Generál Alexandros Papagos, vrchní velitel řecké armády
, vedl se svými jednotkami boje v těžko přístupné horské pohraniční oblasti s mimořádnou obratností, a když byly jeho jednotky, které čelily italskému vpádu, posíleny třemi mobilizovanými divizemi, zahájil již 2. listopadu 1940 protiofenzívu.
V některých úsecích, konkrétně v severním a středním sektoru fronty, dokonce začali Řekové Italy zatlačovat a to o 5 km zpět na albánské území. Donutily tak italského vrchního velitele Prasca, aby nasadil svou 3. divizi (divizi „Julia“ – kterou si držel v záloze), elitní jednotku italských alpských myslivců - aby alespoň tento řecký nápor zastavil.
Přestože Italové měli prakticky všude převahu – a to nemluvíme o kvalitě výzbroje, palebné síle a dalších faktorech – jejich situace na frontě se stále zhoršovala. Řečtí vojáci, kteří se po mobilizaci zapojovali do boje, využívali dokonale terén a velice chytře obcházeli Italy.
Mapa útoku Italů 28. října 1940, protiútoky a ofenzívy řecké armády - až do stabilizace fronty v březnu 1941.
Tak se jim podařilo italskou divizi „Julia“ – elitní jednotku – prakticky rozdrobit a některé její části obklíčit. Řecké protiútoky podpořilo počasí, když po bouřkách a deštivých dnech přišly náhle zimní sněhové bouře a mráz. Boje mezi řeckou a italskou armádou se v počátku listopadu 1940 odehrávaly v nadmořské výšce 1 500 metrů a ukázaly, že v těchto horských bitvách je rozhodujícím činitelem, nikoliv jen technická převaha, ale jako zde na albánsko-řeckých hranicích, je rozhodují odolnost a bojovnost řeckých vojáků.
Řecké oddíly na lyžích obcházejí po křídlech jednotky postupujících Italů – listopad 1940.
Tak se stalo, že když se italští myslivci, spolu s dalšími italskými pěšími jednotkami, pokoušeli uniknout z obklíčení, které se začalo řeckými klíny „rodit“, padlo 5 000 italských vojáků do zajetí, a to po týdnu bojů. A tady se stala ona podivná příhoda italské divizi „Julia“ v noci z 9. na 10. listopadu 1940, kterou jsme líčili na tomto odkaze v Č 44, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4145
Celkově pak ztráty Italů za týden bojů činily 20 000 vojáků. Po řecké protiofenzivě Benito Mussolini nahradil generála Prascu ve funkci velitele italských vojsk, generálem Ubaldem Sodduem, který do této doby byl státním podtajemníkem ministerstva války.
Obě válčící strany - Řekové i Italové - nyní musely provést přeskupení a především své jednotky znovu zorganizovat.
Začněme reorganizací řecké armády.
Řekové měli po mobilizaci v té době na albánské frontě celkem 11 pěších divizí, 1 jezdeckou divizi a 3 pěší divize.
Jednotky tedy zorganizovali takto:
V Epirusu byl umístěn I. as generálplukovníka Kosmase.
I. as (armádní sbor) se skládal z 2., 3. a 8. pěší divize. Dále z 1. jezdecké divize a jedné jezdecké brigády.
Na makedonském úseku fronty se po reorganizaci nalézala tzv. – Armáda Západní Makedonie, která se skládala z II. as a III. as.
II. as se skládal z 1. pěší divize, 5. pěší brigády a jedné brigády jezdectva.
III. as pak spojoval některé jednotky 8. pěší divize, dále pak 10., 13. a 15. pěší divizi.
Mimo toho měl ještě vrchní velitel řecké armády generál Alexandros Papagos v záloze 3 pěší divize a jednu pěší brigádu.
Také Italové prováděli reorganizaci svých jednotek a vytvořili tzv. „Skupinu armád Albánia“ pod velení generála Soddu.
„Skupina armád Albánia“ se skládala z italské 8. armády ( se čtyřmi pěšími divizemi) a stála v úseku jugoslávské hranice až k toku řeky Osum, spolu s 11. armádou (s pěti pěšími divizemi), která měla bránit Epirus.
Samozřejmě, že Italové měli ještě mnohem více jednotek ve své mateřské zemi – v Itálii…
No jo, ale byly to právě zásobovací potíže a organizace italského zásobování, bylo to pomalé přemisťování italských jednotek po souši i po vodě, co bránilo rychle doplňovat frontu v Řecku.
To přesto, že v severní Africe v té době vládl úplný klid a jen zde na řecké frontě, na Balkáně, tvrdě bojovaly italské a řecké jednotky.
Pravdou však je, a jak mnozí víme, připravovali se Angličané v Egyptě k protiofenzivě – útoku na italská vojska.
No a samozřejmě, že jakmile Britům v Africe dorazily posily – dvě australské, jedna indická a jedna novozélandská pěší divize, k tomu jedna polská brigáda a námořním transportem okolo Afriky z Anglie nově vyzbrojená britská 7. obrněná divize – plánoval generál Wawell operaci omezenou trvání 5 dnů. Tato operace měla za cíl zatlačit italská vojska z území Sídí el-Barrání, což nejprve mělo stačit, aby Britové mohli připravit koncentraci větších sil svých jednotek v Egyptě (hovoříme o tom pak zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1111
).
Již ve čtvrtek dne 14. listopadu 1940 začal řecký I., II. a III. as svou protiofenzivu.
Na pravém křídle udeřily 3 řecké armádní sbory včetně části „Skupiny K“ – což byly jednotky ze zálohy – na hlavní síly italské 8. armády a velice rychle je začaly vytlačovat pryč z řeckého území.
Byl opět čtvrtek, tedy za týden řecké ofenzivy - dne 21. listopadu 1940 – když řecké jednotky zabraly velice důležitý silniční uzel Konitsa a ovládly horský řetězec Morina Planina. No a uprostřed řecko-italské fronty, v horách Grammos a Smolikas, zahnal II. as italská vojska z řeckého území, překročil pak řecké hranice a ve stejný den (21. listopadu 1940) dosáhl linie Erseka-Leskovik.
Na levém křídle fronty pak prorazil řecký I. as italskou frontu na řece Kalamas a zatlačil nepřítele za hranice. Italové museli ustoupit, neboť se dostali do sevření a hrozilo jim obklíčení.
Druhý den večer, tedy 22. listopadu 1940, začala 2. fáze řecké ofenzívy.
Řecké vojenské oddíly vyrazily vpřed - opět ve třech skupinách.
Na pravém křídle útočila Skupina z III. as a „Skupina K“, které po těžkých bojích dobyly Ohridu a zajistily území okolo Konitsy.
Na levém křídle se pak podařilo operativní Skupině z I. as po těžkých bojích prorazit silná italská hraniční obranná postavení.
Na všech těchto popisovaných úsecích řecko-italských bojů měla italská armáda převahu v lidech, v dělostřelectvu, v počtu kulometů, ale řecké úderné skupiny je v terénu a především v horském prostředí obcházely, a ničily hnízda italského odporu a dělostřelecké baterie.
Později pak, a bylo to ve čtvrtek 5. prosince 1940, po přeskupení řeckých jednotek - dobyla řecká střední operativní skupina z II. as po rozhořčených bojích Permelti a Frasher.
Již další den, tedy 6. prosince 1940, zabrala operativní skupina řeckého I. as při pronásledování italských vojsk v Albánii město Sarande a o 2 dny později, tedy 8. prosince 1940, se operativní skupina I. as dostala do Argyrokastronu. Italové podnikli několik protiútoků, které podpořili tankovými jednotkami a přitáhli sem i další nové divize. Nic to nepomohlo. Řecká armáda vybudovala okamžitě tvrdou obranu a Italy odrazila.
Při tomto vývoji situace se řecké vrchní velení rozhodlo, že provede další přeskupení a bude pokračovat ve své ofenzívě, tentokrát ve směru Vlore.
Bylo pondělí 8. prosince 1940, když došlo k zlomení italského odporu a řecká útočná skupina na pravém křídle z III. as a se „Skupinou K“ začala postupovat do vnitrozemí Albánie.
Od 7. prosince 1940 pak začíná v Africe přesun britských jednotek do výchozích pozic k útoku na italské jednotky v Egyptě, aby pak, jak víme, od 9. prosince 1940 napadly jednotky generála Wawella s britskou 7. obrněnou divizí, 16. motorizovanou pěší brigádou, indickou 4. pěší divizí a australskou 6. divizí – celkem 7 italských táborů, viz. Britskou ofenzívu zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1111
