USS Long Beach
CGN-9
„Strike Hard, Strike Home“
První část: popis lodi
USS Long Beach (CGN-9) byl americký křižník. Od této lodi měla být odvozena třída křižníků, která byla tradičně po první lodi pojmenována. Celkem měly být v této třídě postaveny dva křižníky. Od stavby druhé lodi však bylo z finančních důvodů upuštěno, a tak byl CGN-9 jedinou lodí své třídy.
V první polovině dvacátého století byly křižníky v US Navy většinou pojmenovávány po amerických městech. Nejinak tomu bylo i v padesátých letech. Tento křižník byl pojmenován po americkém městě Long Beach nacházejícím se ve státě Kalifornie.
Raketový křižník CGN-9 byl v pořadí již třetí lodí u US Navy s tímto jménem. První lodí tohoto jména byla nákladní loď postavena v roce 1892 v Anglii. Délka 97,6 m a výtlak 2980 BRT. Za svoji životnost vystřídala několik jmen. Spuštěna na vodu byla jako SS Yarrowdale. V První světové válce loď soužila pod jménem Hohenfelde v německém námořnictvu. Při vstupu USA do války loď kotvila v americkém přístavu Savannah, kde byla také internována. V roce 1917 byla zařazena do služby k US Navy pod jménem USS Long Beach s taktickým číslem AK-9. V roce 1921 byla z USN vyřazena a v roce 1923 přejmenována.
Druhou lodí toho jména byla fregata třídy Tacoma USS Long Beach (PF-34). Fregata byla postavena v roce 1943 a měla plný výtlak 2454 t při délce 92,6 m. Loď se účastnila například obojživelné operace na Admiralitských ostrovech, vyloďovacích operacích na Nové Guineji (zátoka Milne, Aitape) a operací na Leyte. V roce 1945 byla vyřazena z US Navy a prodána do SSSR, kde sloužila pod jménem EK-2. Odtamtud se vrátila v roce 1949 zpět a následně byla v roce 1953 prodána do Japonska, kde složila pod jménem Shii až do svého sešrotování v roce 1967.
Křižník Long Beach je lodí, která se může pochlubit několika „kuriozitami / prvenstvími / nej“. Jsou to například: První hladinová loď v US Navy s nukleárním pohonem. První americký křižník s atomovým pohonem. První raketami plně vyzbrojená loď / první loď vyzbrojená jen raketami. Poslední loď s koncepcí klasického křižníkového trupu. První křižník postavený po Druhé světové válce. Loď s nejvýše umístěným můstkem (kromě letadlových lodí). Vyjma bitevních křižníků také nejdelší křižník.
V první polovině dvacátého století vytvořili vědci revoluční technologii – atomovou. Tato technologie byla nejprve použita k bojovým účelů (svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki) a později i k civilnímu využití. Na začátku 50.tých let byl ve Spojených státech sestrojen atomový reaktor, který ve spojení s dalšími zařízeními (turbína, generátor) vyráběl elektrickou energii. Na atomovou technologii se zaměřilo v první polovině 50.tých let také americké námořnictvo. US Navy začalo vytvářet z atomového reaktoru zařízení které by bylo schopné pohánět bojová plavidla. Atomový pohonný systém byl nejprve určen jen pro ponorky. Pohon ponorky se tak stal nezávislý na vzduchu (na rozdíl od dieselu) a ponorka tak mohla operovat pod vodou mnohem delší dobu. První americká ponorka a zároveň první ponorka na světě poháněné atomovou technologií a vlastně i vůbec první plavidlo vybavené atomovým pohonem byl USS Nautilus (SSN-571) spuštěný na vodu v prosinci 1954. Na konci padesátých let se začali konstruktéři a velení námořnictva zajímat o použití reaktoru i k pohonu jiných lodí, a to velkých letadlových nosičů. V druhé polovině 50.tých let byla navržena letadlová loď s atomovým pohonem USS Enterprise. Atomový pohon měl letadlové lodi udělit neomezený dosah. Zde ale nastal problém. Letadlová loď disponovala neomezeným dosahem, zatímco dosah doprovodných plavidel zejména křižníků s konvenčním pohonem byl omezen zásobou paliva. Velení námořnictva se rozhodlo zkusit vybavit atomovým pohonem i doprovodné křižníky.
Prvním křižníkem s atomovým pohonem se měl stát USS Long Beach. Stavba křižníku byla objednána v roce 1956. Loď měla postavit firma Bethlehem Steel Co. ve svých loděnicích Fore River Shipyard ve městě Quincy, ve státě Massachussets.
Označení lodi bylo při stavbě několikrát změněno. Loď byla při objednání označena jako CLGN-160. Znamenalo to lehký křižník (CL) s atomovým pohonem (N) vyzbrojený raketami (G) v pořadí 160.tý. Tato klasifikace křižníků se začala používat po První světové válce. Číslo 160 vyjadřovalo pořadí lodi USS Long Beach v křižnících USN, tzn. že před USS Long Beach bylo od 20.tých let 20. století přiděleno taktické číslo 159 ti lehkým či těžkým křižníkům. Před Washingtonskou námořní konferencí běželo číslování lehkých a těžkých křižníků souběžně, a navíc se jednalo pouze o křižníky postavené před nebo během první světové války a po válce pouze překlasifikované / přečíslované. Číslování se sjednotilo až po této konferenci a také se začaly stavět první nové lodě. Tím, že bylo číslo přiděleno, neznamená, že byl daný křižník postaven. Některá čísla byla přeskočena a u některých lodí bylo upuštěno od stavby – stavba byla zrušena. Ve skutečnosti bylo od roku 1920 nově postaveno „jen“ 89 křižníků. V roce 1957 byla změněna klasifikace křižníků. Postaveny nebo provozovány měly být již jen raketové křižníky. Jediným označením křižníků se tak stalo CG - guided missile cruiser – raketový křižník. Písmenem „N“ se i nadále označoval atomový pohon (N-nuclear). Long Beach byl překlasifikován na CGN-160. V roce 1958 bylo rozhodnuto že se raketové křižníky budou číslovat znovu od začátku. Long Beach byl v pořadí devátým raketovým křižníkem. Ze 160 byl tak přečíslován na 9. Celé nové, už konečné, označení bylo tedy CGN-9.
Číslo devět by mohlo být dokonce i symbolické, protože křižníků s atomovým pohonem bylo v US Navy postaveno nakonec devět, a právě USS Long Beach byl postavený jako první z nich.
Zde je uvedeno, že Long Beach je v pořadí devátým raketovým křižníkem. Výše je ale uvedeno že CGN-9 je první opravdový raketový křižník. Je nutno to vysvětlit. Předchozích osm křižníků bylo postaveno jako klasické lehké nebo těžké křižníky během druhé světové války nebo ve druhé polovině 40.tých let. V průběhu 50. a 60. let byly tyto křižníky přestavěny nebo upraveny a vyzbrojeny raketovými střelami. Z klasických křižníků se tak staly raketové. Než bylo v roce 1958 provedeno přeznačení a přečíslování raketových křižníků, probíhala již přestavba právě uvedených osmi křižníků. Křižník Long Beach byl objednán v době přestavby prvních osmi křižníků, a tak dostal až další navazující číslo, tedy devítku. USS Long Beach byl ale již od začátku plánován, navrhován a stavěn jako nový raketový křižník. Proto to označení jako první nový plnohodnotný raketový křižník.
Křižník Long Beach je jednotrupá bojová loď s koncepcí uspořádání paluby výzbroj ve vpředu, přední nástavby, výzbroj uprostřed, zadní nástavby, výzbroj vzadu a letová paluba. Loď není vybavena palubním hangárem a nenese žádné vrtulníky. Ty zde mohou přistávat či zde případně stát nekryté.
Trup lodi vychází z koncepce posledních druhoválečných a poválečných těžkých křižníků – třídy Baltimore, Des Moines a Worcester. Trup byl však mírně upraven a prodloužen. Stejná loděnice Fore River Shipyard mj. před tím stavěla i lodě USS Des Moines, USS Salem (stejné třídy) i několik křižníků třídy Baltimore. Křižník Long Beach je sice nejdelším křižníkem (tedy pokud nepočítáme bitevní křižníky třídy Alaska), ale například křižníky třídy Des Moines jsou pouze o jeden metr kratší.
Celková koncepce lodi vychází z námořní studie SCB 169
V roce 1945 byla vytvořena Rada (komise) pro charakteristiky (funkce, design) lodí. Tato rada měla koordinovat požadavky námořnictva (požadavky na výzbroj a na provoz lodí), strategického plánování, technologické možnosti, možnosti námořních konstruktérů, možností výrobců a finanční náklady na nové lodě amerického námořnictva. Na základě vstupních dat měla rada vytvářet specifické charakteristiky lodí – studie, vzorové návrhy pro nové lodě. Jakou loď bude námořnictvo potřebovat, jak tato loď bude vypadat a co by měla umět. Na základě těchto návrhů byly poté samotné lodě projektovány a stavěny. Rada vytvořila několik desítek návrhů, ale ne všechny návrh byly realizovány. Některé návrhy zůstaly pouze tzv. v šuplíku nebo by byly později nahrazeny jinými projekty.
Vpředu na lodi se nachází dvě odpalovací zařízení Mk. 10 pro protiletadlové střely Terrier. Zadní OZ je umístěno o jednu palubu výše než přední, a to, protože verze zadního OZ je vybavena dvojnásobnou zásobou protiletadlových střel. Za druhým OZ před nástavbou můstku je vyvýšená nástavba. Na této nástavbě je umístěna první radarová soustava AN/SPG-55 k navádění raket Terrier. Téměř v polovině délky trupu se nachází hlavní palubní nástavba, tj. nástavba můstku. Nástavba můstku má podobu velkého kvádru. Je to jednoznačně nejcharakterističtější prvek lodi a věc která každého zaujme na první pohled. Podobný můstek má i letadlová loď USS Enterprise, protože obě lodě nesly radarový systém SCANFAR. Na bocích nástavby můstku se nachází ploché antény hlavních radarů AN/SPS-32 a AN/SPS-33. Na střeše můstku se nachází druhá naváděcí radarová soustava AN/SPG-55 pro střely Terrier a hlavní lodní stožár s radarem AN/SPS-10 a navigačním a komunikačním zařízením. Po bocích nástavby můstku jsou umístěny palubní a záchranné čluny, jeřáby k jejich spouštění na vodu a protiponorkové torpédomety. Za můstkem je umístěno odpalovací zařízení systému ASROC. Poté je umístěna zadní palubní nástavba. Na ní je menší lodní stožár s komunikačním vybavením a naváděcí radarová soustava AN/SPG-49 pro protiletadlové střely Talos. Za zadní nástavbou se nachází odpalovací zařízení Mk. 12 pro střely Talos a na samotné zádi lodi letová paluba.
Technické parametry:
Celková délka: 219,8 m
Šířka: 21 m
Ponor: 9,3 m
Standardní výtlak 14200 tun
Lehký výtlak kolem 15500 tun
Plný výtlak 17 100 tun.
Posádka lodi se skládá z 80 důstojníku a 1080 námořníků. Po modernizacích (viz 2. část) a různých úpravách se počet členů posádky snížil na 55 důstojníků a 770 námořníků.
Pohon křižníku obstarávají parní turbíny General Electric. Turbíny pohání přes hřídele lodní šrouby. Jako zdroj páry pro parní turbíny byly vybrány dva atomové reaktory. Jednalo se o klasické atomové vodní reaktory – štěpná reakce ohřívá vodu v primárním obvodu na páru. Pára z primárního obvodu ohřívá vodu v sekundárním obvodu. Pára v sekundárním obvodu roztáčí turbínu. Poté je pára v obou obvodech ochlazena a celý proces se opakuje. Je celkem logické že uvedený proces ohřívání a ochlazování probíhá kontinuálně a nepřetržitě. Na lodi byly instalovány dva reaktory označené C1W. Písmenko „C“ označuje typ lodi pro kterou byl reaktor vyroben (např. C – Cruiser/křižník, A – aircraft carrier/ letadlová loď, S – Submarine/ponorka, D – destroyer/torpédoborec). Písmeno „W“ označuje výrobce (W – Westinghouse, G – General Electric, B – Bechtel, C – Combustion Engineering) a číslo označuje generaci, do které reaktor patří. Typ C1W tedy znamená reaktor první generace vyrobený firmou Westinghouse pro křižníky. Reaktory typu C1W byl vybaven pouze křižník Long Beach. Všechny pozdější americké křižníky s atomovým pohonem byly poháněny reaktory D2G.
Každý reaktor C1W má rozměry 12,8 m x 11,5 m x 11,2 m a každý váží 2250 tun (váha obou reaktorů a jejich příslušenství tvoří přibližně 26 % plného výtlaku lodi). Každý z obou reaktorů na Long Beach roztáčí jednu turbínu General Electric. Loď má dva reaktory, dvě turbíny, dvě hřídele a dva lodní šrouby. Obě turbíny dávají výkon kolem 80 000 SHP – ekvivalentně 60 MW. Na obvody reaktorů jsou také napojeny systémy – menší sekundární turbíny pohánějící generátory vyrábějící pro loď elektrickou energii. Podle fotek výfukového potrubí byla loď vybavena i záložním dieselagregátem.
Křižník dosahuje maximální rychlosti 30 uzlů.
Přestože je akční rádius lodi udáván jako neomezený není tomu tak. Bohužel i palivo v reaktoru někdy dojde. Loď musí do doků, kde probíhá výměna paliva. Vyhořelé palivové články jsou vyndány a do reaktoru jsou daný články nové. Lze si představit že výměna palivových článků asi neprobíhá tak jednoduše jako dotankování naftou. Situaci ještě stěžuje to, že reaktory jsou ukryty hluboko v útrobách trupu a palivo je vysoce radioaktivní. Palivo v reaktorech vydrží řádově na desetitisíce námořních mil. V praxi to znamená že lodi vydrží palivo při běžném provozu na několik let (10, 15 nebo 20, na každé lodi je to individuální záležitost). Loď stejně musí po několika letech na generální opravy nebo modernizace. Většinou je s těmito opravami spojena i výměna paliva. Akční rádius je tedy omezen jen doplňováním zásob a munice. Křižník Long Beach sloužil v aktivní službě téměř 33 let (viz druhá část) a za tuto dobu prošel dvakrát výměnou paliva. Celkem tedy prošel třemi „palivovými cykly“ (třikrát byl naplněn palivem) – první naplnění palivem před uvedením do provozu v roce 1961 a pak dvakrát výměnou paliva v letech 1970 a 1980.
Nyní se podíváme na elektronické a zbraňové vybavení lodi v době jejího zavedení do služby:
Radary
AN/SPS-10 (Raytheon)
Surface search Radar. Přehledový radar pro vyhledávání pozemních/hladinových cílů.
Sloužil k detekci, určování vzdálenosti a sledování povrchových nebo hladinových kontaktů na střední vzdálenosti. Pracuje v pásmu C. Byl propojen s IFF dotazovačem AN/UPX-27. Radar je umístěn na hlavním lodním stožáru na střeše můstku.
SCANFAR (Hughes)
Jedná se o bojový systém protivzdušné obrany. Systém vyhledává, sleduje a vyhodnocuje vzdušné cíle. Systém SCANFAR vznikl jako zjednodušená a odvozená verze z původně vyvíjeného systému AN/SPG-59, jehož vývoj se ukázal v té době jako velmi technologicky náročný (požadované parametry systému byly nad úroveň tehdejších ekonomicky reálných technologií) a od dalšího postupu bylo upuštěno. Mělo se jednat o aktivní radar s fázovanou anténou (AESA), který kombinoval zároveň přehledový, sledovací a naváděcí radar pro střely RIM-50 Typhon. Po ukončení vývoje byl systém AN/SPG-59 výrazně zjednodušen a přepracován v podobě systému SCANFAR. Ten si zachoval pouze přehledovou a sledovací funkci, přičemž na obě funkce měl ještě navíc samostatné antény. Navádění protiletadlových střel měly zajišťovat samostatné naváděcí radarové soustavy (v případě střel Talos AN/SPG-49 a v případě Terrier AN/SPG-55). Součástí systému SCANFAR jsou dvě radarové soustavy. Jedna je AN/SPS-32, která je přehledová/vyhledávací (je to ta vodorovná) a druhá je AN/SPS-33, která sledovací (ta svislá). Každá radarová soustava má čtyři ploché fázované antény. Antény jsou umístěny na každé straně nástavby můstku. Na každé straně jsou dvě antény (jedna vyhledávací a druhá sledovací). Systém tedy pokrývá celý prostor okolo lodě (tj. 360 stupňů). Křižník Long Beach byla jedna ze dvou lodí, které nesly systém SCANFAR. Druhou lodí byla USS Enterprise. Obě lodě mají podobnou nástavbu můstku, takže i na Enterprise byly antény namontovány obdobným způsobem jako na Long Beach. V době zavedení křižníku do služby byly nainstalovány jen antény radarové soustavy AN/SPS-32. Druhá radarová soustava AN/SPS-33 byla na loď nainstalována o dva roky později v roce 1963. Dosah systému SCANFAR byl kolem 400 NM. Antény pracovaly v pásmu S. Při operačním použití se však ukázalo, že ani systém SCANFAR není ještě úplně způsobilý k tomu, co si od něj námořní plánovači slibovali. Na to, jak byl systém drahý a nákladný, nebyl ani po hardwarové ani softwarové stránce moc spolehlivý. Byl ale ceněn díky svému v té době mimořádnému dosahu. Kvůli velké technické náročnosti, nereálnému očekávání a nespolehlivosti byl SCANFAR nakonec nainstalován právě pouze na uvedených USS Long Beach a USS Enterprise. Účinnost systému se trochu zlepšila po jeho modernizaci v roce 1967. Po této modernizaci vydržel křižník až do roku 1982, kdy byly během jedné z dalších modernizací obě radarové soustavy i celý systém SCANFAR z křižníku odstraněny. Nahradily je radary AN/SPS-48E a AN/SPS-49. Poznatky z vývoje systému AN/SPG-59 a SCANFAR byly využity při vývoji systému AEGIS a dalo by se tak říct, že systém SCANFAR je tedy předek dnešního bojového systému AEGIS. Pro představu, systém AEGIS používající první generace radarů AN/SPY-1 má dosah přibližně poloviční než SCANFAR.
AN/SPS-32 Přehledový/vyhledávací vzdušný radar. Napojen na systém SCANFAR (výše)
AN/SPS-33 Radar pro sledování vzdušných cílů. Napojen na systém SCANFAR (výše)
Sledovací a naváděcí radar systému Mk. 77 pro protiletadlové střely Talos. Radar sleduje cíl a předává informace o cíli systému řízení palby. V konečné fázi letu střely se vysílání radaru „přepne“ a radar zajišťuje nepřetržité ozařování střely radarovými vlnami, na které se po jejich odražení od cíle navádí poloaktivně střela. Dosah radaru je kolem 150 NM. Jeden radar může sledovat a ozařovat pouze jeden cíl. Na lodi je dvojité odpalovací zařízení, proto je i soustava složena ze dvou radarů AN/SPG-49. Oba radary se nachází v zadní části zadní palubní nástavby nad odpalovacím zařízením. Jen pro představu, jedna radarová anténa váží 22 tun a výkon radaru v nejvyšším režimu dosahuje 3MW. V době jejich zavedení do služby to byly radary s nejdelším dosahem a největší přesností u amerického námořnictva.
AN/SPW-2 (Sperry)
Naváděcí / řídící radar pro navádění / řízení střel Talos. V rámci systému řízení palby Mk. 77 zajišťuje radar SPW-2 datové spojení mezi počítačem řízení palby (Mk. 111) a samotnou raketou. Vysílač (pásmo C) generuje naváděcí paprsek, který vede střelu k cíli. SPW-2 funguje nezávisle na sledovacím radaru SPG-49, což umožňuje navedení střely do záchytného bodu před sledovaným cílem. Na platformě radaru byla také namontována televizní kamera, která sledovala vypálenou střelu na krátkou vzdálenost. Na křižníku jsou umístěny dva tyto radary, každý pro jednu střelu. Radary jsou umístěny na zadní nástavbě nad a pod anténami sledovacích radarů SPG-49.
AN/SPG-55 (Sperry)
Naváděcí radar pro protiletadlové střely Terrier. Na lodi jsou čtyři kusy radarů – každý radar pro jednu řízenou střelu. Dva radary jsou umístěny na vyvýšené nástavbě před můstkem. Další dva jsou na střeše můstku. Radar provádí sledování cíle a zároveň vysílá naváděcí paprsek pro střelu. Jeden radar může sledovat/ozařovat pouze jeden cíl. Dosah je přibližně 150 NM. Při sledování cíle vysílá v pásmu C při ozařování v pásmu X. Plný výkon radaru je kolem 1MW.
Sonary
AN/SQS-23
Základní systém protiponorkového boje lodi. Jedná se o aktivní sonar pracující na frekvenci 5 kHz. Dosah systému byl kolem 10000 yardů (4,93 NM). Sonar vyhledává, detekuje, analyzuje a sleduje podvodní i hladinové cíle. Do systému vedení protiponorkového boje jsou dále zapojeny protiponorkové torpédomety Mk. 32 a systém ASROC, které slouží k eliminaci cílů. Sonar AN/SQS-23 jim zároveň poskytuje data k zaměření jejich torpéd (a střel). Sonar je umístěn v pouzdře nacházejícím se na spodku trupu v přídi (v nepříliš patrné přídové hrušce).
Ostatní elektronické vybavení pro navigaci, komunikaci, REB a provoz:
AN/SRN-6 - systém TACAN
AN/URD-4 - navigační systém
AN/WLR-1 - detekce ozáření lodi radarem (RWR)
Detekce nepřátelského radiového vysílání a jeho odposlech
AN/UPA-22 - IFF dotazovač (2x anténa AT-352)
Odpovídač IFF (antény AS-177)
Meteorologické systémy (např. AN/SMQ-1) – meteorologické radiosondy, snímače rychlosti větru apod.
AN/UKR-10 - systém pro příjem telemetrických dat
AN/SAT-2 – vysílací sada pro signalizaci v IR spektru
ECM – vysílače NT66132
Vybavení pro radiovou komunikaci - např. AN/GRC-3 až GRC-8, GRC-27, antény typu Discone, prutové antény NT66047 atd.
Loď je vybavena elektrickým systémem pro snížení magnetického pole lodi, který má loď chránit proti magnetickým námořním minám.
Zbraňové systémy
Mk. 76 Mod 1 Guided Missile Fire Control System – systém pro navádění a řízení střel Terrier
Vstupní data pro systém Mk 76 poskytuje protivzdušný systém SCANFAR. Jeho přehledový radar SPS-32 sleduje okolí a pokud zachytí cíl předá je sledovacímu radaru SPS-33 aby je sledoval (v jeden okamžik může sledovat šest cílů). Radar SPS-33 sleduje cíl a pokud je systémem SCANFAR vyhodnoceno, že se jedná o potencionální nepřátelský cíl, předá systém SCANFAR údaje o cíli systému Mk 76, aby jel eliminoval.
Pro samostatné sledování cíle i pro navádění vlastních raket Terrier používá systém Mk76 „svoje“ radary AN/SPG-55. Nejprve byly nainstalovány radary verze „A“, později verze „B“.
Radar SPG-55 má dvě antény – hlavní anténu a záchytnou anténu. Hlavní anténa zajišťuje
sledování cíle a vysílání naváděcího paprsku. Záchytná anténa se používá k zachycení
vystřelených raket Terrier a jejich navedení do naváděcího paprsku.
Počítač Mk. 119 po obdržení dat o cíli získaných radarem SPG-55 vypočítá dráhu letu střely k
zachycení cíle (do záchytného bodu). Před vypuštěním střely zároveň počítač Mk. 119 vypočítá přibližnou oblast dopadu startovacího motoru (boosteru) a tím i natočení odpalovacího zařízení tak, aby odpalovací zařízení vypálilo střelu na cíl takovým směrem, aby použitý booster nezasáhl přátelské lodě v blízkosti křižníku.
Střela Terrier letí několik vteřin po dobu zrychlování pomocí startovacího motoru neřízená. Po odpadnutí startovacího motoru a přechodu na letový režim začne střelu sledovat záchytná anténa radaru SPG-55. Záchytná anténa svým naváděcím paprskem navede střelu Terrier do primárního naváděcího paprsku hlavní antény radaru. Tím je střela navedena až do záchytného bodu. Střela je vybavena kontaktním nárazovým i bezkontaktním radiovým přibližovací zapalovačem a k aktivaci hlavice dojde buď přímým nárazem střely do cíle nebo aktivací bezkontaktního zapalovače v blízkosti cíle.
Proti skupině cílů – formaci letadel lze využít verzi střely RIM-2D vybavenou jadernou hlavicí. Při použití verze střely Terrier s jadernou hlavicí počítač navede střelu stejným způsobem do cílové oblasti – ke skupině letounů a pomocí povelu z radaru na dálku odpálí jadernou hlavici.
U verzí střely Terrier „E“ a „F“ došlo během modernizace k zavedení poloaktivního navádění. V souvislosti s tím došlo k modernizaci radaru SPG-55 na verzi B, která je navíc vybavena vysílačem pro ozařování cíle. Proces odpálení a zachycení vypálené střely probíhá stejně avšak po zachycení a „nasměrování“ střely na cíl nevysílá radar naváděcí paprsek, ale ozařuje cíl a střela se navádí na tyto odražené radarové vlny.
Mk. 77 Guided Missile Fire Control System – systém pro navádění a řízení střel Talos
Vstupní data pro systém Mk. 77 poskytoval stejně jako pro systém Mk. 76 protivzdušný systém SCANFAR se svými radary SPS-32 a SPS-33. Pokud přehledový radar SPS-32 zachytí nějaký cíl, předá je sledovacímu radaru SPS-33 aby je sledoval. Radar SPS-33 sleduje cíl a pokud systém SCANFAR vyhodnotí, že je tento cíl hrozbou, předá cíl systému Mk. 77, aby jel eliminoval. Systém Mk. 77 používá pro sledování cíle vlastní radary AN/SPG-49. V momentě, kdy začnou cíl sledovat „čtyřicet devítky“, je již většinou jasné, že bude cíl eliminován, tj. že se bude střílet, takže počítač systému také aktivuje proces přípravy a nabíjení střel Talos. V zásobníku je vybrána patřičná střela (případně je na ní instalována hlavice – pokud se jedná o verzi střely bez hlavice) a ta je přesunuta do přípravné místnosti. Střely jsou v zásobníku z důvodu úspory místa skladovány bez křídel, ty se na střelu namontují až v přípravné místnosti těsně před tím, než je střela nabita do odpalovacího zařízení. Po instalaci křídel v přípravné místnosti se uvede v činnost nabíjecí zařízení, které střelu zasune do odpalovacího zařízení. Kromě manuální instalace křídel (a manuálního odjištění hlavice v případě nukleární verze střely) probíhá celý proces nabíjení automaticky. Manuální instalace křídel střely však dost prodlužuje dobu připravení a nabití střely do odpalovacího zařízení.
Počítač Mk. 111 po obdržení dat o cíli získaných radarem SPG-49 vypočítá dráhu letu střely k zachycení cíle (do záchytného bodu). Před vypuštěním střely zároveň počítač Mk. 111 vypočítá přibližnou oblast dopadu startovacího motoru (boosteru) a tím i natočení odpalovacího zařízení tak, aby odpalovací zařízení vypálilo střelu na cíl takovým směrem, aby použitý booster nezasáhl přátelské lodě v blízkosti křižníku. Přeci jen booster je tři a půl metru dlouhý válec, který váží několik set kilo (již po spálení paliva) a stále ještě „letí“ setrvačnou rychlostí skoro 1,5 - 1,8 M. Takže nešťastný dopad boosteru na nějaký torpédoborec v okolí křižníku by byl pro tento torpédoborec více méně fatální.
Po startu letí střela Talos asi 8 až 9 vteřin neřízená (v době startu a zrychlování pomocí startovacího motoru není možné jí řídit, tah startovacího motoru působí na střelu takovou odstředivou silou, že by ovládací prvky střely na řídící povely stejně nereagovaly).
Asi po 10 vteřinách letu od startu zachytí střela vysílací parsek naváděcího radaru SPW-2, který ji směřuje do záchytného bodu.
Pokud zaměřený cíl začne manévrovat, radar SPG-49 tento manévr sleduje a data předá počítači. Ten získá i data z radaru SPW-2 o poloze střely (počítač sleduje i polohu vlastní střely) a vypočítá nový záchytný bod. Navede na něj naváděcí paprsek a střela, která jej sleduje změní směr.
Když se střela přiblíží do záchytného bodu k cíli, počítač přepne z navádění po paprsku na poloaktivní navádění. Na povel počítače znění radary SPG-49 své vysílání na nepřetržité ozařování cíle a střela zároveň dostane radarem SPW-2 pokyn, aby radiové vlny radaru SPG-49 odražené od cíle sledovala a navedla se na ně. Součástí tohoto pokynu je i informace, které radiové vlny má střela sledovat. Toto je zároveň základní a jednoduché opatření proti aktivnímu elektronickému rušení střely – střela jednoduše na jiné ostatní elektronické vysílání, než na určené nereaguje. Střela sleduje odražené radarové vlny od cíle do té doby, než dojde k zásahu. Střela je vybavena kontaktním nárazovým i bezkontaktním radiovým přibližovací zapalovačem a k aktivaci hlavice dojde buď přímým nárazem střely do cíle nebo aktivací bezkontaktního zapalovače v blízkosti cíle.
Proti samostatnému cíli je použita střela s konvenční hlavicí a proti skupině cílů – formace letadel lze využít verzi střely s jadernou hlavicí. Při použití verze střely Talos s jadernou hlavicí počítač navede střelu stejným způsobem do cílové oblasti – ke skupině letounů a pomocí povelu z radaru SPW-2 na dálku odpálí jadernou hlavici.
U protiradarové verze střely počítač navede střelu do cílové oblasti a tam jí povelem řekne, kdy, kde a jaký signál z nepřátelského radaru má hledat. Střela zachytí signál vysílaný nepřátelským radarem a na tento signál se navádí. Roznětka se aktivuje stejným způsobem – střela buď přímo narazí do nepřátelského radaru nebo je aktivován bezkontaktní zapalovač v blízkosti radaru.
Vzhledem k navádění střely Talos musí mít minimálně jeden z naváděcích radarů přímou radiovou viditelnost na cíl i na střelu – SPW-2 po paprsku až k místu záchytu nebo SPG-49 v konečné fázi letu střely tak, aby ozařoval cíl pro poloaktivní navedení střely. Z toho pramení hlavní nevýhody navedení střely. Loď musí po celou dobu střelby plout takovým směrem a způsobem, aby radary nepřetržitě vysílali do záchytného bodu nebo na cíl. Během té doby se stává loď zranitelnou, může být odhalena nebo rušena.
Potencionálně nebezpečná doba je však relativní. Střela Talos při rychlosti letu 2,5 M zasáhne cíl ve vzdálenosti řekněme 100 NM za necelé čtyři minuty od jejího startu.
Odhalení lodi je ještě více zanedbatelné. Loď této velikosti, její charakteristiky RCS a elektronické signatury jejích radarů musí na obrazovkách nepřátelských systémů jasně „svítit“.
Proti pozemním cílům bylo uvažováno především s použitím verze střely Talos s jadernou hlavicí. Při útoku na pozemní cíl nezískává počítač data z radaru SPG-49 ale používá kurz vypočítaný počítačem PDP-8 Surface Trajectory Computer. Střela letí do vypočítané polohy a výšky a tam je na dálku pomocí povelu z radaru SPW-2 odpálena jaderná hlavice. Dosah střely zde opět naráží na nevýhodu nutné radiové viditelnosti radaru SPW-2 na střelu, aby mohl na dálku povelem odpálit hlavici. Dosah protizemní verze střely se podle členitosti terénu a výšky odpálení střely pohybuje kolem 40 mil.
Výzbroj
Křižník Long Beach je po stránce výzbroje typickým představitelem své doby. Tato doba tj. přelom 50.tých a 60.tých let by se dala charakterizovat třemi prvky. Jsou jimi raketové střely, protiponorková výzbroj a nukleární zbraně.
Jak již bylo uvedeno výše Long Beach je první raketami plně vyzbrojená loď (a v době zařazení do služby také jen raketami vyzbrojená loď). Vývoj a použití
raketových střel dosáhl v tomto období velkého rozmachu. Rakety se ukázaly jako velice efektivní. Namísto vystřelených několika desítek dělostřeleckých granátů stačilo použít jen několik protilodních řízených střel. Ještě efektivnější situace byla v boji lodě s letadly. Posádka lodi nemusela čekat až se letadla přiblíží na několik kilometrů, resp. několik stovek metru a pak začít pálit za všeho co má hlaveň. S použitím protileteckých raket stačilo zaměřit letadlo radarem, počkat až se přiblíží na dostřel raket a pak jednou nebo několika raketami letadlo sestřelit na vzdálenost několika desítek kilometrů. Víra v řízené raketové střely často docházela až tak daleko že hlavňové zbraně byly úplně zavrhnuty. Příkladem toho je skutečnost že křižník Long Beach neměl být původně vyzbrojen žádnou dělostřeleckou zbraní. Dalším příkladem, tentokrát od letectva/resp. námořního letectva je stíhací letoun McDonnell Douglas F-4 Phantom II. Letoun nejprve nebyl vyzbrojen leteckým kanónem, ale v boji nesl jen řízené střely. Později byl po cenných zkušenostech kanón montován nejprve provizorně a pak teprve napevno (a obdobně u nepřátelského Sovětského svazu bychom našli příklady např. v letounech MiG-17 PM/PFU, MiG-19 PM a MiG-21 PF, kdy tyto letouny nebyl vyzbrojeny hlavňovou výzbrojí.
Dalším prvkem je protiponorková výzbroj. V 50.tých letech zaznamenaly obrovský rozvoj také ponorky, u kterých se stále více uplatňoval nukleární pohon. Dále vzkvétala možnost použití ponorek jako nosiče pro různé druhy řízených střel. Vrcholem toho všeho tedy byly ponorky s atomovým pohonem, které nesly řízené balistické střely s atomovými hlavicemi. V tomto období se také naplno rozjížděla tzv. Studená válka. Použití výše uvedených nukleárních ponorek bylo jedním z hlavních pilířů této války. Námořnictvo muselo přirozeně na toto ponorkové nebezpečí reagovat. V polovině 50.tých let začalo US Navy pracovat na protiponorkovém systému RAT (Rocket Assisted Torpedo). Na konci 50.tých let vývoj dospěl do konce a z RATu byl nakonec vytvořen ASROC. ASROC se stal naprosto typickým představitelem boje proti ponorkám na straně amerického námořnictva a jeho spojenců. Odpalovacím zařízením systému ASROC byl vyzbrojen téměř každý torpédoborec či křižník v US Navy.
Třetím prvkem je použití atomových zbraní. V 50.tých letech vzrůstal i rozvoj atomových zbraní. Trend by takový že se vyráběli atomové zbraně od velkým nukleárních pum, přes taktické nukleární hlavice až po například atomové dělostřelecké granáty. Nejinak tomu bylo i u námořnictva. Střely Talos i Terrier mohly nést atomovou hlavici a střely ASROC mohly nést atomovou hlubinou pumu.
Křižník Long Beach byl v době zařazení do služby vyzbrojen:
2x Mk. 10
Jedná se o odpalovací zařízení pro protiletadlové střely Convair RIM-2 Terrier. Obě odpalovací zařízení se nachází na předních nástavbách lodi. OZ jsou nabíjeny ze zásobníků RSR umístěných v nástavbě za odpalovacím zařízením. Ve většině zdrojů se uvádí, že loď nese celkem 120 střel, v některých je uvedeno 102 střel. Dolní (přední) odpalovací zařízení je typ Mk. 10 Mod. 0 (někde se uvádí Mod. 1) se dvěma zásobníky RSR pro dvacet střel a druhé (horní) je Mk. 10 Mod. 2 se čtyřmi zásobníky RSR. Celkem tedy 6 zásobníků po dvaceti střelách odpovídá těm 120 kusům.
Střely Terrier jsou protiletadlové raketové střely středního dosahu. Střela váží 1370 kg (540 kg samotná střela a 830 kg startovací motor). Střela má i se startovacím motorem 8,2 m na délku a průměrem těla střely 34 cm. Rozpětí křídel 159 cm. Dolet střely se udává u ranných verzí kolem 10–17 NM. Od verze „C“ se dolet zvýšil dvojnásobně na hodnotu 35 NM. Pohon střely zajišťuje letový raketový motor na tuhé palivo. Start poté startovací raketový motor rovněž na tuhé pohonné hmoty. Střela nejprve dosahovala maximální rychlosti 1,8 M, později až rychlosti 3 M. Navádění střel probíhá tzv. po paprsku. Samotná střela byla vyvinuta v několika verzích. První verze střely měly nižší rychlost a dosah. Účinné byly jen proti cílům letícím podzvukovou rychlostí. U verze RIM-2C došlo k významné modernizaci. Kompletně byly přepracovány řídící a letové plochy (nové vycházejí ze střel Tartar). Úpravou řídících ploch došlo ke zlepšení manévrování střely. Střela také dostala nový výkonnější motor, díky kterému vzrostla rychlost a dosah střely. Verze RIM-2D může být vybavena nukleární bojovou hlavicí W45 o síle 1 kt. U verzí RIM-2E a RIM-2F došlo k dalším modernizacím, ke změně naváděcího systému na polo-aktivní a k instalaci ještě výkonnějšího raketového motoru. Dosah střely se pohyboval kolem 40 NM. Ranné verze střely RIM-2A a RIM-2B jsou také někdy označovány jako Terrier 1 a pozdější verze od RIM-2C jsou označovány jako Terrier 2. Střela byla původně označována jako SAM-N-7. Křižník Long Beach byl pravděpodobně vyzbrojen střelami Terrier novějších verzí střel tedy RIM-2C, „D“, „E“ a „F“ (na většině dostupných a známých fotografiích jsou v odpalovacím zařízení nabity pozdější verze střel Terrier, ale viděl jsem i fotku USS Long Beach se starší verzí střely; a někde jsem dokonce četl i nějakou zmínku o tom, že v odpalovacím zařízení Mk. 10 se verze „A“ a „B“ nepoužívaly).
Mk. 12
Jedná se o dvojité odpalovací zařízení protiletadlových střel Bendix RIM-8 Talos. Odpalovací zařízení je umístěno na palubě za zadní nástavbou. OZ je nabíjeno ze zásobníku umístěného v zadní nástavbě a pod ní před odpalovacím zařízením. Zásobník obsahuje 52 střel Talos. Od staršího odpalovacího zařízení Mk. 7 použitého na třídě Galveston se liší uspořádáním zásobníků střel a většího počtu nesených střel (52 oproti 46). Křižník Long Beach byla v pořadí čtvrtá loď v US Navy, na kterou byly střely Talos umístěny.
Střely Talos jsou protiletadlové raketové střely dlouhého dosahu. Střela váží kolem 3,5 tuny (2 t samotná střela a 1,5 t startovací motor). Střela je i se startovacím motorem skoro deset metrů dlouhá (9,8 m) a tělo střely má průměr 71 cm. Rozpětí křídel 280 cm. Dolet střely se udává u ranných verzí „A“ a „B“ kolem 50 NM. U verzí „C“ a „D“ se dolet zvýšil dvojnásobně na hodnotu 100 NM. U posledních verzí („E“ – „J“) dosahuje hodnot 120 až 130 NM. Pohon střely zajišťuje letový náporový motor Bendix poháněný petrolejem a startovací raketový motor Hercules Mk. 11 na tuhé pohonné hmoty. Startovací motor pomůže střele dosáhnout nadzvukové rychlosti a poté odpadne. Zažehne se vlastní letový náporový motor, který převezme pohon střely. Střela s ním může dosáhnout rychlosti až 2,5 M. Pro představu, startovací motor má tah 488 kN, což je asi 6krát více než plný tah (s forsáží) motoru letounu Gripen používaný českým letectvem a skoro 3krát tolik co maximální tah motoru letounu F-35. Letový náporový motor má tah kolem 80kN, tedy podobný jako plný tah Gripenu. Navádění střely se provádí po paprsku a ve finální fází přejde na poloaktivní navedení. Samotná střela byla vyvinuta v několika verzích. RIM-8A (původně značená SAM-N-6b) byla základní protiletadlová verze. RIM-8B (původně značená SAM-N-6bw) byla upravená protiletadlová verze vybavená bojovou nukleární hlavicí W30 o síle 2-5 kt (podle verze hlavice). Verze RIM-8C má prodloužený dolet a lze jí použít i jako protiletadlovou i jako protilodní. RIM-8D je verze střely s nukleární hlavicí a prodlouženým doletem. Střely verzí „A“ a „C“ jsou vybaveny pouze konvenčními bojovými hlavicemi a střely verzí „B“ a „D“ jsou vybaveny pouze nukleárními bojovými hlavice. Hlavice jsou již namontovány ve střelách a nelze je kombinovat. Podle toho musel být efektivně zvolen palebný průměr nesených střel, což někdy způsobovalo zejména logistické problémy. Změna nastala až s verzí RIM-8E, která mohla být vybavena oběma typy hlavic. Druh hlavice byl zvolen a na střelu namontován až těsně před odpalem. RIM-8H byla speciální protiradarová střela na ničení nepřátelských radarů s dosahem kolem 120 NM. Verze RIM-8 F, RIM-8 G a RIM-8J jsou potom různě modernizované verze střely. Všechny lze použít jako protiletadlové i protilodní a verze „G“ a „J“ mají výměnné hlavice.
Křižník Long Beach používal pravděpodobně většinu verzí střel Talos. V době, kdy byl zařazen do služby už byly ve výzbroji verze „C“ a „D“. Zaváděla se také verze „E“. Long Beach byl první lodí, která byla vyzbrojena protiradarovou verzí střely RIM-8H.
Během operační služby se křižníku podařily dva sestřely nepřátelských letadel. Oba ve Vietnamské válce a oba právě střelami Talos. První sestřel severovietnamského letounu MiG-21 se podařil na vzdálenost 65 mil (105 km). Druhý sestřel dalšího MiGu na vzdálenost 61 mil (98 km). Více informací o těchto sestřelech bude uvedeno v druhé části pojednávající o operační službě křižníku.
Hlavními výhodami protiletadlových střel Talos je jejich velmi dlouhý dosah a jejich rychlost. Tyto výhody jsou však náležitě vykoupeny jejich hlavními nevýhodami, a to že tyto střely jsou velké (rozměrné), těžké, drahé a je s nimi náročná a zdlouhavá manipulace.
Pro zajímavost jedna střela Talos ranných verzí na konci padesátých let stála kolem 155 tisíc USD. Při přepočtu na dnešní ceny je to kolem 1,8 milionu dolarů. Pro srovnání dnešní americká nejmodernější protiletadlová námořní střela Standard SM-6 vyjde kolem 4,5 milionu dolarů a „obyčejná“ Standard SM-2 kolem 2 milionů dolarů.
RUR-5 ASROC
Odpalovací zařízení systému ASROC je umístěno přibližně ve středu lodi hned za nástavbou můstku. V odpalovacím zařízení Mk. 112 je nabito 8 střel. Dalších dvanáct střel je umístěno ve skladu v lodi pro případné přebití. Jedná se o raketové protiponorkové torpédo. Střela (torpédo s raketovým motorem) je vzduchem odpálena do oblasti kde se vyskytuje ponorka. Po vyhoření raketový motor zhasne, odpadne a torpédo setrvačností doletí do předpokládané oblasti, kde dopadne na padáku do vody. Ve vodě se poté navádí jako klasické torpédo. Dostřel je přibližně 20 km. Střela ASROC také může nést atomovou hlubinou bombu s nukleární hlavici W44 o síle 10 kt (ve střele je místo torpéda atomová hlubinná puma). Střela ASROC váží přibližně 490 kg a na délku má 4,5 m. V průměru poté 42 cm a průměr stabilizačních křídel 68 cm.
Protiponorkové torpédomety
Na lodi jsou instalovány dva trojhlavňové torpédomety Mk. 32 pro odpalování protiponorkových torpéd ráže 324 mm. Torpédomety jsou umístěny na hlavní palubě na úrovni začátku nástavby můstku. V torpédometech je nabito 6 torpéd. V zásobě na lodi je vezeno dalších několik torpéd. Používána byla nejprve torpéda Mk. 44, na konci šedesátých let byla zaváděna novější a do dnes používaná torpéda Mk. 46.
Torpédo Mk. 44 je 2,54 m dlouhé a váží 193 kg. Nese bojovou hlavici o váze 34 kg. Má dosah necelých 5,5 km při rychlosti 30 uzlů.
Torpédo Mk. 46 je dlouhé 2,6 m a váží kolem 230 kg. Nese bojovou hlavici o váze 44 kg. Má dosah kolem 7 až 10 km při rychlosti 40 - 45 uzlů.
Z výše uvedeného textu a seznamu zbraní je patrné že křižník nenesl v době zařazení do služby žádnou dělostřeleckou výzbroj. Boj proti nepřátelským hladinovým plavidlům měly zajišťovat střely Talos, resp. jejich verze určené k boji proti hladinovým cílům (verze RIM-8C, E, F, G a J). K útoku na hladinové plavidlo byly tedy určeny střely s konvenčními hlavicemi.
Vstupní data o hladinových cílech pro systém řízení palby Mk. 77 poskytoval radar AN/SPS-10. Střela byla k útoku na nepřátelské plavidlo navedena stejným způsobem jako na vzdušný cíl. Zde opět narážíme na nevýhodu v tom, že cíl musel být sledován a v konečné fázi letu střely nepřetržitě ozařován radarem AN/SPG-49 (střela se v konečné fázi letu naváděla poloaktivně na radarové vlny odražené od cíle). Cíl tak nemohl být za radiovým horizontem, což omezovalo dosah střely na vzdálenost okolo 25 mil (podle velikosti a výšky cíle). Střela Talos vystoupala během standardního letu do výšky a na plavidlo pak útočila z hora ve střemhlavém letu. Aktivaci hlavice zajistil nárazový zapalovač. Nejničivější účinek na cíl však místo hlavice způsobila především dopadová kinetická energie samotné střely – skoro dvoutunový, šest metrů dlouhý válec střemhlav letící rychlostí 2,5M.
Ačkoliv byly především určeny jako protiletadlové, daly se vzhledem k jejich navádění použít k palbě na hladinový cíl na krátkou vzdálenost provizorně i střely Terrier. Radar zamířil naváděcí paprsek na cílovou loď tak, aby vypálená střela naváděná po paprsku do lodi prostě narazila. Dosah střely byl opět limitován nutností přímé radiové viditelnosti naváděcího radaru na nepřátelskou loď.
Původně mělo být na křižníku Long Beach umístěno i odpalovací zařízení pro střely Regulus. Později byl tento návrh změněn a mělo zde být vertikální odpalovací zařízení pro střely Polaris (jako např. na italském raketovém křižníku Giuseppe Garibaldi). Odpalovací zařízení pro střely Regulus a později Polaris mělo být umístěno na lodi v místech kde byla nakonec umístěna dělostřelecká výzbroj. Odpalovací zařízení pro rakety Regulus ani Polaris nakonec nikdy na lodi nebylo nainstalováno a Giuseppe Garibaldi byla tak jedinou hladinovou lodí, která byla tímto odpalovacím zařízením vybavena.
Jen pro zajímavost:
Jedna raketová střela Talos váží přibližně tři a půl tuny. Jedna raketa Terrier něco málo přes 1300 kg. Křižník nese padesát dva střel Talos a sto dvacet střel Terrier. Jednoduchým vynásobením tedy zjistíme, že rakety Talos váží kolem 182 tun a Terrier kolem 164 tun. Křižník tedy nese jen v zásobě těchto raket kolem 346 tun (2 % plného výtlaku).
Pro srovnání: Americký raketový křižník třídy Albany nese sto čtyři střel Talos a osmdesát čtyři střel Tartar. Tartar váží něco málo přes půl tuny (580 kg), takže násobením opět zjistíme že tento křižník nese jen v raketách přibližně 412 tun (2,3 % plného výtlaku). Třída Albany má ale také zhruba o 1000 t vyšší výtlak plně naložené lodi.
Ruský raketový křižník projektu 1144 Orlan/Kirov má ve výzbroji dvacet střel P-700 Granit a asi 96 střel S-300 (různých verzí). Granit váží kolem sedmi tun a „třístovka“ asi tunu a půl (podle verze, zjednodušeno a zprůměrováno). Kirov jen v zásobě těchto dvou velkých raket nese kolem 244 tun při 28000 tunách plného výtlaku lodi. (0,9 % plného výtlaku)
Šestnáctipalcový granát do hlavních děl bitevní lodi třídy Iowa váží v průměru tunu (zjednodušeno – HE granát váží 860 kg, AP granát 1225 kg, pro zjednodušení výpočtu jsem to zprůměroval na tunu). Lodě nesou zásobu okolo 1200 granátů (300 granátů je v každé věži). Tj. okolo 1200 t jen v granátech a k tomu přibližně dalších 330 t (zaokrouhleno) v prachových náplních. Plný výtlak so pohybuje kolem 60000 t (granáty a prachové náplně jsou kolem 2,5 % plného výtlaku).
Potencionální protivník:
Taktické parametry nesených raketových střel Talos a Terrier (zejména výkonných Talos) spolu se systémem SCANFAR, předurčovaly lodi protiletadlovou úlohu. Křižník měl zajišťovat protivzdušnou obranu středního a dalekého dosahu. Jeho úkolem bylo doprovázet svaz letadlové lodi, monitorovat okolní vzdušný prostor (dosah systému SCANFAR byl cca 400 NM) a svými raketami eliminovat nepřátelské vzdušné cíle. Metaforou je, že Talós byla také postava z řecké mytologie. Byl to obr, který měl střežit ostrov Kréta. Stejně tak rakety systému Talos měly střežit svaz letadlové lodi.
Hlavní hrozbu představovali bombardéry sovětského letectva (VVS) a sovětského námořního letectva (VMF) nesoucí protilodní střely velkého dosahu. Typickým představitelem byl bombardér Tupolev Tu-16. Ten na přelomu 50.tých a 60.tých let nejprve nosil podzvukové střely KS-1 Komet (AS-1 Kennel). Jejich dosah byl kratší, než dostřel rakety Talos, takže křižník mohl letoun nosič sestřelit ještě dříve, než odpálil svoje střely. Situace se změnila s nadzvukovými K-10 S (AS-2 Kipper) s větším doletem. Dále to byly ještě výkonnější střely KSR-2 (AS-5 Kelt), KSR-5 (AS-6 Kingfish) nebo CH-22 (AS-4 Kitchen) nesené letouny Tu-22 nebo Tu-95. Díky vyšším letovým rychlostem a většímu doletu výkonnějších protilodních střel byl již letoun nosič před protiletadlovými střelami Talos v bezpečí. Systém SCANFAR však mohl samotný letoun, vypuštění střel i přibližující se střely „zpozorovat“ a křižník se tak mohl pokusit o sestřelení blížících se protilodních střel nebo se alespoň co nejvíce připravit na případný střet s nimi.
Další značnou hrozbu představovaly protilodní střely vypálené ze sovětských hladinových lodí. Střely mohly být neseny sovětskými raketovými křižníky tříd Kynda a Kresta I, raketovými torpédoborci tříd Kildin, Kanin a Kashin, případně raketovými čluny tříd Komar a Osa. Protilodní střely poté byly SS-N-1, SS-N-2 (P-15 Termit) a SS-N-3 (P-5/P-6/P-35).
Rychlost lodi, na tu doby výkonný sonar i silná protiponorková výzbroj dávaly křižníku možnost vést také intenzivnější protiponorkový boj. Úhlavním nepřítelem v této oblasti byly ponorky sovětského námořnictva, které v druhé polovině padesátých let udělalo v oblasti ponorkového loďstva obrovský pokrok.
Hlavními protivníky byly především ponorky nesoucí protilodní (v té době např. raketové verze dieselelektrické Whiskey, později Juliett a atomové Echo I a Echo II) nebo balistické střely (v té době např. dieselelektrické Zulu a Golf a atomové Hotel).
Obdobné lodě
Jak již bylo uvedeno, Long Beach byl především protiletadlový křižník. Ve srovnání se proto zaměříme na obdobné lodě – tedy křižníky z 50.tých a 60.tých let, které nesly protiletadlové raketové střely nebo na obdobné námořní protiletadlové raketové střely.
Lodní třídou raketových křižníků nepřátelského sovětského námořnictva zařazeného do služby ve stejné době jako křižník Long Beach a zároveň první třídou raketových křižníků sovětského námořnictva byla třída Kynda. Ta nesla protiletadlovou výzbroj v podobě střel SA-N-1 Volna (námořní verze S-3 Goa/S-125 Něva). Použité střely V-600 se s americkými střelami Talos a Terrier nemohly měřit. Měly ještě nižší parametry než americké Terrier. Lodě třídy Kynda však nesly výkonné protilodní střely dlouhého dosahu SS-N-3 Shaddock.
Na křižníku Dzerzhinsky třídy Sverdlov byl dále testován raketový komplet SA-N-2 Guideline / M2 Volchov M (námořní verze SA- 2/ S-75 Dvina), který byl na loď nainstalován v roce 1958. Použité rakety V-753 jsou svými výkony někde mezi střelami Terrier a Talos. Jinak první výkonné protiletadlové střely, srovnatelné se systémem Talos se na sovětských lodích objevily až v roce 1977 v podobě raket S-300 F.
Ve stejném roce jako byl zařazen do služby křižník Long Beach začalo používat britské námořnictvo Royal Navy protiletadlovou střelu Seaslug, která byla se svými parametry někde mezi střelami Talos a Terrier. Tyto střely nesly torpédoborce třídy County, jejíž první loď Devonshire byla zařazena do služby v roce 1962.
Ostatními státy, které měly ve službě zařazeny křižníky s protiletadlovými střelami byly dále Italie, Francie a Nizozemsko. Křižníky Itálie – Giuseppe Garibaldi (odpalovací zařízení typu Mk. 4), Andrea Doria, Caio Duilio a Vittorio Veneto (všechny odpalovací zařízení typu Mk. 10) a Nizozemský HNLMS De Zeven Provinciën (OZ také typ Mk. 10) nesly různě modernizované verze střely Terrier. Francouzský křižník Colbert nesl střely systému MASURCA (vyrobeno Francií po „inspiraci“ střelami Terrier a Tartar, výkonově je srovnatelný se střelou Terrier).
V US Navy nesly střely Talos kromě Long Beach ještě křižníky třídy Galveston (všechny jedno odpalovací zařízení Mk. 7) a třídy Albany (všechny dvě odpalovací zařízení MK. 12). Střely Terrier byly neseny na křižnících tříd Boston, Providence, Leahy, Bainbridge, Belknap a Truxtun.
V 50.letech US Navy také uvažovalo, co bude nadále dělat s bitevními křižníky třídy Alaska. Bylo vypracováno několik studií (např. SCB 26A, SCB 83) záměru předělání těchto bitevních křižníků na velké raketové křižníky. Nejprve měly být přestavěny lodě Alaska a Guam. Později pak i třetí loď třídy Hawaii. Lodě měly nést balistické střely Polaris a měly být vybaveny dvěma odpalovacími zařízeními Mk. 12 pro střely Talos. Vzhledem k velkým finančním nákladům na přestavbu bylo nakonec od přestavby všech tří lodi upuštěno a lodě byly nakonec sešrotovány.
Stejným způsobem měla být přestavěna i v té době rozestavěná bitevní loď USS Kentucky třídy Iowa (studie SCB 19). Jak dnes víme, i od této přestavby bylo nakonec z důvodu vysokých nákladů upuštěno.
Jinak válečných hladinových lodí s atomovým pohonem bylo nakonec v americkém námořnictvu postaveno dosud 21. Z toho bylo dvanáct letadlových lodí a devět raketových křižníků. Druhou zemí byl Sovětský svaz, v jehož námořnictvu byly zařazeny čtyři křižníky s atomovým pohonem projektu 1144 a jedna vojenská komunikační loď Ural projektu 1941 (využívá stejný trup jako raketové křižníky 1144). Třetí a zatím poslední zemí s válečným hladinovým plavidlem s atomovým pohonem byla Francie s letadlovou lodí Charles De Gaulle.
V současné době provozuje US Navy hladinová plavidla s atomovým pohonem pouze letadlové lodě (deset letadlových lodí třídy Nimitz a jedna třídy G. R. Ford). Všechny křižníky s atomovým pohonem (vč. USS Long Beach) byly již dávno vyřazeny. V ruském námořnictvu by měly být v aktivní službě křižníky Petr Veliký a Admirál Nachimov. Zbylé dva křižníky projektu 1144 a komunikační loď Ural byly také dávno vyřazeny. Francouzká letadlová loď Charles De Gaulle slouží v aktivní službě
Křižník Long Beach za 33 let své služby v americkém námořnictvu prodělal několik více či méně rozsáhlých modernizací, se kterými souvisely i změny nesených elektronických systémů a výzbroje. Na samotné modernizace i na parametry nově instalovaných systémů se podíváme v druhé části pojednávající o operační službě lodi.
