Rakousko-Uherský stíhací letoun
Doba vzniku: 1917
Počet: 16-19 ks
Automobil und Aviatik AG byla německá letecká společnost během první světové války. Společnost byla založena v Mülhausenu (dnes ve Francii) v roce 1909 a brzy se stala jedním z předních výrobců letadel v zemi. V roce 1914 se přestěhovala do Freiburgu a v roce 1916 do Lipska a založila ve Vídni dceřinou společnost pod názvem Österreichisch-Ungarische Flugzeugfabrik Aviatik. Během války se společnost proslavila především svými průzkumnými letouny B.I a B.II, ačkoli rakousko-uherská dceřiná společnost vyráběla také řadu vlastních konstrukcí, včetně stíhaček.
Rakousko-Uherská firma Aviatik vyráběla v průběhu války ne příliš úspěšné modely nebo licence, a tak se jí příliš nedařilo. Vše se však změnilo v květnu 1916, kdy do firmy přišel nový šéfkonstruktér Ing. Julius von Berg. Musel se však hodně snažit, aby firmu znovu postavil na nohy. Navíc musel bojovat i proti byrokratickému a zkostnatělému systému ve vedení. V tomto boji však našel spojence v osobě velitele c.k. letectva Uzelace. Ten velmi podporoval Bergovi konstrukce. I přes tuto pomoc, však docházelo k mnoha zpožděním právě z výše uvedených důvodů. Vzhledem k tomu, že toto zpoždění postihlo i nadějnou konstrukci D.I, bylo toto zdržení pro Rakousko-Uherské letectvo dosti závažné. Nový letoun byl hodnocen jako obratný a dobře stoupající a byl dokonce i rychlejší než Oeffagy série 153. Údajně stačil výkonnostně i na slavné britské Camely. Ovšem jen obratnost a rychlost v boji nerozhodují. Nevýhodou byla již výše zmíněná výzbroj, která sestávala jen z jednoho nesynchronizovaného kulometu. Což na vzdušné boje v roce 1917 již nestačilo.
Na základě zkušeností s letounem AVIATIK D.I bylo rozhodnuto pokračovat v této konstrukční linii a dále modely vylepšovat. V roce 1917 tak vznikly dva prototypy pod označením Aviatik 30.22 a Aviatik 30.38. Trup byl prakticky beze změny použit z modelu D.I, ale charakteristickým rysem stroje D.II bylo velmi malé rozpětí spodního křídla. Do konce roku 1917 bylo postaveno dle zdrojů 16 nebo 19 letounů v rámci ověřovací série (dne 5.prosince 1917 byla leteckým arsenálem objednána série devíti letounů ke zkouškám). První let provedl šikovatel Tordík dne 25. dubna 1917 na letišti v Ošprechu. Letadla Aviatik série 39 byla poháněná motorem Austro-Daimler o výkonu 150 kW (200 k), což byl 6válcový řadový pístový motor vodou chlazený. Tato verze používala dřevěnou vrtuli s pevným stoupáním. Během zkoušek 3. října 1917 bylo na prototypu 39.01 docíleno maximální rychlosti 217 km/h, čímž se stal nejrychlejším rakousko-uherským stíhacím strojem postaveným v průběhu První světové války.
Druhý vyrobený prototyp 39.02 byl v únoru 1918 přidělen do zbrojního střediska ve Fischamendu, kde byl vyzbrojen novým kulometem Elektro s britským teleskopickým zaměřovačem Aldis. Později byla tato zbraň nahrazená kulometem Gebauer. Prototypy 39.01 a 39.03 byly ve stejném období vyzbrojeny standardním kulometem Schwarzlose M.16 ráže 8 mm. Prototyp byl přidělen k bojové letce Flik 61J, kde byl testován v rámci reálných bojových misí.
V polovině května 1918 bylo objednáno dalších deset letounů Aviatik D.II, ale přesný počet postavených strojů není znám. Jak už bylo uvedeno výše, celkem bylo postaveno něco mezi 16 a 19 letouny, i když ani tato informace nemusí být přesná. Jedenáct z těchto strojů podle všeho poháněl motor Austro-Daimler o výkonu 150 kW, jednalo se o sérii 39, dalších pět strojů bylo vybaveno motorem Austro-Daimler o výkonu 165 kW (225 k), série 339. Letadla série 339 používala dřevěnou čtyřlistou vrtulí. Obvyklá výzbroj obou verzí představovala dvojice synchronizovaných kulometů Schwarzlosse ráže 8 mm.
Další prototyp s číslem 30.38 používal motor Hiero o výkonu 150 kW (200 k) zastavěný do trupu D.II. Bližší informace k tomuto modelu bohužel nemám. Jedině snad, že byl vybaven postranními chladiči na přídi.
V červenci 1918 se tři stroje Aviatik D.II zúčastnili v Ošprechu výběrového řízení na nový model stíhacího letounu pro rakousko-uherské letecké síly. Dalších sedm strojů bylo aktivně testováno na frontě a testy byly úspěšné. Dle vyjádření testovacích pilotů se jednalo o stroje s velkým potenciálem, ale na vyšších místech bylo rozhodnuto sériově vyrábět německý letoun FOKKER D.VII. Jeden letoun série 39 byl dodán do polní letecké školy. V září byly dva letouny (39.10 a 39.11) upravené na fotoprůzkumné, dostala je peruť Flik 46P. Ve stejné době byly dva stroje série 339 (339.03 a 339.06) předány 6. rakousko-uherské armádě, které byla v bojové pozici na italské frontě u řeky Piavy.
Technická specifikace – AVIATIK (BERG) D.II
První vzlet: 25. dubna 1917
Posádka: 1
Délka: 6,98 m
Výška: 2,45 m
Rozpětí křídel horní: 7,50 m
Rozpětí křídel dolní: 5,20 m
Plocha křídel: 19,5 m2
Prázdná hmotnost: 587 kg
Vzletová hmotnost: 845 kg
Pohonná jednotka: 1x 6válcový řadový pístový motor vodou chlazený Daimler
Výkon pohonné jednotky: 150 kW (200 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 217 km/h
Dolet:
Dostup:
Doba výstupu: 1.000 m za 3 minuty 5 sekund
4.000 m za 18 minut 7 sekund
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Schwarzlose MG M.07/12 ráže 8 mm
Postaveno strojů: 16-19 ks
Závěrečné hodnocení
Aviatik (Berg) D.II je nutno hodnotit především jako předsériový experimentální typ, jehož význam nespočívá v operační úspěšnosti, ale v procesu vývoje domácí rakousko-uherské stíhací konstrukce. Z hlediska bojového nasazení představoval letoun slepou vývojovou větev, která nebyla schopna splnit dynamicky se zvyšující nároky moderního stíhacího boje v podmínkách první světové války. Operační přínos letounu byl minimální. Velmi nízký počet vyrobených kusů a jejich krátkodobé, převážně zkušební nasazení vylučují jakékoli hodnocení skutečné bojové úspěšnosti. Aviatik (Berg) D.II nebyl nikdy plošně zaveden k frontovým jednotkám a neexistují doložené případy, kdy by se významně uplatnil ve vzdušných soubojích nebo měl měřitelný vliv na průběh leteckých operací. Z tohoto hlediska nelze hovořit o operačním stíhacím letounu v pravém slova smyslu. Hodnocení piloty a technickým personálem bylo převážně kritické, byť nikoli zcela odmítavé. Oceňována byla především konstrukční pevnost draku a relativní pocit bezpečí při vyšších rychlostech, což odpovídalo konstrukční filozofii zaměřené na strukturální robustnost. Naopak opakovaně byla kritizována vyšší hmotnost, těžké řízení a omezená obratnost, které výrazně snižovaly použitelnost letounu v manévrovém vzdušném boji. Tyto vlastnosti byly v době jeho zkoušek již považovány za zásadní nedostatek, nikoli za akceptovatelný kompromis.
Z konstrukčního hlediska lze Aviatik (Berg) D.II chápat jako konzervativní řešení, které reflektovalo spíše opatrný přístup k pevnosti a výrobní spolehlivosti než progresivní aerodynamický vývoj. Tato konzervativnost se ukázala jako nevhodná v období rychlé eskalace výkonových požadavků na stíhací letouny. Projekt tímto způsobem jasně demonstruje hranice tehdejší konstrukční filosofie rakousko-uherského leteckého průmyslu. Historický význam Aviatiku (Berg) D.II spočívá především v jeho roli vývojového mezistupně. Zkušenosti získané při jeho konstrukci, výrobě a provozních zkouškách poskytly cennou zpětnou vazbu, která byla využita při návrhu následných stíhacích typů. Letoun tak představuje důležitý, byť nepříliš úspěšný článek ve vývojovém řetězci rakousko-uherského stíhacího letectva.
V souhrnu lze konstatovat, že Aviatik (Berg) D.II nepřinesl operační průlom ani bojové úspěchy, avšak jeho existence přispěla k technologickému zrání konstrukční školy Julia von Berga. Jako takový má hodnotu nikoli jako zbraňový systém, ale jako historický a technický dokument vývoje vojenského letectví Rakousko-Uherska v období první světové války.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://flyingmachines.ru/
www.theaerodrome.com
www.wwiaviation.com
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
www.airwar.ru
