IX. díl. Velká Británie 1940. Č 34.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

IX. díl. Velká Británie 1940. Č 34.

Příspěvek od michan »

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 34.

Letecké útoky na Velkou Británii od 7. září do 27. září 1940.

Obrázek


Až do dnešních dnů probíhá ve Velké Británii diskuse, zda „signál Cromwell“ ve skutečnosti znamenal:
„Invaze začala“ ,
a nebo znamenal
„Invaze se čeká“.
Co však vždy tvrdili pamětníci a účastníci „Battle of Britain“ je, že „signál Cromwell“, vyhlášený 7. září 1940 ve 20 hodin 7 minut pro ně znamenal, že německý útok na Velkou Británii začal.
V celé zemi se ten večer rozezněly zvony, což bylo další předem smluvené znamení o bezprostřední hrozbě invaze, všechny jednotky obrany britských ostrovů měly být uvedeny do stavu „Nejvyšší bojové pohotovosti“ (Royal Navy již uvedla své lodě do pohotovostti z 6. na 7. září 1940. RAF pak tzv. „Předinvazní varování č. 1“ uvedla své jednotky do pohotovosti dne 7. září ráno a Home Guard a pozemní jednotky již hodinu po 20 hodin 7 minut dne 7. září, po signálu Cromwell).
Samozřejmě invaze nezačala, neobjevily se ani žádné signály v Severním moři, ani v průlivu La Manche, že by se nějaká německá výsadková plavidla vydala přes moře.
Britům zůstalo utajeno, že od 6. září začaly přesuny německých divizí pozemního vojska do anektovaných oblastí Polska u sovětských hranic, kde již do té doby bylo soustředěno 35 německých divizí, z toho 6 tankových.
Britům zůstalo utajeno, že admirál Raeder (šéf Kriegsmarine) pak následně 9. září požádal Hitlera o časový plán invaze a dozvěděl se, že Hitler „vůbec nepomýšlí na vylodění v případě, že operaci bude provázet příliš velké riziko“.

Ale na „signál Cromwell“ se rozezněly zvony po celé UK, a jeden z tehdejších účastníků (Tony Foster) si poznamenal, že dostali rozkaz, cituji:

„Nikdo nesmí opustit ubytovací prostor. Invaze se očekává zítra.“

Většina pamětníků si z té doby připomínala, že skutečně se v ranních hodinách 8. září 1940 počítalo s tím, že německá invaze začne každou hodinu.
Ve skutečnosti vše záviselo na výsledku nové letecké bitvy, která se rozpoutala po 7. září 1940 německým útokem na Londýn. Útokem, který Britové nazvali „Blitz“ – bombardování hlavního města.
Již 8. září 1940 zaútočilo 200 německých bombardovacích letounů na londýnské elektrárny a železniční tratě.
Tentokrát byla britská PVOS připravena. Letectvo zachytilo německá letadla již na počátku a celkově ten den Britové sestřelili 88 německých letadel a útoky zaplatili ztrátou 21 stíhaček.

Pozorovatelé na střechách Londýna viděli přílet Luftwaffe ve svých dalekohledech.

Obrázek


Ten den 8. září 1940 byl ráno dovezen Winston Churchill k jednomu protileteckému krytu v londýnském East Endu

Obrázek


, ve kterém, při bombardování v noci ze 7. na 8. září 1940 (bombardování Londýna v noci provedlo 247 německých bombardérů, které se řídily plameny hořícího Londýna a především doků v East Endu) zahynulo 40 civilních osob (celkově v Londýně dne 7. a v noci na 8. září 1940 zahynulo okolo 500 osob).
Lidé, kteří v okolí tohoto protileteckého krytu přežili se shlukli okolo ministerského předsedy Velké Británie a byly zaznamenány výroky, cituji:

„Mysleli jsme si, že přijdete. My to vydržíme. Vy jim to vraťte.“

A Winston Churchill, s ním i Air Chief Marshal Dowding už začínali mít čím to Němcům vrátit. Oni totiž jak polští, tak čeští, kanadští a další zahraniční piloti chtěli Němce ničit stejně, ze stejných, nebo podobných důvodů, jako jejich britští kolegové. Všichni společně chtěli vyhnat Němce z britské oblohy. A tak dne 8. září 1940 narazilo 400 německých letadel, která přeletěla britské pobřeží, na více než 200 britských stíhacích letounů a již v tomto prvním raním leteckém souboji sestřelili všichni spojenečtí piloti 28 německých letadel (z oněch 88 za celý den a noc – celkem se konaly 3 nálety) a zaplatili to ztrátou 19 vlastních stíhaček.

Že však v Londýně situace lehká nebyla, o tom hovoř zpráva zpravodajců, pro štáb Británie, cituji:

„V oblasti doků vykazují obyvatelé patrné známky nervového zhroucení způsobeného nepřetržitým vystavením tak těžkým zkouškám.“

V ten samý den byl se zoufalou situací v East Endu seznámen i britský král Jiří VI., který se také odebral na inspekční cestu po místech nejhůře postižených bombardováním a na místě ujistil vybombardované lidi, kteří přežili, že s nimi sympatizuje i královská rodina a že jim bude poskytnuta pomoc.
Londýnský „blitz“, který pak pokračoval i 10. září 1940 a vyzněl pro členy válečného kabinetu ve zprávě, ve které se říká, že německé bombardování bylo, a teď cituji:

„Zcela nevybíravé. Všude bylo zvýšené napětí, a když se ozvaly sirény, lidé zblednou a zoufale pádí do krytů.“

Následně válečný kabinet Velké Británie schválil rozhodnutí na jehož základě dostaly britské bombardéry vysílané nad Německo pokyn, cituji:

„Aby se nevracely s pumami v případě, že se jim nepodaří nalézt určené cíle, na něž měly zaútočit.“

Pumy měly být odhozeny na kterémkoli místě. Té noci z 10. na 11. září pak zaútočil značný počet britských bombardovacích letounů na Berlín (jedna bomba dokonce spadla do zahrady ministra propagandy Německa Goebbelse).

Prakticky od této doby až do května 1945 provádělo britské letectvo plánovitě a cílevědomě totální bombardovací útoky na Německo a jím okupované země.

V období celodenních náletů na Londýn a Velkou Británii od 7. září 1940 a dalších 8 dní zahynulo dalších (mimo oněch přibližně 500, o kterých jsme již hovořili 7. a v noci ze 7. na 8. září 1940) více jak 2 000 Londýňanů a přes 10 000 jich bylo zraněno, nebo zasypáno sutí.

„Z vojenského hlediska“ však v „Blitzu“ viděli britští stratégové důležitou kladnou situaci.
Tou kladnou situací v „Blitzu“ bylo, že Němci soustřeďovali své „ velké“ úsilí na bombardování města Londýn (nebrat doslova, neboť samozřejmě probíhaly nálety na další vojenské cíle ve Velké Británii) a tím snížili tlak bombardování na britská letiště, zásobovací fabriky, velitelství stíhacího letectva, letecké továrny a další vojenské cíle.
Britům to umožnilo, že jejich stíhačky se mohly lépe soustřeďovat a Luftwaffe uštědřovat rány, neboť útoky německých letadel byly nyní předvídatelné. Britští dozorčí důstojníci RU věděli, většinou, kam německé svazy směřují a mohli je očekávat v plné bojové pohotovosti.

Dne 11. září 1940 pak přišel pro Němce čas, že museli pohlédnout skutečnosti do tváře.
RAF poražena nebyla a Adolf Hitler určil počátek operace „Seelöwe“ na 24. září 1940.
No jo!
Ale to přeci znamenalo, že musí 14. září 1940, jako poslední den (10 dní před začátkem útoku), dát admirálu Raederovi signál, že má Kriegsmarine uvést do invazní pohotovosti?
A to moc nešlo dodržet.

U Air Marshala Keitha Parka, velitele 11. Skupiny v Uxbridge, probíhal dne 11. září 1940 rozbor výsledků německých náletů v předchozích dnech.
Keith Park v rozboru konstatoval, že počet německých náletů stoupl ze dvou na tři a Němci provádějí tzv. „Valhally“ (Valhala - Britové tak nazývali skupinové útoky více jak 100 bombardovacích letadel), kde je více jak 300 až 400 letadel rozdělených do dvou vln. Na dobu od 45 minut do jedné hodiny tyto útvary (Valhally) dosahují „úplného nasycení obrany ve všech oblastech“.
Šéf 11. Skupiny je tedy nucen svou obrannou soustavu zhustit. Musí své perutě, stále je měl ještě v párech, organizovat v pořadí:

1) Perutě v pohotovosti pro první vlnu útočníků.
2) Perutě dostupné v 15 minutách pro zachycení druhé vlny.
3) Perutě dostupné v 30 minutách pro posily a pro strážní službu na letišti a leteckými továrnami.

A tady pro Parka vznikla otázka.
A co když přijde třetí vlna?
No tak to bude muset zbývající perutě vysílat v párech a tyto poslední perutě začínaly vypadat stále víc a víc jako pouhá náhražka. Skutečností bylo, že do této zálohy mu nejprve nastupovali přicházející mladí piloti, piloti, kteří měli nalétáno třeba i jen 9 hodin, aby se zacvičovali než budou podrobeni denním bojům s nepřítelem. K těm musel přiřadit několik zkušených pilotů.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 35.

Útoky 15. září 1940.

Obrázek



Neděle 15. září 1940 je u britské RAF zapsána jako „Den bitvy o Británii“.
Den 15. září 1940 určil Hermann Göring jako den rozhodující, den, kdy už bude konečně po všem. Tento den měla být RAF „doražena“ a Londýn tak důkladně rozbombardován, že „Velká Británie přijde žebrat o milost“.
Neděle 15. září 1940 byla opět slunná a jen taková jemná mlha překrývala čistě podzimní nebe.
Dost romantiky!
Ihned od rána se obrazovky britských Radiolokátorů plnily spoustou impulsů a brzy na nich bylo vidět, že bombardéry Luftwaffe jsou na cestě směrem k Velké Británii.
Luftwaffe vrhla již při prvním náletu velkou „Valhallu“ – skupinu 400 bombardérů a 700 stíhaček (celkem byly 3 skupinové nálety – ranní, odpolední a večerní). Valhally směřovaly v semknutých formacích k britskému hlavnímu městu Londýnu.
Britská PVOS byla připravena.
Stíhací letouny Britů napadly agresora již ve chvíli, když překračoval anglické pobřeží. Britské stíhačky na německá letadla od tohoto okamžiku útočila nepřetržitě – po celou dobu co se pohybovaly nad územím britských ostrovů.
Fighter Command – Velitelství stíhacího letectva – poslalo do boje své maximální možné síly – tj. 24 perutí.
Z toho 22 perutí – což je skoro 300 stíhaček – začalo ihned bojovat s Bf 109
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2585
, nebo sestřelovalo Do 17
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2191
a He 111.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2204
Ten den – v neděli 15. září 1940 probíhaly letecké souboje na nebi celý den a boje s PVO a PVOS Velké Británie probíhaly ještě v noci a nebe nad Velkou Británií bylo protkáno, celý den, kondenzačními pruhy.

Obrázek



Díky jednomu z historických spisovatelů máme možnost tento den - neděli 15. září 1940 - vidět z Uxbridge, z Radiotechnického uzlu 11. Skupiny, nejvíce exponované Skupiny v nastávajícím boji toho dne, kde shodou okolností byl přítomen tento den - u Air Marshala Parka

Obrázek


– již od rána - ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill.

Obrázek


Místnost v Uxbridge – velitelství 11. Skupiny je i dnes stejná - Britové ji z piety zachovali a tak si ji jenom v duchu doplňme lidmi.

Obrázek



Obrázek


Tehdy 15. září 1940 ráno, když tam Churchill přišel, seděli kontroloři (letečtí důstojníci, kteří naváděli perutě do boje), s přilbami na hlavách a s telefonem při ruce a vydávali rozkazy dispečerům a W. A. A. F-kám, pracujícím s krupiérskými hrabičkami (tyčky na posouvání žetonů). Předávaly se tak údaje o protileteckých jednotkách, které jsou v akci, s blikajícími červenými a bílými světélky na protější straně, to všechno vytvářelo bezprostřední pocit dramatu.
Když Churchill dorazil, byl klid a tak se pozdravil s Keithem Parkem a vedoucím směny brigádním generálem Lordem Willoughby de Broke. Park nejprve ministerského předsedu seznamoval se situací a všichni sledovali pomrkávající světélka a disky přesouvající se po stole.
No a pak odešel pozorovat situaci Winston Churchill do tzv. akvária – což byla průhledná klec z ohýbaného skla, shlížející zprava dolů do „operačního sálu“. Churchill tak mohl kouřit svůj doutník a představení sledovat.
Představení.
Ano představení začínalo.
„Německé letectvo se valilo na Velkou Británii ve vlnách, jedna vlna za druhou“.
Abychom byli úplně přesní, Luftwaffe přicházela ve třech vlnách a Hurricany
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=391
a Spitfiry
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2773
se s nimi ihned pouštěly do boje. V obou skupinách – 11. a 12. Skupině – vzlétlo ke střetnutí celkem postupně 31 britských perutí.
Nejen na stolech v Uxbridge, ale i pouhým okem bylo vidět, že „Valhalla se táhla na několik kilometrů“, jak řekl i jeden z pilotů Hawker Hurricane Mk.I, když dále líčil, že, a teď cituji:

„Bombardéry letěly v útvarech po devíti

Obrázek


; Tři sekce po třech, jako prýmky na rukávu seržanta. Každý útvar měl doprovod 9 dvoumotorových, dolnoplošných stíhaček Bf 110
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2236
a nahoře ve výšce nad 9 km letěly Bf 109.“

Samotná letecká bitva se vybojovávala na jasně modré obloze 1 300 metrů nad tlustou vrstvou mraků, které začaly přicházet.
V té době se povedl „husarský kousek“ veliteli Northoltského úseku brigádnímu generálu Vincentu, který se svým Hurricanem podnikl osamocený útok na jeden útvar nepřítele. Provedl ho s takovou rozhodností a razancí, že se zmatení Němci, mraky okolo nich, otočili a zamířili zpět do Francie.

V operačním sále Uxbridge, kde celou situaci pozoroval Churchill, se tato akce jevila jako žlutý disk s černým H, který se přesouval přes čáru pobřeží. Byl to však jen takový zlomek, neboť přicházely další letouny, další útvary a přesouvaly se další disky. Telefony okolo neustále drnčely a když se některá z britských perutí vrátila, aby natankovala a nabrala střelivo, zablikala světélka (na panelech, které jsou vidět v sále Uxbridge na stěnách, kde každý „chlíveček“ znamenal číslo britské perutě).
Na stolech RU bylo vidět jasně drama, které se odehrává okolo Londýna a již okolo poledne a pak zvláště odpoledne, byla znát u Parka nervozita, která se přenášela i na „starého“ parlamentního bijce Winstona Churchilla.
Pak to již Winston Churchill nevydržel a Air Marshala Parka se stručně zeptal, cituji:

„Jaké zálohy ještě máme?“

V tomto okamžiku velice zaměstnaný velitel 11. Skupiny Park se Winstonu Churchillovi podíval do tváře. Právě byl vytržen z intenzivní činnosti, neboť telefonoval do Bentleyského převorství, k Air Chief Marshalu Dowdingovi, a žádal ho, ať se spojí s 12. Skupinou a přikáže jim, aby uvedli do pohotovosti 3 perutě, jako posily pro jeho 11. Skupinu.
Ač rozčilen, přesto své chování ztlumil a odpověď na otázku, jaké má ještě zálohy pak byla velice stručná, cituji:

„Žádné.“

Churchill pak ve svých pamětech říká, že Park někde napsal, že se ministerský předseda zatvářil zasmušile. Churchill pak ve svých pamětech připouští ano, to je možné opravdu jsem se mohl zatvářit zasmušile.

A skutečně, neuplynuly ani 3 minuty a poslední žluté kameny byly krupiérskými tyčkami odsunuty ze čtverců stolní mapy, které označovaly jižní pobřeží Anglie.

Po chvíli Winston Churchill z Uxbridge odešel a po cestě v pozdním odpoledni dne 15. září 1940 řekl ke Geraldu Gibbsovi , cituji:

„Velmi mne dojalo, když jsem ve vašem operačním sále viděl přehled o tom, jak je nacistická moc vrhána proti silám civilizace…“

Tak skončila návštěva Winstona Churchilla v Uxbridge.
Někteří britští historici hovoří o tom, že shodou okolností byl Winston Churchill v Uxbridge přesně v okamžiku, kdy byla „Battle of Britain“ – „Bitva o Británii“ – vyhrána.

Ale den 15. září 1940 ještě nekončil, ještě večer se podařilo Němcům dát dohromady jeden nálet, tentokrát to bylo hejno Bf 109, které útočily na továrnu Supermarine ve Woolstonu.

Takovou malou kaňkou, i když tehdy prý zčásti pochopitelnou, pak bylo, že oficiální místa hlásila sestřel 185 německých letadel, z toho 7 prý sestřelila protiletadlová děla a celkově prý to znamenalo, že bylo vyřazeno z boje 450 německých letců, protože prý z těch 185 letadel bylo zničeno 130 bombardérů. Britové pak připouštěli, že se pohřešuje pouze 25 letadel, když z toho 12 pilotů seskočilo padáky a zůstalo nezraněno.
Také titulky londýnských novin tento triumf uveřejnily takto, cituji:

„STO OSMDESÁT PĚT KNOKAUTOVANÝCH.“

Takto prý to uvádělo oficiálně ministerstvo letectví.

A skutečnost dne 15. září 1940?
Tak britské stíhací letectvo i dle Fighter Command, hlásilo, že sestřelilo 56 německých letadel a přišlo přitom o 26 vlastních stíhaček (jiný pramen říká, že Němci ztratili 56 letadel a Britové 23 stíhaček).
Další zjištěnou skutečností pak je, že se několik desítek bombardérů Luftwaffe dovleklo na své základny s mrtvými členy osádek, hořícími motory a odstřelenými podvozky. Také nejméně 20 Bf 109 přistálo s prázdnými nádržemi v 16 km pásmu mezi Le Touquetem a Boulogní ve Francii.
Göring opět nesplnil slib Hitlerovi, že neděle 15. září 1940 se stane bodem obratu v „Bitvě o Británii“.
Ono k obratu došlo.
To ano.
Ale ne tím směrem, který očekávali Němci a jejich vůdce….
A tak dne 17. září 1940 se Adolf Hitler rozhodl, že „Operaci Seelöwe“ odloží na dobu neurčitou a přikázal svým generálům, aby přiměli Brity k podrobení jinými metodami (blíže nespecifikovanými – měl asi na mysli snad Řecko a později Afriku).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 36.

Den 15. září 1940 byl skutečně těžkým dnem i pro Velkou Británii. Luftwaffe nejen, že bombardovala Londýn, ale bombardovala také Southampton, Bristol, Cardiff, Liverpool a Manchester.
Ve druhém týdnu srpna 1940 přišlo o život celkem 1 419 britských civilistů – z toho v samotném Londýně 1 286. V londýnském East Endu byla tak těžká situace, že tam takřka vznikla vzpoura a jen postupně se podařilo chudé a zoufalé obyvatelstvo přístavních čtvrtí zvládnout. Tedy nejen hrdinství mnohých, ale i zoufalství a vzpoura těch chudých a nejchudších - a zde možno říci – nikoliv masově, ale v chudinských čtvrtích Londýna – zvláště East Endu, byly součástí „Blitzu“ – těžkého bombardování Londýna ( Battle of Britain není tedy jen legenda o odvaze a hrdinství, ale má také své stinné stránky, jak je dokládají dobové prameny uvedené na konci Č 36).

Již 16. září 1940 zaútočili plnou silou polští letci v rámci britského plánu na zničení co možná největšího množství člunů, vhodných k invazi do UK (Operace Seelöwe), na doky v Boulogneském přístavu ve Francii.
Důstojník polského letectva si poznamenal do deníku, cituji:

„Naši chlapci střemhlavě útočili jako šílení a rozbili na kusy bazén č. 6 a přibrali k němu ještě několik člunů připravených k invazi.“

Jak jsme si řekli, Hitler dne 17. září 1940 odložil invazi do Británie na neurčito, svému pobočníku, poručíku Karlu von Puttkamerovi řekl, cituji:

„Porazili jsme Francii a zaplatili jsme za to životy 30 000 mužů. V průběhu jediné noci nezbytné k překročení průlivu La Manche bychom mohli utrpět několikanásobné ztráty – a kromě toho není jisté, že bychom dosáhli úspěchu.“

Ale bitva Hitlera proti Anglii a již vzpomínaný „Blitz“ měl pokračovat. Jasné však bylo stále víc, že Hitler svou bitvu o Británii prohrál. Britové zabránili, aby se v jejich zemi ozývalo řinčení pásů německých tanků podporovaných pronikavým jekotem Ju 87. Zabránili pochodu Wehrmachtu po britských ostrovech. Zabránili hrůzám porážky a prokletí okupace, jako tomu bylo v Československu, Polsku, Dánsku, Norsku, Holandsku, Belgii, Lucembursku a Francii. Velká Británie tohle vše v roce 1940 slyšet a vidět neměla, přestože boje mezi Německem a Velkou Británií v roce 1940 zdaleka nekončily.

Ve špionážní válce proti Británii si Němci vedli opravdu špatně.
Jejich waleský agent Arthur Owens, o kterém jsme již hovořili, byl od okamžiku vypuknutí války, od září 1939 dvojitým agentem a již vlastně rok pracoval pro Brity. Od 19. září 1939 již odesílal zprávy do Německa, ve kterých doporučoval vhodné cíle náletů německých bombardérů. Text k těmto zprávám mu dodávala britská zpravodajská služba ministerstva letectví. Ale i další agenti vysazení Němci pracovali pro Brity.
Např. Wulf Schmidt, vysazený do Británie z Německa na padáku byl zatčen, podrobně vyslechnut a po důkladné „psychické masáži“ přešel na stranu Britů pod krycím jménem – „Tate“.
Schmidt – „Tate“ již po 14 dnech vysílal do Německa svou první zprávu v roli dvojitého agenta. Němci Schmidta – „Tate“, jeho špionážní činnost, i roli „účetního“ ostatních svých špionů cenili tak vysoko, že měl být nakonec vyznamenán „Rytířským křížem“.

Air Chief Marshal Dowding, který do poloviny září 1940 držel svou strukturu Skupin 10., 11., 12. a 13. stále stejnou, jí musel postupně trochu přeměnit. Již jsme postřehli jak 15. září Park telefonoval Dowdingovi žádost, aby 3 perutě z 12. Skupiny byly vyčleněny a drženy jako záloha pro něho. Později se dokonce Air Chief Dowding stal terčem kritiky za to, že nesoustředil všechny svoje síly do oblasti 11. Skupiny, která trpěla nejčastějšími a nejzuřivějšími útoky Luftwaffe. Vždyť vlastně 12. Skupina vždy stála v postavení „mobilní policejní hlídky, která se na místo rvačky vydává teprve potom co ta rvačka začala“ – tedy do leteckého souboje zasahuje až když souboje již začaly. Nutno říci, že Dowding nemohl vědět, že 5. Letecká armáda Luftwaffe již prakticky nebude zasahovat a tak nejprve svou strukturu Skupin držel stálou a neměnnou.
Nyní, v září 1940, i když základní strukturu držel, posílil Skupinu 11. perutěmi ze Skupin 12. a 13.
To bylo to, co si myslel Göring, že Dowding dostal odněkud posily, nebo nové jednotky.

Německé bombardéry Londýn bombardovaly také v noci z 16. na 17. září 1940.
I v noci ze 17. na 18. září napadlo Londýn více jak 260 bombardérů Luftwaffe, které zapálily proslulé ulice Londýna jako Bond Street, Savile Row a Oxford Street.

Do bombardování Německa zasáhly v noci také britské bombardéry.
Jednomu Blenheimu Mk.I, který pilotoval R. S. Gilmoure se podařil skutečně mistrovský zásah v Ostende.
Poslechněme si jeho příběh.

Gilmoure se svým Blenheimem Mk.I v sestavě britských bombardérů, dorazil k francouzskému pobřeží a to v místě zvaném „Blackpoolská fronta“, odkud Britové očekávali vyplutí německé invazní flotily v „Operaci Seelöwe“.
Když tam Gilmoure dorazil, byly doky v Calais v plamenech. Plameny šlehaly i na pobřežní ulici Boulogne a zář požáru se táhla celé kilometry. Ono vlastně celé francouzské pobřeží v těchto místech vypadalo jako stěna plamenů, která byla přerušována jenom oslňujícími bílými záblesky vybuchujících pum a různobarevných světýlek zápalných střel, které se hnaly vzhůru a křižovaly oblohu. Přibližně takto svůj vizuální zážitek líčil Gilmoure.
Cíl, který měl Gilmoure zasáhnout se svým Blenheimem Mk.I, byla místa shromáždění invazních plavidel pro Seelöwe. Určený terč nalezl a bombardér odhodil pumy, což jako vždy letadlo odhodilo – bombardér jakoby povyskočil.
Gilmoure zatáhl za páku a odpoutal se stoupavou zatáčkou. Z nakloněného bombardéru pak hleděl dolů, do louže temnoty pod sebou a čekal co bude. Bylo to krátké čekání. Objevily se 3 velké záblesky a hned po první pumě, vybuchla druhá, která způsobila ohromný ohňostroj. Ta třetí bomba už vybuchla někde v ohromném výtrysku ohně, který skoro nešlo postřehnout.
Ze zápisu akce se dozvídáme, že, cituji:

„V živém reliéfu jsem viděl obrazec přístavních hrází. Voda mezi nimi vřela tenkými černými útvary. To byly bárky, které to převrátilo vzhůru nohama a úlomky se pomalu ve vzduchu převracely sem a tam.
V tom okamžiku nastala obrovská exploze. Blenheim letěl ve výšce jen něco málo přes tisíc metrů. Dostal obrovskou ránu a celé letadlo bylo zahaleno bílým plamenem jakoby nastal konec světa. Najednou už nebylo na obloze, ani nebylo na zemi, jen viselo v nemožné bělostné prázdnotě – v bezbarvém ne-prostoru, jaký lidské oko nemělo nikdy zahlédnout.“

Pak v zápise Gilmoure uvádí, že vůbec neměl ponětí co se děje. Zoufale prý svíral knipl řízení bombardéru a zoufale bojoval o udržení svého letadla ve vzduchu. Bombardér prý se doslova ‚postavil na hlavu‘.
Gilmoure dál vypisuje, že mu žádná poučka, ani zkušenost, neříkala nic o tom, jak pilotovat své letadlo v prázdnotě.
Prý až teprve další den, tedy 18. září 1940, uviděl fotografie náletu, ze kterých pochopil co se stalo:

Gilmoure svou druhou bombou totiž trefil sklad, ve kterém bylo pro „Operaci Seelöwe“ uskladněno celkem 500 námořních min, které měly být naloženy na německé minonosky.
Účinek výbuchu byl strašný – v poloměru 1,5 km kolem skladu se všechno změnilo v trosky…



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Průběžně tématické články: www.Palba.cz
A
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tyto odkazy:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3980

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3980&start=20

http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=78707#78707
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“