Vpád Pasovských do Čech aneb pád císaře Rudolfa II. (1611)

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Vpád Pasovských do Čech aneb pád císaře Rudolfa II. (1611)

Příspěvek od kacermiroslav »

Vpád Pasovských do Čech aneb pád císaře Rudolfa II.
únor 1611


Obrázek
útok pasovského vojska na Malou Stranu v Praze[/align]

Vpádem pasovských do Čech je nazývána ne příliš velká vojenská akce, která ale v konečném důsledku způsobila změny na českém královském trůně, kdy byl nucen abdikovat císař Rudolf II. (tak krásně ztvárněn Janem Werichem v nezapomenutelném „Císařův pekař a pekařův císař“), v prospěch svého mladšího bratra Matyáše Habsburského. Výměna na trůně zemí Koruny české pak měla kromě jiného vliv i na poměry, které nakonec vedli k českému stavovskému povstání, které je zde na Palbě kolegy již velice zdařile zpracováno. V jedné osobě císař a král Rudolf II. (*1552 - +1612) sice zemřel krátce po své abdikaci a tudíž by se na první pohled mohlo zdát, že na průběh následujících let nemohl mít vliv, ale opak je pravdou.

V roce 1608 byl uzavřen tzv. Libeňský mír (25.června 1608 v Libeňském zámku u Prahy), který měl ukončit vzájemné spory mezi Rudolfem II., jeho mladším bratrem Matyášem (*1557 - +1619) a českými stavy. Podle smlouvy byla Matyášovi svěřena vláda nad Moravou, Uhry a Rakousy, Rudolf si pak ponechal vládu nad Čechy, Lužicí a Slezskem. Také bylo Matyášovi přislíbeno nástupnictví po bezdětném Rudolfovi. Nicméně ve skutečnosti mír mezi těmito třemi stranami nenastal a ještě více byla celá situace komplikovaná zájmy tzv. Habsburské strany, dále štěpené na zastánce Rudolfa či Matyáše, a na protestanty. Nesmíme totiž zapomínat, že přestože Habsburská dynastie na český královský trůn trvale nastoupila roku 1526, stále se nejednalo o ty Habsburky tvrdě prosazující katolizaci země. Země Koruny české tak mohli i nadále svobodně vyznávat jak katolickou, tak i protestantskou víru. Nicméně obě skupiny se neustále vzájemně napadali, osočovali a pokoušeli se získat dominantní postavení. Na počátku 17.století tomu pak nebylo jinak. Dá se říct, že tento boj probíhal prakticky v celé Evropě tu a tam ve větší, či menší míře a v konečném důsledku tento církevní rozkol vedl ke vzniku stavovského povstání v Čechách a na Moravě a ke třicetileté válce. V českých zemích pak od roku 1576 vládl král a císař Rudolf II., na kterém se v této popisované době již projevovala jeho duševní choroba (ostatně tak typická pro španělské i rakouské Habsburky). Vláda Rudolfa II. tak nebyla dostatečná pevná k tomu, aby dokázal udržet katolickou i protestantskou stranu od sebe. Císař se více staral o své koníčky, než o vládu a tak se zřejmě nemůžeme divit tomu, že vzájemné rozpory obou stran přerostli v nevraživost a byla otázka času, jak a kdy se budou tyto vzájemné rozepře stupňovat. Ovšem v určitých věcech se jak katolíci, tak i protestanti dokázali sjednotit proti císaři, na kterého tak vyvíjeli tlak zatím jen diplomatickou cestou, tedy hlavně na sněmech. Události v Uhrách ale ukázali, že tlak na panovníka lze vyvíjet i jinou formou, jakou aplikoval například Bocskaiův vojenský odboj. Na třeboňské schůzce z léta 1608, které se za stavy účastnili především Kristián z Anhaltu, J.E.Tschernembl a Petr Vok z Rožmberka bylo řešeno, jak dále stupňovat tlak na panovníka. Účastníkům bylo totiž jasné, že aby se dokázali postavit tlakům Habsburka potřebují širší podporu mezi českou šlechtou. Za tím účelem vznikla snaha o vytvoření širší konfederace, která by dokázala sjednotit všechny stavy v Rudolfových zemích a nejen v nich. Určitým vzorem tu mělo být Spojené Nizozemí, případně Švýcarská konfederace. Rozšířit své řady se stavům skutečně podařilo, nicméně ihned došlo k rozdělení a to na Rudolfovy a Matyášovy příznivce. Na základě dohod v Prešpurku (Bratislavě), Ivančicích a později i ve Štěrboholech u Prahy vznikla konfederace stavů složených z Uhrů, Rakušanů a Moravanů. O rok později (1609) vznikla konfederace českých a slezských stavů. Pánové Kristián z Anhaltu a Karel starší ze Žerotína se pokusili obě konfederace sjednotit. Dne 1.května 1609 ukázali čeští stavové veřejně i jinou tvář, když se sešli v Praze na Novoměstské radnici za doprovodu vlastního vojska poté, kdy bylo Rudolfem II. odmítnuto sněmovní jednání. Stavy dále posilovali a hledali přitom podporu jak u uherského krále Matyáše (král od roku 1608), tak u německých protestantských knížat. V porovnání s konfederací, v jejichž řadách stáli i Moravané a kteří se spokojili pouze s ústním Matyášovým slibem se zdála česko-slezská konfederace úspěšnější, když se ji podařilo Rudolfa II. přimět k podepsání Majestátu (dne 9.července 1609) viz. text níže, který potvrzoval náboženskou svobodu v českých zemích.


MAJESTÁT RUDOLFA II.

My, Rudolf Druhý, z boží milosti volený římský císař, po všecky časy rozmnožitel Říše, a uherský, český, dalmatský, charvátský atd. král, arcikníže rakouský, markrabě moravské, lucemburské a slezské kníže a lužický markrabě atd., k věčné paměti známo činíme tímto listem všem:

Jakož jsou toho všickni tři stavové království našeho Českého, tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí přijímací, věrní Naši milí, na sněmu, kterýž léta Páně tisícího šestistého osmého, již pominulého, v pondělí po neděli Exaudi na hradě pražském držán a téhož léta v pátek po památce svatého Jana Křtitele zavřen byl, při Nás, jakožto králi českém, toho se vší ponížeností a poddaností snažně vyhledávali, aby při té obecní konfesí české, kterouž někteří augšpurskou jmenují, na sněmě obecném léta tisícího pětistého sedmdesátého pátého sepsané a Jeho milosti císařské císaři Maxmiliánovi slavné a svaté paměti, pánu otci Našemu nejmilejšímu, podané (kteráž tak, jakž jsme toho jistou zprávu vzíti i také z psaní, vlastní rukou Jeho císařské milosti pana otce našeho nejmilejšího psaných vyrozuměti ráčili, ano i některé hodné paměti při deskách zemských toho se vynašly, i hned tehdáž od Jeho milosti povolena byla), i při tom mezi sebou v předmluvě též konfesí obsaženém porovnání, ano také i při jiných svých, v témž sněmu zejména doložených a náboženstvím jich se dotýkajících žádostech zůstaveni byli, a též náboženství své křesťanské pod obojí volně a svobodě, bez překážky každého člověka, provozovati mohli, to vše aby od Nás jim stavům dostatečně potvrzeno bylo, jakž týž artikul a žádost jich, do dotčeného sněmu a týž sněm v desky zemské od kvaternu sněmův obecných zeleného léta tisícího šestistého osmého v pondělí po neděli Exaudi pod literou K. 8. slovo od slova vložený a vepsaný, to v sobě šíře obsahuje a zavírá: My pak nemoha na onen čas pro jiné veliké potřeby, pro kteréž tehdáž ten sněm rozepsán byl, kteráž žádného odkladu trpěti nemohly, toho potvrditi, odkladu do budoucího sněmu ke čtvrtku před svatým Martinem tehdáž nejprv příštím terminovaného, k dalšímu těch všech věcí zavírání jsme milostivě žádati a mezi tím, dokudž by koliv se to tak na sněmu obecním nevykonalo, je stavy pod obojí, aby své náboženství volně provozovati mohli a do vyřízení a na místě postavení téhož artikule k žádným artikulům, což by tak v proposici od Nás stavům přednášeno bylo, přistupovati, je uvažovati, ani o nic jednati povinni nebyli, opatřiti ráčili jakž taž milostivá žádost a opatření naše volnější svědčí. Podle kteréhožto předešlého zůstání sněmovního když sněm k témuž dni, totiž ke čtvrtku před svatým Martinem, položený z jistých příčin od nás odložen a potom jiný sněm ke dni outernímu po svatém Pavlu na víru křesťanskou obrácení mandátem naším rozepsán a na hrad pražský položen byl, a dotčení stavové pod obojí, podavše Nám znovu dotčené konfesí a snešení své společné, nepřestávali toho při Nás, jakožto králi a pánu svém, netoliko skrze své snažné poddané a ponížené prosby, ale i skrze znamenité a vzácné přímluvy vyhledávati, abychom k žádosti týchž stavův pod obojí věrných milých poddaných Našich, milostivě povoliti ráčili.

Majíce My to vše s nejvyššími ouředlníky a soudci zemskými a radami Našimi království českého v Našem císařském a královském bedlivém uvážení, nepominuli jsme na poníženou a poddanou prosbu týchž pánův, rytířův, Pražan a jiných vyslaných z měst ze všech tří stavů království tohoto Našeho českého, pod obojí tělo a krev Pána Ježíše Krista přijímajících a k též konfesí se přiznávajících, věrných poddaných svých milých, všem třem stavům po neděli, jenž slove Rogationu,, jinak Křížová, léta tohoto tisícího šestistého devátého mandáty svými královskými rozepsati, na hrad pražský položiti a v týchž mandátích vůbec vyšlých mezi jinými toho zjevně doložiti, že při tomto sněmu ten artikul o náboženství k zavření, na místě a konci postavení, do proposicí sněmovní položiti, a kterak by všickni i jeden každý obzvláštně, jak strana pod jednou tak i pod obojí, a kteříž se k též konfesi, nám předešle od nich podané, přiznávají, náboženství své beze všech překážek a outiskův ode všech lidí buď duchovních anebo světských vykonávati mohli, je v tom náležitě opatřiti chtíti ráčíme, jakž tíž mandýtové Naší, jichž jest datum na hradě pražském v sobotu na neděli Jubilate léta tohoto tisícího šestistého devátého v tom artikuli to v sobě obsahují a zavírají.

K kterémuž obecnému, tak od nás rozepsanému sněmu, když jsou se všickni tři stavové poslušně a poddaně najíti dali, a My podle Naší milostivé zámluvy, v témž mandátu Našem doložené, jsme v proposici Naší sněmovní předně ten artikul o náboženství položiti ráčili, tu jsou často dotčení všickni tři stavové sjednocení pod obojí žádost svou předešlou v spisu, Nám od nich podaném, obnovili a za dostatečné opatření i jim toho deskami zemskými potvrzení poddaně prosili.

V Praze dne 9. července L. P. 1609.,
RUDOLF II.



Vydáním Majestátu Rudolfa II. bylo dosaženo velkého úspěchu českých a slezských stavů, ale zároveň došlo i k pokoření krále a císaře. Ten si pak toto pokoření nechtěl samozřejmě nechat líbit a rozhodl se vytáhnout z rukávu trumf ve formě vojenských sborů. K dispozici měl dva pěší a dva jízdní pluky, které získal v roce 1610, když je do císařových služeb naverboval panovníkův bratranec arcikníže Leopold V. Pasovský, biskup pasovský. Tento výrazně mladší císařův bratranec (druhorozený syn Karla Štýrského), již od mládí vynikal mimořádnou ctižádostí, ale jako druhorozený nepřipadal v úvahu pro roli pokračovatele a rozmnožitele rodu. Proto byl určen pro církevní dráhu. Od roku 1607 Leopold zastával post štrasburského (formálně) biskupa a administrátora biskupství pasovského.

Původním úkolem pasovských vojenských sborů bylo udržet pozici císaře v Jülichu a Cleve. Vrchním velitelem byl hrabě Adolf z Althanu, horlivý to katolík, jak se ostatně dá očekávat od velitele ve službách císaře a pasovského biskupa (Leopold byl jednim ze zakládajících členů katolické Ligy). Nicméně pro zajímavost jedním z velitelů jízdního pluku byl francouzský hugenot plukovník Vavřinec Ramée. Ovšem vydržovat si vojsko nebyla žádná levná záležitost. Když takový žoldnéř zrovna neválčil, což bylo většinou, tak si z plna hrdla užíval chvil, kdy je na tom světě širém. Což zahrnovalo jídlo, pití, ženy, kejklíři a celkově zábava „pokleslého“ rázu :- ) A to nebyla žádná levná záležitost. Jen pro představu. Po třicetileté válce si rakouští Habsburkové vydržovali armádu v počtu 50.000 žoldnéřů. Roční vydržování takovéto armády si pak například v roce 1656 vyžádalo částku 500.000 zlatých, přičemž v Čechách se v tomto roce na daních vybralo 660.000 zlatých. Žoldnéř tak vyžadoval pravidelný žold, nebo alespoň pravidelnou stravu. A tak se není čemu divit, že tyto jednotky doslova vyžraly neveliké území pasovského biskupa. Možná i proto přišel pasovský biskup, arcikníže Leopold za svým bratrancem Rudolfem II. s návrhem, že mu tuto soldatesku dá k dispozici. Rudolf vzhledem ke svým vztahům se stavy a bratrem Matyášem těchto služeb rád využil. Za tímto účelem obdržel Leopold od císaře již počátkem ledna roku 1610 zvláštní povolení k verbování vojáků a během tohoto roku posílil stav „pasovských“ na konečných 10.000 mužů. Toto vojsko pak mělo být připraveno k zásahům v Porýní, ale bylo zřejmě již v souladu s císařovými plány připraveno k zimnímu ležení poblíž českých hranic.

Přestože pasovské vojsko nemělo více jak 10.000 mužů ve zbrani, což na převrat v zemích Koruny české bylo na první pohled opravdu málo, mohlo v případě nečekaného postupu ovládnout Prahu a vládu císaře zajistit. Ten by pak byl pro změnu v pozici toho, kdo diktuje stavům podmínky. Pro dlouhodobé udržení Rudolfových pozic pak podle všeho císař s Leopoldem počítali s podporou tzv. „španělské“ strany zastoupené kancléřem Zdenkem Vojtěchem z Lobkovic, Vilémem Slavatou a Martinicem za účasti španělského vyslance Zuňigy, nuncia Caetana a moravských a slezských nespokojenců (například Karla z Lichtensteinu).

Plány na převelení pasovských do Čech ale nezůstali stavům utajeny. Informoval je o tom Petr Vok z Rožmberka a Václav Budovec z Budova koncem roku 1610, kteří i znali místo, kam měli být pasovští na území českých zemí odveleni. Mělo se jednat o jižní Čechy na krumlovské panství v blízkosti Českých Budějovic. Zde vojsko mělo čekat na údajné vyplacení žoldu za vojenské služby ve sporech o dědictví po Janu Vilému z Jülichu-Cleve (+1609), kterým vymřel jeho rod po meči. Stavové ale protestovali, protože jim bylo jasné, že důvod vyplacení žoldu byl jen zástěrkou pro to, aby vojsko mohlo být císaři blíže k dispozici v srdci českých zemí. Proto stavové začali uvažovat, že si naverbují vlastní vojsko v síle odpovídající jejich možnostem, tedy v daném momentu asi 5.000 mužů. Nicméně k tomuto aktu bylo potřeba souhlasu císaře (ať už by důvod byl sebe průhlednější), ale jinak rozhodnému a přesvědčivému Jindřichu Matyášovi Thurnovy se císařův souhlas nepodařilo zajistit.

V této době se kromě politicky jasně čitelných účastníků objevila i celá řada těch, které to hrály na více stran. Asi nejzajímavější postavou se stal Václav Vchynský, který dokázal na jedné straně předstírat loajalitu císaři a na druhé straně se mu doslova podařilo se vecpat do čela stavovské opozice, kde vše vsadil na Rudolfova bratra a rivala Matyáše. Vchynský byl zajímavý i v dalších ohledech. Na svou dobu neváhal plánovat vyzbrojení i obyčejného poddanského lidu. Tento krok ale byl například v očích Petra Voka z Rožmberka vyloženě zoufalým a navíc krajně nebezpečným. Zřejmě oprávněně se obával, že vyzbrojený poddanský lid by mohl svůj hněv obrátit i proti svým pánům.

Na konec ledna 1611 svolali čeští stavové do Prahy (kapucínský klášter na Hradčanech) sněm. Ve stejné době ale pasovské vojsko v počtu 10.000 mužů překročilo z Horních Rakous hranice a vstoupilo dne 30.ledna 1611 na území českého království. Velitelem jednotek byl určen výše zmiňovaný plukovník Vavřinec Raméea. V průběhu sněmu byly stavové informování o „obsazení“ Českých Budějovic, Českého Krumlova Tábora, Týna nad Vltavou a Berouna, k čemuž došlo počátkem února. Atmosféra jednání pod dojmem těchto zpráv houstla. Stavové vyhlásili zemskou hotovost a obsadili Pražský hrad. Nuncius Ceatana i španělský vyslanec Zuňiga raději poradili arciknížeti Leopoldovi, aby pasovské vojsko rozpustil. Čeští stavové se raději rozhodli před pro ně nepřátelsky naladěnou armádou ukrýt korunovační klenoty. Z Karlštejna je rychle přenesly do Prahy. Hrad založený Karlem IV. byl jistě úctyhodnou a pevnou pevností, nicméně v době prudkého rozvoje palných zbraní byly korunovační klenoty přeci jenom zřejmě ve větším bezpečí v Praze, kde se dali lépe skrývat i bránit (Karlštejn neměl kdoví jak velkou posádku atd.).



ÚTOK NA PRAHU
15.února 1611

Stejně jako arcikníže Leopold a jeho rádci Nuncius Ceatana i španělský vyslanec Zuňiga, začal i císař Rudolf uvažovat o rozpuštění pasovského vojska. Všechny vzkazy, které císař vojsku posílal hovořili jasně, že mají zůstat na Krumlovsku. Přesto všechno se ale vojsko v neděli 13.února 1611 objevilo na Bílé Hoře před Prahou (první Pasovské oddíly se před městem objevily již o den dříve). Stavové mohly v danou chvíli postavit proti 10.000 žoldáků asi 1.500 naverbovaných mužů ve zbrani. Ti ihned obsadili městské hradby naproti Břevnovskému klášteru kde se Pasovští s veliteli Raméem, Althanem a dalšími usadili. Poté započalo vyjednávání. O dva dny později byli stavové ujištěni, že Pasovští odejdou. Zřejmě s kořistnickými úmysly ale vojsko ráno (na masopustní úterý) dne 15.února 1611 na Malou Stranu a Hradčany zaútočilo. Raméevův útok na město byl v první fázi úspěšný. Podle některých zdrojů to bylo mimo jiné zapříčiněno díky pražským katolickým spojencům (v jejich řadách je mimo jiné jmenován i nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka) a italským kupcům. Pasovské vojsko tak bez větších obtíží proniklo pod Hrad na Malostranské náměstí. Zde se ale setkali s houževnatým odporem. Tři jízdní kornety, stavovská pěchota a i obyčejný lid se Pasovským postavili. Přesila ale byla příliš velká. Obránci, kterým velel Thurn na Malé Straně útočníkům nakonec podlehli. Sám Thurn byl v boji zraněn a ošetřován byl v domě Lobkoviců na Hradě. Hlavní úkol se ale podařilo splnit, tj. zdržet nepřátelský útok a uzavřít jedinou z tohoto směru možnou cestu na dobře opevněné Staré Město, tedy Karlův most. Několika desítkám Pasovských rejtarů se sice ještě podařilo dostat se přes most na Staré Město před uzavřením staroměstské Mostecké věže, ti ale byli v uličkách obránci rychle pobiti. Toto krvavé střetnutí na Malé Straně si vyžádalo na 1.400 mrtvých a raněných (mrtvých na obou stranách bylo na 500).

Uzavřením staroměstské Mostecké věže byl znemožněn jediný přechod suchou cestou přes Vltavu (Karlův most) na Staré Město. Pasovský útok tak byl zastaven. Podle dobových zpráv k tomu údajně došlo tak, že desetiletý chlapec vystřelil z děla a následně vojáci spustily mříže v mostecké věži. Nečekané přepadení Prahy vyvolalo bouřlivou odezvu u pražského lidu. Ten v odvetu napadl pražské kláštery, které často sloužili politickým jednáním, intrikám, kde se dali očekávat útočiště pasovských a které v neposlední řadě skrývaly četná bohatství. To poslední bylo velice lákavé pro zchudlou pražskou lůzu. Na druhou stranu byla to také záminka pro protestanty k útoku na katolíky, tedy i na katolické kláštery. Obětí lůzy se staly kláštery u Panny Marie Sněžné (podle některých zdrojů napadených jen pasovskými), Na Slovanech, Zderaze, Karlově atd. Zvláště pak františkánský klášter Panny Marie Sněžně velice utrpěl (i když zrovna Františkáni nepatřili mezi ty z nejbohatších církevních řádů). Klášter byl lůzou obležen, načež ozbrojený lid vnikl dovnitř a přímo v kostele byli krutým způsobem zabiti tři řeholníci (dva kněží a jeden bratr laik). Dále v klášteře přišli o život další čtyři řeholníci a dalších šest bylo zavražděno v úkrytu na půdě spolu s klášterním vikářem Bachsteinem. Celkem tedy přišlo o život 14 františkánů. Jejich těla zůstala v klášteře ležet zohavena až do soboty 19.února, kdy byly uloženy v dolním klášterním ambitu. Někteří z viníků byli později dopadeni a v květnu 1611 popraveni. Další kláštery, jako například jezuitská kolej u Karlova mostu chráněna stavovskými mušketýry (Klementinum) se však dokázal vlastními silami útoku davu ubránit, stejně tak i konvent minoritů u staroměstského kostele sv. Jakuba. Těm pomohli místní lidé. Večer 15.února vjel na Malou Stranu arcikníže Leopold Pasovský zatímco „jeho“ vojsko v „císařových“ službách dále drancovalo obsazenou část Prahy. Malá Strana byla plná městských paláců české šlechty a císařských dvořanů a tak bylo co drancovat. Ani Pražský hrad neušel „návštěvě“ Pasovských. Stavové tak byli nuceni hrad před přesilou opustit a ponechat jeho bohaté rudolfinské sbírky útočníkům na pospas. Například jen palác předního českého šlechtice Jaroslava Smiřického ze Smiřic nabízel kořist v hodnotě několika stovek tisíc tolarů. Pasovští plenili obsazené části Prahy systematicky, palác po paláci, dům po době. Na Pražském hradě si pak císař nechal od velitelů pasovských přísahat věrnost. Nyní bylo již všem jasné, že přítomnost pasovských v Čechách byla uskutečněna s císařovým souhlasem za podpory nespokojenců s vyhlášením Majestátu a Leopolda Pasovského, který si zřejmě od této akce sliboval upřednostnění nástupnictví před Matyášem na Rudolfovu pozici. Což se samozřejmě nemohlo Matyášovi ve Vídni líbit.

Obrázek
útok lůzy na přaské kláštery[/align]


RUDOLFŮV PÁD
I přes zjevnou vojenskou přesilu na straně Pasovských, se pro ně situace začala zhoršovat a stejně tak i pro jejich vrchního „velitele“ císaře, který tuto soldatesku do Čech povolal. Druhý den po útoku na Prahu svolali stavové sjezd na Starém městě. Tento sjezd se konal bez císařova povolení a byl tak de facto jednim z prvních revolučních projevů let, která měla následovat. Stavové pak odsouhlasili svolání zemské hotovosti proti císařovým Pasovským.

Situace v Praze neunikla bystrému oku císařova bratra, uherského krále Matyáše. Ten ihned vycítil příležitost zmocnit se českého království na úkor svého bratra Rudolfa. Nálada která panovala v Praze byla v silné opozici proti Rudolfovy, který v očích veřejnosti byl tím, kdo ovládal pasovské vojsko a tak byl i viníkem jejich útoku na Prahu. Koncem února Matyáš vypravil své vojsko ku Praze, aby si v případě pro něho příznivých podmínek zajistil český královský trůn. Proti tomuto Matyášovu vojsku, které 28.února 1611 vyrazilo z Jihlavy chtěl arcikníže Leopold vystat své Pasovské. Ti se ale začali bouřit, protože jim stále nebyl vyplacen slíbený žold. Také samotná situace v Praze byla pro císaře již neudržitelná a sám kancléř Lobkovic navrhoval složit zbraně. Všem z císařova okruhu totiž bylo jasné, že stavy se zemskou hotovostí po spojení s Matyášovým vojskem již nikdo nezastaví. Rudolf II. se rozhodl vyjednávat s českými stavy o jejich podpoře císařské koruny proti Matyášovy a také slíbil, že vyplatí pasovské vojsko a odešle jej z Prahy. Nakonec ale zůstalo jen u slibů, proto plukovník Ramée (velitel Pasovských) císaři pohrozil, že vojsko vyplatí z císařova pokladu, kterého se na Pražském hradě zmocnili. Stavové ale nezaháleli a podařilo se jim poklad pasovským sebrat. Tím nepřátelské vojsko přišlo o vítr z plachet. Od císaře se žoldu nedočkali, stejně tak od Leopolda Pasovského a i o Rudolfův poklad nakonec přišli. Rozklad pasovského vojska tak byl nezadržitelný. Rudolf s Raméem opět začal vyjednávat o jejich odchodu se slibem, že žold jim bude vyplacen v Českých Budějovicích. Mezitím ale 6.března dorazilo ku Praze Matyášovo vojsko. Poslední pasovské oddíly pak město opustili 11.března přičemž je stavové ještě notný kus za Prahu pronásledovali. Nemohli jim samozřejmě zapomenout jejich vpád na Malou Stranu a Hradčany. Stavovským vojskem byl znovu obsazen Pražský hrad. Sám Ramée utekl s části jízdy z Prahy.

Nyní tu ale místo pasovského vojska stálo před Prahou Matyášovo vojsko, kterému po předchozích zkušenostech dávali stavové větší přednost. Císař se tedy rozhodl hledat pomoc proti nim a Matyášovi za hranicemi. Jeho agent Tengnagl se v přestrojení v průvodu anglického vyslance Lesieura pokoušel dostat do Německa, kde měl pro císaře sehnat pomoc. Byl ale ve Velvarech zadržet oddílem stavovské jízdy. Otázkou je, jakou by i v případě úspěšného útěku do Německa měl šanci. Podle všeho mizivou, protože po celou dobu se žádný ze zahraničních panovníků nepostavil na císařovu stranu a dokonce i čeští katolíci se od této akce včas distancovali. Zřejmě dokázali rozpoznat nereálnost celého počinu.

Krátce po těchto událostech přicestoval do Prahy i uherský král Matyáš, který začal se stavy shromážděnými na generálním sněmu zemí koruny české vyjednávat svůj nástup na český trůn. Po úspěšných jednáních započal ihned s likvidací vlády svého bratra, který byl nucen na sněmu abdikovat v Matyášův prospěch. Dne 23.května 1611 byl Matyáš korunován českým králem. Boj obou bratrů o vládu nad českými zeměmi tak nakonec po řadě letech skončil Matyášovým vítězstvím.

A co se stalo s pasovským vojskem? To se po svém ústupu od Prahy rozpadlo na řadu oddílů, které se vydali směrem do jižních Čech s úmyslem překročit hranice do Rakouska. Cestou pak drancovali jihočeská panství, převážně pak rožmberská, s odůvodním, že si touto formou pouze berou dlužný žold, kterým jim císař dlužil. Konec řádění těchto žoldnéřských hord učinil až předák bratrské šlechty Petr Vok z Rožmberka, když k vyplacení použil vlastní finanční hotovost a drahé kovy a šperky z rodového rožmberského pokladu. Tím ušetřil jižní Čechy včetně svých panství před většími škodami. To byl čin hoden skutečně velkého státníka.

Císař Rudolf II. pak dožil své dny v internaci na Pražském hradě, kde mu byly vyměřeny určité části obytného traktu. Nicméně i nadále zůstával formálním císařem římským. V důsledku vpádu Pasovských tak přišel „JEN“ o země Koruny české, které mu po Libeňské míru (1608) zůstali, tedy Čechy, Slezsko a Lužici. V posledních měsících jeho života, které mu ještě zůstávali, se pak Rudolf i přes internaci snažil vést jednání s protestantskou opozicí v Říši, aby zabránil po své smrti Matyášovu nástupu na císařský trůn. To se mu ale již nepodařilo. Rudolf II. zemřel 12.ledna 1612 a Matyáš krátce po jeho smrti byl kurfiřty zvolen císařem římským.



Zdroje:
- Čornej Petr, Vaníček Vratislav a kolektiv – Evropa králů a císařů – Praha: Ivo Železný 1997
- Janáček Josef – Rudolf II. a jeho doba – Litomyšl, Praha: Paseka 2003
- Polišenský Josef – Třicetiletá válka a český národ – Praha: Naše vojsko 1960
- Vorel Petr – Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526 – 1618 – Praha: Paseka 2005
- www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

duševní choroba (ostatně tak typická pro španělské i rakouské Habsburky).
Ale no fuj Kacere, že zrovna Ty budeš užívat toto hloupé a překonané, protože nepravdivé(!) klišé, to bych nečekal. Úplně mi to zkazilo jinak kvalitní článek...
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Co já mám zdroje a co sám vím, tak Rudolf trpěl přinejmenším depresemi (podle Josefa Janáčka v jeho dílech Rudolf II. a jeho doba. Praha 1987 a Pád Rudolfa II., Praha 1995 je pak uvážováno o schizofrenii). Jeho syn Julio Caesar (též Juan d´ Austria) po něm hodně podědil. A co se rakouských a především španělských Habsburků týče, tak řada z nich skutečně duševními nemocemi trpěla (např. Filip II., Karel V. a Johana Šílená). Nicméně to snad není předmětem této práce. Takže si za svým textem stojím:-)
ObrázekObrázekObrázek
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

to kac: Máš pravdu, není. Takže to necháme třeba na soukromou diskusi, protože i já si stojím zatím, že pro Habsburky nebyla duševní choroba o nic "typičtější", než pro jiné rody.
Jinak dobrý! :)
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Jo tak to jo...to s tím musím souhlasit. Těch šílených vládců na evropských trůnech byla celá řada a postihovalo to většinu dynastií. Vyjímkou jsou snad jen egyptští Ptolemaiovci. Ale to už je jiná kapitola.

Spíše si u tohoto tématu říkám, proč Rudolf šel do tého skoro zoufalé akce s Pasovskými. Musel očekávat negaticní reakci i to, že stavové disponují dostatečným majetkem aby dokázali proti němu postavit vojsko a to i přesto, že by Pasovští díky momentu překvapení obsadili klíčové pozice v Praze. Ovšem držet jen Prahu neznamená držet celé Čechy. Taky musel Rudolf očekávat i Matyášovu reakci, který by se pak cítil ohrožen v nástupnictví, což se skutečně stalo a proto vyslal ku Praze své vojsko. Takže proč si císař raději předem nezískal podporu ze zahraničí? Že by jen hra ze strany tzv. španělské strany, která ho možná úmyslně mylně informovala o podpoře, které se nakonec nedočkal?
ObrázekObrázekObrázek
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 936
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

Pasovští nebyli vybaveni pro překonávání opevnění. Pravobřežní část Prahy ochránily hradby; v ohrazení Malé Strany našli Pasovští skulinu-pronikli průlomem v Hladové zdi na Petříně a nepatřičně střeženou Újezdskou branou (Kupka, Pražská opevnění). Přepadem se pokusili vniknout i do Starého Města, v čemž jim bylo, jak je už uvedeno, zabráněno.
Obrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Samozřejmě Praha byla obrovská a pevná pevnost, ale k její obraně je nejdříve potřeba mít lidi. A jelikož v té době byl dlouho mír. nebyla pražská posádka nijak velká. Takže přestože Pasovšti s sebou neměli obléhací techniku, mohli uspět prakticky kdekoliv. Stačilo jen zaútočit tam, kde to obránci nečekali a kde jich byla jen hrstka. To že útočili na levobřežnou část Prahy bylo spíše z důvodů, že na této straně byl Pražský hrad s císařem a bohatá sídla české šlechty.
ObrázekObrázekObrázek
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Pro bližší představu uvádím žold pěšáka (mušketýra, kopiníka nebo tzv. rondašíra-voják se štítem a krátkou píkou pro boj z blízka) po třicetileté válce v habsburské armádě. Těsně po třicetileté válce to bylo 3 zlaté měsíčně a později v průběhu 17.stol pak 4 zlaté měsíčně. Dragoun dostával 3 až 4 zlaté pro sebe a další 3 zlaté pro výživu koně. Kyrysník ještě o něco více. V roce 1649 měla stálá habsburská armáda 9 pěších pluků, 9 kyrysnických pluků a 1 dragounský pluk. V roce 1673 pak 13 pluků pěchoty,12 pluků kyrysníků a 2 pluky dragounů, to je cca 45000 mužů. Tato armáda přišla na cca 4mio zlatých ročně.
MadI
Příspěvky: 8
Registrován: 24/9/2010, 11:09

Úroveň textu

Příspěvek od MadI »

Velice se omlouvám, i tento příspěvek mi přijde po obsahové stránce velmi kvalitní, ale neodpustím si jednu off topic poznámku: napočítat ve 3 větách 7 zásadních hrubých chyb, to je poměrně dosti nepříjemné a můj požitek ze čtení textů to významně snižuje...

Tedy po těch 3 větách jsem již přestal počítat, je to neskutečná hrůza ...
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

Je mi líto, že se ozývám až teď, ale dřív jsem nestíhal.
Nemohl jsem si odpustit doplnit tento kvalitní článek dalšími informacemi o Václavu Vchynském, protože to byl mimořádně zajímavý člověk. Ten byl sice Matyášem odměněn, ale Václav se brzy dostal do sporu se zemskými nařízeními. V předsíni soudní síně řekl:"Nyní se projednává uvnitř má zaležitost. Kdo se za mne přimluví, tomu já také pomohu, jiným se pomstím i na jejich dětech, jestli dříve nezemru." V soudní síni pak jakoby zavadil o velkou knihu na stole, přitom jí otevřel a udělal nad ní znamení kříže. Následně ho obžalovali z intrik a svévolného jednání, díky nim prý vymámil na panovníkovi statky a také z urážek Rudolfa II. Pak dokonce řekl o králi Matyáši:"Čím král jest, jsem já, a čím jsem já, jest i král. Já jsem mu vsadil korunu na hlavě a nebude-li dělati dobrotu, mohu ji zadati někomu jinému." Pochopitelně pak byl Václav odsouzen k smrti, ale král mu změnil trest na doživotí. V březnu 1616 začalo jeho věznění v Kladsku, které s ním dobrovolně sdílela i jeho věrná manželka Eliška z Krajku. Za dva měsíce pak i s chotí uprchl, když mu pohohl nějaký mnich Vlach. Za stavovského povstání byl opět vězněn, po něm ho ale jeho důvěrně známý císař Ferdinand II. propustil a dokonce povýšil do hraběcího stavu. Václav také později přijal podobně jako jeho bratr Vilém místo jména Vchynský jméno Kinský. A jeho syn Jan Oktavián dokonce získal právě po svém strýci Vilémovi, který byl společně s několika dalšími Valdštejnovými důverníky a samotným Vladštejnem zabit v Chebu, Českou Kamenici.
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“