Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 162.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 162.
Dle zápisu v lodním deníku americké ponorky Archerfish byly přesně 3 hodiny ráno 29. listopadu 1944, když skupina, kterou tvořila tehdejší největší letadlová loď světa - japonská loď Šinano, - a její ochránci 4 torpédoborce, provedla další ze svých změn kursu, tentokrát to bylo ve směru na jih. Kapitán americké ponorky Archerfish, fregatní kapitán Enright náhle při tom zjistil, že japonská skupina pluje přímo k němu. Doslova bleskurychle nařídil ostrý obrat doleva a zamířil tak skupině Japonců v ústrety. Současně se na ponorce rozezněly signální klaksony. Následovalo uzavření poklopu věže a zaplavení ponorných nádrží a ponorka Archerfish zmizela pod hladinou. Poslední údaj na radiolokátoru, to než se ponořila i anténa, oznamoval: vzdálenost nepřítele 10 500 metrů, rychle se k nám přibližuje.
Kapitán ponorky okamžitě rozkázal: „Vysunout periskop!“
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 378., z amerických historických pramenů poté dodává, cituji:

„Z periskopového pouzdra vyklouzla nahoru dlouhá roura a dole v prostoru velitelského stanoviště fregatní kapitán odklopil rukojeti a přitiskl oko k okuláru. Pomalu otáčel periskopem ze strany na stranu a sledoval potemnělou hladinu. Nic nebylo v dohledu. ´Dolů periskop! ´ nařídil a obrátil se na výkonného důstojníka: ´Jaká je vzdálenost?´
´Vzdálenost 8 000, směr 295, kapitáne!´ Periskop šel znovu nahoru a Enright jemně otáčel rukojeti, až se ukazatel směrového indikátoru zastavil na čísle 295. Ozýval se jen hukot motorů, jinak nikdo ani nedýchal. Po několika sekundách, které ale všem 81 mužům připadaly jako věčnost, se od periskopu ozvalo: ´Vidím ji!´“

Momentálně vzniklá situace byla vypočítána tak, že při rychlosti ponorky 20 uzlů, musela japonská letadlová loď Šinano a doprovod překonat vzdálenost dělící jí od americké ponorky za 9 minut. Takže vzniklá situace byla krátká doba k zaujetí vhodného postavení. Kapitán Enright, dle zápisů nechal ještě několikrát vysunout periskop a několikrát tak ověřoval, zda se situace nemění, přitom vydával rozkazy k posledním manévrům. Ponorka Archerfish se při jízdě tak natočila doleva, to aby se cíl objevil před jejími předními torpédomety. V dalším okamžiku, jak znějí historické zápisy, se ozval zvuk, který připomínal něco jako průjezd expresního vlaku. To se totiž nad ponorkou Archerfish přehnal jeden z japonských torpédoborců. O jen malou chvíli později hlásila obsluha torpédometů ponorky, že je připravena k palbě. Pak se opět objevil periskop nad hladinou a kapitán Enright mírně přiškrceným hlasem napětím oznamoval konečné palebné parametry údajů ke střelbě. Poté vydal povel: „Palte!“
V krátkých osmi sekundových intervalech pak opustilo 6 torpéd, které měly nastavenou hloubku ponoru 5 metrů roury torpédometů ponorky Archerfish!
Dle zápisů následovalo takřka nekonečných 47 vteřin, které museli všichni přetrpět, než torpéda dorazí k cíli a než bude rozhodnuto, zda více než šest hodin trvající úsilí a vypětí skončí buď úspěchem, nebo neúspěchem a tím velkým zklamáním. Atmosféra byla v ponorce napjatá, kapitán Enright křečovitě svíral rukojeti periskopu a sledoval 1 400 metrů vzdálenou temnou hmotu podobnou hoře oceli.
Pak se ozvala první exploze a za osm sekund následovala další. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 378., 379., z amerických historických pramenů následné drama popsal svým nenapodobitelným způsobem takto, cituji:

„Teď už nebylo možno otálet; torpédoborec, který před chvílí proplul nad Archerfishem, se určitě vzápětí vrátí a přiženou se ostatní. ´Dolů!´ Zavelel Enright, a ponorka se začala nořit do hlubin. V hukotu vody naplňující se ponorné nádrže a sykotu unikajícího vzduchu byl jasně slyšitelné čtyři další výbuchy. Všech šest torpéd zasáhlo cíl! Teď však přijde ta nejtěžší chvíle, kdy se lovec změní ve štvance a bude bojovat o život, neboť nikdo nepochyboval, že japonské torpédoborce učiní všechno, aby útočníka dostaly. Vzápětí se skutečně ozvaly první detonace hlubinných pum. K velké úlevě dvaaosmdesáti mužů (kapitán + 81 mužů posádky) na palubě ponořené ponorky jich Japonci svrhli jen čtrnáct, z nichž nejbližší explodovala ve vzdálenosti 200 metrů. S největší pravděpodobností je torpédování obrovité letadlové lodi tak šokovalo, že zanechali stíhání ponorky a soustředili všechno své úsilí k její záchraně.“

Jenomže pro tuto největší letadlovou loď doby, za kterou bylo Šinano uznáváno, již záchrany nebylo.
Totiž, jak říkají historické zápisy z pozdějších rekonstrukcí, co se vlastně stalo, - začala z poškozených palubních komor po výbuchu torpéd, - pronikat voda z neutěsněných dveří v přepážkách a také stovkami dalších neuzavřených průchodů i do ostatních komor.
Čerpadla, která by zastavila přívaly vody, prostě nebyla, našlo se tehdy jen pár ručních pump.
V zoufalství se Japonci pokusili vytvořit ze stovek přítomných mužů řetězy a ze zaplavených prostor prostě odebírat vodu všemi nádobami, které se našly a které byly po ruce. Byla to beznadějná snaha, šesti velkými otvory se vody hrnulo do podpalubí další obrovské množství. Zápisy říkají to, že většinu posádky tvořili muži bez zkušeností a bez dostatečného výcviku, což se velmi brzy projevilo! Bylo patrné, že vázla jak organizace všech záchranných prací, tak i disciplína. I když důstojníci marně vykřikovali rozkazy, námořníci zděšeně začali opouštět svá stanoviště a shromažďovali se na letové palubě v očekávání, kdy je zachrání okolo kroužící torpédoborce.
Již čtyři hodiny po zásahu torpédy přestaly generátory dodávat elektřinu a obrovská loď Šinano se změnila v bezmocný vrak. Náklon vraku na pravobok se stále zvyšoval a velitel kapitán Tošio Abe, poznal, že se neodvratný konec blíží.

Kapitán Šinana Toshio Abe. Wikipedia.

https://es.wikipedia.org/wiki/Toshio_Abe


Musel tedy vydat rozkaz, aby všichni opustili to, co měla být chloubou japonského námořnictva a nyní bylo vrakem. Nejprve byl z můstku vynesen pečlivě zabalený portrét císaře Hirohita a po laně přemístěn na palubu vybraného torpédoborce. Teprve poté začala Šinano opouštět posádky.
Bylo krátce před jedenáctou hodinou dopoledne dne 29. listopadu 1944, když se vrak lodi převrátil na pravobok, objevila se její rozlehlá letová paluba, která poté zmizela ve vlnách, a nad hladinou oceánu se objevilo dno se čtyřmi mohutnými šrouby na zádi.
Dle zápisů byla vidět velká spousta námořníků, kteří přešplhali z paluby na ocelové pláty, které kryly trup, a tam bezmocně vyčkávali, zda ještě odněkud nepřijde záchrana.
I zde se ukazovala nezkušenost, neboť je jasné, že jedinou naději měli ti, kdo se okamžitě vrhli do moře a snažili se odplavat co nejdále od vraku. Patrné bylo jediné, že torpédoborce se vůbec nesnažily přiblížit z obavy před vírem, který vznikne, až se Šinano potopí, a tak všichni ti co zůstanou na vraku, jsou odsouzeni k nevyhnutelné záhubě! Již po několika dalších minutách od popisovaného stavu, se kormidlo a šrouby začaly nořit pod hladinu, příď vraku se zvedala a to vše provázel strašně děsivý zvuk unikajícího vzduchu, lomozu a skřípění, jak popisovali ti, co přihlíželi.
A tak se zanedlouho nad největší letadlovou lodí na světě, se jménem Šinano, zavřely vody oceánu.
Vlastně tak její první a poslední plavba netrvala tehdy ani celých dvacet hodin! Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 380., z amerických a japonských historických pramenů končí story Šinana takto, cituji:

„Pro japonské vojenské námořnictvo bylo především tragédií, že v podstatě šlo o zbytečnou ztrátu. Šinano byla konstruována tak, aby se udržela na hladině i po zásahu dvaceti nebo více torpédy. Kdyby nevyplula předčasně a kdyby alespoň základní práce zajišťující její bezpečnost byly provedeny a posádka byla zkušenější, i po zasažení šesti torpédy by doplula do přístavu.
Ponorka Archerfish poté, co bez úhony přečkala útok hlubinnými pumami, odplula do bezpečí. V hlášení odeslaném viceadmirálu Lockwoodovi fregatní kapitán Enright oznamoval, že potopil doprovodnou letadlovou loď – sám vůbec netušil, jaký úlovek se mu vlastně podařil. Když vešlo ve známost, že Archerfish na své páté bojové plavbě poslala ke dnu Šinano, bylo Enrightovi Kongresem uděleno nejvyšší americké vyznamenání – medaile cti a vysoká vyznamenání obdržela i řada příslušníků jeho posádky.“

Captain Joseph F. Enright velitel ponorky (SS – 311) Archefishe. Wikipedie.


https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_F._Enright


Zde pak opravuji Miloše Hubáčka dle Wikipedie:

Enright – https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_F._Enright

Wikipedie - The action earned Enright his Navy Cross.[7][9] - Za tuto akci získal Enright Námořní kříž[7][9].

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 163.

Filipíny, regionální mapa je majetkem Wikimedie, zde byla zmenšena.


Další boje na Filipínách. Obsazení Mindora.
Samotný ostrov Mindoro prakticky od ostrova Luzon odděluje celkem sedm a půl míle široký průliv, který se jmenuje Werde Island a jeho nejsevernější výběžek je od hlavního města Filipín Manily vzdálen necelých 90 mil (viz mapa). Ostrov Mindoro není vlastně nijak velký. Vždyť v těch nejširších místech má z jihu na sever 175 km a pak ze západu na sever měří 93 kilometry celkem. Jeho význam pro spojenecké velení spočíval především v jeho strategické poloze. Totiž jihozápadotichomořské letectvo, které operovalo z mindorských letišť mohlo pak později účinně podporovat vylodění na Luzonu a též pak velice lépe ochraňovat i pozdější přísun všech posil a válečného materiálu.
Z těchto důvodů generál MacAtrhur stanovil datum útoků na ostrov Mindoro na den 15. prosince 1944, tedy tři týdny před plánovaným vyloděním v Lingayenském zálivu.
Japonský generál Jamašita a jeho štáb 14. armády tehdy nepochybovali, že po obsazení ostrova Leyte bude pro spojence dalším hlavním cílem spojeneckých vojsk ten hlavní ostrov Filipín, kterým je Luzon s hlavním městem Manilou.
Správný byl též i odhad Japonců, že před spojeneckým útokem na největší filipínský ostrov se generál MacArthur bude snažit zajistit si leteckou podporu ze základen, které jsou lépe umístěny a především pak méně závislé na tamějších rozmarech počasí, než byly Tacloban nebo Dulag na Leyte. K takovému řešení by, podle názoru celého velení japonské 14. armády, ideálně mohla sloužit letiště na ostrovech Panay nebo Negros, ale určitě by to nebylo v žádném případě Mindoro se svými převážně hornatým terénem. Japonci totiž pokládali hornatý terén na ostrově Mindoro za zcela nevyhovující pro stavbu velkých letišť. To proto, že sami neměli dostatek buldozerů a i dalších těžkých zemních strojů a už vůbec ne tisíce čtverečních metrů ocelových drátěnek, kterými by mohli zpevňovat své přistávací dráhy. Při svých úvahách bohužel vždy vycházeli ze svých možností, a zcela tím podceňovali možnosti amerických a australských ženijních praporů, které byly vybaveny veškerou touto technikou. Je jasné, že výsledkem takových úvah byl pak chybný závěr, že spojenci tak Mindoro obejdou a napadnou některý jiný z ostrovů v západní části Visaynského souostroví. Taková úvaha pak v praxi znamenala, že generál Jamašita nechal na ostrově Mindoro posádku pouhopouhých, přibližně 500 mužů! Celou přepravou spojeneckých výsadkových vojsk na ostrov Mindoro pověřilo spojenecké velení kontradmirála Arthura D. Strubla, který se krátce předtím zhostil důležité operace v Ormocké zátoce.

Kontradmiral Arthur D. Struble. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_Dewey_Struble

Popis a složení tohoto Visaynského útočného svazu kontradmirála Strubla, z amerických historických pramenů provedl mimo jiné i český historik Miloš Hubáček, když nalezl i přesné složení tohoto svazu, kniha – Boj o Filipíny – str. 382., který o něm píše, cituji:

„Jeho Visaynský útočný svaz zahrnoval tři uskupení: Mindorskou útočnou skupinu, jíž velel Struble osobně a k níž náležel křižník Nashville, 8 transportních torpédoborců, 30 výsadkových tankových lodí, 12 středních výsadkových lodí (LSM), 31 pěchotních výsadkových člunů, 17 minolovek, 14 menších plavidel a 12 doprovodných torpédoborců; skupinu blízké podpory pod velením kontradmirála Berkeyho s dvěma lehkými a jedním těžkým křižníkem a 7 torpédoborci a skupinu 23 torpédových člunů korvetního kapitána N. Burta Davise. V době vylodění na Mindoru měly v Suluském moři k podpoře Visaynského útočného svazu operovat i 3 bitevní lodi, 3 lehké křižníky, 6 eskortních letadlových lodí a 18 torpédoborců 7. loďstva pod kontraadmirálem Theodorem D. Ruddockem. K obsazení ostrova byla určena plukovní bojová skupina 24. pěší divize a 503. pluk výsadkářů pod velením brigádního generála Williama C. Dunckela, celkem 11 878 vojáků. Kromě nich měl Dunckel k dispozici 9 578 mužů letectva pozemních sil a 5 900 mužů pracovních jednotek.“

Určitě slušná síla vojsk, ale podívejme se co vše také i hrozilo.
Ano, v této již těžké době hrozily vyloďujícím se spojeneckým jednotkám na ostrově Mindoro též útoky sebevražedných pilotů kamikaze. A tak byl z těchto důvodů vypracován detailní plán letecké ochrany invazního loďstva a i vojsk. V něm pak měla 5. letecká armáda generálmajora Whiteheada (součást Dálněvýchodního letectva) zajistit invazní konvoje během plavby Mindanajským mořem a též i každý den po setmění. Palubní letouny z doprovodných letadlových lodí, měly převzít odpovědnost za stíhací ochranu ve zbývající době a podpořit i výsadkové síly v den, tedy v době vylodění. Až bude vytvořeno předmostí, mělo vylodění zajišťovat letectvo pozemního vojska. Stranou veškerého dění neměl však zůstat ani mohutný 38. operační svaz rychlých letadlových lodí. Ten po krátkém odpočinku v laguně Ulithi znovu vyplul již 11. prosince 1944 směrem na západ. Úkolem 38. svazu pak bylo udeřit svými letadly na japonská letiště na severním Luzonu v době, kdy invazní konvoje budou plout k Mindoru a pak pokračovat v úderech i v době, kdy se budou vyloďovat vojska a i tisíce tun válečného materiálu.
Bylo šest hodin ráno dne 12. prosince 1944, když Visayský útočný svaz doprovázen bojovými plavidly 7. loďstva vyplul z oblasti okolo města Dulagu na východním pobřeží ostrova Leyte a pak Surigaoským průlivem a Mindanajským mořem zamířil k ostrovu Mindor.
Vlastně ten první den byl ještě klidný a až teprve dne 13. prosince začaly potíže. Již v 9 hodin ráno byly v prostoru vyloďování zpozorovány japonské průzkumné letouny a bylo tak celkem jasné, že to nebude trvat dlouho a nastanou potíže a Japonci na Spojence udeří. Ten den stíhací ochranu zajišťovalo celkem 12 letounů z eskortních letadlových lodí a také 35 corsairů letectva námořní pěchoty z leytských letišť.

Ilustračně viz - zrestaurovaný letoun F4U-4 Corsair se znaky americké námořní pěchoty z doby korejské války, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Vought_F4U_Corsair

Bylo krátce před patnáctou hodinou odpolední, když spojenecký invazní konvoj obeplouval jižní cíp ostrova Negros, tak k němu „proklouzl“ nízko nad mořem osaměly střemhlavý bombardér typu Val.

Ilustračně: Japonský střemhlavý bombardér Aichi D3A1 (Val) z letadlové lodi Akagi. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Aichi_D3A
Japonský střemhlavý bombardér si za cíl vybral vlajkovou loď, lehký křižník Nashville, kontradmirála Strubla. K lodi přilétl zezadu a narazil na nástavbu na levoboku, v prostoru za kontradmirálovou kabinou. Bombardér explodoval a stejně tak explodovaly obě pumy, které nesl. Loď se otřásla dle zápisů od přídě po záď, okamžitě na ní vyšlehly plameny a již velice záhy začaly vybuchovat pohotovostní zásoby munice, která byla připravena pro 127mm děla a 40mm protiletadlové kanóny. Zdemolovány byly, vlajkový můstek, bojové informační středisko a i komunikační středisko.
Zabito bylo 133 mužů včetně náčelníků štábů kontraadmirála Strubla i brigádního generála Dunckela, 190 jich bylo zraněno, mezi nimi byl i sám generál Dunckel a i několik příslušníků jeho štábu.
Po dobu než byli Struble, Dunckel a asi 50 štábních důstojníků, přemístěno na torpédoborec Dashiell, musel převzít taktické velení svazu kontradmirál Berkey.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 164.

Ve stejné době, kdy převzal taktické velení za kontradmirála Strubla kontradmirál Berkey, připlul k těžce poškozenému lehkému křižníku Nashville na pomoc torpédoborec Stanly a také jedna z motorových minolovek začala lovit z moře námořníky, které tlaková vlna smetla přes palubu. Dle zápisů se ukázalo, že lehký křižník Nashville byl tak vážně poškozen, že doprovázen torpédoborcem Stanlym musel odplout zpět do Leytského zálivu.

RAdm Russell Berkey. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Russell_S._Berkey

A poté prakticky až do setmění dne 13. prosince 1944, se Japonci opakovaně pokoušeli spojenecká plavidla napadnout, ale kromě menšího poškození jednoho torpédoborce už nějaký další úspěch nezaznamenali.
Tu největší, v zápisech pojmenovanou - Hlavní leteckou ofenzívu – proti spojeneckému Visayskému útočnému svazu, velitelství japonských leteckých sil na Filipínách, připravovalo na 14. prosince 1944. Ofenzívy se mělo účastnit téměř 190 japonských letadel. Japonský plán letecké ofenzívy naštěstí zcela ztroskotal, to proto, že Japonci se mylně domnívali, že celý spojenecký, Visayský útočný svaz totiž směřuje k západnímu pobřeží Negros. Patrné to bylo na faktu, že je tam také velká část japonských letadel hledala. No a samozřejmě je tam nenašla. Zápisy říkají, že v odpoledních hodinách asi tak 70 japonských letadel vzlétlo z letišť poblíž Manily. Střetly se pak se stíhačkami z amerických letadlových lodí 38. operačního svazu a celé dvě třetiny z japonských letadel bylo zničeno. V dané době tak palubní letouny 38. operačního svazu poměrně rychle ovládly natolik vzdušný prostor nad severoluzonskými letišti, že se Japoncům už vůbec nepodařilo v nějakém větším počtu proti spojeneckým silám odstartovat.
Bylo 15. prosince 1944 v 5 hodin 30 minut, když vyrazily spojenecké torpédoborce a také skupina blízké podpory kontradmirála Berkeyho, k ostřelování pláží na jihozápadním pobřeží ostrova Mindor, kde mělo dojít k výsadku. A v tuto chvíli se objevila potíž: spojenecké torpédoborce ohlašovaly, že na pážích určených pro vylodění je plno Filipínců, kteří naprosto správně odhadli (na rozdíl od Japonců), k čemu že se to schyluje, a přišli zhlédnout onu neobvyklou podívanou, kterou skutečně vylodění bylo. Kontradmirálu Berkeymu tak nezbývalo než okamžitě vydat rozkaz, aby byly všichni varovány výstražnými výstřely, to aby bylo za každou cenu zabráněno zbytečným ztrátám domácího obyvatelstva. A tak čtyři spojenecké torpédoborce vystřelily vysoko nad hlavy zvědavců po čtyřech granátech, a naštěstí Filipínci, toto „znamení“ správně pochopili, a stáhli se pak do vnitrozemí.
Následovala jen krátká palebná příprava, po které dle zápisů, přistála prvá vlna výsadkových plavidel a za ní poté následovaly čtyři další vlny. Terén jak na plážích Mindora tak i za nimi byl prý doslova ideální, výsadkové čluny mohly najíždět natolik daleko, že většina spojeneckých vojáků z nich vystupovala rovnou suchou nohou. Při této vyloďovací fázi operace neztratili spojenečtí vojáci, snad poprvé, ani jednoho muže, za dalších 90 minut již rozšířili vyloděné předmostí do hloubky dvou kilometrů a přitom se setkali jen s malým oddílem Japonců.
Generál Dunckel se pak přemístil na mindorský břeh už v 10 hodin 45 minut a už také v poledne obsadil 503. pluk výsadkářů město San José, které se nacházelo 7 kilometrů ve vnitrozemí. Tyto výsadkové jednotky pak doprovázelo k Mindoru asi 1 200 vojáků a důstojníků 77. pěší divize, kteří měli jediný úkol, a to pomoci co nejrychleji vyložit velké výsadkové tankové lodi naložené zásobami, municí a také stavebními stroji.
Díky tomuto opatření pak vykládka pokračovala velkým tempem a již od setmění – což bylo o 24 hodin dřív, než se předpokládalo – byla všechna plavidla kromě jednoho vyložena a mohla se vrátit k Leyte a to i s vojáky 77. divize. U San José zatím američtí a australští ženisté, začali upravovat letištní plochy. Celkem za 8 dní mohly pak spojenecké letouny přistávat na dvou dokončených letištních plochách.
Vylodění spojeneckých oddílů na ostrově Mindor bylo pro Japonce naprostým překvapením a tamější slabá obrana nebyla s to klást nějaký důraznější odpor. Jen polní maršál Terauči si začal uvědomovat, že obsazení ostrova nepřítelem, je natolik nebezpečné, že vzápětí přikázal generálu Jamašitovi, aby tam okamžitě poslal posily a ostrov získal zpět.

Maršál hrabě Terauči vpravo, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hisaichi_Terauchi

Jamašita, dle historických zápisů, byl proti; než by sváděl nějaké těžké boje o Mindoro, raději hodlal svá vojska šetřit pro obranu Luzonu. Ale přestože i císařský hlavní stan měl za to, že nepřátelský výsadek na Mindoru je třeba nějak neutralizovat, nezbylo Jamašitovi než tam něco podniknout. Vymyslel tehdy alibistický plán: spojenecké předmostí napadnou z moře palbou svých děl plavidla 2. úderného svazu, která se v dané době zachránila útěkem za bitvy v Surigaoském průlivu, a poté se na pobřeží vylodí japonský výsadek, který obsadí tamější letiště u San José.
Tentokrát však 2. údernému svazu nevelel viceadmirál Šima, ale kontradmirál Masanori Kimura, který 24. prosince 1944 vyplul k ostrovu Mindor ze základny v zátoce Camranh na indočínském pobřeží s těžkým křižníkem Ašigara, lehkým křižníkem Ojodo a s pěti torpédoborci. Později se ovšem ukázalo, že to byla vlastně poslední ofenzivní operace nějakého početnějšího uskupení japonských bojových plavidel. Kontradmirál Kimura tehdy dostal rozkaz zničit všechna plavidla Spojenců, která zastihne u břehů ostrova Mindor a poté ihned ostřelovat letiště u San José a také všechny cíle na pobřeží. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 378., z amerických a japonských historických pramenů poté dodává, cituji:

„Velitel Spojeného loďstva admirál Tojoda pravděpodobně hodlal ke Kimurovu svazu připojit i zbrusu novou letadlovou loď Unrju, neboť si musel být vědom toho, že dva křižníky a pět torpédoborců se nemohou takového úkolu zhostit s úspěchem. Osud Unrju se však o mnoho neliší od osudu Šinana. Když 19. prosince proplouvala Východočínským mořem, napadla ji za jasného dne americká ponorka Redfish. Po zásahu dvěma torpédy šla 27 000tunová letadlová loď ke dnu.“

Ty prvé dny plavby přálo lodím Kimurova svazu štěstí. Hladce a nepozorováni propluli Jihočínským mořem. Pak ale již 26. prosince 1944, je v 16 hodin odpoledne zahlédla osádka čtyřmotorového liberátoru vyslaného z Leyte k hlídkovému letu. V řečenou dobu byl Kimurův svaz vzdálen od mindorského předmostí přibližně 180 mil. Pak byl japonský svaz znovu spatřen hlídkovým letounem a to ve 20.30, když se již k Mindoru přiblížil na vzdálenost 50 mil.
Američané činili velmi rychle obranná opatření. Tehdy se na letišti u San José už nacházelo 92 stíhaček, 13 dvoumotorových bombardérů a menší počet dvoumotorových nočních stíhaček, takzvaných „černých vdov“, 5. letecké armády. Všechny tyto řečené letouny v danou dobu vzlétly proti japonskému svazu.
Ve stejné době viceadmirál Kinkaid ve velkém spěchu v Leytském zálivu zformoval operační skupinu, kterou tvořily dva těžké a dva lehké křižníky a osm torpédoborců. Tento svaz pak pod velením kontraadmirála Theodora E. Chandlera vyslal okamžitě k ostrovu Mindor. Tato operační skupina však situaci zachránit nemohla, neboť Kimurův svaz už měl ostrov Mindor na dosah, na rozdíl od Chandlera, jehož svaz byl od něj vzdálen několik set mil. Tehdy jedinými bojovými plavidly, která mohla ihned zasáhnout, byly jen motorové torpédové čluny korvetního kapitána Davise se základnou v zátoce Mangrin na jihozápadním pobřeží Mindor, což je nedaleko původních výsadkových pláží. Situace vypadala tak, že zatímco brigádní generál Dunckel se na pobřeží a v prostoru letiště San José chystal odrazit japonský výsadek, na korvetním kapitánu Davisovi zůstalo, postavit se v boji japonskému svazu na přístupech k mindorskému pobřeží.
Kapitán Davis od viceadmirála Kinkaida obdržel rozkaz: „Zrušte a odvolejte hlídkové plavby a pomáhejte bránit Mindoro!“

Admiral Kinkaid, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Kinkaid
Tehdy na tom Davis nebyl moc dobře, z dvaceti tří člunů, které měl k dispozici jich devět, jež byly v nejlepším technickém stavu, umístil dál od pobřeží s úkolem ohlásit blížící se svaz nepřítele a v příhodné situaci jej i napadnout. Ostatní své čluny ponechal v pobřežních vodách. Jedna skupina čtyř člunů korvetního kapitána A. W. Farga byla vysunutá do vzdálenosti asi deset mil. Tato skupina zachytila japonská plavidla na obrazovkách svých radiolokátorů ve 20 hodin 48 minut.
Když byl oznámen kontakt, stáhl kapitán Fargo o čtyři míle zpět.
Ve 21 hodin 55 minut v jeho blízkosti dopadly prvé japonské granáty. Americké čluny okamžitě zvýšily rychlost na 30 uzlů a začaly kličkovat. Japonské palbě sice unikly, ale větším nebezpečím se pro ně staly bombardéry a stíhačky, které v této době na Japonce tvrdě dotíraly. Okolo byla tma, ve které nepomohly ani vysílané radiové signály, kterými se motorové čluny snažily své letce upozornit, že ohrožují vlastní plavidla. Americké letouny na ně útočily palubními zbraněmi a pumami a jen velice málo chybělo, aby došlo k tragédii; jedna puma například dopadla v takové blízkosti člunu PT-77, že jej exploze těžce poškodila a dle zápisu byla téměř celá posádka zraněna.

Pokračování příště.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=660