Slovanské osídlení v Malé Asii

[Rase]

Slovanské osídlení v Malé Asii

Slované se dostávali do Anatolie od 6. století, kdy Antové na svých monoxylech připlouvali po proudech řek do Černého moře, pak podél pobřeží i na jeho jižní maloasijský břeh a dokonce i na Dodekanéské ostrovy v Egejském moři. Hlavní vlna slovanských osadníků se do Asie však dostala masovou migrací řízenou státním aparátem Byzantské říše. Pro Byzanc to bylo výhodné, slovanští osadníci byli nejen činorodí zemědělci, ale také velmi dobří vojáci chránící své usedlosti před Araby. Zprávy arabských autorů, kteří se při svých nájezdech na východní hranici Byzance setkávali se slovanskými posádkami mluví o tom, že tito světlovlasí válečníci vzbuzovali v Arabech hrůzyplnou úctu. Na druhé straně nás však kronikáři informují o tom, že Slované často přecházeli na stranu nepřítele. V roce 633 podnikli Arabové velký nájezd do Malé Asie a 5000 zdejších slovanských osadníků se k nim přidalo a následně s nimi odešli do Sýrie, kde se usadili v provincii Apameia (dnes Hama). Stejně tak selhala i snaha byzantského císaře Justiniána II. (685-711), který se při svých taženích proti Slovanům a Bulharům zmocnil roku 886 značného množství Slovanů usídlených v okolí Soluně a ty přesídlil na východ Malé Asie. Zde z nich postavil třicetitisícovou armádu, aby chránila hranice jeho říše. I tito Slované se však projevili jako nespolehliví poddaní a pod velením svého náčelníka Nebulose přešli k Arabům, kteří je usadili i s rodinami v hraničních pevnostech severní Sýrie a zařadili do svého vojska. Rozzuřený císař pak nařídil zbývající slovanské vojáky ve svém vosku pobít. Byzantští kronikáři zdůvodňovali onu nečekanou změnu stran úplatností Slovanů, ale ve skutečnosti panovaly mezi Byzantinci a mnohdy násilně přesídlenými Slovany hluboké rozpory, které je také přiváděly k rozhodnutí přeběhnout k nepříteli, který jim danou chvíli nabízel lepší podmínky. Celkem bylo v 7. a 8. století do Anatolie přesídleno několik stovek tisíc Slovanů, kteří osídlili oblasti viditelné na mapce. Reálné počty se dnes již bohužel nedovíme, ale patrně šlo jen o desetitisíce.

Zdroj:
https://www.databazeknih.cz/knihy/arabs ... cie-183659
https://www.facebook.com/13623908838792 ... 216544855/

[Choroš]

Slovanské osídlení v Malé Asii

Slované se dostávali do Anatolie od 6. století, kdy Antové na svých monoxylech připlouvali po proudech řek do Černého moře, pak podél pobřeží i na jeho jižní maloasijský břeh a dokonce i na Dodekanéské ostrovy v Egejském moři.

S těmi Anty bych byl opatrný, ono není vůbec jisté, jestli to byli Slované. Ale jinak zajímavá poznámka.

[Rase]

Myslím že není potřeba citovat nadpis

[Rase]

Neslovanský původ Antů

Pokud jde o zmíněné Anty, tak už i jejich pojmenování je neslovanského původu, velmi pravděpodobně íránského. Anty jako takové dnes autoři považují buď za Slovany (Venedi, Vjatiči a podobně) nebo původně za Neslovany a později Slovany, nebo za Neslovany (Gótové, Alani a podobně). Podle ruského archeologa Valentina Vasil'jeviče Sedova (1924-2004) z konce 70. let, se Antové kolem roku 300 oddělili od Venedů, byli tedy původně Venedy. Podle Sergeje Semenoviče Trubačeva (1864-1907) nebyli Antové (ani Venedi) původně slovanská etnika, ale etnika na periferii slovanského území, jejichž názvy sousední národy pouze sekundárně přenesli na Slovany (Sklavíny).
Od 2. do 3. století našeho letopočtu sídlili severně od Azovského moře. V 4.-6. století sídlili již na středním a dolním Podněpří (až k Dněstru, Prutu a dolnímu Dunaji). Zmiňuje je Jordanes kolem poloviny 6. století, podle kterého ve 4. století Anty a jejich krále jménem Boz i se 70 náčelníky porazili Gótové. Jordanes ve svém díle ale odkazuje na starší zdroje - Plinia staršího, Tacita a Ptolemaia, tak je potřeba brát jeho text s rezervou. Z období první poloviny 6. století o Antech informuje Prokopios z Kaisareie, který mimo jiné píše, že Sklavíni a Anti mluví stejnou "barbarskou" řečí, žijí v rovnostářském, demokratickém zřízení a obě skupiny měly kdysi společný název "sporoi" (Sporové). Anty kromě toho popisuje jako nomády, kteří byli polonazí, bosí, měli kopí a štíty a uctívali boha blesku. Z let 514 až 517 texty zmiňují společné útoky Slovanů, Bulharů a Antů na Byzantskou říši. Za Justiniána I. se zmiňuje i samostatný útok Antů. Kolem roku 533 se zmiňuje krátká válka mezi Slovany a Anty. V roce 545 se Antové spojili s Byzancí proti Bulharům, za což za odměnu dostali město Tyras na Dněstru. V 6. století se zmiňují už i antská jména (Mezamir, Dabragez) a jsou původem slovanská. V letech 558-560 antský kmenový svaz rozbili Avaři. V letech 577-583 Antové ve spojenectví s Byzancí donutili Slovany ukončit útoky na Byzanc a v roce 584 však Antové opět ve spojenectví s Byzancí odráželi avarsko-slovanské útoky na Byzanc. V roce 602 poslali Avaři proti Antům své vojsko. Jako útok dopadl není známo. Anty poslední naposledy zmiňuje vojenský traktát "De militari scientia" z roku 612, a to mezi etniky, které "nemají bílou kůži".

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antov%C3%A9
https://en.wikipedia.org/wiki/Antes_people

[Heiss]

V souvislosti s identitou Antů je docela zajímavá jedna starší bakalářka, ve které se autorka zabývá vlivem politiky na antskou identitu. V tomto je poměrně dost ovlivněná Curtou a jeho Making of the Slavs, ale má velmi podnětné postřehy: jedním z jejích závěrů je to, že Antové zvolili zcela odlišnou strategii jak se dostat k imperiálnímu bohatství než ostatní Slované, konkrétně spojenectví s Východořímany. Zatímco ostatní Slované získávali prestižní zboží násilím, k Antům se dostávalo prostřednictvím plateb za spojenectví a ochranu hranic a není známá žádná jiná slovanská skupina, která by se vydala touto cestou. To umožnilo Antům vyniknout v pramenech, i když se ve druhé polovině šestého století zcela zřejmě jednalo jen o malou skupinu, a to opět na rozdíl od ostatních Slovanů, kteří jsou bez ohledu na svou kmenovou příslušnost vždy nazýváni Slovany.

[Rase]

Při šmejdění po informacích o Antech jsem ještě našel tady tenhle článek. Takový oddychový, ale fajn. Tady je úvod:
"'Nejstatečnější z národů v severním Přičernomoří', tak charakterizuje Anty v 6. století byzantský historik Jordanes. Původně severoíránské etnikum složené z mnoha dílčích kmenů se postupně poslovanštilo a je spojováno se slovanskou kulturou peňkivskou. Jejich společenská organizace byla na vyšším stupni než u Sklavinů: přestože rozhodující slovo mělo stále shromáždění lidu, historici již hovoří o 'králích'. Archeologové nacházejí opevněná centra a bohaté depoty šperků, což svědčí pro sociální diferenciaci a jistý stupeň centralizace moci. Část Antů, která se přesunula na západ, se stala římskými federáty a byla pověřena obranou dunajské hranice před turkickými kočovníky. Po příchodu Avarů však Antové jako politická entita mizí a na jejich místě se objevují jména raně slovanských kmenů. Podle názoru řady odborníků jsou Antové předky Ukrajinců, Chorvatů, Srbů a možná i Čechů."