Neuznané království Araukánie a Patagonie
Království Araukánie a Patagonie (též Nová Francie) byl nikým neuznaný státní útvar, který vyhlásil roku 1860 v nejjižnější části jihoamerického kontinentu francouzský dobrodruh Orélie-Antoine de Tounens. Jeho pokus byl záhy zlikvidován, ale království nadále existuje jako exilový mikronárod.
Náš pozoruhodný příběh začíná v nejjižnějším cípu jihoamerického kontinentu, nazývaném Patagonie. Obrovské území o rozloze asi milion km² bylo vzhledem k nehostinným podmínkám osídleno jen poměrně řídce, přičemž původně se domorodí lovci a sběrači, živili zvěřinou, rybami a oříšky blahočetu chilského. V minulosti se Mapučové (dříve zvaní Araukánci) často střetávali s Inky, snažícími se pronikat do oblasti ze severu. Jejich snahy o ovládnutí území sice byly marné, leč právě pod vlivem Inků se Mapučové naučili chovu lam a zemědělství, zvláště pěstování quinoy a brambor. Později převzali od Španělů chov ovcí, drůbeže a zejména koní, stali se z nich vynikající jezdci a jejich kultura nabyla podobných rysů jako kultura prérijních indiánů v Severní Americe. Obývali pravoúhlé chýše ze dřeva, hlíny a drnů, nazývané roka, popřípadě otevřené kožené stany toldo. Jejich oblíbenou zbraní byly oštěpy a šípy s měděnými hroty, ale zejména bola, zbraň z kamenných nebo kovových koulí spojených řemeny. Evropanům bylo území dlouho neznámé a první kontakty Mapučů s bělochy se datují do první poloviny 16. století, kdy na jejich území pronikl z Peru španělský conquistador Pedro de Valdivia (1497-1553). Ten v roce 1541 dosáhl údolí řeky Mapocho a založil město Santiago de Chile. Nové město napadali zmínění Mapučové, ale Španělé byli nakonec schopni odolat. Později Valdivia postupoval dál na jih a zakládal další města – Concepción, Valdivii a Villarriku. V roce 1547 se vrátil do Chile již jako generální kapitán a tedy správce celé oblasti. Zakládal další města a kolonizoval celou zemi, jeho krutovláda ale vedla ke vzpouře domorodých obyvatel. Roku 1553 Mapučové pod vedením náčelníků Caupolicána a Lautara zaútočili. V boji byl Valdivia zajat a popraven. O jeho smrti koluje více verzí, podle jedné z nich mu indiáni nalili do úst roztavené zlato, podle jiných jej upálili, snědli při kanibalské hostině nebo mu vyřízli srdce. Války s Mapuči, tzv. "Araukánské války" pokračovaly po celé 16., 17. a 18. století, aniž by Španělé dosáhli výraznějšího úspěchu. Boje pokračovaly i po vyhlášení nezávislosti Chile roku 1818. Na rozdíl od většiny ostatních domorodých etnických skupin jižní Ameriky se tedy Mapučům dlouhou dobu dařilo udržet politickou nezávislost. Úspěšně se bránili pronikání evropských osadníků a jejich území bylo ještě v polovině 19. století de facto nezávislé, hranici s oblastmi kontrolovanými chilskou vládou tvořila řeka Bío-Bío.
Roku 1858 přijel do Chile Orélie-Antoine de Tounens (1825-1878), který pocházel ze sedlácké rodiny v Dordogne. Jeho otcem byl francouzský řezník Jean Tounens z La Chèze, zatímco jeho matka, Katerina Zardon, byla řecká švadlena z Patrasu v Řecku. Původně pracoval jako právník ve městě Périgueux, kde si za pomoci tvrzení o šlechtickém původu svého rodu prosadil právo psát své jméno s přídomkem "de". Hlásil se ke svobodnému zednářství a zaujaly jej zprávy o araukánských domorodcích a jejich boji za nezávislost - stalo se tak poté, co si jako propuštěný vojín přečetl v Périgueux roku 1858 knihu Alonsa de Ercilly s názvem Araucana a jí inspirován se rozhodl odjet do Araukánie a hájit jejich práva. Vylodil se v přístavu Coquimbo v Chile a strávil dva roky ve Valparaíso a Santiagu, kde studoval španělštinu. Později se přestěhoval na jih do hraniční řeky Bío-Bío, kde se setkal s několika Mapučskými náčelníky. Dne 17. listopadu 1860 slavnostně vyhlásil před shromážděním náčelníků nezávislost nového araukánského státu. Slíbil zbraně a pomoc Francie, aby si udrželi nezávislost na Chile. Indiáni jej zvolili Velkým Toquim, nejvyšším náčelníkem Mapučů. O pár dní později se k němu přidali i zástupci kmenů z Patagonie. Tounens se podepisoval jako král Orélie-Antoine I., vytvořil pro svůj stát ústavu, vlajku, znak a hymnu, jmenoval ministry (většinou z řad francouzských usedlíků v Chile), vydával vlastní měnu a uděloval státní vyznamenání, hlavním městem ustavil Perquenco. Používal také název Nová Francie a vydával letáky, v nichž líčil přednosti své země a lákal francouzské kolonisty. Začal předkládat chilským úřadům dokumenty prokazující, že z právního hlediska je Araukánie a Patagonie země nikoho, avšak bezúspěšně. Ignorovali ho. Pokusil se také zapojit do svého nápadu francouzskou vládu, ale francouzský konzul po několika otázkách dospěl k závěru, že de Tounens je duševně nemocný. Vrátil se do Araukánie, kde se mnoho mapučských kmenů opět připravovalo na boj proti vpádům chilské armády. Chilský prezident José Joaquín Pérez zmocnil Cornelia Saavedru Rodrígueze, velitele chilských vojsk, k invazi na jih. Mezitím se od samozvaného vládce začali odvracet i domorodci, kteří jej zprvu vítali jako sjednotitele a zastánce, ale časem poznali, že Tounens je spíše naivní snílek než schopný politik a vojevůdce. Jeho sluha Juan Bautista Rosales kontaktoval chilské úřady a Antoine de Tounens byl 5. ledna 1862 zajat chilskou armádou, poté uvězněn a 2. září 1862 soudem v Santiagu prohlášen za duševně nemocného. Dne 28. října 1862 byl vyhoštěn do Francie a následujícího roku sepsal své paměti. Třikrát se neúspěšně pokusil vrátit do Araukánie, aby znovu získal své "království". V roce 1869 se přes Buenos Aires vrátil do Araukánie. Mapučové byli překvapeni, když jej spatřili, protože Chilané jim řekli, že ho popravili. De Tounens přistoupil k reorganizaci své říše a znovu tak upoutal pozornost chilských úřadů. Plukovník Cornelio Saavedra Rodríguez (1821-1891) slíbil odměnu za jeho hlavu, ale Mapučové se rozhodli svého neobvyklého spojence bránit. Bez dostatečných finančních prostředků se ale musel v roce 1871 vrátit do Francie, kde vydal druhou část svých pamětí. Založil také araukánské noviny La Corona de Acero (Ocelová koruna). V roce 1872 prohlásil, že hledá nevěstu, aby mohl zplodit dědice; v následujícím roce skutečně napsal svému bratrovi, že se hodlá oženit s "mademoiselle de Percy", ale neexistují žádné důkazy o tom, že by se tak skutečně stalo. V roce 1874 se znovu pokusil o návrat do svého království, tentokrát s trochou zbraní a munice, které se mu podařilo shromáždit s chabou podporou několika podnikatelů v Evropě. Protože byl v Chile persona non grata, cestoval s falešným pasem. Byl však poznán, jakmile v červenci 1874 přistál v Bahía Blanca (na argentinském pobřeží), a deportován do Francie. De Tounens se pokusil o návrat znovu v roce 1876. Místní osadníci jej však na cestě do Patagonie okradli a předali chilským úřadům. Také onemocněl a musel podstoupit operaci, aby přežil. Jeho zdraví mu nedovolilo pokračovat v cestě a musel se vrátit do Francie. Orélie-Antoine de Tounens zemřel v chudobě dne 17. září 1878 v Tourtoiracu ve Francii. Ještě před smrtí odkázal královský titul Achillu Laviardovi (1841–1902), jehož následníci si nárok na Araukánii a Patagonii činí dosud, nikdo ho však neuznává. O pokusu zřídit araukánské království napsal Jean Raspail román Já, Antoine de Tounens, král patagonský, obsáhle se o něm zmiňuje také Bruce Chatwin v knize Návrat do Patagonie. Ozbrojený boj Mapučů proti centrální vládě pokračoval, neměl však jednotné vedení a počátkem 80. let 19. století se chilské armádě podařilo oblast zpacifikovat. V téže době také Argentinci začali uplatňovat kontrolu nad východní částí Patagonie.
Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Kingdom_o ... _Patagonia
https://en.wikipedia.org/wiki/Or%C3%A9l ... de_Tounens
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l ... _Patagonie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedro_de_Valdivia
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mapu%C4%8Dov%C3%A9
https://en.wikipedia.org/wiki/Cornelio_ ... %C3%ADguez
