Dějiny pozdní antiky v letech 390 – 394

[kacermiroslav]

Dějiny pozdní antiky v letech 390 – 394

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady

Rok 390

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Císař poprvé kapituloval před církví
Podle zákona proti homosexualitě poručil germánský velitel hlavního města provincie Makedonie Thessaloniky (Soluň, Řecko) magister militum Butherich uvěznit přihřátého, ale oblíbeného vozataje. Rozvášněný dav jej však osvobodil z vězení a Buthericha zlynčoval. Rozzuřený císař Theodosius poručil obyvatele města shromáždit v cirku a tam zmasakrovat. Smrt třech/sedmi tisíců lidí otřásla milánským biskupem Ambrosiem (sv. Ambrož) natolik, že na schodech zastoupil císaři cestu do kostela a požadoval po něm veřejné pokání, v opačném případě hrozil exkomunikací. (Podle jiného zdroje mu pouze odmítl udělit svátost přijímání.) Ponížený a zahanbený Theodosius se podvolil a před církví definitivně kapituloval: přišel k Ambrožovi „v rouše pokorného a poníženého kajícníka“ , padl před ním veřejně na kolena a poté, co dostal rozhřešení, byl o Vánocích opět připuštěn „ke stolu Páně“ . Jako reakci na soluňské události vydal 8. 8. výnos, podle něhož má být trest smrti vykonán až třicet dní po vynesení rozsudku.

Povstání v Avignonu
Místní židé se podíleli na povstání proti biskupovi Štěpánovi v Avinionu (Avignonu, Francie).


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Úprava hranic mezi Východem a Západem
Někdy v letech 388 – 391 byly správní diecéze v Dákii (Horní Moesie a Makedonie) včetně mincovny v Thessalonice (Soluni) již natrvalo přeneseny ze západního císařství do východního pod novým názvem pretoriánská prefektura Illyricum. Od této doby vedla evropská hranice mezi císařstvími od Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a Singiduna (Bělehrad, Srbsko) přímo na jih k Jaderskému moři.

Situace v Arménii
Po rozdělení Arménie mezi krále Arsaca a Chosroea roku 384 koexistovaly spolu obě části pokojně šest let. Když ale dva roky poté, co se stal císařovým vazalem (tj. roku 386), král Arsaces zemřel, přičlenil Řím jeho část země ke svému území a svěřil ji pod správu komity. Persie proti tomu nijak neprotestovala, takže další čtyři roky panoval klid. Ale roku 390 perský klient Chosroes nespokojený se svým postavením navázal styky s Konstantinopolí a dosáhl toho, že jej císař Theodosius jmenoval arménským komitou, čímž de facto spojil obě části Arménie – jak římskou, tak perskou – pod jeho vládou.

Hrdý na tento svůj úspěch udělal Chosroes takové kroky, které podle Peršanů popíraly suverenitu jejich vládce. A když mu král Varahran adresoval své námitky, odpověděl mu urážlivým způsobem, zřekl se jeho protektorátu a prohlásil celé arménské království za vazala Říma. Mezi oběma velmocemi nyní bezprostředně hrozila další válka, kterou mohla ta či ona strana odvrátit pouze ústupky a velkou zdrženlivostí. A byl to Řím, který nakonec ustoupil. Císař Theodosius totiž nepřijal Chosroeovo podrobení a odmítl pohnout byť prstem na jeho podporu. Nešťastný Chosroes tak byl nucen se podrobit Varahranovi, který jej uvěznil v „Hradu zapomnění“ a na trůnu nahradil jeho bratrem Varabranem (Saporem). K těmto událostem zřejmě došlo roku 391, v třetím roce Varahranovy vlády. (Někdy se uvádí i rok 392). Perský král se tak mohl cítit vítězem a toto své vítězství připomínat pečetidle, o němž jsme se zmínili výše).

Narození Flavia Aëtia
V Durostoru (Silistra, Bulharsko) se pořímštělému Gótovi magistru equitum Gaudentovi a jeho římské manželce narodil pozdější nekorunovaný vládce Západu generalissimus Flavius Aëtius. Jeho původ možná vysvětluje, proč si později bude tak dobře rozumět s barbary.

Narození císařovna Gally Placidie
Dne 17. 1. se císaři Theodosiovi a jeho manželce Galle narodila dcera Aelia Galla Placidia.

Ammianus Marcellinus začíná práci na svých dějinách
Řek Ammianus Marcellinus začal v Římě práci na své latinsky psané historii Rerum gestarum libri qui supersunt, počínající vládou císaře Nervy a zakončenou smrtí císaře Valenta roku 378. Zachovaly se knihy 14 - 31 s popisem událostí z let 353 - 378.

Konstantinopolský patriarcha Jan Zlatoústý:
Když chce někdo zkoumat, jak zacházejí statkáři s ubohými a politováníhodnými rolníky, uvidí, že jsou vlastníci pozemků krutější než barbaři. Nechávají rolníky při nedostatečné výživě po celý jejich život dřít a přitom jim ještě ukládají neustálé nesnesitelné platby a vyčerpávající službu využívajících jejich těl jako oslů a dobytka, ba dokonce ještě jako kamenů, nenechají je ani na okamžik vydechnout, vysávají je, lhostejno jestli země něco vynáší nebo ne, a nedopřejí jim úlevu. Co snad je ještě hodnější politování: Když pak po celou zimu pilně pracovali a jsou zesláblí mrazem, deštěm a nočním bděním, vracejí se domů s prázdnýma rukama, často dokonce jako žebráci. Přece však ještě více než hladu a neúspěchu se obávají trýznění dozorců, jejich šikanování, požadavků a donucovacích opatření.


Rok 391

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Problémy s Góty
Po třech letech strávených v Itálii se císař Theodosius vrátil do Konstantinopole, aby čelil vzpouře svých gótských foederátů. Generálovi Timasiovi se podařilo vypátrat jejich úkryty v bažinách a mnoho jich pobít. Ale večer, když legionáři opojení vínem usnuli, Gótové zaútočili a Římany porazili. Císaři se sice podařilo prchnout, ale jeho armáda byla prakticky zničena. Válku s povstalci dovedl do vítězného konce až generál Promotus. Určitou roli v těchto událostech snad již sehrál pozdější gótský král Alarich.

Zákony proti pohanskému kultu, nepokoje v Alexandrii
Teprve po dvanácti letech své vlády Theodosius ostře zakročil proti přežívajícímu pohanství a postupně vydal několik zákonů. Katolictví vyzdvihl jako jediné státní náboženství, kdežto tradiční víru a ostatní křesťanské směry zakázal. Dne 24. 2. zapověděl pod hrozbou strašlivých trestů každou formu pohanského kultu, jako bylo přinášení obětí, uctívání obrazů a byť jen návštěvu pohanských chrámů, které nechal včetně jejich majetku zkonfiskovat. Pohanské praktiky nesměly být prováděny ani v soukromí, nekřesťané byli vyloučeni z vyšších hodností v armádě, z vyšších úřednických míst a nesměli se stát soudci. Jejich krvavé pronásledování však nebylo dovoleno.

Proti vyznavačům tradičního náboženství zvláště urputně bojoval alexandrijský biskup Theofilos: pokoušel se vypudit z Alexandrie pohanské filozofy, velmi ostře vystupoval proti mithraistickým mystériím a vedl kampaň proti obřadům k poctě boha Serapida (Sarapida). Tím však ve městě vyvolal krvavou pohanskou reakci. Theodosius sice neuvalil na vzbouřence vedené filozofem Olympiem kolektivní trest, ale roku 391/392 poručil rozbořit Serapeion (Sarapeion, Serapeum), nádhernou helénistickou svatyni a centrum alexandrijského vysokého školství. Došlo ke krutému boji mezi vojáky a lidem, který přispěchal na obranu chrámu. Po krátkém krvavém odporu pohané podlehli a celý Serapeion včetně dvaceti tisíc svazků pergamské knihovny shořel. Měděné sochy antických bohů byly přelity na kotle, pouze jedna z nic byla ušetřena a jako dekorace vystavena na veřejném prostranství, což tradicionalisté považovali za těžkou urážku. Po zničení Serapeionu se rozvášnění křesťané vedení mnichy vrhli na další pohanské svatyně a židovské synagogy a začali je ničit.

Lidé mají právo bránit se i sami
Ve svém dalším zákonu císař přiznal, že na ochranu práv všeho občanstva už nestačí a že má tudíž každý jedinec právo bránit své pozemky proti zvůli vojáků i soukromníků.

Úprava hranic mezi Východem a Západem
Někdy v letech 388 – 391 byly správní diecéze v Dákii (Horní Moesie a Makedonie) včetně mincovny v Thessalonice (Soluni) již natrvalo přeneseny ze západního císařství do východního pod novým názvem pretoriánská prefektura Illyricum. Od této doby vedla evropská hranice mezi císařstvími od Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a Singiduna (Bělehrad, Srbsko) přímo na jih k Jaderskému moři.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Nelehká pozice císaře Valentiniana
Císař Theodosius se vrátil na východ a ponechal svého západního kolegu Valentiniana II. napospas ráznému vrchnímu veliteli západní armády magistru militum praesentalis Arbogastovi. O všem rozhodovali franští žoldnéři a mladý císař, který se vůči nim nedokázal prosadit, se stal ve svém jihogalském sídelním městě Vienně (Vienne, Francie) prakticky vězněm:

„Císaře Valentiniana zavřeli ve Vienně v budově jeho paláce a nakládali s ním téměř jako s osobou soukromou, péče o záležitosti vojenské byla svěřena franckým žoldnéřům a také občanské úřady přešly do rukou spiklenců Arbogastových; a z vojáků vázaných přísahou se nenašel žádný, kdo by se odvážil uposlechnout přátelská slova anebo příkazů císaře.“
(Zdroj: Sulpicius Alexander)

Sv. Augustin vysvěcen na kněze
Církevní otec Aurelius Augustinus (sv. Augustin) se přestěhoval z Tagasty do severoafrického města Hippo Regia (Anaba, Alžírsko), kde byl místním biskupem Valeriem vysvěcen na kněze. Jako presbyter začal místo tohoto „vetchého starce“ kázat.

Zósimos Nea Historia
„…mniši zaplnili města a vesnice bez jakéhokoli užitku pro stát si přivlastnili velkou část půdy a pod heslem rozdat všechno chudým všechny ožebračili.“


Rok 392

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Smrt císaře Valentiana, Eugeniova uzurpace
Císař Valentinianus II. dosáhl věku dvaceti let a začal se domáhat svého práva vládnout. Možné je, že jej k tomu podnítili dvorští úředníci, kteří těžko snášeli regentství magistra militum praesentalis Arbogasta a chtěli na něj uplatňovat svůj vliv sami. Arbogast, pohan franského původu a idol všech vojáků, měl totiž prozatím veškerou moc ve svých rukách, což mu umožňovalo do funkcí protěžovat sobě věrné lidi a i s císařem „mluvit otevřeně a nepřipouštět nic, co se mu nezdálo správné či vhodné“ . Na císařském dvoře v galské Vienně (Vienne, Francie) proto docházelo ke skandálním výstupům: při jednom z nich probodl Arbogast mečem císařova oblíbeného rádce, jehož se imperátor marně snažil ukrýt pod svým nachovým rouchem. Valentinianus svoji podřízenost těžce nesl a bombardoval svého východního kolegu Theodosia I. dopisy, ve kterých ho žádal o pomoc a vyhrožoval, že k němu uteče, jestli mu nepřijde na pomoc. Arbogast mu však nepovolil odcestovat do Itálie a císař se zřejmě cítil do té míry v ohrožení života, že k sobě povolal milánského biskupa Ambrosia, aby jej pokřtil. Sv. Ambrož však do Vienny dorazil pozdě. Mladý císař se totiž několik dní před smrtí odhodlal ke vzdornému gestu a předal Arbogastovi list, ve kterém ho odvolal a zbavil velení a všech hodností. Vrchní velitel západořímské armády si jej přečetl, načež klidně prohlásil: „Ty jsi mi úřad nedal a ani mi jej nebudeš moci odejmout… Moje moc nezávisí ani na úsměvu, ani na hrozbě nějakého panovníka.“ , listinu roztrhal a hodil na zem.

Valentinianův osud tím byl zpečetěn a 15. 5. jej ráno našli sloužící v ložnici mrtvého. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu oběšením, pravděpodobnější však je, že ho z popudu Arbogasta zavraždili jeho vlastní eunuchové. Mrtvý monarcha byl převezen do Milána a poté, co nad jeho rakví pěkně promluvil Ambrož, pohřben v hrobce vedle svého staršího bratra Gratiana.

Arbogast se připravuje na válku, renesance pohanství
Magister militum Arbogast se nejdříve snažil vládnout západu s Theodosiovým souhlasem jako jeho místodržící, ale protože ostrá císařová opatření proti pohanům jej přesvědčila o nereálnosti tohoto projektu, dosadil dne 25. 8. na západní trůn vzdělaného magistra scrinii (přednostu kanceláře), rétora a majitele řečnické školy Flavia Eugenia, se kterým jej seznámil již jeho strýc Richomer. Eugenius se snažil získat přízeň konstantinopolského dvora a odvrátit hrozící válku, ale jeho dopisy zůstávaly bez odpovědi. Proto se zřekl křesťanství, přiklonil se na stranu ctitelů tradičního náboženství a hledal podporu u pohanské římské senátorské aristokracie. Všude se propagoval „návrat k otcovské víře“ , obnovovaly se řeckořímské i orientální kulty a bouraly se stavby postavené z materiálu zničených antických chrámů. Nový režim hledal podporu i u Alamanů, za nimiž se Eugenius osobně obtěžoval až k Rýnu, zatímco Arbogast tento rok porazil své franské soukmenovce a zavázal si je spojenectvím. Comes Afriky magister militum Gildo se choval obojetně, kolísal mezi oběma stranami a klidně dále dodával do Itálie obilí.

Zákon napomíná defensores (ochránce lidu), aby pořádně odváděli svoji práci.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Povolen pouze křesťanský kult
Dne 8. 11. zakázal císař Theodosius jakýkoliv jiný než křesťanský kult a všechny pohanské bohoslužby. Za zločin proti císaři byla pokládána i oběť tradičním bohům, do pohanských chrámů nemohli lidé již ani vstoupit a pro jistotu byly tyto nekřesťanské svatostánky ničeny za účasti lidu a mnichů, pod vedením svých biskupů jako byl Jan Zlatoústý v Konstantinopoli nebo Martin z Toursu v Galii. Agresivní mnichové se opět vrátili do měst, kde jako úderná pěst biskupů páchali výtržnosti a terorizovali odpůrce křesťanů.

Nepokoje v Alexandrii, zničení Serapea
Proti vyznavačům tradičního náboženství zvláště urputně bojoval alexandrijský biskup Theofilos: pokoušel se vypudit z Alexandrie pohanské filozofy, velmi ostře vystupoval proti mithraistickým mystériím a vedl kampaň proti obřadům k poctě boha Serapida (Sarapida). Tím však ve městě vyvolal krvavou pohanskou reakci. Theodosius sice neuvalil na vzbouřence vedené filozofem Olympiem kolektivní trest, ale roku 391/392 poručil rozbořit Serapeion (Sarapeion, Serapeum), nádhernou helénistickou svatyni a centrum alexandrijského vysokého školství. Došlo ke krutému boji mezi vojáky a lidem, který přispěchal na obranu chrámu. Po krátkém krvavém odporu pohané podlehli a celý Serapeion včetně dvaceti tisíc svazků pergamské knihovny shořel. Měděné sochy antických bohů byly přelity na kotle, pouze jedna z nic byla ušetřena a jako dekorace vystavena na veřejném prostranství, což tradicionalisté považovali za těžkou urážku. Po zničení Serapeionu se rozvášnění křesťané vedení mnichy vrhli na další pohanské svatyně a židovské synagogy a začali je ničit.

Rufinus se zbavuje protivníků
Císařovou pravou rukou u dvora se stal morálně nepříliš kvalitní náčelník císařských úřadů Flavius Rufinus, což zvláště hnětlo zasloužilé a schopné generály Promota a Timasia. Jednou na zasedání státní rady Rufinus Promota urazil a ten mu vyťal facku. Postižený náčelník běžel žalovat k císaři a ukazoval mu svoji tvář. Theodosius se rozčílil a poručil generálovi opustit palác a věnovat se bojovému výcviku vojska. Tím však Rufinus celou záležitost nepovažoval za skončenou: najal si barbary, kteří nic netušícího Promota cestou přepadli a zavraždili. Čestného a neúplatného praefekta praetorio Orientis Eutolmia Tatiana Rufinus nejdříve přinutil vzdát se úřadu a pak ho roku 392/394 pohnal před soud, který jej odsoudil k deportaci do rodného města. Tatianův syn konstantinopolský praefekt Proclus skončil na popravišti, na Timasia dojde později.

Spory mezi gótskýmu náčelníky
Napětí mezi gótskými předáky Eriulfem a Fravittou, soupeřícími o výsadní postavení u dvora, přerostlo v ozbrojený střet. Na hostině pořádané císařem se oba muži opili a pak pohádali. První z nich pak vybízel ke vzpouře a druhý zastával umírněnější názor, že se mají přísahy věrnosti dodržovat. Hostina byla ukončena, ale při odchodu z paláce se Fravitta již neovládl a protivníka mečem zlikvidoval, přičemž dalšímu krveprolití zbránila až císařova stráž. Theodosius přijal tuto zprávu klidně a „připustil, aby znesvářené strany se vzájemnými ranami vyčerpaly“. Fravitta unikl krevní mstě tím, že opustil gótskou společnost a přimkl se k Římanům.

Narození císaře Marciana
V rodině thráckého nebo ilyrského vojáka se narodil pozdější východořímský císař Marcianus. Vojenskou kariéru zahájil u jednotky v Philippoli (Plovdiv, Bulharsko).

[kacermiroslav]

Rok 393

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Císař Theodosius připravuje tažení proti uzurpátorovi Eugeniovi
Uzurpátor západního trůnu Flavius Eugenius vyslal do Konstantinopole poselstvo pod vedením Athéňana Rufina s úkolem zjistit to, zda východní císař Theodosius I. „schvaluje, že se ujal vlády“ . Imperátor se nejdříve k vyslancům „choval velmi mírně“ a vzbudil v nich „liché naděje“ , pak se však pod vlivem své manželky císařovny Gally, která nemohla Eugeniovi zapomenout vraždu svého bratra západního císaře Valentiniana II., rozhodl uzurpaci řešit silou. Dne 23. 1. prohlásil svého syna Flavia Honoria augustem pro Západ a začal sbírat armádu, do níž masově mobilizoval i své gótské foederáty. Na druhé straně velitel Eugeniova vojska Frank Arbogast získal za spojence Alamany a Franky. Arbogastův strýc nejvyšší vojenský velitele vojsk východu Richomer zemřel tento nebo příští rok; silný vliv franských hodnostářů v obou částech říše tím pomalu končí.

Císař bojuje s pohanskými přežitky
Císař Theodosius zakázal eleusijská mystéria a zrušil delfskou věštírnu. Také olympijské hry na počest boha Dia se konaly tohoto léta již naposledy.

Vpád barbarů do Británie
Barbaři opět pronikli přes Hadriánův val do Británie a země před nimi ležela zranitelná a přístupná útočníkům, jak ze severu, tak z moře. Teprve roku 400 Flavius Stilicho tuto situaci vyřeší.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Gildo vládne v severní Africe jako neomezený vládce
Comes Africae Gildo využil Eugeniovy uzurpace a vedle vojenských funkcí si přivlastnil i civilní úřad prokonsula, což mu umožnilo vládnout s podporou křesťanské sekty donatistů, reprezentovanou hlavně biskupem Optatem z Timagadu, jako neomezený vládce. Špatně však odhadl další vývoj situace a Theodosiovi odmítl poskytnout své vojenské jednotky na plánované tažení proti Eugeniovi.

Sv. Augustin mluví na církevním sněmu v Hippo Regiu
Na církevním sněmu v severoafrickém městě Hippo Regiu (arabsky Anaba, francouzsky Bone, Alžírsko) na sebe poprvé upozornil učitel církve Aurelius Augustinus (sv. Augustin). Velkým vyznamenáním pro něj bylo to, že jako místní presbyter „před shromážděnými biskupy symbolum víry vykládati směl“ .

Smrt básníka Ausonia
Roku 393/394 zemřel nejlepší římský básník 4. století Decimus Magnus Ausonius, vysoký státní úředník, vychovatel císaře Gratiana.

Rok 394

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Konec Eugeniovy uzurpace, smrt generála Arbogasta
V létě vyrazil císař Theodosius I. se všemi svými jednotkami na západ proti uzurpátorovi trůnu Flaviovi Eugeniovi a jeho franskému vojenskému veliteli Arbogastovi. Císařské pěší oddíly vedl osvědčený generál Timasius, jezdectvu měl původně velet Richomer, který však zbraně se svým synovcem Arbogastem již nezkřížil, protože roku 393/394 zemřel. Jízdu tedy dostal na starost Vandal Flavius Stilicho, do čela dvaceti tisíc gótských foederátů a zadunajských barbarů byli postaveni Gainas a Saulus, jejich spoluvelitelem byl jmenován Armén/Iber (tj. Gruzínec) Bacurius a tažení se snad zúčastnil i budoucí gótský král Alarich. Theodosiův nejstarší syn Arcadius byl ustanoven titulární hlavou vlády a císařem pro Východ, na chod státu dohlížel praefectus praetorio Rufinus, kdežto mladší císařův syn a západní august Honorius provázel svého otce do Itálie.

Arbogast vyrazil Theodosiovi vstříc a zaujal výhodné postavení na jižním předhoří Julských Alp na řece Frigidus (Wippach, Vipacco, Vipava, tj. Studená řeka), kde přichystal léčku, z níž vyvázlo Theodosiovo vojsko jen díky zradě velitele jednoho jeho oddílu. Následujícího dne 6. 9. měla být svedena rozhodující bitva, jejíž výsledek se obě strany pokusily dopředu zjistit věštěním. Císař za tím účelem vyslal svého eunucha Eutropia za egyptským poustevníkem Janem, který předpověděl vítězství. Celou noc strávil na modlitbách a ráno dal z návrší povel k boji křížem; odznakem jeho křesťanské armády byl prapor zvaný labarum s Kristovým monogramem umístěným ve vítězném věnci, kdežto na pohanské straně byl vztyčen zlatý/pozlacený Jupiter. Gainovi Gótové však byli krvavě odraženi, většina z nich včetně Bacuria padla a zbylí se rozprchli. Protože ani římské oddíly východní armády nedosáhly pronikavého úspěchu a bojovaly nerozhodně, musel císař opět pokleknout k modlitbě a opět se musel zvednout vítr a hnát prach do očí protivníků. Eugenius tak byl nakonec poražen, zajat a popraven, třebaže na kolenou prosil o milost. Arbogast unikl a dva dny se skrýval, pak si však uvědomil bezvýchodnost své situace a spáchal sebevraždu nalehnutím na meč. Na bojišti zůstalo ležet na deset tisíc spojeneckých Gótů, což církevní historik Orosius upřímně okomentoval tak, že císař dobyl vlastně dvě vítězství: porazil uzurpátora a zároveň oslabil své obtížné gótské foederáty. Těch také nebyla žádná škoda, protože to všechno byli ariáni. Historik Zosimos popisuje bitvu takto: Po prvním dni se Eugenius považoval za vítěze, rozdal svým statečným vojákům dary a uspořádal hostinu. Na úsvitu však nepřátelé napadli tábor, Eugenia ve stanu zabili a s jeho useknutou hlavou naraženou na tyči se procházeli po táboře. Zbylí vojáci se vzdali a přešli na stranu legitimního císaře, který proti svým poraženým protivníkům nepostupoval příliš tvrdě.

Opatření proti pohanům
Vítězný Theodosius postupoval dále na západ. V Aquilei (Aquileia, Itálie) padl na kolena před milánským biskupem Ambrosiem (sv. Ambrožem) a poděkoval mu za své vítězství. V Římě promluvil k senátorům a vybídl je, aby odvrhli blud a přijali křesťanství. Také Ambrosius je napomínal slovy: „Nemůžete sloužit dvěma pánům. Blaho státu nemůže být zajištěno jinak, než že bude jeden každý člověk upřímně uctívat pravého Boha, tedy Boha křesťanů“ . Protože však senátoři na něco takového nechtěli přistoupit a „víru svých předků“ zavrhnout, sdělil jim císař nepříjemnou zprávu, že finanční prostředky vydávané na hrazení pohanských bohoslužeb a obětí příliš zatěžují státní pokladnu, a proto, aby měl na armádu, musí tyto výdaje zrušit. Tím však jeho tažení proti projevům polyteistického náboženství neskončilo: sybillské knihy byly spáleny, chrám bohyně Vesty uzavřen a oheň v něm uhašen. Více štěstí měla pouze socha bohyně vítězství Victorie. Ta byla sice již po třetí odstraněna z oltáře v zasedací místnosti Senátu, ale později ji Stilicho vrátil na původní místo byť jako pouhou dekoraci. Historik Zosimos ve své Nové historii (Nea historia) císaře také vůbec nechválí:

„Theodosius Starší po svržení uzurpátora Eugenia obsadil Řím, posvátné obřady uvedl ve všeobecné opovržení a odepřel věnovat státní příspěvek na úhradu obětí; kněží a kněžky byli vyháněni a chrámy byly olupovány o veškeré bohoslužebné předměty. Serena [Stilichonova manželka] se posmívala starobylým náboženským zvykům a chtěla se podívat na chrám Matky bohů, a když pak spatřila šperk na krku sochy Rhey, hodný posvátné vznešenosti této bohyně, sňala jej ze sochy a pověsila si jej na krk. Když jí stará vestálka, která tam ještě poslední zbyla, do očí vytkla její bezbožnost, Serena odpověděla urážkami a přikázala svým průvodcům, aby ji vyhnali. Při odchodu svolávala vestálka na Serenu kletby, aby ji samu, jejího manžela i děti stihlo, co si zaslouží za svou bezbožnost. Serena na to nedbala a odcházela z chrámu honosíce se šperkem. …A spravedlnost, stíhající zločince, projevila tak důrazně svou vlastní moc, že Serena, která znala svůj budoucí osud, se ani nepokusila o záchranu, nýbrž sama nastavila k zardoušení šíji [410], na niž si kdysi dala šperk bohyně.“

Smrt básníka Ausonia
Roku 393/394 zemřel nejlepší římský básník 4. století Decimus Magnus Ausonius, vysoký státní úředník a vychovatel císaře Gratiana.

Narození Hydatiovo
Kolem roku 394 přišel na svět biskup Hydatius, autor kroniky popisující dění v Hispánii do roku 468.

Za absurdní byla prohlášena praxe, kdy rodiče jmenovaly do úřadů své nezletilé děti.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Rufinus se zbavuje protivníků
Pozdější nekorunovaný vládce východní říše Flavius Rufinus pokračuje v likvidaci svých protivníků. Čestného a neúplatného praefekta praetorio Orientis Eutolmia Tatiana přinutil nejprve vzdát se úřadu a pak ho roku 392/394 pohnal před soud. Ten ho shledal vinným a odsoudil k deportaci do jeho rodného města. Na popravišti však skončil Tatianův syn konstantinopolský praefekt Proclus.

Smrt císařovny
Po mnoha těhotenstvích a potratech zemřela v šestinedělí císařova druhá manželka Galla.