VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 14.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 14.

Příspěvek od michan »

VII. Norsko, Dánsko 1940. Č 14.

Velitel ponorek v Royal Navy, admirál Max Kennedy Horton.

Obrázek



V minulém díle jsme si řekli, že to bylo britské ponorkové loďstvo, které mělo za celou Royal Navy tahat horké kaštany z ohně. Na starost dostalo tu nejhorší část, kterou je Jih – tedy okolí jižního Norska a vody Dánska, což jsou také uzavřené vody průlivů Kattegat a Skagerrak.

Na úvod si řekněme, že v 1. světové válce se britské ponorkové loďstvo vždy v Royal Navy pyšnilo tím, že může proplout a operovat i tam, kam nedosáhne britské hladinové loďstvo. A skutečně, v době 1. světové války proplouvají britské ponorky mezi minovými poli a mezi proudy Dardanel do Marmanského moře, které bylo nadsazeně nazýváno „Tureckým jezerem“ a tady mezi válečným loďstvem, ale především mezi transportními a obchodními loděmi působí nepředstavitelný zmatek.
Další britská ponorková flota proplula v době 1. světové války mělkými, kroutícími se Sundskými průlivy do Baltu (Baltské moře), když unikla německým protiponorkovým uzávěrám a hlídkám, které tady na ní čekaly. Pak se připojila britská ponorková flota k ruským námořním silám na základnách v Helsinkách a v Talinu( dne 13. září 1914 potopí britská 800 tunová ponorka HMS E 9

Obrázek


pod velením korvetního kapitána – poručíka Maxe Kennedyho Hortona německý lehký křižník Hela

Obrázek

- u Helgolandu – Horton tam pak na Baltu velí ponorkám E1, E 8 a E 19 skoro do konce roku 1915). Tady z těchto základen pod velením tehdejšího korvetního kapitána Maxe Hortona ovládají britské ponorky uzavřené vody Baltu. Činy britských ponorek ve ww1 vyvolávají žárlivou závist francouzských spojenců a nevraživý obdiv německých, později i italských a rakousko-uherských loďstev.
Loďstva Trojspolku (Německo, Rakousko – Uhersko a Itálie) dokonce korvetnímu kapitánu Hortonovi složí poklonu tím, že nazývají Balt – „Hortonovo moře“.

Tak tento bývalý korvetní kapitán Max Kennedy Horton z 1. světové války, je nyní v dubnu 1940 v 2. světové válce viceadmirál Max Kennedy Horton a je velitelem celého britského ponorkového loďstva.
Viceadmirál Max Horton tedy velice dobře z praxe zná, co je to bojovat v uzavřených průlivech, jako je Kattegat a Skagerrak a vůbec celý jih Norska a okolí Dánska. Tady mají Němci, jejich Luftwaffe, letiště vedle letiště, mají zde minová pole a hlídá je hladinové protiponorkové loďstvo. Je to právě Skagerrak a Kattegat, Úžiny a celý jih Norska a okolí Dánska kudy proplouvají německé námořní transporty, které mají zásobovat německá vojska v Dánsku i Norsku.

Mapa s nejdůležitějšími jmény přístavů, zálivů a všeho o čem je řeč.

Obrázek


Viceadmirál Max Horton, více než ostatní námořní velitelé viděl, podle pohybu německých lodí, že britská operace „Wilfred“ (zaminování Úžin), vyvolala okamžitou reakci Německa a to bude provádět invazi do Norska. Viceadmirál Horton měl od svých ponorkových velitelů přesné zprávy (samozřejmě, že je předával Admiralitě, ale ta byla v tom množství zpráv hluchá), že německé lodní svazy vyplouvají z Kielu a proplouvají velkým Beltem do Kattegatu a další německé námořní svazy vyplouvají z Wilhelmshavenu a pak se dají podél západního pobřeží Dánska do Skagerraku.
Viceadmirál Horton tedy dobře věděl, dříve než většina jeho kolegů také pochopil, že německá invaze do Norska je realita.
Již 4. dubna 1940 tedy Horton vyhoví přání britské Admirality, aby soustředil ponorky tam, kde budou moci zachytit německé lodě.
Viceadmirál Max Horton, velitel britského ponorkového loďstva tak již 4. dubna 1940 pošle 3 své ponorky do Kattegatu, další 3, z nichž jedna je polský Orzel (Orel), jsou poslány do Skagerraku a další 3 pak před západní pobřeží Dánska.
Protože je Británie ve válce, protože má Horton tušení, že přijde invaze Německa do Norska, vydá viceadmirál navíc rozkaz, aby v případě, že britské ponorky narazí současně na německé válečné lodě a transportní lodě – byly prvořadým cílem britských ponorek, jejich torpéd, transportní lodě a pak teprve válečné lodě. V době invaze ten nejsprávnější rozkaz.
Viceadmirál Horton dostával 5. dubna 1940 stejné zprávy o německých aktivitách jako britská Admiralita, ale na rozdíl od ní je nebral lehkomyslně (spíše mu v tom množství zpráv neunikaly ty nejdůležitější). A tak již 7. dubna 1940 nepochybuje, že začne invaze do Norska a Dánska. Dá tedy rozkaz, který si později nechá schválit Admiralitou, aby na moře vyplulo dalších 6 britských ponorek.
Tady je nutno říci, že bohužel 7. dubna 1940 vede hlášení z průzkumného letadla i k změně hlídkových sektorů ponorek, které mají krýt přístupy k přístavům v Helgolandském zálivu na úkor toho, že by střežily norské přístavy (také pro těchto 6 dalších ponorek, které vypluly).
To také zaviní, že právě přístupy k přístavům Stavanger a Oslo nejsou v rozhodujícím okamžiku kryty, i když jak víme polská ponorka „Orzel“ (Orel) napadne a potopí v poledne 8. dubna 1940 transportní loď „Rio de Janeiro“. Tímto potopením jsou získány první nepochybné informace o tom, že invaze do Norska je v plném proudu.
Právě přibližně ve stejnou dobu, tedy okolo poledne 8. dubna 1940, zadrží britská ponorka „Trident“, která hlídkuje v severním Skagerraku, německou cisternovou loď „Posidonia“.
Německá cisternová loď „Posidonia“ je naložena 8 000 tunami paliva, které je určeno pro zásobování ponorek v přístavu Stavanger.
Britské ponorky, a tedy i „Trident“ musí dodržovat závazné směrnice, které vydala Admiralita. To bohužel znamená, že se „Trident“ vynoří, nařídí německému tankeru zastavit, a dříve než jej pošle ke dnu torpédem, poskytne posádce tankeru čas k opuštění lodi a dovolí mu vyslat signál SOS. Takové nařízení již dávno německé ponorky nemají.
Toto nařízení znamená, že od počátku války britské ponorky promarní spousta příležitostí k útoku na řetěz zásobovacích německých lodí a transportů, které vezly posily prvním úderným jednotkám v Norsku.
Ptáme se proč?
To proto, že oblast Skagerraku, Kattegatu a jihu Norska a okolí Dánska( tato krátká námořní trasa) se hemžila letadly Luftwaffe a německými protiponorkovými loděmi. Pro britské ponorky to znamená, že mohly příliš často jen bezmocně pozorovat ve svých periskopech, jak kolem nich proplouvají tučné kořisti.
Změna této závazné směrnice pro britské ponorky přichází až 9. dubna 1940.
Ano, 9. dubna 1940 ve 13 hodin 30 minut se podaří admirálu Hortonovi získat souhlas k tomu, aby mohl instruovat své velitele ponorek – jakákoliv německá obchodní loď, která proplouvá Skagerrakem a Kattegatem smí být potopena bez varování!
Tento nový rozkaz využije jako první korvetní kapitán Slaughter, který velí britské ponorce „Sunfish“.
Britská ponorka „Sunfish“ hlídkuje v Kattegatu, tedy v oblasti, ve které se vynoření ponorky za bílého dne rovná sebevraždě.
Korvetní kapitán Slaughter pozoruje 9. dubna odpoledne v periskopu kurs německého parníku „Amasis“, který proplouvá kolem ponorky s nákladem zásob pro německá vojska v Norsku. Britská ponorka „Sunfish“ má samozřejmě připravena torpéda k odpálení a je i ve vzdálenosti, která je k jejich odpálení vhodná. Má tak ideální pozici pro výstřel, který podle směrnice nesmí provést.
Právě když se německý parník „Amasis“ ocitne v kříži zaměřovače periskopu, ozve se v ponorce hlas:
„Zpráva pane! Právě přišla. Německé obchodní lodě na východ od 8. stupně východní délky smějí být potopeny bez varování!“
Korvetní kapitán Slaughter, velitel ponorky „Sunfish“ ani nevzhlédne od periskopu a do nitra ponorky jen řekne:
„Výborně radisto!“
K čekající obsluze torpédoborce pak jen zavelí:
„První, pal!“
A o několik minut později je po parníku „Amasis“!
Je to první ze 4 lodí, které britská ponorka „Sunfish“ potopí.
Samozřejmě nyní tedy mohou britské ponorky útočit při spatření cíle. Jenomže těch německých transportních lodí, které na této krátké cestě do norských přístavů proplouvá, je moc. Britským ponorkám se ten nepřetržitý řetězec německých transportních lodí daří jen sem tam trochu narušit. Vždyť každý útok, který britská ponorka provede, prozradí její pozici německým protiponorkovým lodím a také letadlům, které rychle spěchají na taková místa.
Pro britské ponorky to pak znamená, že se mohou zachránit jen tím, že budou pod vodou nehybné a bude tam naprosté ticho. Když mají štěstí a nejsou nalezeny a poškozeny hlubinnými bombami – zachrání se.
Někdy však britské ponorky musí hodiny a hodiny tiše ležet hluboko pod vodou a čekat, zatímco vzduch v ponorce je stále méně dýchatelný, těla ochabují a mozků se zmocňuje apatie.
Když vše dobře dopadne, tak je to příchod noci, co umožní, aby se ponorka tiše vynořila na hladinu a nasála čistý vzduch, zatímco samotná ponorka se tiše krade pryč tmou, aby nabila své vybité akumulátory.
Němci jsou houževnatí, když se jim nyní podařilo díky jejich odvážné a riskantní taktice překvapit Spojence. Když do Norska přepravili své úderné jednotky první vlny, prostě nepovolí. Nyní se nenajde sebevětší síla, tedy ani britské ponorky, co by zabránilo tomu, aby té první vlně úderných jednotek nezajistili dostatečné posily a aby neupevnili německá postavení na jihu.
Až zabezpečí své jednotky na jihu, budou postupovat na sever.
Raederův plán uspěl - ne kvůli utajení, ale díky britské a norské váhavosti. Také se splnila Raederova předpověď, že nejobtížnější částí operace bude návrat německých válečných lodí na základny. Zatím jen „Scharnhorst“, „Gneisenau“ a „Admirál Hipper“ se vrací bezpečně domů a povede se také lehkému křižníku „Köln“, který se vyhne napadení rychlým nočním přesunem.
Mnohým se tak dobře nedaří.
V dalším si řekneme o vracejících se křižnících z Osla a Kristiansandu, které také takové štěstí neměly.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 15.

Mapa některých útoků v norském tažení.

Obrázek



Před norským přístavem Kristiansand, kde byla vyložena dne 9. dubna 1940 německá SKUPINA IV. hlídkuje po celý den britská ponorka „Truant“, které velí korvetní kapitán C. H. Hutchison. Je to namáhavý den. V hydrofonu ponorky zní celý den zvuky rychle se otáčejících šroubů a když korvetní kapitán Hutchison riskuje a vytáhne periskop a podívá se do něj, vidí jen německé protiponorkové loďstvo. Nezbývá mu nic jiného než být potichu a vyhnout se objevení.
Teprve k večeru dne 9. dubna 1940, když německé protiponorkové lodě odplují na průzkum v jiném směru, nastane pro britskou ponorku „Truant“

Obrázek


, pro její posádku, chvíle oddechu. Korvetní kapitán Hutchison dá povel vynořit v 18 hodin 30 minut jen na periskopovou hloubku a očima přejede obzor. V periskopu spatří přibližující se německý lehký křižník „Karlsruhe“

Obrázek


a 3 torpédovky, které doprovázely německou SKUPINU IV. a nyní se vracejí do Německa.
Nastane nacvičená příprava k útoku:
Velitel, korvetní kapitán Hutchison, odhadne kurs nepřítele a jeho rychlost a tyto prvky předá počítacímu stroji, který vypočítá kurs torpéd. Protože rychlost německého konvoje je něco přes 20 uzlů a německý konvoj kličkuje, musí být konečný výpočet proveden až v posledním okamžiku před útokem.
Korvetní kapitán Hutchison pak v příštích 20 minutách posílá periskop nahoru a dolů a podle jeho rozkazu je pak při každém následujícím spatření změřen směr a vzdálenost nepřátelské formace. Britská ponorka „Truant“, přitom manévruje tak, aby se dostala do nejvýhodnější pozice ke střelbě, což je před příď křižníku.
Ale když jsou již torpéda připravena, torpédomety na přídi otevřeny a zaplaveny, vzdálenost k cíli přesně vypočtena, a když se přibližuje okamžik výstřelu, obrátí se náhle německý lehký křižník „Karlsruhe“ při kličkování a nechá britskou ponorku za svou zádí. Tak je pro britskou ponorku ta nejvýhodnější pozice ztracena, ale ještě je tady stále naděje na zásah.
Je 18 hodin 56 minut dne 9. dubna 1940, když dá korvetní kapitán Hutchison rozkaz, aby britská ponorka „Truant“ vypálila první z celé salvy torpéd.
Jak se korvetní kapitán obával, zpozorují hlídky na palubě německého lehkého křižníku „Karlsruhe“ přibližující se torpéda. Lehký křižník „Karlsruhe“ se otočí, aby se torpédům vyhnul. Málem se mu to podaří, přece ne však docela, neboť jedno z torpéd zasáhne jeho záď, zničí kormidlo, vyřadí z činnosti oba hlavní stroje a prorazí do trupu otvor. Tímto otvorem se do lehkého křižníku „Karlsruhe“ hrnou spousty vody, pumpy křižníku brzy vypoví službu a křižník zůstane bez hnutí na boku a pomalu se potápí.
Protože přívaly vody do lehkého křižníku „Karlsruhe“ nejde zastavit, vydává velitel lodi, kterým je námořní kapitán Rieve rozkaz, aby byl lehký křižník opuštěn. Posádka lehkého křižníku „Karlsruhe“ přesedne na dvě z doprovodných torpédovek, aby třetí z doprovodných torpédovek pak urychlila konec lehkého křižníku „Karlsruhe“ svými torpédy.
Pak se ihned německé torpédovky za pomoci protiponorkové flotily, která se urychleně vrátila, rozjedou stíhat britskou ponorku „Truant“.
Příští 2 hodiny vybuchují okolo ponorky „Truant“ německé hlubinné bomby, které ponorkou otřásají, házejí a buší do ní. To poškodí stroje ponorky a způsobí jí, že do ní vniká voda.
Britská ponorka „Truant“ je nyní ztěžka ovladatelná, pomalu a tiše se vleče v hloubce 100 metrů, což je tehdy blízko limitu, který mohly ponorky vydržet.
Naštěstí německé útoky hlubinnými bombami postupně řídnou a vzdalují se, neboť německá protiponorková „honící smečka“ ztrácí stopu.
Je 22 hodin večer dne 9. dubna 1940, když britská ponorka „Truant“ prožije celou ¼ hodiny, aniž by byla otřásána výbuchy.
Pak je ticho.
Na hladině moře je již tma a korvetní kapitán Hutchison vydává rozkaz, aby se ponorka vynořila blíže k hladině. Když vypouští nádrže, zachytí hluk nepřátelských hydrofonů a výbuchy dalších hlubinných pum pak donutí „Truanta“ hledat znovu bezpečí ve větší hloubce.
Tyto útoky měly sice menší přesnost než předchozí, lovci nebyli tak blízko, ale kapitánovi nezbývalo nic jiného než trpělivost a vytrvat až do konce.
Teprve ve 22 hodin 25 minut se „Truant“, když uplynulo již 19 hodin od počátku ponoření (Truant byl ponořen již dávno před útokem, tedy od svítání 9. dubna 1940) se může ponorka vynořit.
Vzduch v ponorce je zkažený tak, že dýchání je velice obtížné. Nyní spásonosný vzduch vniká do ponorky a korvetní kapitán Hutchison se rozhlíží po temném obzoru.
Nikde žádný nepřítel a tak ponorka „Truant“ zamíří domů k nutným opravám v naději, že se ještě před svítáním dostane na širé moře.
Posádka ponorky začíná okamžitě pracovat na odstraňování škod a během zpáteční cesty dosahuje takového úspěchu, že 11. dubna 1940 večer může korvetní kapitán Hutchison hlásit, cituji:
„Závady jsou rychle likvidovány. Zbývá 6 torpéd. Morálka vysoká. Mám se vrátit na hlídku?“

Ale admirál Max Horton z praxe dobře ví, že musí svým „útočným teriérům“ dát pohov a tak Hutchisonovi pošle zprávu, cituji:
„Na to je čas, nejdříve vás chci vidět.“

Německý admirál Raeder musí odepsat další tak vzácnou loď – lehký křižník „Karlsruhe“. A není to poslední cenná loď!!!

Ale také Britové mají ztráty.
Zatímco se britská ponorka „Truant“ plouží pomalu domů a líže si rány, potká jinou britskou ponorku osud, kterému se „Truant“ jen těsně vyhnul.
V jihozápadním cípu Norska, kde je na hlídce britská ponorka „Thistle“, zahlédne tato ponorka za svítání dne 9. dubna 1940 na hladině německou ponorku (tou ponorkou je U 4).
Britská ponorka „Thistle“ ihned odpaluje torpéda, ale jakoby něco německou ponorku varovalo, ta se rychle potopí a britská torpéda jí nezasáhnou. Útok tedy vyzněl naprázdno.
V průběhu dne 9. dubna 1940 dostává britská ponorka „Thistle“ rozkaz, že má vniknout do stavangerského přístavu a tam zaútočit na německé lodě, které tam budou kotvit. Když se zešeří „Thistle“ se vynoří a potvrdí příjem rozkazu a to, že ve Stavangeru nic nenašla a dále ve zprávě ohlásí svůj neúspěšný střet s německou ponorkou.
Dostane přitom nový příkaz, aby se vrátila do oblasti, ve které došlo ke střetu s německou ponorkou.
Ale situace se tím obrácí.
Britská ponorka „Thistle“ i její německý protivník, kterým je od začátku ponorka U 4 se plíží noční tmou dne 9. dubna 1940 a vzájemně se hledají.
Je to německá ponorka U 4, která jako první spatří britskou ponorku „Thistle“, ozářenou falešným svítáním ( plula od východu na západ), krátce po 1 hodině ranní, již tedy 10. dubna 1940. Německá U 4 vypálí torpéda, kterým „Thistle“ neunikne, která vybuchnou u boku a rozmetají britskou ponorku na kusy.
Britská ponorka „Thistle“ je první ponorkou, která byla ztracena v průběhu norského tažení. První ano, ale určitě ne poslední.

V průběhu 10. dubna 1940 vyvinou spojenecké ponorky v Kattegatu velkou aktivitu.
Zpoždění, které nabere pro Němce zdolávání obrany Oslofjordu způsobí, že německé velení zastavuje 9. dubna 1940 proud transportů se zásobami a posilami, které měly podle plánů „Waserübung“ následovat pro úderné svazy, ale již 10. dubna 1940 je cesta volná a do Kattegatu vyrazí konvoj 15 zásobovacích lodí se silnou námořní a leteckou eskortou.
Na tento námořní konvoj číhají 2 britské ponorky, kterými jsou „Triton“ a „Sunfish“, tedy tytéž, které jako první nahlásily německou SKUPINU V., když je míjela při své plavbě do Oslo.
Velitel britské ponorky „Triton“, kterým byl korvetní kapitán E. F. Pizey prožíval 2 dny zklamání, když jeho torpéda zaměřená na takový nádherný cíl nemohla vystřelit. Nyní se snad dočká pomsty.
„Triton“ propluje německou ochranou a ve 4 hodiny 30 minut odpaluje salvu 6 torpéd z nichž 3 své cíle zasáhnou. Dvě britská torpéda potopí parníky „Fridenau“ a „Wigbert“, které klesnou ke dnu s 900 vojáky a s cennými zásobami pro úderné oddíly. To třetí britské torpédo rozmetá německý eskortující hlídkový člun na kusy.
Ale reakce a německá odveta je okamžitá a vytrvalá.
Celkem 78 hlubinných bomb vybuchne kolem britské ponorky „Triton“ dříve, než se korvetnímu kapitánu Pizey podaří uniknout rozzuřeným doprovodným plavidlům a dostat britskou ponorku do bezpečí.
Za to, že se únik dařil, tak za to může i to, že německé protiponorkové lodě přenesly svoji pozornost na jinou britskou ponorku, kterou byla „Spearfisch“ v sousední hlídkové oblasti u Skagenu. Byl to její nějaký neopatrný pohyb, který německé protiponorkové lodě upozornil na nový cíl, k němuž se upjaly s tak obrovskou vytrvalostí, že mezi 11 hodin 30 minut a 18 hodin 40 minut shodily kolem „Spearfische“ 66 hlubinných bomb. Do britské ponorky „Spearfisch“

Obrázek


se znovu pustily ve 20 hodin, když jí mimo jiné poškodily i zadní periskop a ponorka musela zůstat pod hladinou celé hodiny, neboť šum šroubů prozrazoval, že protiponorkové lodě jsou jí stále v patách.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 16.

Situace britské ponorky „Spearfish“ je v noci z 10. na 11. dubna 1940 zoufalá. Německé protiponorkové lodě jí stále pronásledují. V britské ponorce ubývá vzduch a již i dochází proud v akumulátorech. Až půl hodiny před půlnocí zvuky německých protiponorkových lodí zanikají a velitel britské ponorky „Spearfishe“, korvetní kapitán J. H. Forbes může po více než dvaceti hodinách ponoření dát povel vyplout na hladinu. Tehdy bylo oněch více než 20 hodin ponoření skutečně mnoho, neboť v roce 1940 nebylo ještě znovučištění v ponorkách zdokonaleno.
Britská ponorka „Spearfish“ se však dlouho netěší ze svého klidu, již 1 hodinu po vynoření zpozorují hlídky na pravoboku bledý pruh, který ze začátku považují za vzdutou vlnu u přídě torpédoborce. Korvetní kapitán Forbes se nechce s téměř vybitými akumulátory znovu potopit a velí – Otočit kormidlo doleva, neboť se chce vzdálit od této nové hrozby.
Když se tak britský „Spearfish“ otáčí, všimne si korvetní kapitán Forbes v dalekohledu, že ten bílý pruh, na který se dívá, není příďová vlna, nýbrž, že se dívá na zvlnění vody za zádí lodi, která pluje vysokou rychlostí a je to velká loď. Ta velká loď je vhodný cíl pro torpéda “Spearfishe“. Forbes tak zůstane na hladině a manévruje ponorkou tak, aby mohl použít své torpédomety.
Kdo to byl ta velká loď?
Tou velkou lodí je německá kapesní bitevní loď „Lützow“.

Obrázek

Ano, to je cíl „Spearfishe“!
Kapesní bitevní loď „Lützow“ vyplul z hlavního města Norska Oslo dne 10. dubna 1940, neboť dostal z Německa rozkaz, aby se vrátil do Kielu, kde bude vystrojen a vyzbrojen a odtud vyrazí na korzárský výpad do Atlantiku.
V městě Oslo se po všech bojích při vylodění nenašla žádná doprovodná loď, která by doprovodila „Lützow“ na jeho zpáteční cestě do Německa. Velitelství Kriegsmarine tak počítá s velkou rychlostí kapesní bitevní lodě „Lützow“ a počítá také s tmou, která bude loď chránit před číhajícími britskými ponorkami.
Právě v době, kdy kapesní bitevní loď vyplouvá z Oslofjordu, dojdou k ní zprávy o útoku britské ponorky „Triton“ na konvoj v Kattegatu a také o útoku britské ponorky „Sunfishe“.
Velitel kapesní bitevní lodě „Lützow“ námořní kapitán Thiele se po těchto zprávách rozhodne a udělá velký oblouk k západu, aby se tak vyhnul nebezpečné oblasti.
Ale je to právě tento manévr, který přivede kapesní bitevní loď přímo ke střetu s britskou ponorkou „Spearfish“.
Kapesní bitevní loď „Lützow“ má na rozdíl od britských bitevních lodí ranný model radaru, i když je to radar na dělostřelecké zaměřování. Tímto střeleckým radarem vidí kapesní bitevní loď na obrazovce nějaký předmět na pravoboku a vzdálenost se stále zmenšuje.
Korvetní kapitán Thiele nařídí své lodi změnu kurzu nalevo, aby se tomuto předmětu vyhnul. Tento obrat kapesní bitevní lodě „Lützow“, obracející se záď velké lodi, zdvihne při velké rychlosti vysokou pěnící se bílou vlnu za zádí – to je právě to, co jí prozradí korvetnímu kapitánu Forbesovi na jeho ponorce „Spearfish“.
Tato změna kurzu dá také zároveň posádce ponorky „Spearfish“ čas, aby mohli připravit k boji své torpédomety.
A tak když se za 3 minuty kapesní bitevní loď „Lützow“ vrací na původní kurz, je Forbes připraven. Ihned dává povel k vystřelení salvy 6 torpéd. Musí střílet zběžně od oka na rychle proplouvající velkou loď.
Přesto!
Jedno z torpéd britské ponorky „Spearfish“ zasahuje přímo záď kapesní bitevní lodě „Lützow“ – rozbíjí šrouby a kormidlo a způsobuje velké zaplavení lodi. Loď tak zůstane ležet na vodě a její bezmocný trup je unášen proudem ke Skagenu.
Britská ponorka „Spearfish“ zatím není schopna ponoření a Forbes ani neví jestli „Lützow“ nemá eskortu.
Forbes vůbec neobdivuje své dílo, nýbrž dá rychle povel, aby jeho ponorka upalovala po hladině k západu a to dřív, než na něj dopadne nějaká očekávaná odplata.
Pro kapesní bitevní loď „Lützow“ je to velikánské štěstí! Vždyť „Lützow“ má jako jedinou ochranu svůj vlastní motorový člun, který spustili na vodu a vyslali jej, aby okolo lodi hlídkoval.
Až teprve dne 11. dubna 1940 v 9 hodin ráno připluje k bezmocnému trupu „Lützowa“ německá flotila torpédoborců a dánský remorkér, aby se snažily zachránit ochromenou a téměř se potápějící loď.
Z vypětím všech sil se přece jenom podaří dostat tuto cennou bojovou jednotku Raederova loďstva zpět na německou základnu.
Ale není to jednoduché.
Stav kapesní bitevní lodě „Lützow“ je tak kritický, že se její velitel Thiele rozmýšlí, zda nemá najet na mělčinu dříve, než se jeho loď potopí.
Vše zachrání zpráva, že záchranný remorkér s výkonnými pumpami je na cestě. Tato zpráva zadrží kapitána, aby „Lützow“, který je ponořen hluboko ve vodě a který skutečně na nějaký čas uvázne na dně, nepotopil, ale aby počkal na to, až bude postupně vypumpován a odtažen.

Jen velice pomalu je vlečen „Lützow“ do Kielu, kam se mu nakonec podaří doplout večer dne 13. dubna 1940 a to s takovými poškozeními, že to bude trvat celých 12 měsíců než se kapesní bitevní loď „Lützow“ znovu vydá na moře.
Je to další rána pro admirála Raedera – další bitevní loď, kterou nebude moci 1 rok použít.

Ale riziko pro britské ponorky se také každým dnem po 10. dubnu 1940 zvětšuje.
Zatím ještě pokračují ostatní britské ponorky ve svém úsilí rušit zásobovací cesty německých konvojů. To přesto, že se úzké vody Kattegatu stále více hemží protiponorkovými plavidly a vzdušný prostor ovládá čím dál víc hlídkových letadel Luftwaffe.
Přes toto vše potápí britská ponorka „Triad“ 11. dubna 1940 transportní loď „Ionia“ v samotném ústí Oslofjordu a odpoledne téhož dne posílá britská ponorka „Sealion“ v Kattegatu na dno německou zásobovací loď „August Leonhardt“.
Další den tedy 12. dubna 1940 2 torpéda z britské ponorky „Snapper“ sice minou malou německou cisternovou loď „Moonsund“ s nákladem nutně potřebného leteckého benzínu, ale britská ponorka „Snapper“ se odvážně vynoří a německý tanker potopí dělostřeleckou palbou a jeho posádku vezme do zajetí.
Dne 14. dubna 1940 zaskóruje „Sunfish“ počtvrté. To když její kapitán Slaughter pošle ke dnu německou transportní loď „Florida“ se střelivem a zásobami.
Je tedy na místě, že admirál Horton, velitel britského ponorkového loďstva pošle svým výkonným borcům telegram, cituji:
„Všichni děláte báječnou práci.“
Jsou to slova, která si posádky britských ponorek určitě zaslouží.

Ale německá protiponorková opatření v Kattegatu a Skagerraku, jakož i na jihu Norska a v Úžinách stále sílí. Když britská ponorka „Sterlet“ zaútočí dne 15. dubna 1940 na dělostřeleckou školní loď „Brumme“ a potopí ji, podlehne sama protiútoku německých protiponorkových plavidel a celá posádka „Sterletu“ zahyne.
Jsou to německé hlídky na hladině, jsou to sektorově hlídající letadla Luftwaffe a nově položená minová pole, co dohromady vytváří velice nepříznivé podmínky pro britské ponorky. Také dny začínají být dlouhé a temné období noci, ve kterém se britské ponorky mohly vynořit a dobít akumulátory trvají jen několik hodin.
Němci mají nyní po 15. dubnu 1940 již obsazeny všechny břehy Kattegatu a Kattegat jako takový se stává „Německým jezerem“. I když musíme říci, že přes všechna rizika jej britské ponorky navštěvují, ale k nějakému velkému rušení německých konvojů již po 15. dubnu 1940 nedochází.
Tady jen připomeňme, že Němci měli později mnohem více ponorek, měli větší manévrovací a úhybný prostor v Atlantiku a také se jim nepodařilo zničit spojeneckou plavbu konvojů s relativně slabou eskortou.
Proto platí, že je pozoruhodné, jak mnoho toho britské ponorky mezi 9. až 15. dubnem 1940 dosáhly.
Zvláště torpédování kapesní bitevní lodě „Lützow“ a potopení „Karlsruhe“ je těžkou ranou pro Raederovo malé hladinové loďstvo, když si uvědomíme, že už odepsal „Blüchera“ a „Könisberg“.
Ale to ho ještě čekají daleko na severu, v zasněženém Narviku, další velké oběti, o kterých si řekneme v dalším díle.

Zde bych ještě rád pohovořil o tom, co velice pomohlo Němcům a co naopak špatně využili Britové a Francie.
Historická literatura konstatuje, že německé vrchní velení mělo neocenitelnou výhodu v tom, že bylo schopné dešifrovat více jak 30% britských a spojeneckých námořních depeší, které byly odesílány v oblasti Severního moře a v oblasti Norska. To znamenalo, že se Němcům daří objevovat řadu lodí, jimž by se jinak podařilo proplout bez obtěžování – takto na ně mohli Němci útočit ze vzduchu, nebo na jihu po moři.

Tady konstatuje nejnovější historická literatura to, že Velká Británie také částečně zpravodajsky pronikla do zákulisí německých pozemních a leteckých operací.
Oni totiž již dne 15. dubna 1940 rozluští pracovníci „státního Šifrovacího a spojovacího učiliště v Bletchley Parku“ v té době poměrně jednoduchý kód Enigmy, který byl právě v průběhu norského tažení zaveden u německých leteckých a pozemních jednotek.
Dále historická literatura konstatuje, že počet zpráv jež byly zašifrovány Enigmou byl v té době skutečně veliký. Většinu těchto zpráv se dařilo dešifrovat a to dokonce do několika hodin, když některé zprávy dokonce do 1 hodiny po odvysílání německými radiovými zařízeními.
To znamená, že počínaje 15. dubnem 1940 se daří dešifrovat nejen všechny zprávy týkající se záležitostí německého letectva Luftwaffe a pozemního vojska Wehrmachtu, ale i námořní věci Kriegsmarine a související zprávy mezi nimi.
Ale poslouchejme co se stalo!!!
V Blethley Parku je v té době dešifrováno nesmírné množství informací, které prozrazují nejen stav německé struktury velení a zásobování protivníka, ale i jeho dalších úmyslů.
Ale teď pozor! Historická literatura říká:
Britské ústředí zpravodajských služeb je tímto vývojem zaskočeno a vůbec není s to využít materiál, o kterém Winston Churchill po čase řekne – „Zlaté vejce.“
Ano, historik, který se zabýval dějinami britské zpravodajské služby dospěje k závěru, že ani lidé působící v samém Bletchley Parku, ani příslušné vládní rezorty, cituji:
„Nebyli náležitě vybaveni na to, aby účinně využili dešifrovaný materiál!“
V té době neměli Britové vyvinuty žádné spolehlivé prostředky, které by jim umožňovali bezpečně předávat neocenitelné informace britským velitelům v poli, nebo britským velitelům vysvětlovat jak jedinečné je to, že mohou nahlédnout do tajemství nepřátelských operací, či plánů, které takto dostávají.“
Tak se stane, že rozluštění šifrovacího kódu Enigmy platného v době norského tažení, které samo o sobě představuje jedinečný triumf kryptografie nakonec nemá vůbec žádný vliv na norské tažení, na celý jeho průběh.
A pak se stane to, že po skončení norského tažení přestanou Němci tento kód užívat.
Pro Brity to znamenalo, že skončila doba, kdy mohli tak rychle dešifrovat úplné německé zprávy. Skončila na důležitý 1 měsíc. Ten měsíc byl důležitý, neboť jak víme začne 10. května 1940 operace Fall Gelb a Spojenci nemají ani před, ani v průběhu útoku na Francii vůbec žádné zprávy z Enigmy.

Historici o norském tažení konstatují – ve zpravodajské válce v Norsku tedy nezvítězili Britové, ale Němci!!!


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Viz také zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3149
A http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3081

Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Diskuze bude po skončení VII. díl.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“