Taras Dmytrovyč Borovec ( ukrajinsky Тарас Дмитрович Борове́ць ; 9. března 1908 – 15. května 1981) byl ukrajinský nacionalistický velitel během druhé světové války, který založil a vedl partyzánskou skupinu Poliská Sič , která byla později přejmenována na Ukrajinskou lidovou revoluční armádu (UPRA). Jeho síly zpočátku na začátku německé invaze spolupracovaly s německými silami proti Sovětskému svazu, ale později se s nimi dostaly do konfliktu.
Přijal válečné jméno Taras Bulba a je běžně známý jako Taras Bulba-Borovec. Pseudonym byl převzat od protagonisty stejnojmenného románu Nikolaje Gogola , ukrajinského spisovatele ruské literární tradice.
Raná léta
Borovec se narodil ve vesnici Bystriči v Rovenském ujezu Volyňské gubernie , která byla součástí Ruské říše . Podle některých polských policejních dokumentů z té doby se jmenoval křestním jménem Maksym. [ citace nutná ] V důsledku Rižské smlouvy z roku 1921 byla část Volyně, kde Borovec žil, začleněna do Druhé polské republiky .
Borovets ve svých pamětech tvrdil, že od roku 1933 pracoval pro exilovou vládu Ukrajinské lidové republiky (UNR) a vykonával ilegální mise v Sovětském svazu . Polské policejní dokumenty z téhož roku ho však identifikují jako vedoucího místní buňky Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). V roce 1934, po atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého ze strany OUN , byl Borovets zatčen a odsouzen ke třem letům vězení v internačním táboře Bereza Kartuška . Propuštěn byl v roce 1935; ačkoli oficiálním důvodem bylo dobré chování, někteří historici se domnívají, že jeho propuštění napomohla německá rozvědka, která se snažila navázat kontakty s ukrajinskými nacionalisty. [ citace nutná ]
Vzhledem k tomu, že byl i nadále podezřelý ze svých politických aktivit, byl v roce 1937 polskými úřady donucen přestěhovat se z pohraničí do středního Polska. [ 1 ] [ 2 ]
Po invazi do Polska v roce 1939 se dostal do německy okupovaného generálního gouvernementu a obnovil kontakt s vedením UNR ve Varšavě. To mu nařídilo, aby se vrátil do oblasti Sarny a zorganizoval vojenské síly, což se mu v srpnu 1940 podařilo . [ citace nutná ] Po sovětské anexi západní Ukrajiny Borovec zorganizoval na Volyni podzemní protisovětský odboj, který se stal partyzánskou skupinou známou jako Polská Sič. [ citace nutná ]
Organizace Poliské Siče
Začátkem července 1941, po zahájení operace Barbarossa , jmenovalo německé vojenské velení pro týlovou oblast skupiny armád Jih Borovce velitelem ukrajinské milice v okrese Sarny. Dne 8. srpna 1941 mu velení 213. bezpečnostní divize Wehrmachtu pověřilo vytvořením Polské Siče s počáteční silou 1 000 mužů. Vztah této formace k pozdější, známější Ukrajinské povstalecké armádě (UPA) je předmětem historických debat, [ 3 ] jelikož Borovec na konci roku 1941 přejmenoval svou skupinu na UPA, což předcházelo přijetí stejného názvu pro její jednotky Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN-B).
Německé vojenské úřady jednotku chválily za její operace proti ustupujícím vojákům Rudé armády. [ 4 ] [ nutné ověření ] Polesská Sič byla oficiálně rozpuštěna na německý rozkaz 16. listopadu 1941 v rámci politiky, jejímž cílem bylo dostat nacionalistické milice pod přímou kontrolu. Ačkoli Borovec tvrdil, že odmítl německé požadavky, aby se jeho jednotky podílely na masovém vraždění Židů, Sič se podílela na pogromech proti židovskému obyvatelstvu Olevsku. [ 5 ] Její členové se také účastnili masakrů vedených Němci v oblasti, včetně zabití 535 Židů z Olevsku v listopadu 1941. [ 6 ] V souladu s antisemitskou ideologií jednotky její noviny Haidamaka na konci roku 1941 oznámily, že „parazitující židovský národ byl zničen“. Po oficiální demobilizaci si Borovec udržel malou skupinu svých sil, která tvořila základ jeho následných protiněmeckých partyzánských aktivit. [ 7 ]
První UPA
Taras Bulba-Borovec v roce 1942
Od jara 1942 začaly skupiny pod Borovecovým velením útočit na oddíly německého gestapa, které vedly souběžně s bojem proti sovětským partyzánům. V červnu 1942 Borovec napsal dopis říšskému komisaři Erichu Kochovi, v němž jeho vládu obvinil z represí proti ukrajinskému obyvatelstvu.
Nejznámější operací Poliské siče byla velká sabotážní akce v Šepetivce 19. srpna 1942. [ 8 ] Operace byla zaměřena na německou vojenskou dopravu a byla navržena jako „tichá“, s cílem odzbrojit jednotky Wehrmachtu, spíše než je zapojit do smrtícího boje. Během náletu jeho partyzáni zajali čtyři vlaky a osvobodili další dva, které převážely lidi na nucené práce v Německu. Sám Borovec později ve svých pamětech prohlásil, že „neprolil žádnou německou krev“. [ 9 ]
Dne 15. září 1942 byl zveřejněn „Zákon ukrajinského partyzána“, který poprvé označil partyzánské oddíly pod vedením Borovce jako „Ukrajinskou povstaleckou armádu“ (UPA). [ 3 ] Ve stejném měsíci zahájil Borovec jednání se sovětskými partyzány pod velením Dmitrije Medveděva . Obě skupiny se nemohly dohodnout, protože Borovec odmítl akceptovat podřízenost sovětskému velení a obával se německých represí proti ukrajinským civilistům. Svou roli sehrály i ideologické rozdíly, protože Borovec byl spojen s exilovou vládou Ukrajinské národní republiky. Nicméně mezi Borovecovými oddíly a sovětskými partyzány byla až do jara 1943 udržována dohoda o neutralitě. [ 10 ]
Souběžně s jednáními se Sověty Borovec pokračoval v hledání dohody s Němci. 23. listopadu 1942 se v Berezném konala schůzka s Obersturmbannführerem Pützem, náčelníkem bezpečnostní policie a SD pro generální okruh Volyň - Podolí . Pütze uvedl, že jednání byla zahájena, protože Borovec nikdy nevydal rozkaz „prolévat německou krev“. Navrhl, aby byly Borovcovy síly integrovány do německy kontrolovaných Schutzmannschaften (pomocné policie) pro boj proti sovětským partyzánům.
V následné písemné korespondenci Borovec nabídku formálně odmítl. Předložil protinávrhy, které zahrnovaly propuštění všech ukrajinských politických vězňů a uznání suverénní ukrajinské republiky, ale tyto požadavky byly odmítnuty. V březnu 1943 Borovec vypracoval nový plán spolupráce proti sovětským silám. Navrhl partnerství založené na několika principech: německá administrativa by změnila svou okupační politiku vůči Ukrajincům; Němci by poskytli vojenské vybavení a Ukrajinci by poskytli pracovní sílu; a spolupráce by byla formalizována v rámci struktury „nezávislého ukrajinského partyzánského hnutí“.
Borovec navrhl v rámci této dohody vytvořit 40 000člennou partyzánskou armádu, ale Němci tyto návrhy neuplatnili a zůstaly pouze na papíře. [ 11 ]
Ukrajinská lidová revoluční armáda
Dne 22. února 1943 zahájil Borovec jednání s vedením OUN -B o sjednocení ukrajinských nacionalistických hnutí. Diskutovaný návrh spočíval v tom, aby se Borovecova Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) stala vojenskou organizací sjednocených sil a zástupci OUN-B by se připojili k generálnímu štábu. Borovec odmítl požadavek OUN-B, aby své síly podřídil jejich velení, a namítal proti jejich totalitní ideologii. V květnu OUN-B jednání ukončila a začala pro své vlastní ozbrojené oddíly používat název „UPA“. V důsledku toho 20. července 1943 Borovecova UPA změnila svůj název na Ukrajinská národní revoluční armáda (UNRA), aby se odlišila od vlastní armády OUN-B. [ 12 ]
Borovets se stavěl proti použití teroru proti národnostním menšinám, zejména proti Polákům. Navzdory svému oficiálnímu postavení se některé z jeho jednotek zapojily do protipolských akcí. [ 13 ] Poté, co Borovets odmítl podřídit své hnutí OUN-B, byly jeho jednotky napadeny silami OUN-B, některé byly zničeny a jiné začleněny do OUN-B. Jeho manželka Anna Opočenská byla pravděpodobně zajata a zabita členy OUN-B. [ 14 ] Borovets a jeho zbývající muži byli nuceni stáhnout se na území kontrolované sovětskými partyzány, aby unikli OUN-B. V září byla tato skupina v regionu poražena a on uprchl. 5. října 1943 Borovets nařídil svým zbývajícím jednotkám, aby se rozpustily a přešly do ilegality. V listopadu opustil svou malou skupinu zbývajících sil a odjel do Varšavy, aby se pokusil o jednání s Němci. [ 15 ] [ 16 ]
Konec druhé světové války a emigrace
V listopadu 1943 byl Borovec během politických jednání s německými představiteli ve Varšavě zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen . [ 17 ] Na podzim roku 1944, když německé úřady během války hledaly podporu Ukrajiny, byl Borovec propuštěn. [ 18 ] Byl nucen změnit si válečné jméno na Kononěnko a pod tímto jménem vedl formování ukrajinského oddílu speciálních sil o přibližně 50 mužích v rámci struktury Waffen -SS . Zamýšleným účelem tohoto oddílu bylo jeho vysazení za linie Rudé armády k vedení partyzánské války. Tyto plány se neuskutečnily. Ke konci války některé ukrajinské jednotky kolaborující s Němci požádaly o přesun z východní fronty, aby se vzdaly západním spojeneckým silám. Borovecův oddíl se vzdal spojeneckým silám 10. května 1945 a jeho členové byli internováni v italském Rimini . [ 19 ]
Údajné záznamy o Borovcově pobytu po válce se liší. Některé zprávy uvádějí, že v roce 1948 emigroval do Kanady nebo Spojených států. Podle interních dokumentů sovětské tajné služby však nějakou dobu zůstal v západním Německu. Tyto dokumenty uvádějí, že pracoval v americké zpravodajské škole a v roce 1953 cestoval do Spojených států, aby se setkal s ředitelem CIA Allenem Dullesem ; toto tvrzení není potvrzeno jinými zdroji. [ 14 ]
Borovets, který žil jako imigrant, organizoval Ukrajinskou národní gardu. V letech 1951 až 1953 v Západním Německu vydával jeho noviny Mech i Volia (Meč a svoboda). Jeho paměti Armija bez Derzhavy (Armáda bez státu) byly vydány ve Winnipegu v roce 1981. Borovets zemřel v Torontu v Kanadě 15. května 1981 a je pohřben na hřbitově u kostela sv. Ondřeje v Bound Brooku v New Jersey.
Dědictví
V roce 2014 americký historik Jared McBride kritizoval pamětní desku Borovce v článku v deníku Tablet s názvem „Ukrajinští pachatelé holocaustu jsou uctíváni místo svých obětí“. [ 20 ]
. Tak ještě jedna:
