Portugalský křižník Adamastor

[jarl]

Křižník Adamastor

aneb

Bájný obr v portugalských službách

Díl první

Portugalské válečné námořnictvo bylo založeno počátkem 14. století králem Dinisem I. což znamená že se může pyšnit úctyhodnou tradicí sahající přes 700 let do minulosti. Největšímu rozkvětu se těšilo v 15. a 16. století, kdy následovníci legendárního prince Jindřicha Mořeplavce vytvořili obrovskou koloniální říši rozprostírající se od severní Afriky až na Dálný východ, ale už v 18. věku je postihl citelný úpadek znásobený později vyhlášením brazilské nezávislosti a na ní navazující portugalskou občanskou válkou. Proto v době kdy mořím a oceánům vládly parou poháněné obrněnce, stále ještě převážně zemědělská a na poměry západní Evropy zoufale chudá země provozovala pouze skromnou flotu.

Podstatu tehdejší portugalské námořní strategie definoval João de Andrade Corvo zastávající v sedmdesátých letech 19. století současně post ministra zahraničí a námořnictví, jenž se na mezinárodní scéně tradičně spoléhal zejména na spolupráci s Velkou Británií, ale i s USA a dobré vztahy hodlal udržovat i se sousedním Španělskem. Podle jeho záměrů se námořnictvo v součinnosti s armádou mělo v Evropě soustředit na obranu strategicky důležitého ústí řeky Tejo, kterou by kromě válečných lodí zajišťovaly i pobřežní baterie, zatímco v koloniích se počítalo s nasazením dělových člunů.

Obrněnec Vasco da Gama v původní podobě

Základ portugalského válečného loďstva proto ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let představoval pobřežní obrněnec VASCO DA GAMA, tři prastaré šroubové korvety třídy BARTOLOMEU DIAS, několik parních šalup, třináct dělových člunů rozličného stáří a čtyři relativně moderní torpédovky. Slabé bylo i civilní loďstvo spoléhající zejména na menší plachetnice, tudíž lodí s parní propulzí se pod portugalskou obchodní vlajkou plavilo věru pomálu.

To nepostačovalo ani k obraně mateřské země s Azorskými ostrovy a Madeirou, nemluvě o vzdálených koloniích. A přitom pokud se nejzápadnější země Evropy těšila na mezinárodní scéně jakéstakés vážnosti, bylo to kvůli její koloniální říši zahrnující Kapverdské ostrovy, Portugalskou Guineu (dnešní Guinea-Bissau), ostrovy Svatý Tomáš a Princův ostrov u pobřeží Guinejského zálivu, Portugalskou západní Afriku (Angolu), Portugalskou východní Afriku (Mosambik), Portugalskou Indii (enklávy Dijú, Goa a Daman), Východní Timor a čínské Macao.

Její jádro leželo na jižní polovině Afriky, kde se pokoušely uchytit i nastupující koloniální mocnosti Belgie a Německo. A protože portugalské nároky na zdejší teritoria vycházely spíše z vágního práva objevitele, než z reálné kontroly, nezbylo Lisabonu nic jiného než se s jejich expanzí v oblasti řeky Kongo či na jih od Portugalské západní Afriky smířit. Jako vážnější hrozba se však ukázali Britové, kteří dříve na mezinárodní scéně vystupovali jako obhájci Lisabonu, ale nyní se jejich zájmy zkřížily, jelikož Whitehall si nárokoval hned několik portugalských teritorií, i když mezinárodní arbitráž nakonec jak ostrov Bolama (poznámka č. 1), tak zátoku Delagoa (2) přiřkla Portugalsku.

Takzvaná růžová mapa zobrazující území nárokované Portugalci

Přesto se v Lisabonu našly vlivné osobnosti prosazující další expanzi do nitra Afriky mající za cíl propojit dnešní Angolu s Mosambikem, tudíž v sedmdesátých a osmdesátých letech do této málo probádané oblasti zamířilo několik expedic, přičemž největší úsilí v tomto směru projevil Serpa Pinto (od. r. 1888 guvernér Portugalské východní Afriky, který zde dokonce vyměřoval trasu pro plánovanou železnici mající propojit přístav Quelimane s jezerem Njasa (dnešní Malawi). Vrcholem těchto snah se stalo zveřejnění tzv. růžové mapy spojující obrovská území ve střední a jižní Africe v jeden celek ovládaný Portugalci, kteréžto věru neskromné nároky v r. 1886 předběžně uznaly Francie a Německo.

Do tohoto prostoru ovšem čile expandovala zejména společnost British South Africa Company vlastněná Cecilem Rhodesem, pročež netrvalo dlouho a mezi Portugalci a Brity vypukly šarvátky o svrchovanost nad tímto teritoriem, načež Londýn ztratil trpělivost a rozhodl se dotěrným konkurentům ukázat kde je v koncertu velmocí jejich místo. Britský kabinet vedený lordem Salisburym předal prostřednictví svého vyslance 11. ledna 1890 portugalské vládě ultimátum nekompromisně požadující stažení Serpy Pinta a jeho mužů ze sporných oblastí, přičemž v případě neuposlechnutí mělo následovat nejenom přerušení diplomatických styků, ale i obsazení Kapverdských ostrovů, Madeiry a přístavu Lourenço Marques v Portugalské východní Africe. Současně bylo Lisabonu dáno na vědomí, že ke Kapverdám a Portugalské východní Africe míří britské válečné lodě a ENCHANTRESS bude ve španělském Vigu očekávat odpověď, na kterou Britové stanovili ponižujících 24 hodin.

Portugalský cestovatel Serpa Pinto

Vzhledem k tomu, že Portugalsko považovalo Velkou Británii už od uzavření Windsorské smlouvy (3) podepsané r. 1336 za svého blízkého spojence, bylo ultimátum vnímáno jako zrada, a jeho přijetí vedlo k pádu vlády a oslabení pozice nepopulárního krále Karla I, jenž sice na protest proti ultimátu vrátil britské královně Viktoriin řád, ale to k utišení rozhořčených poddaných nestačilo, takže už v lednu 1891 republikáni vyvolali první protimonarchistické povstání. Dodejme, že téhož roku zkomponoval hudební skladatel Alfredo Keil píseň „A Portuguesa“ (současnou státní hymnu), jejíž původní refrén vyzýval pravověrné vlastence k boji s proradným Albionem:

„Do zbraně, do zbraně!
Na zemi, na moři!
Do zbraně, do zbraně!
Bojovat za naši vlast!
Proti Britům, jít pochodovat!“

Briskně přijaté ultimátum demonstrovalo v plné nahotě slabost portugalské floty, takže se prioritou nové vlády stalo její posílení. Královský dekret z 20. března 1890 stvrdil na místní poměry mimořádně ambiciózní námořní program, který měl Portugalsku zajistit obranu metropole i koloniální říše, takže kromě množství torpédových plavidel a dělových člunů zahrnoval i čtyři pobřežní obrněnce a deset křižníků. Nás vzhledem k tématu článku zajímají především křižníky, které měly dosahovat výtlaku 3400-4500 tun a rychlosti nejméně 20 uzlů, přičemž byly určené především pro službu v koloniích.

Tento dobře vyvážený program měl pokořené zemi v krátké době obstarat bojeschopné loďstvo, ale vyžadoval takové množství peněžních prostředků, jaké by se pravděpodobně nepodařilo zajistit ani v poklidných časech, které ovšem skončily přijetím onoho ultimáta. V následujících dvaceti letech zemí zmítaly nejrůznější protimonarchistické vzpoury, demonstrace a stávky, což rozvrátilo zdejší ekonomiku a vyvolalo masivní emigraci. Není proto divu, že už v r. 1892 zdejší bankovní sektor zkolaboval a Portugalsku chyběly prostředky pro splácení zahraničních půjček, takže mu bezprostředně hrozil nejenom státní bankrot, ale i intervence věřitelských zemí jako Francie, Velké Británie a Belgie.

Předávací listina Adamastoru válečnému námořnictvu

K tomu sice nakonec nedošlo, ale neutěšená finanční situace onen námořní plán pohřbila ještě dříve než se mohl rozběhnout, takže se loďstvo v první polovině devadesátých let dočkalo, toliko několika dělových člunů. Tehdy se však ukázalo, že v „Lusovcích“ navzdory faktu, že zdejší negramotnost dosahovala z pohledu středoevropana neuvěřitelných 76 %, stále dříme duch, jenž je v 15. století hnal až daleko za zlopověstný mys Bojador do končin, kam se před nimi nikdo neodvážil, a který ve stejnojmenném díle opěvoval velký básník Luís de Camões.

Prakticky ihned poté co podmínkami onoho ultimáta rozlícený dav vytloukl okenní tabulky v budově britské legace, vzniklo z iniciativy posluchačů Námořní akademie 23. ledna 1890 občanské sdružení Grande Comissão da Subscricão Nacional Pró-Marinha de Guerra (Velká národní komise pro podporu válečného námořnictva) mající za cíl uspořádat veřejnou sbírku na stavbu nových válečných lodí. Proto Portugalci během následujících osmi let střádali penízek po penízku a výsledkem byla suma čítající 538 626 406 reálů. Dodejme že tento způsob financování stavby válečných lodí byl v období před první světovou válkou relativně běžný (4) a uchylovaly se k němu především menší a chudší státy. Přísně vzato se v přepočtu jednalo pouze o přibližně 538 000 dolarů, ale v ani ne 5milionovém, a i ve srovnání se španělskými sousedy, chudém národě, se prostě více peněz vybrat nepodařilo.

Už před koncem sbírky bylo rozhodnuto, že asi 2/3 této sumy (v přepočtu přibližně 80 000 liber šterlinků) budou použity na nákup křižníku nesoucího zvláštní jméno ADAMASTOR podle mýtického zlovolného obra střežícího v Camõesových nesmrtelných „Lusovcích“ nejjižnější výspu Afriky, jenž v podstatě ztělesňoval nepřátelské přírodní síly, které Portugalci zdolali během nejslavnější kapitoly svých dějin. Ještě než se s touto lodí seznámíme blíže, zasaďme její stavbu do historického kontextu, jelikož se nejednalo o ojedinělou akvizici, neboť peníze z Velké národní sbírky byly přidány k financím uvolněným k posílení válečného námořnictva ze státního rozpočtu.

Podobizna boha Adamastora umístěná na přídi stejnojmenného křižníku

Již v polovině devadesátých let se vedly diskuse o nejúčelnějším využití těchto prostředků, přičemž nechyběly hlasy, že marína by při obraně hlavního města a ústí řeky Tejo měla vsadit na v porovnání s hladinovými jednotkami nepoměrně lacinější ponorky. K tomu nakonec nedošlo, a ve srovnání se svým předchůdcem minimalistický plán prosazovaný ministrem námořnictva a kolonií Jacintou Cândidou da Silvou (5), hodlal obranu Lisabonu a zámořských domén zajistit tradičním způsobem.

Na jeho nouzový námořní program přijatý 21. května 1896, a mající za cíl nahradit beznadějně zastaralé jednotky, bylo vyčleněno 2 800 000 000 reálů, či 2800 contos, ve kterých tou dobou Portugalci uváděli větší peněžní obnosy. Ten zahrnoval čtyři křižníky a remorkér BÉRRIO, přičemž počítal i s rozsáhlou francouzskou pomocí při modernizaci námořního arsenálu v Lisabonu, a na rozdíl od svých přespříliš ambiciózních předchůdců a následovníků, se jej podařilo v krátké době realizovat. Většina těchto křižníků byla menšího typu a primárně měla sloužit v koloniích, přičemž se jejich předlohou stal právě ADAMASTOR.

Ministr námořnictva a kolonií Jacinto Cândidou da Silva

Nejlepší renomé při stavbě nejenom křižníků, ale vlastně všech kategorií válečných lodí, měla bezpochyby Velká Británie, ale protože v případě opětovného zhoršení vztahů mezi Londýnem a Lisabonem, by následovalo zabavení rozestavěné lodě, Portugalci preferovali jiného dodavatele. Proto tuto zakázku nakonec díky nejnižší ceně získala menší italská loděnice Cantiere navale fratelli Orlando v Livornu vlastněná bratry Orlandovými, která pro italské válečné námořnictvo postavila kupř. obrovský barbetový obrněnec LEPANTO.

[jarl]

Smlouvu za portugalskou stranu podepsali zástupci Velké národní sbírky, načež 1. ledna 1895 došlo k založení kýlu a slavnostní spuštění na vodu proběhlo za účasti řady portugalských osobností i italských námořních důstojníků 12. července 1896. Portugalci si ADAMASTOR přebrali 3. srpna 1897, pročež novotou zářící křižník následně pod vedením námořního kapitána Franciska Joaquima Ferreiry do Amaral opustil 4. srpna Livorno a o tři dny později jej v Lisabonu přivítaly davy lidí rozprostírající se na obou březích řeky Tejo a freneticky zdravící novou akvizici zdejší floty. Na jeho palubu se téhož dne dostavili členové vedení Velké národní komise pro podporu válečného námořnictva a ministr námořnictva Henrique de Barros Gomes, i když oficiálně byl portugalskému námořnictvu předán až 15. srpna, načež odplul do Porta kde jej čekalo další slavnostní uvítání.

Jednalo se elegantní jednotku dlouhou (dle José Ferreiry dos Santose) mezi svislicemi 75,20 m, kdežto maximální délka byla 81 m. Šířku ADAMASTORU naměřili 10,2 m a ponor dosahoval hodnoty 4,65 m, přičemž standartní výtlak činil 1757 metrických tun, zatímco plný 1933 tun. Jako konstrukční materiál byla použita Siemens-Martinská ocel a síla obšívky dosahovala 10,25 až 14 mm. A protože křižník měl primárně působit v tropických oblastech, byl trup pod čarou ponoru obložen dřevem a mědí na ochranu proti obrostu. Předo a zadolodí byly oproti středolodí mírně vyvýšené, a příď pod čarou ponoru přecházela v tehdy obvyklý kloun. Nejnápadnější prvek představovaly dva bojové stěžně opatřené marsy, ráhny a 400mm reflektory, a stejný počet komínů s mírným zadním náklonem.

Spouštění křižníku Adamastor na vodu

Mezi předním stěžněm a prvním komínem se tyčila relativně malá nástavba s velitelským stanovištěm a ve středolodí viselo na davitech šest lodních člunů, přičemž jeden byl osazen pomocným parním strojem. Portugalské lodě na přelomu 19. a 20. století měly černě natřené trupy (při službě v tropech dostaly světlý nátěr), zatímco komíny a stěžně zářily do dály zlatou barvou, přičemž příslušnost křižníku k válečnému námořnictvu prozrazoval státní znak na přídi, kterou zdobila i hlava jeho neoficiálního patrona - obra Adamastora.

Výzbroj byla přiměřená lodi této velikosti a její základ tvořila dvojice otočných manuálně ovládaných kanónů ráže 150 mm (ve skutečnosti 149,1 mm) o délce hlavně 27 ráží označovaných v portugalském námořnictvu jako vzor K.15/30. Dodala je německá zbrojovka Krupp a měly sloužit k boji s jednotkami podobné kategorie jako ADAMASTOR. Jejich maximální elevace dosahovala 13° a používaly se granáty dvou typů, přičemž průbojné vážily 39 kg a trhavé 40,4 kg. Úsťová rychlost protipancéřového projektilu byla 480 m/s a dostřel kvůli malé délce hlavně nepřesahoval 5700 m. Vzhledem k tomu, že tento typ děl ještě používal oddělené střely a výmetné nálože, nejednalo se rychlopalné zbraně, pročež kadence činila jenom 2-3 výstřely za minutu. To byl citelný handicap, a Portugalci si této slabiny byli vědomi, tudíž jejich další křižníky už dostaly rychlopalné kanóny o délce hlavně 45 ráží, u nichž rychlost palby narostla na 4-5 rány za minutu a dostřel činil 9800 m.

I vedlejší výzbroj pocházela od Kruppa. Jednalo se o čtyři 105mm kanóny označované jako model K.10.5/40, jejichž faktická délka hlavně odpovídala 37,4 ráží. Osazené byly v bočních sponsonech poblíž lodních stěžňů a sloužily jak k boji s většími jednotkami typu křižníků či dělových člunů, tak k odrážení útoků torpédových plavidel, a samozřejmě je bylo možné obrátit i proti pozemním cílům. Granáty dosahovaly hmotnosti 18,2 kg, úsťovou rychlost naměřili 715 m/s a dostřel při maximální 30stupňové elevaci činil 11 900 m. To znamená, že se boční salva skládala ze dvou párů děl ráže 150 a 105 mm, a její hmotnost dosahovala 114,4 kg.

Křižník Adamastor

Dále se výzbroj ADAMASTORU skládala z lehkých děl několika typů a ráží. Konkrétně šlo o čtveřici děl ráže 65 mm systému Hotchkis umístěných v menších bočních sponsonech ve středolodí a dvojici revolverových kanónků ráže 37 mm od téhož výrobce osazených na křídlech velitelského můstku, a dva 6,5mm Nordenfeltovy kulomety na marsech. První z uvedených zbraní střílely projektily vážící 4,2 kg a kadence dosahovala 15 výstřelů za minutu, kdežto druhé používaly 0,5kg projektily, jichž mohly na nepřítele za minutu vychrlit 25 kusů. Primárně sloužily k odrážení ataků hbitých torpédovek a torpédoborců, ale vzhledem k tomu, že portugalské křižníky měly sloužit především v odlehlých koloniích, počítalo se s nimi i v boji s piráty, stejně jako k nasazení proti vzbouřenému domorodému obyvatelstvu. Kromě toho nesl křižník i množství ručních zbraní, které námořníci používali během strážní služby, a v případě potřeby mohla posádka vytvořit desantní oddíly, ke kterémužto účelu bylo ve zbrojnici zamknuto 120 pušek a 40 revolverů.

Konstruktéři do projektu neopomněli zakomponovat i tři nadhladinové vrhače torpéd, přičemž jeden pevný osadili na přídi a pro dva otočné aparáty se našlo místo na bocích na úrovni zadního stěžně. Jednalo se o Whiteheadova torpéda (loď jich přepravovala šest kusů) o průměru 356 mm, jejichž rychlost byla 21,5 uzlů, ale účinný dosah nepřesahoval 500 m. To byly v té době obvyklé parametry, které je předurčovaly k nasazení především na rychlých torpédovkách a torpédoborcích, ale pro použití na relativně pomalých portugalských křižnících se příliš nehodily, i když za specifických podmínek při obraně kupř. ústí řek v afrických koloniích, s nimi jejich majitelé mohli dosáhnout úspěchu.

Vzhledem ke své velikosti dostal ADAMASTOR jenom slabou pancéřovou ochranu. Její základ představovala paluba z pancéřových desek o síle 30 mm, která měla lichoběžníkový průřez, ale protože se táhla jenom nad středolodím, kryla pouze strojovny, kotelny a muniční sklady, takže zbytek trupu pancéřování postrádal. Tento nedostatek zmírňovalo dvojité lodní dno, a podélné a příčné vodotěsné přepážky členící podpalubí na 23 oddílů a uhelné bunkry umístěné podél lodních boků. V případě průrazu trupu pod čarou ponoru mohla vodu z podpalubí odstraňovat dvě hlavní čerpadla schopná za hodinu odčerpat 500 tun vody, a dvě pomocná s pětinovým výkonem.

Obsluha 105mm děla na Adamastoru

Kromě toho velitelskou věž kryly 63mm pancíře a dělostřelce před střepinami a lehkými projektily chránily pancéřové štíty o tloušťce rovněž 63 mm. Systém pasivní záštity v této okleštěné podobě snad mohl krátkodobě odolávat palbě z děl ráže do 127 mm, ale protože křižníky běžné velikosti často nesly zbraně většího kalibru, každý zásah do prostoru strojoven, kotelen, či muničních skladů pro loď představoval smrtelnou hrozbu.

Pohonná jednotka italské provenience sestávala ze dvou vertikálních trojčinných parních strojů osazených ve dvou strojovnách oddělených vodotěsnou přepážkou, jejichž výkon se prostřednictvím hřídelí převáděl na dvě trojlisté lodní vrtule o průměru 3,34 m, přičemž páru vyráběly čtyři válcové kotle (plus jeden pomocný) se třemi topeništi s pracovním tlakem 10,9 atmosfér. Kontrahovaný výkon za přirozeného tahu činil 3000 koňských sil, což mělo křižníku při 115 otáčkách za minutu udělit rychlost 16 uzlů, jenomže při oficiálních zkouškách dosáhl ADAMASTOR se smluvním výkonem strojů rychlosti 17,2 uzlů a s nuceným tahem stoupl výkon na 4030 koní, což při 133,5 otáčkách za minutu postačovala k překročení rychlosti 18 uzlů. Protože konstruktéři vybavili křižník i kormidelní ploutví o velké ploše a dvojicí lodních vrtulí, ukázal se jako velmi obratná loď, což se pro službu v koloniích s četnými pobřežními mělčinami, ostrůvky a ústí řek ukázalo jako nepopiratelná výhoda, stejně jako malý ponor.

Dosažená rychlost byla na standartní křižník z přelomu 19. a 20. století bezpochyby nedostatečná, ale při koloniální službě nemusel tento nedostatek příliš vadit. Jelikož zadavatelé požadovali velký akční rádius, do uhelných bunkrů ADAMASTORU bylo možné vměstnat 420 tun paliva, což představovalo přes 20 % plného výtlaku, a lodní tanky obsahovaly 20 tun sladké vody. Protože se stroje a kotle od firmy bratří Orlandů ukázaly nejenom jako provozně spolehlivé, nýbrž i úsporné, mohl se ADAMASTOR plavit tři týdny bez nutnosti doplnit palivo, neboť jeho doplavba při ekonomické 10uzlové rychlosti dosahovala dobrých 4600 mil (6). Elektřinu pro lodní síť o napětí 65 voltů vyráběla dvě dynama poháněná pomocnými parními stroji, přičemž elektřina sloužila mj. k provozu výkonného ventilačního systému udržujícího i za pobytu v tropických oblastech přijatelnou teplotu nejenom v ubytovacích prostorách, nýbrž i např. v lodních magacínech, a samozřejmě i k osvětlení celého podpalubí.

Rozložení lodních strojů a kotlů

Tedy alespoň na počátku jeho dlouhé kariéry, neboť v r. 1916 si doktor Manso Preto povzdechl, že kdyby tušil, že se původně krátkodobá mise popisovaného křižníku v dnešním Mosambiku změní v dlouhodobý pobyt, učinil by všechno proto, aby byla tímto úkolem pověřena jiná loď, jelikož ADAMASTOR byl z jeho pohledu k pobytu v tropech nevhodný. Konkrétně si stěžoval, že ventilační systém funguje v podstatě jenom v kajutách velitele a prvního důstojníka, a nevhodné umístění lodních toalet poblíž kajut důstojníků způsobuje v těchto prostorách nesnesitelný zápach, přičemž kvůli nefunkčnímu chladícímu systému průměrná teplota ve strojním oddělení převyšuje 45° Celsia.

Posádku zpočátku tvořilo 16 důstojníků, 36 poddůstojníků a 163 mužů. V souladu se staletými tradicemi byly obytné prostory důstojníků na zádi, zatímco pro poddůstojníky a prosté námořníky se našlo místo v předolodí. Velitel měl k dispozici luxusní apartmá s ložnicí, pracovnou a koupelnou, přičemž důstojnická jídelna zabírala značnou část zadolodí, zatímco mužstvo si své hamaky zavěšovalo na ubytovací palubě. Během dlouhé kariéry sloužila na ADAMASTORU řada význačných osobností zdejší maríny, ale patrně největší proslulosti dosáhli José Botelho da Carvalho Araújo, jenž jako velitel hlídkové lodě AUGUSTO DE CASTILHO na samém sklonku první světové války hrdinně padl při souboji s německým podmořským křižníkem U-139, a pozdější portugalský prezident João do Canto e Castro .

Portugalské námořnictvo zařazením ADAMASTORU konečně získalo moderní jednotku, která svými technickými parametry sice spíše odpovídala jakémusi hybridu mezi dělovým člunem a chráněným křižníkem, ale vzhledem k tomu, že řada slabších námořnictev provozovala křižníky podobných či ještě menších rozměrů (7), nebudeme jeho příslušnost k této lodní kategorii zpochybňovat. Každopádně se malý, relativně slabě vyzbrojený a na křižník pomalý ADAMASTOR, k plnění bojových úkolů připisovaných křižníkům ve větších flotách (ochrana vlastního a narušování nepřátelského námořního obchodu, průzkum a doprovod torpédoborců) příliš nehodil.

Ale vzhledem k tomu, že byl - jak už bylo několikrát řečeno - určen primárně pro službu v zámořských državách, jeho očekávané úkoly zahrnovaly hlavně obranu kolonií, stíhaní pirátů a podloudníků, potlačování povstání domorodců a v neposlední řadě reprezentaci portugalské vlajky v zahraničí, nelze na jeho parametry nahlížet touto optikou. Portugalci zkrátka požadovali technicky spolehlivou a co se provozních nákladů týče nenáročnou jednotku s velkou doplavbou, a tyto specifikace italský projekt bezezbytku splňoval. Loděnice bratří Orlandů tedy odvedla dobrou práci, o čemž svědčí skutečnost, že ADAMASTOR bez vážnějších následků přečkal ztroskotání a majitelům dobře sloužil přes třicet let.

Velitelská kajuta na Adamastoru

I přes dobré reference zakázku na další dva podobné křižníky nezískal podnik bratří Orlandů, nýbrž francouzská loděnice Normand, a z pohledu reprospektivy můžeme konstatovat, že se nejednalo o dobrou volbu. Tato loděnice proslula především jako dodavatel torpédových plavidel a snad právě proto SÃO RAFAEL a SÃO GABRIEL na rychlostních testech zklamaly na celé čáře, a ať její technici po dlouhé měsíce zkoušeli co zkoušeli, pohonné jednotky osazené na francouzských „andělech“ ze sebe místo kontrahovaných 17,5 uzlů, „vymáčkly“ sotva 15 uzlů, takže zhotovitel nakonec raději zaplatil pokutu přesahující milion franků a v r. 1899 je předal majiteli. To znamená, že odběratelé získali s úžasnou slevou dvě nové jednotky, které však svými parametry opravdu připomínaly vice dělový člun s pancéřovou palubou, než chráněný křižník. Přesto Portugalci v letech 1899-1901 ve zrekonstruovaném lisabonském námořním arsenálu podle francouzských plánů postavili další podobný křižník pojmenovaný po své královské patronce RAINHA DONA AMÉLIA.

Jak již zaznělo výše, tyto menší křižníky si majitelé pořizovali primárně pro službu v zámoří, ale to neznamená, že by zanedbávali obranu metropole. S tímto záměrem si u Armstronga v r. 1897 objednali podstatně větší (8) chráněný křižník pojmenovaný DOM CARLOS I na počest vládnoucího krále Karla I. a zařazený do služby o rok později. Ani touto akvizicí však posilování zdejší floty neskončilo, neboť Portugalci se rozhodli investovat pro ně nemalou sumu 132 000 liber šterlinků do důkladné modernizace obrněnce VASCO DA GAMA, a vlastními silami renovovat několik dělových člunů. Modernizaci obrněnce v letech 1901-1903 provedla nám již dobře známá loděnice Orlando, kde loď mj. dostala nové stroje a kotle, pancíře i výzbroj, načež byla oficiálně překlasifikována na pancéřový křižník, i když svými parametry (9) se stále jednalo spíše o pobřežní obrněnec.

Kromě toho v r. 1904 námořní arsenál v Lisabonu dokončil na svou dobu velký torpédoborec (10) TEJO oficiálně klasifikovaný jako torpédový křižník, čímž však byla obroda zdejší floty skončena. To znamená že se portugalské válečné námořnictvo během pouhých sedmi let dočkalo pěti nových křižníků, zgruntu přestavěného pobřežního obrněnce a jednoho torpédoborce, čímž se ze sbírky muzeálních lodí proměnilo v sice stále skromné, ale relativně moderní loďstvo schopné splnit alespoň základní úkoly při obraně mateřské země a zámořských území.

Nutnost udržovat bojeschopnou flotu krátce předtím podtrhla americko-španělská válka, ve které Američané ve dvou větších námořních střetech rozdrtili své protivníky, načež Španělé přišli o všechny kolonie jak v Karibiku, tak v Tichomoří. To pro Portugalce představovalo varovaní, protože jejich africké državy se tou dobou ocitly v hledáčku Německa, které rychle budovalo silné válečné loďstvo. Proto v Lisabonu uvítali obnovení Windsorské smlouvy, k čemuž Londýn v předvečer Druhé búrské války přiměla snaha zajistit si v tomto očekávaném měření sil jeho podporu.

Dokončený Adamastor v Livornu

A protože Portugalsko tehdy na mezinárodních peněžních trzích usilovalo o úvěr ve výši 8 milionů liber, je logické, že se obrátilo na svého staronového spojence. Jenomže Britové ve snaze zajistit si před válkou s Bůry německou neutralitu, uzavřeli s Berlínem dohodu, že na jakékoliv půjče Portugalsku, bude participovat i Německo (a naopak), což pro Portugalsko nevěstilo nic dobrého. V případě neschopnosti hradit nasmlouvané splátky, se totiž měl úvěr hradit z výnosů celních poplatků vybraných na Timoru a portugalských koloniích jižně od rovníku, kteréžto oblasti si za tímto účelem preventivně rozparcelovali jeho věřitelé.

To už bylo samo o sobě na pováženou a to Portugalci ještě netušili, že Británie a Německo mezi sebou uzavřely tajnou dohodu, že pokud bude dlužník, ať už z finančních či jiných příčin, donucen nabídnout některou z výše zmíněných kolonií k prodeji jednomu z věřitelů, druhý tomu nebude bránit bez ohledu na jejich vzájemnou dohodu o rozdělení celních poplatků. Na obranu Albionu je ovšem nutné uvést, že jeho představitelé Portugalcům přijetí tohoto úvěru rozmlouvali, a když jejich varování nepadlo na úrodnou půdu, v následujících letech se tajnými dotacemi starali, aby tato situace nemohla nastat.

Důvodů pro další posílení portugalské floty se tedy našlo víc než dost, ale zemi počátkem 20. století postihla další finanční krize, které padly za oběť tři malé křižníky, jež měl opět postavit lisabonský arsenál, takže se námořnictvo v následujících letech žádných větší posil nedočkalo, a lodě získané v rámci da Silvova námořního programu představovaly základ zdejší válečné flotily i v těchto stále nejistějších časech.

Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 75,2 m, maximální 81 m.
Šířka: 10,2 m.
Ponor: 4,65 m.
Výtlak: standartní 1757 metrických tun, plný 1933 tun.
Výzbroj: 2 x 150 mm; 4 x 105 mm, 4 x 65 mm, 2 x 37 mm, 2 x kulomet a 3 x torpédomet.
Pancéřování: paluba 30 mm, velitelská věž 63 mm, štíty děl 63 mm.
Rychlost: 17,2 uzlů při výkonu strojů 3000 koní, při posíleném tahu přes 18 uzlů při výkonu 4030 koní.
Posádka: 215 osob.

Pokračování zde: viewtopic.php?f=368&t=11441

Poznámky:
(1)Bolama je součástí Bissagoského souostroví ležícího u pobřeží Guinee-Bissau a o jeho setrvání v portugalské moci rozhodla v r. 1870 arbitráž amerického prezidenta Granta.
(2)Záliv Delagoa leží v jižní části Mosambiku poblíž hlavního města Maputo a Portugalsku jej v r. 1875 přiřkl francouzský prezident Mac Mahon.
(3)Windsorská smlouva je nejstarší stále platnou obranou aliancí na světě a v praxi se uplatnila např. během Napoleonských válek, kdy se Portugalsko postavilo na stranu Británie, která se po obsazení země Francouzi postarala o evakuaci královského dvora do Brazílie a později bojovala po boku Portugalska za obnovení jeho státnosti.
(4)Japonské domácnosti i firmy pomáhaly financovat námořní program pro válku s Ruskem, Peru takto získalo peníze na stavbu dvou předzvědných křižníků třídy ALMIRANTE GRAU, koupě řeckého pancéřového křižníku GEORGIOS AVEROF byla částečně financovaná z daru, jenž tamějšímu námořnictvu odkázal stejnojmenný milionář, švédský pobřežní obrněnec SVERIGE byl postaven za peníze z veřejné sbírky, a konečně rozvoj tureckého námořnictva před první světovou válkou umožnily prostředky získané díky úsilí tamějšího Námořního spolku.
(5)Na jeho počest byla v sedmdesátých letech 20. století pojmenovaná korveta třídy JOAO COUTINHO vyřazená ze služby teprve v r. 2018.
(6)Podle některých zdrojů dokonce přes 8000 mil, ale to se jeví jako přemrštěné číslo.
(7)Např. dánské křižníky tříd VALKYRIA a GEISER, argentinský PATAGONIA či rumunský ELIZABETA.
(8)Standartní výtlak 4186 tun, výzbroj 4 děla ráže 152 mm a 8 ráže 120 mm, rychlost 22 uzlů.
(9)Výtlak 2952 tun, výzbroj dva kanóny ráže 203 mm a jeden 152mm, rychlost 15,5 uzlů, boční pancíře 250-100 mm, barbety 200 mm.
(10)Výtlak 522 tun, výzbroj dva torpédomety, jedno 100mm a jedno 65mm dělo, rychlost 25 uzlů.


Použité zdroje:
Alves Lopes J. C.: Portugal e o Bloqueio Naval na Grande Guerra: Uma lição aprendida e esquecida.
Bonito Courela G. F.: Portugal na Grande Guerra. A Marinha em Moçambique. Alfeite 2015.
Ferreira dos Santos J.: Navios da Armada Portuguesa na Grande Guerra. Vydalo nakladatelství Academia de Marinha 2008. Dostupné online https://academia.marinha.pt/pt/edicoes/ ... ressed.pdf
Gogin I.: Fighting ships of Word war one; Volume II; Peru-Yugoslavia. Vydala Navypedia 2022.
Klíma J.: Pod němekou vlajkou; Příběh jedné koloniální říše. Vydalo nakladatelství Libri 2005.
Klíma J.: Dějiny Portugalska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1999.
Kolektiv autorů: HISTÓRIA DA MARINHA PORTUGUESA; VIAGENS E OPERAÇÕES NAVAIS (1824 – 1974). Vydalo nakladatelství Academia de Marinha 2020.
Kolektiv autorů: Roteiros 2018 č. 12.
Kolektiv autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Londýn 1979.
Kolektiv autorů: Memórias 2016 volume XLVI. Vydalo nakladatelství Academia de Marinha 2016.
Каторин Ю.: Крейсеры часть 1. Petrohrad 2008.
Лисицын Ф.: Крейсера Первой Мировой; уникальная энциклопедия. Vydala nakladateltví Яуза a Эксмо 2015.
Leiria Pinto J. L.: Cruzador Adamastor dostupné online http://www.portugalgrandeguerra.defesa. ... mastor.pdf
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Minsk 2006.
Pacheto Bessa.: A Marinha na I Guerra Mundial dostupné online https://www.academia.edu/11617717/A_Mar ... ra_Mundial
Ribeiro de Meneses F.: Warfare 1914-1918 (Portugal).
Rodrigues Perreira J. A.: PORTUGAL NA I GUERRA MUNDIAL TEATRO DE OPERAÇÕES EUROPEU (1914-1918). Vydalo nakladatelství Revista Militar 2016.
Ventura Cruz.: Portugal e a Marinha na Primeira Grande Guerra dostupné online https://www.idn.gov.pt/pt/publicacoes/n ... raCruz.pdf
Морская Коллекция 1999/3, 2024/11.
Okrety Wojenne 2011/5.
https://laststandonzombieisland.com/201 ... e-cruiser/
https://grokipedia.com/page/nrp_adamastor
https://modelist-konstruktor.org/marine ... r-portugal
https://naval-encyclopedia.com/
https://play.google.com/books/reader?id ... PA20&hl=cs
https://www.momentosdehistoria.com/001- ... astor.html
https://www.macaumemory.mo/entries_cc6d ... &lgType=pt
https://arquivo-abm.madeira.gov.pt/descriptions/548493
https://www.momentosdehistoria.com/MH_0 ... ercito.htm
https://www.revistamilitar.pt/artigo/1126
https://www.revistamilitar.pt/artigo/1392##_ftn6
https://warshipsresearch.blogspot.com/2 ... uiser.html
https://www.momentosdehistoria.com/001- ... naval.html
https://naviosenavegadores.blogspot.com ... lxxii.html
https://www.momentosdehistoria.com/MH_02_06_Marinha.htm
https://www.revistamilitar.pt/artigo/945
https://www.navycollection.narod.ru/shi ... /main.html
https://www.revistamilitar.pt/artigo/924
https://laststandonzombieisland.com/tag ... ao-rafael/
https://restosdecoleccao.blogspot.com/2 ... melia.html
https://journals.openedition.org/lerhis ... 02?lang=es
https://nenotavaiconta.wordpress.com/20 ... adamastor/
https://nenotavaiconta.wordpress.com/20 ... adamastor/
https://nenotavaiconta.wordpress.com/20 ... adamastor/
https://almada-virtual-museum.blogspot. ... 3o%20naval.
https://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page

[jarl]

Portugalci si ADAMASTOR přebrali 3. srpna 1897, pročež novotou zářící křižník následně pod vedením námořního kapitána Franciska Joaquima Ferreiry do Amaral opustil 4. srpna Livorno a o tři dny později jej v Lisabonu přivítaly davy lidí rozprostírající se na obou březích řeky Tejo a freneticky zdravící novou akvizici zdejší floty.

Tady je ukázka z dobového tisku popisující připlutí Adamastoru do Portugalska a malba znázorňující tuto událost:

A protože Portugalsko tehdy na mezinárodních peněžních trzích usilovalo o úvěr ve výši 8 milionů liber, je logické, že se obrátilo na svého staronového spojence. Jenomže Britové ve snaze zajistit si před válkou s Bůry německou neutralitu, uzavřeli s Berlínem dohodu, že na jakékoliv půjče Portugalsku, bude participovat i Německo (a naopak), což pro Portugalsko nevěstilo nic dobrého. V případě neschopnosti hradit nasmlouvané splátky, se totiž měl úvěr hradit z výnosů celních poplatků vybraných na Timoru a portugalských koloniích jižně od rovníku, kteréžto oblasti si za tímto účelem preventivně rozparcelovali jeho věřitelé.

Tady je to rozdělení portugalských kolonií na britskou (modrá) a německou (žlutá) část:

[jarl]

Je zajímavé, že ve Francii postavené křižníky São Rafael a São Gabriel měly na rozdíl od Adamastoru ještě pomocné oplachtění. To už v té době nebylo běžné.

São Rafael

[Ataman]

Tuze dobré čtení a zajímavá loď
Pokračování bude?

[jarl]

Díky. Pokračování jsem dal na Palbu v úterý. Až se večer dostanu k počítači tak sem dám link.

Link na druhý díl: viewtopic.php?f=368&t=11441

[Ataman]

Tak sem blbé a omlouvám se, přehlíd sem to, už to vidím.