Litevci proti Rusům u Orši: Bitva, která změnila mocenskou rovnováhu na východě Evropy:
Živá historie píše:Mezi litevským velkoknížectvím a moskevským velkoknížectvím existovala od nepaměti neutuchající rivalita, která vyústila v četné konflikty, známé jako rusko-litevské války (1512–1522). Oba státy si totiž činily nárok na dědictví po prvním ruském státě, Kyjevské Rusi, a horlivě zabíraly jeho bývalá území. Litva nejdříve využila tatarského jha nad ruskými knížectvími a postupně si podmanila západ bývalé Rusi. Z toho důvodu tvořili většinu jejích obyvatel pravoslavní východní Slované. Ve zbylých knížectvích někdejší Kyjevské Rusi vyvrcholila v 15. století konsolidace moci moskevského velkoknížectví, jehož vládnoucí rurikovská dynastie se zbavila závislosti na Tatarech a vytvořila jednotný silný stát. Moskevský velkokníže Ivan III. (1462–1505) poté pokračoval v expanzi na západ a činil si nárok na vrácení všech východoslovanských oblastí. Na počátku 16. století se mu podařilo odejmout Litvě třetinu území. Po krátkém míru zahájil s Litevci na konci roku 1512 další válku Ivanův syn velkokníže Vasilij III. (1505 až 1533). Bezprostřední záminkou bylo demonstrativně násilné zatčení ovdovělé královny a velkokněžny Heleny, které přikázal její švagr, nový polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Jagellonský (1506 až 1548). Jelikož byla sestrou Vasilije III., jednalo se o těžkou urážku rurikovské dynastie. Závažnějším důvodem pro vztyčení válečné standarty se však stala nová smlouva mezi Litvou a krymským chanátem, který dostával finanční podporu, aby mohl útočit na moskevský stát.
V roce 1512 začala válka ruským obléháním pevnosti Smolensk, která představovala nejsilnější východní výspu polsko-litevské unie. Obránci během dvou roků odrazili všechny pokusy o ztečení silných hradeb a zdálo se, že Rusové si na nich vylámou zuby i na jaře 1514, kdy se kolem města rozložilo nové vojsko, které navíc střílelo z 300 děl. Nakonec Smolensk padl do ruských rukou v důsledku zrady velitele posádky 30. července 1514 a již o den později velkokníže Vasilij III. slavnostně vtáhl do dobytého města. Nicméně se nespokojil se získáním klíčového opěrného bodu na horním toku Dněpru a již začátkem srpna vyslal na Litvu další invazní vojska. Jejich celkovou sílu odhadovali ruští historici maximálně na 12 000 mužů, zatímco doboví polští kronikáři přehnaně psali o 40 000 nepřátel. Mezitím svěřil polský král a litevský velkokníže Zikmund I. velení vojska pro znovudobytí Smolenska knížeti Konstantinu Ivanoviči Ostrožskému. Kníže, který odvozoval svůj původ od volyňských knížat z rodu Rurikovců, měl bohaté zkušenosti z boje s Tatary i Moskvany. Sílu jeho armády historici odhadují na 7 000 mužů. Jednalo se vesměs o litevské bojovníky, neboť velká část polské šlechty od počátku války mobilizaci ignorovala. Teprve v létě 1514 se sešlo 9 000 mužů polských jednotek v Minsku. Poláci i Litevci najali též mnoho žoldnéřů ze střední a západní Evropy.
Zikmund I. měl k dispozici dobře vycvičenou a těžce vyzbrojenou jízdu, ženijní vojsko i dělostřelectvo, takže mohl se svým vojskem postoupit až k městu Borisov vzdálenému 250 kilometrů od Smolenska. Zbytek vojska táhl pod velením knížete Ostrožského směrem na Oršu, ležící sto kilometrů západně od Smolenska. Celková síla polsko-litevského vojska u Orši činila podle ruských pramenů asi 12 000 mužů. Moskevský velkokníže vyslal naproti polsko-litevské armádě jednotky o stejné síle, a to a pod vedením Ivana Andrejeviče Čeljadnina. Vojsko se přesunulo do oblasti kolem Vitebska, kde rozbilo tábor. Podle pokynů velkoknížete měli vojáci nejprve pouze pozorovat pohyby nepřátelských jednotek, což vzhledem k názorovým rozdílům mezi velitelem Čeljadninem a formálně nejvyšším velitelem knížetem Michailem Ivanovičem Bulgakov-Golicynem bylo zcela ignorováno, takže vojsko vyrazilo vstříc nepříteli směrem na Oršu.
Ráno 8. září 1514 v devět hodin stálo celé polsko-litevské vojsko tři kilometry na východ od Orši v zákrutu řeky Dněpr, čímž bylo ze tří stran obklopeno vodou. Jeho postavení odpovídalo takzvané staropolské tradici, jejímž cílem bylo vázat protivníkovu armádu ve středu jejích linií, aby ji potom pomocí polské těžké jízdy umístěné na křídlech mohli rozdrtit. Střed polsko-litevských formací tvořila v nejpřednějších liniích pěchota včetně části dělostřelectva. Formace pěchoty s dělostřelectvem stála uprostřed mezi kontingentem jezdců polské jízdy pod velením Wojciecha Sampolińského na levém křídle, zatímco na pravém stáli ve stejné síle Litevci a Rusíni v čele s knížetem Ostrožským. Na levém křídle, kousek za Sampolińským, stál Świerczowski se svou polskou těžkou jízdou, zatímco za jednotkami Ostrožského se nacházelo vojsko knížete Jerzyho Radziwiłła přezdívaného Herkules. Obě křídla posilovaly ještě zálohy polské těžké a litevské lehké jízdy. Zbytek pěchoty s většinou dělostřelectva se ukryl v úvozu v zalesněné oblasti. Vypadalo to, že velký hetman Ostrožský počítal s masivním útokem moskevských jednotek na tomto místě a včas učinil protiopatření. Moskevská armáda, tvořená pěti seskupeními, byla rozmístěna v tradiční bitevní formaci. Ve středu se rozložily nejlepší jednotky sestávající z muromských, velkoknížecích a tulských vojáků pod velením Čeljadnina. Před něj se v široké formaci postavil pluk bývalého údělného knížete Ivana Ivanoviče Temky Rostovského. Na pravé straně stál pluk knížete Michaila Ivanoviče Bulgakov-Golicyna. Na levé straně byl připraven pluk pod velením knížete Andreje Obolenského. Zálohy se nacházely vzadu za těmito jednotkami.
Kolem poledního vydal velitel největšího moskevského uskupení jednotek Čeljadnin povel k útoku. Bulgakov-Golicyn zaútočil se svým plukem z pravého křídla jako první a pokusil se obchvátit nepřítele na polském levém křídle. Proti němu se postavil Sampoliński se svými jezdci, aniž by vyčkal na Ostrožského rozkaz k útoku. Nicméně ho překvapil mimořádně silný výpad Moskvanů, takže se za velkých ztrát stáhl na výchozí pozici. Za podpory lehké jízdy Jana Amora Tarnowského se Sampoliński ještě dvakrát, leč pokaždé neúspěšně, pokusil o protiútok. Teprve Świerczowského těžká jízda zcela rozmetala nepřátelské jednotky pod velením Čeljadnina a jejich zbytky zatlačila směrem k Dněpru. Tím se Čeljadnin dostal do kleští. Neblaze zapůsobily jeho spory s knížetem Bulgakovem-Golicynem, který mu úmyslně nepřišel na pomoc. Podobné neshody pramenily z hádek o to, který velitel pochází ze starobylejšího rodu, a tudíž má právo převzít velení.
V poledne zaútočily moskevské jednotky knížete Temky Rostovského též na křídlo pod velením Ostrožského, který přikázal svým jednotkám, aby provedly stažení směrem k újezdu. Tam se nacházela část polsko-litevské pěchoty a téměř celé dělostřelectvo. Válečná lest mu vyšla. Moskevská jízda špatně odhadla situaci a následovala Ostrožského jednotky směrem do úzkého úvozu k Dněpru, kde se spolu s pěchotou dostala do silné palby z ručnic a děl. Dělová koule zabila například moskevské vojevůdce Temku Rostovského a Obolenského. Jejich jednotky byly zdecimovány. Zničení jednotek Temky Rostovského a Obolenského znamenalo začátek zkázy ruské armády. Ostrožský zavelel ke generálnímu útoku a postavil své jednotky se zálohami proti hlavním silám moskevské armády, která utrpěla těžké ztráty. Čeljadninovi se jen s velkou námahou podařilo dostat k zadním zálohám, jenže ho pronásledovala polská těžká jízda Świerczowského a Radziwiłła. Moskvané prchali před polskými i litevskými jezdci až k řece Kropiwně, vzdálené čtyři kilometry od bitevního pole, kde mnoho prchajících utonulo.
Kolem šesté hodiny večer bitva skončila, nicméně pronásledování rozprášených ruských jednotek trvalo až do půlnoci. Jeden ze zakladatelů moderní ruské historiografie, Nikolaj Michajlovič Karamzin napsal, že litevská vojska dosud nikdy nedosáhla tak slavného vítězství nad Rusy. Podle polské propagandy přišli Moskvané o 30 000 mužů. Tato čísla jsou nepochybně nadsazená. S jistotou víme, že podle polsko-litevských dokumentů bylo zaevidováno 611 zajatců z řad ruské aristokracie – včetně Čeljadnina a knížete Bulgakov-Golicyna. Litevský veliký hetman Ostrožský se stal hrdinou polsko-litevské unie a dostalo se mu přízviska Scipio Ruthenus, což odkazovalo na římského vojevůdce a vítěze nad Hannibalem. Ostrožský podobně jako římští vojevůdci absolvoval slavnostní triumfální pochod hlavním městem. V několika oslavných spisech byl dokonce srovnáván s Alexandrem Makedonským. Na památku vítězství mu bylo uděleno též privilegium postavit ve Vilniusu, katolickém hlavním městě litevského velkoknížectví, dva pravoslavné kostely. Zmíněné svatostánky Svaté Trojice a sv. Mikuláše dodnes patří k nejpůsobivějším příkladům pravoslavné církevní architektury v Litvě.
