Vozítko z palivové nádrže (1944)
Člen pozemního personálu 71. stíhací eskadry 1. stíhací skupiny 15. letecké armády USAAF pózuje ve vozítku, které si vyrobil z přídavné palivové nádrže letounu P-38L Lightning. Na letišti Lesina v Itálii roku 1944. Přídavné nádrže měly objem 315 galonů (1192 litrů) měly skvělý aerodynamický tvar a po válce se daly sehnat velice levně. Přesně za 35 až 40 dolarů, patrně podle velikosti. Mnoho nadšenců si tak vyrábělo obdobná vozítka "Drop Tank Racers", s nimiž následně závodili na velkých solných pláních. Vznikly tak i aerodynamicky dokonalé rychlostní speciály známé též jako Lakesters.
Prattovo kloboukové dělo
Když Evropu zachvátila první světová válka, stála Amerika poněkud stranou, leč mnoho chytrých hlav se i zde začalo zaobírat vývojem nejrůznějších zbraní. Jedním z nich byl i jistý Albert Bacon Pratt z Lyndonu ve Vermontu - ten dokonce získal patent na jakousi přilbu osazenou malým dělem (Pratt's Hat Gun). Může se to zdát jako nějaký vtípek nebo animace z Monty Python, leč jde opravdu o dobový vynález. Nutno poznamenat, že pan Pratt si nechal patentovat i několik dalších předmětů a také šikovnou posuvnou pažbu pro pušky. Je to však jediná věc, která byla praktická a dodnes použitelná - posuvná pažba M16/AR15 je do značné míry stejná jako jeho jeho návrh. Zbytek jeho patentů se však pohyboval od zábavných až po zcela nepraktické. Nezbytné dokumenty předložil pan Pratt 14. července 1915 a schváleny byly patentovým úřadem 15. května 1916. Klobouk byl veden pod číslem US 1183492 A a zbraňová část pod US 1323609 A. Nutno však poznamenat, že patentovému úřadu trvalo z nějakého důvodu o něco déle schvalování zbraně než klobouku. Samotný klobouk by se dal označit jako přilba a svým vzhledem hodně připomínal Americké tropické přilby z konce 19. století (kupříkladu Sun Helmet Model 1880), které rovněž měly onen typické hrot na vrcholku. Prattův návrh počítá s nezbytným řemením (krytým mosaznými šupinami, což tehdy bylo u jezdeckých přileb běžné), aby klobouk po výstřelu nesletěl z hlavy. Podél levé lícnice byla gumová trubička - pneumatická spoušť (jako u fotoaparátu), přičemž člověk do ní foukl a zbraň vystřelila. Velkou výhodou tak bylo, že voják měl volné ruce, což bylo hlavní myšlenkou celého patentu. Zamíření kloboukové pistole se provádělo pouhým otočením hlavy a pohledem na cíl. Pro maximální přesnost byl součástí i výklopný zaměřovač. Stačilo se tedy jen kouknout, fouknout a nepřítel padl mrtvý k zemi! No, na papíře to vypadalo vskutku impozantně. Pokud jde o samotnou zbraň usazenou v klobouku, tak v podstatě šlo o automatickou pistoli ráže 9 mm s bočním zásobníkem. Není ale jisté, co by se po výstřelu stalo s onou rozžhavenou nábojnicí - snad by nespadla střelci za límec. Nutno poznamenat, že to samé asi vrtalo hlavou i úředníkům patentního úřadu, jelikož zbraň panu Prattovi schválili až 2. prosince 1919, tedy dlouho po skončení války.
Úžasná albínská rodinka z Madagaskaru
Rudolph Lucasie s manželkou a dětmi (ještě měli chlapce). Mají čistě bílou pleť, hedvábně bílé vlasy a růžové oči! Začátkem 60. let 19. století měli po tři roky vystupovat u Barnuma v New Yorku. Prý se narodili černým rodičům, ale tohle je potřeba brát s velkou rezervou, jelikož senzacechtivý pan Barnum si rád ony popisky přikrášloval. Dělal to ale dobře, jelikož tento americký podnikatel se stal zakladatelem legendárního cirkusu "Ringling Bros. and Barnum & Bailey". Phineas Taylor Barnum (1810-1891) byl označován jako "Princ humbuků", neviděl nic špatného na bavičích nebo prodejcích využívajících švindl (neboli humbuk, jak to nazýval) v propagačních materiálech, pokud kupující za své peníze získal odpovídající hodnotu. Nicméně opovrhoval těmi, kteří peníze vydělávali prostřednictvím podvodu a klamali zákazníka (zejména ve své době populární spiritualisté). Roku 1835 si najal jakousi starou černošku, kterou vydával za 160 letou Joice Heth bývalou kojnou Washingtonovu. Tehdy se mu ještě moc nedařilo, ale roku 1842 koupil Scudderovu velkou sbírku kuriozit, kterou pak představoval pod názvem "Barnum's American Museum". Měl velký úspěch a během tří let vydělal 100 000 dolarů. Není se čemu divit, jelikož zde byla k vidění japonská mořská panna, vlnatý kůň, bílá černoška a podobně. Dokonce byl i představen panovnickým rodům Evropy (!) Velice zbohatl a roku 1854 napsal svou a autobiografii (neobyčejně upřímnou). Postupem času jej ale štěstí opustilo. V roce 1856 zbankrotoval (prý kvůli nešťastným spekulacím) a roku 1865 vyhořelo jeho New Yorské muzeum. Přesto dál podnikal, přednášel a psal o tom, jak zbohatnout. Roku 1868 kandidoval do kongresu za republikánskou stranu, leč propal. Za cenu milionu dolarů vybudoval roku 1870 obrovský cirkus s nímž objížděl svět. Phineas Taylor Barnum se tak stal skvělým představitelem odvážné podnikavosti, jež chvástavou reklamou, drzostí, ale i vtipem, chytráctvím a nevyčerpatelnou vynalézavostí dovedl téměř geniálně kořistit ze zvědavosti a naivnosti lidské. Barnum měl obecně svérázná etická kritéria. Na druhou stranu se během občanské války vehementně angažoval proti rasismu a otrokářství a podporoval Unii, což mu vyneslo mimo jiné i žhářský útok od stoupence Konfederace. V roce 1875 byl zvolen starostou Bridgeportu v Connecticutu, kde pracoval na zlepšení zásobování vodou, přivedl plynové osvětlení ulic a prosazování zákonů o alkoholu a prostituci. Barnum byl ženatý s Charity Hallett od roku 1829 až do její smrti v roce 1873 a měli spolu čtyři děti. Několik měsíců po smrti své ženy se oženil s Nancy Fish, o 40 let mladší dcerou svého přítele. Žili spolu až do roku 1891, kdy Barnum zemřel na mrtvici ve svém domě. Byl pohřben na hřbitově Mountain Grove v Bridgeportu.
Téměř 2000 let staré kožené bikiny
Jsou jedny ze čtyř, které byly nalezeny na vykopávkách ve Queen Victoria Street v Londýně roku 1953. Stejně jako moderní spodní díl bikin má nastavitelné strany na bocích a předpokládá se, že tento oděv používaly gymnastky a akrobatické tanečnice. Římská bronzová figurka z Rennes ukazuje akrobatku v podobných kalhotkách. Jedna z prvních zmínek o dvoudílných ženských oděvech používaných pro atletické účely pochází již z antického Řecka z období okolo roku 1400 př.n.l. Ženy ve dvoudílném "sportovním" oděvu jsou zobrazeny také na řadě římských mozaik z 3. století př.n.l., odkrytých při výzkumu římské vily nedaleko města Piazza Armerina na Sicílii. Za vynálezce bikin v moderním pojetí je považována dvojice Francouzů - inženýr Louis Réard (1897-1984) a návrhář Jacques Heim (1899-1967). Jejich moderní historie se začala psát v květnu 1946, ale až do konce 40. let stály bikiny poněkud stranou zájmu světové módy. Jejich rozšíření bránily i zákazy jejich nošení na plážích, které platily např. ve Španělsku, Portugalsku nebo Itálii. V 50. letech byly bikiny dokonce vyloučeny ze soutěže Miss World - údajně proto, aby nezvýhodňovaly odvážnější soutěžící před těmi stydlivějšími. Nutno poznamenat, že v Českých zemích je za vynálezce dvoudílných plavek považován Jára Cimrman!
