Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 165.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 165.

6 . Army Operace Mindoro, Marinducké ostrovy 13. 12. 44 až 24. 1. 45. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Mindoro

V minulem článku jsme končily útokem amerického letectva a manévrem motorových torpédových člunů v prostoru japonského nájezdu lodí kontradmirála Kimury. Bylo na konci ještě řečeno, že vlastním letectvem a jeho pumou, byl poškozen jeden PT-77, na kterém byly takřka všichni členové posádky zraněni. Ale asi o něco hůř na tom všem byly o chvíli později pak Japonci.
Historické zápisy totiž dál říkají, že nečekaná intenzita amerických leteckých útoků musela zřejmě kontradmirála Kimuru zcela vyvést z míry. Bylo to totiž jasně patrné z jeho váhavého a opatrného postupu vpřed. Teprve ve 20 hodin 15 minut se přiblížil k ostrovu Mindor na vzdálenost pěti mil a až ve 22 hodin 40 minut začal ostřelovat pobřeží a oblast San José. Japonské ostřelování trvalo přibližně 40 minut, palba to však byla nepřesná – dle zápisů způsobila jen zanedbatelné materiální škody, a dokonce ani jeden ze spojeneckých vojáků nebyl zraněn.
Bylo krátce před půlnocí, když se svaz kontradmirála Kimury začal vysokou rychlostí stahovat směrem na sever, aby se dostal z dosahu spojeneckých letadel. V tu dobu Kimura nemohl vědět, že jednomu nebezpečí unikal, ale tomu druhému nebezpečí plul v ústrety. Totiž narazily na dva motorové torpédové čluny, pod velením poručíka P. A. Swarta, které se v odpoledních hodinách 26. prosince zdržovaly u severního pobřeží Mindora, kam byly tehdy vyslány, aby podpořily filipínské partyzány, a poté operovaly v této oblasti. No, a když přišel Kinkaidův rozkaz soustředit všechny čluny k obraně ohrožené jižní části ostrova, poručík Swart se nejvyšší rychlostí tehdy vracel podél pobřeží na jih. Dle zápisů asi 50 minut po půlnoci z 26. na 27. prosince se takřka na půl cesty setkal s ustupujícím japonským svazem Kimury. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 388., z amerických a japonských historických pramenů poté dodává, cituji:

„Na Swartův člun se zaměřil světlomet a japonská děla zaburácela. Zatímco Swart byl donucen hledat záchranu v divokém kličkování, druhý člun s velitelem mladším poručíkem Harrym E. Griffinem vyrazil do útoku. V 1 hodinu 5 minut ze vzdálenosti dvou mil vypálil dvě torpéda. Za tři nebo čtyři minuty se ozval výbuch a z 2 100tunového torpédoborce Kijošimo, jednoho z nejnovějších a nejlepších torpédoborců japonského loďstva vyšlehly plameny. Netrvalo dlouho a potopil se.
Ve 2 hodiny ráno 27. prosince se již Kimurovy lodi dostaly mimo akční rádius amerických letounů. Vzhledem k dosaženému výsledku však nemohl admirál Tojoda jejich výpravu k Mondoru hodnotit jinak, než jako totální neúspěch.“

Kontradirál Usumu Kimura, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Kimura_Susumu

V dalších dnech po 27. prosinci pak zažívaly spojenecké konvoje horké chvíle, když přivážely k ostrovu Mindor zásoby, jako je letecký benzín, torpéda, pumy a vůbec veškerý potřebný válečný materiál včetně proviantu. Totiž to na ně nepřetržitě útočila japonská kamikaze
a ani skutečně silná spojenecká stíhací ochrana, jim nezabránila řadu potřebných plavidel poškodit a několik dokonce zcela zničit. A takto pak pokračovaly japonské nálety i v prvních dnech roku 1945 Jak říkají historické zápisy, poslední nálet kamikaze na Mindoro se odehrál v odpoledních hodinách 4. ledna a jeho obětí se tehdy stala nákladní loď typu Liberty, plně naložená municí. Při tomto obrovském výbuchu se loď rozpadla na kusy, z její posádky tvořené 71 námořníky obchodního loďstva se nezachránil ani jeden. Exploze lodi Liberty s municí byla tak silná, že dva motorové čluny, které se nacházely ve vzdálenosti 40 metrů, byly doslova vyzvednuty nad hladinu, těžce poškozeny otřesy a padajícími troskami a dva muži z jejich posádek byli zabiti a 10 jich bylo zraněno. K dalším poškozeným plavidlům pak ještě patřila dál kotvící minolovka, cisternová loď a také výsadkový pěchotní člun. Již ale další den Japonci všechnu svou pozornost ve vzduchu soustředili na početné konvoje, které mířily k Lingayenskému zálivu u ostrova Luzon.
Bylo 1. ledna 1945, když za ostrov Mindoro převzala odpovědnost americká 8. armáda a všechny jednotky americké 6. armády generála Krugera se stáhly k reorganizaci a k doplnění, aby byly připraveny k nasazení do boje o ostrov Luzon. Brigádního generála Dunckela vystřídal velitel 24. pěší divize generálmajor Roscoe B. Woodruff. Ještě den předtím Japonci zorganizovali jediný vážnější pokus o napadení letiště San José svými oddíly pozemních vojsky. Bylo to asi 400 mužů, kteří se přepravili na člunech z Luzonu na severovýchodní pobřeží Mindora a ve spojení se zbytky ostrovní posádky se snažili proniknout k letišti. Na začátku postupovali po vychodním pobřeží od hlavního města Calapan k jihu, podařilo se jim obsadit významné středisko Pinamalavan, jenomže 11. ledna 1945 byli vyslanými sem jednotkami americké pěchoty rozprášeni. Generálmajor Woodruff se svými muži se ani nesnažil zlikvidovat všechna izolovaná ohniska japonského odporu. Kolem letišť v oblasti San José nechal vytvořit jen silnou obrannou linii, za kterou byl schopen odrazit jakýkoli překvapivý útok a starost o roztroušené skupinky japonských vojáků ponechal na filipínských partyzánech. 26. ledna byla v San José uvedena do provozu konečně i ta třetí přistávací dráha a pomocné oddíly začaly pracovat na čtvrté, která byla určena pro těžké bombardéry.
Dne 2. ledna obsadil oddíl americké pěchoty přepravený tam výsadkovými čluny, ostrůvek Marinduque, který se nachází východně od Mindora, a který ovládá přístupy k jižním částem ostrova Luzon, k poloostrovům Batangas a Bicol. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 389., z amerických a japonských historických pramenů poté dodává, cituji:

„Cílem této operace bylo vyvolat u japonského velení podezření, že k vylodění na Luzonu spojenci zvolili jeho jižní část, konkrétně poloostrov Batangas. Generál Jamašita se také dlouho obával, že k tomu skutečně dojde“.

Když se srovnává dobývání Leyte s krátce nato zahájenou luzonskou operací, může se někomu snad zdát, že obsazení ostrova Mindoro, bylo vlastně nějakou takovou bezvýznamnou operací, či akcí. Ale tak to není. Tahle operace totiž byla důležitým krokem k získání a ovládnutí vzdušného prostoru v oblasti severních a středních Filipín. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 390., z amerických a japonských historických pramenů poté dodává, cituji:



„Armádní letouny startující z nových letišť kolem San José chránily početné invazní konvoje směřující do Lingayanského zálivu na Luzonu. Navíc zcela přerušily nepřátelské komunikační linie spojující Luzon se střední a jižní částí souostroví, čímž bylo japonskému vrchnímu velení s konečnou platností znemožněno odesílat do těchto oblastí z Luzonu posily a válečný materiál (leden 1945).“

Stále však trvala hrozba masového nasazení sebevražedných pilotů japonského Speciálního útočného sboru, a tak učinili admirála Halsey a nový velitel 38. operačního svazu viceadmirál John S. MacCain, a to ještě předtím, než svaz vyplul z atolu Ulithi k Filipínám k podpoře mindorské operace, několik významných opatření ke zvýšení jeho obranyschopnosti. Prvým opatřením byla reorganizace, kdy namísto čtyř operačních skupin byly zřízeny pouze tři operační skupiny, ale každá s větším počtem letadlových lodí a mnohem silnějším ochranným doprovodem.
A tak když pak svaz opouštěl 11. prosince 1944 lagunu v Ulithi zahrnoval celkem 7 těžkých letadlových lodí třídy Essex, 6 lehkých letadlových lodí, 8 bitevních lodí, 4 těžké a 11 lehkých křižníků a také více než 50 torpédoborců. Všechna tato plavidla pak byla rozdělena do operačních skupin 38.1 kontradmirála Montgomeryho, 38.2 kontradmirála Bogana

Kontradmiral Gerald F. Bogan, Wikipedia.
a 38.3 kontradmirála Shermana. Spolu s operačními skupinami vyplula i zásobovací skupina 3. loďstva, které velel kapitán Jasper T. Acuff. K ní náleželo ještě též 12 cisternových lodí, 3 vlečné lodi, 5 torpédoborců, 10 eskortních torpédoborců a 5 eskortních letadlových lodí vezoucích náhradní letouny.
Velmi důležitá a další změna souvisela i se složením palubních leteckých skupin na těžkých letadlových lodích. Totiž původně měla každá těžká letadlová loď kolem 38 stíhaček, 36 střemhlavých bombardérů a 18 torpédových bombardérů. Po novu tvořilo leteckou skupinu na těžké letadlové lodi v průměru 73 stíhaček, 15 střemhlavých a 15 torpédových bombardérů. Počty palubních bombardérů bylo možno po novu radikálně snížit, to protože, po velice speciálních změnách a úpravách, byly stíhačky typu Hellcat a Corsair schopny nést až tisíc kilogramů pum, což vlastně znamenalo, že se z nich styly universální letouny: mohly vzlétat k náletům vyzbrojeny pumami – a přitom vůbec nepotřebovaly na rozdíl od bombardérů ochranný stíhací doprovod, mohly napadat útočící japonské letecké formace a mohly i plnit úlohu stíhací ochrany loďstva. Ze všeho popsaného to znamenalo, že efektivnost palubních leteckých skupin se tím téměř zdvojnásobila.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 166.

Tím třetím opatřením, které mělo přispět k lepší ochraně spojeneckých konvojů, proti překvapivým útokům japonských Kamikadze (kamikaze) v době, kdy se letadlové lodi zdržovaly poblíž svého cíle a vysílaly jednu útočnou vlnu za druhou, spočívalo v zcela podstatném vylepšení systému včasné výstrahy a varování. Vždy asi tak 60 mil před každou takovou skupinou letadlových lodí, ve směru, odkud bylo možné a to s největší pravděpodobností, očekávat přílet kamikaze, či jen jakékoliv letouny nepřítele, byly rozmístěny torpédoborce vybavené těmi nejvýkonnějšími radary, které je měly včas a dlouho dopředu ohlásit. Mimo tohoto opatření byly ještě všem palubním letounům, které se vracely z náletů, stanoveny přesné přibližovací koridory a současně musely provést určité manévry, aby je bylo možno na radarových obrazovkách okamžitě rozeznat od nepřátelských letadel.
Bojová aktivita 38. operačního svazu, který ve dnech 14. – 16. prosince 1944 nepřetržitými útoky zcela paralyzoval japonské letectvo soustředěné na luzonských letištích, přispěla velkou měrou k úspěchu následné mindorské operace. Dle všech i písemných hlášení admirála Halseyho bylo v těchto uvedených dnech zničeno 270 nepřátelských letadel, přičemž 38. svaz ve stejné době ztratil 27 letounů v boji a 38 z důvodů operačních závad.

Admirál Halsey.

https://cs.wikipedia.org/wiki/William_F._Halsey

Admirál Halsey a jeho štáb doufali, že po 16. prosinci bude 38. operační svaz uvolněn k velké ofenzivní akci v Jihočínském moři, kde se podle všech docházejících hlášení měly zdržovat zbytky japonského loďstva, zejména pak plavidla, která unikla svému zničení v bitvě o Leytský záliv. Jenomže tehdy jak admirál Nimitz, tak admirál King pokládali stažení těžkých letadlových lodí od Luzonu za příliš riskantní – letiště na Mindoru dosud nebyla v provozu a spojenecké letectvo operující z leytských letišť se stále ještě neobešlo zcela bez pomoci od palubních letounů. A právě proto byl celý nájezd do Jihočínského moře odložen. Doba bezprostředně následující po těchto dnech přinesla pro americké loďstvo největší pohromu, jaká jej postihla, od nešťastné bitvy u ostrova Savo v srpnu 1942.


Tajfun v Pacifiku, prosinec 1944.
Když si připomeneme začátky, musíme si říci, že po třech dnech velice intenzivní bojové činnosti se zásoby PHM u velké většiny torpédoborců 38. operačního svazu velice nebezpečně snížily. A protože na dny 19. až 21. prosince 1944 byla naplánována další velká série náletů na japonské letištní a námořní základny na Filipínách, nařídil tehdy admirál Halsey, aby se v noci, z 16. a 17. prosince svaz stáhl do východní části Filipínského moře, kde měly, v pozici 14 stupňů a 50 minut severní šířky a 129 stupňů 57 minut východní délky – mimo dosah japonských stíhaček – torpédoborce natankovat chybějící palivo.
Ve stejné době kdy mělo začít doplňování PHM, začal od severovýchodu přicházet vítr o rychlosti až 55 kilometrů za hodinu a vysoké vlny zároveň způsobovaly, že tankování, které již započalo v 10 hodin dopoledne dne 17. prosince, se vlastně ihned od počátku tankování stalo velmi obtížnou a zvláště nebezpečnou záležitostí. Tak například americkému torpédoborci Maddox travalo celé tři hodiny, než se mu podařili z cisternové lodi Manatee přečerpat pouhých 7 093 galonů (1 americký galon = 3,785 litrů) nafty, a poté se hadice přetrhly, a bylo to jen taktak, že nedošlo ke kolizi obou plavidel. Jak vyplývalo tehdy z hlášení docházejícího na Halseyho vlajkovou loď New Jersey, bylo tomu obdobně i v jiných případech. Lehká letadlová loď San Jacinto sice stačila z nádrží tankeru načerpat 172 000 galonů, jenomže stejně musela své tankování PHM nakonec předčasně přerušit, a podobně dopadlo i několik torpédoborců. A t byl jen takový nic ještě neříkající začátek.
V 11 hodin 7 minut se přiblížil k boku lodi New Jersey torpédoborec Spence, aby nabral palivo z jejich dostatečných zásob. Pravidlem je, že pokud nejsou příznivé povětrnostní podmínky, je manévrování dvou plavidel na paralelním kursu při dodržování stejné rychlosti vždy obtížnou operací.

USS New Jesery (BB_62)_Mothballed (Dočasně vyřazena z provozu - obrázek rok 1948)_Wikipedia.


https://en.wikipedia.org/wiki/USS_New_J ... 28BB-62%29

Jenomže v této době každou chvíli hrozilo, že torpédoborec do boku těžkého obrněnce prostě narazí, a po několikerém přetržení přetažených hadic posádky torpédoborce i bitevní lodi dalších pokusů o tankování PHM zanechaly a Spence odplul.
A pak již vítr a vlny nebránily jen tankování, nýbrž znemožňovaly i jiné další operace. Torpédoborec Buchanan se marně snažil v závěsných sedačkách přemístit po laně na eskortní letadlovou loď zachráněné piloty havarovaných nebo sestřelených letadel.
Další z eskortních letadlových lodí Kwajalein, byla vzdouvajícím se oceánem, ještě před polednem, přinucena zastavit veškeré letecké operace a její posádka se musela soustředit na zajištění a upevnění všech palubních letounů na letové i hangárové palubě.
Letouny z lehkých letadlových lodí, které se podílely na stíhací ochraně svazu, nemohly v té době již přistávat a dva piloti, kterým došlo palivo, dostali okamžitě pokyn vyskočit padákem; torpédoborec je sice z moře vylovil, ale letadla byla ztracena.
Bylo krátce před třináctou hodinou, když admirál Halsey nařídil několik dalších riskantních a málo úspěšných pokusů o tankování prozatím zanechat, přesunout se s loďmi na severozápad do pozice 17 stupňů severní šířky a 128 stupňů východní délky a poté, jak zní tehdejší zápisy, pokračovat následující den v 6 hodin ráno v dalších činnostech potřebných k doplnění všech zásob. Tehdy prý, jak znějí historické zápisy, svá veškerá rozhodnutí, založil admirál Halsey na doporučení hlavního meterologa - aerologa (viz dole meteorolog, přeškolený aerolog Koska) 3. loďstva fregatního kapitána Georrge F. Koska, který se domníval, že cyklonová porucha, ve které se 38. operační svaz ocital, postupuje jen určitým směrem, kterému je možné se přesunem zcela vyhnout. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 393., z amerických historických pramenů poté dodává, cituji:

„Povětrnostní mapa sestavená na základě údajů, které měl Kosco k dispozici, naznačovala, že centrum ´bouře´ se nachází asi 400 a 450 mil jihovýchodně od 38. operačního svazu. V tu dobu ještě nikdo nepředpokládal, že může jít o něco mimořádného, že se z atmosférické poruchy vyvine tajfun. Naneštěstí centrum vznikajícího tajfunu nebylo vzdáleno 450 mil, jak se domníval fregatní kapitán Kosco, ale pouhých 120 mil a bouře směřovala do stejného prostoru jako lodi 38. operačního svazu.“

Z historických zápisů pak vyplynulo, že Aerologická služba Tichomořského loďstva nenaznačila, že by se v operační oblasti 38. svazu schylovalo tehdy k něčemu skutečně vážnějšímu. Nemohla. Totiž postup spojeneckých vojsk – a současně i 3. loďstva – k japonským ostrovům byl tak neskutečně rychlý, že se jí zatím nepodařilo vybudovat síť meteorologických stanic, které by spolehlivě pokrývaly všechny předsunuté oblasti. A na takto neuspokojivém stavu nic nezměnil ani ten fakt, že existující střediska aeorologické služby v Tichomoří dělala všechno, co bylo tehdy v jejích silách, aby svým v v této oblasti operujícím vojskům, loďstvu a letectvu dodala alespoň ty nejzákladnější informace o povětrnostní situaci na jejich bojišti.
Celková a souhrnná zpráva, která byla založena na hlášení jednotlivých pozemních stanic, se vysílala čtyřikrát denně radiostanicí Kwajalein, a dokonce až osmkrát denně radiostanicí Manus na Admiralitních ostrovech. A hlášení, které byla meteorologického charakteru, tehdy přicházela též i od průzkumných letedel, která operovala z letišť v Marianách, z atolu Ulithi a i z Palauských ostrovů. Bohužel však měla jen pochybnou hodnotu, protože letadla z obavy o svou vlastní bezpečnost se zpravidla vyhýbala oblastem, kde vznikly atmosférické poruchy, a mimo toho ve většině případů jejich piloti svá hlášení podávali teprve po skončení svého letu, což tehdy v praxi znamenalo, že lodi je vlastně dostaly s někdy až dvanáctihodinovým zpožděním.
No a z takovýchto zpráv pak v aerologickém středisku Tichomořského loďstva, ale v Pearl Harboru, pak byla čtyřikrát denně prováděna souhrnná analýza situace a dvakrát denně se odesílalo ze střediska rádiem hlášení o předpovědi počasí k 3. loďstvu.
Co se týče samotného amerického 3. loďstva, tak tam měla každá letadlová loď na palubě svého aerologického odborníka a na vlajkové lodi New Jersey tuto zodpovědnou funkci zastával již jmenovaný fregatní kapitán Kosco, absolvent speciálního aerologického kursu massachusettského technologického institutu. Bohužel žádná pozorovací stanice ani jiný z uváděných zdrojů informací nebyl s to podat tehdy nějaké přesné zprávy o situaci, která nastala ve východní části Filipínského moře, a tak se i fregatní kapitán Kosco ocitl ve zcela nezáviděníhodné situaci. To proto, že hlášení, která tehdy dostal fregatní kapitán Kosco, jako hlavní aerolog celého 3. loďstva, byla nejen nepřesná, ale byla zcela nedostatečná. Proto mu pak v rozhodujících chvílích nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na svá vlastní pozorování a jak se později ukazovalo i na své jen odhady situace.
Uvidíme, že tehdy jen přesná lokalizace centra ohromné bouře Tajfunu, v níž se tehdy 38. operační svaz ocitl, by v dané době možná umožnila určit další pohyb Tajfunu a i jeho další vývoj.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 167.
V popisované době, tedy 17. prosince 1944, se pozici a kurs této bouře, Tajfunu, pokoušeli odhadnout i jiní, tedy nejen fregatní kapitán Kosco. A tyto různé odhady a názory na vývoj bouře se různily, ale jak ukázal vývoj událostí, některým důstojníkům 3. loďstva se to dokonce podařilo i s velkou přesností. Prvním takovým důstojníkem byl velitel zásobovací skupiny kapitán Jasper T. Acuff. Svůj tehdejší odhad pak diskutoval mezilodním komunikačním systémem s veliteli dvou dalších eskortních letadlových lodí, které měl ve své skupině, a tehdy se prý všichni tři shodli, že místo zvolené admirálem Halseyem k příštímu tankování PHM bude přímo na trase ženoucí se sem bouře! Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 394., 395., z amerických historických pramenů dodává, cituji:

„Aerolog na palubě Lexingtonu, vlajkové lodi velitele operační skupiny 38.2 kontradmirála Bogana, načrtl už v dopoledních hodinách na základě všech dostupných informací mapu, na které označil jako místo formování ´cyklonické bouře´ oblast severovýchodně od 38. svazu, s tím že se bouře pohybuje na severozápad. Tento odhad se ukázal zcela správný. Stejně tak i kapitán John Moss, náčelník štábu velitele operační skupiny 38.1 kontradmirála Montgomeryho, spolu s aerologem skupiny, kteří vycházeli z informací postoupených Pearl Harborem, umístili centrum bouře poměrně velmi přesně. Naneštěstí s žádným z těchto zjištění nebyl seznámen fregatní kapitán Kosco, zřejmě se všichni domnívali, že na New Jersey mají přesnější informace.“

Odpoledne, dle zápisů v 15 hodin 30 minut, po dalších měřeních a poradách se svými spolupracovníky, fregatní kapitán Kosco stanovil, že centrum této tropické bouře je vlastně ještě dál na jih, než se všichni domnívali při původních měřeních. Následně k tomuto stanovisku admirál Halsey proto podruhé změnil místo tankování, což bylo tentokrát na 14 stupňů severní šířky a 127 stupňů 30 minut východní délky. A od těchto chvil to znamenalo změnu kursu z 290 stupňů na 270. Čili od této chvíle plul celý svaz na západ prakticky rovnoběžně s kursem v tu dobu již začínajícím Tajfunem, místo toho, aby se Tajfunu vzdaloval. Paradoxem těchto chvil pak bylo, že celý tento svaz plul na západ, tedy rovnoběžně s kursem bouře, která se měnila na Tajfun, místo toho, aby se mu vzdaloval. A ještě horší bylo, protože rychlost svazu byla o tři až šest uzlů vyšší než rychlost Tajfunu, načas dokonce vznikl klamný dojem, že je moře o něco klidnější a že se tedy počasí začíná zlepšovat.
Celý svaz takto směrem na západ pak plul i v době kdy se setmělo. Vzhledem k tomu, že hladina moře byla již rozbouřená, musely lodi snížit rychlost a bylo už zřejmé, že místa ranního tankování ve stanovenou dobu už dosažena nebudou. Bylo 22.20, když admirál Halsey musel vše s tankováním změnit potřetí. Opět je určil na severozápad, ale na 7 hodin ráno a to do pozice 15 stupňů 30 minut severní šířky a 127 stupňů 40 minut východní délky. Admirál Halsey pak ve snaze najít poněkud klidnější vody, nařídil ve 23.07 letadlovým lodím a jejich doprovodu změnu kursu ze západního na jižní s tím, že ve dvě hodiny ráno 18. prosince se mají vrátit na severozápadní kurs. V zápisech je tak patrné, že všechna tato opatření ukazovala na fakt, jak zoufale se snažil admirál Halsey a jeho štáb najít východisko ze skutečně nepříznivé až zoufalé situace. Jenomže v tuto dobu to bylo jen neustálé tápání, neboť pořád chyběla ta klíčová informace o tom, kde se vlastně nachází centrum této rozvíjející se tropické bouře, Tajfunu, a kterým směrem postupuje. A právě jen vinou této nejistoty se mohlo stát, že ten základní severozápadní kurs, kterého se 38. Operační svaz po většinu svého času držel, jej vedlo postupujícímu Tajfunu přímo do „chřtánu“, do cesty.
Bylo, dle historického zápisu, půl třetí ráno, dne 18. prosince, když se admirál Halsey a jeho náčelník štábu kontraadmirál Carney a fregatní kapitán Kosco znovu sklonili nad povětrnostní mi mapami a znovu vše kontrolovali. Celkem hodinu a půl se poté radili, nepadlo ale vůbec žádné, zásadní, rozhodnutí. Již v 5 hodin rána pak admirál Halsey přece jenom zrušil tankování stanovené na sedmou hodinu a nařídil pak všem operačním skupinám, aby pokračovaly v jižním kursu rychlostí 15 uzlů a PHM pak doplňovaly ihned, jak to bude jen trochu možné. Když se pak o to některá plavidla v ranních hodinách přece jen pokusila, velmi rychle se ukazovalo, že je to zcela nemožné.
A tak ač velice nerad, byl prý admirál Halsey nucen od dalších pokusů o tankování PHM zcela upustit.
Bylo po deváté hodině když Halsey odeslal generálu MacArthurovi depeši, ve které mu sděloval, jaká je situace, a zároveň upozorňoval, že 38. operační svaz nebude prostě schopen, 19. prosince napadnout ostrov Luzon.
V té době již vítr dosahoval rychlosti 66 až 77 kilometrů za hodinu a barometr povážlivě klesal. Tohle vše prý ještě samo o sobě stále nebylo nějakým jednoznačným důkazem, že se blíží Tajfun. Jak později vypověděl aerolog, fregatní kapitán Kosco, teprve až po desáté hodině, když tlak poté prudce poklesl, začal se obávat, že přichází něco velice zlého a nepříjemného, neboť tak náhlý pokles tlaku byl typický jen a jen právě pro Tajfun. Již po desáté hodině bylo též poprvé zaznamenáno, že se vítr začíná totiž točit, a to už bylo zcela neklamnou známkou Tajfunu. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 396., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„Těsně před polednem admirál Halsey nařídil všem lodím svazu, aby si podle vlastního uvážení zvolily nejbezpečnější kurs a rychlost, což znamenalo zrušení do té doby s největším úsilím udržované formace. Toto rozhodnutí odpovídalo ověřené zkušenosti mnoha generací mořeplavců, kteří dobře věděli, že když burácejí živly, je třeba vzdát marný boj a nechat loď, ať si sama hledá cestu k záchraně. I když tento rozkaz měl být vzhledem k celkovému vývoji událostí vydán podstatně dřív, i tak řadu lodí zachránil. ´Nemůžete bojovat s Tajfunem,´ - prohlásil velitel torpédoborce Hickox korvetní kapitán J. H. Warrack, stejného názoru byl i velitel Kwajaleinu kapitán R. C. Warrack a mnoho dalších velících důstojníků. Naštěstí.“

A to se již situace skutečně stávala velice kritickou. Zvláště pak menší plavidla, jako byly lehké a eskortní letadlové lodi a také torpédoborce, se náhle ocitaly ve smrtelných nebezpečích. Ostatně čtěme dál.
Celé clony deště se tehdy valily z oblohy a oslepovaly všechny. Dle zápisů byla viditelnost maximálně tak na 400 metrů, jenomže v některých okamžicích tohoto dění se prý nedalo dohlédnout dál než na metr dva metry. Byl to tehdy jen radar – pokud ještě fungoval - co zabraňovalo kolizím. Hrůzné větrné smrště vůbec nedovolovaly se zdržovat na odkrytých místech, řadu hlídek nezbylo velitelům než zcela stáhnout, a pokud se námořník na letadlové lodi musel vydat na letovou palubu, musel se doslova plazit po břiše. Štěstí pak měly samozřejmě těžké bitevní a letadlové lodi a také tankery zatížené desítkami tisíc tun nafty, které byly náporu živlů jakžtakž schopny čelit, ale ani na těchto palubách nebylo vůbec nikomu nic ke smíchu.
Tak třeba i taková vlajková loď New Jersey, loď o výtlaku 46 000 tun, se dle zápisů a podle vyjádření jejího velitele C. F. Holdena, zmítala jako kanoe, a jak dále ještě dodal: „stoly, židle a všechno neupevněné zařízení muselo být přivazováno, my jsme poletovali od jedné překážky ke druhé a v obrovském rámusu nebylo slyšet vlastního slova“. Těžké letadlové lodi sice tehdy nepřišly o žádné ze svých, velice potřebných letadel, ale čemu byly nuceny vzdorovat, tak o tom vypovídají fakta, že například přes letovou palubu Hancocku, vlajkovou loď viceadmirála McCaina, za normální situace se nacházející 17 metrů nad hladinou, se tehdy převalovala voda oceánu.

Vice Admiral John S McCain_Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/John_S._McCain_Sr.


Byl to dle zápisů zřejmě jižní kurs, na který tehdy loďstvo přešlo v posledních hodinách před tím, než je dostihl hlavní nápor tohoto rozběsněného živlu, který je s největší pravděpodobností uchránil od daleko větší pohromy, než k jaké došlo. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 397., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„Centrum bouře minulo oblast, v níž se nacházelo nejpočetnější uskupení lodí, ve vzdálenosti asi 37 mil severně. Ale vzhledem k tomu, že se 38. operační svaz i Acuffova zásobovací skupina rozptýlily na ploše kolem 2 500 čtverečních mil, řada plavidel se ocitla v těsné blízkosti ´oka´ tajfunu. Některé letadlové lodi je jasně zachytily na svých radarových obrazovkách. Fotografie pořízené v těchto okamžicích z obrazovky Waspu byly zřejmě prvními na světě, které tento děsivý přírodní úkaz zaznamenaly. Posádka cisternové lodi Mascoma při této příležitosti zažila něco, co žádný z námořníků nezapomněl do smrti: loď se dostala přímo do oka Tajfunu, na okamžik bylo vidět jasně modré nebe a pak přišly nárazy obrovitých vln ze všech stran. Vířící vítr dosahoval ve svých poryvech rychlosti více než 180 kilometrů za hodinu. Mascoma přežila úplným zázrakem.“


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


viewtopic.php?t=8051&start=680