(4. listopadu 1419) — první ozbrojený střet husitských válek
Husité
• Místo: Brod u Živohoště (okres Benešov, Česko)
• Síly: přibližně 4 000 husitských poutníků vs. cca 1 300 rytířů a jejich doprovodu
• Výsledek: Husité byli zpočátku rozprášeni, ale příchod posil je donutil panské ustoupit
• Význam: První ozbrojený střet husitských válek; symbolicky otevírá období husitských válek.
Bitva u Živohoště se odehrála 4. listopadu 1419 poblíž brodu u obce Živohošť (dnes okres Benešov) a je považována za první významnou ozbrojenou konfrontaci počínajícího konfliktu, který se brzy proměnil v husitské války. Podle dobových i pozdějších svědectví se jednalo o střet mezi husitskými poutníky ze Sezimova Ústí a západočeskými oddíly odpůrců husitského hnutí vedené českou šlechtou loajální ke králi Zikmundovi Lucemburskému. Tento střet byl prvním výraznějším momentem, kdy náboženské neshody v Čechách přešly do otevřeného boje mezi zbraněmi.
V letech 1419–1420 se situace v zemi po smrti Václava IV. a následném nástupu Zikmunda dramaticky změnila. Husitské proudy, zejména z jihozápadních a středních Čech, se probouzely k politické a vojenské aktivitě a očekávaly, že 10. listopadu 1419 se uskuteční celozemský sjezd v Praze, kam se vydaly tisíce příznivců reformního hnutí. Katolická šlechta pod velením Petra Konopišťského ze Šternberka a Jana Ptáčka z Pirkštejna se rozhodla tomuto postupu postavit a zabránit husitům v přístupu do Prahy, protože viděla v jejich shromáždění potenciální ohrožení stávajícího řádu a autority nového krále.
Husitská strana se skládala především z přibližně 4 000 poutníků a vojáků směřujících ze Sezimova Ústí a okolí. Tito poutníci byli částečně ozbrojení, ale řada z nich spíše připomínala polní houf než profesionální armádu — byli to vesničané, měšťané a zemědělci, mnozí z nich bez výrazné vojenské výzbroje či výcviku. Katolická šlechta nasadila kolem 1 300 rytířů a jejich doprovodu, kteří měli výhodu těžké jízdy a rytířského výcviku. Katolické vojsko zaskočilo husitské poutníky v původním počtu asi 300 osob a pod vedením Petra ze Šternberka jim zablokovali benešovskou cestu směr na Prahu. Husité ihned vyslali jízdního posla do Nového Knína pro posilu a sami se stočili stejným směrem, aby případné posile šli naproti.
Samotné bojiště se nacházelo u brodu přes místní vodní tok, v kopcovité a lesnaté krajině středních Čech. Přesná lokalizace bojiště není stoprocentně jistá. Různé hypotézy pracují s okolím dnešní Živohoště a s brody přes Vltavu, ale archeologické potvrzení chybí. Tento terén byl pro husitské houfy zpočátku nevýhodný, protože jejich typická pozdější taktika (např. vozové hradby) zde ještě nebyla plně rozvinuta. Podle archeologických zpráv a pozdějších archivních poznámek měli husité u sebe jen omezený počet vozů a část těchto vozů sloužila spíše k improvizovanému krytí či stavbě provizorní kamenné zídky proti nájezdům římskokatolické jízdy, než jako účinné bojiště (to ukazuje, jak se vytvářely taktické prvky, které se později staly charakteristickými pro husitské války).
„(Husité ze západních Čech) Rozhodli se, že pošlou do Knína, aby všichni sem hned přitáhli, a sami pak vyrazili vpřed. Mezitím si Ústečtí našli nějaký vršek, na který se všichni nahrnuli. Pan Petr se svými také vyjel nejdřív na jeden kopec blízko Ústeckých. Nečekal dlouho, aby se nemohli spojiti Ústečtí s těmi, kteří byli vysláni od Knína a vyjel se svými šikem proti Ústeckým, rozrazil je a celý jeho houf jezdců skrz ně projel. Když chtěli mezi ně vjet podruhé, Ústečtí se panu Petrovi vzdali. Několik jich leželo zabitých a raněných. Při tom vyjednávání seběhlo přes sto Ústeckých ke Knínským, kteří se poblíž také uchýlili na nějaký kopec, připravovali se k obraně a začali dělat z kamene nasucho zídku, aby se k nim jezdci tak snadno nedostali. Páně Petrovi jezdci s nimi začali vyjednávat, aby se vzdali, ať se jim nestane to, co Ústeckým. Oni se vzdát nechtěli a doufali, v záchranu, a to se také stalo: za chvíli uviděli celý ten zástup, který byl v Kníně, jak jim táhne na pomoc s městskými korouhvemi. Když to uviděl pan Petr, nečekal déle, zajal ty Ústecké a jel s nimi pryč ke Kutné Hoře.“
(Zdroj: Staré letopisy české)
„Potom v den sv. Linharta skoro čtyři tisíce táborů, jichž starší tehdy byli pan Břeněk ze Švihova, Chval z Machovic, jinak z Řepice, a jeho bratr Kuneš, srazili se na jednom místě, vzdáleném míli od Knína, s královskými a zvláště s panem Petrem ze Šternberka, panem Ptáčkem z Rataj, Janem řečeným Svídnickým, s Koldicem, se syny Michalce z Michalovic a Václavem řečeným Donínským, rychtářem z Kutné Hory, usmrtili některé lehkooděnce z nich a zabili mnoho lepších koní královských; odrazivše královské od sebe, přišli do Prahy a byli od Pražanů s radostí přivítáni.“
(Zdroj: Vavřinec z Březové)
Z výšiny, kam se poutníci stáhli, sledovali, jak se proti nim šikuje katolické vojsko. V průběhu této přípravné fáze se k poutníkům přiblížili posily z Nového Knína, kteří se rozhodli přebrodit Vltavu. Když velitelé tohoto pomocného sboru poutníku uviděl sílu nepřítele, zaváhali, jestli jít poutníkům na pomoc. Nakonec se ale rozhodli pro pomoc, ale zároveň poslali do Nového Knína dalšího posla, aby mobilizovali všechny bojeschopné.
Petr ze Šternberka se rozhodl znemožnit spojení obou skupin husitů a jeho první útok směřoval proti Jihočechům. Bitva byla zpočátku ve prospěch katolických panských: první útok rytířů Petra Konopišťského rozbil rozptýlené husitské řady, mnoho jihovýchodních Čechů bylo zabito, zraněno nebo zajato a ti, kdo se pokoušeli ustoupit, často padali pod údery těžké jízdy. Podle některých odhadů bylo zajato i okolo 100 husitů, kteří byli později zneuctěni či prodáváni německým kupcům tehdejších hornických měst.
Ti, co první nápor nepřátel ustáli, se následně provizorně opevnili v prostoru (údajně) zaniklého keltského hradiště u Hrazan (nad bývalým brodem u Živohoště). Jali se kvapně budovat ochrannou zeď z kamenů, aby ztížili případný jízdní postup nepřítele. Za této situace se česká šlechta rozhodla poutníkům a západočeským husitským sborům nabídnout kapitulaci, ale celou situaci vyřešil oddíl silných posil z Nového Knína.
V průběhu střetnutí dorazily posily husitů ze západočeského Nového Knína, které přinesly čerstvé síly a odhodlání. Tyto posily přinutily panské vojsko ustoupit směrem ke Kutné Hoře a tím umožnily husitům znovu se konsolidovat a částečně převzít iniciativu. I když bitva nebyla rozhodujícím vítězstvím v pozdějším vojenském měřítku, ukázala, že volné husitské sbory mohou vzdorovat panstvu i rytířské jízdě a že konflikt může přerůst do dlouhodobé války. S ohledem na husitskou přesilu Petr ze Šternberka se zajatci raději odjel do Kutné Hory. Ti byli následně vhozeni do šachty zvané Tábor.
Po bitvě husité ošetřili své zraněné a zůstali na bojišti přes noc. Ráno pochovali své padlé a následně se vydali přes Jílové a kolem Kunratického hradu ku Praze. V Praze vyvolala zpráva o vojenské akce poutníků s železnými pány poplach. Někteří z kazatelů včetně Ambrože z Hradce začali svolávat lid ku pomoci ohrožených poutníků. Dav vedený Mikulášem z Husi se vydal nejkratší cestou přes Malou Skálu přes Kamenný most (dnešní Karlův most), ale byli zadrženi královskými zbrojnoši. Pomoc jihočeským a západočeským husitům se tak nakonec nekonala, ale poplach v Praze již byl vyvolaný a několik dní se dav střetával s královskými vojáky.
Prameny neuvádějí jednoznačného hlavního velitele husitů. Husitský houf byl pravděpodobně řízen kolektivně staršími a kazateli, což odpovídá rané fázi hnutí, kdy ještě neexistovalo centralizované velení typu pozdějších hejtmanů. Z pozdější tradice vyplývá, že významnou roli sehráli místní předáci z Nového Knína, kteří přivedli posily v závěru střetnutí a umožnili husitům ústup. To dobře kontrastuje s pozdějšími táborskými svazy a s rolí Žižky.
Katolická (panská) strana
Petr Konopišťský ze Šternberka († 1420)
Jeden z nejvýznamnějších českých velmožů své doby, pán na Konopišti, věrný stoupenec krále Zikmunda Lucemburského. Vystupoval jako jeden z hlavních organizátorů vojenského odporu proti husitským shromážděním ve středních Čechách. U Živohoště velel části těžké jízdy a byl zodpovědný za první úspěšný útok proti husitskému houfu.
Jan Ptáček z Pirkštejna († 1419)
Mladý, ale politicky významný šlechtic, poručník nezletilého Hynka Ptáčka, spojenec katolického tábora. Přestože jeho přímá účast na bojišti není prameny detailně popsána, je zmiňován jako politický iniciátor vojenského zásahu proti husitským poutníkům směřujícím do Prahy.
Závěr
Živohošť tak představuje symbolický počátek husitských válek — šlo o první výraznou ozbrojenou konfrontaci po vyvrcholení náboženských a politických sporů v českých zemích a znamenalo to, že došlo z nevraživosti a reformního napětí k otevřenému bojovému konfliktu. Následující rok přinese další střety, včetně bitvy u Nekmíře a již klasických střetů s husitskými taktickými prvky. I když šlo o malý střet, měl odstrašující efekt: ukázal, že šlechta je ochotna proti husitům použít zbraně, a současně posílil pocit mučednictví a ohrožení mezi radikálními husity. Lze ho tedy chápat jako jeden z kroků vedoucích k militarizaci Tábora a k přechodu od poutí k polnímu vojsku.
Hlavní zmínky pocházejí z Vavřincovy kroniky a pozdějších kompilací, které mají silný ideologický náboj. Katolické prameny jsou v tomto případě velmi stručné, což opět ukazuje, že šlo o lokální, nikoli „velkou“ bitvu – význam jí přisuzuje až pozdější husitská tradice.
Počty vojsk a ztráty
Husité (poutníci ze Sezimova Ústí a okolí)
Nasazené síly: přibližně 500–700 mužů
Ztráty: přibližně 200–300 padlých (část pobita při ústupu a u brodu)
Panská katolická hotovost (jihočeští páni, těžká jízda)
Nasazené síly: přibližně 800–1 000 mužů
Ztráty: přibližně 100–150 padlých (omezené, spíše jednotlivé ztráty v boji a při pronásledování)
Zdroj:
Peter Čornej – Velké dějiny zemí Koruny české V. (o událostech roku 1419)
František Palacký – Staré letopisy české
Jitka Lenková, Václav Pavlík – Nejdůležitější bitvy v českých dějinách
www.wikipedia.org
