VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 60.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 60.

Příspěvek od michan »

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 60.

Plavba a boj „Gneisenau“ a „Scharnhorsta“ – operace Juno – od 4. do 10. června 1940.


Obrázek


Stožáry letadlové lodě „Glorious“ zahlédne průzkum německé námořní eskadry v 15 hodin 45 minut dne 8. června 1940. Stožáry se objevily na východ od německých bitevních lodí „Gneisenau“ a „Scharnhorst“, a Němci se za nimi pustily plnou rychlostí (max. rychlost obou bitevních lodí byla tabulkově 32 uzlů). Typická silueta letadlové lodě „Glorious“ se nad obzorem vynořila velice rychle a v 16 hodin 30 minut zahájilo 2 x 9 hlavní 280 mm z německých bitevních lodí palbu a to již ze vzdálenosti téměř 14 námořních mil (1 námořní míle dle mě dostupných pramenů 1,851515 km – tzn. zde 14 námořních mil – 25,92121 km – tedy skoro 26 km). Němečtí dělostřelci se nemuseli vůbec ničeho obávat. Daleko široko nebyla žádná velká hlaveň, která by je ohrožovala a byly daleko z dostřelu i 120 mm britských torpédoborců. Britská letadlová loď „Glorious“

Obrázek


se okamžitě obrátila na útěk největší možnou rychlostí (její tabulková max. rychlost 30, 5 uzlu), když maximální rychlost nemohla dosáhnout ihned, a tak se vlastně od útočníků nevzdalovala.
Němečtí radisté z „Gneisenau“ byli připraveni na vše a okamžitě začali rušit radiové signály Britů na „Gloriousu“.

Plavba jednotlivých lodí konfliktu dne 8. června 1940.

Obrázek


Dostupné prameny říkají, že němečtí dělostřelci stříleli jako na nějakém cvičení a velice rychle zaznamenali úspěch. Byl to hned ten první granát 280 mm, co zasáhl „Glorious“ a který byl velice ničivý, on totiž prorazil tenký nepancéřovaný bok letadlové lodi, vybuchl v předním hangárů a zapálil letadla Hawker Hurricane Mk. IA, které tam byly nouzově uskladněny. Vzniklý požár se rychle rozšiřoval a úplně znemožnil, aby byla připravena jakákoliv letecká obrana letadlové lodi, kterou by zde byly dvojplošníky „Swordfish“ se svými torpédy. Britské torpédoborce „Ardent“ a „Acasta“ sice okamžitě položily kouřovou clonu, ta sice pro letadlovou loď znamenala určitý čas oddychu, ale skutečně jen krátký čas.
Již v 17 hodin zasáhl 280 mm granát přímo můstek a letadlová loď „Glorious“ se stala neovladatelnou. Pak přišly další ničivé zásahy na záď a letadlová loď „Glorious“ byla odsouzena k zániku.
Přišel rozkaz opustit loď a v 17 hodin 40 minut dne 8. června 1940 se letadlová loď „Glorious“ potopila ( v 16 hodin 30 minut byla zahájena palba – v 17 hodin 40 minut se letadlová loď potopila).
V době, kdy se snažili námořníci svou loď „Glorious“ zachraňovat, britské torpédoborce „Ardent“ a „Acasta“ pokračovaly v krytí letadlové lodě kouřem, kterým se snažily změnit toto jednostranné divadlo, tento jednostranný boj a zároveň zaútočily na německý svaz torpédy. Nejprve torpédoborec „Ardent“ proplul zpět svou kouřovou clonou a vypustil torpéda. To sice přinutilo „Gneisenau“ a „Scharnhorst“ k obratům, ale zároveň se na „Ardent“ snesla zničující záplava přesných zásahů. Torpédoborec byl roztrhán na kusy, převrátil se a klesl ke dnu.
Bylo to v době, kdy již bylo jasné, že se letadlová loď „Glorious“ potápěla.
V tuto dobu měl již velitel druhého torpédoborce „ HMS Acasty“

Obrázek


plné námořní právo, aby se pokusil ze šlamastiky uniknout!
Ale, fregatní kapitán C. E. Glasfurd, velitel „Acasty“ rozhodl jinak.
Rozhodl se tak, že se to zdá neuvěřitelné, ale jeho hrdinství a konečný výsledek uchránil Royal Navy před ještě větší katastrofou.
Celou akci pro britské historiky popsal jediný tehdy zachráněný člověk z torpédoborce „Acasta“, který onu celou tragédii viděl, přežil a zároveň se dostal zpět k Britům ( 2 další přeživší námořníci z torpédoborce „Ardent“ se dostali do německého zajetí – bude o tom řeč) - svobodník C. Carter, říkal, cituji:

„Na palubě vládlo mrtvé ticho, sotva kdo promluvil slovo: loď nyní plula plnou rychlostí od nepřítele (z TTD max. 35 uzlů). Pak přišlo několik rozkazů: připravit všechny kouřomety, zapojit požární hadice a provést celou řadu dalších příprav. Pluli jsme stále pryč od nepřítele a vyráběli kouř, všechny naše kouřomety byly zapnuty. Nakonec dal kapitán vzkázat na všechna postavení: myslíte si možná, že utíkáme před nepřítelem, ale neutíkáme; náš kolega se potopil, „Glorious“ se potápí, jediné, co můžeme dělat, je dát jim co proto, mnoho štěstí vám všem. Pak jsme změnily kurs do vlastní kouřové clony. Měl jsem rozkaz připravit k odpálení torpédomety 6 a 7. Když jsme vypluli z kouřové clony změnili jsme kurs napravo a vystřelili torpéda z levoboku. Tehdy jsem poprvé zahlédl nepřítele; abych se přiznal, zdálo se mi, že jeden je velký a druhý malý a pak jsme se dostali velmi blízko. Odpálil jsem 2 torpéda ze svých torpédometů, přední torpédomety vypálily také a všichni jsme sledovali jaký bude výsledek. Nikdy nezapomenu na jásot, který se ozval, když na levé přídi jedné lodi se objevil žlutý záblesk a zvedl se velký sloup kouře a vody. Věděli jsme, že jsme zasáhli osobně nevím, jak bychom mohli minout, když jsme byli tak blízko. Nepřítel na nás nevystřelil ani ránu, tuším, že museli být velmi překvapeni. Když jsme odpálili torpéda, vpluli jsme zpátky do vlastní kouřové clony a pak znovu změnili kurs napravo. Připravte se vystřelit zbylá torpéda. Jenže tentokrát, sotva jsme vystrčili nos z kouřové clony, nepřítel to do nás pustil. Granát zasáhl strojovnu, zabil obsluhu mého torpédometu a mě odhodil na zadní konec rour; byl jsem asi chvíli omráčen, neboť když jsem se probral bolela mě ruka; loď se zastavila a nakláněla na levobok. Teď mi věřte nebo nevěřte! Vylezl jsem zpět na sedadlo s mířidly, vidím ty dvě lodě, odpálil jsem zbývající torpéda, nikdo mi to nenařídil, myslím, že jsem byl vzteky bez sebe. Bůhví proč jsem je odpálil, ale udělal jsem to. Děla „Acasty“ střílela po celou dobu, střílela, i když se loď už nakláněla. Nepřítel nás pak několikrát zasáhl, jedna velká exploze byla přímo na zádi.
Často jsem přemýšlel, zda nás nepřítel zasáhl torpédem, v každém případě se mi zdálo, jakoby loď vyskočila z vody.
Konečně dal kapitán rozkaz opustit loď. Nikdy nezapomenu na lékaře H. J. Stammera z dobrovolné zálohy královského námořnictva, byla to jeho první loď, jeho první akce. Než jsem skočil přes palubu, viděl jsem ho, jak se stále sklání nad raněnými, což byl beznadějný úkol; když jsem byl ve vodě, uviděl jsem kapitána, jak se opírá o můstek, vytahuje cigaretu z pouzdra a zapaluje si ji. Křičeli jsme na něj, aby skočil na náš vor, zamával nám sbohem a mnoho štěstí – takový byl konec statečného muže.“

Boj těchto lidí, kteří všichni zahynuli, až na jednoho, je v britském námořnictvu velice ceněn, stejně jako čin fregatního kapitána C. E. Gasfurda, neboť málo kdy má zoufalá a beznadějná akce tak závažné důsledky, jako to bylo tady, vypuštění torpéd z torpédoborce „Acasta“.
Totiž z mnoha vypuštěných torpéd, jedno torpédo zasáhlo záď „Scharnhorstu“ (nikoliv tedy příď, jak to popisuje svobodník Carter). Výbuch torpéda zabil 2 německé námořní důstojníky a 46 námořníků. Vzniklým otvorem byla zaplavena střední a pravoboční strojovna, což omezilo rychlost „Scharnhorsta“ na 20 uzlů a z boje vyřadilo zadní dělovou věž 3 x 280 mm.
Německý admirál Marschall byl tak vyveden z míry, že dal pokyn okamžitě plout do Trondheimu, aby dostal bitevní loď „Scharnhorst“ do bezpečí, neboť se bál ztráty bitevní lodě v případném dalším konfliktu.
Odplutí bitevní lodi „Scharnhorst“ a „Gneisenau“ směrem do Trondheimu tak uvolnilo námořní cestu pro nesmírně cenné britské konvoje. Volnou cestu měla „Druhá skupina“ a pomalý konvoj, které tak mohly šťastně plout do Velké Británie. Pokud by „Acasta“ nezasáhla a tak nedonutila Němce odplout, mohlo být vše jinak.
Tady si ještě řekněme, že německá radiová služba tak úspěšně rušila vysílání letadlové lodě „Glorious“, že britské loďstvo stále ještě nemělo ani nejmenší tušení o německé eskadře, která operovala na moři.
Byl to jen britský těžký křižník „ HMS Devonshire“

Obrázek


, který byl od událostí vzdálen 100 námořních mil na západ, a zachytil zkomolené a útržkovité zprávy o dvou kapesních bitevních lodích (myslel si, že jsou to kapesní bitevní lodě). Velitel „Devonshire“ , viceadmirál Cunningham, který měl stále na paměti jaké veze pasažéry (norského krále, norskou vládu, velvyslance spojeneckých zemí), se rozhodl, že tato hlášení nejsou dostatečným důvodem, aby porušil radiové ticho a demaskoval tak případně pozici svého těžkého křižníku.
Britská Admiralita nevěděla nic až do rána 9. června 1940, to totiž potkala nemocniční loď „Atlantis“, britskou bitevní loď „Valiant“, která právě plula k severu na setkání s „Druhou skupinou“. Teprve tehdy dostal velitel Home Fleet admirál Forbes zprávu o činnosti německé eskadry. A tak jsou teprve později, když již vlastně hrozba od německých lodí pominula, poslány bitevní lodě Home Fleet ke krytí vracejících se konvojů.
Ano.
I admirál Forbes vyplul ze Scapa Flow na své vlajkové lodi, bitevní loď „Rodney“, ve společnosti bitevní lodi „Renown“, kterou 8. června 1940 večer konečně odvolal z honby za přízraky a nyní dostala rozkaz, aby zamířila k severu. Také bitevní loď „Repulse“, která dosud se dvěma křižníky a třemi torpédoborci křižovala v islandských vodách, dostala rovněž rozkaz, aby se přidala ke konvojům.
To už však skutečně nebezpečí pominulo, neboť celá německá eskadra, která se účastnila operace „Juno“ byla již 9. června 1940 v Trondheimu.
Teď takový malý paradox na vyhrávající straně, až 9. června 1940 v Trondheimu, získal admirál Marschall první určité zprávy o tom, že Britové evakuují Narvik a Tromsö. Nic to však neměnilo na tom, že německý admirál Marschall dostal rozkaz, aby s bitevní lodí „Gneisenau“ a těžkým křižníkem „Admiral Hipper“ znovu vyplul dne 10. června 1940 z Trondheimu a pokračoval dál v akci „Juno“. Jenomže admirál Marschall již měl o situaci jasnější představu, než celý námořní štáb Kriegsmarine. Byl přesvědčen, že všechny cíle pro jeho lodě již unikly z dosahu. A tak v akci pokračoval jen do noci 10. června 1940 a pak se vrátil zpět do Trondheimu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 61.

Pro Velkou Británii, pro její Royal Navy, byla ztráta jedné ze tří letadlových lodí („Furious“, „Glorious“ a „Ark Royal“) pohromou v době jejích nejtemnějších dějin. Strašné na tom bylo, že došlo k velkým ztrátám na lidech u těchto tří potopených lodí, kterými byly letadlová loď „Glorious“, torpédoborce „Acasta“ a „Ardent“.
Německý admirál Marschall se totiž vůbec nezdržoval vylovením trosečníků a s poškozeným „Scharnhorstem“ upaloval do Trondheimu.
Ono se skutečně zachránilo nějaké množství trosečníků z potopených lodí na vorech, ale jak míjela hodina po hodině, vybíral si chlad severských vod svou krutou daň na životech námořníků. Například na jednom voru, na který se vyšplhalo 20 trosečníků – 2 důstojníci a 18 námořníků – zůstali druhý den ráno naživu jen 4 námořníci.
Naděje pro trosečníky byla oživena během dne 9. června 1940, kdy ve vzdálenosti 5 mil uviděli křižník, a pak ještě jednou, když 2 letadla z letadlové lodi „Ark Royal“ přelétla trosečníkům nad hlavou.
Ale!
Ani křižník, ani letadla trosečníky nespatřily.
Teprve ve 3 hodiny ráno dne 11. června 1940 nalezl a zachránil norský parník „Bergund“, 3 důstojníky a 35 námořníků z letadlové lodě „Glorious“ a jediného přeživšího námořníka z torpédoborce „Acasta“, který nám před chvílí vyprávěl poslední okamžiky torpédoborce - byl jím svobodník C. Carter.
Norský parník „Bergund“ tyto zachráněné námořníky vysadil na Faerských ostrovech.
Další norská loď pak zachránila 5 mužů z letadlové lodě „Glorious“ a vylodila je v Norsku, kde se ocitli i 2 přeživší námořníci z torpédoborce „Ardent“, které vylovil německý hydroplán. Těchto 7 mužů pak putovalo do německého zajetí.
Celkem katastrofa těchto 3 lodí znamenala ztrátu 1 474 námořních důstojníků a námořníků a 41 příslušníků RAF.
Bohužel, mezi mrtvými byli i všichni piloti z Gloster Gladiator Mk. I, II z 263. perutě a také všichni piloti z Hawker Hurricane Mk. IA z 46. perutě, kteří se tak usilovně snažili dostat svá letadla na palubu letadlové lodě „Glorious“.

Na německé straně ani potopení „Glorious“ nikterak neuspokojilo velkoadmirála Raedera. Podle hodnocení tohoto německého velitele Kriegsmarine opomněl admirál Marschall splnit rozkaz, nepronikl do norských fjordů a nezaútočil na spojenecké lodě, o nichž se Němci domnívali, že jsou tam nashromážděny.
Námořní štáb Kriegsmarine nesouhlasil se správným názorem velitele operace „Juno“ admirálem Marschallem, že by Vaksfjord a Ofotfjord nalezl prázdné.
Velitel operace „Juno“ byl tak zcela neopodstatněně obviněn, že zanedbal své operační rozkazy a ignoroval depeši svého velení, která nesouhlasila s jeho nově vytvořeným plánem na moři. Jestliže tady byly pochyby, tak štáb Kriegsmarine si byl velice jist v tom místě, kde kritizoval taktické vedení velitele operace „Juno“, když dovolil jedinému britskému torpédoborci – „Acasta“ – aby za plného denního světla zasáhl bitevní loď „Scharnhorst“ torpédem.
Byla to tato jediná zřetelná taktická chyba, kterou si vzal náčelník Kriegsmarine za záminku a zbavil velení admirála Marschalla, kterého vystřídal ve funkci nešťastný admirál Lütjens.
Němce však operace „Juno“ stála ještě další oběti. Britský ponorka „Clyde“ dostala před periskop svaz admirála Lütjense, když vyplul 29. června z bitevní lodí „Gneisenau“ a těžkým křižníkem „Admiral Hipper“ z Trondheimu na výpad k Islandu, aby tak odlákal pozornost Britů od poškozeného „Scharnhorstu“, který vyrazil ve stejné chvíli na cestu do Německa na opravu.
Torpédo z ponorky „Clyde“ zasáhlo bitevní loď „Gneisenau“ a poškodila ji tak těžce, že byla vyřazena, stejně jako „Scharnhorst“, z boje na mnoho dlouhých měsíců.

Také britská strana bilancovala.
Proběhla zde kritika na celou organizaci norského tažení a vyjmuta byla ta skutečnost, že došlo k takovému rozkazu, který dovolil, aby letadlová loď „Glorious“ plula sama a bez dostatečné ochrany ve stavu, kdy nebyla schopna se o sebe sama postarat – kdy neměla svoji vlastní leteckou ochranu. Kritizováno bylo také ono uspokojení, že relativně bezpečně pendlovaly lodě mezi Velkou Británií a Norskem. Kritizovalo se i to, že admirál hodnostně vyšší než velitel Home Fleet velel operaci uvnitř Home Fleet (Forbes versus lord z Corku a Orrery). Za tuto situaci nesla vinu Admiralita.
Kritizovány byly honby za přízraky na počátku dubna 1940 a v červnu 1940. Kritizovány byly slabé důkazy průzkumu, jako hlášení z „Prunelly“ (právě o tom přízraku).
Vzhledem k začátku 2. světové války nebyl nikdo přímo obviněn a britské námořnictvo si vinu rovnoměrně rozdělilo mezi všechny stupně velení, které se norského tažení účastnilo ( není to tak docela pravda – hlavně z důvodů chyb v norském tažení padl Chamberlain a ministerským předsedou VB se stal Churchill – více u Francie)
Když velkoadmirál lord z Corku a Orrery stáhl vlajku z vrcholu stěžně svého lehkého křižníku „Southamptonu“, hodnotila se kombinovaná operace vylodění v Norsku, zisky a ztráty, které tažení přineslo.
Byla to porážka – o tom žádný spor!!!
Naštěstí porážka byla tak malého rozsahu, že jí zakrývala porážka mnohem většího rozsahu ve Francii a rozpaky v katastrofě u Dunquerku. Přes tuto porážku a organizační chyby, dokázalo námořnictvo Velké Británie úspěšně evakuovat své špatně vyzbrojené a o třídu horší armády (hodnotíme proti Wehrmachtu). Dokázalo je evakuovat bez těžkých zbraní na mnoho stovek km přes mořskou cestu. Ve Velké Británii se postupně armády přezbrojily, především však vycvičily (i o nové poznatky z právě proběhlých bojů), aby tak byly připraveny až nastane jejich čas, vrátit německé armádě to, co ona jim na začátku 2. světové války způsobila.
Britové sami říkají, že celé norské tažení nebyla hanba, neboť v tažení bojovaly zpola vycvičené teritoriální pluky, a zbytek trpěl nedostatkem moderních zbraní. Všechny spojenecké jednotky dohromady byly špatně vystrojeny a nepřipraveny pro operace v arktických podmínkách. Bojovaly proti úplné převaze ve vzduchu a byly poraženy speciálně vycvičenými německými horskými střelci, z nichž mnozí byli vysláni již před válkou, aby v Norsku studovali terén jako „turisté“.
Britové sami říkají, že jejich gardová brigáda viditelně zaostávala jak ve velení, tak i v odhodlání za francouzskými jednotkami u Narviku. Tady lze omluvit Angličany jen tím, že francouzský vojenský kontingent tvořili jednak horští střelci, do určité míry zvyklí na drsné klimatické podmínky, s jakými se v Norsku setkali, jednak legionáři cizinecké legie, což byli v té době nejtvrději vycvičení vojáci na světě – profesionálové, kteří konali trvale aktivní vojenskou službu.
Ale i z námořního hlediska se v norském tažení vyskytlo mnoho nedostatků:
Ať to již bylo nesprávné chápání dostupných zpravodajských informací a jejich vyhodnocování. To dovolilo německým námořním jednotkám, přestože stály proti mnohem silnějšímu loďstvu, že mohly vysadit své úderné jednotky bez odporu na všech místech norského pobřeží.
Neštěstím pro britské loďstvo pak také bylo vměšování britské Admirality, která často měnila, nebo rušila rozkazy přímo u velitelů v terénu – na moři.

Naproti tomu Kriegsmarine, mimo Narviku, projevila obratnost, odhodlání a bezohlednost, které od ní její velení žádalo. To zajistilo Hitlerovi a jeho armádní mašinérii strategický úspěch neobyčejného významu (celé severní křídlo) pro další vedení námořní války. Tato skutečnost se projevila po 22. červnu 1941, kdy Spojenci začali posílat dodávky do SSSR tzv. „Arktickou cestou“ a Spojence to stálo mnoho životů a mnoho lodí a z toho plynoucí krize.

Němci však svůj úspěch v Norsku zaplatili také draze.
Úplně – totálně - ztratili 1 těžký a 2 lehké křižníky, 10 torpédoborců (ze 14 v té chvíli) a zároveň byly vyřazeny obě bitevní lodě a kapesní bitevní loď na mnoho měsíců. Německo mělo v tu chvíli jen 4 torpédoborce schopné akce. Kriegsmarine tak nemohla nikterak ohrozit kontrolu průlivu La Manche, což byl také jeden z nutných předpokladů pro „operaci Seelöwe“ – „operace Lvoun“ – což byl ambiciózní plán Adolfa Hitlera a jeho válečné mašinérie na invazi do Velké Británie (pochopitelně největším předpokladem bylo vybojování vzdušné nadvlády).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 62.

Ztráty na životech obou válčících stran ( které se mě podařilo z dostupných pramenů najít) od 8. dubna do 10. června 1940 jsou vyčísleny takto, a jejich hodnotu berme přibližně, nikoliv absolutně:

Německo:
4 950 mrtvých
616 pohřešovaných
1 600 zraněných

Norsko:
1 335 mrtvých
- ….? pohřešovaných

Spojenci:
4 765 mrtvých

Celkem Spojenci :
6 100 mrtvých.

Ztráty techniky Spojenců, z nichž zvláště letadlová loď „Glorious“ je sice citelná, ale v celkovém kontextu není překročen limit bezpečnosti námořní velmoci, kterou Velká Británie byla. To přesto, že k tomu musíme ještě připočíst potopení dvou starých lehkých křižníků, jedné protiletadlové šalupy a devět torpédoborců. A jako citelně poškozené, s delší nutnou opravou, musíme zaregistrovat, že to bylo ještě 6 lehkých křižníků, 2 protiletadlové šalupy a 8 torpédoborců.
Většinu těchto spojeneckých ztrát způsobila německá Luftwaffe, což mělo Royal Navy ozřejmit, že 1. světová válka už nenávratně skončila, a že to bude v 2. světové válce letectvo, které bude rozhodovat, kam se bude naklánět vítězství. Jasně to mělo ukázat, že lodě podstatně silnější námořní mocnosti nebudou moci v 2. světové válce operovat před nepřátelským pobřežím, aniž by měly stíhací letecké krytí, a nebo přinejmenším vhodnou protiletadlovou dělostřeleckou výzbroj – PVO, které by odehnalo střemhlavé bombardéry.
To, že byli Briti tak zaskočeni mělo několik kořenů – jedním z nich je vrozený konzervatizmus vyšších důstojníků námořní hierarchie, kteří byli vychováni ve víře, že těžké dělostřelectvo je králem bitev a nedali se přesvědčit, že můžou být poraženi letectvem.
Ve Velké Británii však bylo ještě jedno katastrofální politické rozhodnutí…..
To rozhodnutí sahá do konce 1. světové války, do roku 1918, kdy bylo veškeré letectvo, vládním rozhodnutím, předáno samostatnému RAF – Royal Air Force.
Tedy i námořní letectvo bylo předáno RAF, které toho o loďstvu moc nevědělo (vědělo s prominutím „prdlajs“).
To, že v následujících letech po 1. světové válce patřili piloti k různým zbraním (někteří piloti patřili k námořnictvu, někteří zase k RAF, pozemnímu letectvu) znamenalo, že neexistovali žádní vyšší námořní důstojníci u Royal Navy, kteří by něco věděli o létání, kteří by dobře znali vlastnosti a možnosti letadel. Stejně tak nebyli žádní letci, kteří by toho hodně věděli o obranných schopnostech moderních válečných lodí Royal Navy.
Ve Velké Británii tak vyrostla generace vyšších námořních důstojníků, kteří se dívali na letadla jako na křehké, nespolehlivé stroje a na piloty, jako na lehkomyslné, i když trochu odvážné blázny. Tito důstojníci většinou věřili, že výškové bombardéry jen těžko zasáhnou manévrující loď a o střemhlavé bombardéry, že se postarají sice hlučné, ale účinné dvouliberní pompomy.

Obrázek




V protikladu k námořním důstojníkům, zde byli vyšší důstojníci RAF, kteří vkládali své naděje do výškových bombardérů, když byli povzbuzováni z Ameriky ukázkami generála Mitchella ( přesné – na tu dobu - výškové bombardování). V obraně správně spoléhali na stíhací letadla, ale pro námořnictvo nedokázali zajistit výkonnou stíhačku.
Každá z těchto dvou stran měla sice v něčem pravdu, ale ke spojení a zvážení reality nedovedla jedna strana přesvědčit druhou.
Byli jsme toho svědkem v popisu, když jsme si říkali, že letectvo RAF prakticky skoro nedokázalo zasáhnout německé námořní eskadry na moři, nebo v přístavu. Zároveň své vlastní loďstvo nedokázalo uchránit proti střemhlavým bombardérům Luftwaffe.
Ze všeho, co jsme popisovali jasně plyne, že v neúspěšném norském tažení Spojenci dojeli na nedostatek jakékoliv obrany proti leteckému útoku (PVO).
Až teprve v dalším průběhu 2. světové války se Royal Navy podařilo, když své lodě vybavily automatickými kanóny Bofors

Obrázek


a Oerlikon

Obrázek


, že odehnaly Stuky Ju 87 ze vzduchu nad mořem a to ještě dřív, než stavba velkého počtu letadlových lodí a dodávky vysoce výkonných námořních stíhaček dobyly nazpět od Luftwaffe leteckou nadvládu.
Již v bojích v Severní Africe, pak u Salerna v Itálii a i v jižní Francii poskytla přítomnost stíhacích letadel, které startovaly z palub letadlových lodí, vzdušnou obranu lodím i vojskům po celou dobu bojů. Do doby než Spojenci získali pozemní letiště.
V Norsku to byla tragédie. Námořníci i vojáci Spojenců museli neustále pozorovat oblohu, kde se o ně nikdo nestaral. Když tam bylo letadlo, tak bylo německé. Jen, jak víme, v závěru pár Hurricane a Gloster Gladiator přineslo úlevu. I když nezapomínejme na žalostnou historii perutě Gladiatorů u Lesjaskogu.
K nedostatkům připočtěme absenci vrchního velitele a chyby Admirality.
Spojenci by sever, tedy Norsko, potřebovali, ale je nejisté, zda by je Velká Británie po pádu Francie vůbec udržela. Víme také, že se Británie bála okamžitého vylodění Německa v Anglii, i když je dnes jasné, že to možné nebylo. Již tehdy v červnu 1940, řekl sir Charles Forbes, velitel Home Fleet, ale také někteří další z námořní admirality, že pokud Němci nezískají nadvládu nad mořem, je jakákoliv invaze do Velké Británie vyloučena.
Celý zbytek 2. světové války pak zůstalo Norsko okupováno Hitlerovou Říší. Pro Hitlera to také nebyla žádná - jenom výhoda. Neustále musel v Norsku držet velkou nečinnou posádku, neboť nikdy nevěděl, jestli Velká Británie neplánuje nové vylodění v Norsku. Ze stejného důvodu tam musel držet válečné lodě, které by měly zabránit pokusu o invazi. Tyto lodě byly vybaveny rozkazy, že nesmí riskovat srážky s britskými loděmi, a tak v meších střetnutích byly znovu a znovu drceny nebo vyháněny z operačního prostoru mnohem slabšími spojeneckými silami.
Na druhé straně Britové měli vždy starost na Severu a ztráta Norska pro ně byla špatná a to zvláště v době konvojů do SSSR.

Demokracie v přímém souboji s Totalitním režimem prohrávala na celé čáře!

Co však lze s určitostí říci je, že začátkem norského tažení konečně skončila ona – „Podivná válka“, nebo také „Válka vsedě“ a konečně se začaly odstraňovat nedostatky v ozbrojených silách Spojenců, i když za cenu zbytečně zmařených lidských životů, což se vysvětlovalo – realitou moderní války.
Pozitivem norského tažení byly hrdinské činy skupin vojáků i jednotlivců, za které byly, za 2 měsíce bojů v Norsku, uděleny námořníkům Royal Navy 3 VC – Victoria Cross – Viktoriiny kříže. Mimo vyznamenaných ještě mnoho námořníků, vojáků a letců prokázalo vytrvalost a odvahu tváří v tvář německé převaze ve všech směrech.
Pro britskou armádu roku 1940 to byla jedna z mála důležitých okolností, dá-li se to tak říci vítězství, které byly kladné, a které byly příslibem do budoucnosti.
Tady zvláště platilo – Jednou bude líp….


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata o VII. díl. Norsko, Dánsko 1940., je zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3433

Celkem dvě pondělí si dám " voraz" a budu studovat VIII. díl. Francie 1940.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
cayman
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 276
Registrován: 2/6/2005, 22:56
Bydliště: Bratislava

Příspěvek od cayman »

Blbé je hlavne že nemci HMS Glorious doslova nachytali na hruškách. To ostatné, vrátane tuším jedného z najvzdialenejších zásahov jednej lode druhou v dejinách, už bol len dôsledok. Lietadlová loď z princípu mala zachytiť súpera podstatne skorej leteckým prieskumom a zaútočiť na súpera dlho predtým akoby sa priblížil na dostrel svojich diel. A to ešte aj pri doslova mizernom stave FAA, vzhladom na to že Scharnhorst a Gneisenau nemali leteckú ochranu. V predchádzajúcom dieli si popisoval že vzhladom na prevážané Hurricany a Gladiátory a nedostatok paliva boli možnosti lietadlových operácií obmedzené. Mala teda vôbec Glorious nejakú možnosť vyslať lietadlá aspoň na prieskum? Predpokladám že v prípade že by prieskum zistil akútne ohrozenie išla by sranda stranou a minimálne Gladiátory cez palubu aby uvolnili paluby pre letecké operácie. Myslím že akýkolvek letecký útok na nemecké dvojičky by mal prinajhoršom za následok že by nemci neriskovali svoje jediné bitevné lode a stiahli by sa, ako to ostatne aj skutočnosti urobili. Hoci aj malý počet útočiacich lietadiel mohol nemcov prekvapiť, a znepríjemniť im život.

Všetko sú to dohady, ale stálo vôbec tých pár Hurricanov ale hlavne Gladiátorov za to? Piloti by sa zachránili a lietadlá sa vždy dajú vyrobiť rýchlejšie. Briti chceli zachrániť všetko ale nezachránili nič. No ako vraví Murphyho zákon: "Skúsenosť je vec, ktorú získaš až potom, ako si ju potreboval."

P.S. Mal som dilemu či to dať sem alebo do Debaty o VII. dieli.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Kolego díky za tento příspěvek, ale ostatní vše prosím směřujte do debaty na tomto odkaze:
K odpovědi je i v tomto článku řečeno, že k obraně mohla vyslat jen torpédonosné Swordfish - pokud by hned první granát 280 mm nezpůsobil to, že nešlo ani tato letadla vyslat do vzduchu - je to hned v Č 60 na začátku.
Prosím vše ostatní již piš, tedy i k tomuto, na příslušný odkaz.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3433
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“