Airco DH.5

[kacermiroslav]

Airco (De Havilland) DH.5
Britské stíhací letadlo WW1
nasazeno 1916 – 1918



Airco DH.5


VÝVOJ
V průběhu Velké války se objevila celá řada projektů a konstrukcí, která měla zajistit lepší výhled pilota v přední polosféře, již jinak vadilo horní křídlo. Jedním z řešení se zdálo posunutí horního křídla směrem vzad. Podobně to vyřešil i Nieuport u svého trojplošníku. Konstruktér Geoffrey de Havilland užil této koncepce u svého nového stíhacího letounu, který provedl svůj první vzlet v srpnu 1916. Pohonnou jednotkou byl rotační motor o výkonu 110 k, s nímž stroj při dalších zkouškách v prosinci 1916 obstál a byl hodnocen vcelku příznivě. Jediné výtky byly na ne příliš dorbrou směrovou stabilitu, která byla vyřešena zvětšením ocasní plochy.

Ovšem záhadou je, proč byl do sériové výroby přijímán stroj, který sice byl obstojný, nicméně nemohl se srovnávat s konkurenčními stroji jako Nieuport Triplan nebo Sopwith Pup, které byly do série zaváděny ve stejné době. Britské královské letectvo objednalo nový DH.5 v dosud nevídaném množství, ale sériová výroba se ještě zdržela drobnými změnami. Například původně výkyvný kulomet byl dodatečně pevně zalafetován, dále se zlepšila aerodynamika trupu atd. Museli se také odstranit silné vibrace motoru, avšak tyto změny zvedly hmotnost letounu, která byla nyní o 100 kg vyšší, než u konkurenčního Pupu. Ovšem letové vlastnosti nebyli špatné, což však stačilo na dobu vzniku stroje, ne ale již v polovině následujícího roku.

Nový stroj byl vyráběn u mateřského podniku Airco (200 ks), ale také u British Caudron (50 ks), Darracq (200 ks) a March, Jones and Cribb (100 ks).




BOJOVÉ NASAZENÍ
Na frontu se DH.5 dostal v květnu 1917. Postupně byly zařazovány k Australským vzdušným silám (2. a 6.letka) a k Britským (24, 32, 41, 64, 68 a 205 letka). V bojových podmínkách trpěl DH.5 mnoha neduhy. Zejména pak při jeho slabém motoru a hmotnosti stroje, byl problém při bojových obratech, při kterých ztrácel výšku více než jeho soupeři. Navíc měl i špatnou stoupavost a malý dostup. To z něj rozhodně nečinilo, žádnýho velkého soupeře v pro tu dobu běžných těsných soubojích. Hned u první letky, kam byly nové stroje přiřazeny, se o nich nehovořilo zrovna lichotivě. Navíc se množili zprávy, které poukazovali na strukturální nepevnost (což u tak předimenzovaného draku bylo podivné), které sice byly nepravdivé, ale na pověsti nových strojů to moc nepřidalo.

V průběhu bitvy u Ypru si však DH.5 našel roli, pro kterou se hodil a to k bitevním úkolům. Ostatní stíhací stroje mu poskytovali ochranu při jeho útocích na pěchotu. Sice pod prudkou palbou byly jeho ztráty vysoké, ale v této roli se přesto náramně osvědčil. S letadlem se začalo počítat jako se strojem přímo určeným k těmto úkolů, takže například jim vybavena 64.peruť nacvičovala především orientaci v nízkých výškách. Tato jednotka také byla poslední, která vyřadila z prvních linií své DH.5 a nahradila je novými stroji (leden 1918). U ostatních perutí byli DH.5 vyřazeny již dříve, prakticky ihned po skončení těžkých bojů na sklonku roku 1917.

Nejúspěšnějším pilotem WW1 na strojích Airco DH.5 byl Arthur „Mary“ Coningham (*1895 - +1948), který na něm docílil 9 ze svých celkových 14 vzdušných vítězství.



TTD _ Airco (De Havilland) DH.5
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 7,82 m
* Délka: 6,71 m
* Výška: 2,78 m
* Hmotnost prázdného letounu: 458 kg
* Vzletová hmotnost: 676 kg
* Maximální rychlost: 164 km / h
* Výzbroj: 1 - 2x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm, 45 kg bomb
* Dostup: 4.880 m
* Stoupavost: 3.000 m / 12 min (4.500 m / 27 min 30 sec)
* Vytrvalost: 2,75 h
* Motor / Výkon: Le Rhóne 6J / 110 k
* Vyrobeno kusů: 552 ks
* Uživatelé: Velká Británie, Austrálie


Zdroje:
Stíhací letadla 1914 – 18, 1.díl – Zbyněk Válka – 2000
Vojenská letadla – Václav Němeček - 1989
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org

[Hans S.]

Jediné výtky byly na směrovou nestabilitu, která byla vyřešena zvětšením ocasní plochy.

Drobná výtka, kterou nezmiňuji poprvé: Letoun nebyl směrově nestabilní, byl pouze nedostatečně stabilní. Pokud by skutečně byl nestabilní, stal by se v podstatě neřiditelným. Správné označení je nedostatečná stabilita, nebo špatná..mizerná stabilita - ale důležité je právě ono slovo stabilita. Nestabilita představuje pro letoun trochu jiný stav.
Ano, najdeš ve většině zdrojů "nestabilitu", "unstable"..atd., ale to je důsledek nevědomosti autorů dané literatury. Nestabilní letadla jsou produktem až moderní doby a řídí je počítače.
Tak na to dej prosím příště pozor

[kacermiroslav]

Budu se snažit...Bohužel jsem taky jaksi pouze "autor literatury" a tak píšu dle zdrojů. Pokud jsou tam chyby tohoto rázu, tak je většinou nedokážu odhalit. Ale jsem rád, že Ty jako tradiční přispěvatel na téma těchto článků, mě opravíš:-)

[kacermiroslav]

Operační nasazení letounu Airco DH.5
Letoun Airco DH.5 vstoupil do operační služby u Royal Flying Corps na jaře roku 1917, tedy v období, kdy se britské letectvo nacházelo pod silným tlakem německých stíhacích jednotek vyzbrojených moderními Albatrosy řad D.III a D.V. Zatímco konstrukce DH.5 vznikala již v roce 1916 jako odpověď na zkušenosti z poziční války a potřebu lepšího výhledu pilota při spolupráci s pozemními jednotkami, jeho skutečné bojové nasazení proběhlo v odlišné taktické realitě, než s jakou konstruktéři původně počítali. DH.5 byl postupně zaveden do výzbroje několika perutí RFC, mezi nimi zejména No. 3 Squadron, No. 4 Squadron, No. 19 Squadron, No. 24 Squadron a No. 29 Squadron. Tyto jednotky operovaly převážně na západní frontě, v prostoru severní Francie a Belgie, kde byly nasazeny k širokému spektru úkolů – od stíhací ochrany vlastních průzkumných letounů, přes hlídkování nad frontou, až po přímou podporu pozemních vojsk. V praxi se však ukázalo, že DH.5 není ideálním čistokrevným stíhačem. Jeho relativně slabý motor a nižší maximální rychlost znamenaly, že v klasických manévrových soubojích s německými stíhacími letouny ztrácel výkonnostní výhodu. Na druhou stranu se velmi dobře uplatnil v nízkých a středních výškách, kde mohl využít výborný výhled z kabiny a stabilní letové vlastnosti. Právě v této roli se DH.5 osvědčil při doprovodu dělostřeleckých pozorovacích letounů, při hlídkování nad zákopy a při útocích na pozemní cíle. Během roku 1917 byl DH.5 intenzivně nasazován v období britských ofenziv, včetně bitvy u Arrasu a následných operací ve Flandrech. V těchto bojích se projevila jeho schopnost udržet přesnou palbu při střemhlavých útocích a relativně klidné chování při nízké rychlosti, což bylo při útocích na zákopové linie a kolony velmi ceněno.

Zkušenosti pilotů a hodnocení v provozu
Z dobových svědectví pilotů RFC vyplývá, že vztah k letounu Airco DH.5 byl rozporuplný. Mnozí piloti oceňovali jeho stabilitu, předvídatelné chování a především výborný výhled směrem dopředu a dolů, který byl v ostrém kontrastu s jinými dvouplošníky té doby, kde horní křídlo často výrazně omezovalo výhled při boji i přistání. Piloti popisovali DH.5 jako letoun, který „odpouští chyby“ a je vhodný i pro méně zkušené letce. To bylo důležité zejména v roce 1917, kdy RFC trpělo vysokými ztrátami a do bojových jednotek přicházeli piloti s omezeným výcvikem. Stroj byl považován za relativně bezpečný při přistání a méně náchylný k náhlým vývrtkám než některé jiné typy. Na druhé straně však piloti často kritizovali jeho nedostatek výkonu, zejména při stoupání a v boji ve větších výškách. V porovnání s německými Albatrosy působil DH.5 těžkopádně a byl nucen spoléhat spíše na týmovou taktiku než na individuální manévrový boj. Zkušenější piloti jej proto vnímali spíše jako přechodné řešení než jako plnohodnotnou stíhačku nové generace. Významným rysem byla i skutečnost, že DH.5 nebyl oblíbeným strojem mezi esy, která preferovala agresivní, výkonné a obratné letouny. Přesto však řada pilotů uznávala, že v rukou disciplinované jednotky a při správném taktickém použití dokázal DH.5 plnit své úkoly spolehlivě a s relativně nízkými ztrátami.

Konkrétní bojové epizody a taktické použití
V bojových podmínkách byl Airco DH.5 nejčastěji nasazován v malých skupinách, které operovaly v nižších výškách nad frontovou linií. Typickým scénářem byly hlídky nad zákopy, ochrana britských pozorovacích balónů a doprovod dělostřeleckých letounů typu RE8 nebo BE2. V těchto rolích mohl DH.5 využít svého výhledu a stabilní palebné platformy. Zaznamenány jsou i případy, kdy DH.5 úspěšně čelil německým stíhačům, zejména při obranných manévrech nebo při překvapivých útocích z výhodné pozice. Piloti se učili vyhýbat dlouhým horizontálním soubojům a místo toho využívali krátké, rozhodné útoky, po nichž následoval ústup do bezpečné výšky nebo návrat nad vlastní linie. V průběhu roku 1917 se DH.5 účastnil i útoků na pozemní cíle, včetně kulometných přepadů pěchoty, dělostřeleckých postavení a dopravních uzlů v týlu nepřítele. Tyto mise byly extrémně nebezpečné, neboť letouny operovaly v dosahu lehké protiletadlové palby i pěchotních zbraní. Přesto piloti oceňovali, že DH.5 byl v těchto situacích stabilní a umožňoval relativně přesnou střelbu. Postupně však bylo zřejmé, že koncepce DH.5 představuje spíše slepou vývojovou větev. Již koncem roku 1917 začaly být perutě přezbrojovány modernějšími typy, zejména S.E.5a a Sopwith Camel, které nabízely výrazně lepší výkony v roli stíhacího letounu. DH.5 byl proto relativně rychle stažen z první linie a přesunut k výcvikovým jednotkám nebo k méně exponovaným úkolům.

[kacermiroslav]

Asi by to tak i šlo říct. Přeci jenom se v té době dost experimentovalo, což je třeba patrné na atypickém uspořádání křídel, kdy spodní bylo předsazené před vrchní. Svou roli si letoun sice našel v roli bitevního podpůrného, ale měl velké ztráty, což je logické vzhledem k tomu, že neměl žádnou ochranu ani proti palbě ze zákopů.

[Zemakt]

Ech, promiň. Já to smáznul. Spletl jsem si typ, a už jsme ho zde řešili. Zas takový trágo to nebylo. Zítra najdu a přesunu sem.