Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 206.
aneb
Dobytí Nizozemské Východní Indie
Dobytí Timoru
Dva konvoje (9 a 14 parníků) přepravující ozbrojence vyčleněné k obsazení nizozemské a portugalské části Timoru opustily 17. února Ambon a před Kupangem a Dilli se vynořily v noci z 19. na 20. února. Ochranu hlavní části určené pro nizozemskou část ostrova zabezpečoval svaz kontradmirála Tanaky s 2. eskadrou torpédoborců a dvěma přidělenými divizemi torpédoborců, zatímco transporty vyčleněné pro východní Timor kryl kontradmirál Takagi s 5. eskadrou křižníků, několika torpédoborci, množstvím minolovek a stíhačů ponorek.aneb
Dobytí Nizozemské Východní Indie
Dobytí Timoru
Americká ponorka Pike
Jelikož hlavní spojenecké hladinové síly tou dobou mířily k Bali, pohybovaly se v okolí Kupangu toliko americké ponorky TARPON, PIKE a PICKEREL. I ty mohly způsobit invaznímu konvoji vážné ztráty, ale američtí ponorkáři patrně čímsi urazili boha moře, neboť jejich vystoupení opět skončilo fiaskem. Velitelé všech tří podmořských člunů sice zpozorovali nepřítele, jenomže nepřesně zaměřené „doutníky“ odpálil pouze PIKE, zatímco PICKEREL jenom se štěstím přestál útok hlubinnými pumami, jimiž jej počastovaly eskortní torpédoborce.
Ostrovní garnizón složený z nizozemských, australských a britských jednotek disponoval pobřežními i protiletadlovými bateriemi, takže tokijští plánovači očekávali tuhý odpor. Jako první krátce po půlnoci k vytipovaným plážím přirazily vyloďovací čluny s příslušníky 228. pěšího pluku, které později doplnilo 308 parašutistů z jokosucké 3. speciální námořní výsadkové jednotky. Výsadkáři sice zablokovali nejdůležitější komunikaci, ale během tvrdých několikadenních bojů utrpěli značné ztráty. Situace obránců se však postupně zhoršila natolik, že většina jednotek 23. února kapitulovala.
Japonský vzdušný desant na západním Timoru
Naproti tomu souběžně zahájené vylodění poblíž správního centra portugalské části ostrova proběhlo hladce, neboť nizozemský velitel plukovník van Straten invazní konvoj pokládal za očekávaný portugalský konvoj s posilami, a z omylu jej vyvedla teprve dělostřelba z válečných lodí. Nizozemští a australští vojáci administrativní středisko východního Timoru záhy vyklidili a stáhli se do nepřístupného vnitrozemí, kde společně s muži, kteří unikli od Kuapangu přešli na partyzánský způsob boje. Z předchozích kapitol víme, že podobně se zachovalo mnoho holandských válečníků i na jiných ostrovech, ale guerillová válka na Timoru zuřila ještě dlouho po kapitulaci Nizozemské Východní Indie. Její pokračování několika stovkám bojovníků umožnila podpora, kterou jim poskytovalo spojenecké námořnictvo. Americké ponorky a nizozemské torpédoborce timorským záškodníkům zajišťovaly zásoby a odvážely raněné, díky čemuž se hrstka partyzánů udržela až do konce r. 1942, kdy spojenecké velení zajistilo jejich evakuaci.
Plukovník van Straten
Za pozornost stojí příběh skupinky australských letců, kterým velel flight lieutenant Rofe. Ti se na počátku invaze skryli v džungli, a když se jim podařilo přenosnou vysílačkou spojit s Darwinem, vyrazili ke Kapsali, kde je měl nalodit létající člun. Ten se bohužel nedostavil, takže Rofeho muži na timorském pobřeží živořili až do 17. dubna, kde je nabrala americká ponorka SEARAVEN.
Invaze na Sumatru
Další důležitý cíl japonské expanze představoval ostrov Sumatra. Jeho dobytí mělo v krátkodobém horizontu přispět k izolaci Jávy, zatímco po ovládnutí celé Východní Indie hodlali dobyvatelé co nejrychleji obnovit těžbu na zdejších bohatých ropných polích. Obsazení šestého největšího ostrova na světě o rozloze přesahující 400 000 čtverečních kilometrů představovalo z logistického hlediska náročnou výzvu, neboť japonští stratégové se kromě jeho obrovské rozlohy museli vypořádat i s náročným terénem a nepříznivým klimatem. 
Japonská hrozba pro rafinérie v Pladjoe na dobovém propagandistickém plakátu
Většinu Sumatry pokrývaly deštné pralesy či bažiny zamořené tropickými chorobami, přičemž postup do vnitrozemí ztěžovala i vysoká pohoří a nedostatek kvalitních komunikací, neboť zdejší silniční a železniční sít byla velmi řídká, a pouze v některých oblastech je mohly částečně nahradit splavné řeky.
Proto se Japonci logicky soustředili na ovládnutí jižní části ostrova, kde se kromě správního centra nacházela ropná naleziště v okolí Palembangu a Djambi, velké rafinerie firem Nederlandse Koloniale Petrolium Maatschappij a Bataafse Petroleum Maatschappij v Pladjoe, a v neposlední řadě zdejší letiště známé jako Palembang 1 (P1). Tento nelehký úkol připadl 38. divizi generála Tadejoši Sana, která na sebe před nedávnem upozornila dobytím Hongkongu.
Nejdůležitější cíle měli ještě před vlastní invazí obsadit výsadkáři, které by později podpořili vojáci plavící se na motorových člunech proti proudu řek Moesi, Telang a Salang. Námořní krytí zajišťovalo Západní uskupení admirála Ozawy, zatímco leteckou podporu tvořilo zhruba 300 námořních a armádních letounů dislokovaných na letištích v Malajsii a Borneu, plus stroje z mateřské letadlové lodi RJÚDŽÓ.
Lehká letadlová loď Rjúdžó
Plán na obsazení jižní Sumatry vznikl už počátkem února, ale provedení invaze bylo dvakrát odloženo, přičemž definitivní termín „operace L“ Japonci stanovili na polovinu února. Konvoje určené k přepravě 229. a 230. pluku opustily indočínské břehy 9. a 10. února, přičemž jejich blízké a vzdálené krytí zabezpečovaly těžký křižník ČÓKAJ, letadlová loď RJÚDŽÓ, čtyři lehké křižníky, několik eskader torpédoborců, dvě divize ponorek a další menší jednotky.
Spojenečtí zpravodajci sice už 9. února zaznamenali vyplutí prvního konvoje a správně odhadli, že jeho cílem je jižní Sumatra, jenomže generál Wavell pro posílení její obranyschopnosti nemohl mnoho učinit. Vrchní velitel ABDA totiž dlouho preferoval obranu Singapuru, a ve chvíli kdy bylo zřejmé, že pád nejsilnější britské bašty na Dálném východě je pouze otázkou času, vynořilo se tolik naléhavých úkolů, že obránci museli spoléhat převážně na vlastní síly.
Nizozemci preventivně zničili těžební zařízení na ropných polích mimo jižní Sumatru a soustředili se na obranu Palembangu, jehož udržení bylo nanejvýš žádoucí, neboť se zde těžila polovina holandské ropy a zdejší rafinerie představovaly hlavní zdroj leteckého benzínu pro spojenecké síly v Nizozemské Východní Indii. Bohužel podplukovník L. Vogelesang měl na jihu Sumatry pouze několik tisíc mužů, z nichž část se rekrutovala z domorodých Maréchauséanů, počet bojeschopných Hurricanů, Blenheinů a Hudsonů nepřevyšoval několik desítek strojů, a ve zdejších vodách operovala pouze minonoska PATRIA a hlídkové čluny P 37, P 38, P 39 a P 40.
Vrchní velitel ABDA generál Wavell
V tristním stavu byla protiletadlová obrana, která měla přitom čelit japonským výsadkářům a masivním útokům bombardérů. Ano, spojenecké velení se v průběhu první poloviny února pokusilo zjednat nápravu, ale lodě přepravující protiletadlová děla, munici a zejména tolik potřebný radar, poslali ke dnu japonští letci a ponorkáři. Ze stíhacích Hurricanů technici odmontovali třetinu kulometů, které měli posloužit k vyztužení protiletadlové obrany, jenomže se pro ně nepodařilo dokončit lafety, tudíž posloužily pouze jako zdroj náhradních dílů.
Kvůli absenci radaru systém letecké výstrahy spočíval v primitivní síti pozemních pozorovatelen, které kolem Palembangu vytvářely dva prstence vzdálené od letiště 50 a 100 km, přičemž další hlásky byly i v ústí řeky Moesi a na ostrovech Bangka a Tanjong Pinang. Vzhledem k nedostatku pozorovatelů a zdlouhavému spojení byla většina letounů ohlášena až 50 km před cílem, což stíhačům neposkytlo čas k odražení náletu, a nebýt existence tajného letiště Palembang 2 (P2), Japonci by spojenecké letectvo na Sumatře zlikvidovali již před zahájením „operace L“.
Nizozemští vojáci v Palembangu
Situaci na letišti v Palembangu va své knize „Hurricane na Sumatře“ popisuje seržant T. Kelly: „Holanďané měli v Palembangu malou operační místnost s jedinou a navíc špatnou telefonní linkou pro spojení s hotovostním pilotem. Do srubů pilotů nevedla ani jedna linka. Tento stav nemohl být napraven, protože chybělo jakékoliv vybavení. Rádiové spojení s letadly bylo rovněž naprosto nevyhovující. Vysílač byl umístěn dosti daleko v budově námořnictva. Každá zpráva musela být telefonem předána do této budovy a poté byla vyslána někým jiným,obvykle Holanďanem nezvyklým této činnosti, letadlům. Přijímač sestával z malého soukromého bezdrátového přístroje umístěného v operační místnosti. Příjem byl silně rušen pravidelnými denními elektrickými bouřemi.“
Spojenecké stíhací a bombardovací útvary narychlo reorganizované po přesunu ze Singapuru a Jávy navíc trpěly nedostatkem komunikačních a transportních prostředků, munice, nabíječek baterií a dalších potřeb, tudíž nebylo v jejich silách zabránit invazi ani zamezit postupu Japonců po zdejších řekách k Palembangu.
Strážní člun Li-Wo útočí na transportní lodě v úžině Bangka
Japonské konvoje doprovázené válečnými loděmi v úžině Bangka zdrželo procesí spojeneckých lodí ze Singapuru, k nimž se přidala i plavidla zajišťující pravidelnou přepravu či dopravující na Sumatru posily. Těsně před pádem Singapuru zamířila na Jávu a Sumatru řada nejrůznějších lodí zahrnujících jak parníky všech možných velikostí, tak plachetní sampany a tongkany, přičemž nechyběly ani přístavní čluny a malé jachty nezpůsobilé k plavbě na širém moři. Na lodě přeplněné vojáky, koloniálními úředníky i civilisty od samého počátku útočilo japonské letectvo, k němuž se nyní přidaly válečné lodě, pročež se „singapurský Dunkerque“ proměnil v krvavou záležitost.
Ano, Singapur opustila i hrstka válečných lodí včetně jednoho křižníku a několika torpédoborců, ale většinou se jednalo o malé minolovky čistící plavební koridory a hlídkové čluny, jež pro námořníky Země vycházejícího slunce nepředstavovaly rovnocenné soupeře. Mezi účastníky tohoto exodu nechyběl ani britský strážní člun LI WO s jedním 102mm dělem a dvojicí kulometů, jenž před válkou vozil pasažéry na řece Jang-c´ t´iang. Během války hlídkoval v okolí Singapuru a těsně před jeho pádem opustil přístav Keppel. Během plavby posádka odrazila několik vzdušných ataků, ale 14. února se u ostrova Bangka připletla do cesty japonskému konvoji chráněnému válečnými loděmi.
Japonci LI WO zpočátku považovali za neškodný civilní parníček, ale záložní kapitán-poručík Thomas Wilkinson usoudil, že slavná vlajka na stěžni jej zavazuje dokázat, že bojová morálka Královského námořnictva ani v těchto temných časech neutrpěla, tudíž jeho muži zahájili palbu. „Čtyřpalcový“ granát zasáhl nejbližší japonský transport, načež se rozohněný Wilkinson rozhodl taranovat další parník. Příď LI WO se zabořila do lodního boku, načež Britové svedli zuřivý souboj s japonskou posádkou, a s potěšením sledovali kterak nepřátelský parník mizí pod hladinou. Jejich radost však neměla dlouhého trvání, neboť se stali takřka bezbranným terčem pro kanonýry z křižníku JURA a torpédoborců ASAGIRI a FUBUKI.
Thomas Wilkinson-velitel Li Wo
„Po asi deváté salvě přišel rozkaz opustit loď a všichni, kdo mohli, skočili přes palubu.“ Vypověděl později poddůstojník C. Rogers. „Chvíli po tom byla loď zasažena přímo do skladiště munice za dělem a také do prostředka. Na ten obrázek, kdy jsem jí spatřil naposledy před její poslední poutí na mořské dno, nikdy nezapomenu - vlající zástavy, kapitán na můstku a ačkoliv nakloněná doleva, stále směřující vpřed. Potom náhle zmizela a LI WO náhle nebylo.“ Není divu, že jakmile po válce vešly ve známost podrobnosti zániku hlídkového člunu, obdržel jeho velitel posmrtně nejvýší britské vojenské vyznamenání Viktoriin kříž a ocenění se dočkalo dalších 10 (!) členů statečné posádky.
V úžině Bangka se odehrálo mnoho tragických příběhů, avšak ani dosažení břehů Východní Indie ještě automaticky neznamenalo záchranu, jelikož se singapurský exodus časově překrýval s japonskou invazí na Sumatru, takže mnozí uprchlíci záhy po vylodění zjistili, že se takříkajíc dostali z deště pod okap. Za pozornost stojí příběh parníku VYNER BROOKE potopeného po zásahu leteckými pumami na dohled od ostrova Bangka. Parník převážel množství běženců včetně 64 australských zdravotních sester, přičemž s sebou stáhl přes 100 osob. Přeživší ženy z řad cestujících a 22 sester našlo útočiště v záchranném člunu, ale mnoho trosečníků zůstalo odkázáno pouze na plovoucí trosky a vlastní síly. Přesto dosáhli pobřeží ostrova Bangka, kde se spojili s trosečníky z další lodi. Část přeživších se vydala do blízkého Muntoku pro pomoc, ale zdravotní sestry s raněnými zůstaly na pobřeží, kde je později v aktu nesmyslné krutosti povraždili Japonci střelbou z kulometů.
LI WO nebyl zdaleka jedinou britskou válečnou lodí ztracenou v těchto vodách. Při útěku ze Singapuru Japonci dopadli dělové čluny SCORPION, DRAGONFLY a GRASSHOPPER, minolovky CHENGTEH, FUH WO, TAPAH a JARAH, plus řadu pomocných jednotek. Ke dnu klesly také desítky civilních lodí včetně několika tankerů a počet zničených plachetnic a pobřežních člunů lze pouze odhadovat. Proto nelze stanovit počet lidských obětí, ale střízlivé odhady hovoří a několika tisících zabitých a utonulých.
Dobová nizozemská propaganda
Hon na spojenecké civilní a válečné lodě narušil japonský časový harmonogram, což mohlo mít vážné následky. Připomínám, že plán „operace L“ zahrnoval vzdušný výsadek u letiště P1 a rafinerií v Pladjoe, přičemž odklad vylodění hlavních sil mohl pro parašutisty představovat rozsudek smrti.
Vzhledem k masakru v průlivu Bangka bylo spojenecké letectvo v pohotovosti, takže když hlídkový letoun brzy ráno 14. února lokalizoval nepřátelský konvoj, z letišť P1 a P2 odstartovaly Hudsony a Blenheimy, a v doprovodu stíhačů zahájily sérii útoků na japonské transportní lodě. Spojenečtí aviatici za cenu citelných ztrát potopili parník INABASAN MARU a poškodili několik dalších transportů, ale při návratu na P1 je čekalo nepříjemné překvapení.
V Malajsii bylo dislokováno 460 příslušníků 2. výsadkového pluku, z nichž 270 ráno 14. února nastoupilo na 46 transportních letounů. Ty v doprovodu stíhaček a bombardérů určených k útoku na P1 a k přepravě zásob přeletěly Malacký průliv a proti proudu řeky Moesi zamířily k Palembangu. Naštěstí jejich průlet zaznamenal jeden z nizozemských pozorovatelů, takže velitel letiště P1 narychlo zorganizoval obranu a vracející se bombardéry a stíhačky byly promptně odkloněny na P2.
Japonský vzdušný výsadek u Palembangu
Poblíž P1 se z nebe sneslo 180 parašutistů, zatímco dalších 90 vedených kapitánem K. Nakaou seskočilo v Pladjoe a zaútočilo na zdejší rafinérie. Ty bránily dvě čety nizozemských vojáků podporovaných hrstkou spolubojovníků převážně z leteckých útvarů Commonwealthu. Obránci zapálili ropné zásobníky, přičemž útočníkům způsobily citelné ztráty, ale zařízení rafinerií vážnější škody neutrpělo, tudíž můžeme konstatovat, že parašutisté dosáhli vytčeného cíle.
Zato hlavní výsadek u P1 úkol nesplnil. Obsluhy protiletadlových baterií se připravily ke střelbě na pozemní cíle, a obránci do palebných postavení přesunuli i kulomety Browning vymontované z Hurricanů, přičemž ochranu letiště posílil i pozemní personál a někteří piloti. Několik stovek špatně vyzbrojených mužů kolem P1 zaujalo kruhovou obranu, pročež se Japonci o přímý útok nepokusili a spokojili se s jeho obklíčením a občasným postřelováním.
Skupina výsadkářů vyzbrojených puškami, kulomety a minomety dočasně přerušila silnici spojující P1 s Palembangem, takže nejtěžší boje probíhaly o tuto důležitou komunikaci, kde Japonci bránili příjezdu posil. Do bojů zasáhlo několik nizozemských obrněných vozů a k zátarasu z obou stran dorazily i automobily s vojáky z Palembangu a letci z P1, takže v průběhu odpoledne byli Japonci od silnice postupně vytlačováni. Tou dobou u P1 seskočilo dalších 60 výsadkářů, kteří obsadili jeho západní část, ale zbytek letiště zůstal v držení obránců.
Japonská zástava ukořistěná Spojenci v bojích o Palembang
Spojenci se však pod dojmem zveličených zpráv o počtu útočníků záhy po prvním výsadku rozhodli P1 opustit. Všechny letuschopné stroje již dříve přeletěly na P2, takže zbývající obránci zapálili nádrže s leteckým benzínem a pokusili se nejrůznějšími způsoby dostat na záložní letiště a do Palembangu. Třebaže Japonci dosud neznali polohu P2, padlo odpoledne unáhlené rozhodnutí i toto tajné letiště vyklidit a zdejší bombardéry a stíhačky přesunout na Jávu. Letci se tedy pustili do destrukčních prací a pálení písemností, avšak ještě nežli zničili zásoby pohonných hmot a pum, na velitelství změnili názor, takže letouny mířící k Batávii obrátily a vrátily se na P2.
Japonští parašutisté během prvního dne utrpěli 25 % ztráty, a kdyby se obránci během noci přeskupili a po rozednění podnikli protiútok, patrně by se přeživší útočníci stáhli do džungle, kde by se stali lovnou zvěří pro domorodé Maréchauséany, podobně jako během bojů o silnici do Palembangu: „Výsadkáři seskočili a hodně jich skončilo na stromech a podobně.“ Vzpomínal po letech H. Bonnes. „(...) A šli po nich ti domorodci, holandští domorodí kluci. (…) V jedné ruce Luger a parang v druhé. Pročesávali džungli a zdálo se, že je to baví. Pamatuji se, že jsem viděl jednoho chlapíka, myslel jsem si, že má na struně navlečené fíky, ale bůh ví, že to byly uši. Uši! Myslím, že si přišli na hodně uší. Byl jsem akorát rád, že jsou na naší straně.“
Hořící Palembang
Na P2 stále číhaly na svoji příležitost desítky bojeschopných stíhacích a bombardovacích letounů a ani generál Wavell obránce Sumatry nenechal na holičkách. Z předchozího dílů víme, že 14. února poslal k ostrovu Bangka Úderný svaz, a 15. února nastoupilo na parník ORCADES 3400 australských vojáků s lehkými tanky, kteří mohli zastavit útočníky postupující proti proudu Moesi. Bitva tedy zdaleka nebyla rozhodnuta a v silách Spojenců bylo nejenom obsadit rafinerie v Pladjoe, ale i udržet Palembang či přinejmenším proměnit japonský postup po zdejších řekách v krvavou lázeň.
Japonci se už v noci ze 14. na 15. února zmocnili ostrova Bangka a po rozednění se transportní parníky přiblížily k ústí Moesi, Salangu a Telangu, načež vojáci nastoupili do člunů a vydali se proti proudu do vnitrozemí. Posádka minonosky PATRIA sice před zničením lodě zaminovala ústí Moesi, a v řečišti byla záměrně potopena i některá menší plavidla, ale procesí nejrůznějších lodic přeplněných vojáky přesto nezadržitelně směřoval k Palembangu vzdálenému přes 100 km. Zatímco nebezpečí skrytému pod čokoládově hnědou říční hladinou útočníci šťastně unikli, spojenečtí letci činili co bylo v lidských silách, aby postup nepřátel zpomalili.
Minonoska Patria
Letecký průzkum z P2 již brzy ráno odhalil transportní a výsadkové lodě, načež se v 6:30 ze startovací dráhy odlepila první formace Hudsonů a Blenheimů, a v doprovodu stíhacích Hurricanů zamířila k ústí Moesi. Nálety v rychlém sledu pokračovaly až do odpoledne, ale škody na japonských transportech neodpovídaly vynaloženému úsilí. Pravda, útočníci vážně poškodili parník OTAWA MARU a zasáhli několik dalších lodí, ale to nic nezměnilo na faktu, že se Japoncům vylodění zdařilo a plukovník Tanaka a většina jeho mužů nastoupili do vyloďovacích člunů.
Podstatně efektivněji si spojenečtí aviatici počínali při pronásledování konvoje na řece Moesi. Ten sice doprovázelo několik lodí určených k odrážení vzdušných útoků, a nad ostrovem hlídkovali stíhačky z obsazeného P1 plus letouny z RJÚDŽÓ a hydroplánových lodí, ale jejich počty se ukázaly jako nedostatečné, pročež se Tanakovi vojáci bránili alespoň střelbou z pušek a kulometů. Bombardéry a stíhačky z P2 se na pomalé bárky vrhaly jako dravci na kořist a jejich osádky s uspokojením sledovaly spoušť, kterou mezi nimi napáchaly kanónové a kulometné projektily: „Potom jsme letěli za sebou proti proudu řeky a kulomety jsme postřelovali řadu výsadkových člunů přecpaných japonskými vojáky, kterým jsme způsobili velké ztráty.“ Uvedl palubní střelec Richardson. „Byli jsme rádi, že jsme měli příležitost alespoň něco jim vrátit a s velkým nadšením jsme uvítali, když piloti zopakovali razantní hloubkové útoky z malé výšky na střed řeky.“
Letiště Palembang 2
Třebaže piloti po návratu na P2 barvitě líčili výsledky náletů, postup nepřátel k Palembangu pokračoval, a Wavell po zprávě o návratu Úderného svazu nařídil vyklizení ostrova. To de facto znamenalo konec organizovaného odporu, pročež se japonští vojáci postupující proti proudu řek spojili se zbytky výsadkářů a téměř bez dalších ztrát obsadili Palembang a další důležité objekty. Nizozemští vojáci, koloniální úředníci ani civilisté od samého počátku nejevili přílišnou ochotu prolévat za ztracenou věc vlastní krev, a nyní se jejich prvořadou starostí stala evakuace na Jávu. To ostře kontrastuje s bojovou morálkou nizozemských jednotek v dosavadním průběhu kampaně, ale Holanďany na Sumatře patrně zlákala blízkost přístavů, takže se ochotně zapojili do závodu o místa na palubách parníků mířících na protilehlý břeh Sundského průlivu.
Přípravy k evakuaci probíhaly i na letišti P2. Zatímco většina uprchlíků z Palembangu a dalších osad se snažila dostat do přeplněných vlaků, či se na zdejších silnicích kodrcala v civilních nebo armádních automobilech, z P2 až do 16. února startovaly odlehčené Hudsony a Blenheimy přepravující pozemní personál. Většina strojů dosáhla Jávy, avšak Blenheim pilotovaný N. Geappenem musel nouzově přistát poblíž Lahatu, přičemž zahynulo sedm osob.
Přístav Oosthaven během evakuace
Mnoho poškozených letounů Spojenci zničili na letišti a mnohé zachráněné stroje nebylo možné uvést do provozu, protože na Sumatře zůstala většina náhradních dílů a motorů stejně jako opravářských nástrojů a obrovské množství paliva. Na paluby odlétajících bombardérů se nevešlo ani mnoho techniků a zbrojířů, a na jižní Sumatře zůstaly i rozptýlené skupinky pilotů, které se musely postarat sami o sebe.
Situace v přístavech se úřadům vymykala z kontroly a v Oosthavenu dokonce došlo k rabování, takže velitel dělového člunu SOEMBA vyhlásil, že pokud dojde k dalším nepřístojnostem, nechá město bombardovat z lodních děl. Jeho pohrůžka zabrala, takže z Oosthavenu bylo do 18. února evakuováno zhruba 5000 spojeneckých vojáků a 1000 civilistů, přičemž další se nalodili v ostatních přístavech, či si plavidlo opatřili na vlastní pěst. Bohužel většina těžkých zbraní, torpéd a náhradních dílů byla buďto zničena nebo ponechána v Oosthavenu. Holanďané rovněž zdemolovali přístavní zařízení, vyhodili do povětří skladiště munice a zapálili nádrže s palivem, takže opuštěné město připomínalo oživlý vulkán.
Dělový člun Soemba
Překotným vyklizením jižní Sumatry bitva o tento ostrov v podstatě skončila. Jistě, v severní a centrální oblasti zůstalo zhruba 8000 spojeneckých vojáků, ale když se zde 12. března vylodily početné nepřátelské oddíly, prakticky nenarazily na odpor. Poslední obránci Sumatry kapitulovali 17. března, pročež Nipponu spadla do klína bohatá ropná pole v oblasti Langsa a Pangkalanbrandan, stejně jako další přístavy a letiště.
Nálet na Darwin
Zatímco lodě opouštějící přístavy na východním a jižním pobřeží Sumatry většinou beze ztrát dosáhly pobřeží Jávy, pokus o evakuaci Billitonu skončil tragicky. K odlehlému ostrovu připlul 17. února parník SLOET VAN DE BEELE eskortovaný torpédoborcem VAN NES. Na parník se promptně nalodilo přes 1000 vojáků a civilistů, načež SLOET VAN SE BEELE zvedl kotvy a v doprovodu torpédoborce VAN NES plnou parou zamířil na Jávu. Bohužel, nizozemské soulodí objevila posádka hydroplánu z těžkého křižníku MOGAMI, načež se parník stal snadným bezmocným terčem pro bombardéry Micubiši G3M ze skupiny Gensan.
Charles Lagaay-velitel torpédoborce Van Nes
VAN NES vzdušným útokům vzdoroval několik hodin, avšak osudným se mu stal nálet provedený bombardéry Nakadžima B5N z lehké letadlové lodě RJÚDŽÓ, načež torpédoborec po vnitřním výbuchu poblíž ostrova Bangka zmizel pod hladinou. Snaha zachránit před zajetím posádku a civilisty z Billitonu tedy skončila smrtí více než 800 osob a ztrátou cenného torpédoborce, což Úderný svaz zbytečně oslabilo.
Záhy se Spojencům připomněly i těžké letadlové lodě, které se během kampaně v jižních mořích doposud výrazněji neangažovaly, ale nyní velitel Spojeného loďstva usoudil, že nastal čas připomenout nepřátelům jejich ničivý potenciál. Terčem úderu se nestala hlavní spojenecká námořní základna v Surabaji ani správní středisko kolonie Batávia, anóbrž odlehlý australský Darwin.
Tento přírodní přístav ležící na severozápadním pobřeží nejmenšího kontinentu pojmenoval kapitán britské lodě BEAGLE na počest slavného přírodovědce Ch. Darwina, a třebaže jej protinožci po založení stálé osady přejmenovali na Palmerston, krátce po přeměně Austrálie v samosprávné dominium, dostal zpět původní pojmenování. Darwin leží v nehostinné pouštní oblasti známé jako Severní teritorium, a protože zdejší pobřeží často pustoší silné cyklóny, počet obyvatel ani po první světové válce příliš nerostl a město se svojí výstavností nemohlo měřit s předními australskými centry jako Melbourne, Sydney či Fremantle.
Australská minolovka Delorain
Základ zdejší prosperity položil přístav ležící na břehu zátoky Beagle poskytující lodím bezpečné útočiště i během prudkých bouří, přičemž jeho význam raketově vzrostl po vypuknutí války v Tichomoří. V Darwinu měly základnu americké ponorky a hlavně se jednalo o hlavní zásobovací přístav pro spojenecká vojska dislokovaná na území Východní Indie a Filipín. A protože v půli února 1942 už málokdo pochyboval, že pád holandské državy do japonských nenechavých pracek je pouze otázkou času, očekávalo se, že se do Darwinu výhledově přesunou i americké válečné lodě sloužící doposud pod námořní složkou velitelství ABDA.
Viděno místní optikou, se válka s Nipponem ještě v půli února 1942 jevila jako cosi vzdáleného, neboť jí kromě zvýšeného počtu transportních a zásobovacích lodí připomínaly pouze novinové titulky a filmové záběry. První předzvěstí válečných hrůz se 20. února stalo potopení ponorky I-124 americkým torpédoborcem EDSALL, jemuž v honbě za vetřelcem asistovaly australské minolovky KATOOMBA, LITHGOW a DELORAIN. Posádka japonského podmořského člunu si sice účel mise vzala do hrobu, ale když na pobřeží zakrátko explodovalo několik utržených min, velitelství přístavu správně usoudilo, že Clarenceovu a Dundasovu úžinu zaminovaly nepřátelské ponorky a zakázalo civilním lodím proplouvat těmito vodami.
Japonská ponorka I-124
Ihned po přepadení Pearl Harboru začala evakuace civilistů, ale přesto v Darwinu zůstalo asi 2500 přístavních dělníků, úředníků, zaměstnanců aerolinek, obchodníků a dalších osob, které si nechtěly připustit, že by jejich město mohlo postihnout něco horšího než řádění cyklónu, jenž v přístavu 2. února uvěznil řadu lodí. Jenomže Darwin neunikl pozornosti císařského hlavního stanu. Po sérii ohromujících úspěchů tokijští jestřábi koketovali i s obsazením Austrálie, takže vyvstala potřeba neutralizovat Darwin nejenom jakožto důležitý zásobovací přístav a eventuální námořní bázi, nýbrž i jako předehru k invazi.
Plán vzdušného úderu poprvé nadhodil velitel 2. divize letadlových lodí kontradmirál Tamon Jamaguči, jehož ideu rozvinul admirál Jamamoto. Operační plán vypracoval osvědčený štábní důstojník Minoru Genda, pročež se podle Jamamotova rozkazu vydaného 9. února u Palauských ostrovů shromáždily letadlové lodě AKAGI, KAGA, HIRJÚ a SÓRJÚ, jejichž bombardéry měly podpořit stroje startující z letišť na Celebesu a Ambonu. Svazu letadlových lodí stále velel viceadmirál Čuiči Nagumo, jemuž podléhaly i těžké křižníky ČIKUMA a TONE, lehký křižník ABAKUMA a 9 torpédoborců, přičemž se operace podle některých zdrojů účastnily i bitevní lodě HIEI a KIRIŠIMA. Nagumovy lodě opustily 15. února Palauské ostrovy a zamířily na jih a jistě není bez zajímavosti, že se jednalo o nejsilnější japonské uskupení od útoku na Pearl Harbor.
Admirál Tamon Jamaguči
Letadlové lodě a jejich doprovod minuly ostrov Seram, aniž jejich přítomnost nahlásily spojenecké ponorky či průzkumné letouny, překonaly Bandské moře a připluly do určené oblasti, kde z jejich palub 19. února v 8:45 asi 220 mil od Darwinu odstartovaly první letouny. Do prví útočné vlny Nagumo zařadil 81 bombardérů Nakadžima B5N doprovázených 18 stíhačkami Micubiši A6M, přičemž zhruba o půl hodiny později následovala druhá vlna složená ze 71 bombardérů Aiči D3A chráněných 18 stíhači. Zároveň ze základen na Ambonu a Celebesu vzlétlo dalších 54 bombardérů Micubiši G3M a G4M, které postrádaly stíhací ochranu.
Nagumův svaz mezitím snížil rychlost, a zajišťován ze vzduchu trojicí stíhačů ze SÓRJÚ, přešel na severovýchodní kurs. Byl krásný tropický den. Na klidné hladině Timorského moře se zrcadlilo 188 letounů vedených fregatním kapitánem Micuo Fučidou, přičemž zkušení aviatici nepochybovali, že nic netušící přístav promění v australský Pearl Harbor.
Bombardér Aiči D3A
V Darwinu nebyl radar, tudíž jedinou nadějí na včasné varování představovali pozorovatelé na předsunutých stanovištích. Jako první ohlásil blížící se formaci hláskař na Melvillově ostrově, ale velitelství usoudilo, že se jedná o vlastní letouny, a kýžený efekt nemělo ani varovaní odeslané z katolické misie na ostrově Bathurst. Další šanci představovala americká Catalina pilotovaná poručíkem T. Moorerem, jehož létající člun však 140 km od Darwinu sestřelil stíhač J. Nagahama, aniž by osádka stačila odvysílat zprávu o blížící se hrozbě.
Zatímco Nagumův svaz brázdil Pacifik, nad Darwinem již několik dní přelétaly japonské průzkumné stroje pořizující letecké snímky, takže velitel Spojeného loďstva věděl, že na jeho piloty čeká tučná kořist. Námořní letci si brousili zuby především na letadlovou loď LANGLEY, která však 17. února zvedla kotvy a odplula do Fremantlu, kde měla naložit stíhačky určené britským jednotkám v Barmě.
Torpédoborec Peary
Z Darwinu na poslední chvíli odplul i těžký křižník HOUSTON, ale přesto v přístavu 19. února stálo 46 lodí, přičemž největší válečné jednotky představovaly torpédoborec PEARY a hydroplánová loď WILLIAM B. PRESTON. Kromě zástupců americké maríny zde kotvila i řada menších australských válečných lodí, ale hodnotnější cíle tvořila civilní plavidla včetně vojenských transportů, tankerů a muniční lodě. Jejich vysokou koncentraci způsobilo dílem nedávné řádění cyklónu a dílem stávka přístavních dělníků.
Obranu Darwinu před útokem z moře zajišťovala baterie 234mm kanónů, která však byla proti vzdušné hrozbě bezcenná, takže vetřelce mohla uvítat pouze hrstka děl ráže 96 a 76 mm doplněná 14 kulomety, což k odražení útoku takového rozsahu samozřejmě nestačilo. Ani letecké síly nebudily přílišný respekt, neboť veškeré stíhačky reprezentovalo 11 amerických Curtiss P-40. V Darwinu bylo i civilní letiště a RAAF využívala i základnu Batchelor ležící 200 km jižně od města a 500 km vzdálené letiště v Daly Waters. Na australských ranvejích stály desítky bombardérů, transportních a dopravních letounů, zatímco v okolí mateřské hydroplánové lodě WILLIAM B. PRESTON se pohupovaly tři Cataliny.
Pohled na Darwin několik dní před náletem
Japonské bombardéry nemířily přímo na Darwin, jelikož z důvodů oklamání protivníka město obletěly, a teprve nad pevninou provedly obrat, aby se od severozápadu konečně přiblížily k cíli své mise. Třebaže odpovědné osoby hlášení pozorovatelů nevěnovaly pozornost, jakmile se Japonci dostali na dohled, spatřili ve vzduchu pětici stíhaček Curtiss P-40. V 9:15 totiž odstartovalo k přeletu do Nizozemské Východní Indie 10 „Kittyhawků“, které však zastavil rozmar počasí, a protože časté přelety nepřátelských průzkumných letadel zneklidnily velitele zdejšího letectva, povolil přistání pouze polovině strojů, zatímco zbytek vedený poručíkem R. Oestreicherem zůstal na hlídce. Jako první se v 9:45 přiřítil Nagahamův letoun, jenž se během výše popsaného sestřelu Moorerovy Cataliny oddělil od formace, a nyní využil výškové převahy a s pravou samurajskou odvahou střemhlav zaútočil na pětici protivníků.
Nagahama v mžiku sestřelil tři P-40 a čtvrtý donutil k nouzovému přistání, ale velitel letky včas odhodil přídavnou nádrž a dokázal uniknout. Následně zničil jeden bombardér a další poškodil, načež zamířil na vojenské letiště a podařilo se mu s poškozeným strojem šťastně přistát. Jakmile se nad Darwinem objevily nepřátelské letouny, pokusila se odstartovat i letka majora F. Pella, ale útočníci drželi startující P-40 v zaměřovačích, takže se jednalo o beznadějnou misi. Krupobití střel nakrátko unikli pouze poručíci R. McMahon a J. Glover, První zasáhl jeden bombardér a stíhačku, načež rozstřílený letoun opustil na padáku a zmizel v buši, kdežto Glover se těžce zranil při pokusu o nouzové přistání.
Zničený Curtiss P-40
Japonci tedy během několika minut zbavili Darwin stíhací ochrany, takže jejich bombardéry ohrožovala pouze palba z protiletadlových děl a kulometů. Toho císařovi orli dokonale využili, načež město a přístav naplno pocítily hrůzy leteckého bombardování důvěrně známé obyvatelům Londýna a dalších britských měst.
První pumy dopadly v 9:58 a teprve poté se rozezněly poplašné sirény. Jestliže kritici po Pearl Harboru admirálu Nagumovi vyčítali, že ponechal bez povšimnutí tamější zásoby paliva a většinu přístavní infrastruktury, tentokráte se námořní letci věnovali pozemním i námořním cílům. Záhy vzplály ropovod i nádrže s palivem, a protože hustě padající pumy přerušily i vodovodní potrubí, nepodařilo se vznikající požáry zlikvidovat už v zárodku, takže plameny rychle zachvacovaly další a další ulice. Hlavní nápor se však soustředil na zakotvené lodě. Pravda, torpédoborec PEARY zakryl nemocniční loď MANUNDA kouřovou clonou, a posádky některých válečných jednotek zahájily palbu, ale když Fučida v 10:40 zavelel k návratu, pohled na naklánějící se lodě a husté sloupce kouře dokazoval, že jeho muži odvedli dobrou práci.
Tojošiho letoun po nouzovém přistání
Naopak Nippon kromě letounu sestřeleného poručíkem Oestreicherem přišel pouze o jednu stíhačku a bombardér, které si na konto připsaly obsluhy protiletadlových baterií. Jistě, řada dalších strojů utrpěla nejrůznější poškození, tudíž Hadžime Tojošima nouzově přistál na Melvillově ostrově a jeden bombardér Nakadžima B5N se během zpátečního letu zřítil do moře. Přesto se jednalo o pozoruhodně nízké ztráty, přičemž Japonci navíc z moře vylovili osádku zříceného bombardéru a pro Tojošiho na základě Fučidova hlášení poslali hydroplán z křižníku TONE.
Osádka letounu Aiči E13A sice sestřeleného letce nenašla, takže Tojošiho později zajali domorodci a předali australským úřadům, ale vracející se hydroplán nahlásil dvě lodě spatřené poblíž ostrova Bathurst, z nichž jednu popsal jako „kamuflovaný křižník“. Ve skutečnosti se jednalo o parníky DON ISIDRO a FLORENCE D. vezoucí americkým vojákům na Filipínách náklad munice. Možnost zničit nepřátelský křižník Naguma přiměla poslat do vzduchu dalších 18 bombardérů, které oba cíle potopily a veze ztrát se vrátily na mateřské lodě. Spokojený Nagumo usoudil, že nastal čas Timorské moře opustit, takže vítězné uskupení nabralo severní kurs, a třebaže nad ním 20. února přeletěl bombardér Hudson, zakotvilo následujícího dne u ostrova Celebes.
Zatímco zářící japonští aviatici podávali hlášení o průběhu útoku, ulicemi hořícího města pobíhali šokovaní obyvatelé, kteří s obavami sledovali oblohu a mořskou hladinu, zda se neobjeví další letouny, nebo nedejbože výsadkové lodě. Obavy z invaze se ukázaly jako liché, avšak krátce před polednem se opět ozval uši rvoucí jekot poplašných sirén zvěstujících Darwinu další dějství apokalypsy.
Hořící torpédoborec Peary
Bombardéry z Ambonu a Celebesu se zaměřily výhradně na pozemní cíle, takže obchodní a válečné lodě neutrpěly, ale škody na zdejších budovách a infrastruktuře byly opět závažného rázu stejně jako ztráty na životech. Synové Nipponu nad Darwinem téměř beztrestně řádili až do 12:20 kdy konečně zamířili na domovská letiště, a přeživší vojáci i civilisté se mohli pustit do odstraňování škod a ošetřování raněných.
Bilance několikahodinového náletu byla pro Spojence věru tragická. Toho dne zemřelo 243 mužů žen a dětí, kdežto dalších 330 utrpělo zranění, přičemž 19 osob později zemřelo na palubě nemocniční lodě MANUDA. Pro další vedení války však byly důležitější materiální ztráty, jejichž seznam je vskutku obsáhlý, neboť Darwin připomínal kanadský Halifax po památné velké exploxi z r. 1917.
Výbuch lodě Neptuna
Po výbuchu muničního skladu klesl na dno torpédoborec PEARY a zkáze neunikla ani pomocná jednotka MAVIE. Vážné škody utrpěla i hydroplánová loď WILLIAM B. PRESTON, podpůrná loď PLATYPUS a šalupa SWAN, zatímco poškození na strážním člunu COONGOOLA, minolovce GUNBAR a lodích sloužících k obsluze protiponorkové uzávěry KARA KARA, KOOKABURRA a KANGAROO se ukázala jako lehká. Ještě hůře japonské pumy zařádily mezi civilními plavidly, neboť Spojenci během jediného dne přišli o transporty DON ISIDRO (3361 BRT), MEIGS (7358 BRT), MAUNA LOA (5436 BRT), ZEALANDIA (6683 BRT) a POTMAR (5551 BRT), nákladní parníky BARROSA (4339 BRT), NEPTUNA (5952 BRT) a FLORENCE D. (2638 BRT), tanker BRITISH MOTORIST (6891 BRT) a uhelný tendr KELAT (1849 BRT). Celkem se jednalo o 10 lodí o souhrnné hrubé prostornosti takřka 50 000 BRT, k čemuž musíme připočítat i poškozené parníky TULAGI a HALSTEAD a nemocniční loď MANUDA, kterou neochránily ani jasně viditelné červené kříže a zelený pruh.
Nezanedbatelné ztráty utrpělo i spojenecké letectvo. Zničeno bylo všech 11stíhacích P-40, 6 bombardovacích Hudsonů, 1 Liberator, 3 transportní stroje Beechcraft 18 C-45 a 3 létající čluny Catalina, přičemž o život přišlo 14 amerických a australských letců. Dodejme, že panice nepodlehli pouze civilisté, nýbrž i příslušníci pozemního personálu, o čemž svědčí skutečnost, že jich ještě o 4 dny později 278 (!) zmateně bloudilo v okolí Darwinu.
Hořící Darwin
Japonci poničili také vojenské i civilní letiště s hangáry a kasárnami, nemocnice, poštovní úřad, telegrafní stanici, molo (zničené po výbuchu muniční lodě NEPTUNA), železniční překladiště s přistaveným vlakem, sídlo zdejšího guvernéra, banky, hotely, policejní stanici, obchody a řadu domů. Znovu se potvrdilo jakou údernou sílu představuje svaz letadlových lodí, a protože Darwin zpustošil požár natolik, že jej většina obyvatel raději opustila, proměnil se prosperující přístav v město duchů a jako námořní základna začal fungovat teprve o několik měsíců později.
Použité zdroje k sérii dobytí Nizozemské Východní Indie:
Донец А.: Голландские крейсера Второй Мировой войны. Vydalo nakladatelství Пьедестал 2000.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Локвуд Ч. Хасимото М.: Подводная война на Тихом океане. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Такусиро Х.: Япония в войне 1941-1945 гг. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Уинслоу У.: Потоплены и забыты. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Militaria 2009/2.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Okrety 1999/6-7.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
Морская Кампания 2006/2.
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.wunderwafe.ru/WeaponBook/Holland/index.htm
https://dutcheastindies.webs.com/
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.dutchsubmarines.com/
https://dutcheastindies.webs.com/alvis_straussler.html
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/N ... lwagen.php
http://pavel70slama.blog.cz/1211/obrnen ... ervalwagen
https://www.tracesofwar.nl/articles/412 ... 6.htm?c=gw
https://thejavagoldblog.wordpress.com/
http://hansamethini.blogspot.com/2009/0 ... -1942.html
http://www.microworks.net/pacific/battl ... kpapan.htm
http://www.microworks.net/pacific/battl ... strait.htm
https://news.usni.org/2014/08/22/nightm ... uston-went
https://ww2today.com/14th-february-1942 ... -hms-li-wo
https://www.sea.museum/2017/02/19/bombing-of-darwin
https://www.wikipedia.org/
