1147–1149
Země Koruny české
Kolega Rase před časem na Palbě zveřejnil zajímavý článek na téma Norská křížová výprava. Už dávno mě po této stránce zajímala účast českého knížete Vladislava II. Je to jediný český panovník, který něco v tomto duchu dokázal a nesmazatelně se tak zaspal do českých dějin.
Druhá křížová výprava, vyhlášená papežem Eugenem III. v reakci na pád Edessy roku 1144, představovala první pokus latinské Evropy o koordinovanou panovnickou křížovou akci. Na rozdíl od první výpravy byla vedena nejvyššími světskými autoritami Západu, především římsko-německým králem Konrádem III. a francouzským králem Ludvíkem VII. K jejich vojskům se připojili i další evropští vládci a velmoži, mezi nimi český kníže Vladislav II., jehož účast je potvrzena několika nezávislými prameny.
„Bernard se vydal také do země německé a přišel na slavný sněm ve Frankfurtu, kam právě tehdy slavnostně zavítal král Konrád se všemi knížaty. ... Ten světec začal – nevím, jaká znamení je poučila – vyzývat knížata a ostatní křesťanský lid k tažení do Jeruzaléma, aby si podrobili východní barbarské národy a podřídili je křesťanským zákonům. Říkal, že nastal čas, kdy musí vstoupit [do říše Boží] spousta pohanů, a tak bude spasen celý Izrael. Je neuvěřitelné, jaké davy lidí se na jeho výzvy hned k tomu tažení zaslíbily. První a nejpřednější byli král Konrád, švábský vévoda Fridrich, který se později stal králem, vévoda Welf, spolu s biskupy a knížaty a vojskem urozených, neurozených i prostých lidí v množství, jež nelze spočítat.“
(Helmold z Bosau)
Někdy na počátku roku 1147 se Bernard z Clairvaux obrátil s výzvou na křížovou výpravu i do Čech. Hlásání kříže se ujal Jindřich Zdík, a předčítal Bernardův list i před českým knížetem a velmoži a duchovními. Vladislav II. spolu se svým bratrem Jindřichem a bratrancem Spytihněvem začali chystat na výpravu. Správu země svěřil Vladislav svému mladšímu bratrovi Děpoltovi. Na říšském sněmu v Řezně se již v únoru 1147 k výzvě přidal právě výše zmiňovaný olomoucký biskup Jindřich Zdík.
Ota z Freisingu, současník výpravy a strýc císaře Fridricha Barbarossy, ve své Chronica sive Historia de duabus civitatibus výslovně uvádí, že s Konrádem táhli „mnozí knížata říše i zemí k ní náležejících“, přičemž mezi nimi jmenuje i vládce z východní části říše. Ačkoliv Ota Vladislava II. nepopisuje detailně, jeho svědectví potvrzuje, že český kontingent byl vnímán jako legitimní součást říšského vojska, nikoli jako okrajový doprovod. Ota zároveň skepticky hodnotí celkovou připravenost výpravy, když poznamenává, že „zbožná horlivost převýšila rozvahu vojenskou“, což je hodnocení, které se plně potvrdilo v následujícím průběhu tažení.
"Vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem Spytihněvem a s přečetným vojskem svých předáků kříž, a rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům,"
(kronikář Vincencius)
Český kníže se k říšskému vojsku připojil roku 1147 a vyrazil s ním po tradiční dunajské trase přes Uhry na území Byzantské říše. V rozporu s papežem a Bernadrem z Clairvaux se na říšském sněmu ve Frankfurtu Konrád III. rozhodl pro trasu přes Uhry a Byzanc. Olomoucký biskup se se svým houfem zbrojnošů přidal k saské výpravě na konci července 1147 v Magdeburgu a namísto křížové výpravy na východ, se rozhodli šířit křesťanskou víru ohněm a mečem proti Obodritům. Ale zpět k hlavnímu vojsku, které vyrazilo z Řezna koncem května 1147. Francouzská část o několik týdnů později vyrazila z Met. Cestou se ke Konrádovi přidal český panovník se svým bratrem Jindřichem a Spytihněvem. Spolu s vojskem šla i celá řada lidí, kteří neměli s bojem zkušenosti, včetně žen a rodinných příslušníků. Zásobování bylo špatné a vojsko postupovalo pomalu. Průchod Balkánem byl relativně klidný, avšak vztahy s Byzancí zůstávaly napjaté. Vilém z Tyru, píšící s odstupem několika desetiletí, popisuje atmosféru nedůvěry mezi Byzantinci a západními křižáky slovy, že „Řekové se obávali jejich síly a křižáci jejich úkladů“. Tento výrok dobře vystihuje prostředí, v němž se pohyboval i Vladislav II. během pobytu v Konstantinopoli.
Pokud si položíte otázku, jak velký byl český kontingent, tak bohužel dobové prameny o tom mlčí. Dá se ale předpokládat, že byl početně významný, což svědčí o dalších krocích českého knížete, který byl v rámci křížové výpravy v pramenech opakovaně zmiňován. Na základě srovnání s jinými středoevropskými kontingenty (rakouské, bavorského markraběte, menších říšských knížat) se dnes nejčastěji uvádí, že český kontingent mohl čítat řádově několik stovek mužů. Nejpravděpodobnější odhad je 100–300 těžce vyzbrojených jezdců (knížecí družina a šlechta), s doprovodem pěších bojovníků, zbrojnošů a služebnictva mohl celek dosáhnout 300–600 osob. Horní hranice okolo 800–1000 mužů bývá v literatuře považována za málo pravděpodobnou. Dvouletá výprava pro tak velkou vojenskou složku by jinak byla pro český stát velkou finanční zátěží. Proto je ta horní hranice považována za málo pravděpodobnou.
Celkový počet Konrádova vojska je odhadován na 20.000 mužů a tvořili ho velmoži z celé říše, především Němci, výše uvedení Češi a také frankofonní Lotrinčané. Ve Vídni se ke Konrádovi připojil štýrský markrabě Otakar III. Ačkoliv byl uherský král Gejza II. Konrádovým nepřítelem, výpravu nechal v klidu projít zemí a vydatně ji podporoval. Protože na rozdíl od první křížové výpravy tentokrát křižáci nepřicházeli na pozvání byzantského císaře, setkalo se ještě v Uhrách s Konrádem byzantské poselstvo s dotazy, zda německá armáda přichází v míru či nikoliv. Byzantinci krále Konráda přiměli k přísaze loajality vůči císaři Manuelovi I., ale Konrád se odmítl zavázat navrátit všechna potenciálně dobytá města v Anatolii Byzanci. Přesto sám císař, který byl v té době na válečném tažení v Anatolii, uzavřel příměří s ikonyjským sultánem a s vojskem se vrátil do Konstantinopole, protože křižáky považoval za větší hrozbu, než Turky. Byzantinci vyslali naproti křižákům menší pořádkové oddíly, které křižáky měly doprovázet do Konstantinopole.
Německá armáda byla špatně ukázněná a docházelo k častým bitkám mezi Němci a Byzantinci. Křižáci napadli Filipopolis, který vydrancovali. O pár dnů později zaútočili na kláštery u Adrianopole, kde zmasakrovali všechny mnichy. U Adrianopole podnikl byzantský generál Prosuch protiútok a strhla se bitva mezi ním a Konrádovým synovcem Fridrichem Barbarossou. Vztahy mezi Konrádem a Manuelem byly napjaté a císař Konráda požádal, aby se i s armádou rychle přeplavil přes Helespont do Anatolie a ke Konstantinopoli se vůbec nepřibližoval. Konrád odmítl a 10. září jeho armáda dorazila k hlavnímu městu Byzantské říše, kde byl Konrád ubytován v předměstském paláci Filopatheion. Němci začali v okolí Konstantinopole rabovat a když Manuel požadoval, aby Konrád chování svých vojáků zarazil, Konrád arogantně odpověděl, že příští rok přitáhne znovu, aby Konstantinopol dobyl. Spor se však díky císařovně Bertě, která byla Konrádovou sestrou, podařilo urovnat.
Právě v Konstantinopoli došlo k důležitému diplomatickému momentu. Podle byzantských i latinských zpráv skládali západní vůdci císaři Manuelovi I. Komnenovi různé formy přísahy. I když prameny nejsou zcela jednotné, řada historiků se domnívá, že mezi těmi, kdo císaře uznali jako lenního pána pro území získaná v Asii, byl i český kníže. Vilém z Tyru v této souvislosti obecně poznamenává, že „mnozí z knížat, chtějíce si zajistit bezpečný přechod, přistoupili na císařovy podmínky“, což lze vztáhnout i na Vladislavovo jednání. Pomoc ze strany císaře byla nutná, aby mohlo vojsko překročit Bospor a císař se rád křižáků zbavil, protože hlavně spodina, která táhla spolu s výpravou, rabovala území Byzance.
Po překročení Bosporu se výprava ocitla v Malé Asii, kde se brzy ukázala její nepřipravenost na válku s lehkou a pohyblivou seldžuckou jízdou. Ota z Freisingu s hořkostí popisuje katastrofu říšského vojska slovy, že „naše vojsko nebylo poraženo jednou bitvou, nýbrž vyčerpáno hladem, žízní a neustálými útoky“. Porážka u Dorylaia na podzim 1147 znamenala faktický rozklad Konrádovy armády. Celkově na výpravě docházelo k nemocem, ale i dezercím a říšské vojsko se tak rapidně ztenčovalo. Ani když Francouzi dorazili, tak se jejich situace zásadním způsobem nezlepšila.
Účast českého kontingentu v těchto bojích zůstává nejasná. Žádný z hlavních kronikářů neuvádí Vladislava II. přímo v souvislosti s bitvou u Dorylaia, což může naznačovat, že se jeho oddíl nacházel mimo hlavní bojový proud nebo že se od vojska oddělil ještě před rozhodujícím střetem. Fulcher z Chartres, jehož kronika končí dříve, druhou křížovou výpravu přímo nepopisuje, avšak jeho obecné hodnocení křižáckých tažení jako podniků, kde „mnozí vyšli s nadějí a vrátili se s hořkostí“, bývá historiky vztahováno i na tuto výpravu.
Je zřejmé, že Vladislav II. se nedostal do Jeruzaléma ani do jádra bojových operací v Levantě. Vilém z Tyru, který podrobně popisuje tažení Ludvíka VII. a pozdější obléhání Damašku, se o českém knížeti v této fázi již nezmiňuje. To podporuje závěr, že Vladislav se po zhroucení říšské části výpravy rozhodl k návratu do Evropy. Jeho cesta zpět pravděpodobně vedla přes byzantské území a dále na severovýchod, jak naznačují nepřímé zmínky ve středoevropských pramenech.
Po zhroucení říšské části druhé křížové výpravy a po odchodu Konráda III. z Malé Asie v září 1148, se český kníže Vladislav II. rozhodl k návratu do střední Evropy. Vladislav II. nikdy Jeruzalém nespatřil. Na rozdíl od francouzského krále Ludvíka VII., který pokračoval po moři do Levanty, se Vladislav vydal východní návratovou trasou, jež vedla přes území Byzantské říše. Na cestě zpět se znovu zastavil u císaře v Konstantinopoli, s kterým navázal přátelské vztahy. Poté pokračoval dále na severovýchod, do prostoru Kyjevské Rusi. Tato volba nebyla náhodná, ale odpovídala politickým vazbám, bezpečnostním ohledům i zavedeným obchodním cestám 12. století. Dalším důvodem bylo, že s uherským králem neměl Vladislav zrovna přátelské vztahy a proto zvolil trasu přes Kyjevskou Rus a Polsko. Neznámo z jakého důvodu dal cestou zajmout bratrance Spytihněva.
Přímé kronikářské svědectví o Vladislavově pobytu v Kyjevě sice nemáme, avšak návrat přes Rus je potvrzován kombinací několika indicií. Především je doloženo, že se Vladislav po odchodu z byzantského prostoru nevracel zpět přes Uhry, kudy táhl při cestě na východ. Tento fakt naznačuje jinou trasu, než byla původní dunajská cesta. Zároveň české a polské prameny naznačují kontakty Vladislava s východními knížaty právě v tomto období.
Kyjevská Rus byla v polovině 12. století významným politickým a dopravním uzlem, který sloužil jako přirozený most mezi Byzancí, stepními oblastmi a střední Evropou. Trasa z Konstantinopole nebo z Balkánu přes Černomoří, dolní Dněpr a Kyjev byla dobře známá a využívaná nejen obchodníky, ale i diplomaty a poutníky. Ostatně už v 11. století touto cestou putovali západní poutníci a východní poselstva. Politicky byla Kyjevská Rus pro Vladislava relativně bezpečným územím. Přemyslovci udržovali dlouhodobé dynastické i diplomatické vazby na Rurikovce a kontakty mezi českými, polskými a ruskými knížaty byly v tomto období běžné. Vladislavův návrat přes Rus tak zapadal do existující sítě vztahů a umožňoval mu pohyb mimo hlavní konfliktní zóny Balkánu a Uher, kde se křižácká vojska při pochodu na východ často dostávala do sporů s místním obyvatelstvem i vládci.
Z Kyjeva pak Vladislav pravděpodobně pokračoval na západ přes území dnešního Polska, odkud se vrátil zpět do Čech. Tato severní návratová trasa byla sice delší, ale bezpečnější a politicky průchodnější než návrat přes Uhry a rakouské země, zvláště v situaci, kdy se křižácké výpravy těšily v Evropě rozporuplné pověsti kvůli rabování a logistickým problémům. Význam této cesty přes Kyjevskou Rus spočívá i v tom, že podtrhuje východoevropský rozměr Vladislavovy křížové zkušenosti. Český kníže se během jediné výpravy dostal do kontaktu se třemi zásadně odlišnými světy – latinským Západem, byzantským Východem a slovansko-pravoslavnou Kyjevskou Rusí. To z něj činí jednoho z mála středoevropských panovníků 12. století, kteří osobně poznali celý geopolitický oblouk tehdejší Evropy. Český vládce se do své domoviny vrátil asi v polovině roku 1148 a ihned musel řešit vzniklou domácí politickou situaci, kdy se jeho příbuzný Soběslav snažil získat knížecí stolec pro sebe. Vladislavovu bratrovi Děpoltovi se ale podařilo odbojného šlechtice vypátrat a zajmout. Soběslav následně strávil tři roky v zajetí na hradě Přimda.
Ačkoli Vladislav II. nepřinesl ze Svaté země vojenské úspěchy ani hmatatelné zisky, jeho návrat přes Kyjevskou Rus a Polsko ukazuje, že druhá křížová výprava pro něj nebyla jen slepým následováním říšské politiky, ale i samostatnou cestou s výrazným diplomatickým a zkušenostním přesahem, který se později promítl do jeho sebevědomějšího vystupování na říšské i domácí scéně.
Krak des Chevaliers a jeho spojitost s českým vládcem
V literatuře se objevuje domněnka, že Vladislav II. mohl finančně přispět i na johanitské stavby ve Svaté zemi, někdy bývá v této souvislosti zmiňován i hrad Krak des Chevaliers. Přímé pramenné doklady však chybějí a hlavní stavební fáze této pevnosti spadá až do období po roce 1142, přičemž její monumentální přestavba probíhala až v následujících desetiletích. Vladislavovu roli je proto třeba chápat spíše jako nepřímou a ideovou než jako konkrétní stavební mecenášství. Krak des Chevaliers nebyl stavbou financovanou jednotlivými panovníky, ale dlouhodobým řádovým projektem johanitů. Po roce 1142, kdy jim hrad předal hrabě Raymond II. z Tripolisu, probíhala jeho přestavba z prostředků řádu – tedy z evropských donací, výnosů komend a hospodářského zázemí v Levantě. Hlavní stavební fáze spadají do druhé poloviny 12. a 13. století a jsou spojeny s působením johanitských velmistrů, nikoli s konkrétními světskými vládci. Přímé prameny neuvádějí žádného jednotlivého evropského panovníka jako osobního mecenáše hradu; tvrzení o finanční účasti Vladislava II. proto patří do roviny nepodložených hypotéz.
Závěr
Závěrem lze říci, že účast českého knížete Vladislava II. na druhé křížové výpravě měla spíše politický a symbolický než vojenský význam. Jak trefně shrnuje Ota z Freisingu ve své reflexi celé výpravy, „Bůh nedal vítězství těm, kdo vyšli se slávou, aby byla pokořena lidská pýcha“. Pro Vladislava však výprava znamenala důležitý krok k posílení jeho mezinárodního postavení a k upevnění vazeb na říšské prostředí, z nichž český stát těžil v následujících desetiletích.
Zdroje:
Velké dějiny Zemí Koruny české I.svazek
Vilém z Tyru – Historia rerum in partibus transmarinis gestarum
Řád sv. Jana Jeruzalémského – řádové listiny a tradice
Jonathan Riley-Smith – The Knights Hospitaller in the Levant
Hugh Kennedy – Crusader Castles
Denys Pringle – The Crusader Castles of the Levant
Thomas Asbridge – The Crusades: The Authoritative History
www.wikipedia.org
