Bitevní loď Mikasa
Když byl koncem roku 1895 schválen nový plán rozvoje japonského válečného loďstva na následujících deset let, znamenalo to důležitý mezník ve vývoji tamějšího námořnictva, které se mělo brzy zařadit mezi opravdové námořní mocnosti. Tento plán se nazýval "Gašinšótan", ale také bývá někdy označován jako „Šest plus šest“, jelikož jádro japonských námořních sil mělo nyní tvořit šest bitevních lodí a stejný počet pancéřových křižníků. Plán intenzivního rozvoje námořních sil prosadil tehdejší velitel japonského loďstva admirál Gonbei Jamamotó, který mimochodem později adoptoval jistého mladého námořního důstojníka jménem Isoroku Takano, jenž se proslavil jako strůjce útoku na Pearl Harbor. 
Gonbei Jamamotó
Jak již vyplývá z názvu tohoto zbrojního programu měla se na jeho realizaci podílet celá tehdejší japonská společnost, protože jedině při celonárodní mobilizaci hospodářských zdrojů bylo možné shromáždit obrovské množství finančních prostředků, jež měly být na tento program vynaloženy. Vždyť podle původního záměru mělo být do jeho realizace postupně investováno 130 miliónů jenů a přesto se výše peněžních prostředků ukázala jako podhodnocená, protože celý program byl již v letech 1896 a 1898 vyhodnocen jako nedostatečný a nakonec na něj padlo asi 200 miliónů jenů. To byly obrovské peníze, které japonská vláda neměla k dispozici třebaže bylo na námořní zbrojení uvolněno 90 % z obrovské reparační částky vynucené na poražené Číně a nemalá finanční suma, jíž Japonsku vyplatilo Rusko jako kompenzaci za obsazení Port Arturu. Nestačily ani štědré zahraniční půjčky poskytnuté britskými a americkými bankami, což znamenalo nutnost vypsat zvláštní námořní daň a finanční sbírku.
Jádro nově vznikajícího loďstva mělo tvořit šest bitevních lodí objednaných postupně ve Velké Británii. První dvojice se realizovala již od roku 1893 (FUDŽI, JAŠIMA) a další čtveřice byla vybudována v rámci onoho výše zmíněného desetiletého zbrojního plánu. Tyto bitevní lodě vstupovaly postupně do služby v letech 1900 až 1902 a jmenovaly se ŠIKIŠIMA, HACUSE, ASAHI a MIKASA. Jména nesly podle historických japonských provincií a jistě není bez zajímavosti, že podle autora Milana Jelínka znamená doslovný překlad názvu MIKASA „Tři slaměné klobouky“, což nezní příliš bojovně.
MIKASA byla postavena v britské renomované loděnici Vickers, Sons and Manin, Ltd v Barrow-in-Furness. Japonsko ještě nebylo koncem 19. století schopné realizovat bitevní lodě a pancéřové křižníky ve vlastních loděnicích, takže je muselo objednávat v zahraničí, což bylo sice finančně náročné (MIKASA stála 930 000 liber šterlinků), ale na druhou stranu tím Japonci získali prvotřídní plavidla, protože konkrétně britské loďařské společnosti produkovaly mimořádně kvalitní válečné lodě, které patřily mezi absolutní špičku tehdejšího lodního stavitelství. MIKASU tedy vyprojektovali odborníci firmy Vickers, kteří si za vzor vzali konstrukci britských bitevních lodí třídy MAJESTIC a její následovníky z tříd FORMIDABLE a CANOPUS, které ovšem upravili podle přání koncového zákazníka. K založení kýlu došlo 24. ledna 1899, spuštění na vodu proběhlo 8. listopadu 1900 a do služby loď vstoupila 1. března 1902.
Mikasa v suchém doku
Výsledkem byla jednotka o maximální délce 131,7 m (na čáře ponoru 126,5 m), šířce 23,23 m, s ponorem 8,28 m. Standardní výtlak činil 15 352 tun a plný 15 980 tun. Kýl byl založen 24.1.1899, ke spuštění na vodu došlo 8.11.1900 a do služby tato jednotka vstoupila 1.3.1902. Vlastní realizace tedy trvala přibližně tři roky, což byl britský standard, kterého ovšem loděnice v jiných zemích obvykle zdaleka nedosahovaly. Loď měla ve středolodí dva mohutné komíny mající průměr 4,27 m a dva bojové stožáry s marsy pro lehká děla a výkonné světlomety. Na palubě byly umístěny i dvě parní barkasy a dvanáct veslových lodních člunů. Na palubu ústily i početné ventilační roury sloužící k větrání podpalubních prostorů a přívodu čerstvého vzduchu do kotelen a strojovny.
Předchozí japonské bitevní lodě měly pancíře z Harveyovy niklové oceli, ale Japonci si na MIKASE vymínili, aby hlavní pancíře byly zhotoveny z toho nejkvalitnějšího tehdy dostupného materiálu, jimž byla Kruppova cementovaná ocel. Kruppova tvrzená ocel byla lehčí nežli její britské protějšky, díky čemuž mohla být MIKASA chráněná na větší ploše a přesto celková hmotnost pancíře nepřekročila 4097 tun (zhruba 28,5 % celkového výtlaku). Třebaže MIKASA patří mezi nejznámější válečné lodě všech dob, panují určité nejasnosti ohledně jejího pancéřování, takže následující údaje nemusí být úplně jisté.
Základem pasivní ochrany plavidla byl boční pás vysoký 2,37 m, který se nacházel pouze ve středolodí a v nejsilnějším místě měl tloušťku 229 mm. Na tuto část chránící strojovnu a kotelny navazovaly další segmenty o síle 178, 127 a nakonec pouze 102 mm. Většina pásu byla skrytá pod hladinou, nad níž vyčnívalo pouze 76 cm. Na rozhraní segmentů o tloušťce 178 a 127 mm na ně navazovaly příčné pancéřové přepážky silné 152 mm. Dalším důležitým ochranným prvkem byla citadela umístěná ve středu plavidla dlouhá 78 m a vysoká 2,3 m, jíž chránily pancíře silné 152 mm.
Schéma pancéřové ochrany
Velmi dobře byly obrněné i věže hlavního dělostřelectva, jejichž čela měla sílu 254 mm. Barbety hlavního dělostřelectva chránil pancíř silný 356 až 254 mm. Nezapomnělo se ani na ochranu velitelské věže, jejíž čelo bylo silné 381 mm (také se uvádí 356 mm). Přední velitelská věž byla součástí velitelského můstku a na lodi se nalézala ještě záložní věž, ovšem její pancíře měly sílu pouze 76 mm. Čtyři kasematy umístěné v rozích citadely byly opatřené pancíři o tloušťce 152 mm, kdežto ostatní pouze 51 mm vrstvou oceli.
Veškeré pancéřování, o němž byla doposud řeč dodal Krupp, ale ocel pro pancéřové paluby byla Harveyova. MIKASA měla dokonce dvě pancéřové paluby. Spodní se skládala z vodorovného segmentu o síle 51 mm a vybíhaly z ní skosené segmenty silné 76 mm, jež se pod úrovní hladiny napojovaly na boční pás, horní měla sílu 51 mm a táhla se pouze nad citadelou. Ke zvýšení odolnosti plavidla před účinky nepřátelské palby přispívaly i uhelné bunkry umístěné podél lodních boků a velké množství vodotěsných komor, což zvyšovalo i odolnost proti torpédům a minám. K ochraně proti torpédům nesla MIKASA také speciální protitorpédové sítě, jež ovšem mohly být použity pouze pokud loď stála na kotvách. Pancéřování bylo dobře promyšlené a zhotovené z kvalitního materiálu, díky čemuž patřila MIKASA mezi nejlépe chráněné obrněnce realizované před rusko-japonskou válkou.
Průřez dělovou věží
Hlavní výzbroj dodal Armstrong a představovala jí čtveřice kanónů ráže 305 mm, které byly umístěné ve dvou otočných věžích na přídi a zádi. Jednalo se o zbraně s délkou hlavně 40 ráží, jejichž parametry (dle Balakina) byly následující: Hmotnost zbraně 49,8 tun, hmotnost projektilu 386 tun, úsťová rychlost 762 metrů za sekundu, největší dostřel 15 188 metrů, kadence 0,75 výstřelů za minutu. Krůbojné účinky proti Krrupově oceli činily na vzdálenost 5556,6 metrů 208 mm. Otáčivý mechanismus věží bylo možné ovládat hydraulicky, elektricky a v případě selhání těchto pohonů i manuálně. K zaměřování sloužila dvojice moderních optických dálkoměrů od britské firmy Barr & Stroud.
Během realizace této jednotky se vážně uvažovalo o možnosti zvýšit její palebnou sílu instalací čtyř děl ráže 234 mm, k čemuž nakonec nedošlo a MIKASA nesla jako sekundární výzbroj čtrnáct děl ráže 152 mm (výrobce Armstrong) o délce hlavně 40 ráží. Umístěna byla v dvoupatrových kasematách podél lodních boků a jejich dostřel při elevaci 20 stupňů se pohyboval kolem 10 km a kadence palby dosahovala pěti až sedmi výstřelů za minutu. Hmotnost projektilů byla 45,5 kg.
Dělo ráže 152 mm umístěné v rohu kasematy
Na ochranu před útoky torpédových plavidel nesla MIKASA ještě mnoho malorážních zbraní. Konkrétně se jednalo o dvacet děl ráže 76 mm a dvanáct kanónků kalibru 47 mm. Tyto zbraně stály volně na hlavní palubě, či na střeše citadely, a některé byly umístěny i v marsech na bojových stožárech.
Lodní výzbroj byla velmi silná, o čemž svědčí skutečnost, že MIKASA mohla za minutu teoreticky vypálit granáty o celkové hmotnosti 11 500 kg, což byla počátkem 20. století velmi slušná hodnota. V muničních skladech se v roce 1904 nacházelo celkem 90 projektilů pro každé těžké dělo, 130 pro každé středorážní dělo a konečně 200 pro každý kanon kalibru 76 mm.
Součástí výzbroje tehdejších bitevních lodí bývaly i torpédomety, které se sice u tohoto typu válečných plavidel v praxi ukázaly jako zcela nepoužitelné, ale přesto i MIKASA nesla čtyři (někdy se uvádí pět) vrhače torpéd o průměru 457 mm, které byly namontovány na bocích lodě těsně nad pod čarou ponoru (pátý měl být údajně na přídi). V Japonsku se tehdy používala torpéda Whiteheadova typu dvou rúzných modelů; modernější (typ 32) vážil 541 kg a jeho bojová hlavice měla hmotnost 90 kg. Dostřel při rychlosti 28 uzlů činil 1 kilometr, ale při snížení rychlosti na 15 uzlů narostl na kilometry 3.
V roce 1906 došlo k instalaci nových těžkých a středních děl. I nadále nesla tato jednotka čtyři děla ráže 305 mm a čtrnáct ráže 152 mm ovšem jejich hlavně nyní měly délku 45 ráží.
Pohonnou jednotkou se staly dva trojčité vertikální parní stroje od firmy Vickers, pohánějící dva lodní šrouby. Jejich celkový výkon činil přibližně 16 000 koňských sil, což umožňovalo dosažení rychlosti 18,5 uzle. Páru vyrábělo 24 (také se uvádí 25) kotlů typu Belleville, jež rovněž dodala společnost Vickers. Běžnou zásobu paliva tvořilo 700 tun uhlí a zvýšenou dokonce 1521 tun, což umožňovalo doplavbu 8500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů, ale při plavbě šestnácti uzlovou rychlostí to bylo pouze 1900 mil.
Posádka se skládala ze 40 důstojníků a 790 námořníků, ale tyto počty nelze spolehlivě ověřit, jelikož různé zdroje uvádějí odlišná čísla. Počet mužů na její palubě se ještě značně navýšil poté co na ní přesídlil admirál Tógó a jeho štáb, jenž čítal přes 100 osob.
Mikasa na dobové pohlednici
Bitevní loď MIKASA v době uvedení do služby značně převyšovala své ruské protějšky (včetně nejmodernějších CESAREVIČE a RETVIZANA), s nimiž měla brzy změřit síly v rusko-japonské válce. MIKASA dosahovala standardní rychlosti, nesla silnou výzbroj a byla vybavena mimořádně kvalitním pancéřováním z té nejlepší oceli. Proto lze bez přehánění říci, že patřila mezi absolutní světovou špičku a můžeme jí směla řadit mezi vrcholné představitele typu válečných lodí, které se dnes označují jako predreadnoughty. Ovšem překotný vývoj, k němuž došlo po rusko-japonské válce způsobil rychlé zastarávání tohoto plavidla, jehož bojová hodnota začala brzy rapidně klesat.
Služba a bojové nasazení:
MIKASA měla prodělat velice zajímavou kariéru, která vlastně dodnes neskončila. V době, kdy vstoupila do služby tvořili japonští obrněnci čtyři samostatné oddíly a MIKASA byla zařatena do první oddílu. Koncem roku 1903 se stala vlajkovou lodí Spojeného loďstva (Rengó kantai) a svou vlajku na ní vztyčil slavný admirál Heihačiró Tógó. Jejím velitelem se stal námořní kapitán H. Izuči. MIKASA byla společně s jednotkami ASAHI a ŠIKIŠIMA součásti prvního bojového oddílu, patřícího do První divize bitevních lodí, v níž bylo soustředěno všech šest japonských bitevních jednotek, majících svou hlavní základnu v přístavu Sasebó.
Rusko-japonskou válku prodělala jako vlajková loď, tudíž na sebe vždy přitahovala zvýšenou pozornost nepřátelských dělostřelců, což mělo za následek mnohá poškození. Již při prvním námořním bombardování Port Arturu dne 9. února 1904 inkasovala MIKASA několik těžkých zásahů a její posádka přišla o několik mužů a desítky dalších bylo zraněných, což se mělo s železnou pravidelností opakovat i při dalších střetech s ruskými plavidly.
Mikasa v době rusko-japonské války
Značné škody utrpěla MIKASA v bitvě na Žlutém moři, která se odehrála 10. srpna 1904, kdy se hlavní síly Rengó kantai utkaly s Tichomořskou eskadrou, která se marně pokoušela probít do Vladivostoku. Japonskou vlajkovou loď zasáhlo celkem dvacet střel z těžkých a středních děl, které jí vážně poškodily. Nejnebezpečnější byl průstřel trupu pod čarou ponoru, jimž se do útrob bitevní lodě valila voda (údajně reálně hrozilo její potopení), ale nakonec se jej podařilo provizorně utěsnit. Při této bitvě padlo na MIKASE 32 mužů a více než 80 dalších utrpělo nejrůznější zranění (nechyběl mezi nimi ani její velitel).
Nejvíce ovšem japonská vlajková loď utrpěla v legendární bitvě u Cušimy, která se odehrála 27. a 28. května 1905, v níž jí zasáhlo 10 projektilů ráže 305 mm, 22 ráže 152 mm a 8 malokaliberních granátů. MIKASA měla vyřazeno mnoho děl a lodní nástavby byly zcela zničené. Velké ztráty postihly i posádku, která napočítala 113 mrtvých a raněných. Bitvu ovšem vyhráli Japonci a ruský admirál Něbogatov se dostavil na palubu MIKASI, kde podepsal kapitulaci svých několika posledních bojeschopných lodí.
Poškozená Mikasa po bitvě u Cušimy
K největší katastrofě v bouřlivé kariéře této lodě ovšem došlo teprve krátce po podepsání mírové smlouvy, kdy MIKASA kotvila v přístavu Sasebó. Dne 12. září 1905 došlo v jejím záďovém muničním skladu k explozi, jež vyrvala v lodním boku obrovský otvor dlouhý 25 metrů a slavná loď klesla pod hladinu, přičemž zahynulo možná až 250 japonských námořníků (zdroje se neshodují) a dalších několik set utrpělo zranění. Příčina výbuchu není dodnes objasněna, ale pravděpodobně se jednalo o samovolný výbuch munice, což byl i závěr japonské komise vyšetřující zkázu lodě. Ovšem v podobných případech bývá obvyklé, že se najdou pochybovači, kteří se odmítají spokojit s tímto prozaickým vysvětlením, tudíž není divu, že se i v tentokrát objevilo několik fantastických vysvětlení celé tragédie. Podle nejrozšířenější konspirační teorie se jednalo o sabotáž skupinky vysokých japonských námořních důstojníků, kteří se nemohli smířit s ukončením války a vlajkový obrněnec potopili na protest proti uzavření mírové smlouvy, jež byla pro vítězné Japonce poměrně nevýhodná.
Admirál Tógó
Protože bylo nemyslitelné, aby vlajkovou loď admirála Tógó potkal tak neslavný konec, bylo rozhodnuto potopené plavidlo vyzvednout. To se ovšem ukázalo jako velmi obtížný úkol a Japonci uspěli až při čtvrtém pokusu (údajně měl být poslední) ze dne 14. srpna 1906, kdy se MIKASA konečně dostala opět na hladinu. Vyzvednuté plavidlo putovalo do loděnice kde bylo opraveno a obrněnec byl roku 1908 znovu uveden do služby. Další válkou, jíž jedna z nejslavnější lodí japonské historie prodělala, se stala první světové válka, během níž se už ovšem žádné bojové akce nezúčastnila, jelikož sloužila pouze k obraně pobřeží a její základnou byl převážně přístav Maizur.
Přesto se ještě účastnila intervence proti bolševickému Rusku a 17. září 1921 najela 30 mil od Vladivostoku na podmořský útes poblíž ostrůvku Askold a teprve za pomoci silné bouře se jí po devíti dnech podařilo uvolnit. MIKASA tedy mohla být odtažena do Vladivostoku, kde byla provizorně opravena, aby se mohla vydat na důkladnou opravu v japonských loděnicích, načež byla znovu uvedena do činné služby. Z japonského válečného námořnictva byla vyřazena v roce 1923 v důsledku známé Washingtonské námořní konference a bylo rozhodnuto, že bude zachována jako námořní památník. Poblíž přístavu Jokosuka byl připraven speciální bazén, kam MIKASA vplula, načež byla po úroveň ponoru zasypána, aby navždy připomínala slavné události japonských novodobých válečných dějin. Památník byl zpřístupněn 12. listopadu 1926 a zdálo se, že nic již nemůže ohrozit její další kariéru.
Ovšem Japonsko se v roce 1941 zapojilo do války v Tichomoří, na jejímž konci je čekala zdrcující porážka a bezpodmínečná kapitulace. Je zajímavé, že i nebojeschopná MIKASA se přesto stala terčem náletu spojeneckých bombardérů, které jí ovšem žádné větší škody nezpůsobily. Po válce musela být odzbrojena a SSSR dokonce požadoval její vydání, k čemuž ale nakonec nedošlo. Ovšem MIKASA byla pro veřejnost uzavřena a bylo rozhodnuto o jejím sešrotování, které bylo stále odkládáno a slavná bitevní loď postupně chátrala. Nakonec jí zachránili Američané; konkrétně admirál Nimitz, jenž se o její osud začal zajímat a díky němu obdrželo Japonsko peněžní pomoc na nové zpřístupnění památníku veřejnosti. Rekonstrukce byla finančně velmi náročná (údajně stála 180 miliónů jenů) a na místo původních zdevastovaných a odstraněných lodních částí musely být použity součásti chilské bitevní lodi ALMIRANTE LATORRE, která v té době čekala v Japonsku na sešrotování.
Mikasa jako památník v Jokosuce
K slavnostnímu znovuotevření památníku zašlé slávy japonské Rengó kantai došlo 27 května 1961 a každý návštěvník Jokosuky si tedy může dodnes na vlastní oči prohlédnou bitevní loď, na jejímž velitelském můstku stál kdysi legendární admirál Tógó, jenž v roce 1905 přivedl svoji zemi k historickému vítězství v bitvě u Cušimy.
Technické parametry:
Délka: 131,7 m.
Šířka: 23,23 m.
Ponor: 8,28m
Standardní výtlak: 15 352 tun (plný 15 980tun).
Rychlost: 18 uzlů.
Výkon strojů: 16 000 koní.
Dojezd: 8500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Posádka: 40 důstojníků a 790 námořníků.
Pancéřování:
Boční pás: 229 mm až 102 mm.
Citadela: 152 mm.
Dělostřelecké věže: 254 mm až 202 mm.
Barbety: 356mm až 254 mm
Velitelská věž: 381 mm.
Kasematy: 152 mm až 51 mm.
Paluba: 76 mm až 51 mm.
Výzbroj:
4 x 305 mm, 14 x 152 mm, 20x 76 mm, 12 x 47 mm.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Reference/Fleet/RJ2/03.htm
http://www.warshipsww2.eu/
http://www.battleships.ru/
http://japbb.narod.ru/index.html
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
http://www.modellode.websnadno.cz/Uvod.html
http://www.vojna.net/portal/portal.php
http://www.wikipedia.org/
http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
ale mám dotaz. Nemáš byť jen tušení co s tou lodí chtěl Sovětský svaz dělat?
A mezi námi co či kdo to je?