Italský jednomístný stíhací letoun
Doba vzniku 1917/1918
Stavba cca 250 ks, 57 ks licence Lublin
Italský jednomístný stíhací letoun Ansaldo A.1 Balilla byl jedním z mála domácích italských bojových letadel vyráběných ve větší sérii během První světové války. Zrodil se v dílnách společnosti Gio. Ansaldo & C., jednoho z nejvýznamnějších italských průmyslových a leteckých výrobců té doby, jenž měl rozsáhlé zkušenosti s konstrukcí leteckých motorů i celých letadel. Ansaldo byl etablován v Janově a během války se spolu s dalšími italskými firmami snažil snížit silnou závislost domácího království na francouzských stíhacích typech, které Itálie původně používala či licenčně vyráběla ve firmách jako Macchi nebo Nieuport.
Vývoj a Konstrukce
Vývoj vlastního italského stíhacího typu byl řízen konstrukční skupinou Ansaldo pod vedením inženýrů Umberta Savoia, Rodolfa Verduzia a Giuseppa Brezziho, kteří dříve pracovali na úpravách úspěšných víceúčelových typů jako Ansaldo SVA.5. Práce na projektu začaly v roce 1917, kdy italské letectvo vyhlásilo potřebu moderní domácí stíhačky, jež by nahradila zastaralé typy a udržela krok s vývojem v sousedních mocnostech. Konstrukčně šlo o klasický italský dvouplošník s dřevěnou rámovou strukturou a plátěným potahem, jak bylo typické pro stíhací letadla První světové války. Trup byl charakteristický pětiúhelníkovým průřezem s překližkovým potahem ve vpředu a plátnem vzadu, což zvyšovalo aerodynamickou čistotu i pevnost konstrukce. Křídla byla rovná, s jednotným profilem a jednoduchým propojením pomocí vzpěr a výztuh, jež zajišťovaly tuhost i při vysokých změnách zatížení během manévrů. Podvozek byl pevný, s dvojicí hlavních kol a ocasní ostruhou. Zajímavým prvkem letounu byl poměrně vysoký trup za kabinou a pak velké zeslabení směrem ke směrovce. Na první pohled zadní část trupu vypadala křehce.
Pohon zajišťoval jeden kapalinou chlazený šestiválcový řadový motor SPA 6A o výkonu přibližně 220 k (164 kW), který poháněl dvoulistou vrtuli s pevným stoupánímím. Tato pohonná jednotka byla italským konstrukčním řešením s dobrou spolehlivostí a odpovídajícím výkonem pro kategorii stíhacích letadel své doby. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety Vickers ráže 7,7mm, které střílely skrze okruh vrtule – standardní výzbroj stíhaček První světové války. Nejvýznamnější úpravou během vývoje bylo zvětšení rozpětí křídel a upravení směrovky, aby se zlepšila letová stabilita a ovladatelnost po zpětných hlasech pilotů.
Technická data Balilly zahrnovala délku přibližně 6,84 m, rozpětí křídel 7,68 m, plochu křídel 21,2 m², prázdnou hmotnost 640 kg a vzletovou hmotnost 885 kg. Maximální rychlost dosahovala asi 220 km/h, služební dostup byl kolem 5 000 m a dolet více než 660 km, což bylo na svou dobu považováno za velmi dobré parametry. Výstup do výšky 4 000 m trval kolem 13 minut, což pilotům poskytovalo konkurenceschopnou taktickou výhodu ve výškách typických pro střetnutí nad frontou.
Stavba prototypu
Rozhodnutí o konstrukci čistě italské stíhačky padlo ve vedení společnosti Gio. Ansaldo & C. na přelomu let 1916/1917. Projekt byl svěřen konstrukčnímu týmu ve výrobním závodě v Janově, přičemž hlavní práce na draku probíhaly rovněž v turínských dílnách Ansalda, kde se soustřeďovala letecká produkce. Konstrukční vedení drželi inženýři Umberto Savoia, Rodolfo Verduzio a Giuseppe Brezzi, kteří již měli zkušenosti s rychlým průzkumným typem SVA. První prototyp byl dokončen na počátku roku 1917. Z dochovaných údajů vyplývá, že zalétání proběhlo v březnu 1917, pravděpodobně na firemním letišti u Turína. Letoun byl zpočátku osazen motorem SPA 6A o výkonu 220 k, který představoval standardní italskou řadovou pohonnou jednotku té doby.
Úvodní zkoušky potvrdily, že Balilla je rychlý a konstrukčně pevný stroj, avšak současně odhalily určité nedostatky ve směrové stabilitě a citlivosti řízení v podélné ose. Testovací piloti upozorňovali zejména na „živé“ reakce při prudkých změnách plynu a při výkrutech ve větších rychlostech. Letoun vykazoval velmi dobrou horizontální rychlost, ale vyžadoval zkušeného pilota. V průběhu jara a léta 1917 byl prototyp upravován. Došlo ke zvětšení svislé ocasní plochy, úpravám vyvážení kormidel a k drobným změnám rozpětí a úhlu seřízení horního křídla. Tyto zásahy měly zlepšit stabilitu v přímém letu i při střemhlavém manévru.
Oficiální zkoušky probíhaly pod dohledem technické komise Corpo Aeronautico Militare v průběhu druhé poloviny roku 1917. Komise konstatovala, že letoun: „vykazuje velmi dobrou maximální rychlost a solidní stoupavost, konstrukce draku je pevná a vhodná pro frontové použití; řízení je citlivé, avšak po úpravách ocasních ploch uspokojivé.“ Současně bylo uvedeno, že Balilla nepřináší zásadní výkonnostní převahu nad již zavedenými francouzskými typy (zejména SPAD), ale představuje důležitý krok k soběstačnosti italského průmyslu. Zkoušky potvrdily maximální rychlost přibližně 220 km/h a dostup kolem 5 000 metrů, což odpovídalo dobovému standardu roku 1917. Parametry stoupání byly hodnoceny jako „dobré, nikoli však výjimečné“. Letoun byl doporučen k omezené sériové výrobě s tím, že další provozní zkušenosti mají potvrdit jeho vhodnost pro frontové jednotky.
Na základě výsledků testů byla koncem roku 1917 schválena sériová výroba. První sériové stroje byly dokončovány během roku 1918. Přestože prototyp prošel relativně úspěšným testovacím programem, bylo zřejmé, že Balilla vstupuje do služby v době, kdy vývoj stíhacích letadel postupoval mimořádně rychle a konkurence (zejména zahraniční) byla velmi silná.
Provozní historie
Stíhací letoun Ansaldo A.1 Balilla byl vyráběn v Itálii od roku 1917 do počátku 20. let 20. století jako první a dlouhou dobu jediný italský domácí jednomístný stíhací typ, který se dostal do série během První světové války. Celkem bylo vyrobeno přibližně 250 kusů u výrobce Ansaldo a navíc 57 kusů licenčně v Polsku firmou Plage & Laśkiewicz v Lublini, což dává dohromady kolem 300–307 exemplářů celosvětově. Balilly byly dodávány Corpo Aeronautico Militare během roku 1918, přičemž první série (objednávka na 100 ks) dorazila k jednotkám již v červenci 1918. Většina z nich byla použita pro domácí obranu a výcvik, protože Balilla přišel na frontu příliš pozdě na to, aby měl výrazné zapojení do bojových operací První světové války. Za čtyři měsíce před podpisem příměří byla u Balilly potvrzena pouze jedno doložené sestřelené nepřátelské letadlo, když pilot Leopoldo Eleuteri 8. října 1918 sestřelil rakouský průzkumný stroj. V době příměří v listopadu 1918 bylo zhruba 186 ks Balill připraveno k provozu, z toho několik desítek bylo určeno pro výcvik a zbylé měly být ponechány ve skladě. Ve skutečnosti však řada strojů sloužila pouze v jednotkách domobrany a školních odděleních kvůli jejich omezené obratnosti v bojovém dogfightingovém létání.
Dobová hodnocení pilotů byly smíšená. Balilla byl ceněn pro rychlost a dolet, což mu dávalo výhodu zejména při přeletu území a intercepci cílů, ale zároveň byl považován za ne příliš obratný a méně vhodný pro prudké obraty, které byly v taktických vzdušných soubojích klíčové. Pilotní hlasy z italských jednotek často zmiňovaly, že stroj vyžadoval zkušené osádky a nebyl tak „ostražitý“ v blízkém dogfightu jako některé francouzské typy tehdejší generace.
Po skončení války se Balilla stal úspěšným exportním produktem, což bylo pro italský průmysl významné. Mezi hlavní uživatele po válce patřily:
• Polish Air Force – Polsko zakoupilo asi 35 Balill a licenci na jejich výrobu; tyto stroje byly používány v tzv. 7. eskadře „Kościuszko“ během polsko-sovětské války 1919–1921 a nasazeny zejména pro úkoly proti pozemním cílům a průzkum.
• Soviet Air Force – Sovětské Rusko převzalo mezi 1918 a 1920 přibližně 30 Balill, které sloužily v různých leteckých útvarech, například ve West Military District a v námořních leteckých skupinách, až do poloviny 20. let.
• Royal Hellenic Navy, Belgian Air Force, Latvian Air Force, Mexican Air Force a Uruguayan Air Force rovněž byly uvedeny jako uživatelé v meziválečném období. Balilla se rovněž objevil v menším počtu u armád Argentiny a dalších zemí, včetně výše uvedených. U těch to bylo většinou jen v jednotkových kusech.
Licenční výroba v Polsku (Lublin) však byla zpochybněna kvůli problémům s kvalitou, včetně vyšší hmotnosti a častých poruch motorů či slabších svařovaných spojů, což vedlo k několika nehodám a snížení původních zakázek. Bojující Polský stát tak musel řešit nekvalitu ve vlastních výrobních prostorách, což nebylo chybou vlastní italské konstrukce.
Balilly byly postupně vyřazovány z frontových i vnitrostátních jednotek během 20. let 20. století. Ve Francii licence nebyla provedena, ale v Polsku byly používány v leteckých školách i frontových útvarech až do poloviny 20. let, kde sloužily i jako výcvikové platformy či pomocné letouny. V Sovětském svazu se Balilly rovněž objevily na začátku 20. let v různých výcvikových i operativních skupinách, ale do poloviny dekády byly nahrazeny novějšími domácími typy.
Polsko – provozní služba
Jak již bylo řečeno, jedním z nejvýznamnějších uživatelů se stalo Polish Air Force, kde Balilly sehrály aktivní roli během polsko-sovětské války (1919–1921). Polské letectvo obdrželo importované stroje a rovněž licenční balilová letadla vyrobená firmou Plage & Laśkiewicz v Lublini (přibližně 57 exemplářů této licenční výroby). V rámci 7. eskadry „Kościuszko“ byly tyto Balilly nasazeny především k úkolům podpory pozemních jednotek, přeletům přes frontu a průzkumným misím, kde jejich dobrý dolet a solidní výzbroj poskytovaly taktické výhody i v ostrých bojových situacích. Polští piloti Balilly hodnotili jako spolehlivé a schopné operací v proměnlivých povětrnostních i taktických podmínkách, přičemž jejich nasazení výrazně přispělo k rozvoji polského vojenského letectví v raném poválečném období. Ale jak jsem již uvedl výše, licenčně vyráběné stroje trpěli špatnou kvalitou.
Sovětský svaz – provozní služba
Dalším významným zahraničním uživatelem byly Soviet Air Forces, které převzaly Balilly ještě v letech 1918–1920. Tyto stroje sloužily v počátečních letech existence sovětského letectva v různých výcvikových i operačních útvarech, zejména v západních vojenských okruzích a leteckých skupinách jmenovitě určených pro dohled nad hranicemi a podporu pozemních operací. Sovětské záznamy ukazují, že Balilly byly používány až do poloviny 20. let, přičemž působily především tam, kde jejich technické parametry byly stále dostatečné pro úkoly plánované během pomalého vývoje domácí výroby.
Propagační snahy v Americe
Významnou součástí poválečné strategie společnosti Ansaldo byla snaha o exportní prodej Balilly na jiné kontinenty, zejména do Spojených států amerických, kde existoval rozvíjející se letecký průmysl a armádní zájem o moderní stíhací typy. Italský výrobce proto uskutečnil na přelomu let 1918–1919 propagační kampaň v USA, jež zahrnovala úmysl prezentovat Balillu u americké armádní veřejnosti a vojenských komisí. Ansaldo přihlásil Balillu k přijetí do zkoušek u U.S. Army Air Service, podtrhujíc jeho vysokou maximální rychlost, robustní konstrukci a spolehlivý motor SPA 6A jako přednosti, které by mohly zaujmout americké piloty. Balilly byly navrženy tak, aby nabízely dlouhý dolet a schopnost operací nad frontem, což mělo být atraktivní pro armádní plánovače uvažující o rozšíření stíhacího potenciálu. Zveřejněné reklamní materiály a vojenské prezentace zdůrazňovaly i úspěchy polských i sovětských jednotek s Balillou, a to jako důkaz univerzálního uplatnění stroje v různých klimatických i operačních podmínkách. Ansaldo rovněž propagoval nízké nároky na údržbu a jednoduchou konstrukci, která měla zajistit nižší provozní náklady – argument často používán v obchodních jednáních s americkými logistickými úřady. Přesto se tyto snažení v USA příliš neujaly; americké letectvo si již během války zvyklo na francouzské typy licenčně vyráběné u domácích výrobců a po válce preferovalo vlastní projekty nové generace, jako byly typy Curtiss JN-4 „Jenny“, a později Boeing PW-9 a Bristol F.2B v licencích. Balilla ve výkonových parametrech sice obstál, avšak koncepčně i výkonnostně již začal zaostávat za nejnovějšími vývoji, a tak nezískal objednávku do amerických ozbrojených sil.
Technická specifikace – ANSALDO A.1 BALILLA
První vzlet: březen 1917
Posádka: 1
Délka: 6,84 m
Výška: 2,53 m
Rozpětí křídel horní: 7,68 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 21,2 m2
Prázdná hmotnost: 640 kg
Vzletová hmotnost: 885 kg
Pohonná jednotka: 1x motor SPA 6A pístový
Výkon pohonné jednotky: 164 kW (220 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 220 km/h
Dolet: 660 km
Dostup: 5.000 m
Doba výstupu: 2,7 m/s
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Vockers ráže 7,62 mm
Postaveno strojů: cca 250 ks, 57 ks licence Lublin
Hodnocení
Ansaldo A.1 Balilla představoval významný milník v dějinách italského vojenského letectví, neboť šlo o první domácí stíhací letoun vyráběný ve větší sérii během První světové války. Konstrukčně byl robustní, rychlý a měl dobrý dolet, což odpovídalo požadavkům na obranné a přepadové úkoly nad vlastním územím. Jeho výkon s motorem SPA 6A byl na rok 1917–1918 konkurenceschopný, zejména pokud šlo o maximální rychlost v horizontálním letu. Na druhé straně však Balilla zaostával v obratnosti, což bylo v manévrovém boji klíčové. Italští piloti často upozorňovali, že stroj je méně „živý“ v prudkých zatáčkách než francouzské SPADy či některé lehčí typy, a vyžaduje zkušenější pilotáž. Do frontové služby vstoupil navíc poměrně pozdě, takže jeho bojový přínos během války byl omezený. Význam Balilly proto nelze hodnotit pouze podle počtu sestřelů či bojových úspěchů. Její skutečný přínos spočíval v posílení technologické a výrobní samostatnosti italského průmyslu. Export do Polska a Sovětského Ruska dokládá, že šlo o konstrukci dostatečně kvalitní, aby obstála i v meziválečných konfliktech. Přesto rychlý vývoj stíhací techniky počátkem 20. let znamenal, že Balilla byla poměrně brzy překonána modernějšími typy. Celkově tak představuje solidní, technicky vyzrálý, avšak nikoli výjimečný stíhací letoun své doby, jehož historický význam převyšuje jeho bojové výsledky.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
