Rytíř - zbraně, zbroj, taktika

[Alchymista]

"Encyklopedie zbraní a zbroje" uvádza řemdich/řemdih ako jedno z označení pre druh bijáku používaný v Európe, ktorý sa vyznačuje tým, že ostnatá guľa je upevnená na krátkej rukoväti pomocou reťaze.
Biják je potom definovaný tým, že úderný predmet je ku krátkej alebo dlhej rukoväti pripevnený pohyblivým kĺbovým závesom.

Z toho je zrejmé, že biják je označenie celej skupiny zbraní jazdeckých i pechotných, kým řemdich je označenie jedného druhu zbrane, používanej v určitej oblasti (v Európe).

Názvoslovie stredovekých chladných zbraní (a zbroje) je v češtine i v slovenčine zjavne nedostatočné a nepresné, čo okrem iného vyplýva aj z faktu, že neexistuje priama jazyková náväznosť medzi súčasným (moderným) jazykom a jazykom používaným v období, keď boli tieto zbrane prakticky používané. Písomné pramene sú nedostatočné pre presné popisy a identifikáciu popisovaných zbraní. Nejaké encyklopedické dielo (v použiteľnej češtine alebo dokonca v slovenčine :-) ) z obdobia, keď sa tieto zbrane prakticky používali, neexistuje, pokiaľ sa v kronikách vyskytujú popisy, názvy sú uvádzané spravila nemecky, latinsky, alebo na slovenskom území - maďarsky...

[Geo]

A co je v tom za rozpor? Jinde jsou tyto zbraně uváděny pod obecným názvem "úderné". Šlo o zbraně s různě tvarovanou hlavicí, pobité hřeby, nasazené na delším ratišti nebo zavěšené na řetězu. Ale ať už se mluví o bijácích, drtících, nebo úderných zbraních jde stále o totéž. Jsou to kladiva, palcáty, sekery s jedním koncem kladivovitým, řemdyhy, kropáče atd. Prostě nástroje, které byly schopny drtit pancíř.
Je to něco podobného jako u sudlice. Sudlice je ryze český pojem bez pevného vymezení. Pod tímto názvem (zhruba) jsou označovány dřevcové sečné a bodné zbraně lišící se od kopí.
(Doporučuji - Klučina/Romaňák Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby)

[Alchymista]

Zbrane úderné (tiež "tupé") sú zrejme širší pojem ako biják.
Palcáty a bojové kladivá všetkých druhov by som k bijákom nepriraďoval - líšia sa práve tým, že úderná časť je k rukoväti pripojená pevne, kým u bijákov pohyblivo.

(Uvedenú knihu mám, vydanie z roku 1983).

[Geo]

Nechci být nezdvořilý, ale teď už "mlátíme prázdnou slámu".
Rozlišování jednotlivých zbraní do skupin a podskupin mi připadá kontraproduktivní a nepřesné. Autoři, kteří se věnují této problematice používají různou terminologii, ač mluví o tomtéž. A to už nemluvím o nadšencích s oblasti historického šermu, kteří si v tomto směru vytvářejí vlastní fantastický svět.(Ne že bych proti nim něco měl.)
Rozdělování na bijáky a ostatní mi připadá nesmyslné. Společnou vlastností těchto válečných nástrojů je schopnost drtit plátovou zbroj.
Se středověkým názvoslovím je to velice problematické a brát jej doslova není to pravé. Autoři často uvádějí velikosti vojsk v latinských názvech,(legium, kohortum,thrax atd.), ale při blížším zkoumání se ukáže, že je to jen ve smyslu oddí,l a např. s velikostí jednotky to nemá nic společného.
Stejně tak u názvů oblastních jsou tak velké rozdíly, že je jen velice těžko určitelné o čem autor hovoří. Např. sekera švejcarka byla v českých zemích oblíbenou zbraní, ale její název se používal pouze zde. V ostatních zemích byla daleko spíš známa jako česká sekera. Patrně právě pro její oblibu v této oblasti Evropy.

[Dzin]

Takže terminologie tedy není v tomto případě nijak evidentně striktní a není třeba si lámat hlavu s tím, kdy použiji název řemdih a kdy biják.

[asd1937]

Přiznám se, že tohle teda rozhodně není můj obor. Z tohoco jsem vyčetl jsem pochopil, že biják je kategorie do které patří i řemdih, ale i další podobné zbraně.Takže když se řekne biják tak není dáno, že to musí být řemdih.

[Geo]

Pánové, jsem téhož názoru.

[sego13]

ja by som predsa len skusil opytat sa Alchymistu, ako by slovo 'řemdih' prelozil do slovenciny

ja som tuto otazku riesil s kolegami v praci a neprisli sme k ziadnemu rozumnemu zaveru

[Alchymista]

Zrejme neexistuje ekvivalent - slovenská terminológia pre stredoveké chladné zbrane a zbroj je výrazne chudobnejšia ako česká, čo je dôsledok odlišného historického vývoja na oboch územiach.
Pokiaľ by taká nutnosť vyvstala, asi by som použil takýto spôsob: biják ("řemdih").

[kacermiroslav]

ŘEMDIH (neboli Biják) - Obvykle je tvořen údernou částí, násadou a řetězem, přičemž údernou částí byla nejčastěji ostnatá kovová koule. Řetěz mohl dosahovat až metrové délky.
Výhody
- síla nárazu se nepřenáší na rukojet
- dá se jen těžko blokovat štítem
- ve stálém pohybu poskytuje uživateli určitou ochranu
Nevýhody
- potřebný prostor k rozmáchnutí
- větší pravděpodobnost ublížení spolubojovníků poblíž (v těsných řadách)
- hůře ovladatelný než u pevných ručních zbraní (přesnost atd.)

[Rosomak]

Biják je správnější označení, řemdih je jeho levnější podvarianta (místo drahého řetězu se použil kus řemene, což pro lid bylo levné a rychle dostupné).
Biják se vyvinul z cepu (ten znali již v Egyptě, na některých vyobrazeních jsou tři břevna - menší pohyblivá část - cep byl součástí insignie moci společně s berlou).

Biják se vzhledem k jeho způsobu použití prosadil především jako turnajová zbraň, např. u gladiátorů těžkooděnců, v novověku se po zákazu gladiátorských zápasů v roce 400 n.l. vrací v desátém století ve Francii.
Biják měl buď jeden nebo dva řetězy s koulemi, ale účinnost jedné je mnohem vyšší, větší počet koulí měl zbraň odlehčit a způsobit zranění protivníka. Ale zacházení s větším počtem volných koulí není snadné.
Také fyzické nároky jsou hodně značné oproti jiným zbraním.

[Thór]

K tématu biják,řemdih, jsem zjistil toto:

Řemdih je středověká zbraň (používána hlavně v 13. až 15. st.), proslavena v Čechách zejména husity. Obvykle má řemdih údernou část (nejčastěji ve formě ostnité kovové koule, kterých může být i několik) připevněnou k násadě až 1 m dlouhým řetězem. Existují ale různé varianty. Jako řemdih je často chybně nazýván kropáč. Jako úderné hlavice se často používaly i ostré železné hranoly nebo jiné těžké části železa, které měl kovář po ruce. Anglicky se nazývá morningstar (neplést si s Morgernstern, což je jiná zbraň), má též poetický název Jitřenka. Výhody:
• Na rozdíl od meče nebo palcátu se síla nárazu nepřenáší do rukojeti.
• Je obtížného ho blokovat štítem.
• Pokud je v pohybu, tak poskytuje svému uživateli určitou ochranu.
nevýhody:
• Potřebuje místo k rozmáchnutí.
• Větší pravděpodobnost zasažení spolubojovníků.
• Obtížnější ovládání než u pevných zbraní.

Kropáč (též hvězda, morgenštern, méně obvykle jitřenka) je středověká zbraň v podobě palice s ostny. Nejčastěji má dlouhý bodec na vršku hlavy a řadu menších bodců po stranách. Existuje varianta jezdecká (jednoruční, s kratší násadou) i pěchotní (obouruční, s dlouhou násadou).
Kropáč bývá velice často označován jako řemdih, tato záměna má původ v překladu z angličtiny (morningstar), případně němčiny (Morgenstern). V obou jazycích je řemdih řazen mezi vojenské cepy (military flail v angličtině a Kriegsflegel v němčině), nicméně jako morningstar / morgenstern bývá někdy označována samotná ostnatá koule na konci řetězu řemdihu. Tak často dochází k zjednodušenému označování celé zbraně tímto názvem.

Dále jsem zjistil, že pro řemdih se také používal název biják, takže jde o jedu a tu samou zbraň.


kropáč.


řemdih.

[Koniaash]

Chyba pardon, nedočetl jsem veškeré přízpěvky, tak jsem opakoval,

[Rase]

Lukáš Lukášek napsal:
"Dokázal by mi někdo poradit, jak dlouho zabralo mečíři vyrobit meč, či jak dlouho mohla zase zbroj trvat platnéři? Na problematiku často narážím a takřka nic o ní nevím... Předem děkuji za odpovědi!"

Kryštof Šámal odpověděl:
"To jsou super otázky, ale prameny na ně přináší proměnlivé a neuspokojivé odpovědi. A moderní experimenty zas mají obvykle docela jiné vstupní hodnoty, ale budu moc rád, když mě někdo doplní. Ale abych jen netáral, přihodím story objednávky jedné stovky "plných" zbrojí pro osobní družinu Alessandra Sforzy, vévody z Pesara. Objednal je u proslulých milánských Missagliů v 60. letech 15. století. Domluvená cena je po 200 lirách za zbroj, přičemž ve stejné době víme, že broušení a leštění zbroje vychází kolem 5 lir za zbroj. Známe taky další objednávky z té doby (například Sigismondo Malatesta objednal po 75 lirách za kus, nějaká je také u Piera Innocenza z Faerna, který slíbil dodat 10 nových plných zbrojí ve francouzském stylu po 32 lirách za komplet). Dá se tedy odhadovat, že - broušení a leštění může vyjít jako podstatná část nákladu (a tedy i časového), ale i že objednávka Alessandra Sforzy nebyl žádný lowcost, ba spíše naopak. Vše vypadalo krásně, jenže tempo, ve kterém zbroje vznikaly (tedy cca 4 denně), bylo podle Sforzy naprosto nedostačující. Tak kontaktoval milánského vévodu, aby nechal záležitost prověřit. Ten tedy poslal nějakého úředníka, podle všeho nepopulárního puntíčkáře, Angela Simonettu, aby záležitost prověřil a napravil. Ukázalo se, že ta šnečí rychlost produkce je způsobena tím, že Alessandrovi lidé nejsou schopní se včas dostavit na měření a zkoušky. Načež byla nastavena dohoda a pořadník, na základě kterého byli pro Sforzovu objednávku vyhrazeni tři platnéři, každý s rychlostí produkce cca 6 kompletů denně. Missagliové v tomhle zkrátka hráli prim - ono vlastnit železné doly za městem, většinu platnéřských dílen, brusíren a leštíren a ještě nemuset platit daně, je přecijen dobrá kombinace. Ale přináší to podle mě víc otázek, jako 'jak ty zbroje vyráběli?' 'Jaký všechny kroky dělal kterej řemeslník?' 'kolik pomocníků má jeden platnéř a jakých?' A tak podobně. Pro ilustraci Alessandro Sforza na obraze od Rogiera van der Weyden."

Clary Aldringen doplnil:
"Jak už zmínil Kryštof Šámal, čepele na meče se vozily z Pasova, kde se vyráběly už téměř průmyslově (a to na rozdíl od Missagliů nedisponoval žádnou vstupní surovinou pro výrobu mečů, tj. ani železnou rudou, ani dřevěným uhlím). Jeden jediný kupec při jedné cestě do Čech zvládl přivézt zhruba 2000 čepelí a zdejší mečíři už tyto čepele pouze osazovali a patřili spíše k chudším řemeslníkům. Že "výroba" mohla být značně rychlá, lze dovodit např. i z toho, že v době vrcholících husitských válek, v roce 1429, kdy jistě byla poptávka po zbraních značná, bylo na Starém Městě pražském 5 mečířů a v Táboře 1."

Jindřich Figura k mečům:
"Jak píše kolega velmi dobře o výrobě celoplátů, já zase můžu popsat výrobu sečných zbraní. Záleží jaké meče, v jaké době a pro koho. Pokud dnes vyrábím od výkovků ve výhni, broušení na el. nástrojích tak cca nejprostější meč 14-15 stol. cca 25 hodin. Od konce 13. stol. proběhlo něco jako průmyslová revoluce středověku a zbraně vyráběli specialisté. Například čepele z Pasova se posílali v sériích na lodích po 10 000 kusů cca. Tyto se pak dodělávali na místě. Například cestou (u nás v Budějcích). Proto rozlišit kolik přesně hodin to trvalo je těžko říct. Tehdy měli buchary, přípravky, pomocníky, vodou točené brusné nástroje, takže prostý meč se mohl dát vyrobit za ještě kratší dobu než je moje hodnota 25 hodin. To jak dlouho trvalo vyrobit složité raně středověké svářkové meče je více studií (Bárta a kol.) Vyrobit meč ve vrcholném středověku byla už manufakturní realita a přeprodávání polotovarů, nízká cena a láce. Na druhou stranu luxusní výrobky dvorních výrobců zbraní, které stáli závratné sumy a byli od začátku vyráběny jako drahé luxusní a zřejmě v jednom místě, ale opět kolektivem."

https://www.facebook.com/groups/ceskyst ... 872451527/

První dva odpovídající osobně znám, tak se myslím nebudou zlobit za trochu archivace. Na facebooku by ty zajímavé informace zapadly.