V průběhu dalších století došlo k pomalému osídlování ostrovů francouzi, brity a španěly. A tak jak tyto národy přicházely bylo stále cítit napětí čí že vlastně ostrovy jsou. To se průběžně vleklo další tři století. V roce 1945 Argentina prohlásila, že Falklandy jsou její svrchované území. Na to reagovala Velká Británie tím, že by se měly vyjádřit obyvatelé ostrovů v referendu kam chtějí patřit. Většina z nich samozřejmě jako potomci britů chtěla dál být součástí impéria. V roce 1960 se opět sešly politické reprezentace obou dotčených států a jednaly o tom jak vyřešit situaci ohledně ostrovů. Jenže stále zde byl názor ostrovanů, kteří ho nechtěli změnit. V sedmdesátých letech na žádost argentinského letetctva došlo k vybudování letiště. Bylo využíváno dvakrát týdně až do osudného roku 1982.
Tyto ostrovy jsou 480km na východ od argentinského pobřeží a 10.000km od Velké Británie. Jsou to malé, nehostinné ostrovy s rozlohou 12 tisíc kilometrů čtverečních, kde duje studený vítr a které byly domovem vyhynulého warraha. Na ostrovech nerostou stromy a jsou na nich kamenná pole, která se jen těžko překonávají. Nejvyšší hora Mt.Osborne má nějakých 600m. Cesty byly vybudovány pouze v okolí Port Stanley a jednotlivých osad. Británie nijak zvlášť neinvestovala do rozvoje tohoto ostrova neboť veškerý materiál na stavby bylo třeba přivést. Tím že jsou ostrovy jednou velkou plání bylo i v pozdějších bojích velmi těžké se maskovat a opevnit. Jednotky tak byly velmi zranitelné při útocích ze vzduchu.Počasí je ovlivňováno sousední Antarktidou takže je tam po většinu roku chladno, větrno a buď prší nebo padá sníh. V době vylodění byla na ostrovech zima v plné síly, což byl další nepříjemný faktor jak popisuje tehdejší velitel roty Major David G. Wheen: „ Vítr fouká pomalu celý den a velmi často mění směr. Jeho rychlost je také každou minutu jiná, někdy i o stupeň v Beaufortově stupnici. No a počasí se chová stejně jako vítr. Chvíli sněží, najednou prší a pak svítí sluníčko. A to všechno během krátké chvíle.“
V dubnu roku 1982 došlo k obsazení Falklandských ostrovů Argentinskou armádou.
argentinský deník
Ještě před zahájením argentinské invaze byla guvernérovi Falklandských ostrovů předána diplomatická nóta s výzvou, aby se vzdal bez odporu a to samé, aby učinila britská posádka na ostrově. Ta v tu dobu činila 68 příslušníků britské námořní pěchoty a 11 námořníků. Všichni dohromady tvořily Naval Party 8901 (NP 8901). Počty byly dvakrát větší než normálně neboť argentinská invaze se trefila přesně do doby střídání britských jednotek. Argentinské rozvědce tato informace unikla a to i přesto, že britští vojáci museli letět do Monte Videa, odkud pokračovali lodí na ostrovy. I když zde byl větší počet vojáků, tak pro 1/3 z nich nebyly k dispozici zbraně. K těmto pravidelným členům ozbrojených složek se přidalo okolo 20 dobrovolných členů domobrany ze 120 povolaných. Pod velením majora Summerse měli za úkol střežit telefonní ústřednu, rádiovou stanici a elektrárnu. Guvernérem na ostrovech byl Sir Rex Hunt. V průběhu března se v Londýně pracovalo na plánu jak co nejrychleji posílit posádku na ostrovech. Byla vytvořena varianta s vysláním jednoho C-130 Hercules z ostrova Ascension. Ten měl buď přistát na letišti nebo vysadit vojáky na padácích. Jelikož počet vojáků a techniky takto přepravený by byl malý a nestačil by k vytvoření dostatečné vojenské síly schopné ubránit ostrovy, a tak se od tohoto plánu upustilo.
South Georgia
Je třeba zmínit že posádka na ostrovech byla oslabena o 22 mariňáků, kteří byli pod velením poručíka Millse 21.března vysláni na HMS Endurance k zajištění argentinských civilistů na ostrovech Jižní Georgia(přístav Leith). Jednalo se o pracovníky „kovošrotu“, kteří se 19.března vylodili bez povolení britských úřadů a co víc, poblíž svého pracoviště vztyčili argentinskou vlajku. Nereagovali na jakékoliv výzvy ke stažení z ostrova a tak Hunt vyslal výše zmíněnou skupinu royal marines, která je k tomu měla donutit. Věci se trochu zkomplikovaly když při plavbě k ostrovům loď minula argentinskou vojenskou loď vezoucí vojáky na ochranu dělníků. Celkem jich bylo 100. HMS Endurance vysadila mariňáky a 25.března se začala vracet do Port Stanley na Falklandech. Tam dorazila 30.března.
K bojům na ostrově došlo 3.dubna, ale netrvaly dlouho kvůli značné přesile.
Falklandy
Major Norman rozdělil svoje vojáky do skupin s úkolem ztížit jakékoliv pokusy o vylodění na ostrovech se zaměřením na obranu guvernérova domu, nového ostrovního letiště a přístavu Stanley.
Družstvo č.5 bylo rozmístěno jižně od letiště Stanley, na kterém byl vypnut naváděcí radar. Vojáci rozmístili na přistávací dráze nákladní auta a stavební stroje, aby znemožnili přistání argentinských letadel. Jejich hlavní zbraní byly kulomety GPMG, s kterými měli postřelovat pláž jižně od Stanley. Další dvojice na motorkách a s kulometem byla poslána na pláž v zátoce Yorke, severně od letiště.
" Zítra si konečně zasloužíte svůj plat!" major Norman 1.4. k nastoupeným vojákům.
Družstvo č.1 a č.2 byly umístěny na Hookers Point, několik set metrů jižně za pětkou. Na západ, od těchto týmů bylo umístěno 8 mariňáků pod velením poručíka Trollopa. Ti zaujali pozice na druhém konci starého letiště, v budovách ionosférické stanice a měli k dispozici nejtěžší zbraně na ostrově - 84mm Carl Gustav a 66mm bazuky M72 LAW, doplněné o kulomety GPMG a automatickou pušku SLR. 81mm minomet měl ke vší smůle prasklý lauf a tak se z něj nedalo střílet.
Družstvo č. 3 bylo umístěno 1 km na sever od starého letiště, naproti přístavu Stanley.
Družstvo č.6 pod velením četaře Yorka mělo určený prostor nedaleko přístavu Stanley. S jejich útočným člunem Gemini, se ukryly v zátoce a měli ztížit vstup jakékoliv argentinské lodě do přístavu.
Mariňák Mike Berry byl vyslán jako předsunutá bojová záštita na Sapper Hill odkud mohl pozorovat jakýkoliv pokus o vylodění. Basil Biggs byl obsluha majáku na mysu Pembroke. Dostal za úkol ho vypnout a pozorovat zeshora moře. Pobřežní člun Forrest, řízený Jackem Sollisem, zaujal pozici v Port William a sloužil jako radar včasné výstrahy. Všechny tyto skupiny se měly po splnění svých prvotních úkolů stáhnout do prostoru guvernérova domu.
Argentinci, kteří byli na ostrově, byli shromážděni policejním konstáblem v jedné z budov v přístavu Stanley. Bylo jich kolem 30 a většina z nich pracovala pro Argentina State Oil Company. Jestli argentinci něco věděli o budoucí invazi se nezjistilo.
INVAZE
Argentinská invaze byla zahájena ve večerních hodinách 1.dubna, kdy bylo na moře spuštěno 21 člunů s 76 členy argentinských speciálních sil a malou skupinou 16 příslušníků námořní pěchoty. Jejich prostor k vylodění byl na jižní straně ostrovů u mysu Mullet Creek. Na tuto pláž se ve 21.15 jako první vylodila průzkumná skupina a vytvořila malé předmostí pro hlavní síly. Po asi půlhodině kdy se nic nedělo, se začala od křižníku Santisima Trinidad odpoutávat hlavní skupina. Průzkumníci se je snažili navádět jenže argentincům nepřálo počasí. Proud se otočil směrem na sever a hnal lehké čluny do chaluhového pole. Tam jich několik skončilo a zabralo to hodně času než odstranili chaluhy z hnacích vrtulí.
Jejich činnost byla zaznamenána i Berrym na Sapper Hill, který ihned předal tuto zprávu majrou Normanovi. Ten ji ale posoudil jako motor vrtulníků a dál se jí nezabýval.
Speciální síly pod velením Majora Guillerma Sanchez-Sabarotse měly za úkol obsadit britská kasárna v Moody Brook a eliminovat britskou posádku. Potom měli pokračovat k městu Port Stanley, kde byl dům guvernéra.
K nim připojených 16 mariňáků pod velením kapitána Pedra Giachina mělo za úkol obsadit dům guvernéra.
Hlavní skupina vyrazila v 01.30 na 7km dlouhý pochod temnou krajinou. Na cestě je doprovázel jenom šum větru a vzdálené šumění moře. S sebou nesli jenom maximální množství munice a zbraně. Major rozdělil vojáky do tří skupin a ty za sebou vyrazily k cíli. Na čele šel poručík s jediným noktovizorem, který měli. V průběhu přesunu skupiny mezi sebou ztrácely kontakt. Cesta byla težká hlavně kvůli terénu a argentinci ztratili vedoucího poručíka, který si vymknul kotník. Po 4 hodinách pochodu skupina dorazila k cíli v 05.30hod. Provedení samotné zteče bylo provedeno bez důkladného průzkumu a až po obklíčení kasáren kulometnými skupinami. V kasárnách byl klid a tak si všichni mysleli, že britové spí. Argentinci se přiblížili k ubytovně a vhodili dovnitř granáty se slzným plynem, aby vyhnali brity ven. Měli rozkaz nikoho nezabíjet (argentinská verze). Britská verze je o něco jiná. Na kasárna byla vedena palba z kulometů a argentinci použili fosforové granáty. Rachot této akce zaslechl major Norman, který byl zrovna venku na pahorku Out Look Rocks nedaleko Huntova domu. Po vyhodnocení všech přišlých zpráv mu bylo jasné, že argentinci přijdou z více směrů.
V době vyloďování těchto skupin se ve 23.00hod objevila na hladině u ostrova Kidney argentinská ponorka Santa Fe. Jack Sollis ji zaznamenal na svém radaru a ohlásil její přítomnost majoru Normanovi. Z ponorky bylo na třech nafukovacích člunech vysazeno deset potápěčů, kteří zamířili k pláži "Red" v zátoce Yorke, kde umístili navigační světelné bóje.
V průběhu přesunu sil ke kasárnám a k domu guvernéra došlo okolo půl páté ráno k vysazení dalších jednotek z palubního vrtulníku na Mullet Creek.
Skupina kapitána Giachina vyrazila ve stejnou dobu jako havní skupina a měla překonat jenom poloviční vzdálenost. K cíli se dostali za kuropění a zaujali pozice na pahorku jižně od města, odkud mohli v klidu pozorovat co se děje. Kapitán rozdělil svojí skupinu na několik menších a rozmístil je kolem domu guvernéra, netušíc že dům byl místem soustředění všech mariňáků. A tak měli obránci početní výhodu 2 ku 1. Kapitán vydal povel k útoku v 06.30 po tom co došlo k první přestřelce mezi jeho vojáky a brity. Samotný Giachino se čtyřmi vojáky šli do domu zezadu, kde stál přístavek pro služebnictvo. Myslel, že tudy pronikne přímo ke guvernérovi a donutí ho se vzdát. Trochu se přepočítal, neboť vstoupil do místnosti pro služebnictvo. Jakmile otevřel dveře přivítala ho palba mariňáků. Giachino byl velmi těžce zraněn a poručík z jeho skupiny byl zasažen do nohy. Zbylí tři vojáci se schovali do pokojíku pro služebnou. Argentinský zdravoťák se snažil dostat ke zraněnému kapitánovi, ale sám byl zraněn výbuchem granátu. V této situaci se stalo něco zvláštního. Samotní britové nabídli zraněnímu kapitánovi, který ležel s odjištěným granátem v ruce pomoc, ten ale nerozuměl ani slovo a nedovolil jim se přiblížit a vyhrožoval jim odjištěným granátem. Jeho zranění spolubojovníci měli stejný problém se dorozumět anglicky (ne že by britové uměli španělsky!) a tak leželi tam kde dopadli na zem. A tak zůstali až do doby kdy se britští vojáci vzdali. Poté byli ošetřeni a převezeni do nemocnice, kde kapitán Giachino zemřel na velkou ztrátu krve.
Argentinci velmi dobře měnily svoje palebné pozice, používaly ohlušující granáty a tím se jim podařilo vytvořit u britů dojem, že na ně přinejmenším útočí celá rota. Přitom vně domu byl už jenom necelý tucet vojáků!
Okolo šesté hodiny ráno, hlásil jak Sollis, tak Biggs, že do Port William vplouvá bývalá americká výsadková tanková loď Cabo San Antonio v doprovodu torpédoborce Hercules a korvety Drummond. V jejích útrobách byly mariňácké LVTP-7s (Landing Vehicle Tracked Personnel) s rotami D a E z 2. praporu námořní pěchoty. První vlna 6 armtracků vyrazila k plážím okolo 06.20. Po dosažení pláží hlásil kapitán Santillans, že jsou čisté a tím dal signál k vylodění zbytku 14 LVTP na ostrovy. Ihned po dosažení pláží vyrazila jedna skupina v čele s poručíkem Reyem dobýt maják na mysu Pembroke. Jako první se vylodila rota E a po ní přistála rota D. Jakmile byly obě roty na plážích směle vyrazily k Port Stanley.
Všechny předsunuté britské hlídky se ihned poté co zjistily přibližující se argentinské jednotky začaly přesouvat zpět do domu guvernéra. Okolo 06.45 došlo opět k vrtulníkovému výsadku, tentokrát však na letišti. To bylo vzápětí obsazeno a začaly práce na odstraňování vozidel z runwaye.
Třetím místem bojů se stala cesta východně od Port Stanley, kudy se přesunovala skupina 20 LVTP-7A1 z prvního obojživelného praporu. Jakmile se přední bojová záštita tvořená třemi vozidly dostala na konec starého letiště přivítala je z budov ionosférické stanice palba skupiny poručíka Trollopa. Britové pálili ze svých ručních zbraní co to šlo. Jejich kulometná palba byla přesná, ale vypálená RPG minula vedoucí armtrack. Další již byly úspěšnější a vedoucí armtrack byl znehybněn, (podle argentinské verze nebyl ani jeden LVTP zasažen). Výsadek byl nezraněn a vyběhl ven kde zaujal palebné pozice spolu s ostatními. Britové na ně spustili kulometnou palbu a docela dlouho je drželi na místě. Zbylé 2 armtracky z čelní záštity a s podporou LVTP z hlavní skupiny zahájily palbu do míst odkud přicházela palba. Podle velícího důstojníka por.Trollopa byla jejich „palba silná, ale naštěstí nepřesná“. Jako signál k ústupu byl vyhozen dýmový granát a britové se začali stahovat k domu guvernéra. Kam se jim nepodařilo doběhnout. Byli zadrženi rychle postupíjícími armtracky s pěchotou.
V rámci bojů o guvernérův dům obdržel major Norman zprávu od své poslední předsunuté hlídky v přístavu. Četař York hlásil: „ Mám možnost střelby na tři cíle“. Odpověď majora Normana byla:
„O jaké se jedná cíle?“, četař odpověděl: „Cíl č.1 letadlová loď, č.2 křižník......“ pak se rádio odmlčelo.
Potom co York zjistil, že se mu u vysílačky vybila baterka rozhodl se jednat. Pokusil se odeslat kódovanou zprávu majoru Normanovi, že bude „rybařit“. Jako první jeho muži nastražili za pomoci granátů pancéřovky Carl Gustav. Pak začali pádlovat ze svého úkrytu a když se dostali na volné moře nastartovali přívěsný motor. Ani neurazili 100m a zjistili, že se za nimi vydal argentinský torpédoborec. York okamžitě změnil směr a vrátil se do kotviště mezi lodě, kde se protáhl ve stínu polské rybářské lodi a na plný plyn vyrazil ke břehu. Podařilo se jim v rychlosti schovat člun a pak se rozptýlili po útesu. Jejich dalším úkolem, který obdrželi od majora Normana, bylo ztratit se v krajině a organizovat hnutí odporu. Po tři dny se jim dařilo unikat a 4.dubna celý vyčerpaní bez rádia a zásob dorazili do pastevecké chýše Estancia. Chýše patřila paní Watsonové a ta jim poskytla pomoc v nouzi. Četař York začal mít strach o to co se stane s paní Watsonovou a jejím domem, když je vypátrají argentiští vojáci. Dlouho všechno zvažoval a pak oznámil svým podřízeným, že se vzdají. Půjčil si rádio od kelpera (hovorové označení obyvatel ostrova) a navedl argentince na svoji pozici. Potom zničili a zahrabali jejich zbraně. Tlumočník, major Dowling, irský potomek s nenávistí ke všemu britskému, doprovodil vojenskou policii na místo. Policisté je zběžně prohledali a vrtulníkem je dopravili do vězení ve Stanley, kde se setkali se zbytkem vojáků. Major Dowling několikrát zneužil svého postavení a byl v nemilosti odeslán zpět na pevninu.
Když argentinský admirál Busser četl ranní hlášení nebylo mu do smíchu. Britové se nevzdali a ani to nevypadalo, že se vzdají, dům guvernéra nebyl dobyt a stále se nedařilo navázat spojení s commandos Majora Sanchez-Sabarotse. Ihned nařídil vrtulníkový vysádek 1. praporu námořní pěchoty z lodi Almirante Irizar, které podpořil družstvem 105 mm raketometů DGFM (16 hlavní).
Mariňák Berry, který byl na Sapper Hillu ihned nahlásil let vrtulníků směrem ke Stanley.
Mezitím v guvernérově domě, došlo k odhalení 3 vojáků, kteří se skrývali v pokoji pro služebné. Jelikož o nich nikdo nevěděl, tak měli čas si promyslet co podniknou. Samozřejmě jediná správná věc byla opustit dům a připojit se ke svým. Rozhodnutí bylo potvrzeno a začaly přípravy na odchod. Jejich hlučné počínání zaslechl major Noott, který vypálil dávku jejich směrem. Vzápětí na něj zpoza dveří vypadli tři vystrašení vojáci základní služby, kteří se dobrovolně vzdali.
V 08.30 bylo guvernérovi Huntovi a majoru Normanovi jasné, že čelí velké přesile a že jejich obrana dlouho nevydrží. Probrali spolu svoje možnosti a když došlo na možnost rozptýlení mariňáků po ostrovech a vedení partyzánské války, oba konstatovaly, že na takový druh boje nemají dostatečnou podporu. V průběhu jejich rozhovoru, boje okolo domu nabraly na síle a guvernér začal mít strach z přenesení bojů do města samého. A tak využil svého práva z roku 1939 o krizových situacích a jmenoval se Nejvyšším velitelem vojsk Jejího veličenstva na Falklandských ostrovech a z titulu této funkce nařídil vojákům se vzdát. Svůj čin zdůvodnil značnou převahou argentinských jednotek a obavou ze ztrát na civilním obyvatelstvu.
Guvernér nechal vyhledat bývalého vojenského pilota argentinských vzdušných sil Giloberta, o kterém si všichni mysleli, že pracuje pro tajnou službu a poslal ho vyjednávat zastavení palby. Vybavili Giloberta bílou vlajkou a ten vyrazil k argentincům. Ti ho rádiem spojili s velícím důstojníkem, generál majorem Garciou, který měl svoje velitelské stanoviště na palubě Santisima Trinidad.
Z jeho rozkazu byl informován admirál Busser a ten nařídil zastavení palby. Vyjednávači se měli sejít u kostela panenky Marie. Argentinci se snažili najít bílou vlajku pro admirála Bussera, ale nepodařilo se a tak mu na tyč připevnili bílý plastový pytel. Když se obě skupiny parlamentářů potkaly, odešly spolu do gubvernérova domu. Tam už na ně čekali Hunt, Noott, a Norman. Admirál Busser si chtěl potřást rukou s guvernérem, ale ten to odmítl se slovy: „Toto je britský majetek a vy zde nejste vítán.“
Vyjednávání proběhlo v poklidné atmosféře, až na občasné výpady majora Dowlinga. Po jejich skončení, guvernér probral se svými majory detaily a všichni odsouhlasili ukončení bojů a složení zbraní.
2.dubna 1982 v 09.30 po 149 letech britské vlády byly ostrovy předány pod argentinskou správu.
Poté byla za nadšeného jásotu argentinských vojáků vyvěšena argentinská vlajka před domem guvernéra. Guvernérovi bylo umožněno se převléknout do svého obřadního obleku a byl svým sluřebním vozem (londýnské taxi) odvezen na letiště. Odtud byl eskortován na palubě C-130 do Montevidea, odkud pokračoval do Londýna.
Zajatí britští vojáci byli vyvedeni před dům, kde si museli lehnout na zem obličejem k zemi, a ruce za hlavou. Argentiští vojáci je prohledali a odebrali jim všechny zbraně a postroje. Ze strany argentinců nedošlo k žádnému agresivnímu chování. Britským vojákům stačilo ponížení, že nemohli lépe bojovat a že neubránili britské výsostné území. Fotky vojáků ležících na zemi obletěli svět a v britech probudili obrovskou vlnu znechucení a očekávali akci od jejich politického vedení k dobytí svého území. V jeho čele byla „Iron Lady“- Margaret Thatcher a ta brzy ukojila vášně svých spoluobčanů, když druhý den vyslala flotilu královského loďstva směrem k ostrovům.
Po několika hodinách byli zadržení vojáci donuceni dojít pěšky na letiště, kde nasedli do dalšího Herculesu, který je přepravil do Montevidea a pak do Londýna. Skupina četaře Yorka po několika dnech skrývání v jeskyních, kdy pili vodu z potoků a jedli co kde našli, byli po zadržení také přepraveni do Montevidea, kde byli podrobeni křížovému výslechu, ale jak všichni společně tvrdili bez použití nejmenšího násilí. Pouze jim byly ostřihány vlasy a byli drženi na samotce.
Z Londýna se většina z nich po sepsání výpovědí a předání zpravodajských informací vrátila na Falklandy zpět. Opět pod vedením majora Normana, ale tentokrát v sestavě 42. oddílu komandos Royal Marines.
Jak bude probíhat dobývání ostrovů královskou armádou zase něco příště.