Rychvald je obec, která leží v Moravskoslezském kraji. Z jedné strany sousedí s městy Orlová a Bohumín a z druhé strany je Petřvald a Ostrava. Právě na hlavní cestě u tahu Orlová - Ostrava v centru obce, je pamětní tabule, na které jsou napsány 3 jména. A těmi jsou Bedřich Bogumský, Fridolín Gemrot a Josef Gemrot. Spousta lidí chodí okolo, jelikož pamětní deska je opravdu kousek od cesty a vlastně ani neví, co tito lidé byli zač. Tak jsem se rozhodl, že něco zmastím a článek je zde. Je sice poněkud delší, ale možná že se někomu bude i líbit. Takže to vezmeme postupně.
Bedřich Jan Bogumský
Bedřich Bogumský se narodil 17.11.1915 v Rychvaldě. Byl nejstarší z tří bratrů. Jeho otec Rudolf původně pracoval na šachtě v Orlové, po 15 odfáraných letech byl ze šachty kvůli zdravotnímu stavu propuštěn. Po skončení 1.světové války naštěstí našel místo na poště. Nejdříve začal jako listonoš a poté se dostal jako doručovatel zásilek k vlakovým poštám na tratích do Prahy, do Polska a Maďarska. Jejich maminka Marie byla v domácnosti a starala se o menší hospodářství. Původně bydleli v Záblatí(dnes Bohumín-Záblatí), ale kvůli nevyhovujícím podmínkám s bydlením, kdy měli pouze jednu místnost a hliněnou podlahu se rodina přestěhovala do sousedního Rychvaldu, kde rodiče koupili pozemek, na kterém postavili menší a skromný domeček. Na vyskakování to tehdy rozhodně nebylo. Bedřich Bogumský po měšťance nastoupil na Obchodní školu do Orlové. Mezitím spolu se svými bratry musel pomáhat doma a starat se o hospodářství. Všichni tři také chodili pravidelně do Sokola. Po vystudování obchodní školy začal Bedřich Bogumský pracovat jako účetní u stavební firmy, která zde začala stavět opevnění. Jelikož se o opevnění také zajímám, tak s největší pravděpodobností to byla stavební firma dr.Skorkovského, která zde na Bohumínsku začala stavět těžké opevnění jako vůbec první úsek v republice. Mohla to být i stavební firma ing.Rudolfa Kaulicha, která zase betonovala řopíky od Bohumína směrem ke Karviné a Jablunkovu. Pravděpodobně to byla asi ta první firma, jelikož poté už byl Bogumský na vojně.
Vojenskou základní službu nastoupil Bedřich Bogumský k 31.pěšímu pluku v Jihlavě v roce 1937. Byl přidělen ke kulometné rotě. V době květnové částečné mobilizace v roce 1938 byl nasazen v Mikulově k obraně jižní části hranice.
Po potupném přijetí Mnichovského diktátu sloužil dál u svého pluku v Jihlavě. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 byl z armády propuštěn a co teď dál. Rozhodl se odejít do zahraničí. Do Polska to bylo kousek, či možná už vlastně v Polsku žil. Protože jestli mě paměť neklame, tak polské vojsko obsadilo na začátku října 1938 i obec Rychvald a dokonce si myslím, že Rychvaldem mohla vést tehdejší protektorátní-polská hranice. No to je svým způsobem asi jedno. Důležité je, že Bedřich Bogumský odešel do odboje pravděpodobně v červnu 1939. Dál už je to celkem známé. Takže sběrný tábor Bronowice Male u Krakowa, potom přístav Gdynie a z Polska lodí do Francie.
Samozřejmě ho neminula Cizinecká legie a po vypuknutí války nastoupil k 1.československé pěší divizi. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie.V srpnu 1940 byl přidělen k tvořící se 311.bombardovací peruti, mimo to absolvoval střelecký výcvik.V lednu 1941 onemocněl oboustranným zápalem plic a zotavoval se až do srpna 1941. Podle vzpomínek jeho dcery Susan se Bogumský vrátil z letu v promočených šatech či kombinéze a byl tak unavený a ospalý, že v šatech usnul a poté těžce onemocněl.Tato nemoc mu znemožnila létání a byl proto zařazen jako padákový důstojník, poté se ale znova vrátil k létání. Co se týče jeho bojového působení, tak abych pravdu řekl toho moc nevím. Co se ví, tak absolvoval turnus jako zadní střelec od května 1942 do srpna 1943. Bohužel po této době se mu ovšem znova ozvaly plíce a znova onemocněl. Byl třikrát operován a dokonce mu jedna plíce selhala. Navíc prý údajně se do toho ještě připletla tuberkuloza. No období zbytku roku 1943-1944 strávil v rekonvalescenci. Poté již nemohl sloužit jako letec u RAF a byl přeřazen k pozemní službě.
I když v letecké službě měl po zdravotní stránce velkou smůlu, tak v té osobní se mu dařilo líp. Ještě za aktivní služby se seznámil s příslušnicí W.A.A.F. Margharet Eamesovou a 8.4.1944 se s ní oženil.
Bedřich Bogumský přijímá od prezidenta Edvarda Beneše medaili Za chrabrost.Vedle něho by měl být Slovák a radiotelegrafista 311.perutě Anton Martiš. 4.spen 1943 Letiště Beaulieu.
Tak skončila válka a Bogumský se svou manželkou se vrátili do Československa. Manželka Margharet už v březnu 1945 porodila dceru Susan Marii a tak se koncem roku 1945 všici vrátili do Těšínského Slezska. Chtěli začít nový život a trojčlenná rodinka se usadila v Bohumíně. Jakožto válečnému veteránovi byl Bogumskému přidělen velkoobchod s papírem, který vedl. Ale potom přišel “slavný Vítězný únor” a Bogumský byl z vedení obchodu odvolán. Jako “náhradu” dostal prodejnu cigaret. Jenomže Bogumský se nevzdal, stále nosil uniformu anglického letce a pouštěl si pusu na špacír. Bohužel situace se pořád zhoršovala a rodina začala uvažovat o emigraci. První odletěla jeho žena Margharet už v létě roku 1948, byla už v té době těhotná a Bogumští čekali druhé dítě. Bogumský emigroval až v prosinci 1948. Co mě zarazilo při četbě knihy bylo to, že Bogumský dostal povolení odletu do Anglie až po neskutečném martyriu a zaplacení vysokých poplatků, zhruba 60 000 Kčs. Což tehdy byla kupa peněz. Co se týče jeho ženy Margharet Eames, tak ta byla u rodiny Bogumských velmi oblíbená. Zpočátku to zde měla strašně těžké, jelikož neuměla ani ta nejzákladnější slovíčka česky a občas vznikaly legrační situace. Ale byla to podle vzpomínek správná ženská a říkali ji Margo.
No a už se pomalu blížíme k závěru. Po přicestování zpět do Velké Británie to manželé Bogumští neměli o moc jednodušší. Neměli kde bydlet, takže nakonec skončili u rodičů u Margharet. Navíc Bedřich Bogumský nemohl kvůli svému zdravotnímu stavu vzít jakoukoliv práci. Musel si najít něco lehčího a tak přijal práci poštovního doručovatele v jedné firmě. Po několika letech si rodinka už konečně pronajala domek na na předměstí Leicesteru. Byly to 3 pokoje ve dvojdomku s krásnou velkou zahradou. Bogumský se rád věnoval zahradkaření a byl velkým fanouškem místního fotbalového klubu. To že i v Anglii neměli na růžích ustláno vypovídá fakt, že museli tvrdě pracovat a šetřit, protože na vlastní dům dosáhli až v roce 1970. Bohužel Margo si nového domova moc neužila, jelikož za 3 roky zemřela na rakovinu. Bedřich Bogumský dál pracoval a do důchodu odešel až v roce 1981.
Bedřich Bogumský na svůj rodný kraj nezapomněl. Snažil se být ve spojení s rodinou. Dokonce se mu podařilo v roce 1973 navštívit svou matku a bratry. O Československo se zajímal a odebíral třeba časopis Czechoslovak Life.V roce 1998 se chtěl vrátit do vlasti, bohužel smrt byla rychlejší a bývalý voják 31.pěšího pluku, palubní střelec a příslušník 311.bombardovací perutě zemřel 14.10.1998 v Anglii. Byl nositelem mnoha vyznamenání.
Měl jsem tu čest spolupracovat na knize o Bogumském a jsem rád, že se připomněl další osud dalšího zapomenutého vojáka. Zúčastnil jsem se i křtu knihy s názvem Na křídlech vzpomínek a pokecal s příbuzným pana Bogumského.
Fridolín Gemrot
Dalším z občanů Rychvaldu který působil v RAF byl Fridolín Gemrot. V některých pramenech a knihách se uvádí i křestní jméno Frydolín. Já se budu držet Fridolína,jelikož tohle jméno má vytesáno na na náhrobku na hřbitově v Ostravě-Hrabové.
Fridolín Gemrot se narodil narodil 2.11.1918 v Rychvaldě. Jeho otec Jan pracoval na velkostatku v Rychvaldě, o mamince jsem toho moc nezjistil, jenom to že se jmenovala Anna. Fridolín Gemrot byl z pěti sourozenců.Měl ještě 2 bratry a 2 sestry. Jeden z bratrů pracoval jako hajný na velkostatku v Rychvaldě a druhý bratr Josef byl pro Fridolína klíčovým v jeho vojenské budoucnosti. O Josefovi se ještě zmíním.
O Fridolínovi jsem toho moc nezjistil, ze začátku pracoval taky na velkostatku, poté i jako dělník v koksovně u jámy Ignát v Ostravě-Mariánských Horách. V některých pramenech jsem se dočetl, že právě bratři Gemrotové převáděli československé občany vlastně z Protektorátu do Polska, jelikož Rychvald už vlastně byl v polském záboru.Tuto informaci ovšem nemám stoprocentně podloženou. No co už ale jisté je, že jak Fridolín tak Josef se domluvili a odešli do odboje, aby vstoupili do československé jednotky formované v Polsku o které měli nějaké informace. Jelikož dobře znali terén, tak hranici přešli dne 21.června 1938 v úseku Rychvald-Heřmanice (dnes Ostrava-Heřmanice). O podrobnosti přechodu hranic se ještě zmíním v části o Josefu Gemrotovi.
Takže oba se dostali do Polska, do sběrného táboru v táboru Bronowice Male. Poté známá anabáze odplutí lodí do Francie a samozřejmě Cizinecká legie v Africe. Po vypuknutí války byli bratři Gemrotové převeleni zpět do Francie. Fridolín Gemrot nastoupil do kurzu pro telegrafisty a v lednu 1940 byl zařazen k československé pěší jednotce ve Francii. Po pádu Francie byl evakuován do Velké Británie. Spolu s bratrem Josefem chtěli vstoupit do letectva, bohužel Josefa Gemrota nevzali. Fridolín Gemrot měl vlastně onen kurz telegrafisty z Francie, tak ho vzali okamžitě. Dne 21.září 1940 byl Fridolín Gemrot přijat do RAF a odeslán do školy pro radiotelegrafisty. V dubnu 1941 nastoupil do střeleckého výcviku v 4.střelecké a bombardovací škole ve Skotsku. Po absolvování byl přeložen k náhradní a výcvikové jednotce československého letectva a poté byl převelen ke slavné 68.noční stíhací peruti.
Pilot Josef Adam vlevo, Fridolín Gemrot vpravo a jejich Bristol Beaufighter WM-G
Fridolín Gemrot začal létat jako radarový operátor na slavných dvoumotorových Bristol Beaufighter, které díky své palebné síle byly postrachem německých nočních bombardérů. Velmi dobrou a známou dvojkou u 68. noční perutě byla právě osádka pilot- rotný Josef Adam a radarový operátor- seržant Fridolín Gemrot. Létali na Beafighteru s trupovým označením WM-G a vytvořili spolu nerozlučnou dvojici. A měli spolu i bojové úspěchy. V noci ze 7. na 8. srpna 1942 svedli souboj s německým Dornierem Do 217. Po Adamově přesné palbě protivník klesal v plamenech a ztratil se v mracích. Byl proto osádce příznán jako pravděpodobně sestřelený. Velikým úspěchem této dvojice byla noc ze 17. na 18. srpna 1943,kdy tato posádka sestřelila během pár minut dva německé bombardéry Do 217. Z úspěšného letu se osádka vrátila z proraženou náběžnou hranou levého křídla, kterou poškodily odlétávající trosky sestřeleného nepřítele. O této události psalo hned několik britských novin a nešetřili chválou.Tuto noc ztratila Luftwaffe celkem 10 bombardérů.
Dva na kontě měli Adam z Gemrotem. Po nějaké době odešli oba na odpočinek, aby načerpali síly a dál bojovali proti nepříteli. Do aktivní služby se vrátili v květnu 1944. Ovšem to už sedlali modernějśí de Havilland Mosquito a dne 30. července 1944 na Mosqitu Mk.XVII (WM-A) poslali do vod Severního moře jednu létající letounovou střelu V-1. Jeho poválečné osudy mi nejsou moc známé.Po návratu do vlasti v roce 1945 pracoval jako palubní radiotelegrafista u Československých aerolinií. Počátkem padesátých let byl propuštěn a později nastoupil mj. k podniku Uranové doly Jáchymov. Od roku 1959 až do odchodu do důchodu v roce 1973 pracoval na dolech OKR v Hrušově a Paskově. Byl nositelem mnoha československých a britských vojenských vyznamenání.Zemřel dne 6. 1. 1990 a je pochován na hřbitově v Ostravě-Hrabové.
Josef Gemrot
Tak a zde třetí do party a to Josef Gemrot. Životní příběh Josefa Gemrota není na článek, ale a rovnou na knihu či dokonce by stál za zfilmování. Zkusím to dát do článečku, ale rozhodně si stojí přečíst jeho vzpomínky.
Josef Gemrot se narodil 27. prosince 1911. O místě jeho narození však není jasno.V některých dokumentech uvádí místo jako Louky nad Olší (obec mezi Karvinou a Českým Těšínem, dnes obec Louky připojená ke Karviné), někde zase polský Pogwizdow, což je obec vlastně přesně naproti Loukám, ale už na polské straně. Po absolvování obecné školy a měšťanky byl zaměstnán chvíli jako stolař na velkostatku v Rychvaldě. Poté se na chvíli v letech 1929 až 1933 upsal šachtě jako horník. Konkrétně to byl důl Michal v tehdejších Michálkovicích (dnes Ostrava-Michálkovice a ze šachty Michal je dnes nádherné hornické muzeum, které stojí za zhlédnutí). Poté nastoupil na vojnu a sloužil u 2. roty Pěšího pluku 8 ”Slezského”. Po návratu z vojny v roce 1935 chvíli opět pracoval jako truhlář, ale jeho budoucnost už se měla ubírat jinam. Josef Gemrot si totiž podal přihlášku o přijetí k policii. Nějakou dobu to vše trvalo, ale nakonec byl přijat. Kladného vyřízení se Josef Gemrot dočkal až v září 1937 a konečně jako čekatel strážní služby nastoupil v lednu 1938 do Moravské Ostravy k policejnímu sboru a v únoru 1938 složil přísahu. Záhy ještě nastoupil na policejní školu, kterou ukončil v červenci 1938. Ale to už se pomalu začalo zvyšovat napětí v republice. V květnové částečné mobilizaci sloužil ještě jako posluchač policejní školy a byl dán do Nového Bohumína na bohumínské nádraží jako bezpečnostní posila. V období všeobecné mobilizace v září 1938 už zažil jako příslušník Stráže obrany státu-SOS. V té době zasahoval už ovšem u Frývaldova( dnes Jeseník). Po odevzdání pohraničí Německu, Polsku a později Maďarsku se i Josef Gemrot vrací zpět na Ostravsko.
V březnu 1939 došlo k úplnému rozbití republiky a Josef Gemrot zůstal dál ve službě. Bohužel už to byla protektorátní policie a sloužit u tohoto útvaru se už Josefu Gemrotovi začalo velmi příčit. A tak jak už jsem psal výše, se rozhodl s bratrem Fridolínem utéci za hranice a přidat se k československé jednotce v Polsku. Hranice přešli onoho 21.června 1939 v prostoru Heřmanice-Rychvald. Zvláštností tohoto přechodu je situace, kdy vlastně oba přešli hranici a dostali se do Rychvaldu ke svým rodičům, kde pobyli asi 3 dny. Potom i s pomocí nejstaršího bratra Aloise ( Alois byl hajný v Rychvaldě) se oba dostali do Orlové a poté do Katowic a potom na československý konzulát do Krakowa. Po vyřízení formalit byli oba přesunuti do již známých Bronowic Malych. Tento přechod je asi hodně zvláštní, ale tak to zde bylo. Oba dva, jak Frydolín tak Josef v té době pravděpodobně pracovali v Ostravě. Dokonce ohledně útěku Josefa Gemrota proběhlo u četnického sboru vyšetřování. Dokonce se spekulovalo o tom, že Josef Gemrot byl unesen polskými agenty. Nebylo by to nic divného, jelikož rodina Gemrotova asi vystupovala hodně protipolsky, dokonce známý J.Gemrota z práce ve vyšetřovacím protokolu uváděl, že oba bratři Gemrotové a jejich sestra byli vlastně z polského záboru Rychvaldu vyhnáni polskými bojůvkáři a osobně Josefu Gemrotovi jako českému policistovi byl vůbec zakázán vstup do Rychvaldu i za rodiči. Každopádně četník či policista Josef Gemrot byl na policejním prezidiu veden jako nezvěstný.
Jak už jsem psal tak další cesta bratrů Gemrotových vedla z Polska do Francie, poté Cizinecká legie. Po vypuknutí války byl i Josef Gemrot stejně jako Fridolín zařazen do československé jednotky ve Francii. Konkrétně to byla 2.rota, 3. pěší pluk.
Po pádu Francie chtěl k letectvu, ale bohužel nebyl přijat kvůli věku. Měl tehdy 29 let a už byl pro letectvo “starý”. Proto zůstal u Československé pozemní armády v Británii. Ale Josef Gemrot chtěl více, jeho ctižádost a odvaha ho předurčovala k jiným cílům. Nebudu zde popisovat jeho vojenskou kariéru ve Velké Británii, to by bylo nadlouho. Zmíním jenom to nejdůležitější. Z bývalého policisty, později příslušníka SOS, legionáře, vojáka ve Francii a Anglii, se nakonec stává elitní voják výsadkových jednotek. Je zbytečné zde asi psát jakým výcvikem si prošel. To by opravdu bylo na hodně dlouho a tak to trochu zkrátím. Josef Gemrot se nakonec dočkal a v rámci paravýsadku Calcium operovala tato skupina spolu se skupinou Barium na československém území.
Josef Gemrot třetí stojící zleva, toho vojáka prvního zprava asi nemusím představovat.
V noci z 3.dubna 1944 tato paraskupina Calcium spolu s paraskupinou Barium nasedla do letadla. Byl to polský Halifax Mk.III, kódový znak GR-T, který patřil 1586. polské letce pro zvláštní úkoly.
Zde dám jen hrubý nástin této skupiny-Skupina ve složení por. JUDr. Jaroslav Odstrčil - velitel, rtm. Josef Gemrot zástupce, rt. František Široký pomocník a rt. Karel Němčík radiotelegrafista s radiostanicí ZDENKA byla vysazena v noci ze 3. na 4. dubna 1944 u Čejkovic v okrese Chrudim. Na záchytných adresách v Nasavrkách byli odmítnuti a tak se přesunuli do moravské části Vysočiny. Cestou nalezli úkryt ve Střížově a zahájili pátrání po ilegálních organizacích. Dne 21. 5. 1944 navázala ZDENKA radiové spojení s Londýnem VRÚ a zahájila pravidelnou korespondenci. Při přesunu na hájenku v Netíně byli prozrazeni gestapu konfidentkou Brixovou a při léčce, do které padli por. Odstrčil a rtm. Gemrot byl tento postřelen, ale zachránil se. Odstrčil se úspěšně bránil proti přesile asi půl hodiny a pak byl zezadu zastřelen. Po ztrátě velitele a zraněného Gemrota, po jistý čas tíha plnění úkolu byla na Širokém a Němčíkovi. Radiostanice ZDENKA ( od 6. 6. 1944) MILADA zahájila opět normální provoz z Proseče u Skutče. CALCIUM dosáhlo v průběhu své činnosti pozoruhodných výsledků. V závěrečných dnech války měla skupina zajišťovat předpokládané shozy zbraní na Českomoravské Vysočině a udržovat spojení s centry v Londýně a Košicích. Při přesunu k plnění tohoto úkolu bylo CALCIUM zadrženo sovětskou skupinou STAS, která mu znemožnila pokračovat v činnosti.
Co se týče Gemrotova zranění u Netína, tak tento výsadkář byl postřelen pod levou lopatku a kulka vyšla ven svalstvem levé ruky. I přesto že byl raněn a pronásledovalo ho 5 gestapáků, podařilo se mu utéci a schovat se do krytu, který vybudoval místní hajný Pavlas. Samozřejmě Gestapo vyhlásilo v této oblasti velké pátrání a hon na výsadkáře. Není v mých silách popisovat další akce této skupiny. Ale co mohu říct, tak Josef Gemrot a zbytek skupiny Calcium pokračovali dál ve své činnosti na území Protektorátu.
Tak a pomalu se blížíme k závěru.Skončila válka a Josef Gemrot se vrátil ke své policejní činnosti. U armády už nechtěl být a proto si podal žádost o přijetí ke Sboru národní bezpečnosti. Samozřejmě k žádosti napsal, že by chtěl do Ostravy, kde to dobře znal.V lednu 1946 byl uvolněn z armády jako nadporučík pěchoty v záloze a od dubna přešel k SNB. V srpnu 1946 se oženil se svou snoubenkou ještě z předválečné doby a to Štěpánkou Václavkovou z Řepiště. Svatba byla ve Vratimově.V únoru roku 1947 byl Josef Gemrot už povýšen na kapitána Sboru národní bezpečnosti.
Jenomže to už se blížil únor 1948 a nad vojáky jak ze západní, tak východní fronty se začala stahovat mračna. Ještě k této situaci těžce onemocněl. Lékaři zjistili rakovinu levého ucha a nedoslýchavost. Naposled byl ve službě v únoru 1949. Podrobil se operaci a byl v domácím léčení, jeho stav se ale pořád zhoršoval. Nakonec byl ze služebního poměru časem propuštěn.Tak a teď se aspoň na něm režim vyřádil. Nedoslýchavost měl způsobenou oním zraněním z války a ta se zhoršovala. Josef Gemrot žádal o započtení 10 let služby, aby měl aspoň nějakou výsluhu.
Ovšem odpověď byla taková-
„Ministerstvo vnitra dává Vás podle ustanovení § 2, písm. b) zákona ze dne
4. července 1923, čís. 153 Sb. dnem 31. ledna 1950 do trvalé výslužby a zprošťuje Vás
tímto dnem činné služby ve Sboru národní bezpečnosti. Výplata aktivních služebních
příjmů se Vám zastavuje dne 31. ledna 1950.“
Co jsem se tak dočetl, tak nějakou tu almužnu mu přece jen dali, ale bylo z ní těžké uživit rodinu a žít z toho. K tomu všemu se ještě dostal do hledáčku Stb. Byl sledován a byly na něj psané hlášení.V srpnu 1950 se s manželkou a dvěma malými synky přestěhoval do Ostravy-Mariánských hor. Stále byl šmírován Stb.Bohužel nemoc postupovala neúprosně a nakonec se Josef Gemrot odloučil od rodiny. Od roku 1954 žil u své sestry Jany a švagra Františka v Ostravě-Hrabové. Podle vzpomínek jeho syna Oldřicha tam s druhým bratrem a maminkou za ním jezdili na návštěvy. Josef Gemrot nechtěl, aby ho takto v bolestech a trpícího viděla jeho nejbližší rodina.
Dne 11.srpna 1954 srdce Josefa Gemrota dotlouklo. Vynikající voják, bývalý policista a příslušník Stráže obrany státu, velký vlastenec a moc statečný člověk zemřel na zhoubnou chorobu v Ostravě. Po jeho smrti musela vdova se dvěma dětmi opustit pronajatý byt. Naštěstí se paní Gemrotové ujal její bratr a poskytl jim nový domov v Řepišti ve svém rodinném domku. Na zdejším hřbitově v Řepišti odpočívá i hrdina Josef Gemrot.Taktéž byl nositelem mnoha vyznamenání. Nedávno jsem narazil v tisku na zmínku, že se našly nějaké dopisy, které psal J.Gemrot za okupace.
Co se týče zdrojů, tak těch bylo opravdu hodně.
Knihy- Na křídlech vzpomínek, vydal bohumínský spolek Maryška
Na nebi hrdého albionu 3,4 a 5 díl, Jiří Rajlich
Stíhači ohnivých nocí, František Kaucký
Kočičí oči, Jiří Rajlich
perfektní vzpomínky na J.Gemrota,zpracoval J. Mikulka
https://www.abscr.cz/.../pdf/sbornik/sb ... /kap09.pdf
https://docplayer.cz/16121837-Rychvalds ... vodaj.html
http://www.obecnetin.cz/assets/File.ashx?id_org=10391...
https://jednotky.webnode.cz/ceske.../operace-calcium/
