Cesta 52 tunelů aneb La Strada delle 52 gallerie

[jakomi]

Cesta 52 tunelů aneb La Strada delle 52 gallerie

Je možné postavit během války vojenskou silnici, na které je 52 tunelů?
A je možné, aby ta cesta s 52 tunely měřila jen 6 kilometrů?
Ano, je to možné. Během První světové války bylo v Alpách možné takřka vše...

Díl první – Úvod

Cesta 52 tunelů je vojenská cesta postavená za 1. světové války v Itálii. Tato cesta je také známá jako Cesta 1. armády, protože byla postavená v místě, kde byla rozmístěna italská První armáda. Jedná se o oblast Pasubio, které leží přibližně 30 kilometrů východně od jezera Lagi di Garda. Pasubio je horský masiv v Alpách jehož vrcholky dosahují výšky více než 2200 metrů nad mořem. Před 1. světovou válkou byla oblast rozdělena mezi Itálii a Rakousko-Uhersko. Nyní je oblast rozdělena mezi italské provincie Vicenza a Trento. A tak, jak nyní probíhá hranice mezi těmito provinciemi, tak vedla před 1. světovou válkou i hranice mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Po vypuknutí války se c.k. vojáci z této oblasti stáhli a oblast Pasubia obsadili Italové. Aby si italská armáda zajistila zásobování vojáků na nově obsazeném území, postavila vojenskou silnici pro automobily. Tato silnice se nazývá Strada degli Scarubbi. Měří 10 kilometrů a vede do míst, která před válkou nikoho zrovna moc nezajímala. Před válkou totiž důstojníci až tak moc nepočítali s tím, že by se zrovna na tomto místě v Alpách rozhořely boje s takovou intenzitou, jakou jsme mohli pozorovat až do roku 1918. Na jaře 1916 se nejvyšší rakousko-uherské velení rozhodlo k útoku v Alpách. Celá operace dostala název Strafexpedition (Trestná výprava). Tato ofenziva zasáhla i oblast Pasubia a v této oblasti byla pro „Rakušany“ celkem úspěšná. Útočníci dobyli část území, které v přechozím roce opustili.

Mapa Strafexpedition (zdroj lagrandeguerra.net)

Když operace Strafexpedition skončila, frontová linie se na Pasubiu už takřka vůbec neměnila až do roku 1918. Kvůli postupu rakousko-uherských vojáků během Strafexpedition se však dostala italská 1. armáda do nelehké situace. Nejdůležitější zásobovací cesta (tedy Strada degli Scarubbi) se dostala do hledáčku nepřátelských dělostřelců. Provoz na této cestě byl kvůli nepřátelskému ostřelování nebezpečný.

Mapa s vyznačenou Cestou 52 tunelů a se starší zásobovací cestou Strada degli Scarubbi (zdroj brodyaga.com)

Po cestě se dalo jezdit jen v noci a podle vzpomínek pamětníků jen s vypnutými světly, což bylo pochopitelně ve vysokohorském terénu smrtelně nebezpečné. Ono i bez toho ostřelování byla jízda po Strada degli Scarubbi nebezpečná a to především v zimě, kdy nebyla nouze o laviny a často se stávalo, že kvůli sněhu byla cesta neprůjezdná. Problémy se sněhem byly především v první třetině cesty a to v serpentinách a v místech s největším stoupáním. Italové se samozřejmě snažili problém se zásobováním vyřešit. Na Pasubio vedly lanovky, údajně jich bylo postupně vybudováno osm. Jejich kapacita však byla nedostatečná. Bylo jasné, že se musí postavit nová zásobovací trasa. A tak se na italském velení daly chytré hlavy dohromady a nakonec se rozhodlo, že se postaví cesta, která později vešla ve známost jako Cesta 52 tunelů (La Strada delle 52 gallerie).

Díl druhý – Výstavba

Cesta 52 tunelů leží na jižní straně hřebenu, po jehož severní straně vede starší zásobovací trasa Strada degli Scarubbi a díky tomu, že je na svahu odvráceném od nepřítele, tak je chráněná před nepřátelským ostřelováním. V únoru 1917 velitel ženistů generál d´Havet společně se svým zástupcem kapitánem Mottim pověřili výstavbou cesty 33. minérskou rotu pátého ženijního pluku (33ª Compagnia Minatori del 5º reggimento Genio). Slovo „compagnia minatori“ se dá přeložit jako důlní, těžební nebo hornická rota. Já jsem však zvolil slovní spojení „minérská rota“, protože jejich častou činností bylo ražení štol a tunelů pomocí trhavin. Toto slovní spojení mi přišlo nejvýstižnější a tak ho budu ve svém textu dál používat. Pokud by někdo věděl přesný překlad, budu rád za upřesnění. Velitelem 33. minérské roty byl v té době poručík Giuseppe Zappa. Ten v březnu 1917 zahájil práce na cestě. Svoji rotu přesunul do místa nazývaného Bocchetta Campiglia. Právě zde měla začínat nově budovaná cesta. Prakticky okamžitě se rozběhly práce na výstavbě cesty, ovšem bez jasného plánu, kudy přesně vlastně cesta povede. Byly známy jen hrubé obrysy. Poručík Zappa však byl přibližně o měsíc později odvelen k letectvu a na jeho místo nastoupil kapitán Cerrado Picone, což byl inženýr původem z Neapole. Ten, aby zjistil přesné informace o místech, jimiž měla vést cesta, angažoval při průzkumu zkušené horolezce. Jsou známa dvě jména: poručík Ruffini a poručík Cassini. Ti horolezci byli k průzkumu potřeba, protože cesta místy vedla ve svislé skále a jinak než po lanech nešlo terén obhlédnout. Zpočátku se na stavbě cesty podílelo přibližně dvacet vojáků. Tento počet postupně narůstal a od léta až do podzimu 1917 jich zde pracovalo již přibližně 600. Cesta byla dokončena v prosinci 1917. Ovšem již bez účasti 33. minérské roty, která byla přesunuta do jiné oblasti. Na její místo nastoupila 25. minérská rota, která zde byla až do roku 1918. Během této doby prováděla různé drobné dokončovací práce.

Kapitán Picone stojící první zprava (zdroj stradedelle52gellerie)

Délka celé cesty je přibližně 6 kilometrů. Z toho asi 2300 metrů je v tunelech, zbylé 4 kilometry vedou oteveným terénem. Minimální šířka cesty byla stanovena na 2,2 metru, přičemž nejčastěji bývá široká 2,5 metru. Nejmenší poloměr oblouků v zatáčkách je 3 metry. Někdy se na internetu uvádí, že nejmenší šířka cesty v zatáčkách je 3 metry, ale je to zřejmě jen chyba v přepisu plynoucí z nepochopení a údaj 3 metry se opravdu vztahuje k poloměru zatáček a ne šířky cesty v zatáčkách. Rozměry tunelů jsou minimálně 2,2 metrů na výšku a 2,2 metru na šířku. Je to kvůli tomu, aby se do tunelů vešly muly s nákladem, který měly umístěný na zádech nebo na bocích. Nahoru bylo také potřeba dopravovat různé rozměrné věci a právě rozměry tunelů 2,2 krát 2,2 metru byly stanoveny jako dostačující. Nejkratší tunel měří 8 metrů a ten nejdelší dosahuje úctyhodné délky 318 metrů. Tunely byly částečně osvětleny velkými otvory vylámanými ve skále. Kde to nebylo možné, bylo elektrické osvětlení. Tunely byly budovány pomocí pneumatických kladiv a do vyvrtaných děr byla umístěna trhavina, která byla následně odpálena. Stropy a stěny tunelů byly z vylámány ve skále a jen tam, kde panovaly obavy o pevnost nadloží se přistoupilo ke zpevnění stropu a stěn železobetonem nebo jen prostým betonem. Cesta vedla vysokohorským terénem, částečně byla vysekána v takřka svislé skále a na mnohých místech musely být vystavěny opěrné zdi.

Vpravo vstup do tunelu číslo 6, vlevo otvor sloužící k osvětlení v tunelu číslo 7 (vlastní foto)

Největší opěrné zdi byly postaveny za 31. tunelem. Kvůli sesuvům zdy byly vybudovány dvě zdi. Jedna nad cestou vysoká 2 metry chrání před padajícím kamením a druhá, vysoká 3,2 metrů zajišťuje stabilitu cesty tak, aby „neujížděla“ po prudkém svahu. Uvádí se, že objem jen těchto dvou zdí činil 400 m³.
Průměrný sklon cesty se udává 12% a jako ten maximální 22%. Celá cesta byla plánovaná tak, aby mohla být využívána po celý rok bez ohledu na počasí a sníh. V místech, kde by hrozily laviny vede cesta tunely tak, aby se vyhnula roklím, kde právě tyto laviny hrozily. V některých místech, kde nebylo možné postavit tunely a zároveň by tam hrozila lavina, byla nad cestou postavena konstrukce ze dřeva a oceli, aby se sníh nedostal přímo na cestu. Už během výstavby cesty se počítalo s možností, že by se italská armáda musela stáhnout z oblasti Pasubia a že by se Cesta 52 tunelů mohla dostat do nepřátelských rukou. Pro tento případ byly mezi tunelem číslo 18 a 19 vybudovány malé podzemní kobky, které by se v případě potřeby naplnily výbušninou, odpálily a tím by byl nepříteli znemožněn další postup po cestě. Během výstavby se však zjistilo, že vhodnějsí umístění pro kobky by bylo o něco výš. Vedoucí stavby kapitán Picone proto navrhl vybudovat ještě jeden zátaras u tunelu číslo 32. Zda se tak stalo však není jisté. Podél cesty byly postaveny přístřešky, ve kterých bylo umístěno 5-6 vojáků. Tito vojáci byli určeni k údržbě cesty, která probíhala v podstatě neustále.

Kromě toho, že byla Cesta 52 tunelů životně důležitá pro zásobování bojujících vojáků, tvořila také částěčně obranou linii pro případ postupu rakousko-uherských vojáků. V některých tunelech byly odbočky, které vedly do kaveren, v nichž byly umístěné zbraně (děla a kulomety) sloužící k obraně pokud by došlo k proražení obranné linie na Pasubiu. Nejvýznamější je asi podzemí napojené na tunel číslo 8. Zde byly umístěny sklady, úkryty a také zde byly střílny pro pět děl. Jedno z nich je tu opět k vidění. Jedná se o houfnici ráže 75 mm, jež byla zavedena do výzbroje v roce 1913. Rakušané samozřejmě o cestě věděli už od počátku její výstavby, ale i přes strategický význam cesty se na ni nikdy nepokusili zaútočit. Kvůli statické frontě nebylo možné se k cestě dostat a to i přesto, že v jednom místě byla od jejich pozic vzdálena jen asi 1500 metrů.

Cesta se už od počátku plánovala jen pro pěší a pro přepravu zavazadel pomocí mul a začíná v Bocchetta di Campiglia, které je v nadmořské výšce 1216 metrů. V Bocchetta di Campiglia se materiál nejčastěji přeložil z aut a povozů na muly a byl po cestě vynesen na Porte del Pasubio (1.928 m.n.m.), kde cesta končí. V těchto místech, ve svahu odvráceného od nepřítele, bývalo velitelství, ošetřovna, sklady a zázemí pro bojující vojáky.

Budovy na Porte del Pasubio (zdroj artearti.net)

V dubnu 1917 zde byla zprovozněna vodárenská nádrž. Protože však na Pasubiu byla velká nouze o vodu, musela se sem dopravovat potrubím z údolí a odtud rozvádět do dalších nádrží umístěných na jednotlivých pozicích. Z velitelství na Porte del Pasubio vedly také dráty telefonního vedení i do těch nejodlehlejších pozorovatelen a uvádí se, že zdejší telefonní centrála by zvládla obsluhovat i menší město. Odtud se také rozváděla elektřina pomocí čtyř vedení elektrického vysokého napětí. Toto vedení sloužilo k napájení 3000 lamp sloužících mimo jiné k osvětlení více než 10 kilometrů podzemních tunelů vybudovaných v okolí Porte del Pasubio. Bylo zde také vybudováno velké množství podzemních prostor a asi 50 kilometrů zákopů o průměrné hloubce 2 metry. K vybudování něčeho takového bylo nutné odstranit obrovské množství horniny a odpálit několik desítek tisíc náloží. Nyní stojí na Porte del Pasubio turistická chata, jež byla vybudována na základech několika dřevěných budov postavených během První světové války.

Pohled na horskou chatu Rifugio Achille Papa, která je postavena na místě budov z války (vlastní foto)

Po První světové válce byla Cesta 52 tunelů opuštěna, ponechána svému osudu a na několika místech poničena. Od roku 1935 byla několikrát opravována a během těchto oprav byla délka tunelů znovu přeměřena. Běžně se však uvádí původní délka tunelů. Opravy prováděl Italský alpský klub z města Schio (CAI – Club Alpino Italiano).

[jakomi]

Díl třetí – Seznam jednotlivých tunelů

Tunely byly očíslovány během věstavby a každý z nich měl i své jméno.

Začátek cesty 52 tunelů (vlastní foto)

Tunel číslo 1: Cap. Zappa
Běžně uváděná délka 17 metrů (délka tunelu po přeměření 18,5 metrů)
Poručík Giuseppe Zappa byl velitelem 33. minérské roty 5. ženijního pluku. Pod jeho velením se začalo se stavbou cesty. Po převelení k letectvu byl povýšen na kapitána. Dostalo se mu té cti, že byl po něm pojmenován první tunel celé cesty. Jako jediný tunel měl ozdobný portál vstupu. U ostatních tunelů byl vstup „jen“ taková díra do skály.

Tunel číslo 2: Gen. d´Havet
Běžně uváděná délka 65 metrů (délka tunelu po přeměření 70 metrů)
Brigádní generál Giuseppe d´Havet byl velitelem ženistů 1. armády. Byl uznávaným odborníkem ve svém oboru a pod jeho dohledem probíhala celá stavba Cesty 52 tunelů.

Tunel číslo 3: Rovereto
Běžně uváděná délka 14 metrů (délka tunelu po přeměření 12 metrů)
Tunel pojmenován po italském městě, které před 1. světovou válkou patřilo Rakousku -Uhersku.

Tunel číslo 4: Battisti
Běžně uváděná délka 31 metrů (délka tunelu po přeměření 3170 metrů)
Cesare Battisti byl iredentista z okolí Trentina. Iredentismus je hnutí požadující obsazení a připojení území jiného státu na jehož území žije vlastní menšina (v tomto případě italská). Název se odvozuje od italského „terre irredente“ (ztracené země). Členové italské iredenty se snažili o připojení jižního Tyrolska, Istrie, Terstu a části Dalmácie k Itálii. A to na úkor Rakouska-Uherska. Přestože byl Cesare Battisti občanem Rakouska-Uherska, bojoval v italské armádě. V červenci 1916 byl bohužel zajat a o dva dny později oběšen. Hora Corno di Vallarsa, na které byl zajat, se na jeho počest přejmenovala na Corno Battisti.

Tunel číslo 5: Oberdan
Běžně uváděná délka 10 metrů (délka tunelu po přeměření 8 metrů)
Guglielmo Oberdan byl italský iredentista. Narodil se v roce 1858 v Terstu, který byl v té době součástí rakouského císařství. Během vojenské služby dezertoval z armády, uprchl do Itálie a zde se seznámil s hnutím iredentistů. V Itálii naplánoval atentát na Františka Josefa I. Během přechodu hranic z Itálie do Rakouska-Uherska však byl zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením.

Tunel číslo 6: Trieste
Běžně uváděná délka 17 metrů (délka tunelu po přeměření 18,5 metrů)
Tunel byl pojmenován podle města Terst, který je nyní sice v Itálii, ale před 1. světovou válkou byl součástí Rakouska-Uherska.

Tunel číslo 7: Gen. Cascino
Běžně uváděná délka 35 metrů (délka tunelu po přeměření 32 metrů)
Generál Antonio Cascino byl velitelem italské 8. pěší divize. V září 1917 se osobně zúčastnil útoku na horu San Gabriele. Během útoku byl zraněn do stehna střepinou granátu. Odmítl převoz do nemocnice a místo toho se snažil zajistit pozice proti útočícímu nepříteli. Když se konečně nechal převézt do nemocnice, bylo už pozdě a po několika dnech zemřel.

Tunel číslo 8: Gen. Cantore
Běžně uváděná délka 23 metrů (délka tunelu po přeměření 21 metrů)
Generál Antonio Tomaso Cantore byl prvním italským generálem, který zemřel v bojích 1. světové války. Byl zabit kulkou odstřelovače při obhlídce terénu před plánovaným italským útokem. Tento útok měl směřovat z italských pozic, které byly v nadmořské výšce 1300 metrů nad mořem. Cíl útoku byl ve výšce 1900 m.n.m. Je pochopitelné, že proti tomuto útoku protestovala většina důstojníků, jejichž jednotky se měly zúčastnit útoku. Co si o samotném útoku mysleli obyčejní vojáci, je asi každému jasné... Na generála Cantoreho byly vypáleny dva výstřely. První střela minula, ale druhá zasáhla generála přímo do čela. Upustil dalekohled a bez jediného slova se zhroutil k zemi. Zemřel během okamžiku. Generálovi se s největší pravděpodobností stala osudnou jeho čepice, která byla vidět z velké dálky a upozorňovala nepřítele svým širokým červeným pruhem a výrazným zlatým zdobením na to, že majitelem pokrývky hlavy je opravdu významná osoba. Italská armáda na toto úmrtí reagovala změnou vzhledu důstojnických čepic aby se tak snížila jejich viditelnost.

Vstup do tunelu číslo 8. V tunelu jsou rozsáhlé podzemní prostory a 5 střílen pro děla (vlastní foto)

Tunel číslo 9: Gen. Zoppi
Běžně uváděná délka 78 metrů (délka tunelu po přeměření 80 metrů)
Generál Gaetano Zoppi byl jeden rok velitelem 5. armádního sboru, který bojoval na Pasubiu.
Přestože není uváděn jako skvělý velitel, byl po něm pojmenován jeden z tunelů na cestě. V roce 1918 musel odejít z armády kvůli vysokému věku. Zemřel v roce 1948 ve svých 98 letech.

Tunel číslo 10: Sauro
Běžně uváděná délka 12 metrů (délka tunelu po přeměření 12 metrů)
Nazario Sauro byl iredentista z Istrie, která v té době patřila Rakousku-Uhersku. Dobrovolně vstoupil do italského královského námořnictva. Sloužil na ponorce, která byla vyslána k rakousku-uherskému přístavu Rijeka. Ponorka však narazila na skálu a celá posádka skončila v zajetí. Sauro byl jako občan rakouského mocnářství odsouzen k smrti za vlastizradu a byl popraven. V roce 1980 vstoupila do služby v italském námořnictvu ponorka pojmenovaná po tomto muži.

Tunel číslo 11: Randaccio
Běžně uváděná délka 28 metrů (délka tunelu po přeměření 32 metrů)
Major Giovanni Randaccio - statečný italský velitel, který byl několikrát zraněn. Kvůli svým zraněním mohl být zproštěn služby, ale on se rozhodl zůstat v armádě. Byl smrtelně zraněn během desáté bitvy na Soči. Ještě než upadl do bezvědomí, ptal se několikrát svého přítele, zda jeho jednotka dobyla nepřátelské pozice na kopci. Jeho přítel mu zalhal a řekl že ano. Protože jak později prohlásil „hrdina nemůže dělat nic jiného, než zemřít vítězně“. Podle jiné verze (uváděné v oficiálních záznamech) se kopec majoru podařilo dobýt, ale nepřítel zahájil sérii protiútoků a major Randaccio byl nucen nařídit ústup během jehož organizování byl zraněn. Krátce po převozu do nemocnice major Randaccio zemřel.

Tunel číslo 12: Cap. Motti
Běžně uváděná délka 95 metrů (délka tunelu po přeměření 104 metrů)
Kapitán Leopoldo Motti byl ženista V. armádního sboru. Spolupodílel se na výstavbě Cesty 52 tunelů. Zahynul při výbuchu první rakouské podzemní nálože, která byla odpálena pod horou Dente Italiano 29. září 1917. Tato nálož měla hmotnost 500 kg a způsobila smrt dvou důstojníků, 17 ženistů a 13 vojáků. Po druhém zabitém důstojníkovi byl pojmenován tunel číslo 14.

Tunel číslo 13: Filzi
Běžně uváděná délka 27 metrů (délka tunelu po přeměření 22 metrů)
Poručík Fabio Filzi byl iredentista z Istrie, která byla v té době součástí Rakouska-Uherska. Dezertoval z rakouské armády a sloužil jako dobrovolník v té italské. Společně s poručíkem Batisti (viz tunel číslo 4) byl zajat na hoře Corno di Vallarsa. V červenci 1916 byl odsouzen a oběšen v Trentu.

Tunel číslo 14: Cap. Melchiori
Běžně uváděná délka 61 metrů (délka tunelu po přeměření 58 metrů)
Kapitán Melchiori byl velitelem 26. roty v Pasubiu. Jde o jednoho ze dvou důstojníků, kteří zemřeli při výbuchu první rakouské miny na Dente Italiano. Po prvním zabitém důstojníkovi byl pojmenován tunel číslo 12.

Tunel číslo 15: Tortona
Běžně uváděná délka 45 metrů (délka tunelu po přeměření 47,5metrů)
Tunel pojmenován po italském městě severně od Janova.

Tunel číslo 16: Reggio Calabria
Běžně uváděná délka 74 metrů (délka tunelu po přeměření 73 metrů)
Kalábrie je region na jihu Itálie.

Tunel číslo 17: Bergamo
Běžně uváděná délka 52 metrů (délka tunelu po přeměření 42 metrů)
Bergamo je italské město poblíž Milána.

Tunel číslo 18: Parma
Běžně uváděná délka 46 metrů (délka tunelu po přeměření 47,5 metrů)
Parma je město v Itálii mezi Milánem a Boloní.

Výztužení v tunelu číslo 18 (vlastní foto)

Tunel číslo 19: Re
Běžně uváděná délka 318 metrů (délka tunelu po přeměření 341,5 metrů)
Celý název tunelu by měl správně být: „Re d’Italia“ (Král Itálie), ale používá se zkrácený název „Re“ (tedy Král). Tunel byl pojmenován na počest italského krále Viktora Emanuela III., ale zároveň je to nejdelší tunel na cestě. Proto se tedy nazývá „Král“. Práce na tomto tunelu byly obzvlášť náročné kvůli špatnému odvětrávání a to i přesto, že bylo probouráno deset velkých otvorů, které sloužily částečně k osvětlení a částečně k odvětrání. Král Viktor Emanuel III., po kterém byl tunel pojmenován, vládl v letech 1900 až 1946. Během 2. světové války byl zároveň habešským císařem a albánským králem. Italský král navštívil Cestu 52 tunelů společně s belgickým králem na jaře roku 1918. Během královské návštěvy pracovali na cestě a v jejím okolí vojáci 25. minérské roty. Těm se tak dostalo od krále uznání a někteří z vojáků byli i vyznamenání. Vyznamenání 25. roty však těžce nesli vojáci 33. minérské roty, protože 33. rota postavila velkou většinu cesty a 25. rota prováděla jen dokončovací a udrožovací práce.

Vyústění tunelu číslo 19 (vlastní foto)

Tunel číslo 20: Cadorna
Běžně uváděná délka 86 metrů (délka tunelu po přeměření 99 metrů)
Generál Luigi Cadorna byl v době vstupu Itálie do První světové války náčelníkem generálního štábu. V této funkci skončil v roce 1917 po katastrofální bitvě u Caporetta. Tento tunel je asi ze všech nejzajímavější. Je totiž několikrát zatočený a vytváří tak v podzemí jakousi spirálu. Vyústění tohoto tunelu je ve skalní věži, což asi na fotografii nevypadá nijak zvláštně, ale v reálu je to něco úžasného.

Vyústění tunelu číslo 20 (vlastní foto)

Tunel číslo 21: Porro
Běžně uváděná délka 20 metrů (délka tunelu po přeměření 18 metrů)
Generál Carlo Porro byl zároveň také politik a jeden z předních italských geografů. Až do roku 1917 byl zástupcem náčelníka generálního štábu. Po bitvě u Caporetta byl odvolán ze své funkce. Po válce se mimo jiné věnoval své oblíbené geografii a sestavil první atlas italských ledovců.

Tunel číslo 22: Breganze
Běžně uváděná délka 8 metrů (délka tunelu po přeměření 10 metrů)
U tohoto tunelu není jisté, po čem nebo po kom je pojmenovaný. První možností je, že jméno tunelu dalo městečko Breganze vzdálené od Cesty 52 tunelů asi 20 kilometrů. Pravděpodobnější však je, že tunel byl pojmenovaní po italském plukovníkovi generálního štábu Giovanniho Breganze, který byl styčným důstojníkem u dohodových mocností.


Tunel číslo 23: Gen. Capello
Běžně uváděná délka 18 metrů (délka tunelu po přeměření 21 metrů)
Generál Luigi Capello od prosince 1916 až do března 1917 velel V. armádnímu sboru, který bojoval na Pasubiu. Poté byl převelen k řece Soči, kde se vyznamenal. Po válce byl jeden z prvních členů fašistického hnutí a v roce 1922 se účastnil Pochodu na Řím. Byl obviněn z naúspěšného atentátu na Benita Mussoliniho a v roce 1927 byl odsouzen ke třiceti letům vězení. Po devíti letech však byl propuštěn.

Tunel číslo 24: Bologna
Běžně uváděná délka 16 metrů (délka tunelu po přeměření 16,5 metrů)
Tunel pojmenován po starobylém italském městě.

Tunel číslo 25:Aquila
Běžně uváděná délka 11 metrů (délka tunelu po přeměření 15 metrů)
Tunel pojmenován po městě ve střední Itálii.

Tunel číslo 26: Napoli
Běžně uváděná délka 24 metrů (délka tunelu po přeměření 26 metrů)
Tunel pojmenován po městě v jižní Itálii.

Tunel číslo 27: Picone
Běžně uváděná délka 98 metrů (délka tunelu po přeměření 105 metrů)
Kapitán Corrado Picone nahradil poručíka Zappu ve funkci velitele 33. minérské roty 5. ženijního pluku. V této jednotce sloužil od dubna 1917 až do konce války. Společně s poručíkem Zappou byl klíčovým mužem během stavby Cesty 52 tunelů. Kapitán Picone byl prací na cestě doslova pohlcen. Pro ženijní velitelství sepsal technickou zprávu o stavbě cesty, ze které jsem částečně čerpal při psaní tohoto článku. Jeho podřízený, poručík Cassini, po válce mimo jiné vzpomínal na výbornou fyzickou kondici svého nadřízeného. Tam, kde se mladý poručík při cestě do kopce zadýchal a zpotil, tam kapitán Picone bez nejmenších problémů pokračoval dál v rychlé chůzi..

Nákres Cesty 52 tunelů od kapitána Piconeho (zdroj stradedelle52fallerie.it)

Tunel číslo 28: Genova
Běžně uváděná délka 14 metrů (délka tunelu po přeměření 20 metrů)
Janov (italsky Genova) je město na severozápadě Itálie.

Tunel číslo 29: Spezia
Běžně uváděná délka 29 metrů (délka tunelu po přeměření 32,5 metrů)
La Spezia je město jižně od Janova.

Tunel číslo 30: Miss
Běžně uváděná délka 10 metrů (délka tunelu po přeměření 10 metrů)
Bohužel se mi nepovedlo dohledat, jak vznikl název tohoto tunelu.

Tunel číslo 31: Gen. Pappa
Běžně uváděná délka 72 metrů (délka tunelu po přeměření 78 metrů)
Generál Achille Papa byl velitelem na Pasubiu do dubna 1917. Zasloužil se o zorganizování účinné obrany na Pasubiu. Pod jeho velením se tato oblast stala promyšleným systémem zákopů, podzemních tunelů a přístupových cest. U svých podřízených byl oblíbený, protože se zajímal o podmínky, v jakých bojují obyčejní vojáci. Typická pro něj byla snaha o zajištění co nejlepšího zásobování jeho podřízených. Říkalo se o něm, že zná každý kámen na Pasubiu. A to z toho důvodu, že často navštěvoval i vojáky v první linii. Jedna z takových návštěv se mu bohužel stala osudnou, když ho zranil odstřelovač. Oblíbený generál zemřel ještě téhož dne ve vojenské nemocnici.

Generál Achille Papa na Porte del Pasubio. V těchto místech nyní stojí horská chata pojmenovaná po tomto důstojníkovi (vlastní foto)

Tunel číslo 32: Palazzolo
Běžně uváděná délka 48 metrů (délka tunelu po přeměření 48 metrů)
Není jasné, podle čeho nebo koho byl tunel pojmenovaný. Je však pravděpodobné, že to bylo podle města na Sicílii, jehož historické centrum je zapsáno v seznamu UNESCO.

Tunel číslo 33: 33° Minatori
Běžně uváděná délka 57 metrů (délka tunelu po přeměření 56 metrů)
Tunel pojmenovaný po 33. minérské rotě 5. ženijního pluku. Tato rota odvedla největší část práce při stavbě Cesty 52 tunelů. Jednalo se o velmi náročnou a nebezpečnou práci, kterou mnoho vojáků zaplatilo svým životem.

Tunel číslo 34: Gen. Giustetti
Běžně uváděná délka 132 metrů (délka tunelu po přeměření 125 metrů)
Generál Umberto Giustetti byl velitelem ženistů 1. armády, která byla rozmístěna na Pasubiu. A to od května 1917 až do března 1919.

Tunel číslo 35: Trani
Běžně uváděná délka 10 metrů (délka tunelu po přeměření 11 metrů)
Tunel pojmenovaný po městě na jihu Itálie.

Tunel číslo 36: Garibaldi
Běžně uváděná délka 12 metrů (délka tunelu po přeměření 15 metrů)
Pravděpodobně věnováno generálu Giuseppe (Peppino) Garibaldi, což byl vnuk slavného italského revolucionáře Giuseppe Garibaldiho. Byl to svým způsobem dobrodruh a bojovník každým coulem. Ve svých 18 letech se zúčastnil řecko-turecké války na straně Řecka. Dobrovolně se přihlásil do britské armády a bojoval ve druhé búrské válce. Bojoval také v jižní Americe a v Mexiku. Před 1. světovou válkou se vrátil do Evropy a v roce 1912 vstoupil do řecké armády, v jejíž uniformě se zúčastnil bojů během první balkánské války. Po vypuknutí Velké války vstoupil do francouzské armády. Ovšem jakmile začaly boje v Itálii, odjel tam a bojoval za zemi, kterou sjednotil jeho děda. Garibaldi nesouhlasil s fašistickým režimem v Itálii a odplul do Spojených států, kde se oženil. V roce 1940 se do Itálie vrátil. V roce 1943 však byl zatčen. Zemřel v roce 1950 v Římě.

Tunel číslo 37: Balilla
Běžně uváděná délka 26 metrů (délka tunelu po přeměření 27 metrů)
Giovanni Battista Perasso, přezdívaný Balilla, pocházel z Janova. V roce 1746 jako jedenáctiletý chlapec sebral ze silnice kámen a s výkřikem "Che l'inse?" (volně přeloženo „Mám začít?“) jej hodil na rakouské vojáky, kteří v té době okupovali Janov. Podle legendy tímto hodem kamene zahájil lidovou vzpouru.


Tunel číslo 38: Torino
Běžně uváděná délka 29 metrů (délka tunelu po přeměření 31 metrů)
Tunel pojmenovaný podle známého italského města.

Tunel číslo 39: Mantova
Běžně uváděná délka 53 metrů (délka tunelu po přeměření 53 metrů)
Mantova je historické město v severní Itálii.

Tunel číslo 40: Trento
Běžně uváděná délka 10 metrů (délka tunelu po přeměření 11,5 metrů)
Trento je město v severní Itálii. Před První světovou válkou bylo součástí Rakouska-Uherska.

Tunel číslo 41: 26° Minatori
Běžně uváděná délka 24 metrů (délka tunelu po přeměření 30 metrů)
Tento tunel byl pojmenovaný na počest 26. minérské roty, která měla na Pasubiu na starosti vrtání a kopání podzemních štol a prostor.

Tunel číslo 42: Macerata
Běžně uváděná délka 19 metrů (délka tunelu po přeměření 14 metrů)
Macerata je město a provincie ve střední Itálii.

Tunel číslo 43: Polesine
Běžně uváděná délka 55 metrů (délka tunelu po přeměření 55 metrů)
Bohužel se mi nepovedlo dohledat, jak vznikl název tohoto tunelu.

Tunel číslo 44: Zappatori Liguria
Běžně uváděná délka 22 metrů (délka tunelu po přeměření 24 metrů)
Přeloženo do češtiny to znamená „ženisté z Ligurie“. Jednotky z provincie Liguria prováděly na Pasubiu opevňovací práce a také se podílely na výstavbě části Cesty 52 tunelů.

Tunel číslo 45: Plotone 25ª minatori
Délka 83 metrů.
25. minérská četa, která dokončila práce na Cestě 52 tunelů.

Tunel číslo 46: Piceno
Délka 65 metrů.
Brigáda Piceno bojovala v oblasti Pasubia od října 1917. V listopadu 1917 část vojáků této brigády pracovala na Cestě 52 tunelů. V březnu 1918 odpálili Rakušané největší podzemní nálož během 1. světové válka. Hmotnost miny dosáhla přibližně 50 tun a mezi vojáky této brigády způsobila velké ztráty.

Tunel číslo 47: Pallanza
Délka 22 metrů.
Stejně jako brigáda Piceno, tak i brigáda Pallanza bojovala od října 1917 v oblasti Pasubia a i vojáci této brigády se podíleli na stavbě cesty.

Tunel číslo 48: Cesena
Délka 14 metrů.
Tunel byl pojmenovaný po městě Cesena ležícího nedaleko San Marina.

Tunel číslo 49: Soldato Italiano
Délka 19 metrů.
Věnováno italským vojákům.

Cesta vybudovaná ve skále (vlastní foto)

Tunel číslo 50: Cavalieri di Vittorio Veneto
Délka 27 metrů.
Tunel byl pojmenován až později na počest veteránům z 1. světové války, kteří získali titul Cavalieri di Vittorio Veneto (rytíř od Vittorio Veneto). Řád Vittorio Veneto vznikl v roce 1968. Tedy padesát let po bitvě u Vittorio Veneto. Řád Vittorio Veneto je italská čestná instituce, která sdružuje veterány z První světové války, kterým bylo uděleno vyznamenání „La croce al merito di guerra“ (Válečný záslužný kříž). V roce 2008 zemřel poslední rytíř a tak byl tento řád zrušen. V roce 2012 však byl formálně obnoven a to i přesto, že již nežijí žádné osoby, které byly nebo by mohly být povýšeny do rytířského stavu.

Tunel číslo 51: Plotone Minatori Sardo
Délka 66 metrů.
Sardinská 51. hornická (důlní) četa prováděla trhací práce na na Cestě 52 tunelů a to v závěrečné fázi její výstavby.

Tunel číslo 52: Sardegna
Délka 86 metrů.
Tunel byl pojmenován po druhém největším ostrově ve Středomoří.

[jakomi]

Díl čtvrtý – Malga dei Busi

Malga dei Busi je dnes opuštěné místo, které leží nedaleko Cesty 52 tunelů. Veškeré informace o Malga dei Busi jsou získány z informačních panelů, které jsou v tomto místě umístěny a nemám je jak ověřit. V roce 1916 tu byla vystavěna kompresorová stanice, která dodávala stlačený vzduch pro pneumatické vrtací soupravy sloužící k výstavbě nejen cesty, ale i dalších tunelů, úkrytů a kaveren v oblasti Pasubia. Hlavní potrubí v němž se vedl stlačený vzduch, měřilo přibližně 30 kilometrů a později k němu byla připojena další potrubí o délce asi 20 kilometrů. Váha celé soustavy potrubí dosahovala 600 tun a vše bylo vystavěno za šest měsíců. Na stavbě se podílelo 30 specialistů a 200 vojáků. Byl zde umístěn čtyřválcový vznětový motor o výkonu 200 koní. Tímto motorem byl poháněn kompresor o výkonu 50 koní, který dokázal vytvořit 20 m³ stlačeného vzduchu za minutu. V květnu 1917 byl uveden do provozu druhý kompresor, který dobával 9 m³ stlačeného vzduchu. Tlak vzduchu bylo možné nastavit v rozmezí 7 – 10 atmosfér. Kapitán Corrado Picone (velitel 33. minérské roty podílející se na stavbě Cesty 52 tunelů) ve své zprávě pro ženijní velení uvádí, že „vzduch byl dodáván z Malga Buse (poručík Graziani). Vzduch byl stlačován a vtlačován do potrubí (při tlaku přibližně 5 až 6 atmosfér) nejprve jedním motorem o výkonu 100 koní na těžký olej, později také druhým motorem o výkonu 60 koní...“ Které údaje jsou pravdivé, opravdu nevím, proto sem raději píšu jak údaje z informačních panelů, tak i informace od kapitána Piconeho.

Zbytky budovy na Malga dei Busi (zdroj itineraritrekking.com)

Na Malga dei Busi však nebyly jen kompresory. Z tohoto místa také vedl vodovod do míst poblíž Porte del Pasubio (tedy do míst, kde přibližně končila cesta 52 tunelů). Z Porte del Pasubia se potom voda rozváděla do velkých nádrží i do podzemních kaveren v místech, kde bojovali italští vojáci. Celý systém se začal budovat v únoru 1917 a postaven byl za pouhé tři měsíce.

Stavba vodovodu z Malga dei Busi (zdroj Museo Storico Italiano della Guerra di Rovereto)

Na Malga dei Busi však byla umístěna i elektrárna, která zásobovala elektřinou oblast Pasubia. Výstavba elektrárny začala v září 1917 a v lednu 1918 byla uvedena do provozu. Byl zde instalován alternátor, který poháněl stejný motor, jaký sloužil i k pohonu kompresorů. Elektrárna však zřejmě sloužila jen jako nouzové řešení, protože k napájení všech potřebných elekrických spotřebičů na Pasubiu, byla využívána běžná civilní síť o napětí 10 000 voltů. Na Malga dei Busi byl postaven transformátor, který snížil napětí na 3000 voltů. A odtud byla elektřina rozvedena do čtyř transformátorů na Pasubiu. Jeden z těchto transformátorů byl i na Cestě 52 tunelů a odtud byla elektřina rozváděna do jednotlivých tunelů, kde sloužila k jejich osvětlení.

Díl pátý – Závěr

V současné době je Cesta 52 tunelů oblíbený turistický cíl. A není divu. Cesta nabízí úžasné výhledy na okolní hory a i samotné tunely stojí za prohlídku. Vlastní výstup po cestě není nijak zvlášť náročný, je však třeba si uvědomit, že jsme v Alpách a tak převýšení dosahuje přibližně 900 metrů. Je nutné mít kvalitní obuv i baterku. Běžný turista ráno zaparkuje auto na parkovišti hned na začátku cesty, vyjde nahoru, občerství se na horské chatě Rifugio Achille Papa a zpět k parkovišti dojde po původní zásobovací cestě Strada degli Scarubbi.

Já však doporučuji jinou variantu. Přijet na parkoviště až odpoledne. Vyjít po Cestě 52 tunelů nahoru a vyhnout se tak turistům. Nám cesta nahoru zabrala necelé dvě hodiny a to i s nezbytným focením. Ubytovali jsme se na chatě Rifugio Achille Papa a druhý den jsme si prošli oblast Pasubio. Je zde spousta tunelů, podzemních úkrytů, zbytků zákopů a podobně. Právě v těchto místech odpálila rakousko-uherská armáda největší podzemní nálož za celou První světovou válku. Hmotnost miny byla 50 tun a zničila část hory nazývanou dnes Dente Italiano.

Následky výbuchu jsou jasně patrné dodnes...
Stejně tak jsou vidět i nápisy na náhrobcích...
“ITALIANO CADUTO PER LA PATRIA”
"ITALOVÉ PADLI ZA VLAST"

Zuřivé boje v horách od malíře Rudolfa Högera z Prostějova

Zdroje:
Strada mulattiera Bocchette Campiglia – Fontana d'Oro – Porte del Pasubio (Corrado Picone)
Il Monte Pasubio (Giancarlo Mauri)
www.valka.cz
www.stradadelle52gallerie.it
www.itineraritrekking.com
www.wikipedia.org

[Škvoří admirál]

Slovo „compagnia minatori“ se dá přeložit jako důlní, těžební nebo hornická rota. Já jsem však zvolil slovní spojení „minérská rota“, protože jejich častou činností bylo ražení štol a tunelů pomocí trhavin. Toto slovní spojení mi přišlo nejvýstižnější a tak ho budu ve svém textu dál používat. Pokud by někdo věděl přesný překlad, budu rád za upřesnění. Velitelem 33. minérské roty byl v té době poručík Giuseppe Zappa.

Lepší překlad asi nebude. Pro zajímavost Minator také může být honák dobytka (kovboj), nebo bavič, šašek.
To se hodí ještě míň.

[Zemakt]

Výborné, díky. A díky za tip