Egedeho mapa Grónska
Kterak Skrælingové rozvrátili Eystribygð
Když se řekne genocida, tak nikoho nenapadne obviňovat mírumilovné Inuity... a právě zde bychom udělali velkou chybu. Pod tlustou vrstvou kožešin se totiž nachází hrůzostrašná pravda
Celý příběh začíná jako pozoruhodná detektivka. Mladý Dán, luteránský misionář Hans Poulsen Egede (1686-1758) se právě nacházel na Lofotách, kde poprvé slyšel příběhy o staré norské osadě ve vzdáleném Grónsku. Problém byl ale v tom, že kontakty byly s touto zemí již dávno zpřetrhány. Poslední písemná zmínka o této kolonii pochází z roku 1408. V květnu roku 1721 požádal dánsko-norského krále Frederika IV. (1671-1730) o povolení vydat se na daleký Sever, najít zmíněnou kolonii a založit zde misii. Král souhlasil a doufal, že tak bude moci obnovit koloniální nároky na oblast. Vše šlo rychle a již 12. května 1721 opustilo několik lodí Bergenský přístav. Na pobřeží Grónska dopluli 3. července. Edege zde ale nenašel žádné norské osadníky. Celá záhada kolem ztracené kolonie mohla začít. Nejprve si ale něco řekněme k samotné kolonii. Starý norský název zněl Eystribygð (islandsky: Eystribyggð, česky. Východní osada). Jednalo se o největší oblast osídlenou norskými zemědělci z Islandu. Ti zde začali zakládat osady kolem roku 985, kdy ostrov objevil vikingský dobrodruh a mořeplavec Erik Rudý. I přes název Východní osada (Eystribygð) nacházelo se osídlení na Jihozápad od Islandu, poblíž Eiriksfjordu, Einarsfjordu. Místní osady prosperovaly na chovu ovcí, skotu a také lovu tuleňů. Ač z počátku místní osadníci poměrně dobře prospívali a z počátku se jejich strava skládala z 80% zemědělských produktů a 20% z moře. Od 14. století se ale klima zhoršilo a osadníci museli hledat až 80% potravy z moře. V době svého největšího rozkvětu čítala kolonie zhruba 4000 osadníků. V roce 1721, kdy sem připlul Egede, nebyl zde již ani jeden Evropan. Kam se ale všichni poděli?! Egede byl zmatený a začal se domnívat, že existence Eystribygðu je jen pouhý výmysl, pohádka. Brzy ale začal nacházet nečekané důkazy. Těmito důkazy byly trosky bezmála pěti set farem a dokonce 16 zřícenin kostelů. Na místě těchto budov ale našel jen roztroušené osady Inuitů. Egede utrpěl kulturní šok. Místo kvetoucí křesťanské kolonie zde našel jen drobné osady pohanských Inuitů. Staří Norové nazývali všechny původní národy termínem skræling, my ale budeme používat označení Inuité.
Egede neváhal a začal se zajímat, co se zde událo. Kde ale začít, kdo mu mohl prozradit něco bližšího?! Rychle založil v oblasti misii a později osadu Godthåb (nyní Nuuk, hlavní město Grónska). Egede se začal pilně učit místnímu jazyku a dokonce překládat křesťanské texty do místního jazyka. Zde ale nastal zádrhel, jelikož kulturní bariéra byla příliš hluboká a třeba u slova chleba, musel hledat jiný výraz (lovci-sběrači totiž neměli nejmenší tušení o co se jedná). Chleba tedy obratně nahradil tulením masem. Domorodci se tak mohli začít modlit a v roce 1724 zde pokřtil první děti. Leč vraťme se k našemu záhadnému příběhu. Zjistil, že domorodí obyvatelé (Dorsetové) byli v čilém obchodním spojení s osadníky Eystribygð. Výměnou za oblečení a hlavně železo, dodávali domorodci osadníkům velké množství mrožích klů. Tato cenná surovina sloužila ve středověku jako náhrada za slonovinu. Z grónské mrožoviny se tak stávaly různé ozdoby a především cenné součásti oltářů po celé Evropě. Kultura národa Dorsetů předcházela kulturu Inuitů, ale nebyli jejich předky. Jednalo se tedy o záhadné původní obyvatele. Zprvu obývali rozsáhlé oblasti v Arktidě a Severní Kanadě. Dorsetové neobývali oblast Grónska, ale připlouvali sem za zmíněným obchodem se Skandinávci. Dorsetové tedy osadníky nevyhubili. Kdo je ale "vrah"?! Inuité, se kterými se Hans Poulsen Egede setkal, neměli svůj původ ve zmíněných Dorsetech, ale ve zcela jiném národě. V tajemném národě Thulů. Egede dlouho nedokázal pochopit rozdíl mezi Thuly a zmíněnými Dorsety. Netrvalo dlouho a Inuité mu začali vyprávět dávné mýty o prvních obyvatelích. Nazývají je lidem Tuniit nebo Sivullirmiut (první obyvatelé). Podle jejich legend byli původní obyvatelé obři, byli vyšší a silnější než Thulové. Byli ale také velice plaší a šlo je lehce zahnat. Egede pak ale narazil na zajimavou pasáž: "Dorsetové byli mocní, ale my je porazili a vzali si jejich zem!" Dorsety tedy vyhladili tajemní Thulové. Kdo ale byl tento tajemný národ?!
Původní domovina Thulů se nacházela na pobřeží Severovýchodní Sibiře. Přibližně před 2000 lety vyvinuli nový způsob života podél pobřeží a ostrovech v Beringově moři. Především se tehdy naučili lovit mořské savce včetně velryb. Stali se z nich vynikající lovci a čile obchodovali s kmeny žijícími ve vnitrozemí. Dodávali jim rybí tuk a maso, výměnou za teplé sobí kožešiny. Oklikou také obchodovali se vzdálenou Čínou, od kud získávali železo. Železo bylo pro Thuly nepostradatelnou komoditou. Specializovali se tak dokonale, že potřebovali železo k lovu velryb. Pak ale nastal zlom. Kolem roku 1000 se oteplilo, mořský ledový příkrov se zmenšil. Vynikající článek sepsal na téma změn klimatu sepsal kolega Pátrač. Zhruba v této době připluli do Grónska Vikingové a nazvali zemi Grønland – tedy zelenou zemí. Thulové dokázali ve své domovině ještě poměrně dlouho přežívat, ale když se Mongolské hordy zmocnili Číny, došlo k přerušení obchodních tras a Thulové se tak ocitli bez životně důležité komodity – železa. Na jih jim odřízli cestu Mongolové a tak museli hledat obživu na Východě. Vzali své lodě vyrobené z velrybích kůží a vydali se na širé moře. Překonali Beringův průliv a arktickými oblastmi Kanady putovali nejméně dva roky. Zde došlo k prvnímu kontaktu s Dorsety. Thulové více méně živořili a jen velice těžce si dokázali nalézt obživu na nehostinném moři. Dorsetové tedy ochotně naučili vyhladovělé cestovatele lovit ryby a kterak žít na ledové pustině. Ač se s oteplením klimatu dostaly do severokanadských vod početné populace velryb grónských, neměli Thulové železo aby je mohli lovit. Patrně netrvalo dlouho a Thulové si povšimli že Dorsetové používají povědomé nástroje. Železné nástroje. Brzy zjistili že vzácný kov se k domorodcům dostal z dálného Východu, od podivných bílých mužů. Je třeba zmínit že Thulové nebyli jen tak nějací zubožení chudáci. Jednalo se o tvrdé válečníky. Odívali se do pevných zbrojí, zhotovených z kožešin vytvrzených ve slané vodě. Navíc používali smrtící Mongolské kompozitní luky.
"Dorsetové byli mocní, ale my je porazili a vzali si jejich zem."Tak přesně takto se svým zachráncům Thulové odvděčili. Na veškerých územích obývaných Dorsety se začátkem 13. století usadili noví majitelé, kteří Dorsety zcela nahradili. Dokonce se rozšířili i o něco více, jelikož se pevněji usadili na Severozápadním Grónsku (kolem roku 1200). V této době ale stihla skandinávské osadníky další těžká rána. Od 14. století se ale klima zhoršilo a citelně se ochladilo. V roce 1362 opustili Skandinávci severní Grónsko. Podle rozborů DNA ze zubů (u pohřbených osadníků) se jejich strava změnila a nyní se skládala až z 80% mořských plodů. Osadníci zvyklí na pohodlný život začali strádat. Z počátku s Thuli poměrně úspěšně obchodovali (tak jako s Dorsety). Jelikož ale kontakt seveřanů s domovinou postupně ochaboval, nedostávalo se železa ani jim samotným. Mnoho lidí nehostinnou zemi opustilo a odplulo na vlídnější Island. Thulští lovci ale byli na železe životně závislí, jelikož z nich vyráběli své harpuny (s oddělitelným hrotem) pro lov velryb. Když lovci vypozorovali, že bílí osadníci nemají dost sil k obraně a jejich dřívější moc upadá, neváhali a železo si vzali. Nikde sice nejsou popsány žádné zmínky o bojích mezi Thuly a Skandinávci, ale rozhodně je nelze vyloučit. Jen se nedochovaly důkazy. Navíc i vikingské osídlení na Vinlandu bylo ukončeno násilným střetem s domorodci. Jisté ale bylo že Thulové potřebovali ke své obživě a přežití železo a když jim jej Skandinávci nebyli schopní poskytnout, tak si jej vzali. Byla to pro ně otázka života nebo smrti. V roce 1408 se objevuje poslední zmínka o osadnících Grónska, v tom čase byl také velký nedostatek dřeva (nikdo se tedy z Grónska nemohl dostat). Co se ale stalo s "vrahem"?!
Rozvinuté Thulské civilizaci se stalo osudným neustále se zhoršující počasí. Zamrzající moře znesnadnilo lov ryb a velryb, základní zdroje bohatství a obživy této společnosti. Začaly se objevovat nové arktické kultury, které předznamenaly zánik Thulského společenství. Thulové tak doplatili na svou přílišnou specializaci. Prokletí, které je nutilo procestovat oblasti od Sibiře až do Grónska. Jejich prokletím byl prostý, nevzhledný kov. Železo! Zhruba kolem roku 1550 mizí poslední Skandinávské osady ve východním Grónsku. Doposud není jasné, zda osadníci vyhynuli (byli vyhlazeni) nebo se smísili s Inuity. Za zmínku stojí, že až do 17. století formálně existovalo grónské biskupství. Biskup Grónska byl ale volen v Evropě a pochopitelně trvale zůstával v Římě. Formálně tak tento úřad přežil poslední evropské obyvatele Grónska! Možná se ptáte, co se stalo s naším "detektivem". Egede sepsal knihu Det Gamle Grønlands nye Perlustration. Vydána byla roku 1729 a byla přeložena do několika jazyků. Roku 1733 vypukla v Godthåbu epidemie neštovic, která se rozšířila mezi inuitské domorodce a mnozí se tehdy setkali se smrtí. Paradoxně byli z této epidemie obviňováni Inuité. V roce 1736 se Egede vrátil do Kodaně, kde se stal ředitelem semináře, který cvičil misionáře pro službu Bohu v Grónsku. V roce 1741 byl jmenován biskupem Grónska (který předtím zanikl v 17. století). Hans Poulsen Egede zemřel 5. listopadu roku 1758 v dánském Falsteru, ve věku 72let.
Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Egede
http://www.denstoredanske.dk/Rejser,_ge ... Hans_Egede
http://cs.wikipedia.org/wiki/Gr%C3%B3nsko
http://www.tidsskrift.dk/visning.jsp?ma ... o&id=71679
http://en.wikipedia.org/wiki/Eastern_Settlement
http://en.wikipedia.org/wiki/Thule_people
http://en.wikipedia.org/wiki/Dorset_culture
http://www.heritage.nf.ca/aboriginal/thule.html
http://www.theancientweb.com/explore/co ... ntent_id=6
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3186&start=0 (změny klimatu Pátrač)
Teorie o vyhubení osadníku Thuly pochází z pořadu na Viasat History (jméno historika bohužel již nevím, psal jsem si jen rychlé zápisky) Pro mnohé je možná mnou sepsaný příběh moc detektivní, ale snažil jsem se mu dát šťávu. Navíc příběh samotný je tak pozoruhodný, že mi přišlo trefné trochu napínat a viníka odhalit až na závěr. Vysvětlivky a zajímavá data tu samozřejmě nechybí. Když se řekne eskymák nebo Severoamerický indián, tak nikdo si nevybaví pevnou zbroj. Zde jsou zbroje které se používaly na Sibiři a severní Kanadě. Thulského válečníka jsem bohužel nenašel, ale jejich zbroj byla jednodušší a sahala až pod kolena. Chrániče krku byly mnohem vyšší a přilby byly lamelové (kuželového tvaru)
Hans Poulsen Egede
Tlingitský válečník, Thulové byli oděni velice podobně
Tlingitská kožená zbroj, obdobnou používali i Thulové
Tlingitská lamelová zbroj
