Roli bitevních křižníků tak jak je dnes známé dříve plnili pancéřové a obrněné křižníky, jejich technické parametry se vyznačovali palebnou sílou menší, než byla u bitevních lodí, ale větší než u chráněných křižníků. Stejně tak to bylo s rychlostí, kde opět tato plavidla byla rychlejší než bitevní, ale pomalejší, než menší vojenská plavidla. Úkolem těchto typů lodí pak bylo zajišťovat křídla flotily, podnikat průzkum, nebo působit rychle na jakémkoliv místě na světě, kde by proti nim stáli slabší jednotky. Poměrně oblíbeným typem tato plavidla byla u ruské a japonské flotily. Speciálně Japonci pak pancéřové křižníky velice účinné použili při rusko-japonské válce, kde jejich koncentrovaná palba dokázala vyřadit celou řadu ruských lodí z boje. Není tedy divu, že admirál Fisher pracoval na přelomu století na dalším vývoji tohoto typu lodí. Faktem je, že nakonec se jeho zájem pousnul o level výše, když sám pochopil, že pancéřové křižníky nelze dále bez omezení rozvíjet a hlavně, Britové v té době již pracovali na projektu prvních bitevních křižníků třídy INVINCIBLE. Fisher tak návrhy pancéřových křižníků opustil a vrhnul se na vývoj bitevních křižníků. Nicméně tento článek se bude věnovat těm několika málo návrhům pancéřových křižníků z hlavy admirála Fishera, které jsou k dohledání na netu.
Začátkem 20. století hledal admirál Fisher typ plavidla, které by mohlo doprovázet tehdy stavěné bitevní lodě a mohlo by zajišťovat křídla a průzkum. Tuto roli sice mohl svěřit tehdejším pancéřovým křižníkům, ale jak ostatní námořní velmoci svá plavidla vylepšovala, tak bylo potřeba sáhnout po typu, který bude lépe chráněn a lépe vyzbrojen. Tak vznikl projekt HMS Untakeable na nový typ bitevní lodi a rovněž projekt Unapproachable na doprovodné plavidlo. Projekt Unapproachable měl představit tak rychlý křižník, že by jej žádná existující bitevní loď nemohla dohnat a tím pádem ohrozit palbou. Obecně má projekt pancéřového křižníků hodně společného s identicky probíhajícím projektem nové bitevní lodě, co se uspořádání a typu výzbroje týče. Pro požadovanou rychlost 25,5 uzlů bylo potřeba výrazně prodloužit trup, aby zde vznikl dostatečný prostor pro větší počet kotlů a výkonnější strojovnu. Větší rychlost vyžadovala i další komín navíc k odvodu spalin od kotlů.
Pro zajištění dostatečné palebné síly bylo potřeba sáhnout po dělech dvou základních technických parametrů a to ráže 254 mm a 190 mm. V případě děl hlavní ráže se mělo jednat o vylepšenou variantu děla Mark VI Elswick 10“/45, kde by byla prodloužená délka hlavně na 50 násobku ráže. APC projektil měl hmotnosti 227 kg a kadence by se pohybovala zřejmě kolem 3 výstřelů za minutu. U stávajícího modelu 10“/45 se používala dělová věž s relativně malou elevací -3/+13,5°, což by znamenalo dostřel jen kolem 13.500 m. Nicméně mělo se jednat o tehdy používaný běžný dostřel s tím, že se předpokládalo vést boj na vzdálenost kolem 8-10 km. Takže v době uvažovaného projektu dostřel dostačoval, ale to se rychle měnilo. Ostatně celá řada námořních velmocí musela v průběhu Velké války zvětšovat elevaci, jak se boj vzdaloval od boků lodí. Děla měla stát ve dvou věžích po dvou hlavních v ose lodi s jednou na přídi a druhou na zádi a to na vyvýšených barbetách. Tato pozice umožňovala umístění děl sekundární ráže 190 mm pod touto hlavní ráží, takže byla umístěná v tzv. superpozici. I když v tomto případě se nejednalo o běžnou superpozici takovou, jakou známe z pozdějších staveb lodí typu dreadnought. Admirál Fisher totiž chtěl docílit i silné boční a podélné palby z děl ráže 7,5“ (190 mm). Aby toho mohl docílit, tak tuto střední ráži umístil opět do plně otočných věží s dvojicí hlavní v každé, ale umístění věží nebylo v ose lodi, nýbrž na bocích. Na každém boku se tak nacházela trojice věží, celkem šest věží. Hlavní děla tak mohla střílet na přídi i zádi jak na levobok, tak i pravobok právě přes uvedené věže s děly ráže 190 mm. V ose lodi pak bylo možné vést palbu z jedné věže s 254 mm děly a dalšími čtyřmi děly ráže 190 mm. O jaká děla se jednalo? Tato ráže není obecně úplně běžná, ale i tak se dostala na palubu celé řady britských lodí tříd DENONSHIRE, WARIOR, MINOUTAUR, ACHILES, SWIFTSURE a dalších. Jednalo se o dělo 7,5“/50 (190 mm) Mark III a Mark IV. Když si vezmeme, že boční palbu mohlo vést šest děl, kde každý projektil vážil 90,7 kg, tak to již nějaký účinek v cíli mít mohlo. Samozřejmě stále se bavíme, že potencionálním soupeřem by byl opět jen chráněný, nebo pancéřový křižník, nikoliv bitevní loď, před kterou se měl zachránit větší rychlostí. Ruční manipulace a nabíjení s více jak 90 kg těžkým projektilem ale musela být pořádná dřina a kadence musela tomu být úměrná. V navweaps.com se uvádí kadence 5 – 6 ran za minutu, což je slušný výkon. Elevace ve věžích by byla zřejmě v rozsahu -5/+15° s maximálním dostřelem 13.100 m. Poměrně silně bylo zastoupeno i dělostřelectvo určené k boji proti torpédovým člunům a dalším podobným plavidlům. Celkem se počítalo v projektu s 12 děly ráže 102 mm. Zajímavým nápadem jsou pak teleskopické komíny, které měli snižovat siluetu lodi při přiblížení. Vzhledem k typu pohonné jednotky by ale nepřítel zpozoroval nebezpečí na velkou vzdálenost tak jako tak díky kouři. S pancéřovou velitelskou věží se počítalo pouze na přídi. Další zajímavosti je uskladnění záchranných člunů a skládacích člunů v pancéřových boxech, které se dali snadno dostat na hladinu přes boční otevírací systém. Fisher logicky předpokládal, že po bitvě by jeřáb i čluny umístěné na palubě, byly nepoužitelné. Hlavní palubu nemělo krýt dřevo ale nějaký typ linolea. Dřevo po zásahu vytvářelo mnoho třísek, které zraňovali a zabíjeli stejně účinně, jako kovové střepiny.
Rozměry: odhad: 161,5 m (na vodorysce), 166,5 m (celková délka), šířka 19,5 m, ponor 7,92 m
Výtlak: cca14 000 tun (standardní)
Pancéřování: boční pás 152 mm, pancéřová paluba 51 mm
Pohonná jednotka: parní turbíny o výkonu 40.000 – 50.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil (7.400 km) při 10 uzlové ekonomické rychlosti
Rychlost: 25,5 uzlů (47 km/h)
Výzbroj:
2xII 10"/50 (254 mm/50) BL Mark V
6xII 7,5"/50 (190 mm/50) BL Mark II
12xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
2 až 4xI podhladinové torpédomety ráže 457mm
HMS Unapproachable – Design 2 (1902)
Společným znakem prvního a druhého návrhu je trup, pohonná jednotka a pancéřová ochrana. Zásadním způsobem je ale přeorganizované rozmístění zbraňových systémů. Na první pohled je vidět, že u návrhu č.2 je všechna palebná síla soustředěná do první poloviny trupu, zatímco druhá je věnovaná kotelně a strojovně. Díky tomuto uspořádání mohla být kotelna a strojovna lépe propojená, protože jí nepřekáželi žádné barbety hlavní a středních děl. Tedy pokud budeme děla ráže 190 mm stále považovat za střední. Zároveň hlavní boční pancíř by byl soustředěn zřejmě jen do přední části. Tři komíny byly navrženy opět jako teleskopické s prostorem pro dostatek záchranných člunů mezi nimi. V případě zatažení komínů by byla možná palba i v ose lodi směr na záď. Jako slabinu ovšem vnímám to vlastní soustředění děl na přídi. Muselo to mít vliv na pevnost trupu a také hrozilo riziko, že větší projektil zničí více věží. Díky jejich vzájemné blízkosti také hrozilo, že oheň může přeskočit z jedné muniční komory na druhou, což by vedlo k fatálnímu výbuchu a zničení lodi. Za mě, velice nepraktické rozložení vnitřního uspořádání a palebné síly.
Třetí návrh opět počítá se stejným trupem jako předchozí dva. Fisher se ale v něm vrací k původnímu prvnímu návrhu, kde kopíruje rozložení jak vnitřních částí lodi, tak dělových věží. Zásadním rozdílem je sjednocení děl hlavní ráže do osmi věží po dvou hlavních s děly ráže 254 mm. Toto sjednocení je mnohem logičtější i pro sledování a vyhodnocené dopadů granátů, kdy u předchozích verzí by toto bylo na větší vzdálenost komplikované. Těžko dělostřelecký důstojník na větší vzdálenost pozná dopad granátu z děla ráže 254 a 190 mm. Tato otázka nakonec vedle ke studím, které se zhmotnili do podoby bitevní lodi typu Dreadnought. Plná boční salva z deseti 254 mm hlavní by byla skutečně impozantní a ve své kategorii by neměla tato třída konkurenta. Počet středních děl v podobě 12 hlavní ráže 102 mm by pak plně postačoval k odehnání torpédonosných plavidel. I když je odhad výtlaku u všech tří návrhů srovnatelný, tak u této poslední verzi by byl zřejmě o jeden až dva tisíce větší, v důsledku použití větších děl. Do určité míry v tomto návrhu vidím podobnost s pozdější německou realizací SMS Blücher. Že se jednalo o slepou uličku ve vývoji pancéřových křižníků si Němci brzo uvědomili. Ostatně vznik SMS Blücheru je důsledkem úmyslně podložených falešných zpráv ze stavby HMS INVINCIBLE. Pancéřový křižník, i když v pojetí koncepce dreadnoughtu, prostě neměl šanci obstát proti bitevním křižníkům.
Rozměry: odhad: 161,5 m (na vodorysce), 166,5 m (celková délka), šířka 19,5 m, ponor 7,92 m
Výtlak: cca14 000 tun (standardní)
Pancéřování: boční pás 152 mm, pancéřová paluba 51 mm
Pohonná jednotka: parní turbíny o výkonu 40.000 – 50.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil (7.400 km) při 10 uzlové ekonomické rychlosti
Rychlost: 25,5 uzlů (47 km/h)
Výzbroj:
8xII 10"/50 (254 mm/50) BL Mark V
12xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
2 až 4xI podhladinové torpédomety ráže 457 mm
Za mě první návrh se drží tradičního mixu výzbroje, která v sobě ale nesla ten problém s vyhodnocováním a zaměřováním podle dopadů granátů. Snadno mohlo na větší vzdálenost dojít k záměně u dopadu projektilu o hmotnosti 91 kg a hmotnosti 227 kg.
V případě druhého návrhu musím poznamenat, že to je prostě nesmysl soustředění výzbroje jen do jednoho místa. Sice by asi se mnou francouzští konstruktéři z meziválečného období nesouhlasili, viz. jejich bitevní křižníky a bitevní lodě, které měly obě věže jen na přídi, ale tady je ta koncentrace děl, skladů až příliš na jednom místě. Teleskopické komíny jsou také opět diskutabilní, pokud by se zůstalo u běžného spalování uhlí.
U třetího návrhu je již patrná cesta k modernímu bitevnímu křižníku. Fisher si evidentně uvědomil, že zvětšováním počtů věží a hlavní není ta správná cesta. Sice by se jednalo o rychlý pancéřový křižník, který by se dokázal utkat se vším, jen ne s bitevní lodí. Tedy teoreticky by asi taková loď dokázala nějaký typ bitevní lodi ohrozit díky velké koncentraci v boční salvě, ale pořád by to byl souboj pancéřového křižníků s bitevní lodi, která byla mnohem lépe chráněná. A na šťastný zásah, který by těžce vyzbrojené a pancéřovaného soupeře se prostě nedá spoléhat. Když si pak uvědomíme finanční náklady do tak velké lodi s početnou a drahou výzbrojí, tak asi není překvapením, že se Fisher a jeho tým zaměřil na lodě, nesoucí výzbroj z bitevních lodí. Při přibližně srovnatelných nákladech tu najednou mohl vzniknout nový typ, který v případě potřeby mohl vést aspoň obranný boj i proti bitevním lodím do doby, než by využil své rychlosti. Ostatní typy lodí by pak zcela deklasoval. Tento typ známe jako bitevní křižníky a prvním toho jména byla HMS INVINCIBLE z roku 1907. Tím se kapitola pancéřových a obrněných křižníků uzavřela.
Zdroje:
www.wikipedia.org
www.tapatal.com
www.deviantart.com
