Hanriot HD.1

[kacermiroslav]

Hanriot HD.1
Francouzské stíhací letadlo WW1
nasazeno 1916 – 1918


Hanriot HD.1 útočí na německý pozorovací balón


VÝVOJ
Mnoho z letadel přijatých v průběhu války se po bojových zkušenostech jevila, jako ne zcela vhodná a zdařilá. To bylo mnohdy zapříčiněno spěchem, v kterém byla tvořena. V danou chvíli se jevila jako zdařilá a krátké zkoušky mnohdy neprokázali nějak závažné nedostatky. V dnešní době by se dalo říct, že se vzhledem k časovému presu, se prováděl vývoj teorií pokusů a omylů. Ty méně úspěšné konstrukce pak v bojových podmínkách vydrželi pouze pár měsíců a těch bylo bohužel více. Ovšem existovali i výjimky. Někdy bylo do výzbroje přijato letadlo nejen podařené, ale i lepší, než dokázala nabídnout konkurence. Pak hrály roli i jiné hodnoty, než jen srovnání výkonů. Například neochota měnit již zaběhnutou sériovou výrobu, nebo boj s daleko dravějším konkurentem. Takovýto neúspěch málem potkal velmi zdařilou konstrukci francouzského typu továrny Hanriot (Société des monoplans Hanriotú, která se v roce 1913 ocitla v konkurzu, a kterou nakonec zachránila úspěšná kariéra v dalších spojeneckých zemích.



V roce 1916 se společnost Hanriot spojila s Pierrem Dupontem, aby postavili nový letoun. Hanriot se podílela na licenční výrobě britského stroje Sopwith 1 ½ Strutter, ze kterého si vzala určitý základ pro svoji novou konstrukci. Nový stroj byl poprvé zalétán v červnu roku 1916. Horní křídlo měl o výrazném vzepětí a výzbroj byla soustředěna do jednoho synchronizovaného kulometu. Kromě standardní výzbroje měl stroj i výborné letové vlastnosti. Jedinou slabinou tak byl pouze motor, což byl rotační devítiválec Le Rhóne 9JB o výkonu 120 k. Ten byl určen pro již sériově stavěné Nieuporty, takže nebyl úplně zcela přizpůsoben pro novou konstrukci, navíc tou dobou existovala již řada silnějších motorů, ale ty byly určeny pro jiné stroje (například SPAD 7).




BOJOVÉ NASAZENÍ
Nové Hanrioty sice nebyly přijaty francouzským letectvem, které dalo přednost SPADům 7, ale byl povolen případný vývoz nebo licenční výroba do spojeneckých zemí. Jednou s zemí, kterým se novinka líbila byla Itálie, která si objednala licenční výrobu, jež prováděla továrna Nieuport-Macchi. Ta vyráběla v licenci stavěné Nieuporty 17 a Hanriot HD.1 je měl nahradit. Výroba se rychle rozběhla a do konce roku 1918 dala 831 ks z 1.700 ks původně objednaných. První sériové stroje byly k jednotkám dodávány od léta 1917 a záhy se staly u pilotů velmi oblíbenými. V určitou dobu tvořili výzbroj 16 z 18 stíhacích perutí. V létě roku 1917 si tento úspěšný typ objednali u mateřského závodu Hanriot i Belgičané (v množství 125 ks), a právě na nich létali i jejich nejúspěšnější esa. Italské HD-1 byly nejčastěji nasazovány na alpské a benátské frontě, kde byli rakouskými letci často zaměňovány za Sopwithy. Dále se vyskytovaly na Makedonské a Albánské frontě. Asi nejznámější letecký souboj na strojích HD.1 se udal 26.prosince 1917, kdy skupinka italských pilotů sestřelila 11 německých průzkumných letounů bez vlastních ztrát.

Menší množství strojů HD.1 si objednala i US Navy (asi 100 ks). Tam například v roce 1919 vzlétaly stroje HD.2 ze startovací rampy, která byla umístěna na palubě bitevní lodě USS Mississippi. Po válce zakoupilo Švýcarsko z italských zásob 16 strojů pro své potřeby. Další stroje byly prodány do Ekvádoru a Venezuely.

Na počátku roku 1918 byla belgickým pilotům nabídnuta možnost přejít na novější, proslulé Camely, ale ti si raději ponechali osvědčené Hanrioty HD.1. Poměrně úspěšná kariéra na stroj, který byl mateřskou zemí zamítnut.

Největším leteckým esem na strojích HD.1 byl Belgičan Willy Coppens (*1892 - +1986), který na něm dosáhl všech svých 37 sestřelů (3 letouny a 34 balonů). Dalšími leteckými esy na HD.1 byl například Ital Flavio Baracchini (*1895 - +1928), který na něm dosáhl 13 ze svých 21 ověřených vzdušných vítězství.

V některých zemích se Hanrioty udrželi ve službě ještě dlouhá léta po válce. Například v Itálii byly vyřazeny až v roce 1925 a řadě dalších zemích vydrželi v činné službě až do roku 1930 a to i přesto, že již koncem WW1 se objevila řada strojů, která měla lepší výkony než HD.1.



DALŠÍ TYPY

Hanriot HD.2
Z pozemního modelu HD-1 vznikla i plováková verze, která byla označena jako HD.2. Ta byla vybavena silnějším motorem Clerget. Přestože jich nebylo postaveno příliš (spotřeba u námořních modelů nebyla tak vysoká), i tak se dočkali dalšího zahraničního uživatele a to USA. Celkem bylo vyrobeno asi 100 ks námořní verze.


Hanriot HD.7
Na základě kritizovaného slabého motoru byly prováděny mnohé pokusy osadit stroj HD.1 silnější jednotkou. Tak byl použit motor Le Rhóne 9Jby o výkonu 130 k. Jeden stroj byl osazen motorem Gnome Monosoupape o výkonu 150 k a další pokusně motory o výkonu 170 k. Stroj HD.7 tak vznikl postupným vývojem z HD.1. Při testech v roce 1918 dosáhl rychlosti 214 km/h, ale rychle se blížící konec války zastavil další jeho vývoj. Zůstalo tedy jen u prototypu.


TTD _ Hanriot HD.1
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 8,70 m
* Délka: 5,84 m
* Výška: 2,55 m
* Hmotnost prázdného letounu: 395 kg (407 kg)
* Vzletová hmotnost: 600 kg
* Maximální rychlost: 185 km / h na úrovni moře
* Výzbroj: 1 - 2x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm
* Dostup: 6.250 m (6.400 m)
* Stoupavost: 3.000 m / 11 min
* Vytrvalost: 2,5 h (550 km)
* Motor / Výkon: Le Rhóne 9Jb / 120 k
* Vyrobeno kusů: 831 ks (fa Macchi – Itálie)
125 ks (fa Hanriot – vyrobeno pro Belgii)
(+ cca 100 ks námořní verze HD.2)
* Uživatelé: Itálie, Belgie, Švýcarsko, USA, Ekvádor, Venezuela



Zdroje:
Stíhací letadla 1914 – 18, 1.díl – Zbyněk Válka – 2000
Vojenská letadla – Václav Němeček - 1989
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Navzdory tomu, že francouzská armáda považovala HD.1 za „nadbytečný“ v době, kdy již zaváděla SPADy, britské a francouzské námořní síly jej krátce později převzaly pouze v omezeném množství. Hlavní zvrat v osudu typu nastal s jeho vývozem a licenční výrobou v Itálii.

V Itálii byl HD.1 jedním z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších stíhacích letounů během války. Italský Corpo Aeronautico Militare nejen že převzal francouzské dodávky, ale hlavně jej začal vyrábět ve velkém pod licencí společnosti Nieuport-Macchi ve Varese, kde bylo vyrobeno přibližně 831 kusů, což převýšilo počet letounů postavených ve Francii.

Italové považovali HD.1 za stroj rovnoměrně vyvážený mezi obratností, výkony a spolehlivostí – a to až natolik, že se stal jejich standardním stíhacím typem. V listopadu 1918 byl HD.1 využíván v 16 z 18 italských operačních stíhacích perutí, tedy prakticky ve všech klíčových jednotkách letecké obrany a vzdušného boje nad italskou frontou. Tato dominance v italské službě ukazuje, že HD.1 dokázal konkurovat i pozdějším, jinak technicky atraktivnějším typům, jako byl SPAD S.XIII.

Belgické letectvo si HD.1 rovněž oblíbilo a typ se stal základním stíhacím strojem belgických perutí. Nejvýraznějším belgickým letcem, který s HD.1 létal, byl Willy Coppens de Houthulst, špičkový „eso“ WW1, který si většinu svých vítězství připsal právě na tomto typu. Coppens dokonce prováděl mise likvidace pozorovacích balónů s upraveným HD.1 vybaveným kulometem Vickers, což potvrzuje jeho všestranné bojové využití.

Zajímavým detailem z provozu typu je rovněž jeho poválečný osud, který znamená, že HD.1 nezůstal pouze v ozbrojených silách během války, ale sloužil i v několika armádách po jejím skončení. Italská, belgická i švýcarská vojska využívala letouny i ve 20. letech 20. století, často jako výcvikové nebo spojovací stroje. Ve Spojených státech je také zaznamenána výroba nebo úprava až 10 exemplářů námořními dílnami U.S. Naval Aircraft Factory, které je používaly pro experimenty, výcvik a pokusy s platformami na lodích, včetně montáže dvojitých kulometů či plovoucích zařízení.

Další zajímavostí je, že několik málo HD.1 bylo dodáno i mimo hlavní evropské fronty – například do Ekvádoru či Paraguaye, a v meziválečném období se objevil i ve švýcarských ozbrojených silách. To svědčí o tom, že letoun měl provozní hodnotu natolik robustní a jednoduchou pro piloty, že byl vyhledáván i po skončení konfliktu, alespoň ve výcvikové roli.

[kacermiroslav]

Francouzský pilot sloužící u italských jednotek, poručík Franco Bordoni-Bisleri, který si získal reputaci díky sérii bojových úspěchů na severní italské frontě, v jednom referátu svého křídla poznamenal:

„HD.1 není nejrychlejší stroj, který jsem kdy pilotoval, ale je to ten, na kterém se cítím nejlépe při střetu s nepřátelskými letadly. Jeho manévrovatelnost je taková, že v ostrých zatáčkách jsem často vítězil nad protivníkem, který měl technicky výkonnější typ.“

Belgické „eso“ Willy Coppens de Houthulst, který se proslavil především jako lovec pozorovacích balónů, ve svých pamětech uvádí:

„Když jsem poprvé usedl do HD.1, byl jsem překvapen jeho elegantní ovladatelností. Začal jsem provádět manévry, které by ostatní stroje jen těžko zvládaly, a měl jsem pocit, že tento letoun rozumí pilotovi tak, jako málokterý jiný.“

Coppens si zejména cenil možnosti použít dvojité výzbroje (kulomet Vickers synchronizovaný s dalším pohyblivým), kterou jeho jednotka občas instalovala do upravených exemplářů – a o ní sám napsal:

„Zdvojené kulomety nám dávaly palebnou kadenci, kterou nepřítel často nepředpokládal. HD.1 se tak stal nejen obratným, ale i nebezpečným soupeřem ve vzduchu.“

Další dobová hlášení z italských operačních zpráv rovněž chválí celkové chování typu v obraně formací:

„Posádky hlásí, že HD.1 je schopen držet formaci v intenzivním leteckém boji a přes dobře koordinovanou palebnou podporu poskytuje dostatečnou ochranu průzkumným a bombardovacím letounům.“

Velitel jedné belgické eskadrilly, major Fernand Jacquet, který vedl své piloty v soubojích nad západní frontou, v jednom z operačních hlášení shrnul zkušenost s HD.1 následovně:

„HD.1 je stroj, který podporuje odvahu pilota. Je stabilní, věrný v náročných situacích a nikdy mě nezklamal během delších hlídek nad nepřátelským územím.“