„K ochraně německého námořního obchodu a kolonií za stávajících podmínek jen jediný prostředek. Německo musí mít bitevní loďstvo tak silné, aby i protivník, jehož námořní moc je největší, spatřoval ve válce nebezpečí, že by mohla jeho světové postavení oslabit. K tomuto účelu není absolutně nutné, aby bylo německé válečné loďstvo silné jako námořnictvo největší mocnosti, neboť velká námořní mocnost proti nám zákonitě nedokáže zkoncentrovat všechny úderné síly. I kdyby se jí to ale podařilo a ona nás s velkou převahou napadla, oslabila by porážka silného německého loďstva nepřítele tak podstatně, že by tato velmoc nedokázala navzdory dobytému vítězství svoje postavení ve světě skrze odpovídající flotu zajišťovat …“
(von Tirpitz, 14. června 1900, budova Reichstagu)
Skupina pěti lodí třídy BRAUNSCHWEIG byla objednána na základě druhého námořního zákona, což byl hlavní program námořní expanze, pod který se podepsal von Tirpitz. Opět se jednalo o řadové bitevní lodě, tedy tzv. před-dreadnoughtů, ale oproti předchozím třídám KAISER FRIEDRICH III a WITTELSBACH zde již došlo k navýšení hlavní ráže. Tyto lodě tak již konečně začali mít podobné palebné výkony, jako lodě jiných námořních velmocí, včetně Velké Británie, která byla Německem vnímána jako hlavní soupeř na moři. Samozřejmě pořád se v praxi přistupovalo k dělům o řád menší ráže dle hesla, že Kruppova děla ráže 280 mm mají porovnatelné parametry, jako britské 305 mm dělo. Rovněž došlo k navýšení ráže středních děl a to ze 150 mm na 170 mm. Nicméně tato plavidla přicházela již do doby, která měla v námořní konstrukci zažít velice brzo zemětřesení v podobě britské bitevní lodi HMS DREADNOUGHT, která palebnou silou a typem pohonné jednotky překonávala vše, co do té doby plulo na světových mořích a oceánech.
Lodě ve třídě:
BRAUNSCHWEIG (1901 – 1902 – 1904)
ESSAS (1901 – 1903 – 1904)
HESSEN (1902 – 1903 – 1905)
PREUSSEN (1902 – 1903 – 1905)
LOTHRINGEN (1902 – 1904 – 1906)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Početnou třídu bylo potřeba stavět hned v několika loděnicích zároveň, aby byla stavba podle plánu dokončená. Plavidla BRAUNSCHWEIG a HESSEN se stavěli v loděnici Germaniawerft v Kielu, ESSAS a LOTHRINGEN vznikali v Schichau-Weke v Gdaňsku a poslední loď z třídy PREUSSEN byla stavěná v AG Vulcan ve Štětíně.
Po přijetí druhého námořního zákona z roku 1900, byly ze státní pokladny přiděleny finanční prostředky na novou třídu bitevních lodí, která měla nahradit ve frontové linii tehdy stavěnou třídu WITTELSBACH, která ale měla jen děla ráže 240 mm a nemohla se tak rovnat britským plavidlům s děly ráže 305 mm. Třída WITTELSBACH vznikala ještě na základě prvního námořního zákona schváleného roku 1898. Tento zákon požadoval celkovou stavbu devatenácti bitevních lodí do 1. dubna 1904, čehož bylo dosaženo s třídou WITTELSBACH. Nový zákon ale zvýšil plánovanou bitevní flotilu rozšířit na celkem třicet osm bitevních lodí. Třída BRAUNSCHWEIG byla první skupinou bitevních lodí postavených právě podle tohoto druhého námořního zákona a znamenala výrazný pokrok v bojové síle doposud stavěných německých bitevních lodí.
Již v případě třídy WITTELSBACH se intenzivně diskutovalo nad otázkou hlavní ráže děl. Do této doby dávalo německé námořní velení obvykle přednost rychlostí palby nad větší hmotnosti projektilu. Velení bylo toho názoru, že příval granátů nejen že znamená větší pravděpodobnost dosažení zásahů, ale také větší šance zničit na nepřátelské lodi děla, palubní nástavby atd. V době, kdy se započalo s konstrukční práci na třídě BRAUNSCHWEIG, vyvinul Krupp nové „rychlopalné“ dělo ráže 280 mm. To „rychlopalné je úmyslně v uvozovkách, protože šlo o srovnání s tehdy používanými děly velkých ráží. Po testech bylo rozhodnuto, že nové dělo SK L/40 s kadencí 2 ran za minutu bude použito u nové třídy. Britové v té době nejčastěji na svých bitevních lodích instalovali dělo Mark IX ráže 305 mm s kadencí 1,5 rány za minutu. Takto byla vyzbrojená například třída LONDON, DUNCAN a KING EDWARD VII.
Po rozhodnutí o použití děl ráže 280 mm vyvstal další problém, a to jak nejvhodněji uspořádat uložení hlavní ráže. Předchozí dvě třídy totiž nesly přední věže hlavních ráží na nástavbách a přímo na kasematách pro děla střední ráže. V případě větších děl se konstruktéři domnívali, že by děla umístěná o patro níže byla nepoužitelná vlivem palebného účinku nad nimi. Nakonec se řešili dva návrhy, kde oba počítali se snížením umístění baterie hlavních děl na úroveň horní paluby. První návrh počítal s umístěním všech středních děl na úrovni hlavní paluby. Tato děla by byla instalovaná v jednotlivých otočných věžích. Druhá varianta počítala s mixem děl umístěných na horní palubě v otočných věžích a dalšími umístěnými pod nimi v kasematách. Nakonec vyhrála tato varianta, která i tak byla zajímavým krokem vpřed. Většina námořních velmocí té doby soustřeďovala střední děla výhradně do kasemat, zatímco takto se čtyři děla soustředila do dvojice otočných věží s lepšími palebnými sektory.
Jak jsem již uvedl výše, ráže středních děl se posunula z běžných 150 mm na 170 mm. Toto rozhodnutí bylo ovlivněno zvyšující se pancéřovou ochranou stavěných lodí všemi velmocemi a také zřejmě pod dojmem stavby americké bitevní lodi třídy VIRGINIA. Ta vedle děl hlavní ráže disponovala čtyřmi věžemi po dvou hlavních ráže 203 mm s možností boční palby hned ze tří věží. Tato americká třída byla stavěná v letech 1902 – 1907 a i následující americká třídy CONNECTICUT měla silnou výzbroj střední ráže opět sestavenou z děl ráže 203 mm v kombinaci s děly ráže 178 mm. Němečtí konstruktéři tedy následovali trend zvyšování sekundární ráže a použili 170 mm s projektily o hmotnosti 64 kg.
Pořizovací náklady:
BRAUNSCHWEIG 23,893 mil Marek
ELSASS 23,983 mil Marek
HESSEN 23,867 mil Marek
PREUSSEN 23,990 mil Marek
LOTHRINGEN 23,801 mil Marek
KONSTRUKCE
Vnější vzhled třídy BRAUNSCHWEIG se výrazně od předchozích německých lodí lišil. Na první pohled se dala třída poznat podle tří komínů, hlavní palubě v jedné rovině a otočných věží střední ráže v počtu dvou na každém boku. Obě hlavní věže byly rovněž na hlavní palubě bez nějakých kasemat umístěných v ose lodi pod nimi. Lodě této třídy měly trup o délce 127,7 m (na vodorysce 126 m), šířce 22,2 m a ponor dle jednotlivých lodí 8,1 – 8,16 m. Standardní výtlak vzrostl na 13.208 t a plný 14.394 t. Trup byl rozdělen na 13 vodotěsných oddílů a stejně jako předchozí třída byl již standardem dvojité dno, které se krylo 60 % z celkové délky trupu. Světlomety a pozorovací stanoviště se nacházely na dvou párech masivních stožárů. Řízení bylo prováděno jedním velkým kormidlem a lodě byli hodnoceny jako snadno ovladatelné s malým poloměrem otáčení při nízkých rychlostech. Při maximálním otáčení docházelo k náklonu až 12° a ztrátě rychlosti až o 70 %.
Posádku obvykle tvořilo 35 důstojníků a 708 mužů, v případě využívání plavidla jako velitelského, bylo na palubě dalších 13 důstojníků a 66 členů jejich doprovodu. Běžné na palubě nesly několik různých typů člunů, včetně dvou hlídkových, dvou kutrů a řady dalších. Čluny se na hladinu spouštěly pomocí jeřábů po jednom na každém boku.
Pohonná jednotka byla složená z tříhřídelových parních strojů s trojnásobnou expanzí, které dávali maximální výkon 16.000 koňských sil (15.781 k = 11.768 kW). O zásobování párou se staralo osm kotlů doplněných ještě o šestici kotlů válcového typu. Kouř byl odváděn trojicí štíhlých vysokých komínů. Někdy po roce 1915 byly kotle vybavené postřikem mazutu, který umožňoval krátkodobé navýšení výkonu. Vnější lodní vrtule měly průměr 4,8m, třetí prostřední 4,5 m. Konstrukční rychlost byla stanovená na 18 uzlů a všechny lodě tuto rychlost při testech dosáhli a překonali. Dojezd při ekonomické 10 uzlové rychlost činil 5.200 námořních mil (9.600 km), ale loď HESSEN trpěla nestabilitou řízení a měla vyšší spotřebu uhlí. Dojezd této jednotky tak klesl na 4.530 námořních mil (8.390 km). První dvě lodě BRAUNSCHWEIG a ELSASS měly čtyři generátory o výkonu 230 kW (74 V), zatímco zbylé tři měly čtyři turbogenerátory poskytující 260 kW (110 V).
Výkony při zkouškách:
BRAUNSCHWEIG 16.809 k = 18,7 uzlů
ELSASS 16.486 k = 18,7 uzlů
HESSEN 16.478 k = 18,2 uzlů
PREUSSEN 16.478 k = 18,7 uzlů
LOTHRINGEN 16.478 k = 18,7 uzlů
VÝZBROJ
Přestože došlo k posílení hlavní výzbroje na děla ráže 280 mm SK L/40, pořád se jednalo o menší děla s menší průbojností a ničivým účinkem v cíli, než používaly ostatní námořní velmoci. Děla po dvou hlavních byla umístěná v hydraulický ovládaných věžích DrL C/01 s elevací -4 / +30° umožňující dostřel 18.800 m. Každá hlaveň měřila 11,2 m a vážila 45,3 tun, celá věž pak vážila 382 tun. Projektil o hmotnosti 240 kg u modelu AP byl plněn 4,598 Kg TNT, zatímco výbušný model HE byl plněn 15,142 až 15,892 Kg TNT (model G a S). Úsťová rychlost činila 820 m/min s kadencí 2 ran za minutu. Celkem se nakládalo 85 granátů a výstřelné nálože na hlaveň. Celkem tedy 340 granátů o celkové hmotnosti 81,6 tuny.
Sekundární dělostřelectvo používalo opět rychlopalná manuálně nabíjená děla 170 mm SK L/40, umístěná po dvojici ve dvou otočných věžích na každém boku, ostatní pak v bočních kasematách. Projektil vážil 64 kg, což pro manuální nabíjení nebylo zrovna málo, úsťovou rychlost měl 850 m/s a dostřel představoval 16.900 m při elevaci 30° ve věžích a 22° při maximální elevaci v kasematách. Děla v kasematách měla díky nižšímu náměru menší dostřel 14.500 m. Do muničních skladů bylo nakládáno 130 nábojů na hlaveň, celkem 1.820 kusů. V případě plavby přes Kielský kanál, musely být střední děla v kasematách stažená, protože loď by se pak již nevešla do zdymadel. Podle sehranosti obsluhy a schopnosti manipulovat s 64 kg těžkými projektily, byla kadence 6 – 6,7 ran za minutu.
Proti rychle plujícím nepřátelským lodím se používala rychlopalná děla 88 mm SK L/35 v počtu 14 kusů s úsťovou rychlostí 770 m/min. I tato děla byla montovaná v kasematách a na otočných lafetách s elevací 25° a dostřelem 9.090 m. Obvykle se nakládalo 170 až 250 granátů na dělo. Projektil měl hmotnost 7,04 Kg a dle obsluhy byla kadence obecně kolem 15 granátů za minutu.
Proti větším plavidlům používaly lodě šestici torpédometů ráže 450 mm, všechny podhladinové. Po jednom na přídi, druhý na zádi a na každém boku po dvou. Torpédo bylo 5,1 m dlouhé a neslo 87,5 Kg TNT. Šlo je nastavit na dvě rychlosti. V případě 26 uzlové rychlosti (48 km/h) mělo torpédo dosah 800 m, při rychlosti 32 uzlů (59 km/h) byl dosah snížen jen na 500 m. Zásoba torpéd byla 16 ks.
TTD _ Kruppovo námořní dělo ráže 280 mm - 28 cm/40 (9.4") SK L/40 (model 1902)
* Celková délka hlavně: 11,2 m
* Délka vývrtu hlavně: 10,4 m
* Hmotnost hlavně: 45.300 kg
* Hmotnost střely: 240 kg
* Počáteční rychlost střely: 820 m/s
* Průraznost: ?
* Počet ran za minutu: 2 x
* Dostřel: 18.800 m (elevace 30°)
Hmotnost boční salvy:
4 x 280 mm = 960,0 kg
9 x 170 mm = 576,0 kg
Celkem: 1536 kg
PANCÉŘOVÁNÍ
Stejně jako v případě předchozí třídy, i zde byla použitá cementovaná Kruppova ocel přičemž hlavní boční pancéřový pás měl ve středu 229 mm, kde chránil především muniční sklady a prostory pohonných strojů. Ke koncům se tento pancéřový pás zeslaboval na 102 mm, směrem k horní palubě se rovněž zeslaboval na 152 mm. V těchto místech bylo postavení středních děl umístěných v kasematách. Samotná kasematní děla používala štít o tloušťce 70 mm. Hlavní palubu kryl pancíř o síle 40 mm, který se směrem k okrajům zvažoval ke spodní části bočního pancéře, na který byl napojen. Tato šikmá část horního pancíře byla silná ve středu 140 mm a směrem ke koncům lodí se zeslabovala na 75 mm. Nejsilnější pancíř byl umístěn na věžích hlavních děl, kde z čelní a boční strany pancíř dosahoval hodnoty 250 mm, střechu krylo 50 mm oceli. Sekundární děla umístěná v otočných věžích chránilo 150 mm oceli. Velitelská věž byla krytá až 300 mm oceli, přičemž pancíř stropu měl 50 mm. Zadní velitelská věž měla strop 30 mm a boky silné 150 mm.
TTD _ bitevní lodě třídy BRAUNSCHWEIG
* Délka: 127,7 m (126 m na úrovní vodní hladiny)
* Šířka: 22,2 m
* Ponor: 8,1 až 8,16 m
* Výtlak standardní: 13.208 t (výtlak maximální 14.394 t)
* Výzbroj: 4x280 mm (2xII), 14x170 mm (4xII, 10xI), 14x88 mm (14xI), 6x Torpédomet 450 mm
* Pancéř paluba: 40 mm
* Pancéř boky: 102 - 229 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 250 mm
* Pancéř velitelská věž: 300 mm
* Výkon strojů: 11.768 kW, 16.000 koňských sil
* Rychlost: 18,0 uzlů (33,3 km/h)
* Dojezd: 5.200 námořních mil (9.600 km) při ekonomické plavbě rychlostí 10 uzlů
* Posádka: 35 důstojníků, 708 mužů
KARIÉRA
Po dokončení byla jednotlivá plavidla postupně zařazovaná do služby s tím, že jako první byla k bojovým jednotkám zařazená SMS BRAUNSCHWEIG a to dne 15. října 1904, na konci listopadu 1904 jí následovala ELSASS, poté v červenci 1905 PREUSSEN, HESSEN byla zařazená do služby v září 1905 a poslední vstoupila do služby LOTHRINGEN dne 18. května 1906. Mírová služba se skládala z výcviku probíhajícího obvykle každého čtvrt roku, podzimních manévrů celé flotily a občasných dálkových plavbách do Španělska a Portugalska. Občas byla některá z lodí využívaná pro reprezentativní účely jako například BRAUNSCHWEIG, když vezla prince Heinricha do Norska na korunovaci Haakona VII. Norského v listopadu 1905. Nebo když byl na palubě lodi PRESUSSEN císař Vilém II. na cestě do Dánska, aby se účastnil pohřbu dánského krále Kristiána IX. v únoru 1906. Běžná výcvikových plaveb ale nekončila vždy bez problémů. V roce 1911 se HESSEN srazila s dánským parníkem SS ASKESUND, který tento střet nepřežil a šel ke dnu. Pro změnu v květnu 1912 se loď ELSSAS srazila s obchodní lodi POLLUX, která také klesla ke dnu. Během předválečného období plnila loď SMS PRESUSSEN roli vlajkové lodi II. bitevní eskadry.
Po nástupu stavby moderních lodí typu dreadnought došlo ze strany velení německého námořnictva k přehodnocení plavidel třídy BRAUNSCHWEIG a mezi roky 1912 – 1913 byly postupně převáděny do zálohy. Nicméně ještě v polovině roku 1914 se v aktivní službě ještě nacházely LOTHRINGEN, HESSEN a PREUSSEN. První jmenovaná z této trojice měla být v červenci 1914 rovněž převedená do rezervy a na konci roku jí měla následovat i loď PREUSSEN, ale situace kolem letní krize spojená s vraždou následníka rakousko-uherského císařství tento plán zrušila. Flotila byla během této krize na letní plavbě do Norska a na cestě obdrželi zprávu o rakousko-uherském ultimátu Srbsku, což donutilo lodě se vrátit do domovských přístavů.
V průběhu první světové války byly BRAUNSCHWEIG a ELSSAS reaktivovány a přiděleny ke IV. bitevní eskadře viceadmirála Ehrharda Schmidta, která měla za úkol střežit německé pobřeží. Eskadra několikrát podnikla plavby do Baltického moře, aby hlídkovala před ruskými válečnými loděmi, ale neúčastnila se žádné akce. Spolu s třídou WITTELSBACH také hlídkovali deltu Labe. První větší válečné akce se BRAUNSCHWEIG a ELSSAS zúčastnily v počáteční fázi bitvy v Rižském zálivu v srpnu 1915, kde držely na uzdě ruský před-dreadnought SLAVA. Když se ale jevilo, že odminování Irbenského průlivu se protáhne, nechal Schmidt své jednotky před nocí stáhnout. Místo toho Němci sami přistoupili k zaminovaní ohrožené oblasti. Po zrušení akce byla eskadra ve složení BRAUNSCHWEIG a ELSSAS v prosinci 1915 rozpuštěná. Zbylá tři plavidla setrvávala nadále u II. bitevní eskadry a v roce 1916 se účastnili největšího námořního střetnutí Velké války v bitvě u Jutska. Tedy přesněji, pouze loď HESSEN se této bitvy zúčastnila. PREUSSEN se jako hlídková loď střídala v patrole v dánských úžinách, LOTHRINGEN se pro změnu nacházela ve špatném technickém stavu a byla určená k opravě. HESSEN spolu s loděmi II. bitevní eskadry se dostala do kontaktu s britským nepřítelem pozdě večer 31. května 1916, když se dostali na vzájemný dostřel s 1. eskadrou britských bitevních křižníků viceadmirála Davida Beattyho, aby kryly ústup německých bitevních křižníků, které se po hodinách bitvy nacházeli již v žalostném stavu. Během tohoto nočního střetu přišla německá eskadra o před-dreadnought POMMERN (třída Deutschland). Po bitvě byla všechna plavidla stažená z první linie, přičemž PREUSSEN, LOTHRINGEN a HESSEN pokračovali ve strážní službě na Baltském moři.
Vzhledem k tomu, že v druhé polovině války se většina německých lodí nacházela především na kotvách v přístavu a vázali na sebe velký počet mužstva, bylo rozhodnuto najít pro tyto staré před-dreadnoughty jinou roli. ELSSAS se od července 1916 nacházela na základě v Kielu jako kasárenská, ubytovací loď. HESSEN byla v prosinci stejného roku odzbrojená a od roku 1917 se používala jako depotní loď v Braunsbuttelu. BRAUNSCHWEIG byl přeměněn na cvičnou loď a následně na kasárenskou v Kielu. PREUSSEN se stal v roce 1917 depotním plavidlem ve Wilhemshavenu. LOTHRINGEN pokračoval ve strážní službě do konce září 1917, aby byl také nakonec stažen ze služby a následně používán jako ženijní výcviková loď ve Wilhemshavenu. Děla sejmutá z jednotlivých lodí od roku 1916 nacházela svá uplatnění na pozemní frontě v roli železničních děl. Jedno z těchto děl bylo ukořistěno australskými jednotkami a je uložené jako památník v Amiens Gun v australském válečném památníků v Canbeře v Austrálii.
Po válce přestalo německé námořnictvo de facto existovat poté, co bylo potopené během internace na britské základně ve Scapa Flow v roce 1919. Staré před-dreadnoughty neměli po Velké válce valnou bojovou hodnotu a vítězné mocnosti dovolili používání některých jednotek v nově reorganizované Reischmarine. Versailleská smlouva v článku 181 výslovně zmiňovala, že říšskému námořnictvu bude povoleno ponechat si osm bitevních lodí typu LOTHRINGEN (BRAUNSCHWEIG) nebo DEUTSCHLAND, z nichž šest může být drženo ve službě.
HODNOCENÍ
Německo mělo na začátku 20.století konečně první lodě, jejichž výzbroj snesla srovnání se zahraniční konkurencí, i když se pořád jednalo o děla ráže 280 mm, zatímco většina loďstev stavěla lodě s děly ráže 305 mm. Ale již ten rozdíl nebyl tak propastný, jako u starších tříd, které používaly nedostatečná dělá ráže 240 mm s jejich nízkou průrazností a ničivým účinkem v cíli. Nicméně v důsledku revoluce dreadnoughtů byla jejich bojová hodnota v průběhu Velké války velice diskutabilní, což ostatně ukázalo jejich nasazování především v podpůrné roli. Ostatně, stejným způsobem „přes noc“ zastarala většina řadových bitevních lodí, včetně několika desítek lodí britského námořnictva. Pokud by Německo v důsledku prohry ve válce nemuselo přijít o své moderní jednotky, tak by i tato třída velmi rychle zamířila do šrotu. To, že se jednalo o jednu ze dvou tříd, které si Německo mohlo po prohrané válce ponechat, prodloužilo aktivní službu lodí, jejichž hodnota ale byla iluzorní.
Zdroje:
www.kaisers-marine.de
www.worldnavalships.com
www.kaiserlichemarine-wilhelmshaven.de
www.worldwar1.co.uk
de-academic.com
https://www.maritimequest.com/warship_d ... page_2.htm
Jiří Kovařík – Jutsko 1916
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Jane´s Bitevní lodě 20.století
