No, stíhací taktiky úplně promrhány nebyly. Pokud Luftwaffe měla použít nějakou strategii, tak to bylo vylákání RAF do vzduchu a její likvidace. Bombardování Londýna bylo v tomto směru rozumným cílem, jenže londýn byl moc daleko, aby to mohlo fungovat skutečně účinně.Rosomak píše: Španělsko se z tohoto důvodu stalo pro Německo neocenitelným - získalo spoustu času, které ale strategickou chybou (bombardování Londýna) v pár týdnech promrhalo.
Co se týče RAF, tak Britové si nové taktiky osvojovali trestuhodně pomalu, to umožňovalo faktickou dominanci Luftwaffe ve stíhacích bojích až do konce roku 1943. Z tohoto důvodu se domnívám, že taktická převaha promrhána de facto nebyla (byť mohla být).
Whitedog:
- Domnívám se, že nejúčinnější taktikou SB-2 by byl let bez eskorty ne vysoké rychlosti. S trochou štěstí by v této době mohly operovat s podobnou účinností, jako o 5 let později Mosquita. Jakákoliv eskorta, kterou Československo mohlo nasadit, by jim neposkytla adekvátní ochranu (možná(!) prototypová B-35). To znamená, že by používaly podobné taktiky, jako třeba Ju 88 na východní frontě (perfektně rozepsáno v knize Nad ledem a Saharou). Jenže i k této taktice ještě svět musel teprve dospět.
- Útok na bombardovací letouny se až zhruba do roku 1943 zpravidla prováděl s převahou rychlosti zezadu zvrchu. To znamená, že Messerschmitty mohly hypoteticky padat třeba z 5000 m a udržovat přitom rychlost třeba 600 - 800 km/h. V takové situaci by byly pro B-534 absolutně nezachytitelné. Pokud by útočily pouze jedním průletem, tak by pro ně jediné riziko představovali střelci a možnost kolize s bombardérem. Předpokládám, že pilot může střelbu zahájit na takových 500 m. Na 200 m už pomalu může přemýšlet spíše o odpoutání.
- Výdrž B-534 při střemhlavém letu z 10 do 3 km? Těžko říct, jak nadefinujeme střemhlavý let. Pokud by byl letoun postaven přímo na nos, pak pochybuji, že se nerozpadne.
- Využití simulátoru: Díky IL-2 to vyzkoušet lze, ale bez ověření, že se všechny stroje chovají reálně a že se reálně (dobově) chovají i piloti to stejně jako směrodatný výsledek neobhájíme. Domnívám se, že akce by dopadla takto: Bf 109 bez rizik opakovaně útočí, B-534 jsou jim pro legraci, Bf 109 jsou pro legraci bombardérům, protože dva (tři) kulomety jim povětšinou jen škrábou lak.
Však máme grafy, ze kterých je snížení nominální výšky při použití zvýšení plnicího tlaku (bez úprav kompresoru) více než patrné. A i bez grafů je to jednoduše logicky opodstatnitelné. 
Tedy-když se dnes řekne doprovod bombardérům, pak si každý představíme to, co RAF poskytovala svejm velkejm bráchům; v tomu odpovídajících podmínkách a na tomu odpovídající vzdálenosti. 
) v češtině termínus-technicus pro roj, který vymyslela Lw ve Španělsku („mateřská“ Lw ho 1938 ještě neužívala a i roku 1939-proti PL, nebyl ještě plně převzat). Spočívá v nasazení 4 stupňovitě uspořádaných letounů, které v boji operují po autonomních a vzájemně se podporujících dvojicích. ČS letectvo takto své stroje a piloty roku 1938 několikrát nasadilo při vzletech v oblasti pražské aglomerace (viz: Válka revue; povrzeno konsultací s VHÚ u PhDr. Kafky).
