Křižník Adamastor
aneb
Bájný obr v portugalských službách
Historie služby
aneb
Bájný obr v portugalských službách
Historie služby
První zahraniční mise ADAMASTOR zavedla do Maroka, ale protože jedním z jeho úkolů byla reprezentace portugalského válečného námořnictva v zahraničí, vydal se už 26. října 1898 na řekněme propagační plavbu do Jižní Ameriky. Zde se v Rio de Janeiru nejprve zúčastnil slavnostní inaugurace brazilského prezidenta Manoela Ferraze de Campos Salese, načež navštívil i Montevideo a Buenos Aires, aby následně opět překonal Atlantik a v plné kráse se předvedl i obyvatelům Portugalské západní Afriky, Portugalské Guinee a Kapverdských ostrovů. Po návratu do metropole vyplul na podzim následujícího roku na první koloniální misi, jež jej přivedla na Indický oceán, a poté až na Dálný východ a skončila návratem do evropských vod v červnu 1901.
Tak jako ostatní malé křižníky i ADAMASTOR střídavě pobýval v zámoří, kde se věnoval běžné koloniální službě, a v Portugalsku, kde probíhala údržba. Tuto rutinu narušili pouze příležitostné zásahy proti pirátům, ale jinak si posádka užívala klidnou službu skoupou na dramatické události. Jako ilustrační příklad může posloužit jeho činnost mezi lety 1903 až 1905, kdy nejprve pobýval v Portugalské východní Africe, a poté se přesunul do Macaa a Šanghaje, či následující mise kdy kromě Portugalské východní a západní Afriky navštívil i Timor.
Na konci první dekády 20. století však nastala ve vnímání primární úlohy válečného námořnictva podstatná změna. Jak se koloniální jednotky při upevňování portugalského panství nad africkým vnitrozemím vzdalovaly od pobřeží, klesala potřeba udržovat ve zdejších přístavech stálou přítomnost válečných lodí, přičemž na významu naopak nabývaly důvody soustředit jádro floty v metropoli, neboť panovaly obavy, že se Madrid pokusí ztráty kolonií po americko-španělské válce kompenzovat na portugalský úkor.
Za této situace bylo logické požadovat nejenom posílení, ale i reformu zdejší floty, pročež tehdejší námořní ministr Aires de Ornelas v r. 1907 předložil parlamentu návrh na reorganizaci válečného loďstva vycházející z učení pohrobků francouzské Mladé školy. Portugalské loďstvo by se dle jeho koncepce dělilo na metropolitní a koloniální složku. V domácích vodách mělo operovat jeho jádro složené z pobřežního obrněnce VASCO DA GAMA, křižníků DOM CARLOS I, a RAINHA DONA AMÉLIA podporovaných dvěma novými torpédoborci, šesti torpédovkami a dvojicí ponorek, kdežto v koloniích by působily křižníky ADAMASTOR, SÃO GABRIEL a SÃO RAFAEL plus dělové čluny.
Kromě oněch výše zmíněných ponorek, torpédoborců a torpédovek de Ornelas plánoval i stavbu šesti lehkých křižníků o výtlaku 2800 tun, což celkem představovalo 16 nových jednotek o souhrnném výtlaku 18 700 tun, a zároveň požadoval prostředky na lepší zabezpečení Lisabonu a zvelebení tamějšího technického zázemí. Podle jeho představ mělo portugalské námořnictvo hájit strategicky důležitý trojúhelník Lisabon, Azory a Kapverdské ostrovy, přičemž díky obnovení Windsorské smlouvy spoléhal na pomoc Velké Británie, takže nenaléhal na stavbu těžkých jednotek, na které ve státní pokladně beztak chyběly peníze.
Proto bylo v r. 1907 zřízeno uskupení složené z obrněnce VASCO DA GAMA a křižníků DOM CARLOS I, SÃO RAFAEL a torpédoborce TEJO, ale vzhledem ke skutečnosti, že Španělsko téhož roku uvolnilo prostředky na ambiciózní námořní program (poznámka č. 11), jevilo se mnoha Portugalcům nezbytné připravit jeho místní obdobu. I zde po britském vzoru v r. 1901 vznikl tzv. Námořní spolek (o pět let později již měl 6000 členů) vyznávající motto „Budoucnost Portugalska leží na moři“ a propagující rozvoj nejenom válečného loďstva, ale i rybolovu a obchodní flotily. Ve spolku se angažovali mladí námořní důstojníci vycházející především z tehdy populárních tezí Alfreda Mahana, jejichž většinové stanovisko zveřejnil 2. června 1908 Alvaro Nunes Ribeiro.
Ten označil za nejpravděpodobnějšího nepřítele Španělsko, přičemž doporučil stavbu tří bitevních lodí o výtlaku 15 000 tun, pěti křižníků o výtlaku 2800 tun, devíti torpédoborců a množství torpédovek a dělových člunů o celkovém počtu 53 válečných lodí a úhrnném výtlaku 70 850 (!) tun. I on viděl jako prioritu zabezpečení prostoru mezi metropolí, Azorami a Kapverdami, ale na rozdíl od de Ornelase jej v souladu s Mahanovým učením hodlal zajistit vybojováním námořní nadvlády, přičemž ovšem nebral ani nejmenší zřetel na ekonomickou realitu.
Tou dobou už se totiž portugalská monarchie zmítala ve smrtelných křečích, a třebaže velení námořnictva bylo vnímáno jako loajální k dynastii Braganza, mezi mužstvem zapustily republikánské myšlenky hluboké kořeny. To v r. 1906 vedlo k velké vzpouře v Lisabonu, která však měla své příčiny i v nespokojenosti námořníků s tvrdými podmínkami služby a údajně byla inspirována slavnou rebélií na ruském obrněnci POTĚMKIN. Vzpoura vypukla 8. dubna 1906 na křižníku DOM CARLOS I, a trvala dva dny, načež se 13. dubna na podporu zadržených kamarádů vzbouřila i posádka obrněnce VASCO DA GAMA, a nespokojenost hlasitě projevili také námořnici na dalších lodích včetně ADAMASTORU.
Za těchto podmínek není divu, že Ribeirovy návrhy zůstaly pouze na papíře, protože vláda měla úplně jiné starosti. Jak republikánské hnutí nabývalo na síle, stupňovaly se i represe vládního aparátu, načež v reakci na králův podpis dekretu umožňujícímu deportaci osob zapletených do protivládních aktivit, dvojice anarchistů 1. února 1908 zavraždila nejenom Karla I., ale i jeho dědice a bratra. Na krále byl sice korunován Karlův mladší syn Manuel, ale dalo se tušit, že jeho vláda nebude mít dlouhého trvání, neboť ještě téhož roku republikáni suverénně vyhráli parlamentní volby.
Ke svržení monarchie došlo na podzim 1910 a ADAMASTOR v něm sehrál roli portugalské AVRORY, neboť jeho posádka 4. října zatkla část důstojníků věrných králi Manuelovi II., načež vztyčila republikánskou vlajku a pod velením nadporučíka José Mendése Cabecadase se v doprovodu SÃO GABRIELA vydala proti proudu řeky Tejo a v Lisabonu vypálila tři výstřely na královský palác Necessiadades. To byl signál k zahájení povstání, které za cenu přibližně 70 mrtvých (12) a několika stovek zraněných svrhlo královský režim a nastolilo vytouženou republiku. Kýženou stabilitu však státní převrat Portugalsku nepřinesl, jelikož nyní se namísto republikánů bouřili monarchisté nacházející podporu v sousedním Španělsku.
Revoluční nadšení s sebou přineslo i odstranění všech královských symbolů včetně jmén válečných lodí, takže se z křižníku DOM CARLOS I. stal ALMIRANTE REIS, zatímco jeho bývalá „choť“ RAINHA DONA AMÉLIA nyní slula REPUBLICA, i když politicky nezávadná jména jako ADAMASTOR přečkala i změnu režimu. Po těchto pohnutých událostech se ADAMASTOR ještě v říjnu 1910 vydal na další dálkovou misi po brazilských, uruguayských a argentinských přístavech, aby pomohl novému režimu získat mezinárodní uznání, načež se vrátil k běžné služební rutině, kdy pobýval střídavě v domácích vodách a v koloniích.
Po republikánském převratu byly během jednoho roku poslány do výslužby desítky monarchisticky smýšlejících důstojníků nejrůznějších hodností, a vzhledem k tomu že zdejší námořnictvo v následujících letech postihla série nehod, je otázkou zda v důsledku těchto čistek nedošlo k citelnému snížení kvality důstojnického sboru. Přísně vzato k první nehodě došlo ještě za monarchie, když torpédoborec TEJO 25. srpna 1910 u Berlengaských ostrovů uvízl na mělčině, přičemž ztratil celé předolodí, ale přesto se vážně poškozenou loď podařilo zachránit a po rozsáhlé přestavbě v Lisabonském arzenálu se vrátila zpět do služby.
Následně 21. října 1911 při pátrání po protivládních vzbouřencích narazil poblíž ústí řeky Ave na skalisko SÃO RAFAEL, a protože došlo k rozsáhlému poškození trupu, loď nebylo možné zachránit a jeden člen posádky při nehodě zemřel. Vyšetřovaní odpovědnosti za katastrofu se vleklo nekonečných sedm let, ale nakonec byli velitel i jeho důstojníci vojenským soudem osvobození. Ani ne o rok později - 8. července 1912 -, uvízl na mělčině u Esposende portugalský nejcennější křižník ALMIRANTE REIS, jenž se však s pomoci dělového člunu LIMPOPO při nejbližším přílivu uvolnil, takže tento příběh měl šťastný konec. To se však nedá konstatovat o události, jež se odehrála ráno 6. srpna 1915 u městečka Peniche. Tehdy ztroskotal křižník REPUBLICA, a byť mu ještě téhož dne na pomoc přispěchaly remorkér BÉRRIO a záchranná loď VALKYRIAN, náhlá bouře poškodila trup křižníku natolik, že musel být o dva týdny později oficiálně vyřazen ze stavu válečného námořnictva.
Zatímco ke všem výše zmíněným nehodám došlo v domácích vodách, posádka ADAMASTORU svedla boj o záchranu lodě daleko od domova. V r. 1912 se totiž pod velením fregatního kapitána Aníbala de Sousa Diase vydal na další koloniální misi na Dálný východ, kde jej nejprve přivítali obyvatelé Macaa a následně zavítal do několika čínských přístavů včetně Šanghaje, Nankingu a Kantonu, načež dostal rozkaz k návratu do vlasti. Sotva křižník opustil Macao narazil 11. května 1913 v Jihočínském moři na podmořské skalisko, načež došlo k zaplavení značné části podpalubí včetně strojovny. Naštěstí ADAMASTOR v r. 1910 dostal radiotelegrafický aparát, takže mohl odeslat žádost o pomoc, tudíž k jeho záchraně z Macaa vyplul dělový člun PÁTRIA a z Hongkongu britský torpédoborec OTTER s remorkérem ATLAS.
PÁTRIA poté převzal posádku a většinu munice, načež se záchranné práce rozeběhly naplno, a protože se trhlinu podařilo provizorně utěsnit, jakmile byla zprovozněna lodní čerpadla, křižník se za hlasitého jásotu podařilo uvolnit a dopravit do Hongkongu. Zpráva o ztroskotání křižníku postaveného z výtěžku národní sbírky, jenž se navíc proslavil během republikánského převratu, vzbudila značnou pozornost portugalské veřejnosti, která se zajímala o jeho další osud. Snad i proto byla promptně uvolněna částka 18 000 liber na pokrytí nákladů na záchranu a následnou opravu, která byla provedena v hongkongských docích.
Současně byl fregatní kapitán João do Canto e Castro jmenován novým velitelem křižníků, načež v Lisabonu nasedl na vlak a po Transsibiřské magistrále se dostal do Číny, kde převzal velení opraveného ADAMASTORU, a v říjnu 1913 jej v pořádku dopravil do vlasti. K vyšetření nehody byl jmenován válečný tribunál, jemuž předsedal námořní kapitán Alves Loureiro, jenž po poskytnutí náležitého vysvětlení, zprostil jeho tehdejšího velitele viny.
