Když už Scrat
tady začal psát něco jako „veselé historky z natáčení“, tak já teda taky něco přidám. Týká se to slavné cesty ruské flotily kolem světa, která vyvrcholila neméně slavnou porážkou u Cušimy.
Fakt je, že na pořádný průšvih bylo zaděláno už dávno před tím, než Rožestvenského flotila vůbec zvedla kotvy. Námořníci byli špatně vycvičení, například jeden z důstojníků ze Suvorova si stěžoval: „Jednu půlku musím učit všechno, protože nic neznají, druhou půlku proto, že už všechno zapomněli.“ Dobré vztahy koneckonců nevládly ani v důstojnickém sboru. Sám Rožestvenskij nazýval svého zástupce kontradmirála Foelkersama „pytlem hnoje“ (pravda, byl poněkud vypasený) a o veliteli křižníkové divize kontradmirálu Enkvistovi mluvil jako o „velkém prázdném nic“.
Průšvihy začaly hned na začátku, v Libavě. Jeden z křižníků ztratil kotvu a do bitevní lodi Osljabja narazil torpédoborec a musel se vrátit do oprav. Známému tzv. Hullskému incidentu předcházela doslova paranoia. Flotilou běžely zaručené zprávy, že na ně Japonci číhají, že mají cestu pod špionážní kontrolou, a že i výletní jachty jsou ve skutečnosti japonské torpédovky a minonosky. Docházelo i k masovým panickým halucinacím celých posádek. V této situaci vydal admirál Rožestvenskij rozkaz, že mezi loďstvo „nesmí proniknout žádné cizí plavidlo“ – takže si to málem odskákali i dva nevinní rybáři, kteří Rožestvenskému vezli od konzula telegram. Už u švédských břehů se ozvala dílenská loď Kamčatka (ještě o ní bude řeč), která signalizovala, že na ni útočí torpédové čluny. Na dotaz kolik jich je, odpověděla „asi osm ve všech směrech“, přičemž nikde nebyl vidět ani kajak.
Hullský inbcident popisovat nebudu, ten je kolegou Jarlem popsán
zde, jen dodám, že když Rožestvenskij zjistil svůj omyl, dostal takový vztek, že osobně hodil přes palubu prvního dělostřelce, který mu přišel pod ruku. A ani se mu nelze divit - nejenže se málem postaral o válku mezi Anglií a Ruskem, nejenže spotřeboval spousty munice, ale také viděl, jak se námořníci chovají v „boji“. A ti se opravdu vyznamenali. Několik si jich v panice navléklo záchranné vesty a skočilo do moře, jiní si lehli na palubu zakrývali si hlavu a brečeli a další běhali sem tam s dýkami a křičeli, že na lodě skáčou japonské abordážní skupiny. Hullský incident se nakonec nějak diplomaticky vyřešil a velitel Rožestvenskij byl vyzván, aby ve Vigu vysadil na břeh viníky. Ten toho využil a vyházel všechny důstojníky, kteří se mu nelíbili.
Při mezipřistání v Tangeru se zjistilo, že chybí Kamčatka. Ta připlula o několik dní později a hlásila, že se dostala do boje s japonskými plavidly. Ve skutečnosti však bez jediného zásahu (naštěstí!) jen vystřílela 300 granátů na švédskou nákladní loď, německý trawler a francouzský škuner.
Ani odplutí z Tangeru se neobešlo bez komedie. Jedna z lodí kotvou přetrhla telefonní kabel a Tanger byl čtyři dny bez spojení se světem.
V Dakaru na flotilu čekalo deset německých uhelných lodí. Uhelné bunkry na lodích byly nacpány k prasknutí, uhlí se volně válelo i na palubách a námořníci vypadali spíš jako horníci nebo čerti. Patrně pro obveselení této neradostné situace Kamčatka začala signalizovat „vidíme torpédové čluny“, načež se její signalizace kupodivu změnila na „všechno je v pořádku“.
V madagaskarském přístavu Nossi-Bé si jeden důstojník ze zvědavosti koupil 2 000 místních cigaret a snad mu ani nevadilo, že jsou poněkud předražené. Vzápětí se ukázalo, proč předražené jsou - stačilo pár šluků a důstojník začal výskat, zpívat a tančit. Cigarety byly totiž napuštěné opiem a od té doby až do své smrti u Cušimy byla většina důstojnického sboru zhulená jak J. X. Doležal. Námořníci neváhali a absenci pevné ruky využili pro nákup různých lodních mazlíčků. Na tom koneckonců není nic divného, ale krokodýl nebo jedovatý had na válečnou loď asi přece jen nepatří. Pravda, hada nakonec námořníci zabili (protože uštknul jednoho strojníka, který málem zemřel), ale i tak Rožestvenského flotila připomínala spíš archu Noemovu. Na lodích byli papoušci, dikobrazové, chameleóni, žáby, ale také zvířata praktická jako prasata, krávy, slepice a ovce. Pro jednu kozu námořníci neměli seno, a tak ji zkusili živit papírem. Koze alternativní krmivo kupodivu zachutnalo natolik, že když ji odvezli na břeh aby se napásla, tak trávou pohrdla a místo toho sežrala jednomu Francouzovi noviny. Vrcholem všeho byl zoologicky jistě nesmírně zajímavý zápas mezi smečkou psů a tlupou opic, přičemž námořníci zúčastněné živočichy před zápasem z legrace opili vínem.
Na chladírenské lodi mezitím došlo k poruše mrazících strojů, hnijící maso se muselo naházet do moře a kromě toho, že se z posádek stali vegetariáni, tak flotilu od té doby sledoval slušný počet žraloků.
Na Madagaskaru anarchie skutečně vrcholila, protože Rožestvenskij onemocněl akutní neuralgií, náčelník štábu dostal mrtvici a ostatní důstojníci byli zhulení, takže flotile dva týdny vlastně nikdo nevelel. Na břehu velmi rychle z krčem, hazardních heren a bordelů vyrostlo provizorní městečko příznačně zvané „Peklov“, kde se námořníci bavili, mlátili a občas i podřezávali. Mimo to na lodích řádila malárie, úplavice a tyfus, a tak o pohřby vskutku nebyla nouze. Při jednom z nich už neblaze proslavená Kamčatka střílela nebožtíkovi čestnou ránu z děla, omylem však vypálila ostrý granát, který zasáhl Auroru.
Na lodích se v té době objevila i celá řada bláznů a novopečených náboženských kazatelů, kteří v modlitbách každým okamžikem očekávali soudný den. A aby toho nebylo málo, na obzoru se objevila nákladní loď Irtyš, která měla přivézt munici spotřebovanou v „bitvě“ u Hullu. Jenže místo nábojů laskavá admiralita poslala flotile 12 000 párů zimních válenek a stejný počet kožichů, patrně proto, aby se námořníci v tropických mořích náhodou nenastydli.
Když se Rožestvenskij uzdravil, pokusil se obnovit pořádek. Nejdřív poslal lodí Malaja domů blázny, náboženské fanatiky a bolševické revolucionáře, a pak obnovil výcvik. Zprvu dělostřelecký: nikdo nezasáhl cíl. Jedna dělová věž dokonce ani nevystřelila, protože uvnitř se zabydlela kobra a na pánské návštěvy rozhodně nebyla zvědavá. Torpédový výcvik dopadl prakticky stejně. Ze sedmi torpéd se jedno zaseklo v torpédometu, dvě udělala „vlevo v bok“, jedno „vpravo v bok“ dvě sice plula rovně, ale nic netrefila a poslední se točilo v divokých kruzích a donutilo flotilu k útěku. Situaci se svým neodolatelným humorem opět pokusila zachránit Kamčatka, která suše signalizovala, že se potápí. Později se zjistilo, že jen ve strojovně prasklo těsnění ventilu (= oprava za pár kopějek, práce na několik minut).
O poslední kratochvíli se postaral parník Gorčakov, který flotilu dohonil u Indočíny a měl námořníkům dovézt poštu. Nedovezl – doma jen naložil uhlí a vrátil se zpátky, takže námořníci si přečetli dopisy, které před měsícem sami napsali.
U Cušimy to jinak dopadnout snad ani nemohlo.