Francouzské ženijní vojsko 1939 až 1945

Od Podivné války do vylodění v Normandii

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Francouzské ženijní vojsko 1939 až 1945

Příspěvek od Mantra »

Zdravím všechny fandy vojenství. Podařilo se mi sehnat nějaké materiály o francouzských ženistech, tak to překládám. Prvně mám jenom stručný přehled toho, co se dělo v ženijním vojsku od začátku do konce války.
Pak dodělám překročení Rýna francouzskými ženisty ve dnech 30.3. a 31.3.1945.
Mobilizace
Ženijní vojsko mělo v rámci tehdejší francouzské armády skromné místo: na úrovni divize a sboru byl jeden malý ženijní prapor se dvěma rotami. Další slabinou byly ženijní doktríny a předpisy týkající se použití ženijních jednotek, které se od 1.světové války změnily jenom trochu. Modernizace ženijního vojska byla nesmělá a častečná.
Zemní práce se dělaly ručně; miny, které byly prvně použity v roce 1936 jsou zavedeny jen v malém množství; neexistují minohledačky. Mostní prostředky byly nedostačující: most FCM s nosností 21 tun byl použitelný k přepravě tanků typu B, které váží 30t pouze v případě použití 2 mostů vedle sebe.
Poslední slabinou se ukázalo použití většiny zkušených ženijních důstojníků na opevňovacích pracech v rámci Maginotovi linie.
Maginotova linie
Renomé, které si ženijní vojsko získalo vybudováním Maginotovi linie bylo a stále je obrovské. Avšak opevnění v době svého vzniku již nebylo moderní. Hlavní vinu na tom nesla politická moc a vrchní velení, které podle potřeb měnilo umístění a výstavbu jednotlivých pevností.
Je třeba konstatovat, že:
- úspěchy nepřátelských vojsk byly hlášeny z území, kde opevnění bylo slabé, tzn. v prostorech bez velkých pevností nebo v prostorech pozdějšího budování od roku 1936, které bylo poznamenáno ekonomickou situací.
- naopak útoky nepřátelských vojsk ztroskotaly v prostorech, kde opevnění bylo racionálně rozmístěno a dokončeno a tam, kde se jednotlivé pevnosti mohly podporovat;
Nejlepší příklad je z prostoru Haguenau, který byl obklíčen pod dobu 14 dnů a kapituloval až 1.července tedy přibližně týden po podepsání příměří v Compiegne (25.června 1940) a na základě rozkazu francouzské vlády.
Činnost v letech 39 – 40
V první fázi, tedy do útoku německých vojsk, bylo ženijní vojsko nasazeno hlavně v týlových prostorech za opevněnou linií s úkolem vybudovat protitankové zátarasy, betonové úkryty apod. tak, aby se zvýšila účinnost polního opevnění.
Ve druhé fázi, po napadení vojsky třetí říše, 10.května 1940, ženijní vojsko plnilo úkoly při ústupu a to ničením objektů a vytvářením zátarasů a to jak mimo kontakt s nepřítelem, tak v kontaktu s ním.
Ozbrojené síly ve “volné“ Francii
Na základě dohody podepsané ve vagónu v Compiegne mohla mít francouzská armáda maximálně 100 tisíc mužů ve zbraní, kteří byli rozděleni do 8 divizí. Každá tato divize měla v podřízenosti jeden ženijní prapor, tyto byly očíslovány podle čísel divizí od 1 do 8.
Každý prapor měl dvě roty a prvek podpory, který byl určen k budování mostů vz.1935. Ženijní škola byla přemístěna z Versailles do Avignonu.
Armáda svobodné Francie byla zrušena v listopadu 1942.
Činnost v letech 1941 – 1943
První ženijní četa Svobodné Francie byla vytvořena v Anglii z vojáků přicházejících z Norska. Je zařazena do tabulek 1. divize svobodné Francie v Kamerunu. Byla rozšířena na rotu a zúčastnila se prvního bojového nasazení v poušti Bardia-Tobruk-Bir Hakeim.
Počty osob byly taky podstaně vyšší než ty z roku 1939. Vyvíjely se v souladu s plněnými úkoly a se zaváděním nového ženijního materiálu. V tuto dobu měl již divizní ženijní prapor 4 roty, z toho 3 bojové a jednu velitelskou. Nově vytvořené roty 1. a 2. se podílely na bitvě u El Alameinu.
V rámci operací na Středním východě a v Lybii a Tunisku se objevili nové úkoly a problémy pro ženijní vojsko: budování a zlepšení stávající “silniční” sítě v pouštních a bažinatých oblastech. Bylo nutno provést změnu v uspořádání a v ženijních akcích. Tato změna se plně projevila až při akcích v Itálii a ve Francii.
Každá ze 4 divizí expedičního sboru měla ve své sestavě ženijní prapor a k tomu ještě další čtyři další podpůrné prapory. Tento vývoj byl extrémně rychlý, ale ženisté se perfektně přizpůsobili těmto změnám.
Příprava na bojové nasazení
Na začátku zimy 1943-1944 situace v ženijním vojsku stagnovala.
V měsíci březnu 1944 byl poprvé vytvořen ženijní pluk v Port Lyautey v Maroku. Byl to 17.ženijní koloniální pluk, který vznikl na základě sloučení 17.pluku senegalských střelců a 72.ženijního praporu. Po válce, v roce 1946, byl tento pluk zrušen a byl opět vytvořen 72.ženijní prapor, který působil na Dálném východě.
V únoru 1944 byly vytvořeny nové podpůrné jednotky jako 101.ženijní pluk a čety – maskování, hasičů a skladištní.
Nasazení
Po vylodění spojeneckých vojsk v Itálii v roce 1943, v rámci kterých byl také Francouzský expediční sbor. Po těžkých bojích u Monte Cassina byl na konci měsíce března Francouzský expediční sbor přemístěn na jih k vytvoření předmostí na řece Garigliano a následnému proražení Gustavovi linie. Ženijní síly byly vybaveny veškerým potřebným materiálem pro zabezpečení útočné činnosti sboru, která byla zahájena 11.května 1944.
Ženijní zabezpečení této operace bylo skvěle provedené a nedošlo k žádnému zpoždění. Ženisté museli zabezpečit jak vybudování nových bojových postavení, tak i údržbu těch stávajících, a zároveň údržbu dvou plovoucích mostů přes Garigliano.
Francouzský expediční sbor byl nasazen v kopcovitém terénu, který byl těžce zaminován protitankovými i protipěchotními minami. Ty byly navíc ve většině případů zajištěny proti zvednutí nebo s časovým rozněcovačem. Kvůli těmto podmínkám bylo nasazení ženistů životně důležité pro zabezpečení pohybu vlastních vojsk. V průběhu této operace ženijní jednotky opravili 650 zničených objektů, postavili 75 mostů a neutralizovali deset tisíc min. V průběhu bojů utrpěli ženijní jednotky velké ztráty: 87.ženijní prapor ztratil svého velitele, který se zúčastnil průzkumu, kapitán Merzeau se stal obětí prvních plovoucích min a další, hlavně v řadách ženistů provádějících odminovací práce.
Tak jako tenkrát, tak i dnes je jedním z hlavních úkolů ženijního zabezpečení boje zajištění pohyblivosti vlastních jednotek, z čehož vyplývá, že se budou vždy pohybovat za čelními jednotkami tak, aby mohli včas splnit svůj úkol. Toto platí hlavně při bojovém nasazení v rámci standartního válečného konfliktu. V rámci současných misí je spíše hlavním úkolem ženistů budování ochranných staveb, výroba elektrické energie apod. Přímá účast v bojových operacích je nepatrná.
Ale zpět k francouzským ženistům bojujícím v sestavě Francouzského expedičního sboru.
Po bojích na italském bojišti vzniklo jedno z hesel ženistů: „Ženisté otevírají cestu“.
Operace zvláštního charakteru
V průběhu bojů na italské frontě se ženijní jednotky Francouzského expedičního sboru zúčastnily akcí s předsunutými jednotkami a to při vylodění na ostrově Elba a útoku na pevnost v Toulonu.
Vylodění na ostrově Elba
Na jaře 1943 bylo v přístavech v severní Africe vyloděno obrovské množství materiálu. Ženijní materiál, který byl tím nejlepším ve své době, a o kterém si ženisté v roce 1939 mohli nechat jenom zdát: mostní soupravy, zemní technika, miny, detektory atd., tady ležel v obrovských počtech a připraven k použití.
16.června 1944, 71.ženijní prapor dostal rozkaz k provedení vylodění na ostrově Elba na pláži Marina di Campo: den D – 17.června 1944, hodina H – 0400.
Praporu velel podplukovník Gazin. Hlavní tíha operace spočívala na 13. a 14.pluku senegalských střelců (PSS), oba tyto byly podporovány ženijní rotou 71.ženijního praporu (žpr). Dále se akce zúčastnil úderný prapor, skupina marockých thaborů a plážová rota 101.ženijního pluku.
V prvním sledu byl nasazen 2.prapor/13. PSS, 2.rota 71.žpr a 1.rota/101.žp a ve druhém sledu jednotky 14. PSS s 3.rotou 71.žpr.
Při přibližování k ostrovu byla vyloďovací vojska překvapena okolo 3 hodiny ranní dělostřeleckou palbou. Veškerý moment překvapení byl v tuto chvíli ztracen, ale i přesto se podařilo jednotkám vylodit.
2.rota 71.žpr a 1.rota/101.žp zřídily několik průchodů v minových polích na pobřeží a v 10 m širokých protipěchotních zátarasech z ostnatého drátu. Při prorážení těchto průchodů byly s úspěchem použity bangalore torpedo. Zřízení těchto průchodů bylo vykoupeno vysokými ztrátami, neboť pláže byly postřelovány z okolních vyvýšenin.
Tyto vyvýšeniny byly několik hodin po vylodění dobyty, ale operace byla zpožděna o celých deset hodin. Druhý den jednotky postupovaly na Porto Ferraio. 19.června ráno jednotky postoupily k Porto Longone. Tento přístav byl vzat ztečí ze tří směrů – na severním byly senegalští střelci, na jižním maročtí thaborové a uprostřed šly ženijní jednotky.
Po bojích v přístavu byly zbylé německé jednotky shromážděny na náměstí. Při vztyčování francouzské vlajky a vzdání pocty všem padlým, na rozkaz německých důstojníků němečtí vojáci vzdali poctu francouzským vojákům a francouzské trikolóře.
Pocit ponížení z porážky v roce 1940 je pro tuto chvíli zapomenut.
Útok na Toulon
Po úspěšně provedené operaci Dragoon (vylodění v Provence), dne 15.srpna 1944, spojenecká vojska postupovala vpřed bez větších problémů. V rámci 1. francouzské armády, která měla v sestavě 8 divizí, bylo již 20 ženijních praporů s přibližně 20000 vojáky.
Takové množství ženistů realizované díky pomoci Spojených států, nikdy předtím ve francouzské armádě nebylo. Přesto se stalo velmi rychle nedostatečným.
Po vylodění v Provence, bylo prvním úkolem 1. francouzské armády dobytí Toulonu a Marseilles.
Během necelého týdne se podařilo dosáhnout Toulonu a obklíčit ho. 22.srpna začal útok k dobytí tohoto města, kterého se zúčastnila 2.rota 71.žpr a 2.rota/101.žp. V sestavách těchto rot byly útočné čety s plamenomety, protitankovými střelami a demoliční čety určené k likvidaci bunkrů a jednotlivých prvků obrany.
Na pevnost Artigues útočila četa 2.roty 71.žpr a ihned se dostala pod nepřátelskou palbu. Velitel čety byl zabit a jeho zástupce těžce raněn, když vedli svojí četu do útoku. Jedno družstvo se dostalo na dostřel od kulometného hnízda a vzápětí jej zlikvidovali pomocí protitankové střely. Další družstvo se marně pokoušelo vyhodit do vzduchu dveře od další pevnosti. Po několika pokusech jim začala docházet munice a nepřátelská palba ještě více zesílila. Palba byla tak silná že přikovala pěšáky
i ženisty k zemi. Ti co přežili, se schovali v mrtvém úhlu za zdí a vyčkali příchodu noci a pak se stáhli.
Operace byla úspěšná až další den, kdy byly přisunuty dělostřelecké prostředky, kterým se podařilo umlčet obranu nepřítele.
Po těchto úspěšných akcích, se začala přesouvat na sever, kde se na začátku září v předhůří Vosges zkonsolidovala a poté je v zimě překročila v rámci dvou ofenzív: první ve směru na Belfort a Mulhouse a druhou ve směru na Colmar.
Operace 2.tankové divize (td) srpen až listopad 1944
1.srpna 1944 se 2.td vylodila v Normandii u Carentanu s ženijním praporem, který byl vytvořen před čtyřmi roky na tabulkách ženijní čety mostních konstrukcí v Yaoundé v Kamerunu. Následovala pontonová rota vojsk Svobodné Francie. V průběhu obranné bitvy o Bir Hakeim (26.květen - 11.červen 1942) 1.ženijní rota ještě více zdůraznila důležitost ženijních vojsk, když pomáhala vybudovat obranu (položením minových polí) 1.brigády svobodné Francie, které velel generál Marie Pierre Koenig. Díky jejímu přispění se podařilo odolávat německým a italským vojskům generála Rommela 16 dní.
16 dní, které umožnily ustupující britské 8.armádě se přeskupit a porazit vojska osy v první bitvě u El Alameinu.
Na základech těchto ženijních jednotek byl v Tripolitanii v Libyi vytvořen 13.ženijní prapor.
V srpnu roku 1944, byl tento prapor plně vybaven a schopen podpořit bojové operace 2.td generála Leclerca z Normandie až do Štrasburku. Tento prapor existuje až do dnešních dnů a je umístěn ve Valdahon ve Francii.
Ženisté plnili úkoly na čele všech útočných operací 2.td a z tohoto nasazení vzniklo heslo: „Následuj mě a projdeš!“
Každé taktické bojové uskupení (battlegroup) bylo podporováno ženijní rotou. Na každé ose přesunu se ženijní jednotky velikosti družstva, často doplněné o mostní prostředky pohybovaly za čelními jednotkami a občas i za prvním tankem tak, aby byly schopny podpořit a udržet tempo útoku. Jejich úkolem bylo zasypávání kráterů, odklízení vraků a zátarasů z cest, značení objížděk, odminování, držení hlídek, stavba mostů, které byly různě dlouhé a musely vydržet zatížení těžkými tanky. Jakmile se obrněné kolony zastavily před stromovou zásekou plnou nástrah, minovým polem, vodní překážkou nebo krátery na cestě, ženisté ihned vyrazili vpřed aby odstranili tyto překážky a to pod palbou německých jednotek. Bylo třeba úkol splnit rychle, aby nepřítel neměl čas na další protiopatření. Rychlost byla rozhodující při obsazování měst a vesnic, nepoškozených mostů a volných prostorů, kde němci nestačili způsobit jakékoliv škody nebo zřídit minová pole. Ženisté při plnění těchto ůkolú nikdy nezklamali.
Při osvobozování Paříže se prapor vyznamenal při bojích o vojenskou školu, kde plnil jak ženijní úkoly, tak úkoly pěchoty a způsobil nepříteli značné ztráty a zajal 250 vojáků.
Při postupu na Chatel-Nomexy 22.září ženisté vybudovali tři mosty přes řeku Moselle a vodní kanály. 23.listopadu vstoupila 2.td do Štrasburku, přesně jeden den před 26.narozeninami vstupu francouzských vojsk do tohoto města v roce 1918.
Po pěti měsících dalších bojů se prapor opět předvedl v plné síle, kdy za cenu těžkých ztrát prorazil minová pole před předním okrajem obrany u Royan a umožnil útok na německá místa odporu.
Hnutí odporu
V průběhu bojů mimo Francii a poté i ve Francii, bylo plno příslušníků zapojeno do hnutí odporu.
Bývalý příslušníci 5.ženijního železničního pluku byli napojeni na státní dráhy a společně prováděli akci „Zelený plán“ při kterém dezorganizovali železniční dopravu. Další ženisté-spojaři poškozovali nepřátelské telekomunikační sítě v rámci akce „Fialový plán“.
Generál ženijního vojska Verneau byl ve vedení odbojové organizace „Armádní hnutí odporu“ (ORA). Byl zadržen v roce 1943 a deportován do Buchenwaldu, kde zemřel v září 1944.
Plno těchto statečných ženistů bylo zastřeleno nebo deportováno do koncentračních táborů, kde byli popraveni. Jména všech 271 příslušníků ženijního vojska z hnutí odporu jsou zapsána ve Zlaté knize, která je uložena v ženijní škole francouzské armády v Angers.
Nakonec připomenu Jeana Moulina (viz. http://fr.wikipedia.org/wiki/Jean_Moulin ), který byl jednou z nejdůležitějších postav hnutí odporu. Také on sloužil v roce 1918 u 2.ženijního pluku v Marseilles.
Tady zatím přeruším a vrátím se až s přechodem Rýna (Le franchissement du Rhin). Doufám že toto téma z pohledu francouzských ženistů tady není popsané. A dopředu se omlouvám jestli jsem umístil mc dlouhé téma do jednoho pole.
Čerpal jsem ze svých znalostí a z materiálu získaných od kamarádů z Francie.
Odpovědět

Zpět na „Pozemní boje 1939 - 1944“