V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 9.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 9.

Maďarsko.





Vojáci „Malé dohody“ nechávají ve svých 19 variantách nástupních plánů proti Maďarsku nakouknout do své taktické a strategické kuchyně. Na těchto variantách, zvláště pak od 9.( IX.) varianty je vidět i měnící se politická situace v Evropě. Z těchto 19 variant se dozvíme i pohled na válku větší (tzv.“Velkou válku v Evropě“) , než by byl jen útok na Maďarsko. Dozvíme se některé skutečně plánované akce proti Německu a dalším případným potenciálním agresorům Evropy, sousedům ČSR, Rumunska a Jugoslávie, a to od roku 1922 do roku 1938.

Varianta I.
Tuto Variantu č. I. sestaví vyčleněné štáby československo-rumunsko-jugoslávské armády hned v prvních letech vzniku „Malé dohody“ (podepsána 21. dubna 1921). První varianta předpokládá, že se Maďarsko bude snažit revidovat vojenskou akcí výsledky mírových smluv uzavřených v Trianonu a v Neuilly. Když například zaútočí proti jednomu ze signatářů, aby získalo některé území ve svůj prospěch.
Podle útoku rudého Kuny Bela se předpokládalo, že maďarský útok bude jako první spuštěn proti Československu. Všechny 3 štáby „Malé dohody“ vyhodnotili, z maďarských akcí proti ČSR, z odhadů maďarských nástupových možností, že jako pravděpodobné nástupiště maďarské armády bude oblast Salgótarjánu, prostory u Budapeště, Hatvanu, Miskolce a u Gyöeru (Raabu), a pak také čára Gran – Szekesfehérvár. Hovořilo proto i to, že tyto soustřeďovací prostory, jako ofenzivní nástup pro ČSR, mají dobrou dopravní kapacitu (procházely tudy 4 tratě a 5 kvalitních silnic) ve směru k československým hranicím.
Společný štáb „Malé dohody“ předpokládal postupné soustředění 10 maďarských divizí, a to ve směru od Ballasgyarmat na Zvolen, nebo na severozápad ve směru na Nové Zámky a Nitru. Že by Maďarsko, vzhledem s předpokládanými obtížím s přepravou a k velké zranitelnosti železnice Budapešť-Komorn-Györ, útočilo na ohbí Dunaje, považovali štáby „Malé dohody“ za velmi nepravděpodobné. To proto, že tyto spoje byly místy v dosahu čs. polního dělostřelectva. Čs. hl. štáb maximálně připustil pomocnou akci, která by byla vedena max. 3 maďarskými divizemi. Tyto 3 divize by měly úkol - upoutat co největší čs. vojenské síly. Při dobrém průběhu mělo jít především, po rozvinutí maďarské ofenzivy, o útok přes Ipolu ve směru na Krupinu a Zvolen a o útok od Komárna na Nové Zámky a údolím Nitry dál na sever. Že by maďarská armáda provedla ofenzivu od Miskolce ve směru na Košice nepřicházelo dle názoru dle čs. a rumunských vojenských expertů v úvahu, protože tento prostor byl až příliš vysunut k rumunským hranicím. Bylo zde i špatné komunikační napojení na toto nástupiště.
Proti Podkarpatské Rusi očekávali štáby „Malé dohody“ jen nějakou krycí akci, která by se zaměřila na důležitý železniční uzel u Čopu, přes který procházela většina spojení s Rumunskem.
Hlavní, nebo také generální ofenzívu maďarské armády mohlo dle vojenských expertů „Malé dohody“ zahájit 10 pěších a 2 jezdecké divize. Největší, nebo také Hlavní úder se očekával u Ballasgyarmat. Zbývající úseky hranic s ČSR by pak maďarská armáda zajišťovala přibližně s 3 divizemi z nichž by 2 byly rozloženy kolem Komárna a 1 na východ od Salgotarjánu.
Maďaři by k obraně proti Rumunsku a Jugoslávii mohli vyčlenit tak maximálně po 3 divizích.
Zpravodajské služby „Malé dohody“ tehdy tvrdily, že maďarský branný potenciál má nejméně 26 divizí. Tohoto stavu (26 divizí) však může maďarská armáda dosáhnout až po totální mobilizaci. Bylo to přehnané, neboť do 30. let nemohla maďarská armáda těch 26 divizí vůbec vyzbrojit. Značně přehnané byly také představy, že by byla vytvořena záložní skupina o 2 až 3 divizí maďarské armády u Miskolce, která by byla dle vývoje válečné situace použita buď na východě proti Rumunsku, nebo k posílení náporu proti Československu. Stejně tak by toto záložní maďarské uskupení mělo problémy, pokud by se přesouvalo proti Jugoslávii. To proto, že zde byl nedostatek vhodných přechodů přes Szolnok a Dunaj. Proto štáby „Malé dohody“ spíše počítali s dalším uskupením v oblasti Balatonského jezera. Toto uskupení mohlo být zformováno z již uvedených 3 divizí, které zajišťovaly čs. hranice západně od Parkánu (po roce 1945 Štúrovo) až po Petržalku. Toto uskupení mohlo tvořit zálohu pro případ jugoslávské ofenzívy. Stejně tak se mohlo v případě úspěšného útoku proti ČSR znovu dostat k Dunaji. Vyhledat mezery v čs. obraně a vybojovat přechody přes Dunaj a pak útočit údolím Nitry.

Všeobecným úkolem všech armád „Malé dohody“ bylo, aby po zahájení maďarského, třeba dílčího útoku na ČSR, okamžitě překročily hranice a zahájily útok na Budapešť.

Hlavní velitelství „Malé dohody“ a její štáb sídlil v Užhorodě.
Velitelství čs. armády pro „Malou dohodu“ sídlilo v Trenčíně.
Velitelství rumunské armády pro „Malou dohodu“ sídlilo v Kluži.
Velitelství jugoslávské armády pro „Malou dohodu“ sídlilo v jugoslávské Mitrovici.

Začátek maďarské ofenzívy proti ČSR by československé jednotky dislokované na a za hranicemi kryly na předem určených a k obraně připravených terénních čarách, čímž měly zajišťovat možnost mobilizace v ČSR. Měly zadržovat maďarský postup, aby se mohly přisouvat hlavní jednotky ze západních částí ČSR. Do 18. mobilizačního dne se počítalo, že budou maďarské útoky zastaveny a armáda ČSR přejde do protiofenzívy. Pak měla československá armáda útočit na Hlavním směru (HS) na Hatvan-Gödöle. Tento HS měl být kombinován s pomocným útokem, nebo vedlejším útokem, 4. čs. armády u Košic ve směru na Miskolc-Füzesabony-Jászberény. Tato 4. čs. armáda by zároveň svým levým křídlem zajistila spojení s rumunskými jednotkami a společně pak s nimi by pronikla do boku maďarské obrany v Budapešti.
Dunajská hranice, tato přirozená hranice tvořená řekou, od Bratislavy až po Parkán (Štúrovo), která vytváří hranici strategickou, by byla chráněna jen slabými jednotkami v místech možných přechodů. Tady byl pro československou obranu zadán úkol, aby k zesílení obranyschopnosti hranice, vybudovala v těchto prostorech odolnější fortifikační (pevnostní) uzávěry.
Pro rumunskou armádu, která měla zakončit mobilizaci do 3. týdne války plynul úkol, aby co nejdříve zaútočila ve směru na Kiskunhaláz a Keczskemét. Rumuni měli již zhruba od 18. mobilizačního dne vést Hlavní úder, zprvu od Oradea (Orades mare – Velký Varaždín) k řece Tise a po vybojování přechodů pak dále na Szatmár-Nyirbátor a Nyiregyházu tak, aby co nejdříve začala rumunská armáda ohrožovat pravé křídlo maďarských ofenzivních sil, které útočí na ČSR. Tento HS od Tisy by pak vyústil v postup na Szolnok a pak Budapešť. Další v pořadí třetí rumunská skupina, která nastupovala také od Oradea, pak měla postupovat na Orosháza a Kunczentmárton na řece Köröz a navázat se na levém křídle na pravé křídlo jugoslávské armády. Jakmile bude kontakt navázán, bude jugoslávská a rumunská armáda společně útočit na Nagy Körös, který leží asi 50 km jihovýchodně od Budapešti.
Jugoslávská armáda měla ofenzívu zahájit ve dvou směrech. Na východ i na západ od Dunaje s hlavním úsilím na Kaposvár a ve směru na Balaton a odtud dále na sever k hranicím ČSR. Měla oddělit Maďarsko od Rakouska. Pravé křídlo jugoslávské armády by přitom postupovalo na Szegesfehervár. Mimo kontaktu s Rumuny a společného postupu s nimi na Nagy Körös, by jugoslávská armáda nasadila na ostatních úsecích jen slabé krycí jednotky. Všechny síly jugoslávské armády měly být nasazeny ve směru HÚ, aby se co nejdříve podařilo úplně obklíčit Maďarsko.
Od okamžiku, kdy by rumunská armáda překročila řeku Tisu, by zahájily síly „Malé dohody“, nyní již podřízené společnému velitelství „Malé dohody“ v Užhorodě, koncentrovaný útok na Budapešť.
Ofenzivní plán „Malé dohody“ samozřejmě zahrnoval i podrobně rozpracovaný program náletů na maďarská vojenská postavení. Ofenzivní plán obsahoval dílčí nájezdy říčních flotil, hlavně na dolním toku Tisy a na Dunaji.
Letecké štáby „Malé dohody“ připravili podrobné zhodnocení všech mostů a komunikačních uzlů a stanovili postup jejich plánovitého bombardování.

Varianta číslo I. byla po politické stránce, jako maďarský útok velmi nepravděpodobná. Maďarsko v začátku 20. let nemohlo počítat s žádným velkým spojencem, nemohlo počítat s přísunem zbraní. Maďarsko 20. let bylo samo. Každý konflikt, který by Maďarsko s malodohodovými státy vyvolalo v začátku 20. let by v krátké době znamenalo pro Maďarsko krutou vojenskou porážku.

Mapa Evropy 1925.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 10.

Varianta II.
V roce 1929 vznikla varianta číslo II., která měla řešit postup „Malé dohody“, když by bylo napadeno ČSR Německem, ke kterému by se po obsazení Rakouska Německem, přidalo také Maďarsko. V základním provedení to znamenalo, že Rumunsko a Jugoslávie by se do konfliktu zapojilo až tehdy, kdyby se zapojilo Maďarsko. Pokud by Maďarsko do války nevstoupilo, zůstalo by Rumunsko i Jugoslávie neutrální. ČSR pomoc si jak umíš.
Pokud by se Maďarsko zapojilo, počítalo se, že do ofenzívy nasadí 21 divizí pěších a 2 jezdecké divize. Také se počítalo i s možností, že by maďarská armáda byla posílena o divize německé a rakouské. Maďarský útok se předpokládal zhruba stejný jako u „Varianty I.“.
Bylo však jasné, že armáda ČSR musí nasadit většinu svých jednotek proti Německu a Rakousku. Z toho plynulo, že veškerou tíhu maďarské ofenzívy převezme rumunská a jugoslávská armáda. Armáda ČSR počítala jen s velmi slabými krycími jednotkami na hranicích s Maďarskem a Jugoslávie a Rumunsko musí svou ofenzívu proti Maďarsku co nejvíce urychlit. Jen za tohoto předpokladu bude moci čs. armáda nasadit proti Německu a Rakousku téměř všechny své síly. Maďarskou ofenzívu musí co nejdříve zastavit Rumuni a Jugoslávci.
Pokud armáda ČSR situaci na západní frontě aspoň částečně stabilizuje, nasadí proti Maďarsku maximálně 47 pěších praporů, většinou sestavených ze II. zálohy, 35 dělostřeleckých baterií, 20 eskadron jezdectva a jen 20 bojových letounů.
Všechny letecké operace, včetně stíhací obrany zázemí východní části ČSR, má za vedení čs. leteckých důstojníků převzít rumunské letectvo, které bude operovat ze slovenských letišť.
Všechny akce rumunského letectva budou probíhat jen východně od Váhu.
Samotnou obranu Bratislavy pak přebírají piloti ČSR.
Samotná rumunsko-jugoslávská ofenzíva pak bude probíhat zhruba jako u „Varianty I.“, jen s tím rozdílem, že Hlavní úder na Budapešť a Keczkemét bude začínat od 18. mobilizačního dne.
Je nutno zdůraznit, že nástupní plány vojsk „Malé dohody“, které zahrnovaly zamýšlené operace proti Maďarsku až do nejmenších podrobností, se nikdy ani rámcově nezabývaly možností postupu v případě, že by se rumunské, nebo jugoslávské jednotky dostaly do bojového kontaktu s německou, nebo rakouskou armádou. Plány „Malé dohody“ neobsahovaly ani instrukce pro případ, že by poražené čs. jednotky ustoupily až na rumunské území, nebo že by jednotky „Malé dohody“ posílily po likvidaci Maďarska československo-německou frontu.
Na druhé straně je však třeba říci, že v době platnosti „Varianta II.“ byl německý útok na Československo nepravděpodobný. Tehdy již existovala čs.-francouzská spojenecká dohoda (více si řekneme u 2. Československo-francouzská smlouva z let 1924 – 1938). Tehdy by francouzská armáda byla proti existujícímu německému „Reichswehru“ v mnohonásobné přesile. Francie v konci 20. a na začátku 30. let disponuje ohromným množstvím tanků. Francie udržuje také část své armády na pravém břehu řeky Rýn, takže může ihned v prvních dnech války velice rychle vtrhnout do „Výmarské republiky“, do jejího vnitrozemí. Je jasné, že tehdy by 100 000 vojáků Reichswehru na ofenzívu proti Československu, za této situace, nemohlo vůbec pomýšlet. Stejně tak nepravděpodobný je i útok Maďarska.

Varianta III.
Tato varianta číslo III. předpokládala, že Maďarsko zaútočí na Jugoslávii a to nejpravděpodobněji v prostoru Banátu a Bačky. Maďaři provedou útok nejméně 16 pěšími a 3 jezdeckými divizemi. Proti Rumunsku a Československu zůstane pak krytí zbývajících 5 maďarských divizí.
Hlavní úder maďarských vojsk je očekáván právě uprostřed prostoru Banát a Bačka, kde nástup na Bělehrad chrání z boků tok řeky Dunaje a Tisy.
Útok Maďarska počítal s nasazením 4 maďarských sborů, což znamenalo 12 pěších divizí v prostoru Bačka, z toho 9 divizí v první vlně a 3 zbývající divize by tvořily zálohu, která by byla použitelná proti Rumunsku, nebo Československu. Další 3 maďarské divize doplněné pravděpodobně 2 divizemi jezdeckými pak mohou Maďaři nasadit v oblasti Banátu a řeky Drávy rovněž ve směru na Bělehrad.
Pokud takto Maďaři provedou útok, je třeba také počítat s nasazením dalšího sboru, který by se skládal z 3 pěších a z 1 až 2 divizí jezdeckých u Baranyia a v úseku Mur na řece Drávě, jehož úkolem bude krytí hranice, zajištění pravého křídla a týlu hlavního uskupení od Bačky a případná ofenzivní činnost.
„Malá dohoda“ počítala se zahájením maďarské ofenzívy ihned po soustředění sborových a divizních vozatajských kolon, které mělo vzhledem k požadovanému momentu překvapení proběhnout nejdéle do 14. mobilizačního dne. V nástupových prostorech tyto časy dovoloval dobrý stav komunikací.
Ve variantě číslo III. se také objevovaly úvahy, že Hlavní směr úderu maďarské armády může být ve směru na Bajnok-Mitrovica-Bělehrad. Tento útok bude mít hlavní cíl zničit jugoslávské síly v jedné rozhodující bitvě. Tento Hlavní úder bude veden z maďarské strany s velkou přesilou sil. Jugoslávská armáda by měla být tak zničena dříve, než bude nutné přesunout část maďarských sil na sever proti Československu a na východ proti Rumunsku.
Plán varianty číslo III. pak dále předpokládal útok dalších vyšších maďarských jednotek u Czolnoku, Jaszberény a u Czeglét. V tomto prostoru, dle informací čs. rozvědky, měla být spojovacím článkem maďarská jezdecká divize na čáře Nyíregyháza-Tokaj. Tyto jednotky měly tvořit strategickou zálohu Maďarska.
Pro AČSR a rumunské jednotky se v této variantě číslo III. počítalo od prvého dne války s tím, že vniknou do Maďarska a po dokončení mobilizace, nejdéle do 18. mobilizačního dne zaútočí na Budapešť.
Již od 16. mobilizačního dne má AČSR energicky postupovat od Ballassgyarmot ve směru na Gödölö. Další čs. armádní skupina by se soustředila na čáře Komárno- ústí Hronu a připravila se na překročení Dunaje za silné letecké podpory. Až by vytvořila předmostí a přepravila na pravý břeh Dunaje větší síly, zahájila by tato čs. skupina postup na Budapešť i od západu. Zároveň by v té samé době postupovaly slabší čs. jednotky podél rakouských hranic na jih, čímž by znemožňovaly přísun materiálu z Rakouska a spolu s Jugoslávci by dokončily obklíčení Maďarska.
Největší tíha Hlavní ofenzívy ležela na rumunské armádě, která by útočila na levém křídle, blíže k jugoslávským hranicím. Rumunské jednotky měly napadnout levé křídlo vysunutého útočného maďarského uskupení proti Jugoslávii, vniknout do jeho týlu a postupovat dál k řece Tise. Až by si rumunská armáda zajistila přechod přes řeku Tisu probíhaly by další operace podle operačního plánu „Malé dohody“.
Podle vývoje vojenské situace na jugoslávské frontě by hlavní rumunský nápor směřoval buď do prostoru jižně od Kecskemétu k Dunaji, nebo by vedl na Szolnok, a odtud společně s čs. jednotkami postupujícími ze severu by Rumuni přešli do útoku na Budapešť. Celkovou situaci na jugoslávské frontě by pravděpodobně také ovlivnil postup jednotek AČSR, které pronikají na jih k Balatonu a do týlu maďarské armády na řece Drávě.
Hlavní štáb jugoslávské armády očekával, že maďarskou ofenzívu zastaví na řece Drávě a na Dunaji. Pokud budou spojenci úspěšně postupovat ze severu (AČSR) a od východu (Rumuni), přejde i Jugoslávie na jihu do protiútoku a to ve směru na Kiskörös, do boku maďarských sil, které by zadržovaly rumunský nápor u Kecskemét. Menší útočná skupina jugoslávské armády by pak přitom postupovala na sever od Banátu a navázala kontakt s levým křídlem rumunské armády. Po překročení Dunaje by pak byl možný jugoslávský postup, a to formou postupu po jeho severním břehu na Simentornya. V samotném závěru války proti Maďarsku by pak Jugoslávci mohli zahájit ofenzívu i ze severního Chorvatska. Překročili by Drávu a postupovali přes Nagykanisza vstříc čs. jednotkám u Balatonu. I tato varianta číslo III., stejně jako předchozí varianty I. a II., předpokládaly něco, co není pravděpodobné, že se Maďarsko rozhodně útočit na Jugoslávii.
Tato varianta číslo III. představuje však z hlediska vojenského variantu klešťových operací do týlu, stejně jako ukazuje na koncentrovaný útok do nitra Maďarska. Účinek této III. varianty, moderní varianty útoku, by byl pro Maďarsko zdrcující, ale za dané politické situace nereálný.

Varianta IV.
Vojenský plán „Malé dohody“, jeho varianta číslo IV. předpokládala, že by válečný konflikt vyvolalo Bulharsko. Bulharsko by chtělo dosáhnout násilnou cestou území, která muselo odstoupit po 1. světové válce. Hlavně to byly oblasti Dobrudža v Rumunsku a u jugoslávských hranic.
Československo, kterého se konflikt netýkal v rámci „Malé dohody“, měl v rámci přátelských vztahů k Rumunsku a Jugoslávii dodávat svým partnerům válečný materiál.
Zajímavostí varianty číslo IV. bylo, že vůbec nebrala v úvahu možnou reakci SSSR. SSSR měl tradičně z historie velmi dobré vztahy s Bulharskem. Bulharsko by určitě podporoval buď rozsáhlými dodávkami zbraní, nebo vyloděním početných dobrovolnických jednotek na bulharském pobřeží. Možný byl dokonce i přímý útok SSSR na Rumunsko z východu, který by sledoval opětovné obsazení Besarábie.
Varianta IV. tedy předpokládá, že síly bulharské armády, které se odhadovaly příliš vysoko, nejméně 12 pěších a 2 jezdecké divize, zaútočí.
Jako nejpravděpodobnějším bulharským útokem je ofenzíva ve směru na rumunskou Dobrudži, kde by mohlo být její levé křídlo kryto Dunajem. Nevylučovaly se ani ofenzivní akce proti Jugoslávii.
V případě, že se do konfliktu nezapojí další státy, má mít válka s Bulharskem rychlý průběh. Bulharská armáda neměla totiž dostatek válečného materiálu, kdežto její protivníci mohli být zásobováni i z Československa.
Již první týden ofenzivy měla rumunsko-jugoslávská armáda zaútočit směrem na Sofii. Jugoslávské jednotky by útočily ze západu a rumunské jednotky ze severu. Bulharská armáda by byla v prostoru Sofie obklíčena a v jediné rozhodující bitvě rozbita a donucena ke kapitulaci.
Také tato varianta byla po politické stránce naprosto nepravděpodobná, neboť Bulharsko se bez spojence nemohlo odvážit nějakého násilného řešení hranic.
Platilo tady také, že proti Bulharsku by se na základě stávajících smluv, na straně Rumunska a Jugoslávie zapojilo také Řecko, nebo Turecko. Neboť Řecka i Turecka se také týkaly bulharské revizionistické požadavky.

Mapa Evropy 1930.





Varianta V.
Varianta číslo V. předpokládala, že dojde k nevyprovokovanému útoku Maďarska a Bulharska na Jugoslávii. To by znamenalo, že by v součtu stálo proti Jugoslávii 33 pěších a 4 jezdecké divize nepřítele. Při odhadu se počítalo, že by tajně zmobilizovaná maďarská armáda využila dobře vybudovaných vnitřních spojů na jihu Maďarska a soustředila by svůj nápor na Jugoslávii. Maďarsko by se snažilo dosáhnout proti Jugoslávii rozhodnutí dřív, než by došlo k zapojení ostatních dvou malodohodových spojenců. Bulharským jednotkám by pak v souvislosti s touto maďarskou akcí příslušelo bránit tok Dunaje proti Rumunsku. Vyvíjet ofenzivní úsilí údolí Nišavy také na jugoslávské frontě.
Protože to znamenalo, že Maďarsko zaútočilo na jednoho ze signatářů „Malé dohody“ platila tady v plném rozsahu malodohodová smlouva.
Pro AČSR tak platí, že již od 10. mobilizačního dne, s nejméně 20 divizemi, s početným dělostřelectvem a letectvem zahájí odlehčovací ofenzívu od Ballasgyarmot ve směru na Budapešť, a že AČSR připravuje násilné překročení Dunaje mezi Ostřihomem a Györem.
Rumunská armáda pak útočí současně proti Maďarsku i Bulharsku.
Do ofenzívy, která směřuje do údolí Tisy, a která podporuje čs. generální útok na Budapešť, zasadí Rumunsko 8 divizí. Dalších 12 divizí rumunské armády zaujímá obranu na levém břehu Dunaje na bulharské hranici, aby chránilo jen 50 km vzdálenou Bukurešť. Rumuni se nejprve drobnými akcemi snaží poutat co největší nepřátelské síly. Ke generální ofenzívě proti Bulharsku by pak došlo až teprve potom, co by se zhroutila maďarská obrana.
Kdyby se však čs. nápor opožďoval, má být část rumunských divizí od Dunaje stažena a nasazena rovněž proti Maďarsku.
Právě tato zdánlivá pasivita rumunské armády vyplývá z toho, že si Rumuni drží nejnutnější zálohy proti případnému zásahu SSSR (je tam Bulharsko).
Také tato varianta číslo V. je rovněž nepravděpodobná, neboť se nedá předpokládat, že by se Maďarsko a Bulharsko odhodlaly bez mocného spojence zaútočit proti „Malé dohodě“.
Ovšem samozřejmě pokud by na jejich straně vystoupilo SSSR, byla by situace jiná a opatření této varianty by ji nevyřešilo (musela by nastoupit pomoc velmocí jako je Francie, Velká Británie atd.).

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 11.

Varianta VI.
Varianta číslo VI vycházela také z velmi málo pravděpodobného útoku Maďarska na severní část rumunského Sedmihradska, které osidlovala početná menšina Maďarska.
Varianta č. VI počítala s Hlavním směrem útoku maďarské armády severně od pohoří Bihar ve směru na Kluž a Vedlejší, nebo také pomocný směr útoku, pak na jih od Oradea a Temešváru ( Timisvara ) za účelem oddělení Rumunska od Jugoslávie. Na Hlavním směru útoku měla maďarská armáda nasadit 12 pěších a 1 jezdeckou divizi. Tady rumunský hl. štáb počítal, že vzhledem k těžko prostupnému terénu budou větší maďarské síly nasazeny se značným zpožděním. Další 2 pěší a 1 jezdecká divize budou nasazeny na Vedlejším směru útoku na Oradea a Temešvár.
Protože v té době byla Budapešť od hranic ČSR vzdálena jen 60 km, znamenalo to pro Maďary, její armádu, komplikace. Maďarské vrchní velení muselo, přestože valnou část hranice s ČSR tvoří Dunaj ( přirozená obrana), vyčlenit proti Československu, ještě záložní uskupení. Toto záložní uskupení za Dunajem, proti čs. útoku, tvořily nejméně 4 pěší a 1 jezdecká divize. Ty by museli Maďaři nasadit proti nastupující ofenzívě čs. armády.
Ovšem těchto 5 divizí by nemohlo dlouho zadržovat čs. útok ( nejméně 20 čs. divizí), a proto musela maďarská armáda urychleně v severním Maďarsku soustřeďovat další divize. Ale také další divize musela odeslat maďarská armáda ke krytí dalších částí dunajské hranice proti ČSR. Mimo toho musela maďarská armáda krýt obranou skoro 350 km hranici s Jugoslávií, která byla jen z časti chráněna přírodní překážkou řeky Drávy.
Rozbor, který provedl štáb „ Malé dohody“ jasně ukázal, že maďarská armáda útočit nemůže, neboť by pak nestačila na všechny směry útoků malodohodových států a na obranu své země - prostě pro všechno nemá dostatek sil. Maďarsko se takovéto útočné operace, takovéto samotné útočné operace, nemůže odvážit, leda že by ji podpořil SSSR.
Pokud by však Maďarsko zaútočilo, přejde nejprve rumunská armáda do strategické obrany, s cílem zadržet maďarskou ofenzívu na Sedmihradsko.Většinu svých sil musí rumunská armáda držet jako strategickou zálohu pro případ, že by zaútočil Sovětský svaz.
Rumunsko svou ofenzivní činnost může zahájit teprve tehdy až se vyjasní situace na východě proti SSSR a až zastaví ofenzívu Maďarska proti Sedmihradsku.
O to aktivnější musí být AČSR!
AČSR musí bez otálení, velice rychle a všemi silami, zahájit generální ofenzívu proti Maďarsku, a to nejdéle do 17. mobilizačního dne!
Hlavní směr úderu byl naplánován od Lučence přes Salgotarján tak, že by se obešly svahy Mátry a v rychlém postupu by se útok prováděl na důležitý železniční uzel Hatvan východně od Budapešti. Zároveň by od Košic vyrazila další čs. útočná skupina, která má za úkol vniknout do týlu levého křídla maďarské armády, která útočí na rumunské Sedmihradsko. Maďarská armáda tak bude donucena ofenzívu zastavit a zaujmout obranu směrem na sever kam vniká čs. bojová skupina. Ihned jakmile bude zastavena maďarská ofenzíva a Maďaři přejdou do obrany, vystupňuje se Hlavní úder čs. armády na Budapešť. Košická skupina by se mezitím soustředila na obsazování přechodů na horním toku Tisy.
Armáda Jugoslávie ve své I. fázi ofenzívy zahájí útok na svém pravém křídle a pronikne do boku maďarského uskupení proti Rumunsku s cílem obklíčit maďarské jednotky v prostoru východně od Tisy a spolu s čs. jednotkami, které pronikají ze severu je zničí.
Jako další cíl měla jugoslávská ofenzíva postupovat podél západního břehu Tisy ve směru na Kecskemet. Pro případ, že by se dosud nezdařilo donutit maďarskou armádu bojující v Rumunsku ke kapitulaci, měla jugoslávská armáda útočit současně na východ od Tisy ve směru na Orosházu a obsadit všechny přechody na dolním toku Tisy, hlavně v prostoru Szegedin až po komunikační uzel Szentes.
Tak jako v předcházejících variantách, počítala i Varianta VI. se soustředěnými útoky letectva „ Malé dohody“ na předem vybrané železniční a silniční mosty přes Dunaj, hlavně u Budapešti, Baja, a Dunafüldváru, stejně jako i přes Tisu v oblast Szolnoku, Tiszafüredu, Csóngrádu a Szegedinu. Své útočné cíle dostala i jugoslávská a čs. říční flotila, které se měly do akcí zapojit dle potřeby a vývoje válečné situace.

Varianta VII.
Podobně jako Varianta VI. tak také Varianta VII. se zaměřovala na málo pravděpodobný útok bulharské armády na Rumunsko, který by doprovázel útok na Jugoslávii. I když bylo všem jasné, že Bulharsko nebude takové akce schopno, Varianta VII. se přesto zpracovala. Zpracovala se na výslovnou žádost rumunského hl. štábu, který tehdy projevil velmi vážné obavy, že může Bulharsko takovou akci provést ve spojení s Maďarskem, ale především mohou útok provést se SSSR.
Samozřejmě zde by byl pro Rumunsko hlavní protivník SSSR a Varianta VII. pak má tedy sloužit především k stanovení postupu „Malé dohody“.
Kdyby se do války nezapojilo Maďarsko, není povinností ČSR jít na pomoc. ČSR by mělo ale mobilizovat a podporovat Rumunsko a Jugoslávii vojenským a ostatním materiálem.
Pokud však maďarská armáda zaútočí na kteréhokoliv partnera „Malé dohody“, musí AČSR ve smyslu smlouvy ihned zahájit ofenzívu na Budapešť.
Když Bulhaři zaútočí na Rumunsko za podpory SSSR, musí spojené jugoslávsko-rumunské jednotky zastavit jejich postup. Hlavní ofenzívu proti Sofii, hlavnímu městu Bulharska, provede jugoslávská armáda, protože převážná část rumunských jednotek bude bojovat proti SSSR.
Pokud se však do války zapojí i Maďarsko, bude rozbití maďarské armády výhradním úkolem AČSR. V tomto případě bude Jugoslávie a Rumunsko vázat na svých hranicích co největší maďarské síly. Pro AČSR z toho plyne, že se vše řídí podle jejich možností a československé jednotky nesmí čas útoku prodlužovat, musí zaútočit v co nejkratším čase.
Na sovětské frontě počítá Rumunsko s vojenskou pomocí Polska.
Varianta VII. řeší výlučně otázky rychlého obsazení Bulharska a Maďarska. Podrobnosti o válečných operacích proti SSSR, stejně jako podrobnosti o spolupráci Rumunska s polskou armádou nejsou do této varianty zahrnuty.

Varianta VIII.
Tato Varianta VIII., instrukce pro ní, vyplynuly ze schůzky štábů „Malé dohody“ v Bukurešti na začátku roku 1931.
Tam rumunský vojenský zástupce „Malé dohody“ vznese požadavek na vyřešení nástupního a operačního plánu vojsk „Malé dohody“ pro případ, že by maďarská a bulharská armáda zaútočila jen na Rumunsko. Námitky štábních důstojníků, že je tento případ bez účasti SSSR velmi nepravděpodobný, protože Bulharsko je od Maďarska odděleno téměř 300 km dlouhým pásem rumunského a jugoslávského území a že v místech možných útočných směrů je nepřístupný terén, stejně jako fakt, že by obě země musely bojovat v téměř úplném obklíčení, rumunský náčelník hl. štábu vyslechl. Vyslechl jej, přitom však naznačil, že by mohlo jít především o sovětskou akci proti Besarábii, respektive i o vylodění sovětských vojsk v Bulharsku. Právě pro tento případ považoval náčelník hl. štábu rumunské armády maďarsko-bulharský útok za velmi pravděpodobný a velmi důrazně trval na zpracování plánu „Malé dohody“ pro tento případ.
Při této variantě mají vojska „Malé dohody“ čelit útokům stejně jako u Varianty V., která řešila obdobný útok na Jugoslávii.
Ve Variantě VIII. bude čs. útok směřovat od Košic na jih ve směru na Miskólc do prostoru vymezeného železničním uzlem Polár-jezero Kidkörei-Szolnok. Předsunutá československá rychlá skupina na levém křídle útočného odřadu má co nejdříve obsadit spojovací trať do Rumunska a rozšířit možnosti spojení tím, že ovládne paralelní železnici probíhající asi 50 km jižněji. Do ofenzivy proti Maďarsku zasadí AČSR nejpozději do 17. mobilizačního dne 20 divizí, jejichž hlavním úkolem bude rozsáhlé zajištění spojení s Rumunskem. Další skupina československých jednotek se musí urychleně soustředit v prostoru Šamorín-Parkán (Štúrovo), najít mezeru v maďarské obraně na Dunaji, násilně překročit řeku a nastoupit do ofenzívy ve směru na Tatabanya a Piliscaba s úkolem ohrožovat Budapešť ze západu.
Protože je terén v Sedmihradsku velice členitý a v mnoha místech i těžko schůdný, počítá rumunská armáda s tím, že jí zde bude na udržení obrany proti maďarskému útoku stačit jen několik divizí. Se stejným problémem bulharské armády pak Rumunsko počítá i na bulharské frontě, na dolním toku Dunaje. Také zde bude mít rumunská armáda jen menší krycí jednotky.
Většina rumunských divizí musí být nasazena na východní frontě proti SSSR.
Pro jugoslávskou armádu při Variantě VIII. vznikají také okamžitě útočné úkoly. Jugoslávská armáda se musí okamžitě soustředit do koncentrované ofenzivy proti Maďarsku. Nejpozději musí útočit po skončení I. fáze mobilizace, tj. od konce 19. mobilizačního dne. Hlavním cílem jugoslávské armády, na který se musí zaměřit od počátku, je obsazení Maďarska.
Hlavní úder jugoslávské armády směřuje na Czegléd, a bude veden tak, že pravé křídlo bude rychle postupovat na Orosházu, aby účinně ohrožovalo týl maďarské armády, která nastupuje proti Rumunsku. Na bulharské frontě bude útočit jugoslávská armáda až později, nyní nechá na hranicích s Bulharskem jen obrannou clonu.
Až se začne maďarský nápor na Rumunsko v důsledku bojové činnosti čs. jednotek a jugoslávských jednotek hroutit, bude konečná likvidace maďarské armády již problémem jen armády AČSR. Většina jugoslávské armády se pak přesune na bulharskou frontu.
Pokud to situace na východní frontě proti SSSR Rumunsku dovolí, mají se rumunské jednotky v Sedmihradsku zapojit do protiútoku a pronásledovat ustupující maďarské jednotky, kterým nemají dovolit zachytit se na vhodných terénních čarách a snažit se zatlačit Maďary do čs. obklíčení u Szolnoku.
Také tato Varianta VIII. opět neřešila problematiku válečného konfliktu Rumunska a SSSR a vůbec také nehovořila o napojení na polské jednotky, které by případně přispěchaly Rumunsku na pomoc přes Bukovinu.

Varianta IX.
V prosinci 1931, na 4 konferenci „Malé dohody“ dostali hlavní štáby zadání, aby vypracovali nástupní a operační plány pro stále pravděpodobnější válku neomezenou tzv. „Velkou válku v Evropě“. V této neomezené válce, neomezené jen na Maďarsko, by Československo válčilo s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Jugoslávie by válčila s Itálií, Albánií, Rakouskem a Maďarskem. A Rumunsko by válčilo se SSSR, Bulharskem a Maďarskem. Takováto skladba protivníků „Malé dohody“ by svým politickým zaměřením nedávala velké naděje pro společnou vojenskou akci a pro jednotný válečný cíl. Takovýto válečný konflikt však nebylo možno vyloučit. Naopak uvažovalo se, že jmenované země se do války zapojí postupně, v různém sledu a že budou především sledovat své vlastní cíle, tedy nejčastěji úpravy hranic ve svůj prospěch.
Variantě IX., přelomové variantě, bylo nutno věnovat co nejvíce pozornosti, neboť byla dle skutečné politické situace v Evropě, v letech 30., nejpravděpodobnější z Variant I. až IX.
Pro všechny 3 země „Malé dohody“ z toho plynulo, že za dané konstelace stavu věcí bude vybrán okamžik, kdy do války proti kterékoli zemi vstoupí Maďarsko. Jiné varianty než vstup Maďarska do války proti jedné ze zemí „Malé dohody“ tato varianta neřešila. Pomoc napadenému Československu, Rumunsku a Jugoslávii ostatními vyjmenovanými státy byla zajištěna jinými smlouvami. V případě napadaní Československa Německem by se uplatnila spojenecká smlouva s Francií. Při napadení Rumunska SSSR smlouva s Polskem. Při napadení Jugoslávie, nebo Rumunska Bulharskem přicházel v úvahu Balkánský pakt uzavřený v Neuilly, který připouštěl i poskytnutí pomoci ze strany Řecka a Turecka.
Tady je nutno říci, že ani jedna z těchto aliancí (smluv) nenavazovala na druhou. Každá z nich řešila jen úzce specifikovaný případ a neměla nejmenší vliv na plnění smlouvy „Malé dohody“. Tady jsme již u předchozích variant zaznamenali, že jen v případě, že byl malodohodový stát napaden větším státem (Německo, SSSR, Itálie), ponechával si většinu vojenských sil proti většímu státu a pro potřeby „Malé dohody“ vyčleňoval menší jednotky. Hlavní úkoly proti Maďarsku pak přebíral jiný stát „Malé dohody“, který nebyl napaden velmocí, nebo jeho boje nebyly ještě tak náročné.
Na začátku 30. let se již v Maďarsku předpokládalo zavedení všeobecné branné povinnosti. Zpravodajci „Malé dohody“, jimi získané dokumenty, uváděli, že maďarská mobilizace bude probíhat ve třech etapách (I., II., III.) a v případě, že bude mít Maďarsko dostatečný přísun zbraní může skončit do 21. mobilizačního dne, viz. tabulka č. 3.

TABULKA Č.3….PŘEDPOKLÁDANÝ PRŮBĚH MOBILIZACE MAĎ. ARMÁDY OD R. 1931.

Etapa………Mobiliz. den…….divizí………………………...Poznámka.
…………………………………pěších…...jezdeckých.

I……………6. až 8…………….6 až 8….1 (4.mobil.den)….říční flotila od 2. mobil.dne.
……………………………………………………………….54 hranič. prap.od 3.mobil.dne.
II…………...9. až 12……………..7…….1 (od 12.mobil.dne)………………………………..

III………….21……………………8…………..2……………I. a II. záloha………………….

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 12.

Československý hlavní štáb „Malé dohody“ upozorňoval, že jeho zpravodajci vyhodnotili, že tempo maďarské mobilizace bude podstatně pomalejší. U Maďarů se totiž projeví nedostatek těžkých zbraní, hlavně děl a dělostřelecké munice, takže větší ofenzivní úsilí Maďarů nelze očekávat dříve než od 15. mobilizačního dne, pokud dojde k dodávkám zbraní z Německa a z Rakouska. Zároveň tak říkali, že v tom případě mohou Maďaři teoreticky ještě postavit další divize ze starších záložníků, které použijí do obrany.
Představitelé čs. hlavního stanu „Malé dohody“ upozornili na to, že se Maďarsko, vzhledem k nepříliš početným silám a k nedostatku zbraní a střeliva alespoň zpočátku válečného konfliktu nezúčastní. Maďarsko bude zachovávat přísnou neutralitu, neboť proti „Malé dohodě“ nemá nejmenší šanci. Teprve při úspěších německého útoku proti ČSR, který by donutil čs. velení nasadit většinu sil na západě, nebo za příznivého vývoje italské, nebo sovětské ofenzívy, které by zaměstnaly jugoslávské či rumunské síly, je možno očekávat, že se Maďarsko po dohodě s německým generálním štábem zapojí do války. Zapojí se proti Československu, jehož vyřazení dle zpravodajců, považuje Německo i Maďarsko za prvořadé.
Takže teprve v tomto případě vstupuje v platnost „Malá dohoda“.
Štáby „Malé dohody“ ve Variantě IX. v případě vstupu Maďarska do války předpokládají, že se maďarská armáda bude snažit přispět ke zničení Československa nasazením 14 až 15 pěších divizí a 1 jezdecké divize, či spíše jezdecké brigády. Tyto maďarské divize budou podporovány asi 5 slabšími rakouskými divizemi. Tento ofenzivní záměr zřejmě vyplyne ze situace na čs.-německé frontě. Pokud se čs. armádě nezdaří frontu proti Německu a Rakousku stabilizovat a bude muset ustupovat na východ, připadá v úvahu maďarská ofenzíva na Košice, která by oddělila ČSR od Rumunska. Pokud se čs. armádě podaří zachytit se na Českomoravské vysočině, nebo na západoslovenských hranicích, je možné očekávat maďarskou ofenzívu ve směru na Nitru a do Pováží. Na návrh německého generálního štábu byly zvažovány i možnosti maďarské ofenzívy na Zvolen. Vojenští experti AČSR předpokládají, že by bylo možno dosáhnout dohody o okupaci Slovenska (mezi Německem a Maďarskem), aby německá armáda mohla přesunout všechny síly na západ proti rozvíjející se francouzské ofenzívě.
Rozbor, který provedl hl. štáb „ Malé dohody“, vycházel z předpokládaného vývoje, s ohledem na nástupové schopnosti jednotlivých „ nepřátelských“ armád. Předpokládalo se jednoznačně, že Německo i Maďarsko se bude snažit vyřadit jako první Československo. Teprve až obsadí Československo bude Německo a Maďarsko podporovat italský útok na Jugoslávii. Takto spojenou italsko-maďarskou ofenzívu pak může podporovat jen pár divizí rakouských, protože většina německých divizí musí být odeslána na západní frontu proti Francii.
Také zapojení bulharské armády se očekávalo mnohem později, což mělo souvislost s průběhem sovětsko-rumunské války, do které by po boku Rumunska vstoupilo Polsko. Rumunsku, její armádě, by průběh bojů umožnil setrvat proti SSSR ve strategické obraně, což by ovlivnilo i zřejmé bulharské váhání jít do války.
Proto i útok maďarské armády na Rumunsko přicházel v úvahu až po obsazení Československa a Jugoslávie, které by uspíšilo i bulharské odhodlání zaútočit.
Z rozboru čs. hl. štábu vyplývalo, že se počítá s německým útokem od jihu přes Znojmo, nebo Mikulov a od severu přes Olomouc. Tyto 2 Hlavní německé údery mohly být doplněny úderem pomocným od Krušných hor, nebo od Žitavy ve směru na Prahu. Hlavní cíl německého vrchního velení sledoval obklíčení a zničení hlavních sil čs. armády ještě v českomoravském prostoru a v každém případě zde šlo i o snahu zabránit ústupu poražených čs. jednotek na Slovensko.
Těmto zmiňovaným německým útokům měla čs. armáda čelit včasným zaujetím strategické obrany na linii pohraničních hor (pozor, pevnůstky ještě nestály). Tvrdá obrana čs. armády měla umožnit rozmístění a soustřeďování záloh. Vše jasně předpokládalo, že musí být hlavní čs. síly, při válečném využití Rakouska, rozmístěny na jihomoravských hranicích. To proto, že zde scházel terén vhodný pro obranu, a obrana se zde musela zajišťovat manévrovým bojem.
Z některých zachovalých historických dokumentů plyne, že se dokonce uvažovalo v prvních dnech války o ofenzívě do Rakouska, kterou by čs. armáda dosáhla Dunaje v úseku od Kremže (Krems) po opevněnou Petržalku. Tady by se mohl využít Dunaj k dlouhodobější čs. obraně a jeho dosažení by v případě nutnosti umožnilo rozšíření ústupové šije při ústupu čs. armády do Čech a Moravy. V případě, že by se francouzská ofenzíva na západě dostala do tempa, měly by čs. jednotky postupovat na jih, směrem k jugoslávským hranicím. Kdyby se však francouzské ofenzívě moc nedařilo a Maďarsko se zapojilo do boje, měla by v každém případě čs. obrana, opřená o veletok Dunaje od Kremže až po Parkán (Štúrovo), svoji cenu a bezesporu by i ovlivnila transportní možnosti Rakouskem.
Nutno však říci, že čs. vojenští experti hodnotili německý branný potenciál v 30. letech velice nízko. Všeobecně se předpokládalo, že by se Německo k takovému útoku odhodlalo jedině na základě tajné dohody se SSSR (Rapallo 1922), s kterým německý Reichswehr již tehdy udržoval velice úzké kontakty.
Všechny útočné možnosti německé armády 30. let omezoval interval mezi vypuknutím války a první krizí v německé obraně na západě proti Francii. Němci tehdy nemohli v 50 km pruhu od Rýna udržovat vojenské posádky, ani tam budovat vojenská zařízení. Z toho plynul jasný předpoklad, že francouzská armáda pohotově dosáhne Rýna, překročí jej na několika místech a zahájí rozsáhlou ofenzívu do nitra Výmarské republiky.
V této situaci, pokud by Maďarsko vstoupilo do války, měla by čs. armáda, vzdor svému zaneprázdnění proti Německu, shromáždit proti Maďarsku značné síly.
Nástupové plány uvádějí, že to mělo být 15 pěších divizí se 140 prapory, 168 dělostřeleckých baterií (z toho 15 těžkých baterií bylo určeno proti Budapešti), 32 eskadron jízdy a 12 polních letek. Směr útoku AČSR měl být klasický, od Ballasgyarmat na Budapešť. Menší čs. skupiny pak měly zaútočit ve směru na Miskolc a Jázberény.
Československý útok na Budapešť mělo z východu podporovat 12 rumunských divizí, zahrnujících 122 pěších praporů, 165 dělostřeleckých baterií, 32 eskadron jízdy a 120 bojových letounů. Prvním cílem rumunské ofenzívy mělo být město Szolnok. Až by si rumunská armáda zajistila přechod přes Tisu, zahájila by pak společně s čs. jednotkami řízenou ofenzívu na Budapešť. Pro zajištění spojení s Československem na široké frontě, mělo být posíleno rumunské pravé křídlo, z něhož by byla vyčleněna skupina útočící na Nyirbátor-Nyiregyháza a Polgár. Levé křídlo rumunského nástupu by pak zajišťovala jen malá skupina, která by postupovala ve směru na Orosházu.
Pro společnou ofenzívu proti Maďarsku, měla Jugoslávie vyčlenit 15 divizí se 140 pěšími prapory, 168 dělostřeleckých baterií, 23 eskadron jezdectva a 12 polních letek. Jugoslávské útočné síly měly postupovat po západním břehu Dunaje ve směru na Székesfehérvár ( Stoličný Bělehrad). Jugoslávská armáda měla na východním břehu Dunaje uskutečnit jen pomocný útok pro udržení kontaktu s armádou rumunskou.
Z celého je patrné, že státy „ Malé dohody „ považovaly i při této celoevropské válce – Velké válce, jako prioritu – vrhnout se na Maďarsko a vyřadit jej z války úplným obsazení. Znamenalo by to pro ně, že jim to umožní spojení mezi sebou, že jim to umožní konsolidovat své síly a že získají svobodu jednání. Proto státy „ Malé dohody „ dokonce uvažovaly vystoupit proti Maďarsku i při sebemenších změnách jeho postoje ( což není daleko od vymýšlení záminky).
V souvislosti s italským útokem, očekával jugoslávsky generální štáb větší útoky až tak od desátého dne války. Jugoslávská generalita z nich obavu neměla. Terén na hranicích s Itálií byl pro obranu příznivý a jugoslávská armáda v něm byla velice dobře cvičena a orientována. Obrana v tomto terénu nevyžadovala v prvých týdnech války nasazení větších sil. Předpokládalo se tedy, že se jugoslávská armáda na horských hřebenech bude bránit dlouho.
Vstup Bulharska do války závisel dle štábu „ Malé dohody“ na vývoji situace na východní frontě, jak se bude angažovat SSSR. Útok Bulharů na Jugoslávii přicházel v úvahu až po případné kapitulaci ČSR a určitě souvisel i se vstupem Maďarska do války. Pokud by Bulharsko zaútočilo, určitě by útočilo na Niš, přičemž by tento směr podporoval současný maďarský útok vycházející z prostoru Nagykaniza, a byl by vedený tak, aby ohrožoval pravé křídlo jugoslávské obrany proti Rakousku.
Na italskou stranu se při její ofenzívě měly přidat i 2 až 3 albánské divize, o nichž se soudilo, že při své zastaralé výzbroji, nejsou schopny nějakých ofenzivních akcí. Budou muset být proto velmi rychle staženy do obrany a nahrazeny divizemi italskými.
Rumunsko počítalo s tím, že ofenzíva SSSR proti Besarábii a Bukovině bude moci nastat až tak od 20 dne války. Očekávalo se od SSSR jisté váhání – co na to řekne Velká Britanie a Francie – zasáhne?
Obranu Rumunska podporoval mohutný tok Dněpru a další velké řeky ve vnitrozemí tehdejšího území Rumunska.
Rumunský hl. štáb tehdy považoval útok SSSR proti spojené rumunsko-polské frontě za problém, a to vzhledem k postoji většiny evropských států k bolševickému SSSR. Předpoklad totiž byl, že stačí jen omezený sovětský útok a je tady „ Křižácká válka proti bolševismu“. Je tady všeobecné evropské tažení proti bolševismu.
Sovětský svaz také musel být velice opatrný i z dalšího důvodu - na Dálném východě mu hrozila „ druhá fronta „ – útok Japonska.
Ruský zásah v Evropě v 30. letech se jevil mnohem pravděpodobnější, kdyby se nepříznivě vyvinula situace na západní frontě a Francie si proti Německu nevedla dobře a kdyby bylo zlikvidováno Československo a Jugoslávie. Právě v této souvislosti posuzoval v „ Malé dohodě „ rumunský hl. štáb i možnosti maďarských a bulharských vojenských aktivit.

Při pracovní schůzce štábů „ Malé dohody“ v Praze dne 14. srpna 1931 byla vypracována subvarianta IXa., která vycházela z předpokladu, že AČSR bude převážně soustředěna proti Německu, a nebude schopna vyčlenit k ofenzívě proti Maďarsku větší síly.
Tato subvarianta IXa. předpokládala účast SSSR hned od počátku války, a počítala také s možností maďarských a bulharských aktivit.
„Malá dohoda“ v tom případě musí nutně vyřadit co nejdříve Maďarsko i Bulharsko, a to obdobnými akcemi jako u operačních plánů Varianty V., jen s tím rozdílem, že rumunská armáda nasadí po vyčlenění silného krytu k udržení obrany na sovětských hranicích většinu jednotek proti Maďarsku a Československo vyčlení proti Maďarsku část původně uvažovaných sil. Pak převezme hlavní tíhu ofenzívy proti Maďarsku a Bulharsku armáda jugoslávská. Subvarianta IXa., tedy od nepříliš vybavené jugoslávské armády vyžaduje jak udržování strategické obrany na frontě italské, rakouské a albánské, tak i zvýšené ofenzivní úsilí proti Maďarsku a Bulharsku.
Tyto nesplnitelné požadavky kladené na jugoslávskou armádu se pak stanou předmětem nového jednání „Malé dohody“ dne 17. listopadu 1932 v Bělehradě.
Na jednání se znovu potvrdí rozhodnutí „Malé dohody“, že Maďarsko a Bulharsko je třeba vyřadit z války co nejdříve, tedy dřív než se rozvinou významnější akce na ostatních frontách. Na jednání se hovoří o větší účasti čs. a rumunských jednotek a o urychlení všeobecné ofenzivy proti Maďarsku a Bulharsku. Ale ani tato opatření ještě nestačí!
Rozbor zpravodajců totiž naznačuje, že připravenost maďarských sil je v tomto období již vyšší a je vůbec vyšší než se předpokládalo.
Zpravodajské informace říkají, že maďarská mobilizace proběhne jen ve dvou etapách (I., II.) a po jejím skončení se stav maďarské armády zvýší na 14 pěších a 2 jezdecké divize, které nyní bude účinně podporovat 24 letek vybavených novými italskými letouny. Nasazení prvních deseti divizí se dalo očekávat během 6 až 8 dní a další čtyři divize v 10. až 14. mobilizačním dni.
Proto k ofenzívě maďarské armády na vybraném místě a k zaujetí krytu na místech ostatních může dojít mnohem dříve, než původní malodohodové plány předpokládaly. To vše malodohodové plány komplikuje. Také u II etapy maďarské mobilizace se nyní předpokládaly daleko menší obtíže, neboť Maďarsko získávalo zbraně přes Rakousko z Itálie (doba se měnila). Jediné co zůstávalo i nadále stejné bylo, že byla maďarská i bulharská účast ve válce závislá na účasti SSSR. Také účast Maďarska a Bulharska na válce hned od jejího vypuknutí se považovala za nepravděpodobnou.
Štáb „Malé dohody“ nakonec práci na subvariantě IXa. zastavil a v platnosti zůstaly plány původní, i když i ty se z politického hlediska stále více považovaly za nereálné.

Mnoho dalšího o politické situaci a uvažovaných válečných plánech v Evropě do roku 1938, bude řečeno u Variant X. až XIX. příště.

Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

[Rosomak]

Vojáci byli připraveni dobře, ale jak se ukazuje, politická verze společné obrany musí být založena na tezi, jako má NATO:

Článek 5: Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
http://www.nato.cz/dokumenty/natosml.html

Takto koncipovaná Malá dohoda a bilaterální smlouvy s Francií byly příliš komplikované a úzce směřované - ale to bych už jen převypravoval Michana.

[michan]

Prakticky je to tak jak říkáš kolego Rosomák. Je až nepochopitelné jaká nedohoda vládla v "Malé dohodě" o možném větším nepříteli - sousedech ČSR - Německo, sousedu Jugoslávie - Itálii a sousedu Rumunska SSSR. To přesto, že při vypracovávání plánu o nich museli uvažovat. Ostatně hodně se o tom hovoří u Variant X. až XIX. Do celkového obrazu o době budou ještě chybět smlouvy s Francií a SSSR a hystérie v Evropě.
Jinak zde skutečně musím konstatovat, že se to jinak napsat nedá, než se věrně držet historické předlohy a poměrně přesně z předlohy popsat danná fakta včetně vojenské terminologie.
Fakta zůstanou fakty. Prostě fakta nejdou popsat jinak.
Tady jsou ta fakta podtržena ještě tím, že jsou některá i pro mne, stejně jako určitě pro mnohé, nová, málo publikovaná. Nelze je skutečně popsat jinak - volně - než jak jsou v podkladech.

[Sawyerik]

.

Vojáci byli připraveni dobře, ale jak se ukazuje, politická verze společné obrany musí být založena na tezi, jako má NATO:

Lepší by bylo....... Mělo se raději.... No je to fakt, ale celý princip kolektivní bezpečnosti vznikl na základě poznání, že bilaterální smlouvy jsou v krizové situaci komplikované a neúčinné (byť při vypuknutí 1.ww sehrály svou roli). Takže doporučovat po této historické zkušenosti, která před tím nebyla, vznik kolektivního vojenského paktu je totéž (přeženu), jako doporučovat nyní Napoleonovi, že měl do výzbroje zavést pušky s nabíjením zezadu. Taky to neznal a tak vsadil na to co bylo osvědčené. Koneckonců, jestli bude svět existovat za 100 let, čert ví jak budou hodnotit dnešní dobu.

[Rosomak]

Dovolím si nesouhlasit. Jednoduchá a přehledná smlouva, tak jak je koncipováno např. NATO, má hlavně potenciál ve své jednoduchosti a univerzálnosti. Čím více smlouva rozebírá dané možnosti, tím více nabízí různých výkladů.
Proto se zákony z důvodu ctění těchto zásad nikdy nepíší holými větami, aby byl zachován minimálně dvojitý výklad.
Problém této doby byl v tom, že všichni se všemi proti nikomu. Francouzi neměli být nikdy garanty mezinárodní bezpečnosti, protože si na velmoc vždy jen hráli. Výsledky jejich snažení vidíme dnes v Palestině, Západní Africe, a nezvladatelnému proudu imigrantů.
Bohužel, velmocenské vakuum Německa a Ruska bylo příliš hluboké.

[Sawyerik]

Dovoluji si poznamenat, že jsi nepochopil nebo nechtěl pochopit, co jsem napsal.

[Rosomak]

Ale v Napoleonových dobách nebyly smlouvy tak komplikované.
To jsem chtěl říci.