Při překladu a publikování článků o Římských legiích, konkrétně u posledních čtyř Legio Gemina VII.,X.,XIII. A XIV.,jsem narazil na to co spojovalo tři z nich, konkrétně X.,XIII. a XIV.-tou legii.Tímto pojítkem, je bitva u Farsálu.Souboj, mezi bývalými spojenci Gaiem Juliem Caesarem a Gnaeem Pompeiem Magnem. Ač se v těchto dobách odehrávalo mnoho válečných konfliktů,tažení či konkrétních bitev, chci trochu šířeji popsat tuto, snad trochu i proto, že se v ní skvěle ukázal Caesar, jako geniální vojenský taktik a stratég.
Gaius Iulius Caesar ; (* 12. nebo 13.července, roku 100 př.n.l † 15. března roku 44př. n.l zavražděn v senátu). Julius Caesar, byl římským vojevůdcem a politikem a jedním z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v monarchii. Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar dále jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem. Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu.Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž byl zvolen doživotním diktátorem. Tím však podnítil Marca Junia Bruta a řadu dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zavraždili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovení republiky. Jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nového kola občanských válek, z něhož vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů.Mnoho z Caesarova života je nám známo z jeho vlastních Zápisků (Commentarii) z vojenských tažení. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sallustia či Cattulovy básně. Další podrobnosti o Caesarově životě byly zachyceny pozdějšími historiky – Appiánem, Suetoniem, Plútarchem, Cassiem Dionem a Strabónem.
Gnaeus Pompeius Magnus (* 29. září 106 př. n. l., † 28. září 48 př. n. l.), někdy zmiňován jako Pompeius Veliký, byl význačný vojevůdce a méně obratný politik na sklonku existence římské republiky. Ačkoli pocházel z italského venkova, jeho vojenské úspěchy, za něž mu diktátor Lucius Cornelius Sulla udělil cognomen Magnus – Veliký, mu zajistily místo mezi římskou nobilitou.Pompeius vystupoval jako úhlavní soupeř Marca Licinia Crassa a spojenec Gaia Julia Caesara. Tito tři muži ovládli politickou scénu v době pozdní římské republiky, když spolu uzavřeli tzv. první triumvirát. Po Crassově smrti se vzájemný vztah mezi Pompeiem a Caesarem změnil v nepřátelství, které posléze přerostlo v občanskou válku, v níž se utkali o vládu nad římským státem. Pompeius, podporovaný optimáty, konzervativní a tradicionalistickou frakcí v římském senátu, nakonec Caesarovi podlehl. Nato uprchl do Egypta, kde však byl úkladně zákeřně zavražděn.
Caesar,Pompeius,Crassus a první triumvirát
Třebaže si Pompeius s Crassem vzájemně nedůvěřovali, jejich rozhořčení je nakonec vehnalo do aliance s Caesarem. Podobně jako nároky Pompeiových veteránů byly v této době zamítnuty i požadavky Crassových klientů. Crassus proto uzavřel spojenectví s Caesarem, jenž se právě vrátil z Hispánie a hodlal kandidovat na úřad konzula pro rok 59 př. n. l. Caesar následně usmířil Crassa s Pompeiem a ti pak společně dopomohli Caesarovi k vytouženému konzulátu. Obdařen touto hodností Caesar prosadil nároky obou. Neformální svazek těchto tří mužů se od té doby nazývá prvním triumvirátem. Plútarchos cituje ve svém díle Catona mladšího, podle něhož Pompeiova tragédie netkvěla v tom, že byl poraženým nepřítelem Caesara, nýbrž že byl po tak dlouhou dobu Caesarovým přítelem a stoupencem. Spojenectví s Caesarem nevyneslo Pompeiovi pouze půdu pro veterány a schválení jeho opatření na Východě, ale také novou manželku, jíž se stala Caesarova jediná dcera Julie. Pompeius záhy zcela propadl své krásné ženě. Když si Caesar zajistil velení v Galii získáním prokonzulského imperia, Pompeiovi byla udělena správa Vzdálenější Hispánie (kterou ovšem vykonával prostřednictvím svých zástupců), dále mu byl v hodnosti curator annonae svěřen dohled nad kritickou zásobovací situací Říma obilím. Ačkoli si v této funkci počínal výtečně, politicky mu spojení s Crassem a Caesarem mnoho prospěchu nepřineslo.Nepřátelství optimátů k Pompeiovi ještě vzrostlo, když byl Cicero Caesarovým stoupencem Publiem Clodiem přinucen k odchodu do vyhnanství. Teprve když Clodius začal napadat samotného Pompeia, zasadil se Pompeius v roce 57 př. n. l. o povolání Cicerona zpět do Říma. Po svém návratu napřel vděčný Cicero své vyhlášené řečnické schopnosti k lichocení Pompeiovi, i přesto ale mnozí senátoři pohlíželi na Pompeia jako na zrádce pro jeho spolčení s Caesarem. Někteří jedinci se snažili Pompeia přesvědčit, že proti němu Crassus osnuje spiknutí. Objevovaly se též pověsti (zmiňované Plútarchem) o tom, že letitý dobyvatel ztratil zájem o veřejné záležitosti a raději dával přednost domácímu životu se svojí mladou manželkou. Pompeius byl v této době zaměstnán stavbou obří budovy, známé později jako Pompeiovo divadlo, jež se nacházela na Martově poli (Campus Martius) a která byla prvním divadlem, jaké bylo v Římě postaveno.Mezitím si Caesar svým vojenským géniem a velkolepými úspěchy v Galii vydobyl všeobecné uznání a slávu. Někdy kolem roku 56 př. n. l. se vzájemná pouta mezi triumviry oslabila. Caesar proto vyzval nejprve Crassa a po něm i Pompeia k tajnému setkání v severoitalském městě Lucca, kde triumvirové rozvážili svoji další strategii. Caesar už ovšem nevystupoval v roli podřízeného třetího partnera. V Lucce bylo sjednáno, že Pompeius a Crassus budou v roce 55 př. n. l. společně zastávat konzulát a Caesarovi bude prodlouženo jeho imperium o dalších pět let. Crassus měl po uplynutí funkčního období obdržet správu Sýrie (z níž hodlal vést válku proti Parthské říši), kdežto Pompeius měl nadále působit jako místodržitel Hispánie. Při prosazování těchto plánů se ale proti triumvirům zvedla silná opozice, zajištění Pompeiova a Crassova zvolení si tudíž vyžádalo značné finanční prostředky při podplácení voličů. Příznivci triumvirů pak obdrželi většinu ostatních významných úřadů. Současně probíhající násilnosti mezi Clodiem a jinými frakcemi vedly k vážným občanským nepokojům.
Rozpad triumvirátu
V roce 54 př. n. l. zemřela během porodu Pompeiova manželka Julie. Rok poté byl Crassus zabit v čele svého vojska Parthy v bitvě u Karrh. Spojenectví mezi Pompeiem a Caesarem navíc utrpělo několik dalších úderů. Římský lid považoval nyní Caesara za nejudatnějšího římského velitele, což Pompeia nepochybně hnětlo. Veřejný neklid v Římě vedl k úvahám, zda by Pompeius neměl být ustaven diktátorem k obnovení práva a pořádku. Tyto spekulace musely znepokojovat pro změnu Caesara. Po Juliině smrti se proto Caesar pokusil o obnovení manželské aliance s Pompeiem, když mu nabídl svoji praneteř Octavii (sestru Gaia Octavia, budoucího císaře Augusta). Pompeius však tentokrát odmítl. V roce 52. př.n.l. se místo toho oženil s Cornelií Metellou, dcerou Quinta Caecilia Metella Scipiona, jednoho z Caesarových nejzarytějších nepřátel. Touto událostí tak byla stvrzena prohlubující se roztržka mezi Pompeiem a Caesarem a Pompeiův pozvolný příklon k optimátům. Ti se rozhodli podporovat Pompeia, neboť ho považovali za menší ze dvou zel. V témže roce došlo k vraždě Publia Clodia a k požáru budovy římského senátu (Curria Hostilia) jíž podpálila rozvášněná římská lůza. Senátoři poté Pompeia požádali o obnovení klidu, přičemž si Pompeius počínal velice nemilosrdně. Během soudního líčení s Titem Anniem Milonem, který byl obviněn z vraždy Clodia, pronikli na Forum Pompeiovi vojáci, takže Cicero, který obhajoval Milona, nebyl schopen dokončit svoji řeč. Po nastolení pořádku však nedůvěřivý Cato mladší, obávající se poskytnout Pompeiovi diktátorskou pravomoc, vystoupil s návrhem ustavit Pompeia jediným konzulem (consul sine collega). Pompeiovi tak byly uděleny rozsáhlé, nikoli však neomezené kompetence.Zatímco se Caesar potýkal v Galii s Vercingetorigem, Pompeius prosadil sérii zákonů, jimiž šel na ruku konzervativním senátorům nepřátelským vůči Caesarovi. V rámci pokračujícího zavádění legislativních a vojenských reforem předložil Pompeius rovněž návrh zákona, kterým by bylo možné zpětně stíhat uplácení při volbách – tento čin byl Caesarovými příznivci správně interpretován jako pokus o Caesarovo předvolání k soudu po skončení jeho imperia. Pompeius dále zabránil Caesarovi ucházet se o konzulát in absentia, třebaže v minulosti byl takový postup mnohokrát připuštěn. Pokud by byl totiž Caesar zvolen, vyhnul by se takřka jisté obžalobě. Konečně v roce 51 př. n. l. Pompeius navrhl, aby Caesarovi nebyla dovolena účast na volbách, dokud nerozpustí svoji armádu. To by však Caesara ponechalo zcela bezbranného vůči jeho nepřátelům. Jak Cicero poznamenal, Pompeius se začal obávat Caesara. Konflikt mezi oběma muži byl od tohoto okamžiku neodvratný.
Chvilka před bitvou..........
Tímto shrnutím,jsme se dostali k závěrečnému dějství dramatu, která vyvrcholila na planině u Farsálu.Proč k ní vůbec došlo? Podsouvá se otázka, zda-li by vůbec došlo k rozkolu mezi Caesarem a Pompeiem, pokud by zůstala na živu Caesarova dcera a Pompeiova manželka Julia. Pompeius ji hluboce miloval a přes silné politické tlaky optimánů by zřejmě proti svému tchánovi neválčil. I když oba byli nesmírně ctižádostiví, Pompeius stál zcela viditelně v Caesarově stínu. Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že tato jediná smrt, změnila osud Římských dějin
Bitva u Farsálu....“Ave adcue vale“
Na planině při pravém břehu řeky Enipeos v Řecku proti sobě stála dvě vojska - na straně jedné vojsko Pompeiovo, na druhé straně vojsko Caesarovo.Sem, na tuto planinu, přivedl rozkol mezi dvěma muži, kteří byli dříve přátelé a spojenci, ba ještě více, spřízněni sňatkem 90 000 mužů. Mnozí z nich dychtiví boje, se neměli dalšího dne dožít. Hádés strnule vyčkával a převozník Chárón připravoval loďku pro nové zákazníky.........
Pompeius, který měl značnou početní převahu a byl přesvědčen o svém vítězství, se rozhodl, že svým silným jezdectvem zažene Caesarovu jízdu a pak rychlým útokem napadne jeho pravé křídlo.Vzhledem k početní převaze kterou měl, se tato úvaha jevila jako správná.Oba vojevůdci měli svá vojska rozestavěna do tří linií. Linie populárů ( Caesarova armáda) byly však díky menšímu počtu vojáků a Caesarově taktice řidší. Caesar však díky svému dobrému úsudku a včas a dobře vyhodnoceným informacím, odhalil Pomepeiův záměr (pro další průběh bitvy, se tato včasná informace jeví jako stěžejní) a vyčlenil ze svých pěších jednotek 6 elitních kohort (2 000 vojáků) a umístil je za svým pravým křídlem.(tento manévr zůstal Pompeiovi skryt a způsobil katastrofu). Když začala bitva, Pompeiova jízda skutečně zatlačila Caesarovu jízdu, ale když pokračovala v útoku na pravé křídlo Caesarova vojska, narazila na ony elitní kohorty, které prudce zaútočily a odrazily ji. Tím došlo k obnažení Pompeiova levého křídla, které postupující Caesarovy jednotky napadly z boku, tím ho překvapily a způsobily v jeho řadách zmatek. Tehdy Caesar nechal prostoupit svou třetí linii mezerami mezi vojáky prvních dvou linií a prudce zaútočil na Pompeiovy linie, čímž zlomil jeho odpor. Pompeius rychle ustoupil do tábora, ale Caesar se svými jednotkami jeho tábor dobil; nedovolil však vojákům plenit, nýbrž pronásledoval prchající torzo Pompeiových jednotek.Pompeius uprchl v přestrojení jen se třiceti jezdci na lodi mířící do Egypta, kam však již nedoplul - byl svými stoupenci 28. září zavražděn.Po bitvě u Farsálu zůstalo na bojišti 15.000 mrtvých a zraněných, 24.000 zajatých pompeiovců, ztráty na Caesarově vojsku činily pouhých 230 mrtvých a 2 000 zraněných. Po tomto drtivém vítězství přešly na Caesarovu stranu řecké provincie a protektoráty v Malé Asii, v rukou Pompeiových stoupenců zůstaly jen Afrika a Hispánie.
Rozbor bitvy........
V této poslední stati bych chtěl shrnout výše napsané. Caesar jako skvělý taktik nepodcenil „zpravodajskou“ stránku operace,čímž ještě před prvním zkřížením mečů získal rozhodující taktickou výhodu- věděl, co se chystá Pompeius udělat. Jeho protivník Pompeius, který byl zřejmě ukolébán svojí početní převahou, naopak neučinil nic, aby zjistil taktickou situaci nepřítele v poli. Tím mu uniklo „vyztužení“ Caesarova pravého křídla. Své jezdectvo pak vyslal „narazit do zdi“ aniž o tom věděl.Caesar naopak vytěžil z každého zvratu vše co se dalo.Poté co se Pompeiova jízda roztříštila o jeho pravé křídlo nezaváhal, z první čáry dotyku se vázal na protivníka, rozprášil jízdu která obnažila Pompeiovo levé křídlo a z chodu na ně z boku zaútočil. Způsobil tím zmatek a třetí linie Caesarových pěšáků vyrazila........dokonat dílo zkázy.Fatální ztráty Pompeiovy armády ještě znásobil tím, že se vázal na prchajícího protivníka, nenechal ho vytvořit obrannou linii a zcela ho rozprášil.Prostě vítězství dovedené do konce, byť poněkud krvavého.
Rozvrstvení sil, ztráty.........
Gaius Julius Caesar: 30 000 pěšáků, 1 000 jezdců. Ztráty 230 mrtvých, 2 000 raněných
Gnaeus Pompeius Magnus :60 000 pěšáků,7 000 jezdců. Ztráty 15 000 mrtvých a raněných
Doslov.
Doufám, že jsem se zhostil tohoto tématu alespoň průměrně a na případné dotazy, připomínky či dodatky k danému tématu se přímo „tetelím“.
Údaje čerpány z :
article by Jona Lendering ©
Oxford Library
Poznámky k bitvám starověku (moje)
Wikipedia
Samozřejmě se pokusím někde něco o tomto tématu vyškrábat......
