Dějiny pozdní antiky v letech 385 – 389
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav
Rok 385
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
„Případ Priscillianus“
„Heretický“ biskup z hispánské Ávily Priscillianus byl minulý rok odsouzen synodálním soudem v Burdigale (Bordeaux, Francie), rozsudek však nepřijal a odvolal se přímo k císaři, tj. uzurpátorovi Magnovi Maximovi. Nebyl to však dobrý nápad, neboť soud v Treveri (Trevír, SRN) jej uznal vinným a odsoudil k smrti. Třebaže tourský biskup sv. Martin se mu snažil zachránit život, byl krutě mučen a popraven stejně jako prisciliánka Euchrotie, kterou usmýkali hákem. Smrt ávilského biskupa v prvním náboženském procesu v dějinách vyvolala velké pobouření mezi některými církevními činiteli: papež Siricius [1] se dotazoval, zda se nezašlo příliš daleko v oblasti práva, zatímco milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož) považoval za ostudné, že biskupové Ithacius a Hydatius z Emerity (Mérida, Španělsko) vystupovali jako žalobci. Oba byli exkomunikováni.
Sv. Ambrož již leze mnohým lidem na nervy
Ambrosiova autoritativnost a jeho neomezená moc nad mediolánskými (milánskými) křesťany byla na obtíž již i císařskému dvoru, a proto, když se v Miláně z gótských vojáků vytvořila ariánská obec, přestoupila k ní císařovna Justina i se svým synem císařem Valentinianem II [2]. Ambrosius zahájil boj proti ariánskému kostelu uvnitř hradeb města, konflikt postupně narůstal a císařovna, která by z biskupa nejraději udělala mučedníka, uvažovala alespoň o tom, že jej pošle do vyhnanství.
Stilichonovi se narodila dcera!
Roku 385/386 se budoucímu faktickému vládci západořímské říše Flaviovi Stilichonovi a jeho manželce Sereně, neteři císaře Theodosia, narodila dcera Marina, budoucí manželka císaře Honoria. Po ní budou následovat syn Eucherius a mladší dcera Thermantie.
Bautonova smrt
Vrchní velitel říšské armády magister utrisque militiae Bautus (Bauto) byl poctěn konzulátem. Ještě tohoto roku však zemřel a na jeho místo nastoupil jemu podřízený velitel Arbogast. Oba muži pocházeli z kmene Franků.
Na svět přichází svatý Patrik
Kolem roku 385/389 se ve vsi Bannaven Taberniae kdesi v Britanii narodil v rodině dekuriona a pozdějšího diákona sv. Patrik (vlastním jménem Succat), patron a apoštol Irska. Organizoval místní církev a podle tradice – kromě toho, že ze Zeleného ostrova vyhnal hady – založil na 365 kostelů, klášterů a klášterních škol.
Gildo velitelem v Africe
Komitou Africae a tedy vrchním vojenským velitelem vojsk dislokovaných v severoafrických provincií se stal berberský princ Gildo, bratr povstalého Firma (†374). Pro Řím pracuje zatím dobře a spolehlivě, a proto je mu projevována přízeň.
Papež vydává první dekretál
Papež Siricius ve svém prvém dekretálu tarragonskému biskupovi Himeriovi o celibátu kleriků zásadně změnil způsob svého vyjadřování a dosavadní bratrský tón ustoupil klasickému autoritativnímu stylu císařské úřední korespondence.
Sv. Jeroným odchází na východ
Sv. Jeroným opustil funkci papežova tajemníka a příštího roku se vydá na východ.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT
Změna na patriarším stolci v Alexandrii
Roku 384/385 zemřel v egyptské Alexandrii místní patriarcha Timotheus a na uvolněný biskupský stolec nastoupil horlivý monofyzita Theofilus (Theophylos), pozdější úhlavní nepřítel konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého.
Rok 386
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Edikt přikazuje tolerovat ariánství
Regentka císařovna Justina a císař Valentinianus II. vydal edikt vyhlašující toleranci vůči tomuto křesťanskému směru. Jednomu z nejvlivnějších mužů v Itálii milánskému biskupovi Ambrosiovi (sv. Ambrož) se tomu nepodařilo zabránit, a proto alespoň hlasitě protestoval a jeho námitky sdílel i východní císař Theodosius. Ze sporů mezi dvorem a katolickou církví těží africká křesťanská sekta donatistů, kterou laxní comes Africae Gildo přestal pronásledovat.
Sv. Augustin prozřel a poznal pravou víru
Učitel církve Aurelianus Augustinus (sv. Augustin) opustil pod Ambrosiovým vlivem manichejství a obrátil se na víru.
Narození budoucí císařovny Mariny
Roku 385/386 se budoucímu faktickému vládci západořímské říše Flaviovi Stilichonovi a jeho manželce Sereně, neteři císaře Theodosia, narodila dcera Marina, budoucí manželka císaře Honoria. Po ní budou následovat syn Eucherius a mladší dcera Thermantie.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT
Na Dunaji jsou neustálé problémy
U Dunaje se objevila další vlna gótských útočníků. Greuthungové náčelníka Odothea se snažili překročit veletok a proniknout na římské území, římské pohraniční oddíly rozvinuté po celé délce říčního toku jim však bránily v přechodu. Císařský velitel pěšího vojska v Thrákii Promotus nakonec vymyslel úskok a poslal na druhý břeh spojenecké barbary, kteří své soukmenovce vyprovokovali k akci: elitní gótské oddíly v noci nastoupily do člunů, aby se přeplavily a pobily „spící“ Římany. Císařská flotila byla však na místě a nepřátelské lodě úplně zničila. Gótové obtíženi těžkou zbrojí se utopili a Odotheus v boji padl, načež se vítězové vrhli na kořist, zmocnili se nepřátelských zásob a zajatců. Spokojený Promotus se jel pochlubiT císaři Theodosiovi, který se zdržoval nedaleko. Císař však právě chystal vojenské tažení proti uzurpátorovi Magnu Maximovi, proto zajaté barbary propustil, obdaroval a zařadil do své armády. Ostatní byli jako zemědělští nádeníci usazeni v maloasijské Frýgii, kde museli žít podle římských zákonů, tzn. bez jakýchkoliv prvků autonomie.
V téže době došlo k incidentu u města Tomis (Constanta, Bulharsko). Elitní císařovi barbaři umístění v táboře před hradbami vzbudili nenávist římských vojáků – nejenom že dostávali největší odměny a nejhodnotnější dary, ale ještě se chovali „povýšeně a nafoukaně“. Velitel městské posádky Gerontius proto přišel s obviněním, že se chtějí města zmocnit, a hned navrhl ozbrojenou protiakci. Jeho vojáci se však barbarů tak báli, že nechtěli z hradeb vystrčit ani nos, takže Gerontius musel do boje sám. Gótové se jeho „ztřeštěnosti“ nejdříve smáli a pak proti němu vyslali své nejlepší bojovníky. Gerontius je všechny pobil, čímž zahanbil své muže natolik, že vyrazili z městských bran a barbary pobili, kromě těch, co se zachránili v kostele. Císař však byl přesvědčen, že nejednal v zájmu státu, ale že se chtěl obohatit majetek spojenců; velitel se hájil tím, že přece veškerou kořist odevzdala do státní pokladny. Nakonec vyvázl jen stěží, když veškerý svůj majetek vydal na úplatky císařovým eunuchům.
Biskup Jan Zlatoústý už ví, kdy se narodil Syn Boží
Ioanaes Chrysostomos (Jan Zlatoústý) prohlásil při kázání v Antiochii (Antakya, Turecko), že se Syn Boží narodil v noci z 24. na 25. prosince. Anonymní syrský církevní autor 4. století vysvětluje proč: „Zvykem pohanů bylo oslavovat 25. prosince narození slunce a během těchto slavností zapalovat světla. Těchto slavností a svátků se zúčastnili křesťané. Proto si někteří představení církve všimli, že křesťané projevují náchylnost k těmto oslavám a rozhodli se, že v tento den je třeba oslavovat Boží narození…“
Smrt císařovny
Zemřela manželka Theodosia I. císařovna Aelia Flaccilla.
Sv. Jeroným opouští Řím
Roku 386 přišel do Jeruzaléma spolu spolu se svojí přítelkyní a zbožnou Římankou Paulou sv. Jeroným. V Betlémě založí klášter a uchýlí se mezi jeho zdi.
Jeroným znovu překládá Starý a Nový zákon do latiny
Na žádost papeže Damasa zahájil sv. Jeroným práce na Vulgátě, tzn. na novém latinském překladu bible z původních hebrejských textů, kterým měly být nahrazeny starší nekvalitní překlady Starého a Nového zákona. Po svém dokončení roku 405 se Vulgáta stala oficiálním textem západní církve a byla přeložena do národních jazyků.
Situace v Arménii
Po rozdělení Arménie mezi krále Arsaca a Chosroea roku 384 koexistovaly spolu obě části pokojně šest let. Když ale dva roky poté, co se stal císařovým vazalem (tj. roku 386), Arsaces zemřel, přičlenil Řím jeho část země ke svému území a svěřil ji pod správu komity. Persie proti tomu nijak neprotestovala, takže další čtyři roky panoval klid. (→390)
Rok 387
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Útěk císaře Valentiniana II. z Itálie
Císař Valentinianus II. nedokázal čelit Sarmatům, kteří v létě zaútočili na Pannonii, a proto vyslal do Treveri (Trevír, SRN) na dvůr uzurpátora Magna Maxima Domnina s žádostí o pomoc. Magnovi se jej podařilo dary a projevy mimořádné přízně oklamat do té míry, že souhlasil s tím, aby jej jako pomoc vyslaná proti barbarům doprovázely na zpáteční cestě do Itálie Maximovy oddíly. Za svými předsunutými jednotkami pak uzurpátor postupoval tajně sám s celou armádou, bez problému prošel alpskými průsmyky a zamířil k Aquilei, kde se zdržoval Valentinianus II. Mladý císař si o cíli této jeho zdvořilostní návštěvy nedělal žádné iluze a prchl do Thessaloniky (Soluně, Řecko), odkud požádal císaře Theodosia o pomoc. Ten nemohl změnu mocenských poměrů na západě ignorovat, a proto se objevil v Soluni. Maximovy posly sice osobně nepřijal, ale ani neodmítl jejich požadavky a pouze veřejně prohlásil, že nestraní ani jedné, ani druhé straně. Mladému spolucísaři nejdříve poradil, aby s Magnem vyjednával a dosáhl tak navrácení své části říše s tím, že všichni tři budou vládnout říši společně. To císařská rada schválila, proti se však postavila Valentinianova matka císařovna Justina a podařilo se jí Theodosia přesvědčit, že je nutné Magna zlikvidovat. Theodosius se tedy začal připravovat k válce a masově mobilizoval své gótské foederáty.
Magnus Maximus prohlásil svého malého synka Flavia Victora augustem.
Sv. Augustin se obrací na víru
Učitel řečnictví Aurelianus Augustinus (sv. Augustin) se pod vlivem sv. Ambrože obrátil na víru a o Velikonocích dne 24. 4. přijal spolu se svým synem Adeodatem jako katechumen křest. Brzy poté se nastoupil zpáteční cestu domů do severní Afriky, ale v přístavu Ostii mu zemřela matka (sv.) Monika. Nějaký čas tedy pobyl v Římě a byl literárně činný.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Dělení Arménie mezi římskou říši a Persii
Impérium nemohlo nebo nechtělo hájit zájmy arménského krále Arsaka, a proto souhlasilo s rozdělením země: Persie získala Arzanénu, Goroténu, Norširakan, oblasti Atropatény, Zarawand – Her a území mezi jezerem Urmíja a Kaspickým mořem, včetně Kaspiany, kdežto Konstantinopol si přivlastnila Sofénu, Anziténu, Ingilénu a Sofanénu. Albánie (Ázerbajdžán) a Ibérie (Gruzie) si vynahradily územní ztráty ze 70. let. Dva arménští králové si udrželi pouze centrální části země. Arsakovo ležící západněji je pouhou šestinou Chosrovova.
Povstání v Antiochii
V syrské Antiochii (Antakya, Turecko) propuklo povstání a občané rozhořčení neúnosným daňovým břemenem strhávali a tupili podobizny císařského páru. Ze strachu před Theodosiovým hněvem pak vyslali do Konstantinopole poselstvo v čele se sofistou a řeckým spisovatelem Libaniem a radním Hilariem. Libanios potvrdil své rétorské schopnosti a přednesl před císařem a senátem tak kvalitní řeč, že od potrestání viníků bylo upuštěno. (Podle jiného zdroje však Theodosius vzbouřence krutě potrestal.)
„O paralýze a pouštění žilou“
Lékař císaře Juliana Oreibasios se ve stáří rozhodl předat zkušenosti svým následovníkům a sepsal pojednání „O paralýze a pouštění žilou“ , ve kterém prokázal nejenom vynikající schopnosti při odhalování příznaků nemocí, ale i to, že o krevním oběhu neví nic.
Výtržnosti křesťanů
Fanatičtí křesťané zničili pohanské chrámy a židovské synagogy v Edesse (Urfa, Turecko) a Apamei (Kalaat el Mudik, Sýrie, nebo Mudanya, Turecko?). Vyznavači Kristovi dostali příkaz vše uvést do původního stavu.
Ovdovělý císař Theodosius I. se oženil s dcerou císařovny Justiny Gallou (sestra Valentiniana II.)
Antiochijský rétor Libanios v řeči „O otroctví“ vysvětluje, proč svobodní řemeslníci pracují v noci:
„Proč tedy neodpočívají? Jaký pán je budí? Což nejsou svobodni nebo nepocházejí ze svobodných rodičů? Proč tedy, vyučiv se, žijí klopotněji než u nás otroci. ...... Ačkoliv nás nikdo z lidí nemá koupené - řekli by oni -, je naším pánem strach z hladu. Ten nám káže mořit se v noci i ve dne a lenivým vyhrožuje nejbědnější smrtí.“
Dějiny pozdní antiky v letech 385 – 389
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6199
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6199
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
Re: Dějiny pozdní antiky v letech 385 – 389
Rok 388
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Konec uzurpace Magna Maxima
Uzurpátor Magnus Maximus obsadil Itálii a nyní se připravuje na rozhodné měření sil s východním císařem Theodosiem. Starosti mu však dělají Frankové, kteří pod vedením náčelníků Genobauda, Marcomera a Sunnona prolomili pohraniční val a zpustošili levý břeh řeky Rýna. K ohroženému Kolínu proto vyslal generály Nannia a Quintina, kteří Franky porazili a pak se radili o dalším postupu. Quintinus navrhoval pokračovat v útoku a přeplavit se na druhý břeh, zatímco Nannius byl proti a stáhl se do Mohuče. Bojovnější vojevůdce proto přešel u pevnosti Neuss Rýn sám, pronikl do Silva Carbonaria (Uhelný les) – podle jiného zdroje však ležela Silva Carbonaria ve východní Belgii východně od řeky Neussy – a pustošil nepřátelské území. Když se však jeho legionáři vzdálil na dva denní pochody od řeky, uvázli v zásecích a močálech a byli prakticky všichni pobiti.
Císař Theodosius se připravuje na válečné tažení proti Magnovi Maximovi a masově mobilizuje své gótské foederáty. Armádu rozdělil do třech sborů, k dispozici má i loďstvo. Jízdě posílené o hunské oddíly bude velet osvědčený generál Promotus a do čela pěchoty byl jmenován Timasius. Gótům se však perspektiva krvavých bojů za cizí zájmy vůbec nelíbila, proto údajně svedeni a podplaceni Maximem, dezertovali a skryli se v makedonských bažinách. Až sem však byli pronásledováni a z větší části pobiti.
Situace se pro Magna Maxima zkomplikovala i na Apeninském poloostrově. Tím že odsoudil svévolné zapálení římské židovské synagogy zfanatizovanými křesťany, si postavil proti sobě nejenom všemocného milánského biskupa Ambrosia (sv. Ambrož), ale i celou italskou katolickou církev. Do Říma, který byl vůči němu v opozici, se vydal vyhnaný císař Valentinianus II. se svoji matkou Justinou a uzurpátor je nechal neúspěšně stíhat. V Římě ariánka Justina zemřela, což umožnilo Theodosiovi vyvinout na jejího mladého syna dostatečný tlak a přimět jej ke konverzi k ortodoxii.
Vojsko východního císařství konečně vyrazilo do boje a postupovalo Pannonií. Magnus zůstal v Aquilei a vstříc Theodosiově armádě vyslal Andragathia. Špatným znamením však pro něj bylo to, že císařovi vojáci nepřebíhali na jeho stranu tak masově, jak doufal. Andragathius se snažil zabránit nepříteli v přechodu řeky Sávy u Siscia (Sisak, Chorvatsko), byl však poražen a zahnán za městské hradby. Otřesenou armádu znovu zformoval Magnův bratr Marcellinus a stáhl se s ní k Poetovii (Ptuj, Slovinsko) na řece Drávě, kde došlo k novému měření sil. Noc před bitvou strávily obě strany ve svých opevněných táborech, druhý den Theodosius zaútočil, Marcellina porazil a zahnal ho na útěk, přičemž jeho hunská jízda způsobila prchajícímu nepříteli těžké ztráty. Ti, co přežili, se vzdali. Po vítězství u Poetovie vstoupil imperátor slavnostně do Emony (Lublaň, Slovinsko).
Po dvou porážkách Magnus Maximus na další odpor rezignoval a v Aquilei se nechal zatknout. Již bez císařského diadému a v poutech byl předveden před Theodosia, který jej nechal popravit spolu s příslušníky jeho tělesné stráže a s důstojníky, kteří mu zachovali věrnost. Magnův velitel a vrah císaře Gratiana Andragathius spáchal sebevraždu utopením, ostatním vzbouřencům byla udělena rozsáhlé amnestie. Do Galie byl vyslán nejvyšší velitel západořímských vojsk Frank Arbogast s rozkazem obnovit zde „pořádek a vládu zákonného císaře“. Arbogast zde opravdu potřel poslední vzbouřence a zlikvidoval Victora, malého Magnova syna a spoluvládce.
Císař Theodosius prohlásil jeho vládu za nezákonnou, protože vznikla uzurpováním moci, a všechny zákony přijaté v této době tedy za neplatné. Přivřel oči nad Valentinianovou náboženskou vlažností a jeho koketováním s ariánstvím a uznal jej císařem Západu. Zadarmo to ale nebylo: někdy v letech 388 – 391 převedl správní diecéze v Dákii (Horní Moesii a Makedonii) včetně mincovny v Thessalonice (Soluni) již natrvalo přeneseny ze západního císařství do východního pod novým názvem pretoriánská prefektura Illyricum. Vnitřní evropská hranice mezi západem a východem tedy nyní vedla od Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a Singiduna (Bělehrad, Srbsko) přímo na jih k Jaderskému moři.
Sv. Augustin se vrací zpět do Afriky
Po pěti letech strávených v Itálii se církevní otec Aurelius Augustinus (sv. Augustin) vrátil zpět do severní Afriky, aby se usadil spolu se svými přáteli na malém statku nedaleko rodné Tagasty.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Hunové foederáty Říma
První Hunové se objevili v západní Evropě v roce 384, když byli společně se svými alanskými vazaly požádáni, aby posílili řady císařské armády v občanské válce proti falešnému císaři Maximovi. Pomohli ho udržet za hranicemi Itálie a možná by se jim podařilo proniknout i hlouběji na území říše, kdyby se nenechali uplatit, a nestáhli se zpátky domů. Jejich ukázněnost přiměla Theodosia, aby je najal o čtyři roky později, když se podruhé chystal vpadnout do Itálie, aby potlačil tamní povstání. „Pozoruhodná věc,“ napsal ve čtvrtém století historik Pacatus, „Gótové a Hunové a Alani zareagovali na svolání, střídali stráže a nemuseli se bát, že je někdo pokárá. Nevznikly žádné nepokoje, žádné zmatky, žádné plenění obvyklým barbarským způsobem.“ Ale tentokrát se jednotky barbarů po vítězství odmítly rozejít domů. Jan Zlatoústý, konstantinopolský biskup, situaci popsal takto: „To, co se dosud nikdy nestalo, se nyní přihodilo; barbaři, kteří opustili svojí vlast, začali pravidelně napadat naše území, a poté, co v naší zemi zažehli mnoho ohňů a zabrali mnoho měst, nemyslí na návrat domů, ale jako lidé, kteří jsou spíše na dovolené než na válečném tažení, se nám opovržlivě vysmívají.“
Vojáci nebyli pod jednotným vedením, v jejich čele stáli drobní loupeživí baroni, kteří pořádali pirátské nájezdy. Nebylo možné je porazit ve válce. Jako byste je chtěli lapit v mlze. Namísto toho učinila KOnstantinopol nabídku, již barbaři – především Gótové, ale s nimi i skupiny Hunů – přijali. Stali se z nich spojenci Říma, foederati, uplacení ke klidu územím na jih od Dunaje. Tyto hunské klany neměly jednotné vedení, jednalo se spíše o skupiny na rodinném základě. hunové se tak poprvé oficiálně ocitli uvnitř říše.
Církev začíná císaři přerůstat přes hlavu
Na podzim podnítil biskup z osroénského Kallinika na Eufratu (předtím Nikéforion, Rakka, Sýrii) křesťanskou lůzu k podpálení zdejší židovské synagogy. Císař Theodosius se rozhodl udělat z tohoto případu precedens a nařídil, aby ji postavili znovu z křesťanských peněz. Milánský biskup Ambrosius, „nejvlivnější ze všech církevních prelátů“, toto rozhodnutí příkře napadl a v dopise císaře varoval, že jeho výnos hrubě porušuje prestiž církve: „Co je důležitější“ , ptal se pragmaticky, „stavět na odiv disciplínu, nebo se zasazovat za věc náboženství?“ , též „Co stojí výše, pojem pořádku nebo zájmy církve? Náboženské zájmy jsou přednější než dodržování občanského práva. … Má být ve vší vážnosti na úkor církve uděláno místo židovské nevěře?“ Při kázání, kterého se účastnil i samotný císař, tento svůj argument ještě zopakoval, načež Theodosius s vědomím, že mu už církev začíná přerůstat přes hlavu, své rozhodnutí odvolal.
Ariánské nepokoje v Konstantinopoli
Během západního tažení se v Konstantinopoli roznesla zpráva, že Theodosius byl v boji s uzurpátorem poražen. Toho využili místní ariáni a vyvolali nepokoje, při nichž byl podpálen dům ortodoxního patriarchy Nektaria.
Smrt praefekta Kynegiose
Praefekt praetoria Orientis Kynegios známý svými tvrdými represemi proti pohanům zemřel cestou z Egypta a na jeho místo nastoupil již tolerantní Eutolmius Tatianus.
Richomer nejvyšším velitelem císařské armády
Vrchní velitel vojsk východního císařství Flavius Merobaudes z kmene Franků zemřel. Na jeho místo nastoupil Arbogastův strýc Richomer.
Kariéra Flavia Rufina
Gal Flavius Rufinus, za císaře Arcadia faktický vládce východní části impéria, pomalu postupuje na hodnostním žebříčku a tohoto roku se stává náčelníkem císařských úřadů.
PERSKÁ ŘÍŠE
Změna na perském trůnu
Perský král Sapor (Šápur) III. zemřel, když vládl o něco více než pět let. Byl to člověk prostých mravů, který rád zaměnil veškerou nádheru a bezduchou etiketu svého dvora za volný a prostý život pod stanem. Jednoho dne však prý přišla silná vichřice, která je Persii tak častá, a strhla stan, v němž seděl. Hlavní stanový tyč jej však bohužel zasáhla do hlavy a způsobila mu tak vážné zranění, že na něj zemřel. Alespoň tak to vyprávěli ti, kdo ho doprovázeli… Avšak lidé jim asi příliš nevěřili a šuškalo se, že král padl za oběť spiknutí šlechty anebo svých stráží, které strhly jeho stan a zabili ho ještě dříve, než mohl uniknout.
Nástupcem Sapora III. byl Varahran (Bahram) IV., kterého jedny prameny považují za Saporova syna a jiné za jeho bratra. Východním autorům je pak znám jako Varahran z Kermanšáhu anebo Varahran, král Carmanie, protože toto území ještě před svým nástupem na trůn spravoval. Třebaže je známo jedno jeho pečetidlo, na němž je zobrazen, jak šlape po jakési postavě, která má asi představovat Římana, je nesporné a všechny prameny to potvrzují, že za jeho vlády nepropukla žádná válka mezi Římem a Persií a že v Orientu byl klid. O Varahranově charakteru nám podávají zprávy různé východní prameny; podle jedněch to byl vládce mírný a bezúhonný, kdežto další tvrdí, že byl tvrdý a že zanedbával své královské povinnosti natolik, že dokonce nečetl petice a stížnosti, které dostával. (→399)
Rok 389
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Galie opět v Theodosiových rukou, spiklenci potřeni!
Císař Theodosius vyslal do Galie nejvyššího velitele západořímských vojsk Flavia Arbogasta s rozkazem obnovit zde /I] „pořádek a vládu zákonného císaře“ [/I]. Arbogast zde opravdu potřel poslední přívržence popraveného uzurpátora Magna Maxima a zavraždil jeho malého syna a spoluvládce Victora. Minulý rok v boji s Franky padlého generála Quintina a jeho kolegu Nannia nahradil Cariettem a Syrem.
Návštěva císařů v Římě
V létě tohoto roku přijeli císařové Theodosius I. a Valentinianus II. do Říma na oslavu triumfu nad Magnem Maximem. Na Theodosia zapůsobila krása velkoměsta tak silně, že se rozhodl projevit více přízně anticky orientovaným starořímanům. Žádost o návrat sochy bohyně Vítězství do zasedací místnosti senátu byl nucen pro rozhodný odpor všemocného milánského biskupa Ambrosia ještě odmítnout, ale už příštího roku přes jeho protesty zakázal mnichům pobyt ve městech, jestliže budou tropit výtržnosti, a nařídil jim uchýlit se po vzoru poustevníků do odlehlých krajů. Toto ale byla jeho poslední akce proti enormně vzrůstající církevní moci.
Arbogast uzavírá mír s Franky
Římská armáda na horním Dunaji byla již od minulého roku pod silným tlakem Franků. Magister militum praesenatalis Arbogast proto žádal císaře Theodosia, aby uskutečnil protiútok, jestliže nepřítel nevrátí vše, co minulý rok ukořistil po porážce římských legií v bitvě v Uhelném lese. Císař se však zřejmě rozhodl jinak, protože Arbogast uzavřel s franskými „regales“ (královským vojevůdcům?) Marcomerem a Sunnonem mír, odstoupil jim území severně od Bodamského jezera a s rukojmími se na zimu stáhl do Treveri (Trevír, SRN). Příměří však nevydrželo dlouho – Arbogast využil toho, že stromy neměli listí, a za kruté zimy vytáhl proti těmto „subreguli“ (místokrálům) ke Kolínu, překročil Rýn a „zpustošil zemi podél břehu, kde žili Brukterové, a oblast osídlenou Chamavy, aniž se setkal s jakýmkoliv odporem, jen několik Amsivarů a Chattů se objevilo na vzdálených hřebenech hor; v jejich čele stál „dux“ , čili válečný náčelník Marcomer.“
Narození budoucího krále Geisericha
Na svět přišel jeden z nejznámějších vandalských králů Geiserich.
Hunové odraženi!
Někdy koncem osmdesátých let odrazili Římané skupinu Hunů směřujících do Galie a přiměli je k tomu, aby zasáhli v Raetii proti germánským Juthungům.
Šťastná událost v Bannaven Taberniae
Kolem roku 385/389 se ve vsi Bannaven Taberniae kdesi v Britanii narodil v rodině dekuriona a pozdějšího diákona sv. Patrik (vlastním jménem Succat), patron a apoštol Irska. Organizoval místní církev a podle tradice – kromě toho, že ze Zeleného ostrova vyhnal hady – založil na 365 kostelů, klášterů a klášterních škol.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Západ ztrácí bohatou Illýrii
Někdy v letech 388 – 391 byly správní diecéze v Dákii (Horní Moesie a Makedonie) včetně mincovny v Thessalonice (Soluni) již natrvalo přeneseny ze západního císařství do východního pod novým názvem pretoriánská prefektura Illyricum. Od této doby vedla evropská hranice mezi císařstvími od Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a Singiduna (Bělehrad, Srbsko) přímo na jih k Jaderskému moři.
Problémy arménského krále
Arménský král Chosrov IV. byl vlastní aristokracií na perském královském dvoře obviněn z intrik s Římany a deportován.
POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):
[1] Siricius - papežem byl zvolen v prosinci roku 384 – zemřel 26.11.399. Délka pontifikátu 14 let, asi 10 měsíců a 26 dní. Národností Ital z Říma. Před svým zvolením na papežský stolec byl jáhnem. Když Damasus zemřel, o zvolení se opět ucházel dřívější vzdoropapež Ursinus a dokonce i sv. Jeroným choval naději, že bude následovníkem svého někdejšího ochránce, ale nikdo si jeho ambice neuvědomil. Přednost dostal Siricius, který během svého pontifikát stejně jako jeho předchůdce kladl důraz na nejvyšší moc Říma. Na dotazy ostatních biskupů o nejrůznějších záležitostech odpovídal kategoricky a autoritativně a zaujímal nekompromisní postoj ke kacířství. Také byl prvním římským biskupem, který užíval titulu „papež“ v moderním smyslu, a je docela možné, že tak otevřené uplatňování nadřazeného postavení přispělo k nepřátelskému názoru Paulina z Noly, že Siricius je domýšlivý a odměřený. Roku 390 vysvětil opravenou a zvětšenou baziliku sv. Petra. Siricius také jako první zavedl povinný celibát pro biskupy, kněze a jáhny.
[2] Valentinianus II. - vádce Říše římské v letech 375 - 392. Syn císaře Valentiniana I., bratr Gratianův, a synovec Valensův. Byl přibrán k vládě po otcově smrti roku 375. V této době začal počátek stěhování národů. Do jižního Ruska vpadli Hunové a narazili na říší Ostrogótů (východních Gótů). Ermanarich král Ostrogótů spáchal sebevraždu, a Ostrogóti se zavázali Hunům k poplatku. Vizigóti (západní Gótové) ustoupili se svým králem Athanarichem jednak do Sedmihrad, jednak do Moesie a Thrákie, kde císař Valens jim vykázal sídla. Gótové přijali křesťanství (ariánství) a jejich biskup Ulfila přeložil bibli do gótštiny. Útisk císařských úředníků způsobilo vzpouru, kterou se snažil u Adrinopole potlačit Valentinianův strýc Valens, ale byl od Vizigótů poražen a zabit. Valentinianus II. musel čelit svému proticísaři Maximusi, který dal zabít jeho bratra Gratiana. Po čtyřech letech Maximus podlehl Valentinianovi. Valentinianus II. byl zabit ve vzpouře. Zemřel roku 392.
Zdroje:
• A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Ammianus Marcellinus - Soumrak říše Římské – Praha 1975
• Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
• Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
• Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
• Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967
• http://thisweekatvaticanii.blogspot.com ... uncil.html
• http://picasaweb.google.com/lh/photo/o5 ... kgI5K0RSPA
• http://www.thenagain.info/webchron/medi ... nople.html
• http://www.roman-empire.net/army/adrianople.html
• http://www.numisology.com/Antioch.htm
• http://persianempire.info/sassanid4.htm
• http://antika.avonet.cz
• www.wikipedia.org
• www.gjp.cz/kovar/
• www.palba.cz
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Konec uzurpace Magna Maxima
Uzurpátor Magnus Maximus obsadil Itálii a nyní se připravuje na rozhodné měření sil s východním císařem Theodosiem. Starosti mu však dělají Frankové, kteří pod vedením náčelníků Genobauda, Marcomera a Sunnona prolomili pohraniční val a zpustošili levý břeh řeky Rýna. K ohroženému Kolínu proto vyslal generály Nannia a Quintina, kteří Franky porazili a pak se radili o dalším postupu. Quintinus navrhoval pokračovat v útoku a přeplavit se na druhý břeh, zatímco Nannius byl proti a stáhl se do Mohuče. Bojovnější vojevůdce proto přešel u pevnosti Neuss Rýn sám, pronikl do Silva Carbonaria (Uhelný les) – podle jiného zdroje však ležela Silva Carbonaria ve východní Belgii východně od řeky Neussy – a pustošil nepřátelské území. Když se však jeho legionáři vzdálil na dva denní pochody od řeky, uvázli v zásecích a močálech a byli prakticky všichni pobiti.
Císař Theodosius se připravuje na válečné tažení proti Magnovi Maximovi a masově mobilizuje své gótské foederáty. Armádu rozdělil do třech sborů, k dispozici má i loďstvo. Jízdě posílené o hunské oddíly bude velet osvědčený generál Promotus a do čela pěchoty byl jmenován Timasius. Gótům se však perspektiva krvavých bojů za cizí zájmy vůbec nelíbila, proto údajně svedeni a podplaceni Maximem, dezertovali a skryli se v makedonských bažinách. Až sem však byli pronásledováni a z větší části pobiti.
Situace se pro Magna Maxima zkomplikovala i na Apeninském poloostrově. Tím že odsoudil svévolné zapálení římské židovské synagogy zfanatizovanými křesťany, si postavil proti sobě nejenom všemocného milánského biskupa Ambrosia (sv. Ambrož), ale i celou italskou katolickou církev. Do Říma, který byl vůči němu v opozici, se vydal vyhnaný císař Valentinianus II. se svoji matkou Justinou a uzurpátor je nechal neúspěšně stíhat. V Římě ariánka Justina zemřela, což umožnilo Theodosiovi vyvinout na jejího mladého syna dostatečný tlak a přimět jej ke konverzi k ortodoxii.
Vojsko východního císařství konečně vyrazilo do boje a postupovalo Pannonií. Magnus zůstal v Aquilei a vstříc Theodosiově armádě vyslal Andragathia. Špatným znamením však pro něj bylo to, že císařovi vojáci nepřebíhali na jeho stranu tak masově, jak doufal. Andragathius se snažil zabránit nepříteli v přechodu řeky Sávy u Siscia (Sisak, Chorvatsko), byl však poražen a zahnán za městské hradby. Otřesenou armádu znovu zformoval Magnův bratr Marcellinus a stáhl se s ní k Poetovii (Ptuj, Slovinsko) na řece Drávě, kde došlo k novému měření sil. Noc před bitvou strávily obě strany ve svých opevněných táborech, druhý den Theodosius zaútočil, Marcellina porazil a zahnal ho na útěk, přičemž jeho hunská jízda způsobila prchajícímu nepříteli těžké ztráty. Ti, co přežili, se vzdali. Po vítězství u Poetovie vstoupil imperátor slavnostně do Emony (Lublaň, Slovinsko).
Po dvou porážkách Magnus Maximus na další odpor rezignoval a v Aquilei se nechal zatknout. Již bez císařského diadému a v poutech byl předveden před Theodosia, který jej nechal popravit spolu s příslušníky jeho tělesné stráže a s důstojníky, kteří mu zachovali věrnost. Magnův velitel a vrah císaře Gratiana Andragathius spáchal sebevraždu utopením, ostatním vzbouřencům byla udělena rozsáhlé amnestie. Do Galie byl vyslán nejvyšší velitel západořímských vojsk Frank Arbogast s rozkazem obnovit zde „pořádek a vládu zákonného císaře“. Arbogast zde opravdu potřel poslední vzbouřence a zlikvidoval Victora, malého Magnova syna a spoluvládce.
Císař Theodosius prohlásil jeho vládu za nezákonnou, protože vznikla uzurpováním moci, a všechny zákony přijaté v této době tedy za neplatné. Přivřel oči nad Valentinianovou náboženskou vlažností a jeho koketováním s ariánstvím a uznal jej císařem Západu. Zadarmo to ale nebylo: někdy v letech 388 – 391 převedl správní diecéze v Dákii (Horní Moesii a Makedonii) včetně mincovny v Thessalonice (Soluni) již natrvalo přeneseny ze západního císařství do východního pod novým názvem pretoriánská prefektura Illyricum. Vnitřní evropská hranice mezi západem a východem tedy nyní vedla od Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a Singiduna (Bělehrad, Srbsko) přímo na jih k Jaderskému moři.
Sv. Augustin se vrací zpět do Afriky
Po pěti letech strávených v Itálii se církevní otec Aurelius Augustinus (sv. Augustin) vrátil zpět do severní Afriky, aby se usadil spolu se svými přáteli na malém statku nedaleko rodné Tagasty.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Hunové foederáty Říma
První Hunové se objevili v západní Evropě v roce 384, když byli společně se svými alanskými vazaly požádáni, aby posílili řady císařské armády v občanské válce proti falešnému císaři Maximovi. Pomohli ho udržet za hranicemi Itálie a možná by se jim podařilo proniknout i hlouběji na území říše, kdyby se nenechali uplatit, a nestáhli se zpátky domů. Jejich ukázněnost přiměla Theodosia, aby je najal o čtyři roky později, když se podruhé chystal vpadnout do Itálie, aby potlačil tamní povstání. „Pozoruhodná věc,“ napsal ve čtvrtém století historik Pacatus, „Gótové a Hunové a Alani zareagovali na svolání, střídali stráže a nemuseli se bát, že je někdo pokárá. Nevznikly žádné nepokoje, žádné zmatky, žádné plenění obvyklým barbarským způsobem.“ Ale tentokrát se jednotky barbarů po vítězství odmítly rozejít domů. Jan Zlatoústý, konstantinopolský biskup, situaci popsal takto: „To, co se dosud nikdy nestalo, se nyní přihodilo; barbaři, kteří opustili svojí vlast, začali pravidelně napadat naše území, a poté, co v naší zemi zažehli mnoho ohňů a zabrali mnoho měst, nemyslí na návrat domů, ale jako lidé, kteří jsou spíše na dovolené než na válečném tažení, se nám opovržlivě vysmívají.“
Vojáci nebyli pod jednotným vedením, v jejich čele stáli drobní loupeživí baroni, kteří pořádali pirátské nájezdy. Nebylo možné je porazit ve válce. Jako byste je chtěli lapit v mlze. Namísto toho učinila KOnstantinopol nabídku, již barbaři – především Gótové, ale s nimi i skupiny Hunů – přijali. Stali se z nich spojenci Říma, foederati, uplacení ke klidu územím na jih od Dunaje. Tyto hunské klany neměly jednotné vedení, jednalo se spíše o skupiny na rodinném základě. hunové se tak poprvé oficiálně ocitli uvnitř říše.
Církev začíná císaři přerůstat přes hlavu
Na podzim podnítil biskup z osroénského Kallinika na Eufratu (předtím Nikéforion, Rakka, Sýrii) křesťanskou lůzu k podpálení zdejší židovské synagogy. Císař Theodosius se rozhodl udělat z tohoto případu precedens a nařídil, aby ji postavili znovu z křesťanských peněz. Milánský biskup Ambrosius, „nejvlivnější ze všech církevních prelátů“, toto rozhodnutí příkře napadl a v dopise císaře varoval, že jeho výnos hrubě porušuje prestiž církve: „Co je důležitější“ , ptal se pragmaticky, „stavět na odiv disciplínu, nebo se zasazovat za věc náboženství?“ , též „Co stojí výše, pojem pořádku nebo zájmy církve? Náboženské zájmy jsou přednější než dodržování občanského práva. … Má být ve vší vážnosti na úkor církve uděláno místo židovské nevěře?“ Při kázání, kterého se účastnil i samotný císař, tento svůj argument ještě zopakoval, načež Theodosius s vědomím, že mu už církev začíná přerůstat přes hlavu, své rozhodnutí odvolal.
Ariánské nepokoje v Konstantinopoli
Během západního tažení se v Konstantinopoli roznesla zpráva, že Theodosius byl v boji s uzurpátorem poražen. Toho využili místní ariáni a vyvolali nepokoje, při nichž byl podpálen dům ortodoxního patriarchy Nektaria.
Smrt praefekta Kynegiose
Praefekt praetoria Orientis Kynegios známý svými tvrdými represemi proti pohanům zemřel cestou z Egypta a na jeho místo nastoupil již tolerantní Eutolmius Tatianus.
Richomer nejvyšším velitelem císařské armády
Vrchní velitel vojsk východního císařství Flavius Merobaudes z kmene Franků zemřel. Na jeho místo nastoupil Arbogastův strýc Richomer.
Kariéra Flavia Rufina
Gal Flavius Rufinus, za císaře Arcadia faktický vládce východní části impéria, pomalu postupuje na hodnostním žebříčku a tohoto roku se stává náčelníkem císařských úřadů.
PERSKÁ ŘÍŠE
Změna na perském trůnu
Perský král Sapor (Šápur) III. zemřel, když vládl o něco více než pět let. Byl to člověk prostých mravů, který rád zaměnil veškerou nádheru a bezduchou etiketu svého dvora za volný a prostý život pod stanem. Jednoho dne však prý přišla silná vichřice, která je Persii tak častá, a strhla stan, v němž seděl. Hlavní stanový tyč jej však bohužel zasáhla do hlavy a způsobila mu tak vážné zranění, že na něj zemřel. Alespoň tak to vyprávěli ti, kdo ho doprovázeli… Avšak lidé jim asi příliš nevěřili a šuškalo se, že král padl za oběť spiknutí šlechty anebo svých stráží, které strhly jeho stan a zabili ho ještě dříve, než mohl uniknout.
Nástupcem Sapora III. byl Varahran (Bahram) IV., kterého jedny prameny považují za Saporova syna a jiné za jeho bratra. Východním autorům je pak znám jako Varahran z Kermanšáhu anebo Varahran, král Carmanie, protože toto území ještě před svým nástupem na trůn spravoval. Třebaže je známo jedno jeho pečetidlo, na němž je zobrazen, jak šlape po jakési postavě, která má asi představovat Římana, je nesporné a všechny prameny to potvrzují, že za jeho vlády nepropukla žádná válka mezi Římem a Persií a že v Orientu byl klid. O Varahranově charakteru nám podávají zprávy různé východní prameny; podle jedněch to byl vládce mírný a bezúhonný, kdežto další tvrdí, že byl tvrdý a že zanedbával své královské povinnosti natolik, že dokonce nečetl petice a stížnosti, které dostával. (→399)
Rok 389
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Galie opět v Theodosiových rukou, spiklenci potřeni!
Císař Theodosius vyslal do Galie nejvyššího velitele západořímských vojsk Flavia Arbogasta s rozkazem obnovit zde /I] „pořádek a vládu zákonného císaře“ [/I]. Arbogast zde opravdu potřel poslední přívržence popraveného uzurpátora Magna Maxima a zavraždil jeho malého syna a spoluvládce Victora. Minulý rok v boji s Franky padlého generála Quintina a jeho kolegu Nannia nahradil Cariettem a Syrem.
Návštěva císařů v Římě
V létě tohoto roku přijeli císařové Theodosius I. a Valentinianus II. do Říma na oslavu triumfu nad Magnem Maximem. Na Theodosia zapůsobila krása velkoměsta tak silně, že se rozhodl projevit více přízně anticky orientovaným starořímanům. Žádost o návrat sochy bohyně Vítězství do zasedací místnosti senátu byl nucen pro rozhodný odpor všemocného milánského biskupa Ambrosia ještě odmítnout, ale už příštího roku přes jeho protesty zakázal mnichům pobyt ve městech, jestliže budou tropit výtržnosti, a nařídil jim uchýlit se po vzoru poustevníků do odlehlých krajů. Toto ale byla jeho poslední akce proti enormně vzrůstající církevní moci.
Arbogast uzavírá mír s Franky
Římská armáda na horním Dunaji byla již od minulého roku pod silným tlakem Franků. Magister militum praesenatalis Arbogast proto žádal císaře Theodosia, aby uskutečnil protiútok, jestliže nepřítel nevrátí vše, co minulý rok ukořistil po porážce římských legií v bitvě v Uhelném lese. Císař se však zřejmě rozhodl jinak, protože Arbogast uzavřel s franskými „regales“ (královským vojevůdcům?) Marcomerem a Sunnonem mír, odstoupil jim území severně od Bodamského jezera a s rukojmími se na zimu stáhl do Treveri (Trevír, SRN). Příměří však nevydrželo dlouho – Arbogast využil toho, že stromy neměli listí, a za kruté zimy vytáhl proti těmto „subreguli“ (místokrálům) ke Kolínu, překročil Rýn a „zpustošil zemi podél břehu, kde žili Brukterové, a oblast osídlenou Chamavy, aniž se setkal s jakýmkoliv odporem, jen několik Amsivarů a Chattů se objevilo na vzdálených hřebenech hor; v jejich čele stál „dux“ , čili válečný náčelník Marcomer.“
Narození budoucího krále Geisericha
Na svět přišel jeden z nejznámějších vandalských králů Geiserich.
Hunové odraženi!
Někdy koncem osmdesátých let odrazili Římané skupinu Hunů směřujících do Galie a přiměli je k tomu, aby zasáhli v Raetii proti germánským Juthungům.
Šťastná událost v Bannaven Taberniae
Kolem roku 385/389 se ve vsi Bannaven Taberniae kdesi v Britanii narodil v rodině dekuriona a pozdějšího diákona sv. Patrik (vlastním jménem Succat), patron a apoštol Irska. Organizoval místní církev a podle tradice – kromě toho, že ze Zeleného ostrova vyhnal hady – založil na 365 kostelů, klášterů a klášterních škol.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Západ ztrácí bohatou Illýrii
Někdy v letech 388 – 391 byly správní diecéze v Dákii (Horní Moesie a Makedonie) včetně mincovny v Thessalonice (Soluni) již natrvalo přeneseny ze západního císařství do východního pod novým názvem pretoriánská prefektura Illyricum. Od této doby vedla evropská hranice mezi císařstvími od Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a Singiduna (Bělehrad, Srbsko) přímo na jih k Jaderskému moři.
Problémy arménského krále
Arménský král Chosrov IV. byl vlastní aristokracií na perském královském dvoře obviněn z intrik s Římany a deportován.
POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):
[1] Siricius - papežem byl zvolen v prosinci roku 384 – zemřel 26.11.399. Délka pontifikátu 14 let, asi 10 měsíců a 26 dní. Národností Ital z Říma. Před svým zvolením na papežský stolec byl jáhnem. Když Damasus zemřel, o zvolení se opět ucházel dřívější vzdoropapež Ursinus a dokonce i sv. Jeroným choval naději, že bude následovníkem svého někdejšího ochránce, ale nikdo si jeho ambice neuvědomil. Přednost dostal Siricius, který během svého pontifikát stejně jako jeho předchůdce kladl důraz na nejvyšší moc Říma. Na dotazy ostatních biskupů o nejrůznějších záležitostech odpovídal kategoricky a autoritativně a zaujímal nekompromisní postoj ke kacířství. Také byl prvním římským biskupem, který užíval titulu „papež“ v moderním smyslu, a je docela možné, že tak otevřené uplatňování nadřazeného postavení přispělo k nepřátelskému názoru Paulina z Noly, že Siricius je domýšlivý a odměřený. Roku 390 vysvětil opravenou a zvětšenou baziliku sv. Petra. Siricius také jako první zavedl povinný celibát pro biskupy, kněze a jáhny.
[2] Valentinianus II. - vádce Říše římské v letech 375 - 392. Syn císaře Valentiniana I., bratr Gratianův, a synovec Valensův. Byl přibrán k vládě po otcově smrti roku 375. V této době začal počátek stěhování národů. Do jižního Ruska vpadli Hunové a narazili na říší Ostrogótů (východních Gótů). Ermanarich král Ostrogótů spáchal sebevraždu, a Ostrogóti se zavázali Hunům k poplatku. Vizigóti (západní Gótové) ustoupili se svým králem Athanarichem jednak do Sedmihrad, jednak do Moesie a Thrákie, kde císař Valens jim vykázal sídla. Gótové přijali křesťanství (ariánství) a jejich biskup Ulfila přeložil bibli do gótštiny. Útisk císařských úředníků způsobilo vzpouru, kterou se snažil u Adrinopole potlačit Valentinianův strýc Valens, ale byl od Vizigótů poražen a zabit. Valentinianus II. musel čelit svému proticísaři Maximusi, který dal zabít jeho bratra Gratiana. Po čtyřech letech Maximus podlehl Valentinianovi. Valentinianus II. byl zabit ve vzpouře. Zemřel roku 392.
Zdroje:
• A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Ammianus Marcellinus - Soumrak říše Římské – Praha 1975
• Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
• Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
• Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
• Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967
• http://thisweekatvaticanii.blogspot.com ... uncil.html
• http://picasaweb.google.com/lh/photo/o5 ... kgI5K0RSPA
• http://www.thenagain.info/webchron/medi ... nople.html
• http://www.roman-empire.net/army/adrianople.html
• http://www.numisology.com/Antioch.htm
• http://persianempire.info/sassanid4.htm
• http://antika.avonet.cz
• www.wikipedia.org
• www.gjp.cz/kovar/
• www.palba.cz
