... aneb náčelník generálního štábu úřaduje
Během První světové války byly v italské armádě popraveny stovky vojáků. Důvod popravy byl různý. Nejčastěji byli vojáci tímto způsobem trestáni za dezerci. Veškeré tresty v italské armádě byly určovány Vojenským trestním zákoníkem z roku 1870. Tento zákoník vycházel z trestního zákoníku, který byl vydán v Sardinii v roce 1859 a po vzniku Itálie byl převzat Královskou italskou armádou (Regio Esercito Italiano). V průběhu let byly ze strany armády i od politiků snahy o různé novelizace tohoto zákoníku, ovšem až do vzniku 1. světové války stále platil zákoník z roku 1870. Určité úpravy byly provedeny v roce 1914 a mimo jiných trestů zde bylo uvedeno, že trestem smrti bude potrestán voják za dezerci, zradu, špionáž nebo vzpouru. Kromě toho však také za násilí proti nadřízenému, neposlušnost před nepřítelem, opuštění stanoviště nebo hlídky tváří v tvář nepříteli. A dále pak za vyvolávání výkřiků s cílem donutit velitele, aby se nezapojil do boje nebo aby ukončil boj, ustoupil nebo se vzdal. Trestem smrtí se mělo také trestat šíření zpráv nebo křik s cílem vyvolat strach či způsobit nepořádek popřípadě neklid mezi vojáky na začátku nebo během boje. Trest smrti byl také vyhrazen velitelům za obzvláště závažné trestné činy mezi něž se řadila kapitulace pevnosti bez vyčerpání všech prostředků obrany a vzdání se velení tváří v tvář nepříteli.
Ve článku číslo 251 Vojenského trestního zákoníku bylo uvedeno, že nejvyšší velení italské armády mělo pravomoc vydávat prohlášení, jež měla sílu zákona. A tehdejší náčelník italského generálního štábu Luigi Cadorna toho během války samozřejmě využíval. Ihned po nástupu do této funkce v roce 1914 se zaměřil na posílení disciplíny italské armády, která podle jeho názoru nebyla zrovna ideální. Už v Pravidlech pro boj (Norme per il combattimento ) vydaných v roce 1913 bylo mimo jiné uvedeno:
„ … v nepříznivých situacích boje musí důstojníci vynaložit maximální energii k udržení pořádku a soudržnosti pokud se ztratí a k potlačení jakéhokoli zárodku nedisciplinovanosti. Každý, kdo v boji slovy nebo křikem, zbabělým jednáním či odmítnutím poslušnosti škodlivě ovlivní ducha svých spolubojovníků nebo podřízených, musí být okamžitě popraven kterýmkoliv přítomným důstojníkem. Důstojníci musí pečlivě sledovat ty, kteří se v boji vyznamenali, i ty, kteří selhali ve svých povinnostech. Aby dostali odměnu nebo trest, který si zaslouží…“ Náčelník generálního štábu Luigi Cadorna si na nedostatek disciplíny opakovaně stěžoval ještě před zapojením Itálie do 1. světové války. Podle něj chyběla disciplína nejen prostým vojákům ale i důstojníkům. Podle jeho názoru mnoho důstojníků tolerovalo vojákům různé drobné prohřešky a velitelé byli vůči svým podřízeným zbytečně benevolentní. Luigi Cadorna razil heslo, že „vojáci jsou takoví jací jsou důstojníci“ („Tali sono le truppe quali sono gli ufficiali“). Aby co nejvíc posílilo dodržování disciplíny a také zajistilo bezpodmínečné vynucování poslušnosti, vydalo nejvyšší velení oběžník číslo 1. Tento oběžník byl zveřejněn pouhé čtyři dny před vstupem Itálie do války a některé jeho části zněly dost výhružně. Vyhrožovalo se přísnými tresty, velitelé byli upozorňováni, aby byla veškerá provinění trestána okamžitě a tvrdě. Mělo se tím zajistit tolik potřebná poslušnost. Italské velení také očekávalo, že by mohlo docházet k sebepoškozování obyčejných vojáků. Proto byli vojenští lékaři varováni a měli se zaměřit na zjišťování původu zranění. Jakékoliv podezření na simulanty nebo na nezvyklá zranění mělo být okamžitě hlášeno nadřízeným a tyto prohřešky měly být přísně trestány. V odbobí od května do srpna 1915 byly vydány různé zákony a nařízení, v nichž byla zavedena amnestie pro některé trestné činy s trestem odnětí svobody do 30 měsíců. Také bylo rozhodnuto, že některá trestní řízení budou pozastavena nebo odložena a měla být obnovena až po konci války. Tato opatření sloužila jako prevence před tím, že by se vojáci vyhýbali válce pácháním méně závažných trestných činů.
Začátkem června 1915 – tedy ještě před začátkem velkých bojů na italské frontě – se generál Cadorna zaměřil na neschopné důstojníky. Jednalo se o tzv. siluramenti (tedy odvolání z důležité pozice nebo funkce). V letech 1915 až 1917 bylo ze své funkce odvoláno několik stovek důstojníků. Častým důvodem k odvolání bylo, že tito důstojníci nepostupovali vůči svým vojákům dostatečně rázně a také tvrdě vůči těm, kteří selhali při plnění zadaných úkolů a povinností. Hned od začátku války platilo v italské armádě pravidlo, podle kterého ze zveřejňovala jména odvolaných důstojníků a také vojáků, kteří dezertovali.
V září 1915, tedy jen po pár měsících bojů, doplnil náčelník generálního štábu Luigi Cadorna do svého oběžníku č. 1 mimo jiné i toto:
„Každý voják si musí být jist, že v případě potřeby najde ve svém nadřízeném bratra nebo otce, ale musí být také přesvědčen, že jeho nadřízený má posvátnou moc okamžitě popravit vzpurné a zbabělé vojáky.“
Důstojníci i karabiniéři v roli vojenských četníků měli pověření potrestat popravou bez soudu vojáka, který dezertoval nebo se jinak vážně provinil proti vojenskému řádu. Pokud by se dostal takový voják před vojenský soud, čekal by ho podobný osud. Tzn. okamžitá poprava a to před vojáky jeho jednotky. Pokud by voják zběhl k nepříteli měl být odsouzen k smrti a trest měl být vykonán až po konci vítězné války. 28. listopadu 1915 dokonce velitelství 2. italské armády vydalo list číslo 12121 „Disciplina delle truppe sul campo di battaglia, Comando 2 Armata“. Velení této armády zde uvedlo že pokud by panovaly obavy, že by mohlo dojít během italského útoku k nějakému zaváhání, tak by muselo dojít k „nezbytným opatřením k potlačení prvního náznaku jakékoliv zbabělosti a nedisciplinovanosti“. Tato opatření spočívala k vyslání zvláštních vojáků nebo karabiniérů za útočící vojáky. Tito vojáci měli povinnost použít své zbraně pokud by došlo k ústupu bez vydání rozkazu. Další opatření se týkalo použití vlastního dělostřelectva proti týlu jednotek, které odmítly zaútočit. Dělostřelecká palba bývala zahájena až po varování a po určité době. Tato doba sloužila k tomu, aby vzdorující jednotky dostaly čas na rozmyšlenou. Náčelník italského generálního štábu osobně povolil použití dělostřelectva proti vlastním vojákům během rakousko-uherské ofenzivy na jaře 1916, která byla vedena především proti italské 1. armádě. Cadorna veliteli této armády nařídil, aby vydal rozkaz, že proti vojákům, kteří opustí obranné linie bez rozkazu svého velitele byla zahájena palba z pušek, kulometů a děl speciálně přidělených jednotek. Během této jarní rakouské ofenzivy nazývané trestná expedice (Strafexpedition), ztratila v Alpách italská armáda několik snadno hájitelných pozic. Jako reakce na ústupy italské armády byl zaveden systém „obrany až do hořkého konce“. Pokud by vojáci bez rozkazu ustoupili z pozic, na které se vztahoval systém „obrany až do hořkého konce“, měli být okamžitě postaveni před vojenský soud – a to bez ohledu na hodnost. Známý je případ popravy několika přeživších vojáků z brigády Bologna, kteří měli na podzim 1917 za úkol „bránit až do hořkého konce“ strategicky významný kopec poblíž důležitých přechodů přes řeku Tagliamento.
Další zpřísnění trestů v italské armádě přišlo v listopadu 1916. V této době se začaly objevovat první náznaky vzpoury. V jednotkách, jež odmítly zaútočit na nepřítele, měly být okamžitě popraveni ti největší viníci a buřiči. Pokud by nebylo možné takové vojáky zjistit, mělo se vybrat losem několik nevinných vojáků a ty popravit místo pravých buřičů. Tato praxe byla zrušena až na konci roku 1917 po katastrofální porážce v bitvě u Caporetta. Ovšem ještě v červnu 1917 si náčelník generálního štábu stěžoval u italského premiéra na upadající morálku a pokud by vláda nepřijala nějaká opatření k nastolení disciplíny, výslovně navrhoval decimaci jednotek, u kterých dojde ke vzpouře. Jen pro vysvětlení: decimace pochází ze starověkého Říma. Jedná se o trest, kdy se z celé vojenské jednotky vylosuje deset procent vojáků a tito vojáci jsou popraveni bez ohledu na to zda jsou vinni či ne. Tento trest však naštěstí nikdy nebyl v italské armádě zaveden. Abych však byl k náčelníkovi generálního štábu korektní, je třeba uvést, že není jisté, co přesně myslel myslel tím, když použil slovo „decimace“. Je totiž možné, že slovo decimace použil jen v přeneseném smyslu jako preventivní trest, kdy se z jednotky, která se v očích velení provinila, vybral jeden nebo i víc nevinných vojáků a ti by byli popraveni. Ovšem tato praxe, tedy popravovat nevinné vylosované vojáky z jednotek, které měly problémy s kázní a s disciplínou, fungovala v italské armádě už od podzimu 1916. Předpokládá se proto, že Luigi Cadorna ze své pozice náčelníka generálního štábu opravdu navrhoval popravovat deset procent vojáků z jednotek, které se podle názoru velitelů vážně provinily nebo dokonce vzbouřily.
Od konce 1916 byl zaveden nový trest. Jednalo se o rozpuštění a zrušení celé jednotky. Nejčastěji kvůli hromadné dezerci nebo dokonce kvůli tomu, že celá jednotka přešla k nepříteli. Tento trest dopadl na celý 149. pěší pluk a také na 3. prapor 71. pěšího pluku. Trest zrušení celé jednotky však zřejmě platil jen v italské 3. armádě a na nátlak italského krále byl v červnu 1917 zrušen. Ono se není co divit. Na veřejnost v Itálii a v zahraničí nepůsobilo dobře, když se dozvěděla, že armáda má tak velké problémy, že je nucena rušit celé jednotky. Především v německém a v rakousko-uherském tisku bylo rozpuštění a rušení některých italských jednotek bráno jako znamení rozkladu italské armády. Jako prevence proti dezercím z armády bylo zavedeno opatření, které spočívalo ve zveřejnění jmen dezertérů v místě bydliště každého vojáka a také zastavení jakékoliv hmotné nebo finanční pomoci rodinám dezertujících vojáků. A když už jsme u té hmotné pomoci: od listopadu 1917 do března 1918 nedostávali zajatí italští vojáci prakticky žádné balíky od Červeného kříže. A to především proto, že italské úřady o to neprojevily zájem. Podle italského náčelníka generálního štábu Luigiho Cadorny i jeho nástupce Armanda Diaze totiž drtivou porážku v bitvě u Caporetta způsobili zbabělí a dezertující vojáci. Úřady Italského království odmítaly jakoukoliv organizovanou pomoc těmto mužům, ale dokonce také blokovaly pokusy Červeného kříže organizovat v zemi finanční sbírky na jejich podporu. Rodiny sice mohly posílat svým příbuzným v zajateckých táborech potravinové balíčky, ale v reakci na katastrofu u Caporetta vláda nařídila snížení jejich povolené hmotnosti. Teprve v srpnu 1918 bylo posláno několik vagónů potravin – údajně především sucharů. Tyto vagony se však do zajateckých táborů v Německu a v Rakousku-Uhersku dostaly teprve v říjnu 1918 nebo dokonce až po válce… V létě a na podzim 1917 se stále častěji objevovaly známky upadající morálky italských vojsk. 13. června 1917 napsal náčelník generálního štábu Cadorna předsedovi italské vlády Paolovi Bosellimu dopis, ve kterém uvádí, že rozsáhlé a stále se stupňující represe namířené proti obyčejným vojákům ztrácejí na účinnosti a morálka i disciplína bojujících armád ochabuje. Uvádí, že represe a přísná opatření mívají často v daném okamžiku opačné účinky než ty, kvůli kterým byly zamýšleny. V červenci 1917 vydal Luigi Cadorna pro něj neobvyklý oběžník. Kromě nezbytných výhrůžek vojákům i důstojníkům a apelům na jejich vlastenectví a statečnost v něm psal také o nutnosti starat se o blaho vojáků. A to nejen na frontě, ale především během dovolené a odpočinku. Ze strany vrchního velení to však bylo jen pouhé gesto. I když možná ani ne. Náčelník italského generálního štábu však nepočítal s jednou věcí. Na konci října totiž zahájila spojená německá a rakousko-uherská vojska překvapivý útok na italskou 2. armádu u Caporetta, která se pro Italy stala katastrofou a ti byli nuceni ustoupit několik desítek kilometrů až k řece Piavě. V denním rozkaze z 26. října 1917 podepsaném přímo náčelníkem generálního štábu Cadornou se lze dočíst, že ústup vojáků „lze vysvětlit pouze jako důsledek morálního kolapsu“. O jiných příčinách porážky ani slovo... V rozkaze se dále uvádí, že nyní není prostor pro „žádné váhání, žádnou toleranci. Velitelé musí být neoblomní. Každá slabost nechť je potlačena bez milosti. Každá hanba nechť je očištěna ohněm a mečem. Volám všechny velitele k odpovědnosti za neúnavné uplatňování válečné spravedlnosti, aby armáda zůstala silná. Každý, kdo necítí, že na linii odporu je buď vítězství nebo pád se ctí, není hoden života.“
Nejvyšší velení plánovalo ustoupit za řeku Tagliamento a zde vybudovat obrannou linii. Toto se až tak úplně nepovedlo a italská armáda ustupovala dál až k řece Piavě. Světlou výjimkou během ústupu byl boj pevnosti Monte Festa. (viewtopic.php?t=9925). 31.10 1917 nařídil velitel zadního voje 2. italské armády generál Antonino di Giorgio mimo jiné, aby jemu podřízení vojáci, kteří opustí bez rozkazu svoje postavení, „byli okamžitě popraveni v přítomnosti nejbližší jednotky shromážděné ve zbrani. Rozkaz (k popravě, pozn. autora) může být vydán ... kterýmkoliv nadřízeným důstojníkem po prokázání, že je skutečně důstojníkem. ... Tváří v tvář sebemenšímu náznaku odporu má každý poddůstojník povinnost použít zbraně. ... Důstojníci přistižení při zjevném neuposlechnutí přijatých rozkazů mají být předvedeni k mimořádnému soudu pro odmítnutí uposlechnutí rozkazu a zbabělost. … Každý důstojník, který svou apatií zjevně pasivně brání tomuto rozkazu musí být popraven bez jakéhokoli soudního řízení...“ K popravě takového důstojníka stačil souhlas nadřízeného generála.
Po ústupu italské armády k řece Piavě a stabilizaci fronty se snažilo velení italské armády omezit nadměrné používání drakonických trestů. Zřejmě to souvisí i s tím, že 9. listopadu 1917 byl z funkce náčelníka italského generálního štábu odvolán Luigi Cadorna a na jeho místo nastoupil generál Armando Diaz, který na této pozici vydržel až do srpna 1919.
Kolik tedy bylo v italské armádě vyneseno během První světové války trestů smrti? Podle asi nejvěrohodnějších informací, které byly zveřejněny ve zprávě „Údaje vojenské soudní statistiky“ (Dati di statistica giudiziaria militare) z června 1925, bylo vyneseno 4028 trestů smrti. Z toho 2967 bylo vyneseno v nepřítomnosti. 311 trestů smrti nebylo vykonáno a popraveno bylo tak bylo 750 vojáků. Jen pro srovnání uvedu počet vojáků popravených v ostatních armádách uvedených na stoplusjednicka.cz: ve francouzské armádě to bylo 650 vojáků, v britské armádě 306 osob. V rakousko-uherské armádě bylo popraveno 1148 vojáků a zřejmě jich tak bylo nejvíc ze všech bojujících armád. Z počtu 750 popravených italských vojáků bylo potrestáno nejvyšším trestem:
391 vojáků za dezerci
164 za vzdání se tváří v tvář nepříteli nebo za opuštění pozice během nepřátelského útoku
5 za sebepoškozování nebo dobrovolné mrzačení
154 za ztrátu disciplíny
2 za majetkové trestné činy
1 za sexuální trestný čin
a zbytek za různé trestné činy, které nebyly upřesněny.
Počet 750 popravených vojáků však není a ani nemůže být kompletní. Informace o velkém množství poprav se nedostalo do hlášení a nejsou o nich žádné zprávy. Podle nejnovějších údajů se předpokládá, že smrt dalších minimálně 300 vojáků nebyla nikdy a nikde evidována. A to buď záměrně nebo například kvůli zmatkům a různým nedorozuměním během chaotického ústupu po bitvě u Caporetta, kdy bylo mnoho vojáků zastřeleno bez soudu. Neznámý počet vojáků byl také zastřelen karabiniéry, kteří byli vysíláni za útočícími vojáky a měli dohlížet na postup vojáků. Jak již bylo uvedeno výše, vojáci umirali také pod palbou vlastního dělostřelectva, které mělo nařízeno střílet na týl a zákopy vlastních jednotek, jež se odmítaly zúčastnit útoků na nepřátelské pozice. V září 1919 levicový italský poslanec Filippo Turati uvedl, že tito vojáci „ve skutečnosti byli zavražděni nejhoršími nepřáteli Itálie.“
Zdroje:
Cadorna e le fucilazioni nell´esercito italiano 1915-1917 – Fillipo Cappellano
www.valka.cz
www.comandosupremo.com
www.stoplusjednicka.cz
www.palba.cz








