Britské armádní pušky systému Lee

Moderátor: Tempik

Odpovědět
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Britské armádní pušky systému Lee

Příspěvek od Martin Hessler »

Britské armádní pušky systému Lee
Přehled vývoje a historie pušek Lee-Metford a Lee-Enfield


Obrázek

Druhá polovina devatenáctého století probíhala v duchu bouřlivého technického vývoje, jenž se nemohl nedotknout v první řadě výzbroj a vybavení vyspělých armád. Zhruba mezi léty 1860 - 1890, tedy během pouhých 30 let, dospěl vývoj vojenských pušek od jednoranné, ústím hlavně nabíjené drážkované muškety na černý prach k opakovací pušce na jednotné, celokovové náboje plněné bezdýmným prachem na bázi nitrocelulózy.
První moderní opakovací pušku, komorovanou pro náboj malé ráže (menší než 9mm) zavedla roku 1886 do výzbroje Francie. Šlo o pušku Lebel ráže 8x50 R, zbraň s válcovým odsuvným závěrem a trubicovou nábojovou schránkou pod hlavní.
Hned za Francií si pospíšilo Německo, se svou služební puškou Gewehr 88 (často bývá nesprávně označována jako Mauser 88, ale ve skutečnosti byla zkonstruována armádní výzbrojní komisí, nikoliv u firmy Mauser) ráže 8x57, zavedenou do výzbroje roku 1888.
Velká Británie, jakožto jedna z nejvýznamnějších světových mocností té doby, nemohla pochopitelně zůstat pozadu. V roce 1889, pouhý necelý rok po Německu, přechází armáda Jejího Veličenstva na nový systém základní střelecké zbraně jednotlivce: opakovací pušku Lee-Metford.

Lee-Metford
Přestože francouzský systém Lebel představoval ve své době významný pokrok, viděno dnešníma očima to byl neohrabaný, těžký kus opracovaného železa. Francouzi zvolili jako zásobovací zařízení tubulární nábojovou schránku, uloženou rovnoběžně pod hlavní. Takové uspořádání nabízelo velkou kompaktnost zbraně (z pažby nikde nic nevyčnívá), a zásobovací zařízení je uspokojivě chráněno před poškozením nárazy a údery, o jaké nebývá v bitevní vřavě nouze. Tubulární schánku je však nutno plnit po jednom náboji, a co hůře, neumožňuje žádnou konstrukční úpravu pro rychlejší nabíjení.
Přestože zavedení pušek Lebel a Lee-Metford Mk. I do armádní výzbroje dělí pouhé tři roky, z konstrukčního hlediska představoval britský model promyšlenější systém. Rozměrově si byly obě pušky dost blízké (Lebel: 1305 mm, Lee-Metford: 1270 mm), ale Brity použitý závěrový systém Lee byl podstatně modernější. Snáze se otevíral i uzamykal, a bylo možno jej rozebrat bez použití nářadí. Britové při volbě zásobovacího zařízení vsadili na dvouřadý schránkový odnímatelný zásobník s kapacitou 8 nábojů ráže .303 British (7,7x56 R). Ten se sice rovněž plnil po jednom náboji, ale v pozdějších letech se ukázal jako vhodnější při modernizaci pušky.
Samotný název zbraně je složen ze jmen dvou konstruktérů, jimiž byli James Parish Lee (závěrový mechanismus a zásobník) a William Metford (tvůrce vývrtu hlavně)

Jak tedy vypadá a funguje puška vojáka Jejího Veličenstva z poslední dekády 19. století?
Základem systému je válcový odsuvný závěr, pohybující se v pouzdře závěru pevně spojeném s hlavní, opatřenou sedmidrážkovým vývrtem. Tělo závěru má dva uzamykací ozuby, umístěné bezprostředně před rukojetí při zadním čele závěru. Ty zapadají v uzamčeném stavu do výřezů v pouzdře – závěr na rozdíl od Mauserova systému neuzamyká přímo do hlavně, nýbrž do pouzdra (pouzdro závěru je tedy namáháno tlakem plynů při výstřelu). Takový systém sice teoreticky vykazuje menší pevnost, v praxi je to však sotva patrné. Závěr obsahuje bicí mechanismus v podobě přímoběžného úderníku s bicí pružinou, vzadu zakončeného úderníkovou maticí.
Pod pouzdrem závěru je umístěn výrazně zešikmený, dvouřadý schránkový zásobník. Náboje v zásobníku se nacházejí pod tlakem podavače, zdvihaného pružinou.
Celý systém je vsazen do dřevěného pažbení. Pro britské vojenské pušky je typická dělená pažba, tedy předpažbí a hlaviště pažby vyrobené jako samostatné součásti spojené s pouzdrem závěru objímkami (předpažbí, nadpažbí) a dlouhým šroubem (hlaviště).
Obsluha vypadala tak, že střelec stiskl záchyt zásobníku (malá páčka v přední části lučíku spouště), vyjmul zásobník ze zbraně a naplnil jej náboji – vtlačovaly se mezi vývodky zásobníku po jednom. Vrátil naplněný zásobník na místo, uchopil kliku závěru a otáčením proti směru hodinových ručiček /nahoru/ závěr odemkl. Pak tahem vzad odsunul válcové tělo závěru do krajní zadní polohy, čímž uvolnil nábojiště a vyhodil prázdnou nábojnici, pokud se nacházela v komoře. Podavač vytlačil sloupec nábojů v zásobníku vzhůru tak, že horní náboj se nacházel v poloze vhodné pro podání do nábojové komory. Tlakem na kliku závěru směrem vpřed střelec uzavřel závěr a zasunul náboj do komory, přičemž v poslední fázi tohoto pohybu došlo k zachycení úderníku ozubem spoušťové páky a k napnutí bicí pružiny. Poté otočením kliky doprava /dolů/ spojil uzamykací ozuby závěru z výřezy v pouzdře. Závěr byl uzamčen, úderník napnut a puška připravena k výstřelu. Střelec pustil kliku závěru, uchopil krk pažby a po zamíření na cíl stiskem spouště vystřelil.

Obrázek
Obr. 1
Lee-Metford Mk. I (1889)
Délka: 1270 mm (50 inch)
Délka hlavně: 813 mm (32 inch)
Drážkování: 7 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 4,6 kg
Kapacita zásobníku: 8 nábojů

V době zavádění opakovacích pušek do výzbroje armád se jednalo o převratnou novinku. Je vcelku pochopitelné, že vysocí armádní činitelé, a to jsou lidé proslulí konzervativismem, na ně pohlíželi se značnou nedůvěrou a skepsí. Obávali se zejména vysoké rychlosti palby (ve srovnání s jednorannými zadovkami), jež podle jejich názoru nutně musela vést k neefektivnímu plýtvání municí. Dnes, ve věku automatických zbraní, se nám takové úvahy mohou zdát směšné. Ale neškodí si uvědomit, že před více než sto lety, v dobách neexistence automatických rotačních linek na výrobu nábojů, se střelivo pro vojenské zbraně vyrábělo a laborovalo téměř manufakturním způsobem – v dílnách s omezenou kapacitou, na jednoduchých jednooperačních lisech poháněných transmisemi od parních strojů. A pokud připočteme fakt, že logistický systém vojsk v poli závisel tehdy výhradně na koňských povozech a nohou pěšáků, nezbývá než uznat, že podobné argumenty měly svou váhu.
Proto konstruktéři raných vojenských opakovaček hledali cesty, jak přílišnému plýtvání střelivem zabránit. Puška Lee-Metford je z tohoto důvodu vybavena uzávěrou zásobníku – v podstatě plochou kovovou destičkou otočnou kolem svislého čepu, jež umožňuje uzavřít vyústění zásobníku a udělat tak z opakovačky jednorannou zbraň. Ostatní mechanismy pušky zůstanou plně funkční, střelec ale musí ručně nabíjet jednotlivé náboje. Střelivo v zásobníku tak mělo být ušetřeno pro kritickou situaci. Na obrázku níže je zřetelně vidět tato uzávěra (u pušky Lee-Metford Mk. II) v otevřeném a uzavřeném stavu.

Obrázek
Obr. 2
Uzávěra zásobníku

Další vývoj
Britské vojenské pušky jsou charakteristické značným množstvím vzorů, často vyráběných současně nebo s velmi malým časovým odstupem, a navzájem se nepodstatně lišících. Mnoho těchto variant vzniklo úpravami či přestavbou starších modelů pušek.
Ještě v roce 1892 přišla do výzbroje puška Lee-Metford Mk I*, a to v souvislosti s náhradou černého prachu prachem bezdýmným – zvýšila se počáteční rychlost střely a odlišná balistická křivka si vynutila změnu mířidel. Téhož roku byla zavedena puška Lee-Metford Mk. II, s mírně upraveným zásobníkem na 10 nábojů a se salvovými mířidly, určenými k plošné hromadné salvami na velké vzdálenosti (1700 – 2800 yardů). Tvoří je hledí s malým dioptrickým průhledíkem, umístěné na sklopném raménku po levé straně pouzdra závěru, k němuž náleží zvláštní muška, umístěná na otočném raménku na boku předpažbí. Vizuálně se puška Mk. I* od předchozího vzoru liší především zaoblenou přední hranou zásobníku, zmizelo také malé vybrání v předpažbí v místě hmatníku uzávěry zásobníku a změnil se způsob uchycení protiprachového krytu závěru. Odlišnosti jsou dobře rozeznatelné na následujícím obrázku.

Obrázek
Obr. 3

Obrázek
Obr. 3a

Puška Lee-Metford Mk. II* byla vybavena páčkovou pojistkou, umístěnou na pravé straně zadní části závěru, vedle úderníkové matice. Obdobná je, byť nezřetelně, vidět na obrázku č. 4 (v kroužku).

Obrázek
Obr. 4

Nastupuje Enfield
Když byl roku 1892 nahrazen lisovaný černý prach, používaný k plnění nábojů, prachem bezdýmným, přišlo se na nevhodnost původního Metfordova vývrtu pro tuto střelivinu. Bezdýmné střelné prachy mají obecně mnohem vyšší teplotu hoření, vytvářejí vyšší provozní tlaky a produkují více spalného tepla. Rychlost střel sice vzrostla, ale hlavně pušek se rychleji opotřebovávaly, a již po poměrně malém počtu vystřelených ran docházelo ke zvětšování rozptylu a poklesu výkonu v důsledku vypalování drážek. Proto byla ve státní zbrojovce v Enfieldu vyvinuta nová hlaveň, zavedená v roce 1895 do výroby. Od staršího typu (sedm relativně mělkých drážek se zaobleným průřezem) se lišila pětidrážkovým vývrtem, s výrazně hlubšími drážkami pravoúhlého profilem. Poněkud pozměněno bylo také hledí. Puška obdržela název Lee-Enfield Mk. I, v roce 1899 ji následovala puška a karabina Lee-Enfield Mk I*, s nepatrně jiným provedením některých součástek.
Vedle pušky byla vyráběna též jezdecká karabina shodné konstrukce. Model Cavalry Carbine Magazine Mk. I se vyznačuje absencí poutek pro nosný řemen (byl určen k nošení v sedlovém pouzdře) a nemožností nasazení bodáku. Kulička na klice závěru je z vnější strany oploštělá kvůli větší kompaktnosti.

Obrázek

Lee-Enfield Cavalry Carbine Magazine Mk. I (1895):
Celková délka: 1024 mm
Délka hlavně: 527 mm (20,75 inch)
Drážkování: 5 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3, 42 kg
Kapacita zásobníku: 6 nábojů

Karabina Lee-Enfield Mk. I* byla určena pro dělostřelectvo a ženijní vojsko, od předchozího vzoru se liší kratším pažbením, přítomností záchytu pro bodák a poutek pro nosný řemen, naopak chybí dolní hlavňová objímka. Zásobník má kapacitu 10 nábojů.

Obrázek
Obr. 6
Lee-Enfield Carbine Magazine Mk. I*

Obdobná je karabina Lee-Enfield R.I.C., vyráběná v letech 1896 -1905 pro Královskou irskou jízdní policii (Royal Irish Constabulary). Má záchyt bodáku, poněkud zeštíhlené, vylehčené předpažbí, dřevěné nadpažbí u některých exemplářů schází úplně (zbraň na snímku je má), dolní poutko pro řemen může být umístěno buď zdola, nebo bočně ve vybrání na pravé straně hlaviště pažby. Zásobník na 6 nábojů, páčková pojistka jako u pušky Lee-Metford Mk. II*

Obrázek
Obr. 7
Lee-Enfield R.I.C. (1896):
Celková délka: 1024 mm (40 inch)
Délka hlavně: 527 mm (20,75 inch)
Drážkování: 5 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3, 37 kg
Kapacita zásobníku: 6 nábojů

Praktické zkušenosti
S uvedenou pestrou paletou pušek a karabin, jež však všechny bez výjimky střílely tímtéž nábojem ráže .303, prodělala britská armáda búrskou válku (1899-1902). A dlužno podotknout, že pro ni neznamenala nejlepší vysvědčení. Britové sice nakonec zvítězili, ale za cenu nasazení téměř půl milionu vojáků (celá búrská populace čítala sotva 86 000 dospělých mužů) a použití extrémně brutálních metod, zahrnujících i vedení války proti civilnímu obyvatelstvu. Přitom se v celé šíři projevily vážné nedostatky jak v taktice, tak ve střeleckém výcviku britské pěchoty. Té pěchoty, která si na střelecké dovednosti svých mužů odnepaměti zakládala, pyšnila se jí a spoléhala na ni.
Búrští povstalci, poměrně dobře vyzbrojení puškami Mauser a Winchester, totiž měli nad oddíly britské královské armády palebnou převahu. Jejich pušky fungovaly v principu obdobně a měly i srovnatelné balistické parametry, ale Búrové vesměs předčili Brity v úrovni střeleckých dovedností. Není divu, byli to převážně lovci a farmáři, puška byla od dětství součástí jejich života stejně jako kalhoty. Navíc se jejich zbraně daly nabíjet pomocí nábojových pásků: střelec místo vyjímání zásobníku z pušky a jeho plnění jednotlivými náboji nasadil do svislých drážek v pouzdře závěru kovový pásek s plochým perem, spojující několik nábojů (nejčastěji 5), a poté tlakem palce na horní náboj vtlačil střelivo do nábojové schránky. Prázdný pásek vytáhl a zahodil, zavřením závěru nabil první náboj do komory – a mohl střílet. Metfordy ani Enfieldy se z pásků nabíjet nedaly, a předpisy britské armády stále trvaly na používání uzávěry zásobníku. Vojáci tedy museli nabíjet jednotlivé náboje přímo do hlavně a teprve v kritické situaci (jenže co je to kritická situace a kdo dokáže určit, kdy k ní v boji dochází?) jim bylo umožněno tahem za rýhovaný hmatník směrem vpravo otevřít zásobník a začít z pušky střílet způsobem, pro nějž byla původně konstruována, tedy jako z opakovačky. Na búrských puškách žádné podobné zařízení nebylo.
Výsledkem těchto problémů, a ovšem také odhodlání a zarputilosti povstalců, bylo velmi těsné britské vítězství. A také ponaučení. Generál sir Frederick Roberts, schopný důstojník a vrchní velitel britské armády, měl lví podíl na změnách v bojovém výcviku. Pochopil, že mužstvo je třeba naučit rychlé a účinné střelbě, a všemožně proto podporoval střeleckou zdatnost svých podřízených. Již sloužící pušky začaly být urychleně vybavovány zařízením umožňujícím nabíjení pomocí pásků, bylo zakázáno používání uzávěry zásobníku (s výjimkou ochrany střeliva před znečištěním za přesunu) a nabíjení jednotlivými náboji se přísně trestalo. Především se ale střílelo. Střílelo se vstoje, vleže, vkleče, vsedě, ve dne i v noci, na dálku i na blízko. Pořádaly se střelecké soutěže na všech armádních úrovních, nejlepší střelci byli odměňováni, dostávali výkonnostní odznaky, finanční prémie a mohli si vysloužit i povýšení. Základní výcviková norma požadovala, aby voják dokázal vypálit z pušky 15 mířených ran za minutu, ale většina zkušených vojáků (britská královská armáda byla tehdy plně profesionálním sborem, léta tvrdě drilovaným a zocelovaným v koloniálních taženích) dokázala v bojových podmínkách uskutečnit za minutu až 35 mířených výstřelů.
Tato výcviková praxe se zdaleka netýkala jen mužstva bojových jednotek. Všichni, včetně příslušníků pomocných a týlových útvarů, skladníky počínaje a štábními důstojníky konče, museli minimálně jednou ročně předvést svou střeleckou dovednost prokázáním schopnosti splnit základní normu. Pokud neuspěli, byl jim snížen plat, museli se do určeného termínu hlásit k přezkoušení, a v případě opakovaného neúspěchu mohli být i propuštěni z armády. Filozofie ve své podstatě jednoduchá a logická: Co na tom, že jste kočí/skladník/saniťák/podkovář/důstojník kartografické služby? Především jste voják. Voják musí umět střílet z pušky. Tečka, hotovo. Jedinou skupinu, která byla z této povinnosti vyňata, představovali vojenští kaplani. Dá se říci, že britští pěšáci neměli v té době z hlediska střeleckých dovedností v Evropě konkurenci. Jejich palba byla skutečně vražedná.

Technika rychlopalby
Jak vlastně vypadá taková rychlá mířená střelba v praxi?
Levou rukou drží voják pušku za předpažbí a tlačí botku pažby do ramene. Poloha levé ruky se při střelbě nemění, pažba zůstává v rameni i během nabíjení zbraně z nábojových pásků. Pravou rukou pustí krk pažby a napjatou otevřenou dlaní uhodí šikmo nahoru do kliky závěru. Tímto jediným plynulým pohybem odemkne a otevře závěr a vyhodí prázdnou nábojnici. Jakmile závěr doběhne do své krajní zadní polohy a zastaví se, přesmykne střelec pravou dlaň přes kuličku na konci kliky závěru a rázně jí zatlačí směrem vpřed a dolů. Jedná se o zvláštní, rychlý pohyb na pomezí tlaku a úderu. Je nutno si počínat opravdu razantně, jinak se závěr může zaseknout. A chce to trochu síly. Úderník Enfieldu je totiž napínán přímým pohybem závěru vpřed. Správné provedení pohybu zajistí, že závěr je opět jediným plynulým pohybem uzavřen a uzamčen. Pravá ruka poté uchopí krk pažby, střelec provede korekci zamíření a vystřelí.
Během války byl vyvinut ještě rychlejší způsob střelby. Traduje se, že jej „vynalezli“ australští vojáci sboru ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps), bojující na Gallipoli, ale hodnověrný důkaz pro toto tvrzení patrně neexistuje. Voják po nabití zbraně nepouštěl kliku závěru, pravou ruku nechal položenou na kuličce na jejím konci, a spoušť stiskl malíčkem, který byl pro takový fígl v ideální poloze. Faktem zůstává, že „Australáci“ dokázali vyhnat bojovou kadenci k neuvěřitelným 50 – 55 ranám za minutu (!). To je již velmi slušné tempo i na střelce ze samonabíjecí pušky.
Tuto rychlost palby ostatně umožňovala z velké části samotná konstrukce pušky. Závěr konstrukce Lee má kliku umístěnu na zadním konci těla a skloněnu v nanejvýš příznivém úhlu směrem dolů. Výřezy pro uzamykací ozuby, vytvarované v pouzdře závěru, jsou ve vnějších částech mírně šroubovitě zešikmené, závěr se tedy začíná pohybovat dozadu již v konečné fázi odemykání a celý pohyb ruky při jeho odemčení a otevření tak může být velice plynulý.

Obrázek
Nábojový pásek pro 5 nábojů .303 British

SMLE
V prosinci 1902 bylo rozhodnuto o přijetí nového, zkráceného vzoru vojenské opakovačky, jednotného pro celou britskou armádu. Puška, zaváděná do výzbroje od února 1903 dostala název SMLE (Short Magazine Lee-Enfield) - někdy je také označována SMLE 1903. A dlužno podotknout, že byla alespoň zpočátku srdečně nenáviděná a odmítaná všemi, kdo ji měli používat. Pěšákům připadala příliš krátká, zejména pro boj bodákem (podle tehdy stále ještě platné taktické doktríny musel bodák sloužit k obraně proti útočící jízdě), kavaleristům příliš dlouhá, a příslušníkům zvláštních sborů příliš těžká a neohrabaná.

Obrázek
Obr. 8
SMLE No. 1 Mk. I (1903):
Délka: 1130 mm (44.5 inch)
Délka hlavně: 635 mm (25 inch)
Drážkování: 5 drážek vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3,7 kg

První varianta pušky SMLE dostala označení No. 1 Mk. I. Vnější vzhled této zbraně je pro vojenské pušky dost netypický, protože ústí hlavně nepřesahuje pažbu ani kování horní objímky. Po technické stránce je to však stále tentýž systém jako všechny předchozí vzory. Pojistka se přesunula na levou stranu pouzdra závěru (nad lučík) a dostala podobu dvoupolohové, horizontálně překlápěcí páčky – dopředu odjištěno, dozadu zajištěno. Puška je zařízena pro nabíjení z pásků, přičemž levá drážka pro nábojový pásek je vytvořena v boku pouzdra závěru a pravá ve zvláštní součástce tvaru zaobleného hranolku, uchycené k závěru tak, aby se při otevřeném závěru dostala do pozice naproti levé drážce.
Běžná mířidla tvořilo sektorové hledí se stavítkem a s možností boční korekce, a perličková muška. Muška i hledí jsou ze stran chráněny výraznými kovovými bočnicemi, jimž vojáci familiárně říkali „bitch ears“ (tedy asi „čubčí uši“). Kromě toho má No. 1 Mk. I tatáž boční salvová mířidla jako předchozí modely.
Puška SMLE měla být jednotným vzorem pro všechny druhy vojsk. Ale ve skutečnosti došlo jen k přidání nového typu do rodiny pušek systému Lee, sloužících britskému impériu. Staré pušky Lee-Metford a Lee-Enfield nejenže jejím příchodem nebyly jednorázově vyřazeny (mnohé z nich dále úspěšně válčily, zejména u Royal Navy a v koloniích), ale u některých ještě dobíhala výroba. Přezbrojování armády probíhalo postupně, zpravidla na stupni pluku (aby se u jedné jednotky nevyskytovalo více typů pušek) a v závislosti na finančních a výrobních možnostech. Rozmanitost vzorů nadále vzrůstala úpravami starších typů dlouhých pušek na standart SMLE. Statisíce těchto zbraní ležely ve skladech a jejich sešrotování by nebylo ekonomické. A tak se uřezávaly hlavně a vyměňovaly pažby. Tímto způsobem vznikly modely No. 1 Mk. I*, No. 1 Mk. I***, No. 1 Mk. II a další.
Starší typy karabin se pro přestavbu nehodily zejména kvůli malé délce hlavně. Ty z nich, které se nepodařilo využít v koloniích, většinou skončily ve výprodejích jako levné lovecké kulovnice. Část jich byla odprodána jiným armádám, např. řecké.

Dvoudílné nabíjecí zařízení pušek No. 1 Mk. I bylo sice originální a efektní, ale nepříliš praktické. Drážky pro nábojový pásek nebyly proti sobě pevně ustaveny, pásek měl při nabíjení tendenci vypadnout, a při pažbě založené do ramene střelec na drážky dobře neviděl. V roce 1907, kdy se vyhodnocovaly poznatky uživatelů, se tedy objevil tzv. Bridge charger holder – nabíjecí zařízení v podobě ocelového můstku, umístěného shora na pouzdru závěru. Od roku 1908 tímto typem zařízení začali vybavovat i starší pušky, které je dříve neměly. Proto se pušek No. 1 Mk. I dochoval v původním stavu (bez můstkového držáku) jen velmi malý počet. Obě provedení jsou dobře vidět na obrázku níže.

Obrázek
Obr. 9
Nabíjecí zařízení pro plnění zásobníku z nábojového pásku: vlevo původní dvojdílné (1902), vpravo pozdější můstkové (1907)

Tak vznikl vzor SMLE 1907 – No. 1 Mk. III. Hlavním rozdílem, kromě nabíjecího zařízení, byla nová mířidla, která se skládala z hranolové mušky a plátku hledí se zářezem tvaru U (namísto původní mušky perličkové a zářezu tvaru V). K pušce No. 1 Mk. III byl, jako reakce na bouřlivé protesty zástupců pěšího vojska, zaveden extrémně dlouhý nožový bodák Mk. III (Číslování vzorů britských bodáků nesouvisí s číslováním vzorů pušek, k nimž jsou určeny. Shoda označení pušky No. 1 Mk. III a bajonetu Mk. III je zcela náhodná).

Obrázek
Bodák Mk. III, modifikace z roku 1916 (bez zahnutého háku na příčce, sloužícího ke stavění pušek do kozlů)

Pušky řady SMLE, jako ostatně většina vojenských zbraní, měly své odpůrce i nadšené obdivovatele. Punitčkáři se nad nimi ošklíbali, protože to nebyly Mausery, ale podle mínění průměrného Tomíka byla puška v pořádku. Nakonec, v roce 1914 v rukou mužů BEF (British Expeditionary Force) umlčela veškerou kritiku. Německé jednotky na druhé straně se domnívaly, že se dostaly do kulometné palby. Alespoň do doby, než byl předválečný profesionální kádr britské armády zmasakrován v krvavých mlýnech na maso, jaké představovaly zákopy západní fronty, poskytovala SMLE britské pěchotě jednoznačnou palebnou převahu.

Válečný tahoun
V roce 1916, po ohromných ztrátách lidí i materiálu, usoudily armádní špičky, že přece jen potřebují něco levnějšího a jednoduššího pro masovou válečnou výrobu, než přepečlivě zpracované a vyumělkované No. 1 Mk. III. Zavádět uprostřed války nový typ základní střelecké zbraně jednotlivce (přičemž dosavadní zbraň se plně osvědčila) si ale nikdo netroufl. Znamenalo by to zastavit výrobu běžící na plné obrátky. Začalo se tedy alespoň přemýšlet, kde by bylo možné trochu ušetřit. Tyto úvahy přivedly na svět SMLE No. 1 Mk. III*, jednu z nejrozšířenějších variant pušky Lee-Enfield.
Jde v podstatě o stejnou pušku jako předchozí vzor. Schází však uzávěra zásobníku, která se ukázala jako zbytečná, klapka hledí nemá možnost boční korekce, a úderníková matice je plochá, s rýhovanými boky. S masovým zaváděním kulometů odpadla potřeba střelby salvami na velké vzdálenosti, bylo tedy možno vypustit boční mířidla, a příčka bodáku nemá zahnutý hák. S touto puškou zvítězila Británie v první světové válce a zůstala ve výzbroji až do 40. let.

Vývoj technologií a vojenské vědy se neustrnul ani v chudých poválečných létech. Představě, že „Velká válka“ byla tou poslední, kterou lidstvo zažilo, věřili v odborných kruzích jen nemnozí, a tak dochází k novým modernizacím pušky SMLE. V roce 1922 je původní klapkové hledí, umístěné před pouzdrem závěru, nahrazeno hledím dioptrickým, jež se přesunulo na zadní konec pouzdra. Vzniká tak SMLE No. 1 Mk. V, a opět jsou na uvedený standart upravovány i starší modely zbraní. Můžeme se tak setkat s puškou No. 1 Mk. V*, vybavenou současně dioptrickým hledím i uzávěrou zásobníku, zděděnou po původním modelu.

Obrázek
Obr. 10
SMLE No. 1 Mk. V* (1922)

Puška No. 1 Mk. VI je stejná jako No. 1 Mk. V, ale má úderníkovou matici starého typu (jako No. 1 Mk. I) S ohledem na vývoj technologií výroby je pak v roce 1939 přijata do výzbroje další velmi známá varianta pušky Lee-Enfield, No. 4 Mk. I.

Obrázek
Obr. 11
Lee-Enfield No. 4 Mk. I (1939):
Délka: 1130 mm (44,5 inch)
Délka hlavně: 635 mm (25 inch)
Drážkování: 4 nebo 6 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 4,0 kg
Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Výroba této pušky se fakticky rozběhla až v roce 1941, a to nikoli v mateřské zbrojovce v Enfieldu, nýbrž v pobočce firmy BSA (Birmingham Small Arms) v Shirley, a dále v Royal Arms Factory (ROF) ve Fazakerley. Enfieldská státní zbrojovka totiž byla plně vytížena výrobou kulometů BREN.
No. 4 Mk. I má upravenou úsťovou část hlavně pro nasazení jehlového bodáku (původní nožové bodáky k puškám SMLE nejdou použít), vojáky přezdívaného „pigsticker“, což by se dalo volně přeložit jako „zapichovač prasat“. Součástky hledí jsou vyráběny převážně lisováním. Od roku 1942 běžela u firem Small Arms factory Ltd, Long Branch (Kanada, provincie Ontario) a u firmy Savage v USA výroba modifikované varianty No. 4 Mk. I*. Puška No. 4 Mk. I* má dvě drážky v hlavni a poněkud zjednodušený systém rozborky (vyjímání) závěru.
Současně se však, minimálně do konce 2. světové války, vyráběly ve zbrojovce v Ishapore (Britská Indie) a u firmy Lithgow v Austrálii pušky vzoru No. 1 Mk. III* z roku 1916. Tyto pušky pak logicky většinou posloužily k vyzbrojování australských a indických oddílů. Mnoho anglických vojáků ale nelitovalo námahy, aby nějakou získalo místo její mladší sestry No. 4 Mk. I. Nejenže SMLE byla jednoduše legenda, ale její otevřená mířidla zajišťovala zkušeným střelcům lepší přehled než dioptrické hledí vzoru No. 4 Mk. I.
Pro potřeby odstřelovačů byla vyráběna puška No. 4 Mk. I (T) (T = Telescope), vybavená již z výroby zaměřovacím dalekohledem v objímkové montáži. Nízká montáž puškohledu zvyšovala přesnost, ale pušku bylo nutno nabíjet při vyjmutém zásobníku po jednom náboji, neboť do drážek na pouzdře závěru nešlo nasadit nábojový pásek. Pažba byla opatřena pevnou zvýšenou dřevěnou lícnicí.

Obrázek
Obr. 12
Lee-Enfield No. 4 Mk. I (T)

Mezi střeleckou i odbornou veřejností koluje pověra, že pušky No. 4 Mk. I a No. 4 Mk. I* mají neodnímatelné zásobníky. Tuto legendu, snad v dobré víře, vypustil do světa ruský autor A. B. Žuk ve své knize Pušky a samopaly. Ve skutečnosti mají oba vzory pušek stejný mechanismus vyjímání zásobníku, jako všechny jejich starší sestry. Je to logické: pokud se blíže seznámíte s mechanismem pušky Lee-Enfield, zjistíte, že zásobník by bez jeho vyjmutí z pušky nebylo vůbec možné vyčistit nebo opravit.

Poslední válečnou verzí pušky Lee-Enfield byla No. 5 Mk. 1, zkrácená a vylehčená varianta pušky No. 4 Mk. I. Často je nazývána „Jungle carbine“, protože se uplatnila převážně v bojích v tropických džunglích Malajsie a Barmy. Patřil k ní krátký nožový bodák s rozměrným kroužkem na příčce rukojeti. Kvůli krátké hlavni musel být použit charakteristický kuželový tlumič záblesku, aby úsťový zášleh neoslňoval střelce. Zbraň byla lehká, krátká a zpětný ráz nepříjemně silný i přes speciální botku pažby. Puška No. 5 Mk. I také trpěla nestálostí nástřelu: u nových zbraní byl soustřel perfektní, ale po vypálení pár desítek ran střílely za roh a vyžadovaly nové nastřelení. Na pokusy o vyřešení tohoto problému padlo nemálo času i úsilí, ale nakonec to příslušná místa vzdala a prohlásila zbraň v roce 1947 za zastaralou.

Obrázek
Obr. 13
Lee-Enfield No. 5 Nk. I Jungle Carbine (1943-1947):
Délka: 1000 mm
Délka hlavně: 475 mm
Drážkování: 6 drážek vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3,25 kg
Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Druhou světovou válkou kariéra pušek Lee-Enfield zdaleka neskončila. Představovaly základní zbraň britské armády až hluboko do 50. let. Teprve v roce 1958 byly oficiálně nahrazeny samonabíjecí puškou SLR (L1 A1) ráže 7,62x51 NATO, načež jich byla spousta přestavěna na ráži 7,62 NATO (výměnou hlavně, mířidel, čela závěru a vytahovače), označeny jako L8 a uloženy v záložních skladech. Mnoho jich bylo odprodáno armádám afrických a asijských států, s železnou pravidelností se vynořovaly v rukou povstalců v Jižní Americe a v Afghánistánu. A když se v šedesátých letech ukázalo, že nová britská puška SLR není vhodná pro odstřelovače, někdo rozumný si vzpomněl na uskladněné Enfieldy. Konstruktéři vzali za základ pušku L8, jíž byly ve skladech dostatečné zásoby, a určitý počet jich přestavěli na odstřelovačky. Pušky dostaly nové, zkrácené předpažbí, zaměřovací dalekohled a lícnici pažby. A na světě byla puška L42, sice žádný výkřik nejmodernější techniky, ale dostatečně přesná, robustní, spolehlivá a milionkrát osvědčená. V rukou odstřelovačů britské armády a námořní pěchoty si zabojovala ještě ve válce o Falklandy v roce 1982.
Až do poloviny 70. let běžela v indické zbrojovce v Ishapore výroba pušek Rifle 7.62 2A v téže ráži. Od původní No. 1 Mk. III* se vizuálně liší hranatějším zásobníkem, který pojme 12 nábojů 7,62 NATO. U varianty 2A1 byla zkrácena hlední dálka z 2000 na 800 metrů, varianta 2A1s měla desetiranný zásobník.
Jako poslední bych zmínil výcvikové pušky systému Lee-Enfield v ráži .22 Long Rifle, používané v Británii pro základní a udržovací výcvik ve střelbě a také při střeleckých soutěžích záložníků. Vznikla jich celá řada, některé se dočkaly oficiálního zavedení do výzbroje, ačkoliv se pochopitelně nejednalo o pušky určené pro bojové použití. Většinou šlo o jednoranné zbraně, ovšem s ostatními obslužnými prvky shodnými jako u služebních pušek. Na obrázku č. 14 je puška No. 8 Mk. I.

Obrázek
Obr. 14

Náboj .303 British
Vojenská puška žije a umírá s nábojem, pro nějž je komorována. Britové již v roce 1888 zkonstruovali vojenský náboj ráže .303 Mk. I (7.7 mm) s okrajovou nábojnicí o délce 56 mm. Protože v té době ještě nebyla v Anglii dostatečně zvládnuta průmyslová výroba bezdýmných střelných prachů, byl tento náboj zpočátku laborován navážkou 70 grainů lisovaného černého prachu a válcovou střelou s oblou špičkou o hmotnosti 215 grainů (13,9 g). Počáteční rychlost střely tohoto náboje činila 565 m/s. Projektil byl obvyklé konstrukce, s jádrem z tvrdého olova a mědiniklovým pláštěm.
Roku 1892 se podařilo černý prach nahradit korditem, bezdýmným střelným prachem na bázi nitroglycerínu. Počáteční rychlost střely tím stoupla na 600 m/s. Náboj byl označen jako Mk. I C (C = Cordite), pár nepodstatných změn vedlo k zavedení balisticky totožného Mk. II C.
Výkon náboje se ukázal jako dostatečný, průbojnost více než dobrá – dokonce se osvědčil i při lovu těžké africké zvěře. Slabší to bylo se zastavovacím účinkem. Poslední dekáda 19. století zastihla britskou armádu při celé řadě protipovstaleckých operací v Indii a Afghánistánu, přičemž se projevil vážný nedostatek nového střeliva. Projektil náboje Mk. II C způsoboval při zásahu lidského těla hladké průstřely a předával organismu jen velmi málo energie. Výsledky byly žalostné zejména ve srovnání se starými jednorannými zadovkami Martini-Henry ráže .577/450, používajícími střely z měkkého olova. Přitom pro malý britský oddíl, bojující s několikanásobnou přesilou domorodých vzbouřenců, nežádajících milost a odmítajících brát zajatce, byla účinnost střelby z ručních zbraní doslova otázkou života a smrti.
Ranivou balistikou se v té době nikdo vážně nezabýval, a tak se jen pomalu přicházelo k poznání, že úsťové rychlosti nižší než 650 m/s. jsou příliš nízké pro vyvolání hydrošoku, a že relativně těžký, balisticky stabilní a oblým hrotem opatřený projektil nedokáže způsobit poranění dostatečně rozsáhlé na to, aby bezprostředně vyřadilo protivníka z boje. Britský voják tohle všechno zjišťoval tím nejhorším možným způsobem – na bojišti.
Vojáci indických oddílů, ve snaze zvýšit účinek střelby, začali upilovávat hroty střel, až se obnažilo měkké olověné jádro. Ranivost takto upravených střel byla rázem srovnatelná s nábojem .577/450, účinek na živý organismus byl ale strašný. Střela se při průniku do lidské tkáně okamžitě zdeformovala do hřibovitého tvaru a vyrvala v těle zasaženého obrovský otvor.
Jakmile britská koloniální správa zjistila výhody takovéto poloplášťové munice, zavedla její tovární výrobu ve státem řízené muničce ve městě Dum-Dum nedaleko Kalkaty. Název města se pak přenesl na náboje samotné a potažmo i na veškerou munici s expanzní střelou s měkkým hrotem.
Zatímco vojska v Britské Indii zavedla služební náboje s poloplášťovou střelou, zbytek armády byl vybaven náboji Mk. III se střelou s dutou špičkou, později modifikovaných do vzorů Mk. IV (1897) a Mk. V (1899). Zde je třeba zdůraznit, že uvedená vzorová označení se týkají výhradně jednotlivých typů nábojů, a nijak nesouvisejí se vzorovým označováním vojenských pušek.
Zpráva o užití expanzních střel a o jejich mimořádně destrukčním působení na živý organismus, se brzy dostala do Evropy a – světe div se – posloužila coby vděčný zdroj politického kapitálu. Mnoho protibritských politiků, zejména francouzských a ruských, začalo hlasitě protestovat proti jejich používání. Poprvé v historii se objevila v souvislosti s válečnými konflikty slova jako humánní a civilizovaný – zvláště tragikomicky ovšem znějící v souvislosti se strašlivými jatkami první světové války, která měla brzy následovat. Zatímco v koloniích bylo užívání střel s měkkým hrotem stále jakžtakž akceptovatelné (indičtí a afghánští vzbouřenci byli většinou negramotní a o mezinárodních konvencích neměli ani potuchy), z bojišť búrské války byla Británie po podpisu Haagské úmluvy (1899) nucena expanzní střelivo stáhnout.
Britští inženýři se vrátili ke kreslicím prknům. Cílem bylo vyvinout střelu s takovými vlastnostmi, aby vyhovovala Haagské konvenci (pro použití v Evropě, pokud bude třeba ji tam použít), ale současně měla dostatečný ranivý a zastavovací účinek na lidský cíl. Po krátkém testování střel Mk. VI (měly o něco tenčí plášť, který ale problém nevyřešil) obrátili pozornost do zahraničí.
Francouzská armáda v roce 1898 zavedla pro náboj 8mm Lebel střelu nové konstrukce, lehčí než dosavadní a opatřenou špičatým hrotem ogiválního tvaru. V roce 1905 ji následovalo Německo a modifikovalo obdobným způsobem svůj vojenský náboj Mauser 8x57 I. Právě německé zkušenosti inspirovaly britskou výzbrojní správu.
Nový projektil náboje 8x57 IS (S = Spitzgeschoss, špičatá střela) o hmotnosti 10 g se ukázal jako pozoruhodně účinný jak z balistického hlediska, tak z hlediska ranivého účinku. Přes svou nižší hmotnost měl plošší balistickou křivku, za letu ztrácel méně energie v důsledku čelního odporu vzduchu, a dosahoval vyšší počáteční rychlosti – až 880 m/s. Navíc při průniku živou tkání vyvolával hydrodynamický šok, tedy vytvářel dočasnou dutinu o mnohonásobně větším průměru i objemu, než byl průměr střely, čímž docházelo k trhání a drcení tkání i ve značné vzdálenosti od místa vstřelu. Výstupní otvor (místo, kudy střela opustila tělo) pak dostal podobu velké, ošklivé, cípovitě roztržené rány.
Britská nábojnice však měla menší objem spalovacího prostoru než německá. Britové kromě toho nechtěli lehčí střelu než 175 grs. (11, 3 g), takže dosažená počáteční rychlost činila jen asi 740 m/s. To sice stačilo k vyvolání hydrošoku, ale ne tak výrazného jako u Mauseru. V Anglii tedy přišli s originálním a velmi názorným příkladem aplikace politiky v praxi: nové střele uměle implantovali zvýšenou ranivost pomocí děleného jádra.
Zatímco přední část ogivální střely náboje Mk. VII byla vyplněna hliníkovým kuželíkem, zadní měla klasické těžké olověné jádro. Taková střela se za letu chovala stabilně, ovšem jakmile vnikla do měkké tkáně, začala se převracet a otáčet kolem příčné osy, přičemž zpravidla došlo k její fragmentaci a přední část jádra se oddělila. Na rentgenových snímcích poranění bývá oddělené hliníkové jádro zřetelně viditelné, což je neklamným identifikačním prvkem střely .303 Mk. VII.
Během první světové války, kdy byl hliník strategickým a nedostatkovým materiálem, se začala přední část jádra střely vyrábět ze dřeva, které během výroby procházelo sterilizačním procesem k zamezení infekce v ráně (jak dojemná péče o blaho protivníka!).

Obrázek
Obr. 15
Zleva doprava: .577/450 Martini-Henry, .303 British Mk. II, .303 British Mk. V Hollowpoint, .303 British Mk. VII, 8x57 I (Německo), 8x50 R (Rakousko-Uhersko)

Obrázek
Obr. 16
Schematický průřez střelami nábojů (zleva doprava): .303 British Mk. II, Mk. V a Mk. VII

Kromě základního, v největším objemu vyráběného provedení Mk. VII, vznikly takřka veškeré obvyklé vojenské modifikace náboje .303 British, tedy cvičný, školní, redukovaný, se stopovkou, průbojný, zkušební, atd. Písmeno Z, uváděné u některých modelů náboje .303 British, značí, že náboj je laborován nitrocelulózovým prachem namísto korditu. Ze speciálních laborací lze zmínit náboj se střelou De Wilde (určený pro letecké kulomety), jehož průbojná střela obsahovala v zadní části pyrotechnickou slož, vytvářející při dopadu na cíl jasně bílý záblesk. Stíhači tak byl jasně signalizován zásah. Tato munice však již nemá předmětný vztah k pěchotním puškám.
Náboj .303 British vydržel ve výzbroji rovných 70 let, až do roku 1958, kdy byl v britské výzbroji oficiálně nahrazen nábojem 7,62x51 NATO. Nadále se však vyráběl a vyrábí jako náboj lovecký, a ani z vojenské výzbroje uvedeným letopočtem nezmizel. Zbraně v této ráži ještě dlouho úspěšně sloužily v armádách bývalých britských kolonií, a dodnes by se možná nějaké našly v záložních skladech armád zemí třetího světa.

Prameny:
A. B. Žuk: Pušky a samopaly (1991)
Ian Hogg, Rob Adam: Jane´s Guns recognition Guide (1996)
Jindřich Hýkel, Václav Malimánek: Náboje do ručních palných zbraní (1998)
Lee-Enfield Oficial Website
Střelecký magazín 02/2001
Thomas Bricks: .303 British Legend (1964)
Vladimír Dolínek, Vladimír Francev a Jan Šach: Lexikon der Waffen im 1. und 2. Weltkrieg (2000)
Catalogue of 17-th Lancers Regiment Museum (1986)
lor=#] [/color] [font=Arial] [/font][img]
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Chtěl jsem se zeptat ta rychlost střelby 50 ran za minutu to je jako zprůměrovaný nebo je v tom i přebíjení? Díky
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Martin Hessler:
Faktem zůstává, že „Australáci“ dokázali vyhnat bojovou kadenci k neuvěřitelným 50 – 55 ranám za minutu (!). To je již velmi slušné tempo i na střelce ze samonabíjecí pušky.
Bojová rychlost střelby znamená totéž co praktická, tj. včetně přebíjení.
Kolik mohla dělat teoretická, to si netroufám odhadnout...
Netuším jestli na to přišli „Australáci“, ale rozhodně to používali.
Účinnost kompletu " voják/puška " ovlivňovala jedna věc. Systém vyhledávání a zaměřování. Jedná se samozřejmě o výcvik, Němci cvičili vyhledání cíle a jeho postřelování až do zničení/zmizení. Angličani to cvičili trošku jinak, voják se nezaměřoval na jediný cíl, ale po každém výstřelu vyhledával a vystřelil na další cíl. Možná to zní trochu divně a snad i nelogicky, ale kupodivu to fungovalo.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Angličani to cvičili trošku jinak, voják se nezaměřoval na jediný cíl, ale po každém výstřelu vyhledával a vystřelil na další cíl. Možná to zní trochu divně a snad i nelogicky, ale kupodivu to fungovalo.
To je pravda, a tady bych možná viděl jednu z příčin tak vysoké bojové rychlosti střelby. Turci se v bojích na Gallipoli rozhodli ANZAC prostě "převálcovat" početní převahou, a vysílali do bodákových útoků proti spojeneckým pozicím sevřené rojnice, následující pár desítek metrů za sebou. Tzn. vyhledávání dalšího cíle patrně nedalo Australanům a Novozélanďanům mnoho práce, stačilo prostě víceméně střílet do rojnic před sebou - něco museli trefit. Důležitější ovšem bylo zlikvidovat tolik cílů (než rojnice dorazí k zákopům), aby je Turci nerozsekali do buřtů. Při chronickém nedostatku kulometů v podstatě neměli jinou volbu než být hodně rychlí...
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
nomzz
Příspěvky: 1
Registrován: 13/7/2009, 12:25

Příspěvek od nomzz »

Zdá se mi zajímavý post, ve skutečnosti jsem byl surfování čisté získat údaje týkající se mého projektu no 642-481 a Mezitím přišel a našel místo jiný ... Tak thx pro sdílení těchto fotek ...
Odpovědět

Zpět na „VELKÁ BRITÁNIE“