Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map

, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
Stejně jako po námořní Bitvě u Midway, japonská propaganda opět své veřejnosti, po Bitvě u Santa Cruz, probíhající mezi 25. až 27 říjnem 1942 (viz kolega Jarl v Č 429., 430., a 431.), lhala. Ale nejen své veřejnosti, neboť i Císařské vrchní velení bylo uvedeno v omyl, když vlastní ztráty lodí byly potlačeny a americké ztráty lodí byly silně „nafouknuty“. Japonská propaganda tvrdila, „že bitva u Santa Cruz stála Američany dvě bitevní lodi a tři letadlové lodi, které byly potopeny, přičemž další lodi byly těžce poškozeny“ (slova s kurzívou pocházejí z historického zdroje: generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 179., II. vydání – Praha 2001). Stejný autor pak ještě na předchozí straně, tedy str. 178., uvádí ukázku zavádějících informací japonského rozhlasu, který vysílal v čínském, japonském, francouzském a anglickém jazyce, ve faktech o Bitvě u Santa Cruz. Všichni kdo rozhlas poslouchali, se měli dozvědět, že japonské „nepřemožitelné námořnictvo“ znovu „dosáhlo skvělých válečných výsledků, a vepsalo tak novou kapitolu do dějin námořního válčení“. Následoval výčet celkového souhrnu, datovaný k 28. říjnu 1942, a všichni japonští mluvčí, ve jmenovaných jazycích oznamovali, „že od zahájení válečných akcí bylo 609 nepřátelských vojenských a dopravních lodí potopeno, 131 poškozeno a 9 zajato. Uvedli také počet spojeneckých letounů, které byly dosud sestřeleny nebo jinak zničeny: 3 702.“
Nyní se vrátíme ještě na chvíli po časové ose zpět na Guadalcanal, před námořní Bitvu u Santa Cruz, abychom si popsali některé důležité události, které se vztahují právě ke konci třetí dekády října roku 1942. Začneme japonskou stranou, která v té době utrpěla pozemní porážku do 24. října (viz předchozí Č 427., a poté až Č 428.).
Císařské Vrchní velitelství pozemních sil, přes všechny dosavadní porážky na Guadalcanalu, stále považovalo za možné tam pokračovat v ofenzívě, když bude neustále a soustavně, soustřeďovat na ostrově bojové jednotky. Bojové jednotky měly být v útoku vždy podporovány námořními děly, leteckým bombardováním a vlastním dělostřeleckou palbou. Z japonských dostupných historických pramenů (též i, z 17th Army Opns. Sv. II.) generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 179., II. vydání – Praha 2001), pak o dalším doslova píše: „Strategie podnikání překvapivých útoků zblízka měla být nahrazena přímým masívním tlakem. Na základě tohoto rozhodnutí doplnilo Vrchní velitelství bojový stav 17. armády 21. nezávislou smíšenou brigádou (bez jednoho praporu, který tvořil posádku na ostrově Wake) a nařídilo 51. divizi, aby se přesunula do Rabaulu. Plukovník Takuširo Hattori, náčelník operačního oddělení Vrchního velitelství, byl jmenován operačním styčným důstojníkem u Hjakutakova štábu. Podle nových plánů se
měly všechny síly soustředit u horního toku Lungy a západně od Matanikau. Plukovník Šodži, jenž byl blízko výběžku Koli s více než 2 000 muži, kteří zbyli z Marujamova křídla, dostal rozkaz, aby 3. listopadu 1942 začal postupovat kolem perimetru.“ Jenomže když byli japonští důstojníci na frontě seznamováni s tímto zcela novým plánem, stále více prý pochybovali, že by mohl být úspěšný jakýkoliv plán, „který by nezajistil neutralizaci amerických leteckých sil v cílové oblasti“. Japonští důstojníci, ze svých vlastních zkušeností, byli přesvědčeni, že musí být nejprve zcela zlomen americký odpor, a to nejméně masívním bombardováním jejich pozic, kde budou bombardéry kryty silným stíhačkovým krytím. Zástupci těchto důstojníků pak dostali možnost přednést své názory Císařskému vrchnímu velitelství. Ve stejné době doporučoval admirál Mikava (zde viz foto

, pod kterým je popisek admirál Gunichi Mikawa, foto je volně na několika webech) svou “jedinou možnost“, která spočívala v tom vyčkat s dalšími pokusy vysílat posily, až se v Rabaulu shromáždí velký počet bombardérů a až budou do Buinu přisunuta dodatečná Zera. „Ale k našemu politování vrchní velitelství neústupně trvalo na posilování Guadalcanalu…“ (zde je pak uveden historický podklad, ze kterého byla celá úvaha použita: Tanaka, Raizo, s pomocí Rogera Pineaua: Japan´s Losing Struggle for Guadalcanal – česky volně přeloženo - Japonský prohraný boj o Guadalcanal (Annapolis, United States Naval Institute Proceedings, I – červenec, II – srpen, 1965), II, str. 818.). Tolik tedy o japonské straně bojů. A nyní se ve stejném časovém období přesuneme k americké straně boje.
Americké námořnictvo v době třetí dekády měsíce října 1942, poskytovalo admirálu Halseymu (zde viz foto

, pod kterým je popisek admirál William. F. Halsey, foto je volně na několika webech a bylo zde zmenšeno) všechno, co tehdy mělo, jen potřebných stíhaček byl ale na Guadalcanalu zase katastrofální nedostatek. „Marshall a Arnold nebyli ochotni poskytnout další letouny. Oba byli plně zaměřeni na soustředění sil ve Spojeném království (Operace BOLERO) a na připravovanou operaci TORCH. O přesunu amerických sil na britské ostrovy a invazi do severní Afriky, rozhodli americký prezident s britským ministerským předsedou na základě strategie, která předpokládala likvidaci evropské Osy před rozvinutím velké ofenzívy v Tichomoří. Marshal a Arnold se tak dostaly do velmi nepříjemné situace“, píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 180., II. vydání – Praha 2001 (V následné poznámce č. /7/, na str. 253., této knihy, je pak následující text k tomu co bylo kurzívou zesíleno: „Ještě dnes /určitě ještě v osmdesátkách 20. století – má poznámka/ se námořní pěšáci dokážou rozhorlit nad tím, co někteří nazývají ´zradou´ Guadalcanalu. Hlavními viníky, jak dokazují /obvykle nevybíravými slovy/ zastánci tohoto názoru, byli MacArthur, Arnold a Marshall. Ale Halseymu nic nebránilo odvolat všechny stíhačky z týlových oblastí a neučinil to. Obvykle se zapomíná na základní problém, že totiž kapacita letišť na Guadalcanalu neumožňovala činnost dalších letounů. To by se dalo vyřešit leteckým mostem pro přepravu materiálu a personálu z Nové Kaledonie, ale zde by zase vznikl problém, jak udržovat v provozu letouny obstarávající tuto kyvadlovou přepravu. Zásoby pohonných hmot na tomto ostrově byly omezené a operační podmínky poměrně primitivní.“).
A tak v popisované době byly na řešení dvě vzájemně se vylučující strany – admirál King za Tichomoří - a za vyřízení Osy v Evropě, jako priorita, to byl Roosevelt a Churchill, které bezvýhradně podporovali britští náčelníci štábů (zde je pak k dispozici ještě jedna poznámka u Griffitha, která je napsána na str. 253. knihy, ve které se jako /8/ píše: „Britští náčelnici štábů měli tehdy jen chabý zájem o Tichomoří. Za nepřítele, který musí být potřen nejdříve, považovali Hitlera. Stejně pak hovoří většina historiků i v - Použité podklady.).
Ale jak to tak všeobecně bývá, „nic není jen černobílé“, i v tomto případě bylo i něco jinak. Veškeré americké historické prameny z daného období hovoří o velkém Rooseveltovi (zde viz foto

, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.), který prý „po celé dlouhé říjnové týdny pozoroval situaci na Šalamounových ostrovech se vzrůstajícím znepokojením“. No, a když se mu zdálo, po nějakém čase, neúnosné zdráhání Výboru náčelníků štábu, že neposilují Guadalcanal o další větší množství zdrojů, aby se muži na ostrově mohli lépe bránit, zaslal náčelníkům štábu - 24. října 1942 - memorandum, následujícího znění: „V jihozápadním Tichomoří bych považoval za naléhavé dopravit tam co nejvíce zbraní, aby se udržel Guadalcanal, a až obstojí v nynější krizi, aby se tam posílalo střelivo, letouny a posádky k využití úspěchu.“ Píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, na str. 180. Stejné nebo podobné je o Rooseveltovi i v dalších historických zdrojích, viz Použité podklady.
Důležitost Gudalacanalu si v době října 1942, uvědomovalo jak Tokio, tak i Washington. Náhle se stal ostrov symbolem, který přesahoval „jeho význam strategického postavení v obvyklém vojenském smyslu slova“, píše nejen Griffith na stejné stránce 180., aby pak pokračoval větou: „V obou hlavních městech se tento ostrov stal symbolem a jeho udržení věcí národní cti.“
Ve stejné době konce měsíce října, přesněji 27. října 1942, napsal americký list New York Times slova o tom, že žádný z odpovědných činitelů ve Washingtonu „by si netroufal předpovídat, jak nynější střetnutí dopadne“, ale prý se všichni dovedou shodnout na tom, že se tam bude bojovat „až do konečného rozhodnutí“. Aby pak autor článku pokračoval slovy, že boje pravděpodobně „určí běh války v jihozápadním Tichomoří pro příští rok“. O těch, kdo tehdy rozhodovali, co má být, pak na stejné straně Griffith dodává: Knox (zde viz foto

, pod kterým je popisek_Harold_Stark_admiral_Frank_Knox, na fotu vpravo, foto je volně na několika webech), se odmítl vyjádřit a King (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.), který nenáviděl novináře stejně vášnivě jako kdysi generál z americké občanské války William Tecumseh Shermann zachovával obvyklé ledové mlčení. V Pearl Harboru se Nimitz (zde viz foto

, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.), omezil na poznámku, že "krize ještě nevyvrcholila.“
Méně pesimistický postoj se projevoval na Guadalcanalu, kde divizní operační středisko připravovalo plány, jak vytlačit Japonce na západ od řeky Poha a zřídit předsunuté bojové postavení u Kokunbony.
Boje na Guadalcanalu, konec října, začátek listopadu 1942.
Vraťme se ještě na chvíli, před „Memorandum prezidenta Roosevelta z 24. října 1942 “, které bylo adresováno „Výboru náčelníků štábů“, aby byla podniknuta některá opatření k posílení amerických postavení v Tichomoří.
Bylo 19. října 1942, když generál Marshall, náčelník „Výboru náčelníků štábů“, nařídil pohotovost pro 25. divizi (velitel generálmajor J. Lawton Collins). Jednalo se o divizi, která tehdy konala posádkové služby na Havaji. Měla být okamžitě připravena, aby se na rozkaz mohl přesunout buď do Halseyho, nebo MacArthurovi oblasti. A další den, tedy 20. října 1942, „zrušil viceadmirál Halsey operaci Ndeni a nařídil 147. pěšímu pluku (který byl předtím vyčleněn z 37. divize a určen pro okupační služby), aby se připravil k přesunu na frontu“, píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 181., II. vydání – Praha 2001).