Bitva u Karánsebes (1788)

[Rase]

Potupná bitva u Karánsebes

Nejpotupnější bitva habsburské armády. Během Rakousko-turecké války se roku 1788 odehrála u rumunského města Karansebeš kuriózní bitva, která však byla ve své podstatě spíše rozsáhlou přátelskou palbou v řadách rakouské armády. Opilí vojáci se navzájem pozabíjeli.
Císař Josef II. (1741-1790) je znám jako zarputilý reformátor bez špetky smyslu pro humor, který chtěl za každou cenu vystoupit ze stínu své matky, císařovny Marie Terezie. Platilo to i ve válečnictví. No a zdánlivě snadným cílem jeho snah se stala Osmanská říše. Začátek tažení na Balkán nevypadal vůbec špatně. Císař postavil vůbec největší armádu, jakou kdy Rakousko vidělo, a v roce 1787 vyhlásil Turkům novou, z hlediska rakousko-osmanských vztahů v pořadí už osmou válku. Jeho 240 000 mužů, téměř 900 děl a 36 000 koní představovalo impozantní sílu – stárnoucí polní maršál Franz Moritz Lascy (1725-1801) ji ale nedokázal využít. Vojsko rozdělil na dlouhé frontě od Srbska po Bukovinu a nechal jej zahálet. Mužstvo navíc trpělo nemocemi a nedostatkem pitné vody a Turci získali čas k protiúderu. Koncem léta 1788 zamířila do rumunského Valašska turecká armáda (čítající 200 000 vojáků) pod velením velkovezíra Koci Jusufa Paši. Josef II. se konečně postavil do čela svých vojsk a s vidinou vojenské slávy zamířil k rumunskému městu Karansebeš (Caransebeş) ležícím na soutoku řek Timiș a Sebeș.
V noci na 22. září se rakouská armáda rozložila u mostu přes řeku Timiș. Část husarské jízdy pronikla na druhý břeh, aby pátrala po Turcích, ti ale tou dobou byli ještě dva dny pochodu daleko a husaři narazili jen na tábor potulných kočovníků. To však mělo dalekosáhlé důsledky. Husaři si v táboře opatřili zásoby kořalky, sesedli z koní a začali popíjet. Když následně dorazili na místo pěšáci, začali se rovněž dožadovat alkoholu, což vedlo k potyčce. Temnou nocí se ozvaly výstřely a zvolání "Turci! Turci!" V táboře na druhé straně řeky (kam navíc stále ještě přicházeli noví a noví vojáci) došli k jasnému závěru, že rakouský předvoj napadli Turci. Potyčkou a alkoholem rozjaření husaři se hrnuli zpět přes most a při tom stříleli do vzduchu. Důstojníci v táboře zareagovali po svém – snažili se rostoucí zmatek uklidnit hlasitými povely "Halt! Halt!", což ale zmateným vojákům (často ani německy nerozuměli) znělo jako "Alláh! Alláh!" Vypukla všeobecná panika, kterou znásobily dělostřelecké baterie, když začaly pálit do vlastních řad v domnění, že jde o útočící Turky. Vojáci se tlačili jeden na druhého, most přes řeku se okamžitě ucpal, koně se plašili a vozatajové je odřezávali od vozů. Nemocný a duševně zlomený císař jedoucí v otevřeném voze pochopil, co se děje, až když dav mužů a koní strhl jeho kočár ze silnice a smetl ho do řeky. Statečně znovu nasedl na koně a pokoušel se bláhově dát prchající vojsko znovu dohromady, leč marně. Naopak se situace ještě dále vyhrotila, nejdramatičtější situace nastala na obou stranách mostu a v bezprostřední blízkosti tohoto "hrdla láhve", kterým se chtěl každý voják protáhnout. Na obou stranách mostu propukaly těžké boje a v zadních řadách zůstaly převržené vozy, poztrácená výzbroj, proviant a desítky opuštěných kanónů. Odevšad se rozléhal křik: "Turci jsou tady, všechno je ztraceno, zachraň se kdo můžeš!" Až svítání ukázalo, jakou pohromu Rakušané způsobili. Armáda v chaosu přišla o zhruba 10 000 mrtvých a raněných. Rakušané od Karansebeše odtáhli v takovém chvatu, že ani nepohřbili své mrtvé. Když se dva dny poté na scéně skutečně objevila osmanská vojska, nevěřili vlastním očím. Rakušané zde evidentně svedli těžkou bitvu – jenže s kým?
Sen o vojenské slávě se Josefu II. definitivně rozplynul. Do Vídně se vrátil těžce nemocen (z dunajských močálu si Josef odnesl žlutou zimnici a onemocnění plic) a velení armády přenechal nejprve Andreji Hadikovi a posléze polnímu maršálu Ernstu Gideonu von Laudon (1717-1790). To se ukázalo jako konečně chytrý tah. V té době již 71letý Laudon převzal iniciativu a 7. října 1789 dobyl po dlouhém obléhání Bělehrad. Válka se schylovala ke konci. Dne 20. února 1790 podlehl císař Josef II. těžké nemoci. V mírových jednáních se pokračovalo za jeho nástupce Leopolda II. Podle mírové smlouvy z 2. srpna 1790 připadl habsburské monarchii nevelký kus Chorvatska podél řeky Uny a území Staré Ršavy. Zbytek hranice zůstal beze změny.

Zdroj:
https://www.historiascripta.org/renaiss ... ebes-1788/
https://www.dailysabah.com/arts/battle- ... story/news
https://zoom.iprima.cz/historie/bitva-u-karansebes
https://www.valka.cz/822-Bitva-u-Karansebes-1788
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Kar%C3%A1nsebes

[Zemakt]

Ne ne, to je vtip ne? 10 000 mužů out

[Rase]

Ty ztráty jsou otázkou. Jeden ze zdrojů uvádí, že rakouská zadní stráž utrpěla 150 obětí. Další zpráva uvádí, že ve dnech následujících po incidentu bylo 1 000 zraněných mužů odvezeno do pevnosti v Aradu, 60 km severně od Timișoary. Další zdroj tvrdí, že 538 mužů, 24 jägerů a jeden důstojník se po incidentu ztratili, ale většina se později vrátila do služby. Ztracena byla také 3 děla a truhla obsahující armádní výplatní dokumenty. Druhotné zdroje však uvádějí mnohem větší odhady, pokud jde o ztráty Rakušanů. Ono konkrétní vysoké číslo uvádí Paul Bernard, autor životopisu císaře Svaté říše římského Josefa II. z roku 1968. Ve svém vyprávění o incidentu uvedl, že přátelská palba způsobila 10 000 obětí. Ačkoli Bernardův popis války byl některými zdroji odmítnut jako nepřesný, konkrétně se netýká čísla samotného a Bernardovo tvrzení později zopakovali i další historici, jako Geoffrey Regan a Micheal Clodfelter.

Nedostatek dobových záznamů o incidentu patrně odráží pokus Vídně skrýt trapné detaily, nebo alespoň neochotu je sdílet. Navíc ztráty habsburské armády musely být nemalé (ať již kvůli nemocem nebo jinak), jelikož fakticky došlo k vyklizení strategicky důležitého místa Turky, aniž by muselo dojít k bitvě. Ještě dodám, že onoho konkrétního večera mělo být u mostu přes řeku Timiș 80 000 - 100 000 rakouských vojáků, tedy ne celá čtvrtmilionová armáda. Podle mě je ona ztráta desetiny vojska v téhle době docela uvěřitelná - tedy hlavně kvůli nemocem (onemocněl sám císař i Hadik). Podle mě to nebude 10 000 mrtvých a raněných jen v tomto konkrétním střetu - palbou z pušek. Organizace a podmínky ve vojsku tam musely být dost hrozné. Na druhou stranu Laudon s tím dokázal pracovat a asi se těmto neduhům vyvarovat.

[kacermiroslav]

Bitva u Karánsebes se odehrála v rámci rusko-rakousko-tureckého konfliktu známého jako Rusko-turecká válka (1787–1792) a souběžné Rakousko-turecká válka (1788–1791). Habsburská monarchie vstoupila do války jako spojenec Ruska, jehož císařovna Kateřina II. usilovala o vytlačení Osmanské říše z oblasti severního Černomoří a Balkánu. Rakouský císař Josef II. se k válce připojil roku 1788, přestože habsburská armáda nebyla organizačně ani logisticky plně připravena na rozsáhlé operace v obtížném terénu Banátu a Valašska.

Strategickým cílem Vídně bylo posílení vlivu na Balkáně a případné územní zisky v oblasti Srbska a Bosny. Rakouská armáda byla početná, ale strukturálně problematická. Šlo o mnohonárodnostní sílu složenou z Němců, Maďarů, Čechů, Slováků, Chorvatů, Srbů, Rumunů a dalších etnik monarchie. Jazyková roztříštěnost měla přímý vliv na velení i taktické řízení. Němčina byla sice úředním jazykem důstojnického sboru, ale běžní vojáci jí často nerozuměli.

Nejdůležitější otázkou je údaj o 10 000 mrtvých a raněných, který se dnes běžně objevuje v populární literatuře i na internetu. Tento údaj však není doložen v dobových oficiálních hlášeních habsburské armády. Vojenské deníky a korespondence z období Rakousko-turecká válka (1788–1791) sice zaznamenávají zmatek, noční poplach a rozptýlení jednotek, ale nikoli masakr s tisíci oběťmi. Dramatická verze příběhu – včetně motivu opilých husarů, křiku „Turci!“ a záměny „Halt!“ za „Allah!“ – se objevuje především v pozdější literatuře 19. století. Nelze vyloučit, že některé detaily byly literárně dokresleny nebo zveličeny.

[Alfik]

Ne ne, to je vtip ne? 10 000 mužů out

Není to vtip. Často to bývá zváno "nejdebilnější bitvou v dějinách lidstva"...
Jakkoli ty počty nemusí sedět.
Btw taky se "ztratila", spolu s některými vojáky, i plukovní pokladna...

[kacermiroslav]

Tak kdo má detektor kovu? Jdeme hledat ne?:-)

[Zemakt]

Ne ne, to je vtip ne? 10 000 mužů out

Není to vtip. Často to bývá zváno "nejdebilnější bitvou v dějinách lidstva"...
Jakkoli ty počty nemusí sedět.
Btw taky se "ztratila", spolu s některými vojáky, i plukovní pokladna...

Já o tom dnes četl poprvé. Jo chlast. Akorát to Halt a ALáh mi tedy moc nesedí. Ale což, člověk nemusí bejt zrovna nadranej, aby všude neviděl Turka žejo

[Alfik]

Ne ne, to je vtip ne? 10 000 mužů out

Není to vtip. Často to bývá zváno "nejdebilnější bitvou v dějinách lidstva"...
Jakkoli ty počty nemusí sedět.
Btw taky se "ztratila", spolu s některými vojáky, i plukovní pokladna...

Já o tom dnes četl poprvé. Jo chlast. Akorát to Halt a ALáh mi tedy moc nesedí. Ale což, člověk nemusí bejt zrovna nadranej, aby všude neviděl Turka žejo

Co já vím, tak žádná záměna alláha za halta nebyla - jen prostě "něco hulákali" a ti druzí jim nerozuměli, a vyložili si to jako turečtinu
Prostě narychlo sehnané a nesehrané mužstvo i důstojnictvo.
Mch po této bitvě zavedla R-U armáda na rozkaz Jesefa II zásadu, že každý důstojník musí umět jazyky všech národů které pod ním slouží... což v R-U armádě nebylo lehké
Kdysi jsem na toto téma taky něco sesmolil, ale rozsahem to nebylo o nic delší než to od Raseho. Ono zas tak moc se o tom nedá zjistit, protože to byla taková ostuda, že to z císařských análů raději rychle vymazali

[Alfik]

Tak kdo má detektor kovu? Jdeme hledat ne?:-)

Já bych řek že...

[Lord]

Přesně tak, nikde se tím radši nechlubili. Více bylo dezertérů, než bojovníků, ale bůhví, jak to sakra bylo !

A s tou hledačkou pokladů, to je stejně už dost vysbíraný a musíte mít povolení

[jarl]

Teda, to byl vážně maglajz!

[Lord]

Dobrá historka o opilosti, multi-etnické armádě a totální panice. No a dále dle chatu AI.

Jazyková bariéra byla jedním z klíčových faktorů, které podle většiny popisů bitvy u Karánsebes (1788) výrazně zhoršily chaos a přispěly k masivnímu friendly fire.

Mnoho vojáků (zejména z nižších vrstev) neumělo německy vůbec nebo jen velmi špatně. Rozkazy se musely často překládat, což v klidu fungovalo, ale v panice ne.

Křik „Turci! Turci!“

Rumunští nebo slovanští vojáci začali křičet „Turcii! Turcii!“, ostatní jednotky to slyšely, ale ne nutně rozuměly kontextu.

Nejslavnější případ: „Halt!“ → „Allah!“

Němečtí / rakouští důstojníci křičeli „Halt! Halt!“ (Stop! Stop!), aby zastavili střelbu a chaos.
Pro mnoho ne-německy mluvících vojáků (zejména Slovanů, Rumunů, Maďarů) to v hluku, tmě a panice znělo podobně jako turecký bojový pokřik „Alláh! Alláh!“

Místo zastavení se tedy vojáci ještě víc vyděsili, mysleli si, že Turci opravdu útočí, a stříleli dál do vlastních řad.

Tento detail se objevuje v téměř všech populárních verzích příběhu.


Realita vs. legenda

Někteří historici považují celou historku (včetně „Halt = Allah“) za přehnanou nebo částečně vymyšlenou – první podrobné popisy se objevují až o desítky let později.

Rakouské prameny z roku 1788 mluví o „nepochopitelné panice“ a ztrátách při pochodu, ale ne tak dramaticky. Nicméně mnohojazyčnost armády je fakt.

Skutečný incident byl spíš panikou během ústupu rakouské armády 20.–21. září 1788, s nižšími ztrátami (max. 1000 mužů podle pramenů).
Osmanská armáda dorazila o 2 dny později a snadno obsadila město, ale bez velké bitvy.

První podrobné popisy přicházejí až o desítky let později, což vede historiky k podezření z propagandy, přikrášlování nebo vymyšlení (např. pro zesměšnění císaře Josefa II.). Současné zdroje mluví o chaosu, ale ne o katastrofě. Německé zdroje zdůrazňují vyčerpání armády nemocemi (malárie, úplavice).

Oficiální deník rakouské armády (Tagebuch der Haupt-Armee):
Archivovaný v rakouském válečném archivu (Kriegsarchiv). Ztráty 21. září: 563 mužů (většinou dezertéři nebo ztracení, mnozí se později vrátili). Popisuje paniku během ústupu, ztráty 3 kanónů a munice, ale ne friendly fire jako hlavní příčinu. Žádná zmínka o alkoholu; hlavní faktory: tma, nemoci, špatná koordinace.

Sekundární prameny z 19. století (první podrobné popisy, často citované):
Österreichische militärische Zeitschrift (rakouský vojenský časopis, 1831)

Husarští průzkumníci vyvolali paniku, zadní jednotky střílely na přední, ztráty materiálu. Odkazuje na armádní deník z 1788 pro ztráty (563 mužů + 3 kanóny). Žádný masakr 10 000, ale zmínka o nemocech (malárie, úplavice) jako hlavní oslabení armády. Autenticita: Považováno za spolehlivé, ale napsáno 43 let později; možná cenzurované, aby minimalizovalo hanbu. (Časopis byl oficiální, takže se zaměřuje na strategii, ne na pikantní detaily jako alkohol.)

A.J. Gross-Hoffinger: Geschichte Josephs des Zweiten (1847):

Jeden z prvních podrobných popisů legendy: Husarští jezdci se pohádali s freikorps (valašskými jednotkami) o brandy (alkohol zmíněn zde poprvé), což vedlo k střelbě a panice. Žádné vysoké ztráty (žádný masakr), spíš ztráta pozic a plenění města. Autenticita: Napsáno 59 let později; často citováno v populárních verzích, ale bez důkazů – možná přehání pro dramatický efekt.


Chybějící autenticita: Žádné turecké nebo místní kroniky. Rakouské záznamy byly pravděpodobně cenzurované (hanba pro armádu).
Legenda se rozšířila v 19. století, možná inspirovaná antihabsburskou propagandou.

Berte nebo nechte být