Sopwith T.1 Cuckoo

[kacermiroslav]

Sopwith T.1 "Cuckoo"
Britský torpédový bombardér
nasazeno 1918
WW1

VÝVOJ
Námořní blokáda německé Hochseeflotte prováděna od roku 1914 byla poměrně účinná, nicméně pořád hrozilo, že přes ní na otevřené moře proniknou německá plavidla a především pak maskovaní korzáři a ponorky. Z tohoto důvodu vyslovila Admiralita požadavek na letadlo, které by dokázalo posílit tuto blokádu a v případě objevení nepřátelského plavidla jej potopit. Jelikož palubní zbraně na splnění tohoto úkolu nestačí, bylo rozhodnuto postavit stroj, který bude schopen nést torpédo. V případě zásahu torpédem by byl osud většiny menších plavidel zpečetěn a i vojenská hladinová plavidla Hochseeflotte mohla být alespoň poškozena do té míry, že je pak mohla dorazit děla britských lodí. Ani ponorky by proti nečekanému útoku ve vzduchu nebyly v bezpečí a hrozila by jim zkáza. Jako první specifikoval zadání pro nový torpédový letoun velitel Murray Sueter (superintendant pro letecké konstrukce) v říjnu roku 1916, který požadoval stroj s nosností 1.000 liber těžkého torpéda a vytrvalosti 4 hodin letu.

Za tímto účelem tedy známá společnost Sopwith Aviation Company (výrobce stíhacích letounů Sopwith Pup, Sopwith Camel a řady dalších) začala pracovat na projektu dvouplošného torpédového bombardéru pod označením Sopwith Cuckoo (Kukačka). Tento letoun měl být prvním letounem navrženým přímo k použití na letadlových lodích. Firma Sopwith již měla určité zkušenosti s letouny, které vzlétaly z plošin tažených za lodí. Pokud byla plošina tažena dostatečnou rychlostí a proti větru, dokázal se letoun dostat do vzduchu během několika sekund. Ovšem v případě letounu, který by nesl téměř půltunovou zátěž musela firma přijít s něčím novým. Ovšem na základech těchto zkoušek se již dalo stavět.

První vzlet nového letounu se uskutečnil v červnu roku 1917 s motorem Hispano-Suiza 8Ba o výkonu 200 k (celkem byly postaveny dva prototypy s označením B.1). Po zkouškách prováděných Admiralitou v červenci 1917 bylo rozhodnuto objednat 100 strojů. Protože firma Sopwith byla velice vytížena stavbou dalších sériových modelů, byly výrobou pověřeny společnosti Fairfield Engineering a Pegler & Company, které ale neměly zkušenosti se stavbou letadel. Z tohoto důvodu a z důvodu nedostatku motorů Hispano-Suiza 8Ba (používaly se prioritně pro stíhací letadla S.E.5) pak došlo k dlouhému zpoždění ve výrobě. Konstruktéři tak nakonec museli sáhnout po motoru Sunbeam Arab I o stejném výkonu a větší hmotnosti (což se částečně negativně projevilo ve výkonech). Admiralita navíc rozhodla použít pro první série jiného výrobce, který byl mnohem zkušenější se stavbou letounů než výše uvedené společnosti. Novým výrobcem se tak stala firma Blackburn Aicraft, která první letouny dodala v květnu 1918. V průběhu výroby docházelo ještě pořád k drobným úpravám a tak se do výcvikových středisek a na palubu HMS Argus dostal Sopwith Cuckoo začátkem srpna 1918. Výroba u společnosti Fairfield Engineering a Pegler & Company byla zahájena v srpnu, potažmo v říjnu u druhé jmenované.

Blackburn Aicraft - 162 letounů
Fairfield Engineering – 50 letounů
Pegler & Company – 20 letounů



K bojovým útvarům se pak první sériové stroje dostaly až v září 1918, tedy poměrně pozdě na to, aby nějakým výraznějším způsobem zasáhly do bojů. Sice ještě v říjnu 1918 plánoval velitel britské Grand Fleet, admirál Sir David Beatty, letecký útok na kotvící německou Hochseeflotte právě za pomoci těchto torpédových letounů startujících z letadlové lodě HMS Argus, ale plán byl nakonec zamítnut a pár dní poté bylo uzavřeno příměří. A tak prvenství britského útoku na nepřátelskou námořní základnu připadlo na dvouplošníky Swordfish, které dne 12.listopadu 1940 provedly úspěšnou operaci Judgement, při které ochromily italskou Středomořskou flotilu v Tarantu (potopena 1 bitevní loď a další 2 poškozené).

Sopwith Cuckoo byl jednomístný dvouplošný torpédový bombardér navržený jako první letoun přímo k použití na letadlových lodích. Za tímto účelem měl například skládací křídla, která se pomocí kloubů na odtokové hraně křídel skládala směrem dozadu. Trup byl celodřevěný s napínacími lanky a plátěným impregnovaným potahem. Pod trupem bylo zavěšeno jedno 18 palcové (457mm) torpédo Mk.IX o hmotnosti 454 kg. Další výzbroj již letoun neměl. Pohon byl zajištěn vidlicovým vodou chlazeným osmiválcovým motorem Sunbeam Arab I o výkonu 149 kW (200 k), který dokázal plně naloženému letounu udělit maximální rychlost 166 km/h, což sice nebylo mnoho, ale proti námořním cílům to mělo postačovat. Motor měl lehké pancéřování čelního chladiče.



BOJOVÉ NASAZENÍ
Objednávka na Cuckoo byla vystavena na 300 strojů, ale po uzavření příměří v listopadu 1918 byla stejně jako řada dalších válečných objednávek stornována. Celkem sériová výroba dala 232 strojů s tím, že do služby RAF v době WW1 vstoupilo jen něco kolem 90 letounů. Jako první obdržela Sopwith Cuckoo 185.peruť RAF v září 1918 a od října na nich již prováděla bojové lety. Další jednotka vybavená těmito stroji byla na konci roku 1918 186.peruť RAF (ta byla v roce 1920 přejmenována na 210.peruť a používala Sopwith Cuckoo do 1.dubna 1923, kdy byla rozpuštěna).

Třebaže byl Sopwith Cuckoo zdařilý stroj, dočkal se relativně krátké kariéry, za které se prakticky nezúčastnil žádné bojové akce. U pilotů byl letoun oblíben pro jeho snadnou ovladatelnost a v případě, že byl bez torpédové zátěže, se s ním dala provádět bojová akrobacie. Určitým handicapem se může jevit absence pomocné kulometné výzbroje, nicméně předpokládalo se, že letouny budou doprovázeny navalizovanou verzí Sopwith Camel. Poslední stroje RAF (RNAS) vyřadila v dubnu 1923, když byla rozpuštěna 210.peruť, která jako poslední tyto stroje používala.



DALŠÍ TYPY
Kromě první sériové verze letounu T.1 (někdy též značené jako Mk.I), vyrobila společnost Blackburn Aicraft tři stroje s motorem Wolseley Viper (200 k). Tato verze pak měla označení Cuckoo Mk.II. V roce 1919 pak bylo postaveno ještě několik prototypových strojů s motorem Rolls-Royce Falcon III o výkonu 275 k. Tyto stroje jsou značené jako Cuckoo Mk.III. Kromě těchto byly postaveny dva první prototypy v roce 1917 pod označením B.1


TTD - Sopwith T.1 Cuckoo (Mk. I)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 14,249 m
* Délka: 8,687 m
* Výška: 3,251 m
* Nosná plocha: 52,58 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 997 kg
* Vzletová hmotnost: 1.761 kg
* Maximální rychlost: 166 km/h (ve výšce 1.981 m)
* Výzbroj: 1x 457 torpédo Mk.IX o hmotnosti 454 kg
* Dostup: 3.688 m s torpédem (bez zátěže 4.755 m)
* Stoupavost: 1.951 m / 15 min 40 sec
* Vytrvalost: 4 hod
* Motor / Výkon: Sunbeam Arab I / 200 k (149 kW)
* Vyrobeno kusů: 232 ks
* Uživatelé: Velká Británie, Japonsko (jedna letka 6 strojů Mk.II operujících do roku 1920)




Zdroje:
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček – 1989
www.aviation-history.com
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org

[Zemakt]

Přijde mi to jako vcelku progresivně řešený letoun na tu dobu, skládací křídla a kupodivu pancéřování. Víš o tom něco konkrétního, díky.

[kacermiroslav]

O moc víc informací, než kolik je toho o tomto stroji napsáno v úvodním článku se mi již nepodařilo najít. Jen snad doplním, že vzpěrový systém Sopwith Cuckoo byl třípříhradový a křídla se za první příhradou sklápěla směrem dozadu tak, že se konce křídel přitiskly k trupu letounu těsně před ocasními plochami. Ve spodní části trupu a někdy i v křídlech byly občas namontovány gumové balony. Byla to taková pojistka, že v případě nouzového přistání letounu na vodní hladině, mohl tento zůstat plavat a tak zachránit posádku a případně i letoun. Tyto gumové balony bylo možno nafukovat z tlakové bombičky.

Zajímavé také bylo řešení podvozku. Nesené torpédo totiž při své délce zasahovalo do prostoru podvozku, který tak musel zůstat volný. A jelikož jiné, než průběžné řešení podvozu do té doby nebylo známo, museli konstruktéři přijít s něčím novým. Proto Cuckoo měl již dělenou osu podvozku a bylo to první letadlo takto konstruované. Kola tak byla nesena uvnitř vzpěr. Ke smůle pozemních letadel si nikdo nevšimnul výhody tohoto uspořádání, protože letoun tak mohl lépe snášet nerovnosti při přistání a individuálně je tlumit. Byl tak tento podvozek mnohem pružnější, než klasický s průběžnou osou.

Co se vzletu a přistání strojů Cuckoo na palubě letadlových týče, tak jejich velkou výhodou bylo nízké plošné zatížení. Při vzletu to bylo pouhých 32 kg/m2 (včetně zátěže v podobě torpéda) a při přistání to bylo dokonce jen 22 kg/m2 (bez torpéda a s minimem paliva). Proto Sopwith Cuckoo mohl zastavit při přistání přes své velké rozměry na krátké přistávací plošině tehdejších letadlových lodí (např. Furious).

[wildesau]

Tahle mašinka mně hodně připomíná Fairey Swordfish.

[sa58]

Tahle mašinka mně hodně připomíná Fairey Swordfish.

To ti ho bude připomínat každá mašina, co vypadá jako létající síťovka

[Micuhide Akechi]

Tedy jak můžete takového štíhlého elegána přirovnávat k bachratému Swordfishi

V Británii plánovali velký útok proti Hochseeflotte už v r. 1917. Nebohé německé lodě mělo napadnout podle prvního plánu 100 "kukaček". Druhý počítal dokonce se 121 Cuckoo, 16 stíhačkami a několika létajícími čluny H12. Kdyby byl útok úspěšný, mohl významně ovlivnit vývoj letectva. Taranto by ve srovnání s tím bylo jen takovým šťouchancem a přístav Wilhelmshaven by se proslavil pomalu stejně jako Pearl Harbor. Jenže když se ztratilo tolik času hledáním vhodného výrobce a admiralita samozřejmě nebyla ochotná uvolnit (nebo přestavět) dostatek lodí ...
Nakonec z velkých plánů zbyla jen akce samotné lodě Argus a i ta byla před blížícím se příměřím zrušena.
Takhle na Cuckoo zbyl jen úspěšný demonstrační nálet na Portland Harbour 6. září 1919, při kterém z osmi svržených torpéd 6 zasáhlo cíl.


Sopwith T.1 útočí na bitevní lodě v Portland Harbour

Cuckoo Mk.II s motorem Wolseley Viper nebyly jen tři vyrobené Blackburnem, ale přibližně 20, většinou přestavěné z původních Mk.I. Proto mohli Japonci získat 6 těchto letadel. Navíc se ti tam vloudila drobná chybička - používali je od r. 1920 a ne do. Někdy se píše, že je používali až od r. 1921, nejspíš tu byla určitá prodleva mezi objednáním a dodáním.


Kukačka v hnízdě (letadlová loď HMS Argus)

Nemáte někdo podrobnější informace o leteckých torpédech používaných za 1.sv a ve 20. letech? Většina toho co znám pochází z webu www.navweaps.com a tam je dost mezer a nejspíš i chyb. Např. torpédo Mk.IX tam chybí, sice tam je fotka T.1 odhazující torpédo, ale v části patřící k Mk.VII. Jinde se u pozdějších letadel Ripon a Baffin uvádí použití Mk.VIII, které podle navweaps vážilo přes 1700 kg, to ale žádné jednomotorové letadlo nemohlo unést. Nejspíš mělo nějakou upravenou leteckou subverzi o hmotnosti jen 716 kg.

Možná, ale je to jen můj názor, bylo tohle torpédo jednou z hlavních příčin konce kariéry Cuckoo. Jeho nástupce Blackburn Dart dosahoval téměř stejných výkonů, ale s 2x silnějším motorem toho přece jen unesl více. Torpéda Mk.IX se sice dál používala, ale proti větším lodím nebyla dost účinná.

[Zemakt]

V Británii plánovali velký útok proti Hochseeflotte už v r. 1917. Nebohé německé lodě mělo napadnout podle prvního plánu 100 "kukaček". Druhý počítal dokonce se 121 Cuckoo, 16 stíhačkami a několika létajícími čluny H12.

tedy to slyšim poprvé a jsem z toho paff. V této oblasti byli tedy "tomíci" opravdovími průkopníky.....

[hydrostar]

Byli, ale jak vidíš, kvůli klasické a zakořeněné anglické zkostnatělosti nebyli.

[Destroyman]

Micuhide Akechi: A nepopletli si na navyweaps kila s librama? Torpéda Mk VIII nesly nálož 320 liber TNT, což je zhruba necelej jeden a půl metráku... že by motor a futrál vážily víc než jeden a půl tuny?

[Micuhide Akechi]

Pravděpodobně to tak bude. Nenašel jsem žádné jiné 18 palcové torpédo té doby vážící přes tunu, natož 1700 kg. Podle popisu je za války používaly ponorky a až později byla upravena pro letadla. "Starší" (z hlediska letců) Mk.IX nesla poloviční nálož, jen 170 liber (77 kg).

[cayman]

Tá hodnota 3,828 lbs. (1,736 kg) tam pravdepodobne zablúdila alebo bola zabudnutá z torpéda 21" Mark V. Obyčajný preklep, to sa stáva. Ešte by bolo zaujímavé vedieť či bol preklep aj v ich zdroji odkial čerpali dáta.

[kacermiroslav]

Sopwith T.1 Cuckoo – první britský palubní torpédový letoun

Vznik letounu Sopwith T.1 Cuckoo je třeba chápat v kontextu zásadní proměny námořního válčení během první světové války. Zatímco na jejím počátku bylo letadlo vnímáno především jako průzkumný prostředek, již v letech 1916–1917 začalo britské námořnictvo i letectvo hledat způsoby, jak využít letectví k přímému útoku na nepřátelské hladinové jednotky. Německá ponorková válka, hrozba těžkých hladinových lodí a omezená efektivita klasických bombardovacích metod vedly ke koncepci letounu schopného nést a shazovat torpédo – zbraň do té doby výhradně námořní. Sopwith T.1 Cuckoo byl prvním britským letounem navrženým od počátku jako palubní torpédový stroj, určený k operacím z letadlových lodí či pobřežních základen. Nešlo o improvizaci, ale o systematický krok směrem k nové doktríně námořního letectva, která měla v budoucnu zásadně změnit vedení námořních operací.

Konstrukce a technická koncepce
Cuckoo byl robustní dvoumístný dvouplošník s pevnou konstrukcí, navržený tak, aby unesl těžké torpédo zavěšené pod trupem. Konstrukce kladla důraz nikoli na obratnost, ale na stabilitu, nosnost a bezpečný let v nízkých výškách nad mořem. Letoun byl poháněn motorem Sunbeam Maori, který poskytoval dostatečný výkon pro vzlet s plnou bojovou zátěží, avšak jen s minimální výkonovou rezervou. Zavěšení torpéda představovalo zásadní konstrukční výzvu. Torpédo výrazně zhoršovalo aerodynamiku stroje, zvyšovalo odpor a zásadně ovlivňovalo chování letounu při vzletu i v horizontálním letu. Piloti museli počítat s dlouhým rozjezdem, pomalým stoupáním a omezenou možností manévru. Cuckoo nebyl určen k boji s nepřátelskými stíhači – jeho jedinou obranou byla výška, vzdálenost a doprovod.

Operační nasazení a služba
Letouny Sopwith T.1 Cuckoo byly zavedeny do služby u jednotek RNAS a po jeho sloučení s RFC pokračovaly ve službě u nově vzniklé RAF. Nejvýznamnější roli sehrály u 8. (Naval) Squadron, která se připravovala na torpédové operace nad Severním mořem a Lamanšským průlivem. Reálné bojové nasazení Cuckoo však bylo omezené. Letoun vstoupil do služby relativně pozdě, v posledním roce války, a plného operačního nasazení se dočkal až v době, kdy se strategická situace začala rychle měnit. Přesto byly prováděny cvičné i ostré hlídkové lety a připravovány scénáře útoků na německé hladinové jednotky a ponorky. Typická mise spočívala v nízkém letu nad mořem, přiblížení k cíli mimo dosah těžké protiletadlové palby, odhození torpéda v přesně stanovené výšce a rychlosti a následném ústupu. Tyto operace byly extrémně náročné na pilotáž a vyžadovaly vysokou míru soustředění i disciplíny.

[kacermiroslav]

Pilotní zkušenosti a dobové hodnocení

Dobová svědectví pilotů i technického personálu se shodují v tom, že Sopwith Cuckoo byl letounem na hranici tehdejších technických možností. Piloti opakovaně zdůrazňovali, že vzlet s torpédem byl nebezpečnou fází letu a že jakákoli chyba mohla vést ke katastrofě. Jeden z pilotů 8. (Naval) Squadron ve svém hlášení uvedl, že letoun „s torpédem pod trupem působil těžkopádně a reagoval se zpožděním“, přičemž každý vzlet byl „boj s hmotností a gravitací“. Jiný pilot popsal, že při nízkých rychlostech byl stroj stabilní, ale jakmile došlo k náhlé změně počasí nebo poryvu větru, byl Cuckoo obtížně ovladatelný. Mechanici si ve svých záznamech všímali především extrémního zatížení motoru a konstrukce. Motor Sunbeam Maori byl výkonný, ale vyžadoval pečlivou údržbu a nebyl příliš tolerantní k chybám. Každý let s torpédem znamenal pro stroj i posádku značnou zátěž.

Provozní rizika a omezení
Jedním z hlavních problémů Sopwithu Cuckoo byla jeho provozní náročnost. Vysoká hmotnost a omezený výkon znamenaly, že letoun byl velmi citlivý na povětrnostní podmínky. Špatné počasí, vysoké vlny nebo silný vítr často vedly ke zrušení plánovaných misí. Ztráty způsobené technickými závadami a nehodami při vzletu či přistání byly významnější než ztráty způsobené nepřítelem, což bylo časté u většiny modelů té doby. To dále omezovalo důvěru v masové nasazení tohoto typu a ukazovalo, že koncepce torpédového letounu je sice perspektivní, ale technologicky zatím nedozrálá.

Zkušenosti pilotů, kteří na Sopwithu T.1 Cuckoo létali v letech 1918–1919, se dochovaly především v podobě letových hlášení, osobních deníků a poválečných vzpomínek příslušníků bývalého RNAS a RAF. Tyto prameny se shodují v hodnocení stroje jako technicky průkopnického, avšak extrémně náročného a neodpouštějícího chyby.

Jeden z pilotů 8. (Naval) Squadron, sloužící u pobřežních torpédových jednotek RAF, popsal první operační lety se slovy:

„Cuckoo nebyl letoun, do kterého byste nastoupili bez přemýšlení. S torpédem pod trupem byl těžký, líný a vyžadoval klidnou ruku. Každý vzlet byl spíše technickou zkouškou než letem v pravém slova smyslu.“
(pilotní hlášení RAF, Severní moře, léto 1918)

Další pilot, který se účastnil výcviku torpédových útoků, zdůraznil psychologický rozměr létání s těžkým torpédem:

„Měl jsem pocit, že letím s kotvou zavěšenou pod břichem. Letoun byl stabilní, ale jakmile se objevila turbulence nebo boční vítr, bylo jasné, že jakákoli prudká reakce by nás mohla stát stroj.“
(vzpomínky pilota RNAS, pozdější publikace ve 20. letech)

Velmi často se v dobových záznamech objevuje zmínka o kritické fázi vzletu, zejména z krátkých pobřežních ploch nebo provizorních letišť:

„Vzlet s torpédem byl okamžik, kdy jste věděli, zda jste motoru i sobě věnovali dostatečnou pozornost. Pokud se rychlost nezvyšovala přesně podle očekávání, nezbývalo než let okamžitě přerušit.“
(operační hlášení 8. Squadron RAF, 1918)

Také mechanici a technický personál si všímali, že pilotní hodnocení nebyla přehnaná. Jeden z technických důstojníků RAF poznamenal:

„Piloti měli pravdu, když tvrdili, že Cuckoo je stroj na hraně. Motor Sunbeam pracoval často na maximální výkon a každá nedokonalost v údržbě se okamžitě projevila při vzletu.“
(technické hlášení RAF, archivní záznam)

Zajímavé je i hodnocení taktické hodnoty letounu. Jeden z důstojníků námořního letectva shrnul zkušenosti z roku 1918 poměrně střízlivě:

„Myšlenka torpédového útoku z letadla je správná a má budoucnost. Cuckoo však přišel příliš brzy – technologie motorů a konstrukce zatím nestačí na to, aby se z něj stala spolehlivá zbraň.“
(služební zpráva RAF, podzim 1918)