Sopwith Pup

[kacermiroslav]

Sopwith Pup
Britské stíhací letadlo WW1
nasazeno 1916 – 1918



Sopwith Pup


VÝVOJ
Sir Thomas Sopwith, vedoucí představitel britské aviatiky, měl velmi pestrý a úspěšný život. Vášnivý pilot a sportovec již v roce 1914 stál v čele vlastní firmy produkující letadla. Obklopil se schopnými konstruktéry a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Prvním letounem sériově stavěným pro britskou armádu Sopwith, typ Tabloid. Dalším komerčně úspěšným modelem byla námořní verze „Tabloidu“, kterou si objednalo Britské královské námořnictvo. Nejednalo se o nic jiného než upravený závodní speciál pro soutěž o Schneiderův pohár. Po dobrých zkušenostech se stroji společnosti Sopwith si Admiralita na přelomu roku 1915 a 1916 objednala nový stíhací typ letounu. Konstruktér firmy Herbert Smith si vzal za základ pro nový stroj osobní letoun továrního pilota Harryho Hawkera (šéf testovacích pilotů Sopwith Aviation) a již záhy byl na světě nový letoun. První let se uskutečnil v únoru 1916.

Ten silně připomínal jiný úspěšný letoun společnosti a to ve velkých sériích v Británii a Francií vyráběný dvoumístný průzkumný a bombardovací stroj Sopwith 1 ½ Strutter („jeden a půl vzpěry“). Což byl první britský stroj se sériově vyráběnou synchronizací. Nová stíhačka byla svému předchůdci velice podobná až na svou drobnost v porovnání s dvoumístným předchůdcem. Při tovární předváděčce pronesl generál Brancker „Bože, váš Strutter má štěně (angl. „pup“) a tato přezdívka novému stroji již zůstala. Oficiální název jinak zněl Sopwith Scout. Nová stíhačka byla velice dobrá a armáda si ji rychle začala velkosériově objednávat. Výrobcem byla společnost Sopwith Aviation Company. S výzbrojí jedním synchronizovaným kulometem, čtyřmi lehkými pumami dosahovala malá stíhačka vynikající rychlosti okolo 180 km/h a to jen s motorem o výkonu 80 k (vzduchem chlazený Le Rhóne 9C).




BOJOVÉ NASAZENÍ
První stroje začali k jednotkám přicházet v říjnu 1916 a staly se záhy výzbrojí desítky letek. V porovnání s německými soupeři byly nové Pupy výrazně obratnější a dosahovali řady úspěchů. Byl příjemný pro pilotáž, jednoduchý pro údržbu a spolehlivý. Jeho velká křídla byla vhodná pro stoupání i obratnost, především ve vysokých výškách. Motor byl sice slabší než u jeho největšího rivala, německého Albatrosu D.III, ale podle slov britského leteckého esa Jamese McCuddena, byl „Pup“ schopen dvou zatáček na prostoru, na kterém Albatros udělal jen jednu.

O úspěších nového stroje hovoří i případ ppor. Fall, který během jednoho letu sestřelil tři německé stíhačky. K Home Defence, ochraně domovských ostrovů byly nasazeny Pupy se silnějšími motory o výkonu 100 k (Gnóme Monosoupape, vzduchem chlazený rotační motor). Nové Pupy také létali jako ochrana proti vzducholodím, přičemž pro tento úkol byly vybaveny i raketami. Stroje které si objednala Admiralita měly šikmo vzhůru namířený kulomet ze stejného důvodu.

Dne 21.srpna 1917 vzlétla stíhačka řízená pilotem B.A.Smartem z dřevěné plošiny postavené na palubě britského křižníku Yarmouth. Pup byl také prvním letadlem, které přistálo na palubě letadlové lodě (Furious, 2.srpna 1917). Letoun byl pilotován Edwinem Dunningenem, který však při třetím pokusu smrtelně havaroval, letoun se převrhl přes okraj paluby a spadl.


E.Dunningen přistává na palubě HMS Furious

Jak šel čas, přicházeli na frontu nové a modernější stroje, které postupně Sopwith Pup nahrazovali ve frontové linii. Nicméně Sopwithův model neodcházel z předních linií v polovině roku 1917 pod tlakem porážek jako například Airco DH.2, a jeho sériová výroba běžela ještě nějaký čas. Pro své nezáludné letové vlastnosti byl Pup ještě dlouho využíván pro výcvik v pilotních školách a ve velkém množství byl používán v záloze k obraně proti vzducholodím (Zeppelínům).



Nejúspěšnějším letcem na Sopwith Pupu byl britský pilot Maurice Douglas Guest SCOTT (*1895 - +1918), který na tomto typu letounu dosáhla 11 ze svých 12 vzdušných vítězství. Neméně úspěšný byl i kanadský pilot John Joseph MALONE (*1893 - +1917), který všech svých deseti vítězství dosáhl právě na tomto letounu a to od 4.března 1917 do 26.dubna 1917. O čtyři dny později zahynul v boji.



TTD _ Sopwith Pup
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 8,08 m
* Délka: 5,81 m
* Výška: 2,9 m
* Nosná plocha: 23,6 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 357 kg (388 kg)
* Vzletová hmotnost: 555 kg
* Maximální rychlost: 179 km/h
* Výzbroj: 1x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm
* Dostup: 5.335 m (5.600 m)
* Stoupavost: 1.800 m / 6 min 45 s
* Vytrvalost: 3 h
* Motor / Výkon: Le Rhóne 9C / 80 k (60 kW)
* Vyrobeno kusů: 1.847 ks (někdy se uvádí 1.770 ks)
* Uživatelé: Austrálie (AFC, RAAF), Japonsko, Nizozemsko, Rusko, Řecko, Velká Británie (RAF, RFC, RNAS), USA



Zdroje:
Stíhací letadla 1914 – 18, 1.díl – Zbyněk Válka – 2000
Vojenská letadla – Václav Němeček - 1989
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org

[Czarnian]

Ještě jednou Pup u Royal Navy:

[kacermiroslav]

Letoun Sopwith Pup vznikl v období, kdy se letecká válka na západní frontě zásadně proměňovala. Roky 1915–1916 ukázaly, že původní průzkumné a víceúčelové stroje Royal Flying Corps i Royal Naval Air Service přestávají stačit novým nárokům vzdušného boje. Německé stíhací typy, především Fokkery řady E a později Albatrosy, si postupně vynutily odpověď v podobě specializovaných, lehkých a obratných stíhaček. Právě v tomto kontextu se zrodil Pup – nikoli jako revoluční projekt, ale jako promyšlená reakce na praktické zkušenosti z fronty. Sopwith navázal na konstrukční linii typu 1½ Strutter, avšak cílem bylo vytvořit menší, lehčí a především výrazně lépe ovladatelný stroj, který by pilotovi dával maximální kontrolu v manévrovém boji.

Z dnešního pohledu se může Pup jevit jako technicky jednoduchý, avšak v době svého vzniku představoval velmi vyvážený celek. Konstrukce byla podřízena minimalizaci hmotnosti a dosažení co nejlepšího poměru výkonu k váze. Trup tvořila klasická dřevěná příhradová konstrukce potažená plátnem, křídla byla rovněž dřevěná, s tenkým profilem a velkou nosnou plochou. Právě kombinace nízké hmotnosti, velkých křídel a relativně slabého, ale spolehlivého rotačního motoru Le Rhône dávala Pupovi jeho charakteristické vlastnosti. Stroj nebyl rychlejší než protivníci, ale vynikal v obratnosti, stoupavosti a především v citlivosti řízení.

Aerodynamicky byl Pup velmi „čistý“ letoun. Ovládací síly byly malé, reakce okamžité a chování stroje čitelné i v mezních režimech letu. To byl zásadní rozdíl oproti některým soudobým typům, které sice nabízely vyšší výkon, ale trestaly pilota za každou chybu. Pup byl naopak shovívavý, odpouštěl přetažení i nepřesné manévry a umožňoval pilotům soustředit se na samotný boj. V porovnání s těžšími Albatrosy D.II a D.III nemohl konkurovat v rychlosti v horizontálním letu ani v klesání, avšak v zatáčkách a při boji na malé výšce měl výraznou převahu. Tento rozdíl přímo ovlivňoval taktiku – piloti Pupů se snažili vnutit soupeři manévrový boj, kde mohli využít lepší obratnosti a rychlé změny směru.

Tyto vlastnosti se velmi silně odrazily v dobových pilotních svědectvích. Piloti RFC i RNAS se shodovali, že Pup byl mimořádně „přátelský“ stroj, který pilotovi dodával pocit jistoty. Jeden z pilotů 46. perutě RFC později vzpomínal, že Pup „reagoval na řízení téměř myšlenkou“ a že v ostrém boji dával pocit, že letoun i pilot tvoří jeden celek. Jiný letový důstojník RNAS popsal Pup jako „nejpříjemnější stíhačku, jakou kdy letěl“, přičemž zdůrazňoval, že stroj se dal vodit velmi jemně a přesně, což bylo klíčové při střelbě i vyhýbacích manévrech.

Zajímavé je, že mnozí piloti hodnotili Pup pozitivně i ve srovnání s jeho slavnějším nástupcem Sopwith Camel. Zatímco Camel byl výkonnější a lépe vyzbrojený, byl zároveň podstatně záludnější na pilotáž. Řada pilotů vzpomínala, že po přesednutí z Pupu na Camel postrádala „lehkost a přirozenost“, kterou Pup nabízel. Jeden z veteránů RNAS výstižně poznamenal, že Pup byl „učitelem i společníkem“, zatímco Camel „vyžadoval respekt a trestal neopatrnost“. Tato svědectví dobře ilustrují, proč byl Pup oblíbený zejména mezi méně zkušenými piloty, ale zároveň si jej cenili i esa, která dokázala jeho vlastnosti plně využít.

V bojovém nasazení se Pup osvědčil nejen na západní frontě, ale i v námořním letectvu, kde jeho dobré letové vlastnosti a krátký rozjezd umožnily operace z provizorních palub a plošin. Piloti RNAS oceňovali zejména stabilitu při přiblížení a přistání, což bylo v námořním prostředí zásadní. V kombinaci s dobrou viditelností z kabiny a jednoduchou údržbou si Pup rychle vybudoval pověst spolehlivého a „poctivého“ bojového stroje, který sice nebyl dokonalý, ale přesně odpovídal potřebám své doby.

[kacermiroslav]

„Když se jednalo o manévrování, Sopwith [Pup] se otočil dvakrát tam, kde se Albatros otočil jednou… byl to pozoruhodně výborný stroj pro všestranné létání. Byl tak extrémně lehký a dobře vyvážený, že po troše praxe jste ho mohli téměř přistát na tenisovém kurtu.“
— James J. T. B. McCudden VC, britský stíhací eso

Tento výrok je jedním z nejznámějších pilotních hodnocení Sopwith Pup a přichází od jednoho z nejuznávanějších britských pilotů první světové války. McCudden zde vyzdvihuje mimořádnou obratnost a vynikající ovladatelnost typu právě v porovnání s německými Albatrosy, které byly v té době považovány za jedny z nejlepších strojů protivníka.

„Pup byl podle nás pilotů téměř dokonalým letadlem. Létal lehce, reagoval jistě a dával vám ve vzduchu pocit, že můžete riskovat situace, o kterých byste u jiných strojů ani neuvažovali.“
— dobové hodnocení pilotů RFC a RNAS, sumarizující seriozní pilotní dojmy z nasazení Pupů na západní frontě

„…doporučován pilotům jako ‘perfect flying machine’ — přesný, lehký a snadno ovladatelný, což umožňovalo pilotům udržet iniciativu v dogfightech i proti lépe vyzbrojeným protivníkům.“
— dobové popisy a letecké přehledy z fronty

Tento výrok odráží vnímání typu Pup jako stroje, který sice neměl nejvyšší výkon ani nejsilnější výzbroj, ale svými letovými vlastnostmi dokázal kompenzovat numerické či výkonové nevýhody.