiněna veřejně, tak italská vláda zažila poněkud horké chvilky - italská veřejnost a většina politické reprezentace neměla ponětí o jednáních s Dohodou a její ještě velkorysejší nabídce, takže zmíněná rakouská se zdála být velice dobrou. Ale na nějaký zvrat bylo příliš pozdě. Poslední záchrannou brzdou mohli být neutralisté v čele s bývalým několikanásobným ministerským předsedou Giovannim Giolittim, jež měli v parlamentu drtivou převahu (400 z 508 mandátů) a v jejichž moci bylo, alespoň teoreticky, změnit vládu a kurz země, ale jejich vůdce se rozhodl ustoupit tlaku situace. Rukavici hozenou aktuálním ministerským předsedou Antoniem Salandrou, který nabídl rezignaci (a Giolitti byl následně králem vyzván k sestavení vlády), nezvedl ani on, ani další tři vysocí politici a vyklidil pole. Vedly ho k tomu především následující důvody - skládat novou vládu by nebylo vůbec jednoduché, neotočit se zády k dalšímu spojenci a dostát svým závazkům, ať již s tímto kurzem jakkoli nesouhlasil, neboli otázka cti, horší vyjednávací pozice s Rakušany, kterou by nová vláda, silně neutralistická, ze své podstaty měla a obavy z vnitřních krizí státu a dopadů na osobu panovníka a instituci královského majestátu (reálně hrozilo, že panovník, jež vložil do nového kurzu svůj kapitál a vážnost, podá demisi). Od té doby již nebylo cesty zpět. Parlament 20.5.1915 odhlasovává výjimečné pravomoci vládě a 23.5.1915 Itálie vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku.

Samotný proces cesty k válce, byť zcela ústavní, bohatě prostřený stůl londýnských úmluv a válka samotná měly přinést Itálii jak chvilky slávy a národního vzepětí, tak i krizi politického liberalismu a následný vzestup fašismu. Došlo sice k rapidní akceleraci procesu sjednocení spolu s územními zisky, ale zároveň i k rozklížení politického systému a akcentaci/zviditelnění radikalismu a nacionalismu, jakožto po většinu času let První světové války vokálně silných, ale jinak druhotných prvků a motivů. Po válce měly tyto entity, zosobněné pojmy jako iredentismus či jmény jako Gabriele d'Annunzio či Benito Mussolini, v podstatě unést veřejný prostor a vnější vnímání italských motivů a činů na úkor všech ostatních majoritních prvků, idejí, činů a osob.

Události z let 1914 až 1915, vedoucí od členství v Trojspolku, přes neutralitu až po vyhlášení nepřátelství, nemají žádné jasně vykreslené hrdiny ani padouchy. Dá se říci, že všichni chtěli pro Itálii a Italy, jak ty doma (především), tak ty v zahraničí, to nejlepší (každý dle svých představ) a První světovou válku považovali za příležitost, jaká se již nemusí opakovat. Neutralisté se domnívali, že těchto cílů mohou dosáhnout bez toho, aniž by se museli zapojit do ničivého konfliktu a nakonec, i přes faktickou většinu v rámci obyvatelstva i jejich zastupitelů v parlamentu, svůj boj, i díky vnitřní nejednotě, prohráli. A to ať již byla meta neutralismu dlouhodobě udržitelná a pro stát prospěšná či ne. Co se týká zastánců intervence, tj. relativně úzké skupiny kolem konzervativního ministerského předsedy Salandry a ministra zahraničí Sonnina (podporované králem, částí vlády, pestrou škálou politických proudů a hnutí od pravicových liberálů, přes radikály, iredentisty, futuristy, Svobodné zednáře, nacionalisty, republikány až po některé socialisty, vlivným tiskem či částí industriální kliky), kteří dá se říci (a jen s malou dávkou nadsázky) ukuchtili celý vstup do války, tak tam byla motivace dvojí. Prvním byl domácí aspekt/vnitropolitický boj - Salandra (jež byl považován spíše za dočasného ministerského předsedu s omezenou životností) a Giolitti (politický matador, jehož triumfální návrat se očekával) byli rivaly a ten první doufal, že se dokáže etablovat jako silný politický vůdce právě přes válku a příležitosti, které nabízela. Druhým pak jednoduchá premisa/obava - pokud Itálie z poválečného uspořádání Evropy nevyjde adekvátně posílena, tak hrozí, že liberální politický systém a královská instituce tuto situaci nepřežijí a nyní tu existuje příležitost, která se nebude opakovat, nevyužít ji by byl zločin a důsledky by byly zásadní. Další motivaci jsme tu pak již jednou nakousli - pokud by Centrální mocnosti zvítězily, bylo pravděpodobné, že se svému nevěrnému spojenci za jeho "zradu" pomstí, plus v poválečném uspořádání bude Itálie zcela ve vleku Německa jako dominantní mocnosti kontinentu [2]. V případě vítězství Dohody se zase nedalo čekat, že od stolu něco odpadne a vítězové budou reflektovat nějaké italské požadavky. Plus bylo pravděpodobné, že Rusko získá rozhodující vliv na Balkáně a ve Východním Středomoří, jako klíčové italské zájmové sféře. Ne, pokud Itálie chtěla být velkou mocností a chtěla něco získat, ev. obhájit, musela si to zasloužit tou pracnější cestou, tj. vlastním zapojením a přiložením rukou k "dílu". A pokud možno rychle, neboť tehdy stále ještě, i přes šířící se mezinárodní střízlivění, panovala představa, že válka bude rychlá. Takže ani zastánce intervence nelze automaticky zatracovat. Každopádně jejich motivy měly daleko k chladné vypočítavosti a byla to běžná konzervativní politika tehdejšího ražení. Italská výjimečnost tkví pouze v tom, že žádná neexistuje.

Jde ke cti italského státu a jeho představitelů obou proudů, že přinejmenším v osudovém červenci roku 1914 zachovali chladnou hlavu a nevyvedli zcela nepřipravenou zemi do války. Málokterá země oplývala luxusem možnosti do obecného kaskádovitého běsnění nevstoupit a Itálie alespoň svou šanci nepromarnila a získala prostor k nadechnutí. Co by za to mnozí jiní dali...

Poněkud přehnaná očekávání a není zrada jako zrada

Je mi celkem jasné, že celý úvod začíná být poněkud rozvláčný a nudný, ale před tím, než se přesuneme k tomu, jak se s vyhlášením nepřátelství "poprala" námořnictva bývalých spojenců, je nutné nakousnout ještě dvě věci. První z nich je nepochopení (či většinou až absence vnímání) politicko-vojenské duality italského státu. Pro běžného člověka je aliance prostě aliance a spojenec spojenec...a pokud se nějaký spojenec nezapojí bok po boku a nenaplní dávno rozpracované plány, je to prostý zrádce a nikdy patrně neměl v plánu závazky dodržet. Jenže jak se říká, ďábel tkví v detailech. Italská vláda a vedení ozbrojených sil byly díky volnějšímu politickému systému zcela oddělené a paralelně fungující entity. Byla to pouze a jedině vláda (tj. ne král, ne armáda), která určovala zahraniční politiku, uzavírala smlouvy a dojednávala její podmínky. Ozbrojené síly je měly samozřejmě v případě potřeby naplňovat, ale nejkritičtější body mezinárodních smluv držela vláda v tajnosti v rámci velice úzkého okruhu osob, do nejž však armádní špičky nespadaly. Ty měly tedy velice vágní představy, jaké jsou jejich reálné závazky v rámci aliance, respektive jaké jsou podmínky aktivace. Což jim ovšem nebránilo dělat svou práci, mít vlastní názor a vypracovávat ve spolupráci se svými kolegy z Německa a Rakousko-Uherska strategie a operační plány s širokým dosahem - italské divize na francouzské frontě, italské vylodění na jihu Francie, široce vypracovaná námořní konvence, atd. atd. Stejně tak jim to nebránilo v navazování kontaktů, jejich udržování na zcela korektní a upřímné bázi či dokonce v předkládání vlastních iniciativ. Jenže o těchto aktivitách měla zase velice malé povědomí italská vláda, protože je vojáci buď neinformovali nebo politici nevyvíjeli o běžnou vojenskou činnost přílišný zájem. Stejný stav panoval v oblasti informovanosti ohledně aktuálního vývoje. Vojáci měli pramalý až žádný pojem o probíhajících jednáních a jejich směrech. Výsledek byl ale naprosto nevyhnutelný a zřejmý - pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Pro liberálnější státní uspořádání ne zcela neobvyklý stav.

Nejvýraznější dopad to mělo v zahraničí, protože v rámci německé i rakousko-uherské monarchie bylo politicko-vojenské sepětí vždy výrazně užší a kontakt s italskými vojenskými špičkami vysílal chybně vyhodnocované signály. Pro politické a vojenské vedení italských spojenců, které bylo často jedním a tímtéž, to bohužel evokovalo postoj, závazky a míru zapojení italského státu jako takového a ne pouze stanovisko generality, jež bylo vždy finálně závislé na stanovisku a instrukcích vlastní vlády, nemělo k dispozici ani zdaleka všechny informace a přehled o aktuálním vývoji. Samozřejmě to vzbuzovalo vyšší očekávání, než by jinak bylo vhodné a čím proaliančnější zástupce italské generality, tím byly signály silnější a očekávání vyšší. Vojáci ale byli obecně myšlence Trojspolku oddanější a vzájemně solidárnější než civilní představitelé.

Vládci, diplomaté či vojenští představitelé ostatních členů Trojspolku samozřejmě nebyli nemyslící naivní tvorové a panovala reálná obava a konsenzus, že aliance je z italské strany z vojenského hlediska prakticky impotentní. Mnohé tu již bylo přinejmenším jednou řečeno. Vztahy s Francií dávno ztratily bývalý (a i tak přechodný) osten, země galského kohouta byla důležitým obchodním partnerem a tito sousedé měli stále pevněji podchycené své vztahy a středomořskou otázku (viz např. dohoda Prinetti-Barrère z roku 1902). Třecí plochy byly obroušeny a vzájemné vztahy byly naprosto korektní. A obvykle neválčíte se sousedem, s nímž nemáte spory a udržujete dobré vzájemné relace [3]. Problém Velké Británie byl ještě jednodušší a závislost na dovozu, potenciální odříznutí od zámořských území a zranitelné pobřeží automaticky diktovaly udržování velice přátelského soužití s minimální pravděpodobností, že by se Itálie chtěla z vlastní volby nacházet na opačné straně barikády (ve skutečnosti se Itálie dokonce snažila prosadit do alianční smlouvy doložku, která by válku Itálie proti Velké Británii vylučovala). Zároveň si to však nechtěla rozházet ani s Trojspolkem - aliance držela Rakušany spolehlivě od těla a bránila tak válce, jež byla zdaleka nejpravděpodobnější (narozdíl od válčení s Francií atp.) a ani ekonomická stránka věci nebyla nezanedbatelná (po příklonu k Trojspolku byly nedostupné obchodní možnosti kompenzovány spoluprací s ekonomikami nových spojenců a samozřejmě během třiceti let objem a vazby dosti zesílily). Vzhledem k této široce rozhozené síti vztahů a velice úzce definovaným podmínkám aktivace aliance převládal u italských spojenců rezignovaný pesimismus a nikdy toho příliš nečekali. A to včetně případu, že by se Itálie doopravdy zapojila. Což ale neznamenalo, že nemohli doufat a akce italského vojenského aparátu tyto naděje vzbuzovaly. Často to vypadalo tak dobře, že se Němci a Rakušané, špatně odhadující míru politického krytí, odhodlali i věřit.

Toto nutně nemohlo dopadnout dobře a dobře to ani nedopadlo. Italská neutralita si tak při rozdávání šokových lekcí příliš nevybírala. Generalita, která se pomalu připravovala na mobilizaci vůči Francii, měla konečně zjistit, jak úzce je definován Casus foederis, neboli podmínka aktivace aliance a rozčarování Berlína s Vídní bylo taktéž nemalé. Všechna do poslední chvíle vstřícná a optimistická vyjádření italských vojenských činitelů, činěná upřímně a v dobré víře, jim nebyla, spolu s jejich závazky a reálnými přípravami (včetně těch opravdu fyzického charakteru, které probíhaly až do počátku srpna 1914 [4]), nic platná, pokud toto nebylo kryto i politickým rozhodnutím. Za těchto podmínek jim nic netušící italští vojenští činitelé mohli naslibovat třeba 50 divizí a tři loďstva, ale šlo s nimi leda tak šoupat prstem po mapě. A rozhodně to nebyl poslední případ - v podobné mlze tápalo italské vojenské velení i v době rokování s Dohodou a uzavření Londýnské dohody. Tyto dobové nuance italské politiky, přesná znění různých smluv a reálné (a dlouhodobě proklamované) závazky italské vlády se bohužel pohybují pod radarem běžného povrchního zájmu o tyto události a stejně jako v roce 1914, tak i dnes jsou tu očekávání větší, než jaká by bylo záhodno mít. Řada lidí pak slyší slova "aliance", "spojenec" (bez bližších okolností), setká se s jedním nebo vícero koaličními vojenskými plány (bez adekvátní perspektivy) a ke slovům jako "zrádce", "faleš", atp. již nejde daleko. Ale jak již bylo řečeno, ďábel je v detailech a i ďábel by si měl, pokud možno, vzít do pekla někoho, kdo si to opravdu zaslouží.

S čímž se pojí poslední záležitost - v pekle je teplíčko a kotlů a místa dost pro kdejaké vykutálené vejlupky. Přičemž někteří běžně operovali s drzostí proslulé lázeňské veverky.

Italský král Mi vyhlásil válku. Taková zrada, kterou historie nezná, byla spáchána Itálií na obou jejích spojencích. Po 30 let trvajícím svazku nás Itálie v hodině nebezpečí opustila a přešla k táboru našich nepřátel. Itálie není žádným novým nepřítelem, při vzpomínkách na Navaru, Custozu, na Radeckého a vévodu Albrechta, ručíme za to, že budeme také směrem na jih úspěšně bránit hranice monarchie.“ (oznámení císaře Františka Josefa I. národům habsburské monarchie při příležitosti vypuknutí války s Itálií)

Ve světle výše uvedeného by možná bylo zajímavé vést menší zamyšlení na téma, zda-li se do "zrady, kterou historie nezná" dají počítat i některé události z následného (a stále ne zcela kompletního) seznamu:

1904 - Rakousko-Uhersko a Rusko uzavírají tajnou dohodu (neutralita v případě napadení třetím státem, spolupráce na Balkáně - status quo), uvědoměno Německo, ne však již Itálie (kvůli, dle Rakušanů, protiitalskému charakteru smlouvy). Itálie se o této dohodě dozvídá v roce 1909, patrně od Rusů při příležitosti vlastní separátní dohody.

1908 - Zatímco italská Messina a okolí leží v troskách po zemětřesení (jež je považováno za nejničivější v historii Evropy a stálo přinejmenším 80 000 životů) a rozbíhají se široké záchranné operace, včetně zapojení armády a námořnictva, rakouský náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf navrhuje využít této příležitosti k preventivní válce proti oslabené a zaneprázdněné Itálii. Návrh nebyl realizován, což ovšem neznamená, že by neměl vážnou podporu a sympatie. Zatímco ve Vídni šrotují tyto procesy, tak v Messině kotví značné množství ruských, britských a francouzských plavidel a námořníci prohledávají trosky a zachraňují z nich přeživší, leč ve většině případů již jen vyhrabávají mrtvá těla. U Italů tato činnost nezůstane nepovšimnuta a stejně tak před nimi nezůstane skryt ani nerealizovaný rakouský záměr.

Obrázek Obrázek
ruské lodě před Messinou a pomník věnovaný ruským námořníkům, na carskou eskadru dodnes odkazují i jména řady ulic

1908-1909 - Bosenská krize - Rakousko-Uhersko anektuje Bosnu, přes své předchozí závazky takto neučinit, včetně domluv s Itálií ohledně Balkánu. Itálie vznáší v roce 1910 požadavek na kompenzaci, dle článku VII (tajný dodatek z roku 1887), Německo i Rakousko-Uhersko uznávají oprávněnost nároku, ale chtějí vyčkat. Vše zahráno do outu, Itálie neobdržela nic.

1911 - Conrad von Hötzendorf opět navrhuje preventivní válku [5] proti Itálii (alternativně akci na Balkáně - úder proti Srbsku nebo jiné územní alterace), tentokráte při příležitosti Italsko-turecké války. Stejný vývoj jako v roce 1908, plán do značné míry ztroskotal na nepodpoře Německa. To nezabránilo Rakousku-Uhersku alespoň svého spojence nepodrývat skrytě přes podporu Turecka a rozličné házení klacků pod nohy (někdy jsou tam zahrnovány i dodávky zbraní, ale tato informace je těžko ověřitelná).

1914 - Rakousko-Uhersko (vybavené neomezenou garancí od Německa) nekonzultuje s Itálií své plány ohledně Srbska, před Italy zastírá pravý stav věcí a uklidňuje je. Posléze vyhlašuje nepřijatelné ultimátum (přičemž došlo k odmítnutí pouze v jednom bodu) a agresivní, nikoli obrannou válkou se Srbskem aktivuje kaskádu evropských aliančních závazků. Z očekávané lokalizované války se stává celoevropský/celosvětový konflikt. Itálie je přes varování o neslučitelnosti činů Rakouska-Uherska s aktivací aliance a záměr vyhlásit neutralitu označeno za zrádce. Stejně tak jsou odmítány vznesené požadavky na kompenzaci dle článku VII.

1914-1915 - Rakousko-Uhersko ještě v době neutrality přes Turecko, Habeš a obdobné skryté kanály zprostředkovaně podrývá financováním a dodávkami materiálu/zbraní italské državy v Africe (Libye, Eritrea).

Srdečnost vzájemných vztahů a dobrotivost úmyslů samozřejmě neusnula ani v časech války a tak se například po Jadranu a Středomoří proháněly německé ponorky pod propůjčenou rakouskou vlajkou a alternativním označením, posílající ke dnu italské lodě. Tato fraška skončila až v roce 1916, kdy Itálie konečně vyhlásila válku i Německu, ačkoli kvůli zachování vnější fasády plula řada německých ponorek s rakouskou vlajkou a označením ještě dlouho poté.

Toto nejsou obecně neznámé a nebo nějak utajované skutečnosti, ale buď se jim nedostává takové pozornosti nebo je jejich ostří tupeno. Přitom vzájemná rakousko-italská averze je dobře známa a pokud byla nějaká strana této oboustranné "lásky" sveřepější a zákeřnější, bylo to dle mnoha ukazatelů spíše Rakousko-Uhersko. Podunajská monarchie byla slepencem národností se seznamem délky toaletního papíru a nastupující éra nacionalismu a národních států měla být velkou výzvou. To bylo dále podmíněno tím, že podnětem k reformám byl obvykle již neudržitelný tlak a ne vlastní iniciativa či dokonce chuť. A pokud iniciativa přišla, utopila se většinou v mnohonárodní realitě mocnářství se svými mnoha protichůdnými proudy. Jeho vedení vnímalo několik směrů, z nichž dle jejich názoru hrozilo nebezpečí pro celistvost a kontinuitu státu v jeho současné podobě, jako byly právě Itálie, Srbsko či Rumunsko [6]. Přičemž první dva uvedené státy zaujímaly exkluzivní místa "arcinepřátel", které je pokud možno třeba rozdrtit a tak nadobro eliminovat. V případě Srbska, jako nebezpečí pro Jihoslovany obývanou část státu, byly preventivní akce na stole alespoň pětkrát (1906, 1908, 1912, 1913 a 1914) a o Itálii jsme si již říkali. Rakousko-Uhersko nikdy nezapomnělo na ještě stále poměrně čerstvou ztrátu svých bývalých italských držav a zcela se s ní nesmířilo. Naděje na opětovné ovládnutí Benátska či Lombardie nebyly úplně mrtvé, což samozřejmě neponechávalo v klidu ani mladý italský stát (obavy tohoto rázu nebyly jediné a lokalizované na Rakousko-Uhersko, panovala zde obecná ostražitost vůči všem mocnostem, které kdysi ovládaly rozsekané italské území, včetně např. Francie...a jedním z úhelných kamenů italské zahraniční politiky bylo nedopustit opakování tohoto stavu). Samotná existence italského státu pak představovalo pro habsburskou monarchii setrvalou komplikaci s ohledem na zbývající italskou menšimu na jeho území. Bylo nutné počítat s tím, že se Itálie pokusí sjednotit všechna území s podstatnou italskou menšinou, případně tato menšina, motivována nacionalismem a morálně podpořena přítomností samostatného italského státu, projeví vlastní separátní nebo autonomní tendence (ev. kombinací obojího). Rakouští Italové dále mohli působit jako nebezpečné hnízdo liberálních myšlenek a nahlodávat rakouský systém, i kdyby nakrásně neprojevili přímo chuť k odtržení. Vládnoucí kruhy tuto kolizi zájmů a pocit ohrožení projevovaly institucionálně a propagandisticky zakořeněným nepřátelstvím (v rakouských špičkách nebylo o italofóby těžkého kalibru nikdy nouze, za všechny jmenujme již zmíněného náčelníka štábu či následníka trůnu, stejně tak Italové byli vždy vykreslováni jako zákeřní, nedůvěryhodní atp.) a na vnitřním poli cílenou a nevybíravou germanizací a slavizací italské menšiny. To samozřejmě dále otravovalo vzájemné italsko-rakouské vztahy, neboť rakouští Italové, vědomi si existenčního ohrožení své svébytnosti, přicházeli do kolize s rakouskou mocí a veřejné mínění v Itálii toto pozorně sledovalo, zvláště když došlo k nějakému povzbuzení ze strany iredenty/novin či rozjitření nebo kritické události v italsko-rakouských vztazích, ev. rakouskému excesu. Pod tlakem tak byla i italská vláda, která tyto tendence dlouhodobě spíše tlumila kvůli udržení v rámci možností korektních vztahů a pokusů o diplomatické řešení problému.

"Po 30 let trvajícím svazku nás Itálie v hodině nebezpečí opustila a přešla k táboru našich nepřátel." Ve světle výše uvedeného je třeba se ptát, jestli Itálie měla zvláštní pobídku a morální odpovědnost cítit přílišnou věrnost a zda-li již tak trochu v táboře nepřátel nějaký čas nebyla. S jedním spojencem byla ve vztahu na život a na smrt a druhý byl možná hodným shovívavým strýčkem, který dva výrostky držel na vzdálenost paže, ale v případě nutnosti si byl schopný rychle a jasně vybrat, kterému spíše poskytne podporu. A to i kdyby to mělo být na úkor práv a zájmů toho druhého. Košile je bližší než kabát. Podpora zbytku Trojspolku v otázkách italské zahraniční politiky (severní Afrika, Balkán, východní Středomoří) byla sporadická a liknavá, přičemž se očekávalo, že Itálie bude podporovat podobné či odvážnější akce svých spojenců bez zaškobrtnutí a výhrad. Neočekává se tedy od ní přeci jen příliš? A není morální a výkonnostní laťka u těch ostatních naopak zase nasazena až moc vysoko? Popřemýšlel bych nad tím, zvláště pokud bych byl ten, kdo činí rychlé soudy. Jedním ze znaků šikany je i to, že si při vláčení a zesměšňování vybraného jedince pohotově přisadí i ti, kteří jsou rádi, že výběr nepadl na ně a nechtějí skončit na jeho místě. Itálie a její vnímání v historických análech a populárním uvažování má s tímto principem společného více, než by se mnohým zdálo. Vždy si někdo vylosuje Černého Petra a zbytek bude rád, že je možné se vůči někomu vyvýšit a zamaskovat své vlastní působení a slabosti/chyby, ať už je to nepřítel či spojenec. A ať už je to Trojspolek či Dohoda.

Pojďme k věci, aneb co nás tedy čeká?

Po této "ódě na obranu Italů", rozsahem dosahující proporcí samostatného článku a s usínajícím čtenářem na krku, pojďme tedy nastínit, co na něj spadne dále. Jak říká samotný název, jde o popis a rozbor relativně známého rakousko-uherského nájezdu na italské pobřeží z 24.5.1915, jako v podstatě jediné bojové akce rakouské bitevní floty, jehož výročí jsme si nedávno připomněli (a jehož nedodržení je v autorově tvorbě již stálicí :) ). Text to může být místy opět poněkud kontroverzní a nemusí se úplně shodovat s běžným výkladem událostí, ale tak už to chodí, že? Probereme si podrobně strategickou situaci (geografie, rozmístění sil) a východiska k akci (vojenská i morální) a akci samotnou, se zvláštním zaměřením právě na běžnou historiografií diskutabilně podchycené prvky a různé zajímavosti. Pokud někoho v předchozích dílech zaujalo například "topení a kříšení" čtyř stovek námořníků z Viribus Unitis, nemusel by být zklamán ani zde. V textu se bude tentokráte objevovat větší množství citací z českých zdrojů, bohužel hlavně jako prostředek k demonstraci a opozici, ale jinou cestu nevidím. Alespoň ne tak efektivní. Dále je třeba upozornit, že to bude první článek ze série, který začne pomaličku šlapat na paty aureole samotné výkonnosti rakousko-uherského námořnictva za První světové války, pojmům jako iniciativa, neporaženost, poměr ztrát atp., což bude vše rozvinuto v plánovaných budoucích pokračováních. Nejedná se o destrukci, ale demontáž jednotlivých prvků a jejich složení do jiného celku, bez kteréhožto procesu se, dle mého, nedá válčení na Jadranu za První světové války opravdu pochopit. Jsem si vědom toho, že se to nemusí všem zamlouvat, zvláště těm, kteří si navykli na běžně ražený narativ tragické hrdinské role, ale jak už bylo řečeno, takový je život. Pojďme tedy na to.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

Strategická situace

Geografie a infrastruktura

Ačkoli dlouhodobé zanedbávání základen, vybavení a obrany na východním pobřeží (viz. členství Itálie v Trojspolku a obecně dlouhodobá hrozba především ze strany Francie, ev. jiné námořní mocnosti, přičemž Jadran měl v tomto ohledu druhořadý až třetiřadý význam) italskou pozici v tomto prostoru dozajista podkopávalo, největší slabinou byla stále geografie. Tento problém je v našich sférách obvykle upozaděn obvyklým poukazováním na to, jak dlouhé pobřeží muselo Rakousko-Uhersko bránit a jaké to na něj kladlo nároky. To že Itálie má mnohem delší pobřeží, výrazně zranitelnější a k tomu ještě porci zámořských území s odpovídajícími potřebami, zůstává umně skryto. Přičemž samotný Jadran je na italské a rakouské straně ve vzájemné relaci černá-bílá. Členitost pobřeží (což hraje roli při skrytém/chráněném přesunu vojenských a nákladních plavidel, možnosti pozorování, obraně vůči vylodění, při pokládání minových polí, atd.), charakteristiky vod (hrající velkou roli při ponorkových operacích) a s prvním uvedeným spojená dostupnost vhodných přirozených kotvišť vždy pracovaly výrazně ve prospěch Rakouska-Uherska [7]. Byly to právě tyto faktory, které umožnily habsburským námořním silám vést své operace tak jak je známe a štítily je do značné míry před aktivitami Dohody. A byly to zranitelnost italského východního pobřeží a nedostatek/omezení infrastruktury, které umožňovaly Rakušanům většinou lavírovat na hraně beztrestnosti. Ani na rakouské straně samozřejmě nebylo vše ideální, ale tato omezení měla mnohem menší proporční dopad než na italské straně.

Obrázek
schéma základen a důležitých bodů v oblasti Jadranu, včetně měst/bodů napadených 24.5.1915

Co se týká skromného množství přirozených přístavů, mohla Itálie spoléhat především na Benátky, Brindisi, Anconu a nově albánskou Valonu [8]. K tomu lze ještě přidat menší kotviště jako Porto Corsini a Bari.

Benátky - Zdaleka nejdůležitější přístav z výše uvedených, jež se sice infrastrukturou a kapacitou pomaličku blížil svému zenitu, ale stále se jednalo o jednu ze tří hlavních italských námořních základen obecně (dalšími byly La Spezia a Tarent) a k dispozici byly rozsáhlé konstrukční a opravárenské kapacity. Silná byla i pobřežní obrana, i přes svůj postarší ráz. Benátky byly úhelným kamenem italských operací v horní části Jadranu, tuto svou roli si uchovaly po celou válku a v jejím průběhu byly dále posilovány (další/modernější pobřežní instalace, protiletadlová obrana, atd.). Zároveň to byla jediná námořní základna na východním pobřeží, jež byla schopna plně a dlouhodobě podporovat operace bitevní floty.

Brindisi - Daleko na jihu nacházející se Brindisi sice disponovalo vynikajícím a rozlehlým kotvištěm, ale nedostatečnou podpůrnou infrastrukturou. Přeměna na plně vybavenou křižníkovou základnu probíhala od roku 1914 až do konce války a k plnému dokončení došlo až krátce po ní. Pobřežní obrana se mohla opřít o několik baterií včetně těžších kusů (část ze zde použitých kusů pocházela z dříve deaktivované Ancony, viz. dále) a v průběhu konfliktu byla samozřejmě taktéž dále posilována. Po většinu války sloužila tato základna především lehčím silám operujícím ve středním a dolním Jadranu. Jejich hlavními úkoly bylo především střežit Otrantskou úžinu a zde udržovanou blokádu/bariéru, chránit spojenecké transporty a působit jako protiváha rakousko-uherských sil působících z Boky Kotorské.

U dalších přístavů/základen ale dochází k prudkému kvalitativnímu poklesu:

Ancona - Tento pozdější hlavní cíl rakousko-uherského útoku, byl do roku 1866, kdy Italové získali Benátky, jejich hlavní a prakticky jedinou jadranskou základnou, ale význam Ancony poté velice rychle upadal (nedostatek financí, změna vojenské/strategické situace/vztahů s Rakousko-Uherskem) a v roce 1899 byla dokonce ze stavu vojenských základen vyškrtnuta. Cca od roku 1905 sice proběhly menší obnovové práce a o dva roky později se stala opět námořní základnou, ale její hodnota a perspektivy zůstávaly tristní - relativně nechráněný přístav se zastaralým přístavním zařízením a nedostatečnou železniční kapacitou a nevhodný pro kotvení větších plavidel, což ji omezovalo maximálně na základnu lehkých plavidel jako jsou torpédovky či ponorky. Od vojenského zapomnění nebohý a poklidný přístav "zachránila" pouze První světová válka, neboť již v roce 1913 navrhovalo námořní velení v případě války přístav odzbrojit (z důvodu špatného stavu). Obdobný verdikt přišel i o rok později od generála Cadorny - poněvadž město bylo z jeho pohledu prakticky bezbranné a uvedení do adekvátního stavu by vyžadovalo velké/příliš drahé investice, navrhnul ho opětovně vyškrtnout ze seznamu námořních základen. K plné demilitarizaci však, i díky odporu lokálního velitelství, nakonec nikdy nedošlo/nestačilo dojít a ještě v květnu 1915 byla Ancona údajně vedena ve stavu námořních základen ("piazzaforte marittima").

I přes královské edikty z konce roku 1914 šlo o legitimní vojenský cíl, což ovšem neznamená, že by se jednalo o zvláště těžký oříšek k rozlousknutí. Město, teoreticky vojenského charakteru, bylo reálně vůči útoku z moře bezbranné. Baterie, valy a pevnosti dávno zely prázdnotou a pryč byla i spíše symbolická čtveřice 57mm kanónů (jedna baterie, patrně baterie Cipelli), které byly v přístavu přítomny po reaktivaci základny. Posádka tedy mohla využít maximálně ruční zbraně jako pušky a kulomety, což bylo samozřejmě vůči námořnímu útoku platné asi stejně jako tleskání nebo tančení. Některé pevnostní objekty byly dávno rozprodány do soukromých rukou či prošly při rozvoji města částečnou demolicí. Pevnost Marano se tak například změnila na slévárnu litiny a bronzu a i největší pevnost Scrima „padla“ do vlastnictví soukromníka. Ten si pak nad jejím vchodem postavil dům ve tvaru hradu...

Jedinou obranou města tak mohly být jedině mobilní námořní jednotky (v době rakousko-uherského útoku to byla ponorka Argonauta) a miny (v době útoku nepoloženy). Na tuto "drobnost" ať si čtenář vzpomene později, až budou těžké kanóny jádra rakousko-uherské floty drtit anconské baterie a rozličné jiné vojenské cíle a "italská obrana se takřka na nic nezmůže"...neb "italská obrana" je pojem dosti éterický. Je to samozřejmě v ostrém rozporu s klasickou rakouskou verzí (ať již Rakušané věděli proti čemu stojí či ne) a nejběžnější historiografií, ale to ve finále paradoxně zase tolik neznamená. Zaprvé tu mluvíme o stavu ke květnu 1915, ne pozdějším období, kdy byla obrana Ancony zásadně posílena (a ke kterému se dle autorova podezření váží obecně udávané údaje) a zadruhé řada zdrojů je notoricky nespolehlivých a bez konzultace s italskými daty často konfliktní jako den a noc. V případě Ancony se často zneužívá pojem "città aperta", neboli otevřené město, ale korektní pojem "città indifesa" (bezbranné/nechráněné město) je zcela adekvátní.

Porto Corsini - Nejostřejšími "zuby" široko daleko tak disponovalo Porto Corsini, jinak v podstatě přístavní město vnitrozemské Ravenny, s níž bylo spojeno kanálem Candiano o délce 12 km. I samotný přístavní bazén byl s mořem spojen dlouhým a úzkým kanálem (lemovaným u ústí řadami dřevěných kůlů) a nacházel se na křížení tohoto kanálu s vnitrozemskými kanály Candiano a Baiona. Oblast kolem vyústění do moře byla v podstatě jedna velká mělčina, narušená jen zmíněnou spojnicí/vykolíkovaným kanálem. Porto Corsini bylo vybaveno majákem, telegrafní stanicí, přístavem pro malá torpédová plavidla a ponorky (od roku 1906) a hydroplánovou stanicí (pro až 4 hydroplány typu Borel). K vylepšením a vybudování obrany došlo až po vypuknutí První světové války. Byl prohlouben kanál v místě přístavu pro torpédová plavidla a ponorky, hydroplánová stanice obdržela hangár a především došlo k instalaci pobřežního dělostřelectva a přesunům vojenského personálu. Sice šlo pouze o čtveřici postarších 120mm kanónů L/40, sejmutých z letitého obrněnce Sardegna, ale mezi slepými jednooký králem a na více než 800 km mezi Benátkami a Brindisi byly ekvivalentem Ferrari mezi Trabanty a zdaleka nejsilnějšími (a prakticky jedinými) dělostřeleckými kusy. Sestavu doplňovaly čtyři kanóny ráže 57mm na kolové lafetě (v době míru uloženy v ravennských kasárnách) [9]. Z kanónů ráže 120mm byly vytvořeny dvě úzce seskupené baterie (s postavením řízení palby umístěným mezi nimi), jež byly umístěny na pobřeží 200m na jih od od ústí přístupového kanálu (a 50m směrem do vnitrozemí). Čtveřice 57mm kusů byla normálně umístěna na nábřeží/pobřežním valu u přístupového kanálu (a měla tak pokrývat samotný kanál), na cca stejné úrovni jako 120mm baterie. Kromě toho Italové vybudovali falešnou dvoudělovou baterii ráže 152mm (cca 300m jižně od 120mm baterie) a v době vypuknutí války bylo ve výstavbě postavení pro dva moderní protiletadlové kanóny ráže 76mm L/40. Bohužel aby nepřekážely stavebním pracem a přesunu materiálu, byly tři z 57mm kanónů pokrývajících kanál dočasně přesunuty až za nábřeží a čtvrtý byl umístěn poblíž strážního/velitelského postavení u 120mm baterie. To mělo mít při rakousko-uherském útoku fatální důsledky.

Obrázek
poněkud neumělé schéma přístavu Porto Corsini 24.5.1915 a dispozic jednotlivých prvků/aktérů, ale k získání základního přehledu by mělo stačit (původně jsem měl v úmyslu pojmenovat oblast na sever od kanálu „hic sunt leones“ nebo „ráj dosud neobjevených italských pobřežních baterií“, ale... :), každopádně čtenář brzy pochopí, co jsem tím měl na mysli )

Velitelem obrany byl v polovině roku 1914 jmenován hrabě/korvetní kapitán Alfredo Dentice di Frasso (pro našince bude možná zajímavé, že byl přes svou matku, Luisu Chotkovou, spřízněn s rodem Chotků a zámkem Kravsko), jež se do budování obrany a příprav vrhl dosti energicky a zodpovědně. Byla budována zmíněná obranná a podprůrná postavení, baterie byly pečlivě zamaskovány, část civilního obyvatelstva/nebezpečných oblastí byla evakuována, byly vybudovány kryty a okopy pro tu část obyvatelstva, jež musela zůstat, civilisté byli seznámeni s krizovými plány a proběhlo několik cvičení, včetně cvičení za zapojení civilistů. Co se týká personálu, tak italský velitel měl k dispozici oddíl námořníků obsluhujících pobřežní baterie a námořní instalace a odřad pěchoty, z nějž měla v případě válečné akce jedna část podporovat činnost pobřežních baterií (přísun munice, odsun raněných) a část zaujmout postavení u kanálu mezi majákem a budovaným postavením 76mm kanónů. Můžeme říci, že Dentice di Frasso přípravy rozhodně nepodcenil.

Ostatní přístavy - U zbytku později napadených menších přístavů a pobřežních instalací se dá sotva hovořit o nějaké obraně či jen ochraně. Maximum byly různé starší pevnosti, hrady či věže, řada již bez vojenského charakteru, a ruční zbraně.

Dislokace sil

Jak je patrné z výše uvedeného, statické defenzivní prostředky v sektoru/úseku pobřeží napadeném rakousko-uherským útokem prakticky neexistovaly, s výjimkou Porto Corsini. Nejinak tomu ovšem bylo i v případě prostředků mobilních, tj. samotných válečných lodí italského královského námořnictva. Nejsilnější seskupení (Ia Squadra Navale) bylo dislokováno v Tarentu - 4 dreadnoughty (Dante Alighieri a tři jednotky třídy Conte di Cavour), 4 nejmodernější predreadnoughty (třída Regina Elena), 4 nejmodernější pancéřové křižníky (třídy Pisa a San Giorgio), 1 chráněný křižník, 4 torpédoborce a 9 oceánských torpédovek. Druhá nejsilnější formace (IIa Squadra Navale) se nacházela v Brindisi - 2 predrednoughty (třída Regina Margherita), 4 pancéřové křižníky (Vettor Pisani a tři jednotky třídy Giuseppe Garibaldi), 3 moderní předzvědné křižníky, 4 starší chráněné a torpédové křižníky, 3 pomocné křižníky, 10 torpédoborců (11 od 25.5.1915), 12 oceánských torpédovek, 8 pobřežních torpédovek a 7 ponorek. Třetí významnou formací bylo uskupení dislokované v Benátkách - 3 nejstarší predreadnoughty (Sardegna a dvě jednotky třídy Ammiraglio di Saint Bon), 2 pancéřové křižníky (Carlo Alberto a letitý Marco Polo), 1 chráněný křižník, 11 torpédoborců, 5 oceánských torpédovek, 24 pobřežních torpédovek a 13 ponorek. Není divu, že benátský odřad držel neoficiální pojmenování "Divisione ruggine", což se dá volně přeložit jako "Rezavá divize" a jeho složení a italské plány jej předurčovaly především k podpoře pozemních jednotek, opotřebovávací válce lehkých sil, minové válce a blokaci rakousko-uherských sil. V Anconě pak byla detašována jedna ponorka (Argonauta), jinak taktéž náležející k benátským silám. Kromě těchto prvoliniových vyšších formací je tu samozřejmě jisté množství menších/starších jednotek (křižníky, torpédové křižníky, starší obrněnce používané jako plovoucí baterie, torpédovky, dělové čluny, pomocná a k jiným účelům konvertovaná plavidla atp.) roztroušených v rámci jednotlivých italských přístavů a pobřežních velitelství, ev. v zámoří, ale ta do rovnice vstupovala naprosto marginálně a v sektoru rakousko-uherského úderu se nenalézala. Tam se nacházelo pouze jedno (!) válečné plavidlo - zmíněná ponorka Argonauta v Anconě. Vzhledem k tomu, že nejzazší hranice sektoru italských operací (plavidla operující z Benátek a Brindisi) v první den války takřka přesně sousedila s nejvzdálenějším dosahem rakouských operací na obou křídlech, byla šance na vzájemný střet minimální a došlo k němu pouze okrajově na jižním průniku těchto "třecích ploch".

Na tomto místě je nutno říci jednu věc - italské rozmístění sil a existence takřka nechráněného dlouhého úseku pobřeží nebyla ani tak známka neschopnosti Italů, jako spíše odraz geografické a materiální reality a součást italských válečných plánů. Efektivně bránit daný úsek nebylo, nad rámec symboliky, reálně schůdné a Italové to nikdy neměli v úmyslu, zvláště s prostředky, jež měli k dispozici na počátku nepřátelství. Později, za příznivější materiální situace, se italské kroky ubíraly směrem posílení statické obrany a vylepšením infrastruktury, nasazení menších jednotek (torpédovky, ponorky, čluny MAS atp.), pozemních a námořních letounů a mobilních pobřežních baterií (pancéřové vlaky), což se obecně ukázalo jako funkční a úspěšné řešení. Narozdíl od redislokace větších hladinových jednotek a permanentních patrol schopných zachytit a odrazit eventuální rakouský útok, k čemuž po celou válku chyběl dostatek sil (bylo odhadováno, že k splnění tohoto úkolu by muselo italské námořnictvo disponovat čtyřnásobnou silou, než mělo k dispozici) a taktéž infrastruktura.

Ideový počátek, motiv, použité síly a...morálka

Rakušané samozřejmě nebyli hlupáci a většinu z výše uvedeného dobře věděli a nebo měli slušnou představu. Dle některých zdrojů (Hans Hugo Sokol, Österreich-Ungarns Seekrieg 1914-18) měla idea napadení italského pobřeží svůj počátek v době formování námořní konvence v rámci Trojspolku (tj. druhé námořní konvence, jež finálně vešla v platnost v listopadu 1913), kdy Italové charakterizovali své východní pobřeží jako zcela nestřežené. Jeho obrana by pak v případě války s Francií byla zodpovědností Rakušanů (Jadran byl ve spojeneckých plánech rakouský sektor). Přesný stav italské obrany a dislokace námořních jednotek sice nebyly v roce 1915 známy, ale základní skutečnosti/limity se daly obejít jen stěží a reálných překvapení tak mohlo být jen velice poskrovnu. Vzhledem k tomu, že Rakousko-Uhersko obdrželo italským vystoupením z Trojspolku (3.5.1915) jasné finální varování, mělo toto alespoň necelý měsíc na horečné válečné přípravy a nemuselo reagovat z chodu. To se samozřejmě týkalo i námořnictva, které přijalo patřičné kroky (hlídkování, pokud by Italové zaútočili bez vyhlášení války, atp.), vypracovalo/aktualizovalo válečné plány (kam patřil i úvodní masivní nájezd na nepřátelské pobřeží) a čekalo se pouze na vypuknutí nepřátelství. Tento hořkosladký okamžik, očekávaný díky výrazné antipatii obou bývalých spojenců jak s obavami, tak s jistým nadšením, nastal 23.5.1915, kdy Itálie vyhlásila Rakousku-Uhersku válku. Nepřátelství mezi oběma státy mělo formálně započít o půlnoci z 23. na 24.5., ale v tu dobu již byla většina rakousko-uherského námořnictva dávno na moři a na základě připravených plánů směřovala ke svým cílům na italském pobřeží.

"Admirála Hause však ani nenapadlo čekat se založenýma rukama, až se soupeř rozhoupá k činu. Bylo nutné narušit nástup italských armád proti zatím početně velmi slabým rakouským formacím, aby se získal čas potřebný k převozu vojsk z jiných bojišť. Rozhodl se proto hned za úsvitu prvního dne napadnout východoitalské pobřeží a udeřit maximální silou." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Použité síly byly úctyhodné - 12 bitevních lodí, jeden pancéřový křižník, 4 moderní lehké/předzvědné křižníky, jeden chráněný křižník, 14 torpédoborců a 30 torpédovek, rozdělených do osmi uskupení (A až H):

Skupina A (10 bitevních lodí, 4 torpédoborce a 20 torpédovek - tři divize bitevních lodí: 1. Divize – Viribus Unitis, Tegetthoff, Prinz Eugen, 3. Divize – Erzherzog Karl, Erzherzog Friedrich, Erzherzog Ferdinand Max, 4. Divize – Habsburg, Arpád, Babenberg, Erzherzog Franz Ferdinand, torpédoborce Dinara, Reka, Csikos a Velebit, čtyři uskupení torpédovek: a – Tb 74, 75 , 76, 77, b – Tb 57, 58, 60, 62, c - Tb 55, 63, 67, 68, 70, 72, d – Tb 50, 51, 53, 54, 64, 69) - cíle: Ancona

Skupina B (1 bitevní loď a 2 torpédovky - bitevní loď Zrínyi a torpédovky Tb 4, 7) - cíle: Senigallia

Skupina C (1 bitevní loď a 2 torpédovky - bitevní loď Radetzky a torpédovky Tb 56, 73) - cíle: Potenza Picena, Porto Recanati

Skupina D (1 pancéřový křižník a 2 torpédovky - Sankt Georg a torpédovky Tb 1, 2) - cíle: Rimini, Pesaro, Fano

Skupina E (1 lehký křižník, 1 torpédoborec a 4 torpédovky - lehký křižník Novara, torpédoborec Scharfschütze a torpédovky Tb 78, 79, 80, 81) - cíle: Porto Corsini

Skupina F (1 lehký křižník, 1 chráněný křižník a 2 torpédoborce - lehký křižník Saida, chráněný křižník Szigetvár, torpédoborce Balaton, Triglav) - cíle: průzkum na linii Pedaso – Porto Tajer

Skupina G (1 lehký křižník a 4 torpédoborce - lehký křižník Helgoland, torpédoborce Csepel, Tátra, Orjen, Lika) - cíle: průzkum na linii Pelagosa- Lagosta, plus - Tremiti, Torre Mileto, Sinarca, Campo Marino

Skupina H (1 lehký křižník a 3 torpédoborce - lehký křižník Admiral Spaun, torpédoborce Wildfang, Streiter, Uskoke) - cíle: průzkum na linii Pelagosa – Gargano, plus - Vieste, Manfredonia, Barletta

Úkoly skupin G a H byly později zaměněny (ve výše uvedeném textu je původní plán).

Kromě toho se mělo na nájezdu podílet 6 hydroplánů - L 46, L 47 (cíl: Ancona), L 40 (cíl: letiště v Jesi), E 35, L 44 a L 48 (cíl: Benátky).

Jak je dobře vidět, na vzdálená křídla operace byly nasazeny většinou nejmodernější a nejrychlejší lehké jednotky. Především pak jihu, odkud hrozilo největší nebezpečí, byla věnována obvzláštní pozornost. Cíle byly rozmanité - pobřežní železnice, mosty, nádraží, přístavní a průmyslová zařízení, vojenské objekty jako kasárna atp., signální stanice, v přístavech přítomná plavidla atd.

Nu a pak tu byl ještě jeden cíl, který je často přehlížen a nebo brán mylně jako sekundární důsledek - morálka. Samotný admirál Haus ve zdůvodnění svého plánu hovoří o způsobení škod a úderu na morální sílu nepřítele pomocí napadení vojenských bodů na italském východním pobřeží veškerou dostupnou silou. Rakušané mohli i přes rozsah nasazených sil očekávat jen omezené materiální výsledky (včetně dopadu na mobilizaci a nástup/přepravu vojsk), natož něco trvalejšího rázu. Ostatně v dané oblasti nic tak extrémně důležitého ani nebylo. Ve hře byl ovšem i jiný faktor - nejlépe zbrzdíte/zastavíte mobilizaci ne zničením pár vagónů, poškozením mostu nebo rozstřílením signalizační stanice, ale takovým úderem na morálku nepřátelského obyvatelstva, že se země propadne do chaosu. Třeba (náhodou) do takového, který zmítal Itálií takřka rok předtím, v červnu 1914, v průběhu takzvaného "Rudého týdne" ("Settimana rossa"). A jenž zemi na několik dní takřka paralyzoval a vláda přinejmenším na týden dokonce ztratila kontrolu nad některými provinciemi. Asi nás v této souvislosti úplně nepřekvapí, že centrem nepokojů byla jistá Ancona (a obecně region Marche), hlavní cíl rakousko-uherského úderu. Dá se říci, že toto nebohé přístavní město si odbylo svou první zkušenost s nájezdem z moře již 10.6.1914, kdy před ním zakotvilo uskupení italského královského námořnictva (pancéřové křižníky San Giorgio, Pisa, torpédový křižník Agordat a tři torpédoborce), které na břeh vysadilo 10 000 vojáků. Tehdy se to samozřejmě ještě obešlo bez ostřelování přístavu a podobných „nepříjemností“.

Výbušnost italské interní politické situace a nechuť významné (až převažující) části obyvatelstva a politické reprezentace k válce byla známa. Přidejme k tomu jisté předsudky a z toho plynoucí podceňování Italů ze strany Rakušanů, nemluvě o rozvinuté síti špionů a provokatérů, a tito mohli doufat, že možná bude třeba jen hodit do sudu prachu dostatečně žhavý "předmět". A následně vypuknuvší zásadní politická krize/další povstání a nepokoje vykonají své, což zemi a mobilizaci přinejmenším paralyzuje, v tom nejlepším případě ji možná dokonce vyvede z války. Byť posledně uvedená možnost byla vysoce nepravděpodobná a nejočekávanějším cílem byl prostý chaos a ztížení veškerých aktivit dané země.

K dlouhému nechráněnému a nebráněnému úseku italského východního pobřeží (o čemž se Haus soustavně ujišťoval průzkumnými akcemi, které měly potvrdit stav obrany a dislokaci jednotek) tak směřovala masivní "zápalka" v podobě takřka kompletního rakousko-uherského loďstva a cílem bylo za pomoci překvapení na co nejširší frontě a co největší silou způsobit co největší šok a samozřejmě i co největší škody. Možná někomu bude vadit, že rakousko-uherskou akci popisuji jako v podstatě jakýsi legální masový teroristický útok, ale ono to opravdu není daleko od pravdy. Stejně jako je legální bombardovat bezbranné, ale stále militarizované město s vojenskou posádkou, je legální i snižovat morálku nepřítele úderem na jeho slabě bráněné oblasti. Tedy tam, kde se očekává největší efekt a situace se neobrátí vůči útočníkovi (pokud by se tento například potýkal se silným odporem, nedosáhnul svých cílů a naopak morálku nepřítele pozvednul). V boji je málokdy prostor pro vznešenost, ta dostává největší prostor až dodatečně v historických análech a národní propagandě/mytologii. A nájezd rakousko-uherského námořnictva na italské pobřeží není žádnou výjimkou. Nutno podotknout a zdůraznit, že admirál Haus a jeho loďstvo v žádném případě nepřipluli k italskému pobřeží přímo fyzicky zabíjet a terorizovat civilisty (ačkoli ti to ve výsledku asi bohužel "odnesli" ve výčtu mrtvých, raněných a zničeného majetku nejvíce) a sám Haus vydal údajně ohledně bombardování Ancony několik změkčujících rozkazů, jak před akcí, tak i během ní. Leč v nepřímé linii mířil úder hlavně na ně.

Kromě samotného motivu a strategické vize budeme idealistické kudrlinky a převoněnost oklepávat na tvrdé a syrové jádro i nadále. Protože diskutabilní je nejenom samotné "proč", ale i "jak", tj. samotné provedení. Rozličné nedostatky, nepřesnosti a stereotypy (až mýty) běžných pramenů a běžného pohledu pak bude nejlepší prezentovat na nejvýznamějších okamžicích nájezdu. Přistupme tedy k samotné akci.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

Rakousko-uherská akce u italského pobřeží

Nevidí, neslyší, aneb proč nezačít s plnou parádou

"Věc mohla být mnohem těžší, nebo dokonce skončit pohromou, ale Rakušané měli nehorázné štěstí. Italská rozvědka totálně zklamala a nic určitějšího včas nezjistila, přímo před Pulou operující ponorka Jantina z jakéhosi záhadného důvodu nezaregistrovala vyplutí celého rakouského loďstva a posádka vzducholodi Citta di Ferrara, směřující na zvědy k Pule, všemu nasadila korunu. Spatřila sice část rakouských lodí, které ji dokonce ostřelovaly, ale klidně letěla dál, aniž alespoň na poslední chvíli vyvolala poplach! Italové se proto o nájezdu dozvěděli teprve v okamžiku, kdy zaduněly exploze prvních granátů." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Když budeme parafrázovat, věc by byla mnohem lehčí, nebo mohla dokonce skončit něčím rozumným, pokud se nebudeme spoléhat pouze na štěstí, ale i na fakta a "rozvědka" se s nimi adekvátně seznámí a totálně nezklame. Tudíž popořadě:

1) Italská rozvědka není povinna zjistit detailně rakouský plán, aby tento mohl být zhacen. Rozvědka (jakéhokoli státu) může a nemusí, dle okolností a možností, zjistit dostatek informací a nemá to jakoukoli přímou návaznost na schopnost či neschopnost dotyčného státu. Tento argument je z logiky věci zcela účelový nonsens.

2) Záhadný důvod "slepoty" ponorky Jantina nebude možná zase tak záhadný, pokud vezmeme v potaz její hlídkový prostor. Vzhledem k tomu, že italská ponorka operovala na jih od Rovinje, tj. na severozápad od Puly ve směru k Benátkám, zatímco rakousko-uherské loďstvo plulo na jihozápad/jih k Anconě, tak nás asi nepřekvapí, že se protivníci navzájem minuli (tedy pokud by to Rakušané nehodlali vzít takříkajíc "přes Berlín na Karlín").

3) Vzducholoď Città di Ferrara (s mateřskou základnou v Jesi) nesměřovala k Pule na zvědy, ale na bombardovací misi. Náklad bomb, které se při návratu pokusila shodit na bitevní loď Zrínyi, opravdu nenesla jen tak pro srandu králíkům. Když po půlnoci narazila na čelní rakousko-uherský odřad (křižníky Saida, Szigetvár a torpédoborec Velebit), jež na ni zahájil palbu, pokusila se uniknout vystoupáním do větší výšky (z 600 do 900 metrů) a vykroužením širokého oblouku směrem na severozápad, načež byl obnoven původní kurz k rakouskému pobřeží. To se ale nezdařilo do svítání naleznout a vzducholoď byla nucena vydat se na zpáteční cestu. K vlastnímu pobřeží se dostala u Riccione a o něco později spatřila menší skupinu nepřátelských lodí, jež předtím ostřelovaly Rimini a Senigallii a nyní již odplouvaly pryč. Díky vysoké rychlosti rakousko-uherských lodí a silnému protivětru trvalo značnou dobu, než vzducholoď nepřítele dohnala, ale její snaha přišla vniveč a účinně manévrující protivník (cílem byla již zmíněná bitevní loď Zrínyi) se dokázal všem postupně svrženým bombám (7 ráže 262mm a 2 ráže 179mm) vyhnout. Tím pro italskou vzducholoď celé dobrodružství skončilo a následoval návrat na domovskou základnu.

Dle autorovi dostupných zdrojů nebyly italské vzducholodě v té době vybaveny vysílačkami, ale maximálně poštovními holuby. Nebylo tedy moc čím hlásit setkání s nepřítelem a varovat tak vlastní zázemí. Myslet si, že posádka vzducholodi jen tak opustí svou misi a začne dejme tomu s protivníkem (a povětrnostními podmínkami) závodit a poletí svým křehkým aparátem své soukmenovce na souši varovat napřímo (ev. vše vyřeší chudák holub), je asi stěží představitelná. A pak je tu ještě jeden faktor - Città di Ferrara spatřila pouze malou skupinu plavidel s neznámým cílem a to by bylo vše, co hlásit, i pokud by bylo jak. S hlavními silami se Italové nikdy nesetkali.

Celkově asi můžeme říci, že informace jako ty z uvedené citace, dokáží bezesporu hned v úvodu dát vyprávění patřičný odpich a navodit atmosféru, ale to je asi tak vše. Bohužel to opravdu jen předznamenává charakter pojímání věcí následujících a bude hůře...mnohem hůře.

Porto Corsini, aneb nejkrvavější akční film všech dob

Většina zájemců o rakousko-uherské námořnictvo se při zaslechnutí pojmů Porto Corsini a torpédoborec Scharfschütze přinejmenším základně zorientuje. Je jen málo akcí námořnictva podunajské monarchie, které by byly tak zpopularizovány jako smělá akce korvetního kapitána Bogumila Nowotneho a jeho posádky. I přesto (a nebo lépe právě proto) nebude úplně od věci tento husarský kousek zasadit do kontextu. Navíc se jednalo o první napadený bod italského pobřeží a bude tedy záhodno jím i začít.

Jak již víme, úder na Porto Corsini byl svěřen skupině kolem křižníku Novara (Novara, Scharfschütze a čtveřice torpédovek - č. 78, 79, 80 a 81) a pod velením později známého kapitána řadové lodi Horthyho. Na torpédoborec Scharfschütze připadla ta nejtěžší (nebo přinejmenším nejdrzejší/nejtroufalejší) část celého podniku, tj. vniknutí do samotného kanálu/přístavního kanálu, zatímco dvě torpédovky poskytovaly vzdálené krytí a průzkum (č. 78 a 79) a zbylá plavidla blízkou podporu (Novara a torpédovky č. 80 a 81) až na bezpečnou hranici jejich ponoru. Italský přístav, díky zdržením a poruše telegrafního kabelu, v době útoku stále ještě neobdržel informaci o vyhlášení válečného stavu (ta dorazila až v 8:35, tj. v době, kdy se většina rakouských lodí již nacházela zpět ve svých domovských přístavech) a když byla v 3:20 u vstupu do přístavu spatřena silueta neznámé lodi, byla situace v italském táboře logicky dosti zmatená. Těžko lze asi očekávat, že Italové v době mimo válečný stav automaticky spustí na blíže neidentifikované plavidlo střelbu. Nevděčný, leč potřebný úkol identifikovat neznámou loď a zjistit její úmysly připadl na námořního poddůstojníka Giacoma Contiho (jinak sloužícího u pobřežní baterie jako telemetrista, odkud byl za svým úkolem vyslán svým nadřízeným a zároveň velitelem pobřežní obrany). Ke kanálu a tajemné lodi dorazil v době, kdy se tato již nacházela na úrovni budované 76mm protiletadlové baterie a z náspu k ní zvolal notoricky známou větu "Cosa volete?", neboli "Co chcete?". Naprosto jasné odpovědi se dočkal vzápětí, když na palubě neznámé lodi zaštěkal kulomet a rakouská dávka poslala Contiho k zemi s těžkým zraněním. Od té doby nebylo pochyb, jaké umysly neznámé plavidlo, vplouvající do kanálu pozpátku a jeho souputníky, spatřené před pobřežím, přivedly. Byl vyhlášen poplach, vypáleny poplašné výstřely z 57mm kanónů, obsluhy pobřežních baterií a pozemní jednotky se začaly sbíhat ze svých stanů a kasáren a zahájily boj s nepřítelem. Stejně tak rakouské lodě začaly ostřelovat své cíle na pobřeží.

Samotný Scharfschütze se díky momentu překvapení nacházel již tak hluboko v kanálu, že nemohl být ohrožen 120mm bateriemi, zatímco 57mm baterie zajišťující kanál byla mimo akci díky svému přesunu za násep. Obsluha se sice pokusila dostat svá děla na násep, ale díky obtížnosti a nepřetržité rakouské palbě se toto za celou akci nepodařilo a Italové pouze dokázali stáhnout těžce zraněného Contiho do bezpečí. Veškeré obtěžování nepřátelského torpédoborce tak připadlo na střelbu z ručních zbraní, což samozřejmě nebylo mnoho a pro dosažení jakéhokoli hmatatelného výsledku pramálo potenciálně účinné. Scharfschütze tak mohl v kanálu operovat relativně beztrestně, ale zpáteční cesta, kdy musel nutně při výjezdu z kanálu opětovně protnout sektor střelby italských baterií, tentokráte již připravených k akci, byla zcela jiný případ. Naštěstí zbytek Rakušanů nenechal své druhy na holičkách a kapitán Horthy přikázal svým lodím přiblížit se co nejvíce k pobřeží a pokusit se nalákat na sebe střelbu italského dělostřelectva. Odvážný torpédoborec, nyní již plující standardně přídí napřed a vyšší rychlostí, se tak díky tomu vyhnul poškození a protivníkovy granáty jen neškodně prosvištěly kolem (tlaková vlna sice mrštila fregatním poručíkem Albertim přes palubu, ale jeho spolubojovníci ho záhy vylovili). Torpédoborec sice z kritického momentu a celé akce (jejíž jádro trvalo kolem 25ti minut) obecně vyvázl bez úhony, leč účet Scharfschütze zaplatili jiní. Několik granátů a řada střepin zasáhlo Novaru a jeden zásah utrpěla i torpédovka č. 80, přičemž materiální poškození sice bylo spíše zanedbatelné a na bojeschopnosti se nepodepsalo (pouze torpédovka byla dočasně afektována), ale ztráty na personálu byly citelnější - 5 mrtvých a 11 těžce zraněných (plus další lehce, jsou tu samozřejmě menší variace dle zdroje) na Novaře a 3 zranění na Tb 80. Kolem 4:15 byla akce ukončena a nájezdníci zamířili k rakouským břehům.

Italské materiální ztráty nebyly dle všeho závažné (menší škody na majáku, záchranné stanici a některých domech, jak přesně dopadla rybářská plavidla je nejisté) a i lidské byly přes intenzitu palby milosrdně nízké - 1 mrtvý a 8 zraněných (5 vojáků a 3 civilisté, z toho jedna žena). Jedinou obětí se tak stal Natale Zen, elektrikář a jinak civilní pracovník námořnictva, jež byl zabit rakouským granátem ve 3:45 ve své ložnici na vojenské základně (u kanálu Candiano). Zen je tak většinou uváděn jako první italská oběť První světové války (od vstupu Itálie do války).

Obrázek Obrázek
poškození rakouské torpédovky 80T způsobené italskou pobřežní obranou a pamětní deska obětem války v Porto Corsini

Vrchní velitel obrany Porto Corsini, již zmíněný korvetní kapitán Dentice di Frasso, se sice bezprostředně po útoku stal terčem kritiky svých nadřízených (ravennské oblastní velitelství), ale vzápětí sestavená vyšetřovací komise vyzdvihla dobře odvedenou a pečlivou práci při přípravě obrany a dobrý výkon v boji samotném. Jedinými závažnými výtkami bylo stažení 57mm kanónů a nedostatečná ochrana na poli lehkých zbraní. Na druhou stranu absence informace o vyhlášení války byla uznána jako polehčující okolnost. Každopádně válka pro tohoto důstojníka ještě zdaleka nekončila a i po její zbytek poskytoval v poli italskému státu platné služby [10].

Pokud celý střet a rakousko-italský výkon posoudíme střízlivě a zodpovědně, musíme sezdat, že Italové se drželi dobře a po započítání momentu překvapení a některých nešťastných náhod (jako dispozice 57mm baterie) ze střetnutí vyšli se ctí. Patrně mohli střílet lépe, ale na druhou stranu špatné světlo při svítání a závady měly zabraňovat optimální funkci dálkoměru a na pouhých 20 vystřelených granátů ráže 120mm není "skóre" úplně špatné. Pro srovnání - pouze samotný torpédoborec Scharfschütze měl údajně během akce vystřelit 126 granátů ráže 66mm, 560 kulometných a 350 puškových nábojů a 50 nábojů z pistole a intenzivní střelbě všech rakousko-uherských plavidel podlehl jeden nešťastný elektrikář, bylo zraněno 8 osob a lehce poškozeno několik budov. Rakouská střelba, takto bráno, nebyla příliš účinná a přesná a kromě jiného zafungovala i vějička v podobě falešné 152mm baterie, jež v průběhu střetu pasivně přilákala řadu rakouských granátů a Italům se její vybudování osvědčilo a vyplatilo.

Rakušanům se toho sice ohledně provedení, odvahy, profesionality a také troufalosti (až drzosti) moc vyčíst nedá, ale reálný výsledek byl hubený a v podstatě utrpěli větší nebo přinejlepším obdobné škody - kolem 20ti mrtvých/zraněných a poškození na Novaře a Tb 80 byla možná nekritického rázu, ale ne zanedbatelná (Novara - četné díry v komínech, krytech vývodu ventilace, můstku a jeho okolí, zcela rozbit jeden člun, další těžce poškozen, jeden plný zásah přes boční pás, další granát pak prošel do skladu uhlí, kde, naštěstí bez exploze, zůstal zaseknutý v přepážce sousedící s jedním ze skladů munice!). Když to přepočítáme na objem vystřelené munice, bude výsledek ještě rozpačitější. Rakouské granáty velmi často míjely a přestřelovaly.

To samozřejmě nezabránilo rakousko-uherské propagandě celý nájezd účinně exploatovat (10-20x těžší italské ztráty a podobné vylomeniny), kterýžto výklad díky přídavkům v podobě přibarvených materiálů z úst/pera pamětníků a nezdravé absenci ověřených (či vůbec nějakých) informací z druhé strany tábora, dané jejich ignorací jako něčeho zcela nepotřebného, přetrvává do dnešních dnů. V ČR se touto akcí podrobně zabývá především (a logicky) publikace "Příběh Ostrostřelce" od J. Nováka. Ta údajně čerpala většinu informací a detailů (formou volného převyprávění s doplňky a komentáři) ze spisku "Dreiunddreissig Monate Kriegsfahrten mit S.M.S. Scharfschütze" (vydání 1918) od samotného velitele torpédoborce Scharfschütze, kapitána Nowotneho. Je celkem jedno, zda-li nedostatky obsahuje již původní publikace (rozhodně nebude bez viny, neb obdobné formulace, sekvence a chyby jsem zachytil i u polských fandů a autorů) a nebo to padá na oltář "volnému převyprávění" či umělecké licenci, neb hlavní je podstata věci a finální výsledek. Ten pak obsahuje vysoký počet časových nekonzistencí (proházení událostí vůči reálné časové ose), není zde nouze o dechberoucí skutky, poutavé okamžiky a komické vložky - ozbrojenci odlišné barvy pleti s fezy a turbany na hlavách, neexistující baterie pálící z rozličných a často absurdních míst se hemží jak houby po dešti, pokosené pěší formace, civilisté střílející z bárek a po vzoru TV Nova nesmí chybět ani zvířátko na konec...hrdinské skutky psíka, příhodně pojmenovaného po italském ministerském předsedovi. Nebudu ani trochu přehánět když řeknu, že celý popis akce v dotyčné knize je naprostý a dokonalý bizár. Jako malou ochutnávku toho, kam až může kreativita a absurdita zajít, můžeme použít osudy nebohého námořního poddůstojníka Contiho:

"Z pěší formace se do okopů dostalo jenom pár jednotlivců, ostatní pokosil kulomet, nebo se ukryli kdesi v hustém porostu. Jeden italský námořní poddůstojník v bílé uniformě, zřejmě zcela zmatený a ještě se snad obávající nějakého hrozného omylu, vyběhl na blízký násep a zvolal "Cora volete?" ("Co chcete?"). Na chvíli tím uvedl všechny v úžas, ale blízká exploze italského granátu ho vzápětí srazila na kolena a v této pozici dostal smrtelný zásah kulkou z rakouské pušky. Věc byla jasná, odpověď zbytečná." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Ano, jasné a zbytečné to celkem je. Reálná historie byla naštěstí ke Contimu (a ostatně i pěší formaci, ať už v dané podobě v realitě existovala či ne), kterého daný popis událostí stačil v pár řádcích teleportovat v čase, udělat z něj idiota a ještě jej napůl popravit vlastním neexistujícím granátem a totálně zahubit rakouskou kulkou, shovívavější. Giacomo Conti se ze svého zranění naštěstí po třech měsících zotavil a čekala ho ještě pestrá válečná služba. Po rekonvalescenci nastoupil jako pozorovatel k hydroplánovému oddílu, ale jeho leteckou kariéru bohužel později ukončila nehoda, byl převelen na pozemní frontu a po Caporettu krátce sloužil v Albánii. Konec války ho zastihl jako velitele člunu MAS, s nímž vyplouval na mise k istrijskému a dalmátskému pobřeží. Po válce přešel k administrativním funkcím, nejdříve jako tajemník vyššího důstojníka a posléze jako námořní a letecký atašé ve Švédsku. Někdy je ošklivý zásah z kulometu na palubě tajemného plavidla plížícího se pod rouškou noci/ranního šera do přístavního kanálu paradoxně lepší, než zásah exaltovanou propagandou nebo uměleckou licencí. Alespoň Giacomo Conti by to dle mého takto rozhodně viděl.

Zakončeme tuto kapitolku naprosto přesným vizuálním znázorněním hrdinských skutků torpédoborce Scharfschütze a jeho posádky tak, jak jsou popsány v knize "Příběh Ostrostřelce" (nebohá loď a posádka si to sice naprosto nezaslouží, ale co z nich kdo udělal, to z nich kdo udělal, ať už to byl Rakušan, Polák, Čech či ET mimozemšťan)...



...a střezme se prosím podobných závěrů (viz. níže), neb je to nekorektní, ostudné a bizarní. Naprosto nikomu to neprospěje, nejméně pak slavnému jménu a dobré pověsti rakousko-uherského námořnictva:

"Do určité míry - přes utrpěné ztráty a celkový neúspěch - však události v Porto Corsini přivítala také druhá strana. Alespoň na jednom místě se útočníci setkali s větším odporem a italská porážka nebyla tak ostudná. Otázku, proč se zde urputně bojovalo, lze sotva přesně osvětlit, určité náznaky ale existují. Velitel místní obrany byl možná zodpovědnější než ostatní italští oficíři, ale prokazatelně k němu zpráva o zahájení válečného stavu dorazila teprve v půl deváté ráno 24. května, kdy on i jeho vojáci měli už první bojový křest dávno za sebou. Právě to vzbuzuje podezření, že bdělost stráží a schopnost se rychle chopit zbraní u ostatních neovlivnila kvanta alkoholu, kterým by jinak bylo "nutné" zapít budoucí slavné vítězství." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Ostatní menší napadené body italského pobřeží - průběh a výsledky

V době, kdy se dobrodružství torpédoborce Scharfschütze pomalu chýlilo ke svému závěru, začaly po celé délce italského východního pobřeží propukat další italsko-rakouské střety, pokud se tak tedy tyto akce, v drtivé většině z principu věci jednostranné, dají nazývat. Přibližme si tedy alespoň základně jejich průběh, přičemž cíl hlavních sil rakousko-uherského loďstva, neboli Anconu, si ponechme na samý závěr.

Rimini - Skupina plavidel, později identifikovaných jako nepřátelská, byla spatřena již v 3:30. V tu dobu ještě Rakušané udržovali směr na Cesenatico, než si uvědomili svůj navigační/orientační omyl a provedli obrátku zpět na Rimini. Město bylo o vyhlášení válečného stavu včas uvědoměno a obyvatelstvo řádně zpraveno o postupech při eventuálním útoku. Samotné bombardování mělo proběhnout mezi 4:50 a 5:15, tedy během necelé půl hodiny, na vzdálenost cca 4 000 metrů. Střelbu záhájily nejdříve nejtěžší kanóny ráže 240mm, později se přidaly i 190mm a 150mm kusy (údajně mělo být na město a jeho okolí vypáleno celkem 54 granátů). Ostřelování patrně mohlo být delší, ale svazek byl admirálem Hausem předčasně odvolán, přerušil palbu a opustil italské pobřeží (čímž byl nucen rezignovat na plánované ostřelování Pesara).

Otázkou je, zda-li to hrálo nějakou zásadní roli, neboť vítr hnal kouř do města, komplikoval vedení palby a řada původně zamýšlených cílů ani nebyla identifikována (průmyslová zařízení, železniční stanice, akvadukt a plynojem). Rakušané se soustředili na železniční trať a především dva mosty (železobetonový most přes řeku Marecchia na trati Rimini-Bologna a poté železný blíže přístavu), ale finální reálný efekt byl skromný - oba mosty byly poškozeny, ale bez vlivu na železniční provoz, došlo k nevýznamným škodám na železniční technice (zapáleno několik vagónů odstavených na vedlejší koleji) a poškozeno bylo i několik domů v okolí dotyčných mostů. Zraněn byl jeden voják (Dinnano Nicola, konající službu na strážní pozici u železobetonového mostu, i přes nebezpečí a následné ošklivé zranění způsobené rakouským granátem zůstal na své pozici až do příchodu posil a vystřídání a teprve poté byl odvezen do nemocnice) a civilní ztráty činily jednoho mrtvého a 7 zraněných.

Obrázek
poničené budovy v Rimini

Více než přímými válečnými akcemi, které měly sporadicky trápit Rimini ještě přinejmenším po celý zbytek roku 1915 a začátek roku následujícího (rakouské nájezdy/nálety z června, července a prosince 1915 a ledna 1916), než byla zavedena patřičná obrana, trpělo město a jeho obyvatelstvo hlavně nepřímými dopady války. Již v září 1914, poté, co poblíž města narazila malá rybářská plachetnice na zbloudilou rakouskou minu (9 mrtvých), došlo k zákazu rybaření a vypuknutí války s Rakousko-Uherskem k tomu nádavkem pohřbilo čilý obchod, kdy italské "trabaccoli“, neboli typické zdejší menší plachetnice, zajížděly nezřídka až do Terstu, Puly, Rijeky či Zadaru. Jen v Rimini bylo těchto plavidel 281 a byť jejich celkový výtlak, cca 8 000 tun, nevypadá příliš impozantně, počet obyvatel takto dotčených na jejich živobytí byl značný a díky všem těmto ranám ekonomika města citelně strádala. Vláda to řešila jak finančními úlevami, tak kompenzacemi pomocí státních zakázek (jako třeba na šití vojenských uniforem).

Můžeme asi říci, že úvodní rakouský nájezd mohl být vizuálně působivý, ale celkově se nejspíše rozpustil v problémech všedních válečných dnů (výše uvedených a jim podobných). Na druhou stranu zde můžeme vidět, že tyto problémy, zvláště v jimi více afektovaných oblastech země, asi u řadového italského občana sotva přidají válce na atraktivitě. A pokud by se Rakušanům podařilo tuto nespokojenost obrátit správným směrem, tak se opravdu mohlo stát mnohé. Leč rakouský předpoklad v tomto zásadně selhal, jak budeme rozebírat v celkovém zhodnocení na konci článku.

Senigallia - Ostřelování města a jeho okolí proběhlo mezi 4:00 a 4:30, za cíle posloužilo nádraží a samotná železniční trať, molo a přístavní zařízení, vodní rezervoár či signalizační stanice. Ta byla zničena a značné poškození utrpěla i železniční trať. Avšak k opravám a reaktivaci trati došlo během pár hodin. Ve městě byla i řada poškozených či cela zničených domů (celkem 37). Rakouská palba kromě toho zastihla vlak (zasaženy dva vagóny, z toho jeden začal hořet) přepravující prapor vojáků (135° Battaglione di Milizia, z Forli do Aquily, jiné zdroje udávají jako cílovou destinaci Chieti), který sice včas sesedl a rozptýlil se do okolní zemědělské/venkovské krajiny, ale i tak zde bylo 12 obětí (většina z nich šla na vrub granátu, jenž zasáhl statek, kam se část vojáků ukryla). K nim je nutno připočítat 3 mrtvé námořníky ze signalizační stanice a 5 mrtvých civilistů. Mnoho dalších pak bylo zraněno.

Porto Recanati/Potenza Picena - Ostřelování trvalo od 4:37 do 4:50, cílem byl především železniční most přes řeku Potenza (mezi Porto Recanati a Potenza Picena). Muška Rakušanů byla mizerná, most nebyl vůbec zasažen, zbloudilé střely místo toho mírně poškodily další a stále ještě budovaný kamenný most. Dále došlo k poškození silnice a železniční trati, ale přerušení trati se podařilo opravit během následujících dvou hodin. Zabito bylo 5 civilistů (matka a její čtyři děti) a 2 železniční zaměstanci byli zraněni.

Sinarca/Termoli/Campomarino - Od 4:10 ostřelovány postupně železniční most přes řeku Sinarca (po dobu cca 10ti minut, poškozen), nádraží v Termoli (poškozena dvě skladiště), most přes řeku Biferno v Campomarinu (nezasažen) a nákladní vlak (mírné poškození lokomotivy a vagónů).

Tremitské ostrovy a Torre Mileto - Zde byly hlavním cílem komunikační prostředky. Cca půlhodinové ostřelování signalizační stanice na ostrůvku Cretaccio (Tremitské ostrovy) nepřineslo žádné velké hmatatelné výsledky, stejně tak 70 granátů vypálených na Torre Mileto (což je osamocená kamenná věž stojící na skalnatém výchozu mezi lagunami Lesina a Varano, s původem sahajícím až do 13. století a používaná jako komunikační spojnice s Tremitskými ostrovy) způsobilo jen drobné škody. Také podmořské telegrafní kabely se Rakušanům najít nepodařilo.

Vieste - Ani Vieste neutrpělo zásadní škody. Torpédoborec Lika sice 20 minut zasypával starý hrad/pevnost, kde měli Italové umístěnu svou signalizační stanici a poničil jeho východní baštu (bez obětí či zranění na italské straně), leč personál stanice dokázal zařízení sejmout a přesunout. Po odplutí rakouské lodi bylo zařízení opět navráceno na své místo a stanice pokračovala v činnosti.

Obrázek
poškození signalizační stanice ve Vieste, efektně vypadající, ale s nulovým dopadem na chod zařízení

Manfredonia - Přibližně půlhodinové ostřelování železniční stanice a depa dvěma rakousko-uherskými torpédoborci mělo za výsledek poškození kolejových vozidel a taktéž řady budov.

Barletta - Křižník Helgoland začal „pracovat“ na svém cíli cca ve 4:10, cílem rakouských granátů se stal vlak stojící v oblasti přístavu, dále pak pevnost, jež tak svými zdmi částečně zaštítila zbytek města (stopy po nepřátelských granátech zůstala ve zdech severní bašty zachovány dodnes). Povětrnostní podmínky (hustý déšť/opar) a připlutí italských torpédoborců (Aquilone a Turbine) pak zabránily nalezení cílů (železniční stanice, zásobníky paliva)/dalším škodám.

Obrázek
fyzická připomínka bombardování Barletty z 24.5.1915 je na zdech pevnosti dobře patrná i současné době

Prapodivnou atmosféru, kdy spolu s nocí přecházející do nového dne přecházelo italské obyvatelstvo, bolestně a náhle, z míru do časů války, mohou dobře zachytit dvě následující epizodky. První se udála poblíž břehů Vieste, kde dva mladí rybáři (bratři ve věku 18 a 15 let) spatřili ze své loďky válečnou loď vyloupnuvší se z hustého deště. Nevědouce o vypuknutí války, jali se na neznámou loď (jinak rakousko-uherský torpédoborec Lika) zdravit, mávat na ni a zamířili k jejím bokům (jejich starší bratr sloužil u námořnictva a chlapce údajně popadla naivní představa, že je přijel pozdravit). Když byli už jen kousek od ní, zableskla se a zahřměla palubní děla a na pobřeží začaly dopadat rakouské granáty. Nadšení se během chvíle změnilo v naprostý děs a úprk k pobřeží, kde ještě před jeho dosažením oba bratři skočili do vody a k břehu doplavali. Jiná skupina rybářů, tentokráte u Barletty a ve stejně naivním a nevědomém duchu, zase údajně poradila posádce torpédoborce Csepel přesnou polohu místního nádraží.

Potopení torpédoborce Turbine

"...Z této činnosti je vyrušily malé torpédoborce Aquilone a Turbine, které se objevily poblíž Helgolandu. Když italští velitelé zjistili, koho mají proti sobě, zbýval jim jen pokus o útěk. První z nich šťastně zmizel dřív, než mohl křižník nabrat plnou rychlost, druhý - Turbine - prchal rovněž, ale zvolil si špatný směr. Brzy se ocitl v obklíčení ze všech stran připlouvajících rakouských jednotek a po hrdinném boji podlehl přesile." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Abychom pochopili, jak se dva zmíněné torpédoborce v oblasti objevily a zda-li prchaly zcela nahodile, je vhodné alespoň stručně charakterizovat italské záměry v době vypuknutí války.

Úvodní italská strategie byla převážně defenzivní a čekalo se na vývoj situace. Těžké jednotky měly být kvůli ponorkovému nebezpečí striktně uzavřeny v přístavech (kromě případu vyplutí těžkých rakouských jednotek), zatímco od lehkých sil se předpokládala kontinuální akce, která měla pokud možno vyčistit jižní sektor Jadranu od protivníkových ponorek a torpédových plavidel, i za cenu vyšších vlastních ztrát (a zajistit tak prostor pro pozdější přesun těžkých jednotek do Brindisi, ev. dále na sever). Na severu, tj. kolem Benátek, měly zde přítomné síly především podporovat příbřežní křídlo pozemních vojsk, zatímco na jihu bylo prioritou zajistit kordon kolem Brindisi. Střední část pobřeží zůstávala, jak již víme, bez ochrany.

Dle toho bylo koncipováno i nasazení italských jednotek v první den války:

Sever - Pět torpédoborců vysláno na strategický průzkum pokrývající sektor směrem k Pule (Carabiniere, Garibaldino, Lanciere, Alpino, Fuciliere) a další tři (Zeffiro, Bersagliere, Corazziere) pak k úderům na rakouské cíle (Grado, Porto Buso, přerušení kabelu Grado-Cittanova). Ponorka Jantina hlídkovala poblíž Puly jižně od Rovinje, ponorka Argonauta byla detašována v Anconě.

Jih - Tři torpédoborce (Animoso, Audace, Ardito) vyslány do Drinského zálivu s úkolem zničit tam ev. přítomné ponorky nebo jejich základny a posléze pokračovat strategickým průzkumem kolem Boky Kotorské. Před Kotor byly dále vyslány i dvě ponorky (Nereide a Veletta, odtaženy torpédoborci Borea a Espero, při své patrole zaznamenaly několik rakouských plavidel, ale kvůli nízké rychlosti se nedostaly do útočné pozice). Hlídkový vějíř uzavíraly směrem k italskému pobřeží (v oblasti poloostrova Gargano) dva další torpédoborce (Aquilone a Turbine) a na strategických pozicích za hlídkovou linií torpédoborců se nacházely předzvědné křižníky Quarto a Nino Bixio (měly sloužit k přenosu zpráv a případné podpoře torpédoborců). K ostrovu Palagruža byly vyslány chráněný křižník Libia a pomocný křižník Città di Siracusa (cílem bylo zneškodnit případné přítomné rakouské síly). V Otrantské úžině, na linii mezi mysem Palascio a ostrovem Sazan, hlídkovala a prováděla blokádu skupina pěti torpédovek (Spica, Scorpio, Sirio, Saffo, Serpente) vedených jedním torpédovým křižníkem (Agordat). Původně se ranních akcí měla zůčastnit i skupina pancéřových křižníků (5. divize - Giuseppe Garibaldi, Varese, Francesco Ferruccio a Vettor Pisani), ale jejich mise byla zrušena.

V průběhu rána (a dopoledne) do dění v oblasti zasahovaly ještě další jednotky - předzvědný křižník Marsala a torpédoborec Nembo (vypluly po obdržení zprávy o napadení pobřeží, neúspěšný pokus o pomoc torpédoborci Turbine), torpédoborce Nullo a Ardente (protiponorková mise u albánského pobřeží) a pomocné křižníky Città di Messina a Città di Palermo (druhý v doprovodu torpédoborce Espero, hlídkování ve směru k Boce Kotorské, jako náhrada za křižníky Quarto a Nino Bixio odvolané ze svých pozic k honbě za rakouskými nájezdníky).

Kromě toho docházelo k různým redispozicím - křižník Quarto byl přidělen ke skupině torpédoborců u albánského/černohorského pobřeží (kde kromě jiného zajišťovaly několik italských obchodních plavidel přítomných v San Giovanni di Medua) a křižník Nino Bixio se později připojil ke skupině křižníku Marsala (Marsala, Nembo), jež vyplula z Brindisi na pomoc torpédoborci Turbine (skupina na místo nedorazila včas), viz. dále.

Letecké síly - Vzducholodě Città di Jesi (ex V.1) a Città di Ferrara (ex M.2) vyslány k úderu na Pulu (první se musela vrátit z technických důvodů, zatímco druhá, jak víme, taktéž ke svému cíli nedoletěla) [11], vzducholoď P.4 k průzkumu kolem Benátek, dva letouny z Benátek k průzkumu Puly.

Obrázek
schéma a zóny rakousko-uherských a italských operací ze dne 24.5.1915

Jak je vidět z výše uvedeného, Italové určitě v první den války blaženě nechrněli a jednalo se o běžný a racionální koncept - vějíře strategického průzkumu a běžné hlídky v hlavních směrech a zájmových zónách a menší údery na nepřátelské instalace. Síly přítomné v Brindisi měly udržovat kotle v takovém stavu, aby byly lodě schopny vyplout do 10ti minut a během 45ti minut nabrat plnou rychlost (patrně se jedná o lehké jednotky). Hlavní problém se nacházel jinde - rozmístění obou protivníků bylo takové, že samotná zóna překryvu a tím pádem i šance na vzájemný střet byly minimální. Což pak samozřejmě vzbuzuje, řekněme, dojmy, přičemž případné výjimky nejsou posuzovány v celkovém konceptu. A jednou takovouto výjimkou byl právě případ torpédoborců Turbine a Aquilone. Vzhledem k tomu, že samotný střet a jeho průběh není úplnou neznámou a bývá zpracován v zásadě korektně, budou následující řádky jen „stručným“ shrnutím a zvýrazněny budou pouze některé nesrovnalosti.

Dvojice torpédoborců (s úkolem hlídkovat kolem pobřeží až do úrovně Manfredonie a pak zaujmout hlídkové pozice na vnější linii) vyplula z Brindisi 23.5. v 16:00 a až do 1:00 ráno byla jejich plavba kopírující italské pobřeží bez zvláštních událostí (pokud nepočítáme kontrolu jednoho parníku). V tu dobu se totiž ze tmy vyloupla silueta větší lodi, následovaná dvěma dalšími (považovány za velké torpédoborce). Pasivní chování plavidel, vyměněné světelné signály a i přes pozici a směr plavby neznámé skupiny panující nejistota, zda-li nejde přeci jen o přátelské jednotky, stály Italy drahocenný čas a neznámé lodě opět zmizely ve tmě. V průběhu setkání navíc došlo k rozdělení italské skupiny, kontakt již nebyl navázán a torpédoborce pluly dále samostatně. Po výměně radiové komunikace byla jako místo setkání určena Barletta (za svítání). Obě lodě se dostaly do určeného prostoru kolem čtvrté hodiny, tedy v době, kdy rakousko-uherský křižník Helgoland začal ostřelovat pozemní cíle v Barlettě. Ten tedy stačil směrem k pobřeží vypálit pouze několik salv, než byl postupně vyrušen nejdříve torpédoborcem Aquilone a posléze Turbine. Aquilone sice navázal krátký kontakt, ale začal rychle ustupovat podél pobřeží na jihovýchod a vzdálenost byla brzy taková, že se střelba z obou stran stala neúčinnou (torpédoborec se navíc brzy nacházel venku z obálky vlastního dostřelu). Pozornost Helgolandu se tedy stočila k Turbine, jež zaznamenal nejdříve neznámé plavidlo, následnou střelbu vůči městu a neznámému námořnímu cíli (vizuální kontakt sice nebyl navázán, ale dle logiky bylo toto plavidlo Italy správně identifikováno jako jejich souputník Aquilone) a jehož velitel (korvetní kapitán Bianchi) ho momentálně vedl do útočné pozice. Protivník byl sice výrazně silnější, ale italského velitele údajně vedl vztek z napadení bezbranného města a v tu dobu byla ještě pozornost rakouského křižníku plně soustředěna na Aquilone. V momentě, kdy začalo být jasné, že Helgoland o druhém torpédoborci ví, obrací se jeho směrem a pokouší se ho tlačit směrem k pobřeží, přehodnotil italský velitel svůj názor. Namísto malé šance k odpalu torpéd s nejistým výsledkem, která by byla vykoupena přinejmenším těžkým poškozením jeho plavidla, zvolil konečně útěk. Vzhledem k tomu, že přítomnost torpédoborce odvedla pozornost jak od Barletty, tak od pronásledování Aquilone, nebylo to vše zcela k ničemu a Italové mohli s klidným svědomím zmizet (ostatně rozkazy stejně zakazovaly boj s výrazně silnějším protivníkem, pokud zde nebyla šance uspět). Pokud by se jim to ovšem podařilo, což se ukázalo jako přetěžký oříšek k rozlousknutí.

Zprvu situace nevypadala zase tak beznadějně, postarší torpédoborec dokázal ze svých strojů ždímat vysokou rychlost a udržel si slušný odstup. Mezitím vzduchem létaly rádiové depeše obou stran - rakouský křižník svolával svůj doprovod a Italové vedli svou loď tak, aby Rakušany pokud možno navedli do spár svých spolubojovníků (předzvědné křižníky na centrální pozici a skupina operující u Pelagosy) a zároveň tak díky tomu při troše štěstí došli spásy. Jejich signály sice byly zachyceny (Quarto, Libia, zprávy dorazily i do Brindisi, odkud vyrazily další síly a italské jednotky začaly konvergovat na rakouskou pozici), ale žádnou odpověď patrně nikdy nedostali a na jejich cestě je tak vedla prostá víra. Kolem 5:30 se situace radikálně změnila, to když se na levoboku směrem k pobřeží objevily dva sloupce kouře, jež se zanedlouho zhmotnily v dva nepřátelské torpédoborce. Šance poklesly, zvláště, když se počáteční naděje, že by se se mohlo jednat o starší typ Huszár, zhroutily a dvojice plavidel byla identifikována jako typ Tátra (Tátra, Csepel) a za italskou zádí se rozprostíral nehezký pohled na nabalující se rakouský „doprovod“ (torpédoborce ve vzdálenosti cca 5 500-6 000m, jeden mírně na levoboku, druhý takřka za zádí, křižník cca 7 000m na pravoboku). Do této doby to byl tichý střet a palba byla zahájena až v 5:48 torpédoborcem Csepel, kterému začala odpovídat italská loď a záhy se přidaly i Tátra a Helgoland. Rozdíl v palebné síle byl drtivý - dva 76mm kanóny (reálně použité, ze čtyř celkových) versus možná až 10 kanónů ráže 100mm a 6 ráže 66mm (použitelné kusy vzhledem k pozici). V boji byly využity pouze dva kanóny ráže 76mm a to kusy nasaditelné díky pozici/manévrovacím omezením vůči torpédoborcům, zatímco čelní a pravoboční kus, jež by mohly teoreticky postřelovat Helgoland, nebyly kvůli větší vzdálenosti a šetření střelivem použity [12]. Italským dělostřelcům navíc komplikovaly střelbu silné vibrace (strojní personál dokázal v průběhu střetu ždímat ze stařičkého plavidla rychlost až 30 uzlů) a voda ze smršti dopadajících nepřátelských granátů (znatelně nejhůře dle Italů střílel Helgoland, nejlépe pak Csepel). Objevily se první škody (a s tím i první ranění), ale šlo hlavně o střepiny granátů a nebyla poškozena žádná kritická součást lodi.

Ke krátkému přerušení střelby (na asi 10 minut) došlo pouze v momentě, kdy se na severovýchodě objevil kouř z komínů neznámého plavidla. Tato událost vzbudila na straně Italů nemalou naději, neboť dle směru přiblížení tu byla slušná pravděpodobnost, že jde o kýžené přátelské plavidlo. Snažili se, v rámci možností, upravit kurz tak, aby se přiblížili k této neznámé veličině, ale zároveň si udrželi odstup pro případ nepříjemného překvapení. O to horší bylo zklamání, když se ukázalo, že se jedná o další nepřátelský torpédoborec typu Tátra (Lika) a Italové jsou odříznuti. Přítomnost nového protivníka se projevila záhy, Lika otevřela palbu (v 6:30 na cca 4 500m, ostatní rakouská plavidla již mezitím také opět střílela) a takřka okamžitě zasáhla záďový kotel. I přes tento zásah byl ještě torpédoborec schopen pohybu, ale chvilku nato byla opět zasažena pohonná soustava a explodoval další kotel. To znamenalo pro nebohé plavidlo, zdemolované výbuchem a znehybněné, definitivní konečnou a kapitán Bianchi vydal povel k potopení plavidla. Zbylá výzbroj (jeden 76mm kanón) ještě chvíli pokračovala ve střelbě na Liku, než tento odplul z palebného sektoru a byl vydán povel k nastavení torpéd s lichou nadějí, že se je možná podaří odpálit po nějakém neopatrném nepříteli, který by se přiblížil na dostatečnou vzdálenost. Rakouské lodě pokračovaly ve střelbě (Tátra a Csepel intenzivně, Helgoland a Lika sporadicky) a udržovaly od nehybné italské lodi bezpečný odstup přinejmenším 2 000m. Střelba se logicky stala přesnější a Turbine zasáhlo několik dalších granátů, z toho jeden opět do strojovny. Vzhledem k tomu, že loď byla vyřízená, potápěla se a ani torpédomety nešly nakonec využít (zůstaly zaseknuty v nepoužitelných polohách), nemělo příliš význam na ní setrvávat a velitel brzy vydal, po pár slavnostních provoláních (údajně „Viva I’Italia, Viva il Re, Viva il Turbine!“, neboli „Ať žije Itálie, Ať žije král, Ať žije Turbine“) a za neustálého rakouského „povzbuzování“ (Rakušané mezitím již zastavili střelbu, Tátra a Csepel připluly blíže k Turbine a poháněli Italy, aby opustili loď nebo palbu obnoví), pokyn k opuštění plavidla [13]. Kapitán Bianchi zůstával na palubě mezi posledními (po obhlídce plavidla a pokusu o zničení citlivých dokumentů), až nakonec zcela poslední, přičemž byl neustále poháněn zjevně nervózními Rakušany. Zdrojem tohoto napětí byl kouř na severovýchodě, který poprvé v tomto dni neznačil nové protivníky, ale Italy celou dobu toužebně očekávané přátele. Pro většinu posádky to však již bylo takříkajíc s křížkem po funuse - ti kteří se nacházeli v záchranném člunu (kam byli přednostně naloženi zranění), včetně kapitána Bianchiho, byli zajati Rakušany a stali se tak nucenou součástí jejich další akce [14]. Což v tomto případě znamenalo promptní ústup. Do potápějící se lodi (v té době již byla silně zanořena a měla značný náklon, ostatně samotná cesta kapitána Bianchiho z lodi byla „urychlena“ nečekaně silným propadem/zakymácením) bylo vystřeleno několik granátů a vysláno jedno torpédo, ale to dle Italů nemělo zasáhnout/vybuchnout. Rakušané chtěli patrně loď potopit/její potopení urychlit, aby ji nebylo možné zachránit, ale nakonec finální potopení jde asi opravdu na vrub Italům a otevřeným zaplavovacím ventilům (což patrně urychlily utrpěné škody) a při rychlosti nabírání vody by stejně již nikdo nestačil zasáhnout včas. Dle italských dat byla loď opuštěna v 6:51 a potopila se krátce nato.

Obrázek Obrázek
schéma střetnutí torpédoborce Turbine (a italských křižníků) s rakouskými plavidly a velitel plavidla, kapitán Luigi Bianchi

Kdo však byl tím nově příchozím? Jak již víme, volání Turbine o pomoc neskončilo nepovšimnuto a k místu střetnutí se začaly stahovat dostupné síly. Z Brindisi vyrazil křižník Marsala (kontradmirál Millo) s torpédoborcem Nembo a povolal k sobě křižník Nino Bixio a skupinu kolem křižníku Quarto a od ostrova Palagruža spěchala dvojice Libia a Città di Siracusa. Byla to právě poslední dvě uvedená plavidla, která dokázala do akce zasáhnout, ale díky jejich nízké rychlosti a neochotě Rakušanů přijmout boj to byl kontakt vyloženě letmý. Jejich snaha, včetně promptního odplutí od Palagružy, kde musela ponechat svůj 42ti členný výsadek (marně pátrající na skalnatém ostrově ve dvou skupinách po nějaké rakouské duši), tak přišla vniveč. Dvojice italských plavidel spatřila skupinu nepřátelských lodí (včetně potápějícího se Turbine), která se vzápětí dala na ústup. V 7:10 Italové zahájili na vzdálenost 9 000m palbu 152mm kanóny (Libia) a příďovým 120mm kusem ze Città di Siracusa (v tu dobu neměl pomocný křižník ani plnou výzbroj a disponoval pouze dvěma 120mm kanóny, z čehož jeden neměl volné palebné pole), přičemž cílem byl křižník Helgoland. Vzájemná přestřelka však trvala sotva deset minut (7:10 až 7:19) a rakouský křižník se od Italů rychle odpoutal (křižník Libia nebyl v době akce, i přes svou v podstatě zánovnost a vyšší nominální hodnoty schopen dle hlášení jeho velitele vyvinout více jak 18ti uzlovou rychlost, důvod jsem nikde specifikován nenašel). I tento krátký střet však musel patrně Rakušany znervóznět a ve svém hlášení popsali nepříjemně přesnou střelbu protivníka (první salva byla krátká, ale již druhá zarámovala Helgoland a Csepel, z nepřátelských granátů jeden prolétl mezi komínem a velitelským můstkem Helgolandu, další dopadl 20m od jeho boku a jeden vybuchl v brázdě Csepelu, velice blízko jeho zádi). Jejich střelba naopak příliš přesná nebyla a salvy byly krátké. Libia se po přerušení palby na Helgoland pokusila ještě přenést střelbu na torpédoborec, který se pohyboval odděleně od zbytku skupiny (Orjen, jež patrně někdy v mezidobí přivandroval na bojiště), vzdálenost nikdy neklesla pod 10 500m a svižná loď dala brzy svému šnečímu pronásledovateli taktéž vale. Od tohoto okamžiku se toho již moc dělat nedalo, pomocný křižník začal tahat z moře přeživší z Turbine a mrtvá těla jejich méně šťastných kolegů a Libia odplula zpět k ostrovu Palagruža, kde vyzvedla svůj dočasně osiřelý výsadek. Dále zbýval již jen návrat do přístavu.

Ústup rakouského uskupení je často brán s rozpaky. Italský křižník byl sice individuálně silnější a lépe vyzbrojený, ale na rakouské straně stála výhoda mnohem vyšší rychlosti, většího počtu lodí a četnější hlavňové výzbroje a torpédových aparátů (2x152, 10x120 a 2 torpédové aparáty na italské vs 17x100 a 22 torpédových aparátů na rakouské straně) jež bylo možno koncentrovat na pouhé dvě lodě, z nichž byla jedna pouhé dostrojené civilní plavidlo. Samotní Rakušané prezentovali akci jako ústup před „dvěma bitevními loděmi typu Vittorio Emanuele a pomocným křižníkem“. Pomocný křižník se nevyskytuje ve všech variacích, bitevní lodě vždy, někdy ve dvojici, někdy zahrnující pouze samotný křižník Libia. Tato záměna bývá vysvětlena následovně - v příručce pro rozpoznávání plavidel byla údajně opomenuta silueta křižníku Libia, jež byl tříkomínovým křižníkem, díky čemuž se štáb na palubě Helgolandu domníval, že Itálie nedisponuje tříkomínovým křižníkem a nutně se jedná o něco jiného. Je to poměrně kontroverzní záležitost a finálně to může být i výmluva a pokus o zdůvodnění, ale... Rakouské hlášení bohužel k dispozici nemám a musím tak spoléhat na sekundární zdroje a to, že toto opravdu rakouský velitel nahlásil a shoduje se to s realitou. Podbízí se například otázka, s čím byl pak zaměněn pomocný křižník. Ale nechme tuto záležitost být, protože ji spolehlivě opravdu nerozřešíme. Ne na základě informací, jež má autor k dispozici.

Obrázek Obrázek
pamětní deska na počest Turbine v Manfredonii a zbrusu nový památník vybudovaný na nádvoří hradu v Barlettě (odhalen 24.5.2019), v současnosti je již prozkoumán i samotný vrak nebohého torpédoborce, jež odpočívá v hloubce 100m (prozkoumán v roce 2015 hydrografickou lodí italského námořnictva Aretusa)

Co je nad slunce jasné je to, že když měly minimální možnost ke střetu s nepřítelem jednotky přítomné přímo na místě, respektive v blízkém okolí, tak od vzdálenějších odřadů se nedalo čekat v podstatě nic. V 6:35 přišel rozkaz připravit lodě v Tarentu a Brindisi na odjezd a v 8:00 vyplouvá 5. divize (pancéřové křižníky) z Brindisi a dostává instrukce spojit se s hlavními silami (jež vypluly z Tarentu v 9:30) na úrovni mysu Santa Maria di Leuca. Divizi bitevních lodí z Brindisi (Regina Margherita, Benedetto Brin) zastihl rozkaz k přerušení akce v momentě, kdy se chystaly vyplout a 5. divize byla odvolána zpět. Nebylo již kam plout, rakouské loďstvo bylo zpět ve svých přístavech. Na tomto příkladu je dobře vidět, jak podmínečná byla role italského bitevního loďstva a bitevního eskader Dohody obecně (tj. i francouzského uskupení pobývajícího u řeckých břehů). Jejich role byla víceméně zazátkovat Jadran a nedovolit Rakušanům uniknout či podniknout výpad (což tito nikdy nechtěli), případně se s nimi střetnut, pokud by tito chtěli přijmout boj a uráčit se na svého protivníka počkat, ať by to již bylo kdekoli. Což opět nehrozilo. Převaha Dohody v těžkých jednotkách tak byla samozřejmě značná, ale zároveň trochu iluzorní a těžko použitelná, kromě spíše nepravděpodobných nebo naopak sebevražedných scénářů. A rakouskou volnost akce neomezovala ani zdaleka tolik, jak by se zdálo. Skutečným limitačním faktorem a věčnou nemesis rakousko-uherských jednotek byly lehké jednotky a miny. A nejinak tomu bylo v případě Dohody. Ale pouze Rakousko-Uhersko mělo dobrou šanci využít svou lokální převahu, volbu místa střetu a operační postupy protivníka (zvyklého pronásledovat rakouské lodě). Samozřejmě taková legrace i něco stojí, například nedostatkové uhlí. Jeden takový ojedinělý pokus se nakonec zformoval v červnu 1918, ale po potopení bitevní lodě Szent István skončil tak rychle jak začal.

Ancona, aneb hlavní chod rakouské hostiny

Ancona, jako hlavní cíl rakousko-uherského nájezdu a tím pádem i místo s největšími utrpěnými škodami a ztrátami na životech, je logicky trochu horký brambor. To začíná už jen samotnou otázkou legality:

"Jak znenadání útok začal, tak náhle skončil a celý svaz se obrátil na zpáteční plavbu. Zůstala po něm děsivá spoušť: poničený přístav s vraky několika obchodních parníků doplňoval tristní pohled na rozbořené a hořící objekty v městské zástavbě. Četné mrtvoly vojáků přitom usvědčovaly ze lži místní tisk a dokonce samotného italského krále. Hned dva královské dekrety totiž Anconu prohlašovaly za otevřené (nebráněné) město, v takovém ovšem nemají příslušníci ozbrojených sil co pohledávat. Navíc nebylo učiněno potřebné oznámení na mezinárodním fóru a vše nasvědčovalo, že jde o podvod s cílem "zadarmo" zajistit bezpečnost ohroženému přístavu. Rakušané to věděli a když si byli jisti, že z mezinárodně právního hlediska nelze nic namítat, neměli žádný důvod zrádného spojence šetřit." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Tato problematika má dvě roviny - první je samotné ohlášení, druhou pak právní hledisko. K oznámení na mezinárodním fóru samozřejmě došlo a všechny strany probíhajícího konfliktu byly o statutu města informovány. Nesmíme zapomenout ani na to, že Rakušané museli mít velice přesnou představu o reálném stavu militarizace a schopnosti obrany Ancony už jen díky svému bývalému spojeneckému svazku s Itálií a rozsáhlé špionážní síti. Neboli museli by být velice, ale velice liknaví a neschopní, aby nešli téměř na jistotu. Jediným neznámým faktorem byla hůře podchytitelná aktuální opatření, jako eventuální zaminování přístupů k přístavu atp. Pokud ovšem Rakušané opravdu neměli dosti přesné tušení o stavu svých cílů a zasypávali granáty prázdné baterie a pevnostní prvky v „dobré víře“ nebo z preventivních důvodů, nesvědčí to o jejich schopnostech příliš dobré věci.

Co se týká samotného statusu a jeho legality - Haagské úmluvy z let 1899 a 1907 neoperují s termínem „otevřené město“ ("città aperta"), ale "nebráněné město" ("città indifesa") a díky mlhavosti/jednoduchosti formulací explicitně nezakazují existenci vojenských instalací a personálu v takovémto prostoru. Úmluvy ale samozřejmě umožňují takovéto cíle (a civilní se sekundárním vojenským užitím), ev. přítomná válečná plavidla, za dodržení přesně stanovených podmínek ostřelovat (námořní problematiku řeší úmluva IX - Úmluva o bombardování námořními silami za války, zde je již situace dosti jasně fomulována). Status nebráněného/bezbranného města neposkytuje ani tak imunitu, jako spíše určitý způsob zacházení ze strany protivníka a eliminaci zbytečných ztrát na životech, škod na kulturním dědictví a majetku obecně. Jediná imunita je morální, tedy zda-li napadnu naprosto bezbranný cíl či ne a zda-li jsou opravdu přítomny takové cíle, které vyžadují/ospravedlňují napadení a eventuální vedlejší škody. Otázka tedy vůbec neleží tak, jestli Italové někoho klamali (což neklamali, neboť město bylo vůči úderu z moře opravdu naprosto bezbranné, jeho status/stav byl diplomaticky oznámen a Italové v tomto duchu operovali - Ancona byla například plně mírově osvětlena) a nebo zda-li Rakušané měli právo město, respektive určité cíle na jeho území, ostřelovat (což měli), neboť veškeré otazníky jsou spíše v oblasti provedení, cti, morálky a přiznání či zatajení reálných motivů. Řekněme, že není nutné Rakušany soudit příliš přísně, neb přísné dodržování jednotlivých paragrafů Haagských úmluv se v průběhu konfliktu samozřejmě rozplizlo do typické válečné pragmatičnosti obecně na všech stranách. Ale také si nalijme zcela čistého vína - i případná naprostá demilitarizace by nic zvláštního nezměnila a Ancona by byla ostřelována tak jako tak a naprosto stejným způsobem. Ostatně Rakušané neměli pražádný problém ostřelovat ostatní bezbranná města na italském východním pobřeží a nedá se reálně očekávat, že by se vzdali "nejtučnějšího" cíle. Jediný rozdíl je v tom, zda-li se to dá či nedá použít jako omluva/výmluva.

"Jako první vtrhly ve 3.30 ráno do anconského přístavu malé torpédoborce Velebit a Csikós. Okamžitě začaly ničit obchodní parníky a přístavní zařízení, brzy se však stáhly, aby uvolnily palebné pole šestici starších obrněnců (typ Habsburg a Erzherzog Karl), k nimž se po další půlhodině připojil polodrednought Erzherzog Franz Ferdinand a všechny tři nejmodernější bitevní lodě typu Tegetthoff. Mohutná plavidla pomalu proplouvala podél pobřeží a jejich boky halila oblaka dýmu ze spáleného střelného prachu, z nichž probleskovaly zášlehy ohně dalších výstřelů. Těžké projektily drtily přístav a řadu dalších vojensky důležitých cílů. Mimo opevnění, táborů a dělostřeleckých postavení k nim patřily také průmyslové podniky a železniční zařízení." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Opevnění, tábory a dělostřelecká postavení... Kdo pozorně četl celý text až sem, má asi základní představu, co se v Anconě ohledně vojenských cílů a aktivních vojenských prostředků mohlo či nemohlo nacházet. Nu a kdo nevynechal kapitolu o napadení Porto Corsini, ten se zase bude orientovat v tom, jak lze určité události výrazně přibarvit/zdramatizovat a nafouknout. Rakouský útok začal (po předchozím opatrném oťukávání potenciálních minových polí) s plnou parádou - do přístavu vrazila dvojice torpédoborců a agresivní střelbou začala kolem 3:35 zpracovávat cíle ve svém okolí (loděnice, přístavní zařízení, neozbrojený opevněný bod na konci mola či přítomná plavidla). Jejich krátkému působení lze paradoxně patrně připsat značnou část z těch podstatnějších úspěchů celé akce - jako potopení malého německého parníku Lemnos (2 562 tun, internován v roce 1914), poškození loděnice atp. Po jejich stažení započaly konečně svou práci rakousko-uherské obrněnce (nejdříve jen dvě divize nejstarších plavidel, následně, po zjištění absence odporu a nebezpečí, pak i jednotky typů Tegetthoff a Radetzky), zasypávající své přidělené cíle ze vzdálenosti cca 3-5 000 metrů (dle zdroje). Toto ostřelování probíhalo mezi cca 4:05 až 4:55.

Obrázek Obrázek
bombardování Ancony v dobové umělecké představě na staré pohlednici a bitevní loď Tegetthoff v průběhu ostřelování (údajně, tato fotografie je takto často nadepisována, ale stejně tak se může jednat o prosté záběry ze cvičných střeleb)

Celkově se Rakušané mohli pochlubit následujícími způsobenými škodami/zasaženými objekty (s různým stupněm poškození, od kompletně vymlácených oken až po vážnější škody):

V oblasti přístavu - Loděnice (Cantieri Navali Riuniti di Ancona, poničení strojního zařízení v některých dílnách, především však byly vážně poškozeny stroje určené pro parník Città di Tripoli), budovy přístavního velitelství a Finanční stráže/celnice, zbořena byla polovina budovy skladiště na severním molu (plus zničeno vybavení pro hloubení přístavu) a drobné škody na nábřeží a molech.

Ve zbytku města - Z čistě vojenských šlo v podstatě pouze o kasárna Stamura (zničena budova vojenského vězení plus další škody, 11 mrtvých vojáků a několik zraněných), z těch ostatních to pak bylo vězení (4 mrtví a 23 zraněných), přilehlá budova soudu, finanční úřad, plynárna, cukrová rafinérie a nádraží (škody byly malé a byly rychle odstraněny, plus vyhořel jeden vagón). Často je udávána i vojenská nemocnice a banka. Značné škody utrpěla běžná městská zástavba - poničeno/poškozeno bylo více jak 40 domů a škodám neunikla ani jedna z ikon města, katedrála San Ciriaco (6 zásahů, vážně poškozena, vzhledem k jejímu umístění to dle mého vyžadovalo jistou dávku "umění", alepoň tedy když nebudeme Rakušanům přičítat přímý záměr).

Z plavidel se jednalo o již zmíněný potopený Lemnos (vzhledem k tomu, že zprávy Rakušanů hovoří o zasažení italské lodi, neměli tito pravděpodobně ani páru o tom, že ve skutečnosti potopili majetek svého spojence), silně byl poškozen rozestavěný parník Città di Tripoli (poškozen komín, můstek a hudební sál, úhrná škoda byla vyčíslena na 100 000 lir), často jsou zmiňována i poškození parníků Barbara, Concettina a remorkéru Filippo, i když patrně nebyla závažná.

Obrázek Obrázek
schéma poškození/dopadu granátů a potopený internovaný německý parník Lemnos

Velice citelné byly lidské ztráty, udávané většinou jako 68 mrtvých (z toho cca polovina vojáci) a 150 zraněných. Když se vezme v potaz dostupná skupina alespoň trochu strategicky významných cílů (velice omezená) a charakter dosažených škod (jinak taktéž omezených), musí celý výsledek působit poněkud trpce. Rakušané sice možná dostali za svou snahu a peníze vyházené za vypálenou munici [15] a spotřebované uhlí hmatatelnější výsledek než na jiných místech, ale opět trpěli především civilisté. A navíc větší část vojenských ztrát šla na vrub momentům jako zasažení vojenského vězení či nemocnice. Tento „úspěch“ se měl Rakušanům brzy velice nevyplatit, ale nepředbíhejme.

Obrázek
takto měla Ancona vypadat z pohledu Rakušanů v závěru samotného „střetu“ (v cca 4:45, ale opět zde není zaručena 100% správnost fotografie)

"Obrana se nezmohla prakticky na nic, což platilo i pro ponorku Argonauta, kotvící v přístavu. Rakušané ji sice vůbec nezpozorovali, ale překotná snaha rychle vyplout měla vzápětí za následek dokonalé uváznutí v ochranných sítích. Než posádka plavidlo uvolnila, byly rakouské lodě pryč." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Obrana se samozřejmě nemohla vzmoci na více než demonstrativní střelbu z pár kulometů, neboť žádná neexistovala. V rakouských hlášeních a novinových zprávách sice není nouze o letce odhánějící kulomety obsluhy italských děl a efektivně tak bránící jejich nasazení, ale jakých děl, že? Sice je celkem jasné, že na rakouské lodě se hrozivě zubily pouze prázdné valy a střílny, ale pozadí tohoto propagandistického bití se v prsa se dá rozklíčovat o poznání hůře. Šlo pouze o zakrytí faktu, že rakousko-uherské loďstvo hodinu beztrestně bombardovalo bezbranné město, odkud logicky nepřišel zpět ani jeden výstřel (což by řekněme působilo poněkud nevhodně a antiklimakticky) a nebo si Rakušané, alespoň na nějaké úrovni, mysleli, že opravdu potlačují odpor a bojují proti reálným bateriím (jen natolik zaskočeným, útokem rozklíženým a neschopným, že nekladou znatelný odpor)? To už asi nikdo jen tak nerozlouskne, pokud vůbec někdy.

Trampoty ponorky Argonauta jsou již zajímavější případ. Za války si tato jednotka, stavěná původně pro Rusko a zařazená nakonec do italského námořnictva, sice odbyla celých 112 misí, ale nejvíce se bohužel proslavila dvěma událostmi - eskapádou z konce roku 1914 [16] a obranou Ancony v květnu 1915. Jak již víme, dotyčná ponorka byla jediným válečným plavidlem pověřeným přímou ochranou jinak bezbranného a nebráněného úseku italského východního pobřeží. Přesněji byla pověřena výlučnou ochranou Ancony samotné, jako nejdůležitějšího bodu na tomto úseku a měla zajistit, že případný rakouský úder nebude zcela beztrestný. Její určený operační režim (daný stavem města, jeho obrany a vybavení) byl jednoduchý - ve dne (kdy mohl být protivník vizuálně odhalen na větší vzdálenost a byla tak k dispozici jistá reakční doba) měla ponorka kotvit v přístavu, zatímco noc (kdy díky omezené viditelnosti hrozilo překvapení a reakční doba byla minimální) měla strávit před přístavem (v případě špatného počasí usazena na dně a varování o připlutí nepřátelských sil mělo ponořené ponorce zajistit přidělené hladinové plavidlo pomocí akustických signálů, neboli starým dobrým bušením železným předmětem o dno lodi).

Teoreticky bylo vše připraveno, prakticky ponorku pronásledovala smůla...dvojitá. Vzhledem k tomu, že akce vzducholodi Città di Ferrara připravila ponorku o její remorkér včasné výstrahy (let k Pule zahrnoval i řetěz plavidel sloužících jako orientační body, přičemž dotyčné plavidlo bylo odveleno jako součást této podpůrné akce), se její velitel rozhodl výjimečně strávit noc v přístavu. Následujícího rána, když rakouské lodě začaly ostřelovat město, sice ponorka svižně vyplula, aby se neméně svižněji zasekla u vjezdu do přístavu. Sice se nezamotala do sítí, jak se často traduje, ale nedostatečně spuštěný kabel způsobil uváznutí a nadzvednutí zádě. Italové dokázali svůj člun vyprostit až v samotném závěru akce a nebyla zde žádná šance na dostižení rychle odplouvajících nepřátelských plavidel. Jediný reálně použitelný prostředek celého města přišel takříkajíc s křížkem po funuse. Velitel ponorky sice ve svém hlášení popisoval intenzivní cílené ostřelování svého člunu ze strany protivníkových plavidel a letounů (v době uváznutí), ale na rakouské straně nebyla ponorka údajně vůbec zaregistrována a autor je nakloněn tomu věřit. Je pravděpodobné, že kapitán se rozhodl svou ostudou a marností/bezmocí zavánějící smolnou epizodu (i když by nebyla způsobena vinou posádky ponorky) poněkud zdramatizovat (a nebo považoval do okolí dopadající střely za sobě určené, což však stále nevysvětluje/neospravedlňuje údajný letecký útok). Vzhledem k výlučnosti pozice ponorky a zmařenému potenciálu by to asi nebylo úplně překvapivé.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

Zhodnocení akce a jejích dopadů

Pokud bychom měli celou akci zhodnotit v co nejvíce neutrálním a objektivním duchu, což je zároveň vždy to nejtěžší, musíme na ni nutně nahlédnout přinejmenším ze dvou stran. První z nich je běžný dojem, jaký vyvolala (ev. měla vyvolat) a přisouzené úspěchy:

"Rakouský tisk samozřejmě jásal, námořní velení si však spíše oddechlo, že se operace díky "vzorné spolupráci" lehkomyslných Italů podařila a nebylo nutné absolvovat velkou námořní bitvu proti přesile. Více však nešlo počítat s úplným překvapením. Nájezdy na italské pobřeží sice byly čas od času opakovány, obrněnce ale zůstávaly doma a účastnily se jich jen lehčí rychlá plavidla. Mnohem horší nálada zavládla na protilehlé straně Jadranu. Současné selhání výzvědné služby, loďstva i pobřežní obrany otřáslo Italy podstatně víc než skutečně způsobené škody. Temperamentní národ přivítal vyhlášení války nemilovaným sousedům s nadšením, stačilo však málo, aby se z bujarého veselí propadl do temných chmur. Obvzlášť hluboké vrásky naskočily na čelech nejvyšších italských velitelů, ale také jejich nynějších spojenců - ukázalo se, že Italové nemusí být tak platnými spolubojovníky, jak se čekalo. Později se tato domněnka stala nepříjemnou jistotou." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

"Celý nájezd odpadl pro rakousko-uherskou flotu až nečekaně dobře a pro obyvatelstvo monarchie znamenala zpráva o potrestání zrádných Italů velmi potřebnou morální vzpruhu. V Itálii tomu bylo přesně naopak. Nadšení z války proti Rakušanům, vybičované místním tiskem, dostalo těžkou ránu, daleko přesahující rozsah skutečně způsobených materiálních škod. Současné selhání italských zpravodajských služeb i ozbrojených sil, neschopných zabezpečit vlastní pobřeží a odrazit slabšího soupeře, vzbudilo velmi nepříznivý dojem také ve státech Trojdohody. Ukazovalo na to, že nově získaný spojenec nemusí být tak cenný, jak se původně zdálo." *J. Novák, Příběh "Ostrostřelce", Praha 2004*

Jaké povědomí o akci se šířilo v rakouském denním tisku pak můžeme zjistit například zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bombardov ... %AD_Ancony

Z výše uvedeného, jiných obdobných zdrojů a dnešního obecně přetrvávajícího mainstreamového výkladu (doma i v zahraničí) je dobře patrné, že Rakušané dokázali propagandistický potenciál nájezdu vyčerpat velice dobře. Znatelně tomu napomáhá i to, že šlo doopravdy o úspěch - protivníka se opravdu podařilo do určité míry překvapit, vše proběhlo hladce a finální materiální a lidský „účet“ zcela jasně hovořil ve prospěch Rakušanů. Zatímco rakousko-uherské ztráty činily pouze několik málo lehce poškozených plavidel a maximálně do tří desítek mrtvých a zraněných v rámci jejich posádek, tak Itálie ztratila jeden menší torpédoborec, v případě vojenského personálu (námořnictva i pozemní armády) bylo zabito či zraněno několik desítek lidí, civilní oběti pak byly ještě citelnější a východoitalské pobřeží utrpělo přinejmenším četné (když již ne kritické) materiální škody na majetku/zařízeních. Dále již jen samotný fakt nasazení masivních sil a jednostranně vykládaná absence italských sil a odpovídající reakce měla svůj návodný a imponující aspekt. Značně pozitivně (míněno ve prospěch Rakušanů) byla akce vnímána též v zahraničí a jeho tisku. Řekněme tedy, že dojem byl zvládnut na jedničku a rakouská strana, vlastním i cizím přičiněním, takříkajíc vytřískala z celé události maximum. Navíc maximum s velkou houževnatostí, neboť v prakticky nedotčené podobě přežilo následujících 100 let.

Obrázek
triumfální návrat rakouských plavidel do Puly

Pak je zde ovšem ještě druhá rovina nazírání a hodnocení. Ta již není tolik o dojmu, jako spíše o reálném naplnění vytyčených cílů obou stran a dopadech (momentálního i dlouhodobějšího rázu). Z tohoto pohledu musí nadšení z rakousko-uherského nájezdu citelně ochladnout. Pojďme se teď podívat na nejdůležitější body:

Vojenské hledisko - Pokud bylo rakouským cílem opravdu způsobit italské straně zásadnější materiální škody a především vhodit kámen do soukolí mobilizace, musíme sezdat, že výsledek se s očekáváními ani zdaleka nepotkal. Co se týká materiálních škod, tak již samotný charakter cílů byl z vojenského/produkčního/provozního hlediska většinou druhořadý, přičemž málokteré z nich se podařilo opravdu citelně poškodit či dokonce zničit. Ostatně při v průměru cca půlhodinovém bombardování se dá těžko očekávat něco jiného (což opět hovoří spíše ve prospěch demonstrativnosti celé rakouské akce) a navíc ne vždy byla rakouská střelba, i přes překvapení a takřka univerzální absenci obrany a jiných rušivých faktorů, tak přesná a účinná, jak bychom asi jinak očekávali. Zato (a i právě díky tomu) městská zástavba a běžná civilní infrastruktura utrpěla v konečném důsledku výrazně více.

Ačkoli se často můžeme dočíst, že italská mobilizace byla zbržděna přinejmenším o několik dnů a italské velení bylo nuceno přesměrovat důležité vojenské transporty na méně exponované vnitrozemské železniční linky, je i toto výraznou nadsázkou. Pokud můžeme věřit italským zdrojům, tak samotné mobilizace se to prakticky nijak nedotklo (přesun jednotek již do značné míry proběhl a pobřežní železnice nebyla díky zranitelnosti užívána pro kritické transporty). V tomto si Italové bohatě vystačili sami - nástup jejich armád (první ofenzíva a zároveň první z dvanácti bitev na Soči začala až měsíc po vyhlášení války) tak brzdil především kritický materiální nedostatek a obecně naprostá nepřipravenost na válku. Tomuto (a hlavně geografickému charakteru bojiště) mohla později rakousko-uherská armáda vděčit za svou úspěšnou obranu. Dopad námořních sil na vnitřní organizaci protivníka a pozemní bojové operace byl mizivý.

Otázka morálky - Již jsem zde naznačoval, že rakouská strana si od morálního aspektu velkoryse pojatého bombardování pobřeží dost slibovala. Zde v žádném případě nemůžeme říci, že by dopad nebyl citelný. Civilní obyvatelstvo se v napadených oblastech zcela nečekaně, drsně a bezprostředně probudilo do válečné reality a strach a válečná paranoia byly všudypřítomné a dlouho přetrvávající (a nezřídka se značným přesahem hluboko do vnitrozemí). Pokud však Rakušané doufali, že tyto emoce a faktory přetaví ve zbraň mířící na hrdlo italské vlády a italského válečného potenciálu, tak se poněkud přepočítali. Italské civilní obyvatelstvo bylo možná politicky/názorově roztříštěné, až na určité skupiny (ev. jejich frakce) nakloněné většinově proti válce a k myšlence risorgimenta spíše vlažné, ale rakouské ostřelování bezbranného pobřeží, cílů vojensky pochybného charakteru a hlavně civilistů, kteří utrpěli značné ztráty na životech, zdraví a majetku, se stalo novým jednotícím a motivačním prvkem. Rakouské činy tak oživily v Italech myšlenku dědičného proradného nepřítele (což známe dobře i z rakouské strany) a nejenže morálku nesrazily, ale naopak ji utužily a nasměrovaly. Samozřejmě vše nebylo bez problémů, bylo třeba vysvětlovat, bylo třeba uklidňovat, bylo třeba motivovat, ale italská strana toto zvládla v rámci možností uspokojivě a pracovat bylo třeba především se strachem a materiálními omezeními a ne se zásadní nedůvěrou ve vlastní ozbrojené síly. Nutno říci, většinově byly reakce civilního obyvatelstva a jednotek civilní ochrany v napadených místech a jejich chování v době útoku a bezprostředně po něm hodnoceny velice pozitivně. Nezřídka se zde vzbudila vlna solidarity a odhodlaného nadšení, kteréžto přetrvaly i v době po útoku. Ano, civilisté byli rozhodně vyděšeni a obávali se věcí budoucích, ale ani zdaleka nebyli morálně zdrceni. Ne v tom smyslu, jak se snažila podat rakouská propaganda. Nakonec to byl opět jen soubor obyčejných životů obyčejných lidí, kteří se v průměru nijak nelišili od jiných obyčejných a statečných lidí kdekoli na světě. Propadat pochybným stereotypům o Italech a jejich chrakteru a morálce, povětšinou naprosto vadným, je veskrze hloupé.

A je celkem jednoduché nechat se unést zprávami a podáním informací následujícího charakteru...

"..."Nieuws van den Dag" píše: Důležitější než skrovné strategické výhody jest morální dojem, jejž musí činiti překvapující akce nové války, jak na válčící tak i na neutrály. Jak jest možno, že se italské námořnictvo dalo tak překvapiti? Slyšeli jsme přece vždy, že loďstvo spojenců ovládá již bez Italie Středozemní moře a Adrii a že rakousko-uherské loďstvo jest odsouzeno k nečinnosti. Akcí dokazuje se jasně, že Rakousko-Uhersko chce vésti italskou válku dle německého vzoru a nepřítele překvapiti a poškoditi, kde a kdy jen možno. Naproti tomu Italie nepodala dosud žádného důkazu své pohotovosti." *Národní politika, 28. květen 1915, viz. Wikipedia*

...ale měli bychom si uvědomit, jak například reagovalo britské obyvatelstvo, světové veřejné mínění a tisk na nájezd jednotek německého námořnictva na britské východní pobřeží (nájezd na Scarborough, Hartlepool a Whitby, prosinec 1914). „Remember Scarborough!“, „baby killers“ a „kde bylo britské námořnictvo?“ - to je jen malá součást celé plejády reakcí na dosti obdobnou akci, která taktéž zanechala hluboký dojem, kontroverze, značný morální dopad (a pozvednutí) a nemálo kritiky. Kritice, dojmům a propagandě nezabráníte, ať už objektivní důvody a východiska existují či ne, ať byl dopad takový či onaký. Ale kvůli tomu se morálka nezhroutí, důvěra ve spojence neopadne a námořnictvo nespáchá seppuku kvůli své „neschopnosti“ a „nepřipravenosti“. Jedním z úkolů historického bádání je, mimo jiné, právě očistit reálná zrna od populárních plev a nenechat se udusit dojmy.

Jak tedy „morální koutek“ zakončit? Možná menší parafrází - dojem je krásná věc, ale štěstí a vítězství si za něj nekoupíš. Jestli se něco Rakušanům opravdu povedlo, tak to bylo efektně se střelit do vlastní nohy a jakkoli silná propaganda nemohla reálné dopady tohoto kroku na válečné úsilí vymazat, ačkoli se jí ho podařilo alespoň na 100 let zakrýt.

Finální rozuzlení si každý čtenář musí udělat na základě výše uvedených skutečností sám pro sebe. Autorova inklinace/kritika se zdá být možná jasná, ale to není rovina, kterou bychom se zde měli ubírat. Není to otázka úspěchu či neúspěchu stylem černá-bílá, ale uvědomit si, že jsou tu i jiné aspekty, často dodnes neznámé nebo nepříliš známé a že musíme celou událost a její přesahy brát takové, jaké jsou - tj. jako komplexní záležitost na emociálně silně vypjatém historickém pozadí, kde domnělí padouchové nejsou zase tak padoušští a hrdinové zase tak hrdinští. Nu, hodně štěstí milé čtenářstvo, poper se s tím jak umíš :). Mým úkolem bylo pouze nasadit vám tzv. brouka do hlavy a zkomplikovat opět trochu populární černo-bílé italsko-rakouské linii její jinak velmi pohodlný život. Když už nic jiného, tak „Nejkrvavější filmy všech dob“ by to měly mít zase o drobínek těžší.

Post scriptum - A bylo ráno, den druhý, aneb co dále?

Válka po osudném ránu 23. května 1915 samozřejmě pokračovala dále a rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží je zajímavý i z dalšího důvodu - tím, co charakterizuje a předznamenává pro další vedení tohoto ozbrojeného střetu. Pro jednu stranu představuje rakouskou troufalost, iniciativu a schopnosti, což se mělo dle tohoto výkladu projevovat i v dalších dnech, měsících a letech v rámci tzv. „aktivní obrany“. Toliko opět povrchní dojem, ale byla by chyba ignorovat méně patrné spodní proudy, jako je například typická a až chorobná rakouská opatrnost. Napadení bezbranného pobřeží, kde hrozila naprosto minimální možnost bezprostřední protiakce a pozdější odvety (hlavní síly italského loďstva v Tarentu nikdy nemohly včas zasáhnout, pokud by to Rakušané, jištění vzdáleností i hlídkovou linií, sami nechtěli, a menší odřady v Benátkách a Brindisi nebyly pro soustředěné Rakušany žádným vážným protivníkem, dále není vůbec jisté, zda-li Rakušané věděli o posílení obrany v Porto Corsini a zda-li nenechali vplout torpédoborec Scharfschütze do kanálu pouze na základě absence těchto informací [17]), možná až přeopatrná opatření před minami (několikanásobná rekognoskace prostoru před Anconou, zvolená formace a omezení rychlosti hlavního svazu při cestě k Anconě, přesunutí jednotek třídy Tegetthoff až na konec bitevní kolony, přesun admirálského stanoviště na starší jednotku, opětovná opatrnost před samotnou Anconou), promptní přerušení akce a ústup, když bylo zpozorováno vyplutí prvních nebezpečnějších jednotek (torpédoborce vyplouvající z Benátek, zaměněné za údajné ponorky), s tím spojené plané poplachy a postřelování přízraků na cestě zpět (údajně spatřené ponorky) či přijetí boje pouze při jasné výhodě a přečíslení a bez nebezpečí potenciálního většího poškození (uštvání torpédoborce Turbine versus promptní ústup moderního předzvědného křižníku a čtveřice nejsilnějších a nejmodernějších torpédoborců před pomalým chráněným křižníkem a pomocným křižníkem, ačkoli toto jsou kontroverzní vody), to jsou vše znaky, které měly do značné míry charakterizovat podstatu rakouského válčení i v dalších letech.

V rámci rakousko-italského střetu se tak jednalo o první a poslední nasazení jádra loďstva (pokud nepočítáme předčasně ukončenou akci z června 1918, která byla sama o sobě symbolem aktuálního stavu a poměrů). V přístavech ho ale, stejně jako na italské straně, držel Damoklův meč min a torpéd, ne poměr sil, neboť strategické dispozice se v letech 1915-1918 nijak neměnily. Italské a francouzské bitevní eskadry nadále kotvily v Tarentu a na Korfu, s odpovídající reakční dobou, tudíž severní a střední část Jadranu se mohla kdykoli na omezenou dobu stát rakouským rybníčkem. Pár predrednoughtů a lehké jednotky z Benátek a Brindisi (plus slabé pobřežní síly z mezilehlého sektoru) tomu nikdy nemohly zabránit, dost podobně jako v květnu 1915. Pro rakouské námořnictvo to znamenalo pouze najít vhodný důvod/cíl a chtít. Jenže důvod a chuť se nikdy nenašly a vše zůstalo podřazeno potenciálnímu nebezpečí a obavám ze ztrát. Stejně tak o poznání aktivnější lehké jednotky vedly převážně noční záškodnickou válku stylem udeř a uteč. Cíle bývaly nanejvýš slabě bráněné a protivník měl, díky geografickému charakteru bojiště, zpravidla minimální šanci na zachycení těchto úderů (i tak byly nájezdy často přerušeny, zapuzeny či přímo odraženy). I v případě, že se znepřátelené strany setkaly, bývaly akce většinou rychlé a letmé a vedené na ústupu, často před rovnocenným nebo i mírně slabším protivníkem. Imperativy vedení a přijímání boje jen za zásadně výhodných podmínek a šetření materiálu byly velice silné. Je několik akcí, které se z tohoto pravidla vymykají (případně jsou jiné běžné akce jednostranně přibarveny) a na nich je většinou i stavěn étos a příběh aktivního a iniciativního vedení boje, ale průměrná šeď běžných válečných dnů hovoří bohužel jinak. Ve skutečnosti byla iniciativa spíše na straně nepřítele. Rakousko-uherské námořnictvo se díky tomuto opatrnému přístupu sice dočkalo druhé poloviny roku 1918 na takřka plném stavu a jen s relativně malými ztrátami, ale utrpělo takříkajíc nevítězství. A jen brzký konec války zabránil ještě horším věcem, kdy by se již těžko mohlo prezentovat jako neporažené.

Situace nezůstala navždy zamrzlá ani v případě stavu pobřežní obrany a není od věci si tento vývoj zkonkretizovat na pár příkladech. Zatímco v květnu 1915 byly mezi Benátkami a Brindisi přítomny celé čtyři kanóny ráže 120mm a pár 57mm kanónků, tak jen v regionu Marche (tj. v anconském úseku pobřeží), se v letech 1915 až 1917 postupně usídlila následující sestava dělostřeleckého materiálu:

Ancona a okolí (v úseku pobřeží od Torrette po Monte Conero, v nejméně deseti bateriích) - 12x 280 (postarší pobřežní houfnice), 2x 254, 1x 203, 6x 152, 2x 120, 12x 102 (protiletadlové), nejm. 16x 76 (protiletadlové), 4x 75, 4x 57
Pesaro – 2x 152
Senigallia – 2x 152
Numana – 2x 120
Porto Recanati – 2x 152
Pedaso – 2x 152
San Benedetto del Tronto – 4x 76 (protiletadlové)

K tomu je nutno připočítat čtveřici obrněných vlaků, plnících roli mobilních pobřežních baterií a suplujících pevná postavení (do té doby, než tato mohla být zřízena, případně v úsecích, kde nebylo vhodné/možné pevná dělostřelecká postavení vůbec budovat). Jednalo se o vlaky č. II (San Benedetto del Tronto, 4x 152/45, 2x 76/40 protilet.), III (Senigallia, 4x 152/45, 2x 76/40 protilet.), VII (Ancona, 4x 120/40, 2x 76/40 protilet.) a VIII (Ancona, 8x 76/40 protilet.). Samotná Ancona byla velitelskou centrálou obrněných vlaků (Direzione Centrale Treni Armati) pro celé jadranské pobřeží. Před tímto přístavem bylo dále zřízeno masivní minové pole, protiletadlová obrana disponovala kromě protiletadlových děl i tuctem ukotvených balónů a základny zde měly čluny MAS, ponorky, pozemní a námořní letouny. A to stále mluvíme pouze o Anconě a regionu Marche. Italové byli možná na začátku střetu žalostně bezbranní, ale Rakušané neměli do budoucna operovat u italského pobřeží beztrestně, ať už se jednalo o hladinové jednotky či nálety námořních letounů. Postupně vylepšovaný systém časem vytěsnil rakousko-uherské nájezdníky k pořádání pouhých demonstrativních a funkčně impotentních útoků, ev. k přesunu aktivit směrem k méně chráněným, ale zároveň i méně významným cílům. Operační prostor a volné pole působnosti z počátku války se od její druhé poloviny citelně smrskly a situace z 24.5.1915 se neměla nikdy opakovat.

Post scriptum 2 - Aneb jeden známý a jeden neznámý začátek nepřátelství

Popis válčení na Jadranu, tak jak ho běžně známe, má jednu dosti nepříjemnou slabinu - jen zřídkakdy poskytuje natolik komplexní soubor informací, abychom byli schopni pochytit celkový obrázek a reálné trendy. Čtenář si to může představit jako film, kde se použijí pouze akční a vzrušující záběry a zbylá šeď všedních dnů či dokonce nehodící se pasáže se jednoduše vystřihnou. Když se zachované záběry slepí vhodně dohromady, tak zde máme dokonalý heroický epos a hlavní postavy proplouvají filmem tak nějak s čistým štítem a s husarským kouskem v každé druhé scéně. Je to bohužel zcela běžná a druhu homo sapiens přirozená historická selekce, ale někde by to mělo mít své meze. I pokud nelze reálně očekávat radikální změnu dlouhodobě etablovaného mainstreamového kurzu, je vhodné rozšiřovat informace mezi zasvěcenější kruhy a historicky amorální být k mýtům a nepřesnostem konformní a podporovat je. Příjemce informací by měl pokud možno vidět co nejméně sestříhanou verzi „filmu“ a jejich poskytovatel by měl toto předřadit všem ostatním hlediskům a tlakům.

Co znal běžný čtenář o italském rozmístění, jeho pozadí a úvodních záměrech a operacích Italů v první den války? Dovolím si říci, že patrně ne mnoho. V praxi to znamená, že neexistovaly. Zatímco exaltovaný příběh torpédoborce Scharfschütze nebude v patřičné literatuře a paměti těch, kteří ji nasávají, nikdy opomenut, zmínila se tato literatura někdy například o torpédoborci Zeffiro, který o chvíli dříve (3:00) ve stejné ráno 24.5.1915 vplouvá do malého přístavu Porto Buso na nejjižnější výspě rakousko-italského pomezí, načež poničí zdejší kasárna a signalizační stanici, potopí přítomné čluny, přímo či nepřímo způsobí smrt 11 Rakušanů a odveze si s sebou do Benátek 48 jejich kolegů (včetně velícího důstojníka a 15ti poddůstojníků) jako zajatce (z celé posádky zbylo 6 přeživších, kteří se až po několika hodinách vynoří v Gradu zbědovaní a pokrytí bahnem od hlavy až k patě)? Na 169 vystřelených granátů ráže 76mm, jedno ztroskotané torpédo a nulové ztráty na palubě torpédoborce Zeffiro je to substantnější výsledek než jeden nebohý zabitý elektrikář v Porto Corsini, několik zraněných a pár lehce pošramocených budov. Nyní je úplně jedno, jak daná akce té které strany byla či nebyla důležitá v celkovém běhu věcí a jaký byl či nebyl reálný dopad, ale o to, že tato políčka se prostě nepromítají a ve filmu zcela absentují. A to se jedná o první den války! Těchto vystřižených políček je nespočet a nejsou to jen políčka nepříjemná a nehodící se, ale i ta zobrazující zmíněnou denní šeď, což nám vše zabraňuje získat správnou
perspektivu a proporce. A pokud toto vše zahrnete do promítání, zjistíte, že sledujete zcela jiný film.

A tak je to i s válčením na Jadranu za První světové války. Možná tak řada lidí, i pomocí mých vstupů, časem sezdá, že o ní nevěděli ani zdaleka tolik, kolik si mysleli že vědí, a že řada jejich zažitých závěrů byla přinejmenším...předčasná. Alespoň tak to fungovalo u mne. Zmíněná akce v přístavu Porto Buso zároveň předznamenává téma následujícího, byť zatím vzdáleného dílu série, jež bude pojednávat o mnoha dalších takovýchto střípcích a střepech, jež nikomu nestály ani za tu zmínku, natož zkreslení či dehonestaci. Každopádně předevčírem jsem nadšeně investoval svých 400 korun českých do zdejší nejaktuálnější literatury, abych s mnohem menším nadšením sezdal, že se tu nezměnilo naprosto, ale naprosto nic a tato aktivita je možná ještě potřebnější, než předtím. Možná nekvituji s povděkem, že zdejší autoři stále drží čtenářstvo v informačním marasmu, ale budiž jim vzdán dík za to, že drží mou osobu dostatečně nas**nou, tj. motivovanou a v tvůrčí síle. Třeba to opravdu někdy k něčemu bude :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

Poznámky:

[1] Situaci dobře vystihuje i jeden citát ze vzpomínek bývalého ministerského předsedy Giolittiho: “Vztahy mezi Itálií a Rakouskem, jak na základě neosvobozených teritorií, tak našich konfliktních zájmů na Balkáně a v Albánii, byly takové povahy, že tyto dvě země byly nuceny být buď přáteli anebo v otevřeném nepřátelství. Tudíž odmítnutí obnovit alianční závazek by bylo bráno jako náš záměr zaujmout k Rakousku otevřený nepřátelský postoj, v kterémžto případě by vojenská klika této země, jež vůči nám byla vždy v opozici, nezmeškala šanci dát průchod svému tradičnímu nepřátelství.

[2] Pokud je někdo seznámen s koncepty jako “Mitteleuropa”, tak ví, že italské obavy nebyly rozhodně liché. Určitou ochutnávku nám může poskytnout situace Rakouska-Uherska, které se již v průběhu války propadlo vůči svému německému spojenci do pozice těžké závislosti a role polosamostatné entity.

[3] V roce 1904 ministr zahraničí Tommaso Tittoni veřejně pronesl: “Trojspolek je to co byl, to co je a to co bude - čistě defenzivní pakt, omezený na určité specifické případy, což smluvním stranám umožňuje maximální svobodu rozhodování. Trojspolek je tudíž pouze garance proti válce, pravděpodobně mezi samotnými spojenci, a o to méně toto překáží francouzko-italské důvěrnosti.” Dokud mezi Francií a Itálií panovala politická a obchodní harmonie spojená se stabilizovanou středomořskou situací, tak Italové neměli žádnou rozumnou potřebu se svým sousedem válčit. Takový konflikt by dával přibližně stejný smysl, jako kdybychom byli spolčeni obranným spojeneckým paktem dejme tomu se Slovenskem nebo Maďarskem a ti Českou republiku tlačili do ozbrojeného konfliktu s Rakouskem (za předpokladu slovensko-rakouského nebo maďarsko-rakouského soupeření), s kterým máme naprosto korektní vztahy.

[4] Úhelným kamenem vojenského snažení italské generality byla až do roku 1914 válka s Francií (i přes rozpracování alternativ jako válka proti Habsburskému “spojenci”, který činil obdobné kroky) a jak již bylo řečeno, vojáci byli Trojspolku oddáni. Nešlo jen o plané papírové sliby, ale v době míru i v průběhu Srbské krize byla činěna řada reálných kroků. Například přípravy jednotek určených k nasazení po boku Němců na západní frontě byly ukončeny až v prvních srpnových dnech s vyhlášením neutrality a reflektováním postoje vlády vojenským orgánům. Je snadné brát italské nasazení s rezervou, ale samotní vojáci brali své úkoly vážně a v souladu se svými předpokládanými spojenci (ať již z důvodu nedostatku informací nebo typické nativní situace, kdy si vojenský aparát žije vlastním životem). Ještě v době neutrality přetrvávaly mezi italskými důstojníky a zahraničními atašé dosavadní korektní a často vřelé vztahy, přičemž do tábora Centrálních mocností stále plynuly některé informace, který by znepřátelený stát přestal okamžitě podávat. Řada vojenských činitelů v té době stále považovala za možné, že Itálie vojensky vystoupí na straně svých dosavadních spojenců a zcela nezpřetrhala kontinuitu. To vše se začalo měnit až v týdnech před vyhlášením války, kdy zahraniční vyslanci naráželi na stupňující se rezervovanost, ochlazování vztahů a informační embargo. Voják následuje kroky politické reprezentace své země a poslouchá rozkazy a nové zadání bylo jasné - nebude válčit po boku svých bývalých kolegů, ale proti nim. A musí svůj postoj změnit svižně. Na základě toho ho ale nelze obvinit z předchozí neupřímnosti nebo nedůslednosti. Stejně jako je civilní sféra zodpovědná vůči reálným/vnímaným zájmům země, je vojenská sféra zodpovědná vůči civilní sféře.

[5] První myšlenka na preventivní válku proti Itálii se v rakouské monarchii objevila přinejmenším už v roce 1876. Oba státy budovaly na svých hranicích silná opevnění a vzájemnou rivalitu můžeme najít i v “rodném listu” některých zbraňových systémů. Jedná se například o slavný 30,5cm moždíř M.11 (zajímavé informace o užití 30,5cm moždířů u Československé armády můžeme na Palbě nalézt v Pátračově článku Nejtěžší dělostřelecké zbraně republiky Československé, v průběhu let dále rozvíjený, jehož ideový původ lze vysledovat do roku 1906, kdy v rakouské generalitě panovaly obavy, že moderní italská opevnění a neadekvátní vlastní obléhací výzbroj zabrání vedení ofenzivních operací na italském území. Tyto koncepčně moderní, výkonné, mobilní a spolehlivé zbraně se v průběhu První světové války osvědčily a několik baterií bylo zapůjčeno na západní frontu (těžký obléhací dělostřelecký materiál byl jednou z mála oblastí, kde si obecně nevyrovaný německo-rakouský technologicko-silový vztah mohl připsat pár bodů k dobru) a proslavilo se při obléhání belgických pevností.

[6] Rumunsko přistoupilo k Trojspolku 30.10.1883 aliancí s R-U, ten samý den pak Německo svoji vazbu stvrdilo Německo a 9.5.1888 Itálie. Jednalo se o pakt obranný a tajný, který bez větších revizí (přes snahu Rumunska) vydržel až do roku 1914. Nedá se říci, že by Rumunsko bylo vybaveno zcela rovnými právy, ale základní rámec byl v podstatě stejný a stejně funkční. I v tomto případě zde byly snahy o rozpracování vojenské spolupráce.

Paktu již od počátku šlapala na paty jeho tajnůstkářská povaha. O existenci aliance věděl jen velice úzký okruh osob seskupených kolem silně proněmeckého panovníka (Carol I., neboli Karel I. Rumunský, z dynastie Hohenzollernů). Problém tak nastával hlavně ve vztazích s Rakousko-Uherskem, kde byla přítomna početná rumunská menšina. Vláda, snažící se o udržení dobrých vztahů a spolupráce se svým spojencem, se snažila zemi a její obyvatelstvo držet mimo tento potenciálně nebezpečný a konfliktní problém. Jedním z prostředků bylo obrátit pozornost od Uherska k rumunské menšině na Balkánském poloostrově. Tam se země ovšem pro změnu dostávala do konfliktu s Bulharskem, jež bylo podporováno Rakousko-Uherskem. Aliance postupně začala získávat vážné trhliny - postup Rakušanů při Bosenské krizi z let 1908-1909 Rumuny rozhodně nepotěšil (stejně jako s Italy, i s Rumuny se Rakušané příliš nemazali, měli je za jisté a postoj byl značně přezíravý) a setrvávající stranění Bulharsku v rumunsko-bulharském střetu to nijak nevylepšilo a za Balkánské krize (1912-1913) tak vzájemné vztahy mířily k úplnému rozkolu. Distrakční směr byl v konečném důsledku stejně kolizní a fatální jako ten původní, který se stejně nepodařilo zažehnat, neboť iredentismus byl na vzestupu a široká veřejnost, včetně většiny politických představitelů, neměla o nějakém spojeneckém svazku ánung (a logicky tedy na něj nebrala ohled). I přes jisté snahy o nápravu směřovalo v roce 1914 vše pomalu do kytek.

I tak byly myšlenka a krytí Trojspolku stále silné, neboť vládnoucí klika držela kurz navzdory populárnímu hnutí. Být to pouze otázkou krále a jeho blízkého okolí, tak země v létě 1914 vstoupila do války na straně Německa a Rakouska-Uherska, ale svůj boj v tomto ohledu prohrál a Rumunsko vyhlašuje po vzoru Itálie v srpnu 1914 neutralitu. Oficiální důvod byl stejný jako v případě Itálie - Rakušané vedou útočnou válku a nejsou tedy naplněny podmínky aktivace aliance. Se smrtí panovníka (říjen 1914) pak mizí hlavní pojítko směrem k Trojspolku. Stejně jako Itálie, i Rumunsko mělo vřelejší vztahy s Německem než se sousedním Rakousko-Uherskem a aliance stejnou částečnou funkci retardéru proti vzájemné kolizi. V září 1914 (23.9.) je s Itálií podepsáno memorandum o společném postupu a v únoru 1915 (6.2.) další smlouva zajišťující společnou obranu v případě rakousko-uherského útoku. Tyto smlouvy ale neměly větší reálná význam/dopad. V roce 1916 pak Rumunsko finálně vstupuje do války na straně Dohody.

[7] Když jeden z amerických odborníků hodnotil krátce po válce strategickou situaci na Jadranu danou právě geografií, tak závěr zněl, že Itálie by musela mít v držbě značný kus východního pobřeží a množství ostrovů, aby byla tato vyrovnaná (vůči budoucímu Království Jugoslávie).

[8] Italské zájmy na Balkáně byly formovány historickou a ne pouze geografickou blízkostí (narozdíl například od potýkání se s Habešany). Výrazné italské menšiny na Istrii a v Dalmácii byly pozůstatky těchto vazeb. Stejně tak Albánie nebyla vzájemnými vztahy zemí nepolíbenou. Ostatně jednu z nejstarších a největších italských menšin jsou Albánci, kteří v Itálii nacházeli útočiště před osmanskou nadvládou (cca mezi 14. až 18. stoletím). Tato země navíc ležela na úrovni hrdla Jadranu, strategicky významné Otrantské úžiny. A v neposlední řadě tu máme další mocnosti soupeřící o nadvládu na Balkánem - Rusko a Rakousko-Uhersko, ať již napřímo nebo přes své proxy státy. To vše dohromady byla silná motivace k angažovanosti a pojímání Balkánu jako důležité zájmové sféry. Opět, nic jednoduchého.

"Na jaře 1915 se však už na obzoru rýsoval další nebezpečný protivník, královská Itálie. Veliký zájem obou válčících stran o získání dosud neutrální velmoci umožnil Italům beztrestně provádět i kroky jindy sotva myslitelné. Jedním z nejdrzejších bylo vojenské obsazení ostrova Saseno (dnes Sazan), ležícího před významným albánským přístavem Valonou (Vlorë), k němuž došlo na konci října 1914. Po dalších dvou měsících následovalo vylodění v samotné Valoně, ze které pak byla přímo na území cizího neutrálního státu vybudována strategicky výhodně položená námořní a vojenská základna." *J. Novák, Bitva v Otrantské úžině, Praha 2011*

K beztrestnosti, drzosti a nemyslitelnosti jsme tu již v hlavním textu měli dost příkladů v podobě rakousko-uherského způsobu řešení problémů. A to stále nemluvíme o samotné Albánii. Jak moc bylo drzé, když si v roce 1913 Rakousko-Uhersko a Itálie (v otázce Albánie vzorně kooperující) v reakci na řeckou hrozbu tajně rozporcovaly Albánii napůl? Bylo drzé, když byla Albánie na úkor svých sousedů (Řecko, Srbsko a Černá Hora) a na oltář evropské stability okleštěna již při svém vzniku v letech 1912-1913? Bylo dostatečně drzé, když Rakousko-Uhersko požadovalo v roce 1914 po Albánii vojenské zapojení na straně Centrálních mocností, ačkoli to bylo proti minulým závazkům a neutrálnímu statutu Albánie? Bylo drzé, když jako následek odmítnutí tohoto požadavku odřízlo albánskému knížeti (Wilhelm Wied) finanční podporu a urychlilo pád země do chaosu? Přičemž se vnitřními rebeliemi pohlcená země stala cílem dalšího porcování ze strany sousedů - opět Řecka, Srbska, Černé Hory a tentokráte i Itálie. Na svou příležitost dále čekalo i Bulharsko. To vše za přihlížení a souhlasu států Dohody a do určité míry i Centrálních mocností. Italské kroky, zaobalené do pozlátka stabilizace situace, byly reálně expanzí a plněním dlouhodobých záměrů, ale tento stát nebyl zdaleka sám. Až se někdo s obdobnou vervou vrhne do moralizování nad všemi účastníky Albánské otázky, možná se zde finálně objeví trocha té objektivity a reálného historického rámce.

[9] Kanóny ráže 120mm (Cannone da 120/40 A 1891) umístěné v Porto Corsini byly starší zbraní, jež se nacházela například ve výzbroji řadových lodí třídy Re Umberto (k níž patřila i Sardegna, z níž byly dotyčné kusy sejmuty) a některých postarších křižníků. Tyto zbraně se později dostaly k pobřežnímu dělostřelectvu, byly jimi vyzbrojovány rozličné pomocné jednotky a za Druhé světové války byly užívány v roli osvětlovacích kanónů (byly jimi vybaveny i bitevní lodě třídy Littorio).

57mm kanóny (Cannone da 57/43 N 1887) byly italskou variantou šestiliberních kanónů systému Nordenfelt a původně byly taktéž výzbrojí válečných lodí. V průběhu let se tyto zastaralé, ale stále funkční zbraně rozšířily do rozličných oblastí a za pomoci různých montáží (ještě po První světové válce byly užívány i jako protitankové zbraně italských pevností). Jednou takovou variantou je jejich užití v pozemní verzi s kolovou lafetou (viz. snímek). V Porto Corsini se patrně nacházel tento typ zbraní, ačkoli vyloučeny nejsou ani zbraně systému Hotchkiss (Cannone da 57/40 H 1886).

Obrázek Obrázek
Cannone da 120/40 A 1891 a Cannone da 57/43 N 1887 (zde verze užívaná z nouze na rakouské frontě, ale od zbraní užívaných v Porto Corsini a na jiných místech se bude počítám lišit minimálně, pokud vůbec)

[10] V prosinci 1915 obdržel stříbrnou medaili za odvahu (Medaglia d'Argento al Valore di Marina) za akci z ledna 1915, kdy vyplul na remorkéru Leone do bouře a zachránil 6 mužů z obchodní plachetnice (trabaccolo) Tre sorelle, jež se dostala do obtíží 6 mil od Porto Corsini. Nemělo to být zdaleka poslední ocenění a jeho schopnosti, nekonvenční povaha a agresivní duch ho provedly řadou funkcí na frontě dotyku s Rakousko-Uherskem. Velel pobřežním oblastem/obraně v sektorech Monfalcone a Grado, v době německo-rakouského průlomu u Caporetta vedl agilní a spořádané ústupové boje a dokázal stáhnout většinu cenného materiálu, následně velel námořní brigádě u Cortelazza, vedoucí zde úspěšnou a tvrdou obranu. Měl své želízko v ohni i při vzestupu podobně nekonvenčního a agresivního důstojníka, Luigiho Rizza a rozvoji technik nasazení člunů MAS. V listopadu 1918 byl na prvním italském plavidle, jež vplulo do Terstu a převzal oblast pod své velení. V průběhu války byl několikrát povýšen a vyznamenán, jeho kariéra pokračovala úspěšně i po ní a dotáhnul to až do admirálské hodnosti. Jeho život ukončila v roce 1940 předčasně letecká havárie.

[11] Většinou se uvádí, že Città di Jesi měla letět do Boky Kotorské, ale toto rozvržení je vzhledem ke startovacím bodům a vzdálenostem (pomůcka pro umístění je jednoduchá, neboť Città di Jesi měla základnu ve Ferraře, zatímco Città di Ferrara v Jesi) prostě zvláštní a autor se podržel minoritní (a možná vadné) verze s konvergencí v Pule.

[12] Všechny torpédoborce třídy Nembo, jež byly přibližným ekvivalentem rakousko-uherské třídy Huszár, prošly po roce 1908 modernizací, včetně obměny výzbroje. Nově nesly 4x 76/40 (v kosočtverečném uspořádání s jednotlivými kusy na přídi, zádi a bocích plavidla) a 2x 450TT. Řada zdrojů často mylně uvádí stav výzbroje před touto modernizací a uvidíte-li někde zmínku o 57mm zbraních, tak vězte, že to právě tento případ.

[13] Přibližně v tuto dobu, kdy bylo jasné, že další boj je marný a je čas opustit plavidlo, byla vyvěšena bílá vlajka, přesněji bílá vlajka s červenou hvězdou (Rakušany vnímána jako bílá s modrou hvězdou).

[14] Na palubě Turbine mělo zahynout 10 mužů, většinu ze zbytku posádky pak zajali Rakušané, celkem 32 mužů (velitel, 2 důstojníci, 3 poddůstojníci, 26 ostatních členů posádky), Italové zachránili 9 mužů (3 poddůstojníci a 6 ostatních členů posádky) a na palubu Città di Siracusa byla vzata i dvě nalezená těla. Jeden ze zajatých Italů později v Šibeniku podlehl svým zraněním (popáleniny). Někdy lze narazit na to, že jeden z 9ti zachráněných mužů byl původně rakouským zajatcem, vyskočil z lodi a byl vytažen vlastní lodí, ale pro tuto verzi jsem nenalezl dostatek podpůrného materiálu. Ani rakouská strana však nevyvázla zcela beztrestně. Jeden italský granát zasáhnul stěžeň na torpédoborci Csepel a zranil tři muže, z toho jednoho těžce.

[15] Na Anconu mělo být celkem vypáleno 37 granátů ráže 305mm, 136 ráže 240mm, 266 ráže 190mm, 340 ráže 150mm a 72 ráže 100mm.

[16] Argonauta byla původně stavěna pro ruské námořnictvo pod jménem Svjatoj Georgij a jednalo se o vylepšenou verzi ponorek třídy Medusa. Vypuknutí války ale zabránilo jejímu dodání a ponorka byla na konci roku 1914 odkoupena a zařazena do vlastního loďstva. Mezitím se s ní ovšem jeden člověk pokusil rozpoutat válku, která dle jeho představ stále nepřicházela. Tím dotyčným byl Angelo Maria Belloni, jinak vynikající inženýr, zaměstnaný v loděnicích FIAT San Giorgio v La Spezii. Tedy místě vzniku naší ponorky, jejíž technický dozor a zkušební plavby měl na starosti. Vzhledem k tomu, že choval silné iredentistické/intervencionistické sklony a nebyl spokojen s tím, že Itálie ještě nevstoupila do války (respektive nevstoupila do války proti Rakousko-Uhersku), rozhodl se tomu trochu pomoci.

Jeho plán byl “jednoduchý” - unést ponorku, doplout na Korsiku, tajně naložit torpéda (za pomoci svého přítele, ruského konzula), odplout na Jadran a zaútočit na rakouská plavidla (pod ruskou vlajkou). Casus belli by tak byl na světě a dle jeho představ měla mít tato odvážná akce silný dopad na veřejné mínění, což by zajistilo vstup Itálie do války na straně Dohody. Nejlepší na tom však je, že Bellonimu se únos doopravdy zdařil. Jednoho záříjového dne roku 1914 tak vyplul s ponorkou na sérii závěrečných testů a již se nevrátil, respektive ne v původně očekávaném termínu (zkoušky měly trvat pouze tři hodiny). Po vyplutí se odkázal na tajné rozkazy a unesl tak spolu s ponorkou i kompletní posádku nic netušících 15ti mužů, přičemž zamířil ke Korsice. První noc strávila ponorka zakotvena v Ile Rousse, druhý den ráno pak dorazila do svého cíle, Ajaccia na západokorsickém pobřeží. Francouzské úřady se ani v jednom případě nedobraly pravého záměru a dovolily plavidlu, klasifikovanému při absenci výzbroje jako obchodní, vždy jednodenní pobyt. Ale Belloniho plány se postupně začaly hroutit - ruský konzul se odmítl na plánu podílet a uvědomil úřady a i posádka pojala podezření a bez její spolupráce byl stejně Belloniho projekt k ničemu. Plavidlo se tedy navrátilo na Korsiku (z Ajaccia bylo nuceno odplout po uplynutí stanovené lhůty), kde byl Belloni zadržen francouzkými úřady, ale vydán zpět do Itálie byl až o dva měsíce později. Samotná unesená ponorka, stále ještě nesoucí pouze tovární označení F 43, se tak vrátila do Itálie bez Belloniho, v prosinci 1914 byla odkoupena a v únoru 1915 finálně vstoupila do služby, nyní již jako Argonauta.

V Itálii byl Belloni obviněn z krádeže ponorky a dalších menších prohřešků, ale proces se táhnul a se vstupem Itálie do války nastal zlom v posuzování jeho činů (navíc zde byla poptávka po jeho technických schopnostech), Belloni byl zproštěn svých obvinění a později přijat do služeb italského námořnictva. Tím zajímavé události v životě tohoto kontroverzního inženýra a vynálezce zdaleka neskončily (rozličné podvodní pokusy a vynálezy, jeho spojení se slavnou Xª Flottiglia MAS), ale to je již mimo rámec tohoto článku a tak snad někdy jindy. Nutno snad jen říci, že Angelo Belloni nakonec sám krátce jednu ponorku vlastnil a v tomto případě ji již neunesl, ale poctivě odkoupil (ex válečná ponorka Galileo Ferraris, jíž hodlal využít k lovu perel v Rudém moři a později k průzkumu/zdvihání vraků).

[17] Jistou indicií k této otázce je výpověď poručíka řadové lodi Václava Wosečka, figury v našich končinách rozhodně ne zcela neznámé. Woseček, který se stal v září 1914 velitelem základny námořního letectva Santa Catarina v Pule a zároveň velitelem rakousko-uherského námořního letectva (Kommandant des k.u.k. Seeflugwesen) jako takového, se zúčastnil již prvotního úderu na italské pobřeží. Na Anconu a okolí tehdy útočily letouny L 40 (Woseček, Bačić), L 46 (Klasing, Cronenwald), L 47 (Banfield, Strobl). V obdobné (leč posílené) sestavě měl proběhnout i nálet na Benátky v noci 27./28.5.1915, tj. o pouhé tři dny později - L 40 (Woseček, Bačić), L 46 (Klasing, Fritsch), L 47 (Banfield, Strobl), L 48 (Kaindl, Ulmanskj), L 44 (Prebanda, Metzler) a L 49 (Herzberg, Vamos). L 47, L 48 a L 49 však musely z technických důvodů na let rovnou rezignovat a nebo se vrátit a nad Benátky tak večer dorazily pouze letouny L 40, L 46 a L 44. Wosečkův letoun však utrpěl závadou na motoru (rozbitá kliková hřídel) a byl nucen stočit se na jih podél italského pobřeží a hledat místo pro nouzové přistání, jímž se nakonec stala bažina Volano. Již v momentě nízkých přeletů při hledání vhodného místa byl letoun spatřen dvojicí členů Finanční stráže, kteří na něj vypálili pár ran z pušek. Rakouští letci po dosednutí rychle zničili citlivý materiál, opustili letoun a dali svůj osud všanc rákosí a bažinám. Již jako by nestačilo samotné bahno, do kterého při svém pokusu o únik neustále zapadali, tak jejich šance velice rychle zhatil jeden místní, který je ze skrytu bujného rostlinstva pozoroval, navedl na ně Finanční stráž a zanedlouho bylo po útěku. Zajatí letci putovali do Porto Corsini a tamtéž byl posléze odtažen i zajištěný letoun.

A zde začíná ta podstatná část vážící se k našemu příběhu. Prvotní výslech zajatců, před přesunem dále do vnitrozemí, nevedl nikdo jiný, než nám již známý Dentice di Frasso, který si nemohl nechat ujít příležitost vyzpovídat rakouského důstojníka ohledně akce, která jen čtyři dny nazpět katapultovala malý přístav do válečné reality. A Woseček a jeho kolega byli poměrně sdílní a kromě podoby jejich mise a důvodu přistání se italský velitel dozvěděl i následující - útočící lodě nevěděly o existenci pobřežních baterií, Novara byla čtyřikrát zasažena a došlo ke čtyřem úmrtím a četným zraněním, byl zabit poručík řadové lodi Emil Persich a torpédovka č. 80 byla vážně poškozena. Řekněme, že právě informace ohledně pobřežních baterií je přinejmenším zajímavá. Vězni byli následně převezeni do Ferrary a posléze dále. Oba letci se brzy pokusili o útěk ze zajetí, ale tento čin se nakonec zdařil pouze Wosečkovi a až na druhý pokus (až v roce 1917). Vrátil se opět k námořnímu letectvu a jeho vojenskou kariéru ukončila až československá branná moc, která často dělala s ex-rakouskými důstojníky rychlý proces, ať už jejich oddanost staronové vlasti či “vina” byly jakékoli.

Neméně zajímavá historie se váže ke ukořistěnému letounu L 40. Poškození motoru nebylo vážné a tak byl ex-rakouský Lohner připraven během pár dnů ke zkouškám a zhodnocení. Tyto testy proběhly v Porto Corsini a Italům se stroj, překonávající typy zavedené v domácím námořním letectvu, tuze zalíbil. Záhy bylo rozhodnuto stroj okopírovat a zavést vlastní výrobu. Úkolem byla po schválení studie proveditelnosti pověřena společnost Nieuport-Macchi, která během pouhých 33 dnů vyprodukovala první zkušební exemplář. Letoun byl označen jako Macchi L.1 a již v září 1915 začaly dodávky sériových kusů, které se od původního Lohneru model L lišily pouze motorem a výzbrojí. Celkem bylo vyrobeno 136 exemplářů verze L.1 (jen do konce roku 1915 to bylo 40 kusů), přičemž se L.1 stal startovním bodem pro další vývoj a masivní několikaset kusové série odvozených typů (jen L.1 a vylepšených L.2 a L.3 vzniklo do roku 1917 dohromady cca 350 kusů). Dá se říci, že to byl doslova dar z nebe. V jeden den a dílem jediného letounu tak italské námořní letectvo získalo důležitý impuls a to rakouské ztratilo svého velitele.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Kouzelnik »

Polarfox píše: Stejně tak úvodní požadavky směrem k mocnostem Dohody (první v listopadu 1914, Itálie zprvu nabídky Dohody nekomentovala a držela odstup) se ani zdaleka nedaly srovnávat s rozsahem implementovaným do pozdější Londýnské dohody z roku 1915. Do těchto proporcí se italské vedení „odbrzdilo“ až na začátku března 1915, kdy dospělo k závěru, že neutralita je neudržitelná a rozhodlo se tedy vyždímat z této skutečnosti co největší zisky. Tyto zvýšené požadavky (kam nyní patřila velká část Dalmácie, Jižní Tyrolsko či díl na porcování tureckých kolonií) již nebyly obhajitelné čistě na základě etnicity, takže byly navléknuty jako důležité pro strategickou bezpečnost (v reálu se tedy jednalo o odbržděný italský imperialismus). Nejzazší ústupek, který bylo Rakousko-Uhersko schopno vypotit, byla nabídka na odstoupení Trentina z konce března 1915.

Polarfox píše:Poznámky:

[7] Když jeden z amerických odborníků hodnotil krátce po válce strategickou situaci na Jadranu danou právě geografií, tak závěr zněl, že Itálie by musela mít v držbě značný kus východního pobřeží a množství ostrovů, aby byla tato vyrovnaná (vůči budoucímu Království Jugoslávie).

[8] Italské zájmy na Balkáně byly formovány historickou a ne pouze geografickou blízkostí (narozdíl například od potýkání se s Habešany). Výrazné italské menšiny na Istrii a v Dalmácii byly pozůstatky těchto vazeb. Stejně tak Albánie nebyla vzájemnými vztahy zemí nepolíbenou. Ostatně jednu z nejstarších a největších italských menšin jsou Albánci, kteří v Itálii nacházeli útočiště před osmanskou nadvládou (cca mezi 14. až 18. stoletím). Tato země navíc ležela na úrovni hrdla Jadranu, strategicky významné Otrantské úžiny. A v neposlední řadě tu máme další mocnosti soupeřící o nadvládu na Balkánem - Rusko a Rakousko-Uhersko, ať již napřímo nebo přes své proxy státy. To vše dohromady byla silná motivace k angažovanosti a pojímání Balkánu jako důležité zájmové sféry. Opět, nic jednoduchého.
Pěkný den, vypadá to na velmi nadpměrně kvalitní článek. Dosud jsem nečetl celý. Prozatím jsem jej prolétl, abych si našel Tvůj, Polarfoxi, pohled na motivaci Italského království pro vstup do války (tj. nekomentuji proč zůstali neutrální).

1. Pokud jde o Trentino ve smyslu nabídky z r. 1915, tak předpokládám, že tím myslíš celé tzv. Jižní Tyrolsko https://en.wikipedia.org/wiki/South_Tyrol - část pohoří Dolomit s centry: Bolzano, Trento, Brixen, že ano?
Mám jenom pohled turisty který strávil několik týdenních dovolených v této oblasti s velmi limitovaným kontaktem s místními (přes lidi v tamních křesťanských farnostech). Když si porovnám to obrovské lidské utrpení ve Velké válce v této oblasti a fakt, že místní (Inter)Spar se svojí nabídkou blíží nabídce v Innsbrucku než například v sousední Vicenze a faktem, že prý na národní rakouský svátek místní (údajně italští občané) vyvěšují !rakouské! vlajky, tak mi není jasný smysl italského úsilí o dobytí.
Protože prý podle místních se lidi z nížin (Benátky, Milán, Vídeň,...) stejně nikdy nezajímali o osud lidi v těchto zapadlých končinách. Z jejich pohledu by prý bylo nejlepší polosamostatný stát, kde by si místní sami rozdělili "karty", podle toho jak který politik je skutečně schopný, poctivý a pracovitý. A ne jak dřív nebo dneska, kdy víc záleželo/záleží jestli dotyčný politik/úředník vystudoval ty správné školy v Rakousku-Uhersku nebo v Itálii a že má lepší lokty směrem do (dříve) Vídně či (dneska) do Říma.


2. Hlavní část mého komentu - postoj části Slovanů, kteří velmi udatně bojovali za Rakousku-Uhersko. Mluvím konkrétně o Slovincích.

Podle zkušenosti získaných v rámci příbuzenských vztahů se pokusím nabídnout vysvětlení... čili komentuji pouze to co se týká Slovinců, nikoliv to co se týká např. sousedních Chorvatů, což fakt nejsou Slovinci (jak mi to bylo vysvětleno, spor o přístup na širé moře z přístavu Koper je prý jen špička ledovce)
Obyvatelé dnešního Slovinska před r. 1914 žili ve 3 státech. Jednak v samotném Rakousku-Uhersku, kdy většina žila v jedné ze tří provincií Rakouska (Předlitavska). A to v tzv. Přímoří (na mapce č. 7), Křaňsku (č. 4) nebo Štýrsku (č. 12). Menšina dnešních Slovinců žila v Uhersku (Zalitavsku a to jak v samotném Uherském Království, tak ve formálěn nezávislé Slavonii č.17), kde byli vystaveni dosti tvrdé maďarizaci. Zbytek Slovinců žili v dnešní Severní Itálii, v Benátském regionu a to kvůli faktu, že do cca 1866 bylo toto území součástí Rakouska.

Doplním další fakt - na příklad Přímoří popíšu co obnášelo soužití různých národností. Italové byli profíci jako lodníci, námořníci, stavitelé lodí a zprostředkovávali obchod s Itálií, Řeckem, Albánii a Tureckem - vesměs žili v pobřežních městech (a měli naprostou převahu v přístavech. Slovinci byli rybáři, zemědělci, řemeslníci, stavebníci, vinaři a vesměs žili na kopcích, v horách. Rakušané žili všude a to vesměs jako dosazení státní zaměstnanci - tj. často šlo o "přesídlené" lidi, kteří si dost často udržovali odstup, aby jejich rodina zakotvila v regionu; další německy hovořící lidé (z celé R-U monarchie), dost často z českých zemí či z dolního/horního Rakouska měli na starost průmyslovou výrobu, údržbu lodní techniky, železnici a obchod s lidmi z oblastí Bosny, Černohorského království a Srbska. Maďaři byli rovněž státními zaměstnanci, ale zejména ozbrojených složek (bylo nemyslitelné, aby např.soudcem nebo notářem byl Maďar). Židé měli malý podíl na obyvatelstvu (menší než např. ve Vídni vlivem exodu z Haliče) a měli na starosti finance - půjčování, investování, pojišťování.

Role jednotlivých národností byly v zásadě oddělené - bylo prý nemyslitelné, aby Slovinec se vydal bydlet do přístavní oblasti a stejně tak bylo velmi neobvyklé, aby Ital se vydal do vnitrozemí. Pokud toto někdo udělal, tak ho jeho národnost "vydědila". Připadá mi to jako mírně kastovní systém, s tím, že únikem byl vstup do státních služeb, kdy státní správa se příliš nemíchala do vztahů mezi jednotlivými národnostmi (pokud si platili daně a nedělali protistátní činnosti jako např. mávání italskými vlajkami). Státní správa Rakouska (nikoliv Maďarska) byla vnímána jako profesionální nestranná.

Postoj Slovinců vůči Italskému králoství silně ovlivnila "italinazace" slovinců v "největším slovinském městě Udine". Po roce 1866, kdy vnitrozemští Slovinci v klidu žili ve vnitrozemské Udine, tak po r. 1866 byli zatlačování (nemyslím přímo ponižovaní) jako méněcenní - slovinský stavebník, ať byl jakkoliv schopný a před dobytím Itálií v r. 1866 úspěšně podnikal, tak během italské vlády prakticky skončil jako podnikatel - nikdy nemohl dělat generálního dodavatele - pouze stavební subdodávky. A samozřejmě takové ty sjednocovací kroky jako neuznávání jiného jazyka než italského v úředním i profesionálním styku, zavírání slovinských škol, kriminalizace slovinských vzdělanců,....

A ještě poslední fakt před vstup Itálie do války - v Přímoří nechtěla žádná národnost, aby došlo ke změně - současný stav v zásadě všem vyhovoval (akorát měli zájem, aby byla více propojena provincie Přímoří a provincie Kraňsko a Štýrsko). Nechtěli mít nic společného s Maďarskou části R-U. Tj. zdůrazním - místní Italové nechtěli patřit pod Italské Království a ani nechtěli aby jim poroučeli z daleké Vídně - mnohem lepší bylo řízení z Terstu. Mj. protože i když tvořili několik desítek % obyvatel, tak všem bylo jasné, že tehdejší rovnováha mezi jednotlivými národnostmi je mnohem lepší, než kdyby některá z národností (námořníci vs. suchozemci) získala vládu.

Takže co způsobil Italský požadavak na Dalmácii v r. 1915?
Nejen Slovinci, ale i část místních Italů a jiných národností se vášnivě pustila do obrany "svého" Přímoří, pod rakousko-uherskou vlajkou.

Následné události:
Po rozpadu R-U monarchie chtěli místní vytvořit samostatný nezávislý stát (bez zahraničních ambicí).

Toto zmařila snaha Italského království o získání vlivu (a následné přetahování s nově vzniklou Jugoslávií/SHS). Italská anexe rozbořila dřívější rovnováhu. Následná tvrdá (tvrdší než v Udine) italinizace velmi rozdělila společnost. Krvavé události za 2. světové války dílo dokonali. Poválečné krvavé události v severní části Dalmácie asi už nemohlo nic zastavit. A projevuje se to dodnes - viz Terst jako jedno z 10 nejvíce podceněných měst (a to mj. protože vymírá). A to všechno začalo v r. 1915.

zdroj:
a) ústní vyprávění
b) mapa R-U s hranicemi jednotlivých regionů Přímoří, Kraňsko, Štýrsko (pozn. u tzv. českých zemí jde o čísla 1-Čechy, 9-Morava, 11-Těšínské království a chybí Klodzko a Lužicko) https://en.wikipedia.org/wiki/File:Aust ... ap_new.svg
c)Události poté co italská menšina začala být privilegovaná a ostatní menšiny utlačované https://en.wikipedia.org/wiki/Italianiz ... d_Dalmatia
d) sice to není součást Přímoří, ale příklad snahy místních o samostatnost bez vlády z Říma či z Vídně (či z Bělehradu) https://en.wikipedia.org/wiki/Free_State_of_Fiume
e) sanitární kordon, aby skončily násilosti-msty dřívějších křivd mezi bývalými sousedy https://en.wikipedia.org/wiki/Morgan_Line

Edit: pro zajímavost - příklad toho jak si "vnitrozemští" Slovinci nově panující i v přístavních městech dodávali sebevědomí (já to z filmu nechápal, dověděl jsem se to až po vysvětlení konotací) https://www.csfd.cz/film/2078-nase-auto/prehled/. Což prý vadilo slovinským komunistům tak moc, že tento "přešlap" neodpustili Františku Čápovi - prý už ho tou dobou nebrali jako cizince, takže měl vědět, že zvýrazněním touhy po (jakkémkoliv autě) místní urazí.
R.I.P.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

Kouzelnik píše:1. Pokud jde o Trentino ve smyslu nabídky z r. 1915, tak předpokládám, že tím myslíš celé tzv. Jižní Tyrolsko https://en.wikipedia.org/wiki/South_Tyrol - část pohoří Dolomit s centry: Bolzano, Trento, Brixen, že ano?
Čisté Trentino, tj. ne Jižní Tyrolsko. Viz. mapa: https://en.wikipedia.org/wiki/Tyrol%E2% ... entino.svg
Kouzelnik píše:že prý na národní rakouský svátek místní (údajně italští občané) vyvěšují !rakouské! vlajky, tak mi není jasný smysl italského úsilí o dobytí.
Jeden z důvodů je strategický, viz. Brennerský průsmyk.

Jinak Tyrolsko bylo vždycky poněkud rázovité, oběma směry..tj. i k Rakousku-Uhersku :)
Kouzelnik píše:Hlavní část mého komentu - postoj části Slovanů, kteří velmi udatně bojovali za Rakousku-Uhersko. Mluvím konkrétně o Slovincích.
Národnostní otázka je strašně tenký led. Hrozně moc záleží na tom, o jakou oblast se jedná a v jaké době, protože ta situace byla dosti proměnlivá a na všech stranách. Navíc je to dodnes těmito staletími a desetiletími turbulentních vztahů poznamenáno. Poslední velké vidle do toho hodili Italové po válce svým nevybíravým působením. Často si říkám, jak mohla oblast vypadat dnes, kdyby italský veřejný prostor neovládly fašistické/nacionalistické prvky. Jestli by si ta bolast dokázala uchovat ten smíšený ráz. Takto bylo finálním tahem vyhnání téměř půl milionu zbývajících Italů po Druhé světové válce a ten koloběh křivd tak nějak ne a ne skončit.

A ono si někdy nevybereš. V jeden čas chtějí italské menšiny obávajícící se postupující germanizace a slavizace a ztráty postavení do lůna italského státu, načež oni nebo někteří jejich potomci budou s nostalgií vzpomínat na Rakousko-Uhersko - což se týká třeba Terstu, který byl významným přístavem/obchodním centrem/loděnicí v rámci Rakouska-Uherska, ale v rámci Itálie již tolik ne a časem upadal. To je podobná schíza, jako když se u nás pouští hromy a blesky na R-U a druhým dechem se zas vynáší do nebes. To je hrozně složité a říkám, závisí o čem mluvíš, kde, s kým, o jaké době, z jakého pohledu atd. atd.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Kouzelnik »

@Polarfox:

Díky za vysvětlení s tím Brennerem.

Ad Přímoří (Kuestenland) a úsilí jeho obyvatel proti "osvobození" Italským královstvím https://nl.wikipedia.org/wiki/K%C3%BCstenland
Dovolím si svůj závěr říct jinými slovy: Do začátku italsko-rakouské(-uherské) války v r. 1915 v části Dalmácie - v Přímoří nebyla příliš velká ochota válčit. Po začátku války se valná většina (i italsky hovořící) občané hrnuli do války. Protože nechtěli být "osvobozeni" Italským královstvím. A zejména protože věděli, že stávající status-quo všem zaručuje prosperitu. Dovolím si paralelu s rozhodnutím Švýcarů se bránit za WW2 (a radši švýcarské komunikace a města zničit, než je předat nacistům či fašistům či vichystickým Francouzům). Podobně jako sui generis racionální rozhodnutí zabránit, aby se velmi bohatá (možná) nejbohatší část Rakouska (Voralberg) po 1. sv. válce připojila k Rakousku.

Závěr: Rozvod dosavadního soužití jednotlivým menšin v Přímoří nastal právě někdy kolem roku 1915. A tvořil základ událostem o 30-40 let později.

1. Dovolím si upozornit, že v Přímoří všichni byli "menšina". Do konce 1. světové války nebyla tam dominantní a vedle toho menšinové národnosti. A měli zájem o propojení - nikoliv o unifikaci/sjednocení s Lublaňskou nebo Štýrskou provincií. Nechtěli propojení s Korutany, ani s Benátky ani s Uherským královstvím (Chorvatskem-Slavonií).

Proč? Co se spojení s Benátky? rázem by bylo Přímoří na vedlejší koleji, doslova. Co se spojení s Lublaňskou provincií - Lublaň měla před 1. sv. válkou 50 tisíc obyvatel (a zčásti poničená po zemětřesení)? Terst měl cca 230 tisíc (přesný údaj jsem nedohledal a nejsem si jistý jestli byly započítány i "předměstí"). Čili měli zájem vzájemně obchodovat, nikoliv být "sjednocení". Co se spojením se Štýrskem - propojení s tamním průmyslem.

Když jsem se ptal na konkrétní projevy, tak tam prý nebylo národní trumfování a la (Nové) Německé divadlo v Praze (financované spíše židovskou německy hovořící elitou Prahy) vs. údajně české Národní divadlo (údajně píšu protože po vyhoření zdaleka největšími dárci byli takoví "Čechové" jako František Josef I.). A prý v Přímoří nebyli ani takové střety jako známe u Badeniho jazykových zákonů https://cs.wikipedia.org/wiki/Badeniho_ ... Dzen%C3%AD.

2. Bohužel pro účely Palby.cz nemám žádné historky/pikanterie jak se projevovalo specifické nadšení slovanů či italsky hovořících obyvatel Přímoří v boji proti Italskému království za 1. sv. války, protože do Terstu bylo nakomandováno spousta lidí z celé Monarchie (viz Ferenz Illy = káva ILLY) a to samé ohledně bojů o Isonzo/Soč, takže místní spíše makali na polích (a prý dokonce i rybařili na moři), aby vojáci měli co jíst.

3. Speciálně jsem dotazoval na vztah k Srbům před 1. sv. válkou. Měl jsem na mysli např. něco jako národní obrození slovinců ve formě spojení se Srby https://en.wikipedia.org/wiki/Illyrian_movement. Se Srby neměli příliš moc chuti se spojovat, protože prý to byli "balkánci", kteří se věnují buďto bojům s cizáky nebo mezi sebou anebo slaví. K práci moc nejsou. Ohledně konkrétních prvků odporu vůči italské okupaci po 1. sv. válce https://en.wikipedia.org/wiki/TIGR, tak konkrétní boje Slovinci v Přímoří prý nedělali (vztek dusili v sobě) a energii spíše vynakládali aby unikli nedobrovolným stěhováním do jižní Itálie (prý taky byly pokusy stěhovat Slovince do Lybie, ale to prý byla sebevražda, neboť prý Italové vládli tak, že lybijské obyvatelstvo a tamní partyzány bylo zdecimováno prý na půlku = "když Vás netrefili Italové, tak Vás podřízli místní kteří Vás považovali za okupanty nebo jen tak z plezíru"... faktem je, že se mi nepovedlo se dopátrat počtu obyvatel Lybie před r. 1912 a řekněme ve 30. letech).

4. Odkaz na Terst jako jako celosvětově jedno z nejvíce "podceněných" měst https://www.lonelyplanet.com/travel-tip ... 79d277e7b8. Osud Terstu mi připomíná biblický příběh, kdy Šalamoun jako král soudcoval spor 2 maminek, kdy jedno miminko v novorozenckém domě umřelo a druhé žilo - obě maminky nárokovali to živé. Formálně spravedlivé Šalamounovo rozhodnutí (důkazy nebyly a neměl vědecké možnosti např. test DNA) rozdělit mimčo spravedlivě = rozskenout ho přesně napůl, tak toto rozhodnutí akceptovala pouze ta maminka které miminko umřelo. Zatímco ta maminka, jejíž mimčo žilo, tak ta radši chtěla dítě přenechat někomu jinému než ho rozseknout. Takže Šalamoun tímto věděl kdo je skutečná maminka živého mimča, a rozhodl skutečně spravedlivě.

A něco podobného jako se skutečně spravedlivým Šalamounovým rozhodnutím mě napadá ohledně Terstu - přičemž ani Řím, ani Vídeň a ani Bělehrad se nezachovali jako skutečná maminka, které na mimču záleželo.
R.I.P.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Zemakt »

Díky Polare, už dlouho jsem si při četbě takhle nezachrochtal :up: .
Po této "ódě na obranu Italů", rozsahem dosahující proporcí samostatného článku a s usínajícím čtenářem na krku, pojďme tedy nastínit, co na něj spadne dále.
Za mne, hodnotnější část článku.

Ovšem dovolím si trochu popíchnout
V textu se bude tentokráte objevovat větší množství citací z českých zdrojů, bohužel hlavně jako prostředek k demonstraci a opozici, ale jinou cestu nevidím. Alespoň ne tak efektivní.
De facto zdroj jediný, "Ostrostřelec". Ale jistě mi odpovíš, že více méně je to pro celou českou maritimní literaturu ohledně Jadranu typické a univerzálně se to dá napasovat na více méně vše. Že? :wink:

Ostatně, za co jsi ty čtyři kila utratil?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Zemakt »

Edit: nemyslím to vůbec zle, anžto, tu více tu méně, ta literatura jede na podobné vlně. Kdy absence kritického pohledu je normou. No, je to až z podivem, jakou má Rakousko-Uherské dědictví šíři a časový přesah.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Bublifuk »

Tedy Foxíku, klobouk dolů. Článek parádní, v podstatě potvrdil mé dávné tušení, že celý tento nájezd měl reálný význam čistě propagandistický s tím, že podotýkám, že v tom případě splnil vrchovatě svůj účel a šlo o jednoznačný sukces.
A Kouzelníkovi komentáře jsou pro mne ještě takovou třešničkou na dortu. :up:
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
czc32324
četař
četař
Příspěvky: 64
Registrován: 12/9/2014, 19:18

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od czc32324 »

Co vím o vstupu Itálie do války, tak Italské obyvatelstvo CHTĚLO válku. Pokud si pamatuju, tak WWI měla několik šancí začít o dekádu dříve, Francouzští adolescenti si hledali záminku jak si do někoho zastřílet, vybojovat velké vítězství, a zvýšit národní prestiž. Italské obyvatelstvo nebylo charakterově natolik odlišné. Navíc roztříštěné Itálii by válka vytvořila element který by Italy sdružil dohromady. Samozřejmě pokud by Italové vítězili.
https://youtu.be/JzjjBQl0fu0?t=292
Tady je to sice hodně zkrácené, ale vystihuje to politickou situaci Itálie.


Jako starý praktik z PC simulací válečných operací z GIUK samozřejmě vidím možné důsledky jednoho nájezdu na Italské pobřeží, i kdyby nezasáhli jediný vojenský cíl, a jediné následky bylo pár zbořených budov. Pro Italy kteří si mysleli že projdou neschopnými vojáky Habsburské monarchie jako nůž máslem, byl ocelový deštík dopadající na jejich území už první den po vyhlášení války ledovou sprchou. (I když nevím kdo by se sprchoval kroupami.) I kdyby námořnictvo po zbytek války velké hladinové lodě nepoužilo. Splnily svůj účel. Hurá nadšení Italské veřejnosti rychle ochablo.

Důležité je že další pokusy už můžou skončit úspěchem Italů, potopením pár velkých lodí, což by v prvních dnech války mělo pro napadené nepříznivé následky. Lepší výsledek: naše námořnictvo se promenádovalo před přístavem, ustřelilo fontánku a starostovi zbořilo barák, jinak těch pár zasažených domů nemělo žádný dlouhodobý efekt ale chytřejší Italové si uvědomili že věci budou mnohem tvrdší než jim poblázněné demonstrace slibovaly. Se může změnit na: Sice jsme Italům zlikvidovali námořní základnu a vojenský materiál na půl roku, námořní základnu budou zprovozňovat jeden a půl roku než bude zase použitelná, ale na zpáteční cestě naše lodě narazily na Italské lodě, Italové měli přesilu a po oboustraně hrdinské bitvě početnější strana vyhrála.
V druhém případu se jedná o první krok k Italskému vítězství, kdy Italové prokázali že jejich schopnosti jim umožňují dosáhnout úspěchu. Zatnou zuby, škody opraví, jsou hrdí na své námořnictvo.
První případ se dá přirovnat k Italovi který s našením rozrazí dveře, vykročí vpřed, a dveře se vrátí a praští ho do obličeje.

Samozřejmě to chtělo aby lodě trénovali dělostřelbu na pozemní cíle, a pořádně se seznámili s možnými cíly a jejich pozicí.




Internovaná loď se po vstupu do války mění na ukořistěnou loď, která se používá ve válce proti bývalému spojenci.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

czc32324 píše:Pro Italy kteří si mysleli že projdou neschopnými vojáky Habsburské monarchie jako nůž máslem, byl ocelový deštík dopadající na jejich území už první den po vyhlášení války ledovou sprchou. (I když nevím kdo by se sprchoval kroupami.) I kdyby námořnictvo po zbytek války velké hladinové lodě nepoužilo. Splnily svůj účel. Hurá nadšení Italské veřejnosti rychle ochablo.
Jenže ono to nesplnilo svůj účel a to nadšení neuvadlo (pokud budeme mluvit o nadšení...nadšená byla stejně jen menší část a ten samotný fakt natěšených Italů je jeden z rakouských narativů/obecných stereotypů spojený s takovou tou jejich údajnou zlotřilostí). Rakouská propaganda hlásala italské zdrcení, autoři o tom pojednávající hlásají italské zdrcení, ať už se nějaké konalo či ne, protože přebírají rakouské narativy a k italské straně A) nemají přístup, B) nechtějí mít přístup a vůbec je to nezajímá, protože to pro tu tvorbu a kýžený výsledek není podstatné. To je ostatně jedna z hlavních myšlenek tohoto článku.

Když hrdinný torpédoborec pokosí takřka půl divize a střílí na něj možná i Hvězda smrti zpoza místního majáku, ale ve finále je to nějaká jedna chuděra zabitá ve spánku, tak to také nikomu obvzlášť netrhá játra :) Ta rakouská verze je prostě hezčí, o 1000% známější a nemálo lidí k ní bude podvědomě inklinovat i poté, co budou mít důkaz o tom, že je to blbost. Takhle to holt na světě chodí.

Takže rakouský nájezd splnil svou roli na domácím propagandistickém poli, dlouhodobě splnil svůj účel na historickém poli, protože tam tahají Talián dlouhodobě za mnohem kratší provaz, ale nesplnil svou roli v tom reálném historickém rámci. To jsou vše zcela odvislé věci.
Bublifuk píše:Tedy Foxíku, klobouk dolů. Článek parádní, v podstatě potvrdil mé dávné tušení, že celý tento nájezd měl reálný význam čistě propagandistický s tím, že podotýkám, že v tom případě splnil vrchovatě svůj účel a šlo o jednoznačný sukces.
Jo, bohužel. Větší a déle trvající, než si kdo asi tenkrát pomyslel :D



Kouzelnik: Strašně moc bude záležet na tom, s kým mluvíš a jestli vůbec něco o vlastní historii (reálné) ví. Vem si že budeš cizinec, zajedeš si do ČR a poptáš se lidí na nějaké historické události...takřka jistě se na tebe vyvalí standardní všehochuť různých stereotypů, toho jak na to ti lidé pohlížejí nebo chtějí pohlížet, zkazky zkreslené generacemi a X převyprávěními, trocha vlastní umělecké licence, lepší či horší znalosti běžného dějepisu, který má sám své mezery atd. atd., ale nemusí to úplně korespondovat s tím, co se opravdu dělo.

Ona třeba zrovna ta italská menšina nebyla úplně happy z toho, co se děje a klást nějaký zlomový bod do roku 1915 je dle mého nepříliš dobré. Tohle je kontinuální záležitost bez jasného předělu a značná část Italů se opravdu k Itálii upírala s nadějemi a rozevřenou náručí. Vem si, že byli pod tlakem ze dvou směrů (tlačená slavizace/germanizace a přirozený proces, pošťouchnutý dále tím nuceným) a rapidně tak ztráceli vliv, z čehož začínali dost panikařit. Istrijští a trentinští Italové nechtěli, aby skončili jako ti v Dalmácii, kde už asimilace dosáhla značných rozměrů a bili okolo sebe. Kromě krátkých údobí (jako třeba cca 1911-1914), kdy se k nim R-U začalo chovat vlídněji, protože se zrovna konalo vzepětí vzájemných dobrých vztahů a nechtěli si to v rámc Trojspolku rozházet, tak mimo to italskou menšinu žádná zářná budoucnost nečekala. Zatímco třeba jižní Slované byli svým způsobem partner a počítalo se s nimi (a jinými entitami) v různých plánech na reformu monarchie (viz. trialismus atp.), tak Italové byli již od počátku, tj. od ztráty posledních velkých italských území směrem k Itálii, určeni k asimilaci a nikdo s nimi obvzláště nepočítal. To soužití nebyla zase taková idylka a nevydrželo by tak jako tak dlouho a tak jako tak by italská menšina přišla o svou identitu až do stavu podstatné nevýznamnosti. Tohle ale opravdu většina z nich nechtěla a Itálie jim měla vytrhnout trn z paty. Bohužel ho po válce vytrhla tak "šikovně" a do druhého extrému, že tu byl další problém a averze...
Zemakt píše:De facto zdroj jediný, "Ostrostřelec". Ale jistě mi odpovíš, že více méně je to pro celou českou maritimní literaturu ohledně Jadranu typické a univerzálně se to dá napasovat na více méně vše. Že?
Krátce - ano. Dlouze - Co je česká maritimní literatura? Novák, Marek, Jelínek, trošku Grégr a jinak se tu nikdo R-U nad rámec okrajových nebo jednorázových věcí prakticky nezabývá. Přičemž tihle lidé se dále odkazují na sebe navzájem. Jediné průřezovky, které znám, jsou Bitva v Otrantské úžině od Nováka, starší Bitva o Jadran od téhož a nově Válka na Jadranu 1914-1918 od Jelínka. Všichni jsou velice patriotičtí, česko-rakousky-dobově nostalgičtí, nebo jak bych to nazval, rádi používají poetický a čtenáře vábící slovník a nad rámec určitých zastaralých a národnostně omezených zdrojů (a stereotypů) viděli vše tak leda z rychlíku. Možná troufalé, ale to je přesně ten stav. Tohle není jen o Ostrostřelci, to se týká naprosto všeho, Ostrostřelec to odnesl pouze díky zaměření na první den války (a například Novák svoje texty v rámci jednotlivých knih hodně recykluje, je celkem jedno, odkud to vezmeš).
Zemakt píše:Ostatně, za co jsi ty čtyři kila utratil?
Uff, ok. Hrozně nerad to říkám napřímo, protože ten pán je hrozně hodný a nadšený, na mě byl hodný a svým způsobem mi to trhá srdce, ale bohužel mi na čtenáři a historické realitě záleží více než na dobrých vztazích a klidu. Takže tímto se předem omlouvám.

Ta kniha je Válka na Jadranu 1914-1918 od Jelínka. To je Novák 2.0, pomalu každá druhá strana zralá na revizi nebo dopřesnění a némlich ty samé věci a problémy. Další zdejší kniha na stejně špatném základu. Nechci to tu rozebírat do detailu, protože je to pro mne velice nepříjemná záležitost, ale jsem schopen si svůj názor kdykoli obhájit.

Tady je potřeba říci jedna veledůležitá věc:
1) Tady nahoře je článek o jednom jediném dnu války a je tam požehnaně toho, co revidovat nebo o čem informovat. Jenže na Jadranu se neválčilo jeden den, tam se válčilo roky! A každý jeden den, jeden týden, jeden měsíc a jeden rok je podobně do***vený jako ten jeden den z toho článku. Někdy více, někdy méně, někdy zase prostě jen informace chybí. A teď ať si to člověk sesumíruje v hlavě a uvědomí si ty proporce a ten dopad na celkový obrázek, pokud je toto standard, což je...tam se doopravdy bojovala trošku jiná válka, než se běžně popisuje a mnohem zajímavější.
2) Jenže o tohle vše je čtenář připraven, protože autoři jsou zakejslí v národním bahně, nostalgii a totální informační nouzi. A naváží se tu do nich člověk, který není ani námořní historik, ani profesionální badatel, ale jen pouhopouhý amatérský zájemce a připadá si jak idiot, že to vůbec dělat musí a že vůbec vlastně může. Že je to tak slabé vůči kritice, že je tak neskutečně jednoduché disponovat X násobným a diverzifikovaným objemem informací. Sakra když tohle mohu udělat já, může to udělat doslova každý...když bude chtít. Jenže nikdo nechce, to je ten problém. Všem to stačí. A bohužel jim to prochází, protože to nemá kdo oponovat nebo to nikdo nechce oponovat. Jenže tenhle stav je v 21. století naprosto neudržitelný a nehodlám na to jen tak dobrovolně koukat. Takže bude ještě hoooodně dalších pokračování. A jestli holt své texty budu muset stavět do kontrastu vůči jejich textům a demonstrovat na tom, co se z toho dá vykřesat, pokud si s tím dá člověk práci, ev. moje a jejich texty se budou rozjíždět jak křivé nohy, tak je to bohužel hlavně jejich problém a vina. Ty informace tu jsou, oni se rozhodli je ignorovat a nepoužít a otevřeli tak prostor kritice. Já jsem jen chřipka skákající na lidi s oslabenou imunitou a nevhodným životním stylem :wink:
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

Dodatek: A je to venku, byl jsem konkrétní, hnusnej, ale bohužel prostě už to jinak nejde :(

A předtím jsem zapomněl...seznam zdrojů bude o víkendu nebo na začátku příštího týdne. Tenhle týden jsem byl rád, že jsem dal do kupy samotný text.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Zemakt »

:D :up: , no co říct...., vzhledem k tomu jak sis dával načas s odpovědí, se ti muselo z hlavy kouřit více než dost. Ale dobrý, karty venku. Tisíckrát lepší jak neurčitá mlha. Ještě jednou díky.

Ale abych se vrátil k tématu, osobně si nemohu vzpomenout na žádný příklad, kdy terror protivníkova obyvatelstva vedl k hození ručníku do ringu. Namátkou, když už jsme ve Velké Válce, tak třeba akce německých bitevních křižníků, či bombardování Londýna vzducholoděmi a později éry. Vždy nastal zcela opačný efekt, primárně nasrané obyvatelstvo, sekundárně posílení obrany lokace. A takto lze v čase pokračovat do alelůja.

Osobně jsem vždy tuto akci bral jako spíše propagandistickou, než ryze vojenskou. I když, jsou to de facto spojené nádoby. Nicméně, prim byla propaganda. A vlastně ani nemohlo být i jinak. Marně v hlavě pátrám, ale nevybavuje se mi vůbec žádné podobné námořní napadení pevniny, kdy by vynaložené prostředky byly adekvátní rozsahu škod. Ať tak či onak, byl to úspěch. A jestli byl hodný, vynaloženému úsilý a prostředkům. No, vzhledem k charakteristice cílů, jak jsi popsal, tak z dnešního pohledu co se týče materiálu asi ne moc překvapivý. Nadruhou stranu se z toho vytřískalo dost, i po stol letech. Ale to už tě opakuji.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Polarfox »

Zemakt píše:Ale abych se vrátil k tématu, osobně si nemohu vzpomenout na žádný příklad, kdy terror protivníkova obyvatelstva vedl k hození ručníku do ringu. Namátkou, když už jsme ve Velké Válce, tak třeba akce německých bitevních křižníků, či bombardování Londýna vzducholoděmi a později éry. Vždy nastal zcela opačný efekt, primárně nasrané obyvatelstvo, sekundárně posílení obrany lokace. A takto lze v čase pokračovat do alelůja.

Osobně jsem vždy tuto akci bral jako spíše propagandistickou, než ryze vojenskou. I když, jsou to de facto spojené nádoby. Nicméně, prim byla propaganda. A vlastně ani nemohlo být i jinak. Marně v hlavě pátrám, ale nevybavuje se mi vůbec žádné podobné námořní napadení pevniny, kdy by vynaložené prostředky byly adekvátní rozsahu škod. Ať tak či onak, byl to úspěch. A jestli byl hodný, vynaloženému úsilý a prostředkům. No, vzhledem k charakteristice cílů, jak jsi popsal, tak z dnešního pohledu co se týče materiálu asi ne moc překvapivý. Nadruhou stranu se z toho vytřískalo dost, i po stol letech. Ale to už tě opakuji.
Docela zajímavý námět, zkusím nad tím popřemýšlet. Ale těžko rozlišit a vybrat kritéria/předěl, kdy je to pouhá úspěšná či neúspěšná demonstrace a kdy jde o větší vojenský dopad. Psychická a fyzická stránka věci budou vždy spojenými nádobami. Ale také bych věděl z fleku o pár akcích, které byly spíše vlastním gólem :)

Jinak jedna z nejzajímavějších věcí na rakousko-italském zápolení je to, že v historii málokdy najdeš tak zrcadlové protivníky, co se týká vztahů, síly, vyspělosti a schopností. A přitom jedna strana má hrozně nadstřelený kredit a druhá zase značně podstřelený. A všechno to formuje právě propaganda a mezinárodní lásky/zášti. Taková svým způsobem "blbost", ale když si na tobě přihřejí polívčičku obě strany, tak je to překvapivě efektivní bariéra a docela držák.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Kouzelnik »

Pozor: já vůbec nepopisoval niterné "vzpomínky" lidí z Jižního Tyrolska/Trentina, neboť k nim nemám insider "vzpomínky" od místních (o těch "horských lidech" jsem psal pouze z pozice turisty, kterému nedocvakávaly důvody, proč se tak velmi liší vzhled/kultura/governance lidských sídel v severní Itálii od severu na jih).

Ad Přímoří - a tím je z mého pohledu vyčerpané téma motivace Italského Království o "osvobození" lidí v rakouském Přímoří, kteří o "osvobození" Italským královstvím vůbec nestáli, právě naopak:

Tak ono to úplně orální historie není. Jednak já nemluvil s lidmi, kteří jako dospělí zažívali dynamiku 1910-1915-1920 v Přímoří. Ale s lidmi, kteří pro svoje info chodili buď za příbuznými nebo za vyučujícími na univerzitě.

Druhá poznámka: Právě proto jsem neuváděl žádné primární prameny o poměrech v letech 1910-1915-1920 v Přímoří, neboť prý ve Slovinsku není chuť se tím příliš zabývat a nějaké zobecnění situace prý nebylo publikováno. Doufal jsem, že vyšlo v Itálii něco o situaci italsky hovořících/národností v Přímoří. Přece jenom jde o trh větší o několik desítek než trh s literaturou ve Slovinsku.

3. poznámka: Právě na příkladu uváděného filmu o autě mi bylo vysvětlováno, že ale ve Slovinské společnosti (zejména na území Přímoří) je cítit syndrom "uřízlé ruky". Tj. po amputaci končetiny (např. při úrazu) to sice není objektivní, nicméně pacienty/invalidy "bolí" např. prst na uřízlé ruce. Tj. Slovinci v Přímoří ještě v 60. letech "tesknili" po svých spoluobčanech, kteří už nebyli. A právě jsem byl nasměrován někde na začátek minulého století, nikoliv po 1. světové válce, ale na začátek války a to na začátek války s Itálií, kdy prý začal konec "dobrých časů". A pozor: Nikdo mi netvrdil, že R-U bylo dobré. Ideálem bylo mít polosamostatný stát bez vnucených rozhodnutí nakomandovaných státních zaměstnanců. Tj. obchodní/pracovní/rodinné spory měly i nadále rozhodovat profesionálové např. z Vídně, ale např. o počtu přistěhovalců z ostatních částí R-U měli rozhodovat místní.

4. poznámka - já totiž vůbec neměl zájem zkoumat složité vztahy v části dnešní Itálie/Slovinska/Chorvatka. Já totiž původně ani nevěděl, že slovinci žili v těch 5-ti regionech (3x v Rakousku, 1až2x v Uhersku a v Itálii). Mě akorát zajímalo proč se tak odlišně vyvíjel počet obyvatel v 200T+ městech v "témže" regionu od důsledků průmyslové revoluce, řekněme od cca r. 1870-1890 do období po konci demografických změn dle výsledků WW2 tj. do cca r. 1970-1990:
Terst - https://de.wikipedia.org/wiki/Triest#Bev%C3%B6lkerung
Benátky - https://de.wikipedia.org/wiki/Venedig#Bev%C3%B6lkerung http://www.venipedia.org/wiki/index.php ... o_2015.png
a Ljublane - https://sl.wikipedia.org/wiki/Ljubljana#Demografija

Obrázek

edit: odstraněn slovní popis demografických trendů - nahrazeno grafem - s jistou mírou zjednodušení, např. údaje pro rok 1951 a 53 byly použity jako porovnatelné.
R.I.P.
czc32324
četař
četař
Příspěvky: 64
Registrován: 12/9/2014, 19:18

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od czc32324 »

Polarfox píše:
czc32324 píše:Pro Italy kteří si mysleli že projdou neschopnými vojáky Habsburské monarchie jako nůž máslem, byl ocelový deštík dopadající na jejich území už první den po vyhlášení války ledovou sprchou. (I když nevím kdo by se sprchoval kroupami.) I kdyby námořnictvo po zbytek války velké hladinové lodě nepoužilo. Splnily svůj účel. Hurá nadšení Italské veřejnosti rychle ochablo.
Jenže ono to nesplnilo svůj účel a to nadšení neuvadlo (pokud budeme mluvit o nadšení...nadšená byla stejně jen menší část a ten samotný fakt natěšených Italů je jeden z rakouských narativů/obecných stereotypů spojený s takovou tou jejich údajnou zlotřilostí). Rakouská propaganda hlásala italské zdrcení, autoři o tom pojednávající hlásají italské zdrcení, ať už se nějaké konalo či ne, protože přebírají rakouské narativy a k italské straně A) nemají přístup, B) nechtějí mít přístup a vůbec je to nezajímá, protože to pro tu tvorbu a kýžený výsledek není podstatné. To je ostatně jedna z hlavních myšlenek tohoto článku.
Výpad během prvního dne války byl důležitý, ne pro kolaps Itálie, ale pro to aby Italské námořnictvo si nesedlo na zadek a neříkalo nemelem nemelem voda nám sebrala mlejn, Habsburkské námořnictvo rozumně neplýtvá uhlím a je zalezlé, a Itálie ušetřené uhlí používá pro pozemní jednotky. Pro Central Powers by asi bylo rozumnější už na začátku války investovat do ponorek a PTM aby levným způsobem zabránili nadvládě velkých hladinových lodí. Ale samozřejmě lekce z Krymské války musela projít zkostnatělým námořnictvem. Pokuď původní plán byl bojovat po boku Itálie, a nějakým způsobem se ubránit Francii, a UK, tak skladba jejich námořnictva měla smysl. Nebo pokud by chtěli zasáhnout proti UK dodávkám mezi Suezem a Francií. To byl masivní problém pro Central Powers, a spojené námořnictvo Itálie a Habsburků by bylo efektivním prostředkem jak zablokovat tuto ekonomicky výhodnou trasu.

S Italskou neutralitou museli počítat, ale vstup Itálie do války proti nim jim musel šeredně zkomplikovat námořní plány.


Mimochodem termín zdrcení v té propagandě znamenal že Italové si museli dát flašku alkoholu?
Kouzelnik: Strašně moc bude záležet na tom, s kým mluvíš a jestli vůbec něco o vlastní historii (reálné) ví. Vem si že budeš cizinec, zajedeš si do ČR a poptáš se lidí na nějaké historické události...
Jako syn učitelky, si pamatuju že většina středoškolsky/vysokoškolsky vzdělané populace řekne nevíme.
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od Kouzelnik »

czc32324 píše:
Polarfox píše:
czc32324 píše:Kouzelnik: Strašně moc bude záležet na tom, s kým mluvíš a jestli vůbec něco o vlastní historii (reálné) ví. Vem si že budeš cizinec, zajedeš si do ČR a poptáš se lidí na nějaké historické události...
Jako syn učitelky, si pamatuju že většina středoškolsky/vysokoškolsky vzdělané populace řekne nevíme.
Souhlas i nesouhlas. záleží k jakému období a v jakém konkrétním tématu.

Celá ta debata o Přímoří začala debatou mých příbuzných o problémech s rozšiřováním Lublaně, které jsem byl svědkem během mé dovolené (to bylo ještě bankovní krizí 2008-...). A posléze z toho vyplynul z toho ten rok 2015 a růst Lublaně na úkor Terstu.
Z mých návštěv kamarádů v Olomouc (tak říkali Olomouci), si historii města s dopadem do dneška uvědomovali velice jasně. Např. to zdůvodnění proč se stěhovat z Olomouce do Brna bylo podobné tomu jak říkal ten (zčásti lobbista/vysavač dotací) pan Tesařík viz strana 12-13 deníku E15 z 31.10.2010
https://adoc.tips/stat-chce-zpt-reaktor-v-ei.html "Olomouc jen za posledních sto let čtyřikrát přišla o vlastníky a manažery. V roce 1918 odešli Rakušané, pak bylo zabito 2500 Židů, pak bylo odsunuto přibližně deset tisíc Němců a za dobu socialismu šel každý schopný do Brna nebo do Prahy."

Tím bych za mě UZAVŘEL celou debatu o motivaci Italského království "osvobozovat" lidi v Přímoří, kteří o to IMHO nestáli.
Protože už k tomuto tématu nic podstatného nevím, nedokážu zjistit převládající pohled z seriozní italské historické literatury a buď bych se furt opakoval nebo sklouzl ke žvanění.

P.S. Co je to Tvoje "PTM". Vyhledávač mi našel něco o vznášedlech z USA, ale to asi neee -:). A teď vážně - myslíš spíše minové nebo spíše torpédové plavidla?
R.I.P.
czc32324
četař
četař
Příspěvky: 64
Registrován: 12/9/2014, 19:18

Re: Akt třetí – rakousko-uherský nájezd na italské pobřeží z

Příspěvek od czc32324 »

Kouzelnik píše: P.S. Co je to Tvoje "PTM". Vyhledávač mi našel něco o vznášedlech z USA, ale to asi neee -:). A teď vážně - myslíš spíše minové nebo spíše torpédové plavidla?
V době první světové to znamenalo PTM - Patrol Torpedo Motor. To znamená malá loď s motorem a torpédem.
Když se začali používat řízené střely, tak se ten termín začal používat ve významu PaTrol Missile.

Občas je ten termín použitý v simulacích, protože většina z nich je moc malá aby si zasloužila označení FFG.
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo Rakouska-Uherska“