Brazilské bitevní lodě třídy Minas Gerais
Už letmý pohled na mapu Jižní Ameriky prozradí, že udržovat silné válečné námořnictvo bylo pro Brazílii mimořádně důležité. Obrovská země rozprostírající se na polovině tohoto kontinentu zkrátka potřebovalo loďstvo schopné bránit dlouhé pobřeží stejně jako plavbu na veletocích jako Amazonka a Paraná splavných daleko od ústní do Atlantiku, tím spíše, že vedla územní spory takřka se všemi sousedy. Mezi ně patřily i dvě největší koloniální mocnosti Velká Británie a Francie, takže není divu, že brazilské námořnictvo od svého vzniku patřilo mezi nejsilnější v celé Latinské Americe.
Svoji důležitost prokázalo zejména v Paraguayské válce vedené v letech 1864-1870 mezi tzv. Trojí aliancí (poznámka č. 1) a tehdy vojensky i ekonomicky silnou Paraguayí, kdy se admirál Francisco Barroso vydal proti proudu řeky Paraná a v červnu 1865 svedl s nepřítelem vítěznou bitvu u Riachuela, načež brazilské válečné lodě v následujících letech sehrály důležitou úlohu při dobývání pevností na březích paraguayských řek. Třebaže Paraguay nakonec válku se silnou koalicí prohrála a musela svým přemožitelům odstoupit téměř 50 % krví hojně zkrápěného území, ve válkou vyčerpané Brazílii nastalo dlouhé období vnitřní nestability, kdy císař Pedro II. čelil opozici požadující vyhlášení republiky a zemi zároveň oslabovaly spory mezi abolicionisty a zastánci otroctví (2).
Přesto v době ukončení války s Paraguayí provozovalo brazilské námořnictvo 94 válečných lodí a co se žebříčku námořních mocností týče, bylo páté na světě. Pedro II. totiž patřil mezi příznivce silného válečného námořnictva, takže i v této politicky rozhárané éře Brazílie zařazovala do služby úctyhodné jednoty jaké v sedmdesátých letech na místní poměry bezesporu představovaly silně vyzbrojené oceánské monitory JAVARY a SOLIMOES a v následující dekádě postavené barbetové obrněnce RIACHUELO a AQUIDABA, které tehdy na Americkém kontinentu neměly konkurenci. Nejvelkolepější císařovou hračkou (3) se měl stát věžový obrněnec INDEPENDENCIA založený ve Velké Británii v r. 1873. Ten dosahoval výtlaku přes 9000 tun a ve dvou věžích nesl celkem čtyři děla ráže 305 mm, jenomže nakonec se brazilskému monarchovi přání vlastnit „nejmocnější soudobý paroplachetní obrněnec“ nesplnilo.
Jeho stavba se totiž nebývale vlekla, přičemž jedním z viníků bylo zpožďování nasmlouvaných splátek. Stavba na poměry Latinské Ameriky vskutku monstrózního obrněnce totiž zatěžovala státní rozpočet takovým způsobem, že když se Británie v r. 1878 ocitla na pokraji války s Ruskem, „don Pedro“ se s těžkým srdcem smířil s jeho odprodejem za 600 000 liber šterlinků Královskému námořnictvu, kde sloužil pod jménem NEPTUNE (4). Tento příběh nadměrných ambicí a nedostatku financí, mající pozvednout prestiž brazilské maríny nejenom v očích zdejší veřejnosti, ale i na mezinárodní scéně, se svým způsobem opakoval i při stavbě bitevních lodí, o nichž pojednává tento článek.
Proti Pedrovi II. však v r. 1889 vystoupila armáda, a protože starý a nemocný císař rozhodně odmítl proti pučistům zasáhnout vojenskou silou, země se de facto poklidnou cestou proměnila z monarchie na republiku, přičemž bývalého císaře do portugalského exilu symbolicky doprovázel nejsilnější brazilský obrněnec RIACHUELO. Tehdy bylo ve službě ještě 60 válečných lodí a co se síly zdejší floty týče, Brazílie stále zaujímala páté až šesté místo na světě. V osobě Pedra II. však ztratilo válečné námořnictvo vlivného příznivce, načež si jeho „aristokratické“ velení získalo v očích nového režimu špatnou pověst, tudíž byla řada jeho monarchisticky smýšlejících příslušníků uvězněna, poslána do exilu či dokonce popravena.
Důvody? Nejprve se námořnictvo koncem r. 1891 postavilo proti diktátorským manýrům prvního prezidenta Deodora da Fonseky, když jeho velitel vyhrožoval ostřelováním Rio de Janeira, načež Fonseca na svůj úřad rezignoval. Krátce poté se vzbouřila posádka křižníku PRIMEIRO DE MARCO a několika pobřežních pevností, ale velitelství námořnictva záhy dokázalo revoluční vření dostat pod kontrolu. Jenomže v září 1893 ministr námořnictva admirál Custodio de Melo podpořil vzbouřeného opozičního politika Ruie Barbosu a tentokráte už se krveprolití zabránit nepodařilo.
Prezident F. Peixoto však získal na svoji stranu armádu, takže pokus o vylodění u hlavního města ztroskotal, načež propukla občanská válka, která se nevedla pouze na souši, ale i na moři, jelikož vláda získala vlastní válečné lodě v zahraničí. Tehdy byly mj. potopeny výše zmíněné obrněnce JAVARY, jenž šel ke dnu po souboji s pobřežními bateriemi, a AQIUDABA (5) potopený torpédovým dělovým člunem GUSTAVO SAMPAIO.
Porážka povstalců přispěla ke stabilizaci brazilských vnitřních poměrů, ale stav státních financí nebyl valný (6), tudíž došlo ke snížení námořního rozpočtu na 28 000 contos ročně, pročež na stavbu nových lodí chyběly prostředky. To názorně demonstruje zakázka na chráněné křižníky třídy ALMIRANTE BARROSO; původně si totiž Brazilci objednali čtyři jednotky, ale nakonec získali pouze první loď, zatímco CHACABUCO, AMAZONAS a ALMIRANTE ABREU v r. 1898 odkoupily Chile a USA (7).
Není tedy divu, že brazilské námořnictvo začalo ve druhé polovině devadesátých let zaostávat za svými konkurenty. Těmi byly Argentina a Chile, přičemž se pro tento trojlístek podle počátečních písmen vžilo označení „ABC“. Naopak argentinské a chilské námořní síly kvůli vyhrocenému teritoriálnímu sporu o Patagonii rychle sílily, takže tyto země na přelomu 19. a 20. věku získaly námořní převahu nad nepoměrně větší a lidnatější Brazílii.
To se promítlo i do nových akvizic, neboť zatímco Chilané a Argentinci se po stavbě silných pancéřových křižníků chystaly přejít k objednávkám moderních bitevních lodí, Brazilci se spokojili s dvojicí pobřežních obrněnců DEODORO a FLORIANO o standartním výtlaku 3162 tun schopných vyvinout rychlost 14 uzlů a vyzbrojených dvojicí 240mm kanónů. Kromě těchto obrněnců a výše zmíněného křižníku ALMIRANTE BARROSO se však zdejší flota žádných větších posil nedočkala. A i když jí doplnily dobré torpédové křižníky třídy TUPI, a v případě nouze mohly vyplout na moře zmodernizované obrněnce RIACHUELO a AQUIDABA, nikdo nemohl zpochybnit nepříjemný fakt, že chilské a argentinské loďstvo je silnější a modernější, nehledě na mizerný výcvik brazilských posádek.
Ano, Chile s Brazílií nesousedilo a brazilsko-argentinský územní spor se podařilo v r. 1895 vyřešit americkou arbitráží, ale přesto zastánci posílení zdejšího loďstva měly dost argumentů proč je současná situace neudržitelná a flotu je nutné modernizovat. Kromě zaostávání za dvojici regionálních konkurentů mezi ně patřil i stav státních financí, neboť dvě půjčky (8) v r. 1898 pomohly dostat inflaci pod kontrolu a Brazílie se momentálně těšila období ekonomické konjunktury. I Díky nekončícímu přílivu zejména evropských emigrantů (včetně agilních Němců) docházelo nejenom k významnému nárůstu zdejší populace (mezi léty 1890 až 1900 o zhruba 3 miliony), ale i proměně jejího etnického složení, což vedlo k pozitivním změnám v hospodářské oblasti provázených zakládáním nových podniků a bank.
Brazílie měla a doposud má obrovské zásoby nejrůznějších užitkových surovin, drahých kovů a diamantů (9), ale i přes rozvoj nejrůznějšího podnikání (jenom v prvních šesti letech od vyhlášení republiky bylo založeno 452 průmyslových podniků) zdaleka největší podíl na tvorbě státního rozpočtu měly zemědělské produkty jako cukrová třtina, bavlna, kakao, a zejména proslulá brazilská káva společně s produkcí surového kaučuku. Jeho význam na světových trzích s rozvojem motorismu neustále rostl, a jelikož Brazílie se na jeho produkci dlouho těšila takřka monopolnímu postavení, byla to právě zvýšená poptávka po kaučuku, která na přelomu 19. a 20. století do státní pokladny přinášela nejvíce prostředků.
Velení válečného námořnictva se o jeho posílení snažilo už od poloviny devadesátých let, ale teprve koncem roku 1904 slavil ministr námořnictva admirál Júlio César de Noronha úspěch, když parlament odsouhlasil realizaci ambiciózního námořního programu zahrnujícího tři bitevní lodě, tři pancéřové křižníky, šest torpédoborců, tucet torpédovek, tři ponorky, školní loď a uhelný parník schopný přepravit 6000 tun uhlí. Pokud odečteme onen uhlák a školní plavidlo, jednalo se o celkem 27 válečných lodí získaných podle de Noronhových záměrů za 6-8 let a tvořících samy o sobě nejenom silné, ale i dobře vyvážené loďstvo nemající v jihoamerických vodách rovnocennou konkurenci. Na první pohled svými parametry upoutají plánované pancéřové křižníky a bitevní lodě, které svoji výzbrojí měly patřit k nejmocnějším v dané kategorii. Důvodem byla skutečnost, že Brazilci si byli vědomi skutečnosti, že si nemohou dovolit stavět větší množství kapitálních jednotek, tudíž podle italského vzoru (10), měly patřit k nejsilnějším na světě.
Mezi příznivce silného loďstva patřil i dlouholetý ministr zahraničí baron Rio Branco, který se snažil posílit postavení Brazílie na mezinárodní scéně, k čemuž mělo dopomoci i moderní válečné námořnictvo. Rio Branco byl obratný diplomat, jenž prostřednictvím mezinárodní arbitráže dokázal např. definitivně stanovit hranice mezi Brazílií a Francouzskou a Britskou Guyanou, ale vůči slabším partnerům neváhal sáhnout k použití síly. O tom se přesvědčila Bolívie, které Brazilci v nejtěžším období Paraguayské války přenechali sporný region Acre, na jehož území se hojně vyskytoval kaučukovník. Na přelomu 19. a 20. století v této provincii zuřil boj mezi Bolívijci a Brazilci podporovanými separatisty, načež region okupovala brazilská armáda a vojensky i ekonomicky slabá Bolívie v r. 1903 Acre za odškodné ve výši 2 milionů liber postoupila Brazílii. To dočasně pomohlo upevnit brazilský kaučukový monopol, i když tou dobou už na světové trhy ve větší míře proudil i surový kaučuk z Belgického Konga.
Ještě než se přikročilo ke stavbě nových brazilských válečných lodí, utrpělo zdejší námořnictvo citelnou ztrátu, když obrněnec AQUIDABA 21. ledna 1906 po výbuchu muničního skladu vyletěl poblíž ostrova Ilha Grande do povětří. Při neštěstí zahynulo 212 osob včetně tří admirálů a dalších významných osobností spjatých s výše popsaným námořním programem. Mezi zemřelými byli i syn a bratrance námořního ministra, jenž následně na funkci rezignoval a splnění svého velkého snu sledoval pouze z ústraní.
Ztráta AQUIDABY pouze podtrhla nutnost urychleného posílení loďstva. Brazílie se dlouho pokoušela alespoň některé válečné lodě stavět ve vlastních loděnicích, ale poté co námořní arsenál v Rio de Janeiru potřeboval k dokončení beztak špatně konstruovaného velkého chráněného křižníku ALMIRANTE TAMANDARÉ devět (!) let, a dva říční monitory třídy PERNAMBUCO založené u stejného výrobce v r. 1890 nebyly ani počátkem 20. století dokončené (11), ztratilo námořnictvo s domácími producenty trpělivost, a rozhodlo se všechny lodě objednat v zahraničí.
Brazilský námořní program tak pro majitele velkých loďařských společností po nedávných japonských a ruských zakázkách představoval třetí velkou příležitost k navýšení zisků, takže není divu, že se do konkursu přihlásilo jedenáct zájemců. Od počátku však bylo zřejmé, že největší šanci na lukrativní zakázky mají britské společnosti, neboť ručitelem půjčky na jeho financování byl britský bankovní dům Rothschild, a vedoucí představitelé zdejší maríny vedli už s předstihem technické konzultace ohledně návrhů nových lodí s firmou Armstrong těšící se v oboru stavby válečných lodí nejlepšímu renomé.
Není tedy překvapivé, že zakázku na realizaci bitevních lodí a pancéřových křižníků získala společná nabídka koncernů W.G. Armstrong, Whitworth & Ltd. z Elswicku a Vickers Sons & Maxim, Ltd. z Barrow, přičemž kontrakt na stavbu bitevních lodí MINAS GERAIS, SAO PAULO a RIO DE JANEIRO podepsal v červenci 1906 za brazilskou stranu sám námořní ministr admirál de Noronha. Dvě se měly stavět u Armstronga a poslední u Vickerse, jenž měl pro všechny lodě dodat i pohonné soustavy. Pro úplnost dodejme, že Vickers měl stavět i pancéřové křižníky o výtlaku necelých 10 000 tun nesoucí osm 254mm kanónů, ale ty se jak uvidíme nakonec nerealizovaly.
Jejich plány vypracoval Armstrongův hlavní projektant Josiah Perrett a výsledkem byly jednotky o výtlaku kolem 14 000 tun dosahující rychlosti 19 uzlů vyzbrojené 12 děly ráže 254 mm a chráněné bočními pancíři o síle 229 mm a 38mm pancéřovou palubu. Z uvedených parametrů je zřejmé, že Brazilci podobně jako Američané přešli nezávisle na Britech (12) ke konstrukci bitevních lodí s větším počtem těžkých děl označovaných jako dreadnoughty. Jejich kýly byly založeny v listopadu 1906, ale stavba byla záhy zastavena, neboť zadavatel požadoval změnu projektu. Polský autor J. Radziemski uvádí, že jejich názor patrně ovlivnil Armstrongův vedoucí prodeje E. T. D´eyncourt, který věděl, že v Portsmouthu se právě dokončuje přelomová bitevní loď DREADNOUGHT, která brazilské jednotky převyšuje ve všech směrech.
Ať už stál za změnou brazilských požadavků kdokoliv, nový námořní ministr kontradmirál Alexandrino Faria de Alencar na základě nedávných změn v konstrukcích válečných lodí požadoval revizi námořního programu, s čímž parlament na přelomu let 1907 a 1908 vyslovil souhlas. Protože nebylo možné navýšit množství finančních prostředků, byly ze seznamu vyškrtnuty pancéřové křižníky a všechny torpédovky. Modifikovaný záměr vyžadoval stavbu tří bitevních lodí o výtlaku asi 19 000 tun, stejného počtu předzvědných křižníků, deseti torpédoborců, tří ponorek, depotní lodě pro ponorky a jedné minonosky.
Největší změny oproti původnímu záměru postihly kategorii křižníků a je nutné je ocenit kladně. Pancéřovým křižníkům totiž zvonila hrana, neboť Britové pilně pracovali na prvních bitevních křižnících třídy INVINCIBLE koncipovaných jako jejich lovci, proti nimž nemohly obstát ani na svoji dobu mimořádně silné jednotky jaké původně požadovali Brazilci. Naopak rychlé předzvědné křižníky mohly najít uplatnění při plnění široké škály úkolů od průzkumu až po odrážení útoků torpédových plavidel či doprovázení bitevních lodí a podpory vlastních torpédoborců.
Zatímco dělníci u Armstronga i Vickerse odstraňovali ze skluzů torza původních lodí, Perrett se opět posadil k rýsovacímu prknu, aby do projektů bitevních lodí zakomponoval požadavky zákazníka, přičemž se zjevně inspiroval nejenom epochálním DREADNOUGHTEM, nýbrž i americkými bitevními loděmi třídy SOUTH CAROLINA. To pro zkušeného konstruktéra nepředstavovalo problém, tudíž 20. února 1907 podepsal brazilský ministr námořnictva novou smlouvu a stavební práce se opět rozeběhly. Aby bylo možné rozložit splátky na delší období, padlo rozhodnutí stavbu RIO DE JANEIRA odložit na dobu až bude MINAS GERAIS spuštěna na vodu. Dodejme, že Brazílie se stala teprve třetí zemí, která zadala stavbu bitevních lodí tohoto typu, čímž předběhla nejenom Itálii, Rakousko-Uhersko, Rusko a Francii, ale i Japonsko a dokonce i Německo.
MINAS GERAIS (původně MINAS GERAES) pojmenovanou podle stejnojmenného brazilského spolkového státu založili v Elswicku 17. dubna 1907, ke spuštění došlo 10. září 1908, přičemž křest provedla manželka brazilského vyslance paní Regis de Oliveira, a nová chlouba brazilské floty byla dokončena 5. ledna 1910. Po absolvování předávacích zkoušek se pod velením námořního kapitána J. das Nevese 5. února 1910 vydala přes Atlantik a po mezipřistáni na Azorských ostrovech zakotvila v Hampton Roads v USA. Zde se k ní připojil pancéřový křižník NORTH CAROLINA, na jehož palubě spočívaly ostatky zemřelého brazilského vyslance a 17. dubna se mocně dýmající MINAS GERAIS v doprovodu NORTH CAROLINY přiblížil k Rio de Janeiru, načež jej následující den v zátoce Guanabara čekalo slavnostní zařazení do služby v brazilském válečném námořnictvu. Tehdy bitevní loď zdravily davy lidí i posádky NORTH CAROLINY a dalších zahraničních válečných lodí včetně rakousko-uherského pancéřového křižníku KAISER KARL VI, tudíž se této slavnostní události dozajista účastnilo i mnoho našich krajanů.
Kýl sesterské SAO PAOLO pojmenované na počest dalšího brazilského spolkového státu a stejmojmenného města, byl v Barrow založen 30. dubna 1907, na vodu slavnostně spuštěn 19. dubna 1909 a do služby oficiálně vstoupil 12. července 1910. Velení se ujal námořní kapitán F. de Souza, pod jehož vedením dreadnought v září téhož roku opustil britské vody a odplul do francouzského Cherbourgu, kde se na novotou zářící obrněnec nalodil nově zvolený brazilský prezident maršál Hermes de Fonseca, jenž si jej vybral k přepravě do vlasti z návštěvy Evropy. Další významnou společenskou událost do lodního deníku zaznamenali počátkem října při zastávce v Lisabonu, kde si jej prohlédl portugalský král Manuel II. a po jeho sesazení a následném vyhlášení portugalské republiky i její první prezident T. Bragu, načež se SAO PAULO vydal do Rio de Janeira kde zakotvil 23. října.
Třebaže rychlost stavby MINAS GERAIS v počáteční fázi citelně zpozdily dělnické stávky, necelé tři roky z celosvětového hlediska představovaly dobrý výkon a obě loděnice kvalitou odvedené práce potvrdily své dobré jméno. Tomu odpovídala i cena, neboť za MINAS GERAIS Brazilci zaplatili v přepočtu 8 863 842 amerických dolarů a podobnou sumu za SAO PAULO inkasovali i akcionáři firmy Vickers. Není tedy divu, že nesmírně nákladné námořní zbrojení přitáhlo pozornost novinářů, přičemž jeden místní list krátce po jejich objednání uvedl, že za částku vyčleněnou na tři bitevní lodě (6 110 100 liber šterlinků) bylo možné postavit 5029 km železnice, či 30 300 obydlí.
Bitevní lodě třídy MINAS GERAIS podle projektu dosahovaly standartního výtlaku 19 280 tun, zatímco plný činil 21 200 tun. Délka mezi svislicemi byla 152,4m, na úrovni vodorysky 162,46 m a celkovou délku naměřili 165,5 m. Šířka na úrovni čáry ponoru byla 25,5 m a maximální ponor dosahoval 7,62 m. Na lodní trupy se použila konstrukční ocel, přičemž se jednalo o elegantní lodě s hladkou palubou a nápadnými nástavbami ve středolodí. Na zádi byla otevřená zastřešená galerie a příď pod hladinou přecházela v nevýrazný kloun. Kromě dělových věží představovaly další markantní prvky dva mohutné komíny a trojnožkový stěžeň opatřený ráhny, marsy s hlavním dálkoměrem, signalizačním stanovištěm, reflektory, anténou radiostanice a dvojicí výložníků. Parní barkasy a většina další člunové výbavy ležely na střechách nástaveb, ale několik člunů volně viselo na davitech podél lodních boků, přičemž na přídi spočívaly tři hlavní kotvy upevněné na ocelových řetězech. Obě bitevní lodě obdržely světle šedý nátěr a pod vodoryskou trupy kryla vrstva červené barvy.
Protože Brazilci požadovali pokud možno nejsilnější soudobé bitevní lodě tvořilo jejich hlavní výzbroj tehdy nevídaných 12 děl ráže 305 mm a délce hlavně 45 ráží osazených po dvojicích v šesti elektricky ovládaných více než 400 tun vážících věžích, přičemž k manipulaci s těžkými náboji a nastavování náměru sloužila hydraulika. Děla dodal koncern Armstrong a dříve než přejdeme k jejich technických parametrům, věnujme se rozmístění dělových věží, které se podstatně odlišovalo od desetidělového DREADNOUGHTU, jemuž se jinak brazilské bitevní lodě dosti podobaly.
Zatímco chlouba tehdejšího britského lodního stavitelství měla všechny kanóny ráže 305 mm umístěné v od sebe poměrně vzdálených věžích, Brazilci se inspirovali u prvních amerických dreadnoughtů třídy SOUTH CAROLINA, takže věže umístěné v podélné lodní ose byly v tzv. superpozici. To znamená, že děla osazená ve vyvýšených věží v předo a zadolodí střílela přes stropy předních věží, což bylo tehdy ještě nevyzkoušené řešení, které však nabízelo řadu výhod, tudíž Brazilci na rozdíl od konzervativních Britů sáhli k tomuto progresivnímu kroku.
Je pravda, že tím vědomě podstoupili riziko, že jeden nešťastný zásah vyřadí z provozu dvě věže, ale na druhou stranu takto umístěných osm děl mělo široké palebné pole (270-280°), neboť mohla volně pálit nejenom směrem vpřed (či vzad), ale i přes oba lodní boky, což zvyšovalo palebnou sílu brazilských dreadnoughtů. Zbylá čtyři těžká děla spočívala ve dvou věžích poblíž lodních boků (teoretický palebný úhel 180°) ve středolodí, což znamená, že i když byla vůči sobě rozmístěná diagonálním (šachovnicovým) způsobem, palbě přes protilehlý bok bránily palubní nástavby, takže při plné boční salvě mohla být použita pouze jedna náboční věž.
Vzhledem k tomu, že s umístěním 305mm děl v superpozici ještě nebyly žádné praktické zkušenosti, zúčastnily se cvičných střeleb i zástupci dalších námořních mocností, které zajímaly odpovědi na dvě zásadní otázky. Tehdy se ještě nevědělo zda palba z horních děl nebude poškozovat spodní věže (či zraňovat jejich obsluhy) a panovaly nejasnosti jestli oblaka kouře ze spodních zbraní negativně neovlivní zaměřování horních děl, přičemž výsledky skeptiky uspokojily natolik, že toto technické řešení záhy přejaly všechny námořní mocnosti.
Co se technických parametrů týče byla děla pro brazilské bitevní lodě velmi podobná 305mm kanónům použitým na prvních britských dreadnoughtech a bitevních křižnících, byť nebyla zcela totožná. Jejich hmotnost dosahovala asi 61 tun a délka hlavně činila 14,263 m, přičemž maximální elevace byla 13°. V muničních komorách spočívaly tři druhy granátů, jejichž hmotnost byla vždy 386 kg a dostřel protipancéřovým projektilem dosahoval 17 236 m. Výmetná nálož vážila 129,3 kg a úsťová rychlost se udává 869 metrů za sekundu. Průraznost vůči pancířům z Kruppovy oceli na vzdálenost 9144 m byla 269 mm a 305 mm na distanci 6950 m. Nabíjení probíhalo při 5° elevaci a teoretická kadence dosahovala 2 výstřelů za minutu, i když v praxi klesla na stále dobrých 1,5 výstřelů za minutu. Při časté střelbě ovšem docházelo k poměrně rychlému opotřebení hlavní, které proto měly být měněny po zhruba 220 výstřelech.
Zatímco Britové se při projektování prvních dreadnoughtů drželi Cunibertiho teze, že zbraně střední ráže jsou zbytečné, neboť při palbě na očekávanou bojovou distanci budou proti dobře pancéřovaným cílům neúčinné, Brazilci požadovali početnou sekundární artilerii. Ta se skládala z 22 Armstrongových kanónů ráže 120 mm o délce hlavně 50 ráží, z nichž 14 bylo osazeno v bočních kasematách na dělové palubě ve středolodí, zatímco zbývajících osm na nástavbách. Hmotnost děla činila 3,4 tun a projektilu 22,4 kg, a jejich obsluha byla čistě v manuálním režimu. Zbraně v kasematách měly palebný odměr 100° a ostatní 90, přičemž kadence dosahovala asi 6 výstřelů za minuty. Jak už bylo uvedeno výše, 120mm kanóny neměly sloužit k penetraci pancířů, ale počítalo se s nimi pro použití vůči nechráněným součástem nepřátelských kapitálních jednotek, boji s lehkým křižníky a v neposlední řadě i na odrážení útoků stále větších torpédoborců, na které už lehké zbraně přestávaly stačit, či k ostřelování pozemních cílů.
Jako terciální výzbroj sloužilo 8 děl ráže 47 mm (podle jiných zdrojů 37 mm), které se v praxi používaly především k výcviku a k vyzbrojení lodních kutrů pro podporu výsadku. Brazilské obrněnce dostaly rovněž vrhače torpéd určené k osazení na parní kutry, což z nich v případě potřeby činilo improvizované miniaturní torpédovky. Během dělostřeleckého duelu s nepřátelskými kapitálními jednotkami by sice použitelné nebyly, ale v případě pobytu v nechráněných kotvištích mohly najít uplatnění při ochraně mateřských jednotek.
Dreadnoughty třídy MINAS GERAIS byly v době vstupu do služby nejsilněji vyzbrojenými bitevními loděmi, kdy boční salva složená z deseti kanónů ráže 305 mm a 11 ráže 120 mm činila úctyhodných 4106,4 kg a silná byla i palba směrem v podélné ose. Její účinnost však v prvních letech služby citelně snižovala absence centrálního systému řízení palby, neboť velitelé dělových věží měli k dispozici pouze údaje z několika dálkoměrů s relativně krátkou základnou, a při nepříznivém větru kouř zahaloval hlavní stanoviště řízení palby.
Bude ještě něco k jejich službě?
. Zkrátka, kdo by u nich čekal takový progres, že. I když, ze souvislosti v článku zmíněných, už to takové překvápko není. A opakuje se to i u té superpozice.
