Polní opevňovací práce v ČSA ve 20. letech, díl druhý

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Polní opevňovací práce v ČSA ve 20. letech, díl druhý

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek

ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA A JEJÍ POHLED NA
POLNÍ OPEVŇOVACÍ PRÁCE NA POČÁTKU DVACÁTÝCH LET, DÍL DRUHÝ
Kapitola čtvrtá, část 2 : Složky polních opevnění – zákopové komunikace
Nejčastějšími a nejlepšími komunikacemi v zákopovém válčení nevelké válce byly samotné zákopy, nazývané rovnoběžky. Jimi prošlo nejvíce vojáků, bylo transportováno nejvíce raněných, dopraveno nejvíce materiálu. Proto i v naší nové armádě platilo, že:
komunikace = rovnoběžka = zákop.
No a tak se na to tak trochu podíváme.

A/ Rovnoběžky či střelecké zákopy a zákopy spojovací.
Základní organice rovnoběžek a spojovacích zákopů je dána tím, že je potřeba spojit co nejlépe a nejskrytěji jednotlivé bojové skupiny a zařízení které používají. Jejich vytyčení závisí na podmínkách obrany. Vytyčení spojovacích zákopů potom závisí na potřebě oběhu živé síly a materiálu v zákopovém systému. Musí vyhovovat těmto základním podmínkám:
a) zajistit spojení mezi jednotlivými prvky obrany
b) části určené k vedení střelby musí mít potřebné směry
c) ochrana před pozorováním
d) musí být zajištěno odvodnění

Spojovací zákopy přímo navazují na přístupové cesty a pěšiny od míst kde už přestávají být bezpečné. Dělí se:

a) na hlavní spojovací zákopy určené k tmu aby spojovaly zadní linie s předními a prochází celou hloubkou pozice. Dále se dělí na:
- spojovací zákopy pro postup jednotek, kterými postupují do bojových pozic čerstvé jednotky
- spojovací zákopy pro evakuaci které slouží pro odsuny raněných - proto musí být upraveny tak, aby jimi byl možný pohyb vojáků s nosítky

b) na vedlejší spojovací zákopy spojující jednu nebo jen několik rovnoběžek.

B/ Komunikace podzemní
Užívá se jich k:

a) spojení oddělených prvků jako jsou stanoviště kulometů či pozorovatelny pokud nejsou součástí rovnoběžky a jsou umístěny mimo ně.

b) ke zdvojení nebo náhradě některých částí spojovacích zákopů, které nepřítel vidí a může přímo ostřelovat
Podzemní komunikace jsou minimálně 6 metrů pod povrchem země a jejich východy se pečlivě maskují.

C/ Komunikace maskované.
Jde o dočasný způsob jak přečkat činnost nepřítele do doby než bude vybudován podzemní systém cesta. Jsou to běžné komunikace pouze kvalitně maskované.

Tolik k základní teorii a nyní se podíváme na podrobnou organizaci Zde si zopakujeme a trochu dopřesníme, že zákopové komunikace se dělí podle:
- vytyčení na rovnoběžky a spojovací zákopy
- úkolu na střelecké zákopy, spojovací zákopy a sapy
Podrobné zařízení je dáno úkoly:
1. zajistit co nejlepší ochranu
2. ve střeleckých úsecích umožnit optimální využití zbraní

I./ Střelecký zákop

Definovat ho lze jako příkop, ve kterém může voják pohodlně a přesně vést palbu a je ukryt proti pozorování a střelbě nepřítele. Profil zákopu má být tak úzký a hluboký, aby poskytoval dobrou ochranu ale zase jen tak, aby se nezvali na plný průřez a byla jím možná cirkulace lidí i materiálu

Stavba zákopu v nepřátelské palbě
V blízkosti nepřítele a nepřátelské palbě se děje stavba zákopu tak, že každý voják na místě určeném se začne sám zakopávat. Používají k tomu polní lopatku a cílem je aby sám sebe co nejrychleji ukryl do jámy která ho bude krýt a zároveň mu umožní vlastní pozorování a vedení střelby. Pokud hrozí útok nepřítele vojáci se rozpočítají a na střídačku liší kopou a sudí střílí a naopak.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 1:
Obrázek
Co zde vidíme? Jednotlivé střelecké jámy. Jsou velitelem dirigovány tak, aby mezi určenými skupinami , tedy mezi 4 až 5 vojáky byla větší mezera kde bude v pozdější době vybudována traversa, tedy zákopový prvek, který brání příčnému postřelovaní zákopu po celé jeho délce.

Obrázek číslo 2 ukazuje průřez jednotlivou zákopovou jámou, dnes bychom ji nazvali okopem pro ležícího střelce. Takto mělká je skutečně jen prvopočátkem budoucí impozantní fortifikace.
Obrázek
Aby bylo vidět jak to vypadalo za Velké války, vyhledal jsem tento ilustrační obrázek. Je na něm vidět francouzské vojáky jak si kopou střelecké jámy.
Obrázek
Obrázek je podle mě dostatečně ilustrativní a jako bych viděl sám sebe, když jsem v roce 1979 na podzim, asi v tuto dobu kopal svůj první zákop pro ležícího střelce.Skoro bych si to zkusil po letech znovu oživit.

Takto započatá střelecká jáma se prohlubuje. To ukazuje obrázek číslo 3.
Obrázek
- pozice a. ukazuje její prohloubení na střeleckou jámu pro klečícího střelce
- pozice b. ukazuje její prohloubení na střeleckou jámu pro stojícího střelce
- pozice c. ukazuje její přetvoření na normální střelecký zákop a zároveň ukazuje veškerou potřebnou terminologii.

Za Velké války německá armáda pod tlakem svých protivníků a hlavně díky hrozbě použití tanků a obrněných automobilů dospěla ke zvláštnímu tvaru průřezu zákopem. To ukazuje obrázek číslo 4.
Obrázek
Vidíme že byly charakteristické širokou hlubokou prokopávkou a šikmou zadní stěnou.. Tato úprava sice nebyla ideální proti bombardování ale zasypat takový zákop bylo nelehké a pro tanky byl vážnou překážkou.

Odpovědnost za celkovou organizaci střeleckého zákopu nesou velitelé rot a při větší rozloze úseků velitelé čet ti musí učit:
- průřez zákopu
- vzdálenost a tloušťku travers
- polohu bočního ostřelu
- polohu překážek
- druh a počet stanovišť kulometů, minometů, úkrytů, pozorovatelen a dalších prvků.
Vyšší velitelství se co nejdříve přesvědčí o účelnosti linie a je-li potřeba zajistí potřebné korekce.
Společně se silami v první linii se zakopávají i zálohy. Tím obrana dostává od samého počátku hloubku. Zálohy to ale nemají lehčí než vojáci v předu. Musí totiž ihned začít budovat u spojovací zákopy.
Pokud se začnou zákopy budovat mimo dohled a dostřel nepřítele vypadá to podobně ale odpadá tlak času a je možno linie dokonale zaměřit a tím dosáhnou vysoké efektivnosti vynaložené práce.

Ochranné náspy

Přední ochranné náspy zákopů by měly vypadat asi takto: - nízké, ploché a od hran zákopu vpředu minimálně 0,3 metru a vzadu 0,5 až 1,0 metru. Ale za určitých podmínek se náspy stávají hlavním ochranným prvkem zákopu. To platí je-li v místě budované linie vysoká hladina spodní vody, nebo skalnaté podloží neumožní výkop.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 5.
Obrázek
Pozice a) ukazuje variantu při vysoké hladině spodní vody. Zde se často zemina musí dovážet a konstrukce náspů je kus poctivé ženijní práce. Obsahují koše naplněné zeminou a kamení, hatě a systém kotvení těchto prvků. Šířka náspu se buduje široká 3 až 4 metry.
Pozice b) ukazuje variantu na skalnatém terénu. Takové zákopy budovali naši a italští vojáci na italské frontě a předpokládané stavby tohoto typu ukazují že sesnuji počítalo při obraně Slovenska a některých lokalit Čech a Moravy

Zadní ochranné náspy
Jsou nezbytnou součástí na ochranu proti střepinám a střelám přilétajícím zezadu. Při nedostatku materiálu na toto těleso se zemina odebere z příkopu za tímto účelem budovaného za zákopem.

Traversy
Je to technický prvek, který zajistí vojákům v zákopu to, že dělostřelecká palba a střelba kulometů a střelců z pušek. Traversy rozdělují zákopy na krátké rovné úseky přerušené lomem nebo ostrovem zeminy.
Koruna traversy je široká nejméně 5 metrů a je vyvýšená nad okolní terén tak, jak přední ochranný násep. To zajistí, že není lehce pozorovatelná.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 6.
Obrázek
Traversy mohou být vytvořené lomem zákopu. To je častý způsob, méně náročný na pracnost. Zadní stěna traversy přesahuje zadní stěnu zákopu o 1,0 až 1,5 metru. To je vidět v levé polovině obrázku

Jako jistá zajímavost bývá budována traversa ostrovní, někdy také zvaná ruská traversa. Její podobu ukazuje pravá polovina obrázku. Je to řešení pracné ale zajistí nám, že nedojde ke snížení počtu palebných míst v zákopu a zároveň zajistí oboustranný boční ostřel. Snad obrázek jasně ukazuje o co jde. Jinak si myslím, že to je taková opevňovací lahůdka té doby. Ti lidé věděli co dělají i proč to dělají.

II: Spojovací zákop

Spojovací zákopy jsou pokud jde o definici, je příkop který spojuje zadní linie s předními a umožňuje krytý a pokud možno i bezpečný průchod. Jelikož jich velká část měla být budována v podmínkách menšího ohrožení bylo zde možno vložit jistou invenci.
Obrázek číslo 7. ukazuje jak základní profil spojovacího zákopu tak i různé varianty jejich vytyčení.
Obrázek
Pozice a. ukazuje nejběžnější tedy vlnovitou podobu vytyčení spojovacího zákopu
Pozice b. ukazuje stupňovitou podobu vytyčení spojovacího zákopu a je výhodná pro příčnou palbu a bočný ostřel
Pozice c. ukazuje variantu s traverzami tedy variantu pro spojovací zákopu v prvních pásmech obrny. Tyto zákopy pak při proniknutí nepřítele slouží k jeho likvidaci bočním ostřelem pro který jsou stejně kvalitní jako hlavní rovnoběžky nejběžnější tedy vlnovitou podobu vytyčení spojovacího zákopu
Pozice d. ukazuje nejpracnější ale nejúčinnější podobu vytyčení spojovacího zákopu kdy s ostrovními traverzami
Průřez zákopu , tedy pozice e. ukazuje to že nebyl nijak složitý a jeho základní hloubka byla 2 metry. Pokud ale rostlo možné působení nepřítele, mohl se prohloubit až na 2,5 metr.
Zde je vložen ilustrační obrázek, z Velké války.
Obrázek
Je na něm novozelandská pěchota postupující do bojové linie spojovacím zákopem. Ten se zdá zatím jen vytvořený nahrubo, ale už dobře plní svoji funkci.

Zákopy se zákonitě z důvodu své funkce musely křižovat. Tyto křižovatky byly hlavním cílem nepřátelského pozorování a dělostřeleckého útoku. To mělo platit i v možné nové válce.Proto byl na základě zkušeností určen jako nejlepší a neodolnější tvar křížení zákopů bez rozdílu toho o jaké zákopy šlo tvar vidlicové křižovatky. Jak to vypadalo ukazuje obrázek číslo 8.
Obrázek
Na obrázku vidíme:
Pozice a. ukazuje rovnoběžku
Pozice b1. ukazuje spojovací zákop směřující do třeba druhé rovnoběžky z hloubky obrany
Pozice b2. ukazuje spojovací zákop pokračující do další tedy první rovnoběžky

Počet spojovacích zákopů musí být dostatečný ale neměl by v případě obsazení části obrany nepřítelem usnadnit jeho postup do hloubky naší obrany. Proto se mezi první a druhou rovnoběžkou budují dva zákopy a mezi druhou rovnoběžkou a třetí rovnoběžkou jeden spojovací zákop na jednu pěší rotu.

Kryté spojovací zákopy
Ve Francii se za Velké války byly stavěny na krátké vzdálenosti tedy třeba z rovnoběžek nebo spojovacích zákopů ke kulometům, pozorovatelnám a dalším prvkům budovaly kryté spojovací zákopy. Jejich možné řešení ukazuje další obrázek, tedy číslo 9.
Obrázek
Vyobrazení v levé části ukazuje ukrytí zákopu pod nakrytím ze dřevěných komponentů. Je to řešení jednodušší a v jistých podmínkách i vysoce účinné.
V pravé části je vyobrazen podzemní tunel – jeho výhoda je v tom, že se na povrchu nijak neprojevuje. Jeho stropní část musí být vyztužena.

Na svazích obrácených k nepříteli se budují klasické podzemní tunely. Tyto hluboce do zeminy zahloubené tunely mají strop minimálně 6 metrů pod povrchem země. Tyto tunely slouží jako spojovací zákopy i jako úkryt záloh. Tyto tunely za velké války nabyly nakonec charakter podzemních pevností s několika východy které navíc byly upraveny k rodné obraně.

III. Stavba zákopů

A/ Vyměření zákopů.
Zákopové komunikace se budují pokud možno vždy po řádné prohlídce terénu řádném vyměření jejich linií s ohledem na to, co se po nich v dané době a v daném čase bude požadovat.
Toto provádí skupina ve složení velitel daného úseku obrany, veliteli podřízených jednotek a pokud to terén vyžaduje i kvalifikovaného inženýra.
Střelecký zákop je vyznačen trasovací šňůrou
Spojovací zákop se vyznačí osou

Velitel určí:
- směr zákopu
- vzdálenost a tloušťku travers
- pracovní úseky podřízeným součástem

Podřízení velitelé:
- vytyčí si co nejpodrobněji své úseky.

B/ Způsob práce

a) Budování zákopů v linii
Jde o budování takové, kdy se pracuje současně po celé linii zákopu. Je rychlá a používá se pod palbou kdy je potřeba co nejrychleji schovat lidi pod zem. Takže se používá pokud možno v noci. Jinak se používá hlavně v místech mimo pozorování nebo ostřelování nepřítelem. Není potřeba to více rozebírat, vše ukazuje obrázek číslo 1 a obrázek číslo 3.
Prakticky se provádělo tak, že velitel přivedl lidi na zaměřenou linii, nechá odkrokovat vzdálenosti. Na povel vojáci odloží zbraně vpravo od sebe, připraví si plynovou masku a na povel začnou pracovat.Začnou tím že vytvoří propojenou rýhu, kterou postupně prohlubují a rozšiřují na předepsaný průřez.
Pod palbou se napřed vybudují střelecké jámy a ty se postupně prohlubují a nakonec navzájem propojují. Pracuje se s takovým nasazením, aby do svítání byly jednotky pod zemí a mohly vézt boj. Mimo boj zákopy budují pracovní skupiny po dvou nebo třech vojácích vybavených krumpáči a lopatami. Tyto skupiny jsou složeny a vybaveny podle složení půdy. A to je věc která je zajímavá tak to proberu pečlivěji.

- půda lehká je taková, která se dá uvolnit pouze lopatou. Pracovní skupina je zde tvořena dvěma muži s lopatami

- půda střední je taková, kde je potřeba půdu uvolnit lopatami za pomoci krumpáče. Pracovní skupina zde má dva vojáky s jedním krumpáčem a jednou lopatou

- půda těžká, to je půda kterou jde uvolnit jen krumpáčem. Zde má skupina složení jiné. Jsou zde tři vojáci a jeden má lopatu a dva krumpáč.

Rytmus práce je dán potřebami a možnostmi
Pracuje se nepřetržitě, v úkolu nebo se skupiny střídají. Výkonnost je potom to, co se bude líbit - jde o normu kolik kubíků zeminy by měl voják vykopat za jednu hodinu.

Nepřetržitá práce: lehká půda - 0,4 m3, střední půda – 0,25 m3 a těžká půda – 0,2 m3

Úkolová práce: lehká půda - 0,8 m3, střední půda – 0,5 m3 a těžká půda – 0,4 m3

Práce se střídáním: lehká půda - 1,0 m3, střední půda – 0,65 m3 a těžká půda – 0,5 m3

Pokud víme, že jeden metr normálního střeleckého zákopu představuje potřebu přemístit 2,3 m3 zeminy, máme jasnou představu, co se za jakou dobu a v jaké zemině dá vybudovat.

b/ Sapování
Tento termín je prastarý, používal se už v novověkém dobývání pevností a opevněných táborů. Tehdy šlo o přibližování se k nepřátelským pozicím hloubením zákopů kolmo vpřed na jeho obrannou linii.
Pro potřebu této práce je to metoda, kdy se zákop hloubí z jednoho bodu a budovatelé jsou po celou dobu skryti pod úrovní terénu. Z toho bodu je možno sapovat jedním nebo dvěma směry. Je to pomalé otravné konání ale je možno ho použít v každé bojové situaci.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 10:
Obrázek
Obrázek ukazuje dvě možnosti jak sapovat.

Pozice a., ukazuje sapování najednou, tedy variantu kdy se zákop kope hned na plný profil. Voják číslo 1 pracuje v čele zákopu a nejprve kope v určeném průřezu který si pravidelně značí krupám odspoda nahoru do poloviny hloubky. Uvolněnou zeminu potom lopatou prohazuje dozadu, kde ji voják číslo 2 vyhazuje ze zákopu k vytvoření náspů. Potom první voják krumpáčem srazí zeminu hora ke středu, která zde jakoby visí – pomáhá mu gravitace.
Stále se pečlivě čistí dno a pokud jde o střeleckou pozici tak se musí tvořit i střelecký stupínek. Postupuje se po 0,5 metr a vojáci se mohou střídat

Pozice b., ukazuje sapování nadvakrát, kdy se kope ve dvou skupinách a to napřed odhora do středu a potom od středu na plánované dno zákopu. Jak to vypadalo?
Vojáci číslo 1 a 2 a kopou od povrchu země do hloubky 1 metru. Pracují v čele. Asi 3 až 4 metry za nimi postupuje druhá dvojice, která kope od středu profilu ke dnu zákopu.

Pokud hrozí boční či jiné ostřelování, chrání se zranitelné čelo krytem vytvořeným z pylů naplněných pískem nebo posuvnými ocelovými štíty. Ta se udržuje v pohybu tak, aby byla stále do jednoho metru od čela práce.

IV. Úprava zákopů k lepšímu účelnějšímu využití a dlouhé životnosti.

Zákopy se dělají pokud možno otevřené. Nakrytí sice do jisté míry chrání pěchotu a na malých úsecích je žádoucí. Ale nelze je maskovat, velitelé pod nakrytím nemohou řídit dobře boj, omezují aktivity při boji zblízka a jejich materiální náročnost je příliš veliká.

Jelikož zákopy jsou pouhé vybrání zeminy a zemina není zrovna soudržný materiál , už po krátké době i bez působení nepřítele hrozí zákopům samovolné sesouvání stěn. Na tom se podílí dešťové srážky, mráz i působení větru. Proti těmto vlivů a také proti působení dělostřelby se zákopy musí chránit. Zvláště působení vody je nejvíce destruktivní. Proto se zákopy musí :
a) zajistit proti sesouvání stěn jejich sklonem nebo obložením
b) zajistit proti vodě jejím odvodem.

A) Obložení stěn zákopu.

Bylo vyzkoušeno ledacos:
- srubová obložení – pracná, materiálově náročná a při destrukci při výbuchu došlo k promíchání zeminy a dlouhých dřevěných štěpů - špatně se to rozebíralo při opravě. Navíc se projevil nepříznivě i druhotný zraňující účinek dřevěných třísek
- obložení pomocí desek. Opět pracné a nevýhody stejné jako při srubovém obložení.
- nakonec se našlo to pravé: Proutí. To bylo použito dvěma způsoby
+ prosté zastrčení proutí za dobře upevněné vodorovné tyče nebo za pletivo
+ instalace v týlu vyrobených proutěných košin dlouhých 1,5 až 2,0 metru, které se také musely kvalitně kotvit. Jak to mohlo vypadat ukazuje obrázek číslo 11.
Obrázek
- pozice „O“ a šipky od ní ukazují ploch které je potřeba obložit
- pozice „P“ ukazuje pevnou podlahu která byla považována za součást obložení zákopu
- ostatní je popsáno přímo v obrázku
Jenže nejlepší je vidět jak to dělali vojáci a jejich logistika přímo za války. Toto ilustrační foto z Velké války ukazuje obložení zákopu proutěnými rohožemi ukotvených kolmými sloupky. Je snad jasné jak mohlo vypadat i v naší nové armádě.
Obrázek
dolní části obrázku je dokonce velmi dobře vidět jedno dopředu vyrobené rohožové pole – prefabrikát ze kterého se potom tvořily souvislé pásy obložení.

B) Odvod vody ze zákopů.

Co nejkvalitnější odvodnění zákopů je nesmírně důležité. Musí se na ně myslet už při vyměřování zákopů tak, aby voda přirozeně odtékala do určených míst a z nich se mohla odstraňovat. Hodně pomáhalo studium geologie místních spodních vod.
Pokud byly zákopy v propustné vrstvě, voda samovolně prosákla pod ně a zmizela. Stačilo dno zákopu pokrýt vrstvou chvojí nebo bylo –li možno lehkou dřevěnou podlahou, a vojáci byl trvale v přijatelných podmínkách
V zákopech které byly v nepropustných vrstvách se budovaly odvodňovací drenážní systémy pomocí hliněných pálených trubek nebo cementových korýtek překrytých dřevěnými podlahami.z nich se voda sváděla do velkých sběrných jam, takových jakou ukazuje obrázek číslo 12
Obrázek
Tyto jámy odváděli vodu do níže položené propustné vrstvy a tak voda opět ze zákopů mohla zmizet.

V. Příslušenství zákopů

a/ Výkleny pro uložení munice.
Aby se střelivo do pušek, kulometů, ruční granáty a puškové granáty uchránily před nepřízní počasí a působením střel protivníka ukládalo se ve zvláštních výklencích. Tyto byly budovány v čelních stěnách zákopů a po vykopání potřeného otvoru se do něj vložila pevná bedna od konzerv munice či jiného materiálu. Tato bedna se zvenčí obalila asfaltovou lepenkou. Sem se munice ukládala byla poměrně dobře chráněna. Tyto výklenky se dělají jak ve střeleckých zákopech tak i ve spojovacích a munice zde uložená slouží k použití pokud je zákop spojovací použit jako střelecký.
Výklenky se musí jednotně označit podle druhu munice a jejich místopis v zákopech musí být znám všem vojákům.

Sklady materiálu pro zatarasení zákopů a přenosné překážky.
Jako součást spojovacích i střeleckých zákopů jsou malé odbočky, ve kterých je uložen tento materiál:
- plátěné pytlíky prázdné i naplněné zeminou či pískem.
- malými přenosnými překážkami
První položka slouží k rychlému přehrazení zákopu pokud je tento poničen dělostřelbou a pronikne do něj nepřítel. Rychlé přehrazení pomáhá obráncům zákop udržet.
Druhá položka potom slouží k rychlé, byť jen provizorní opravě zničených překážek.
Tento materiál se ukládá do malých odboček od každého zákopu. Nelze je ukládat přímo v zákopu, stal by se obtížně průchodný.

Záchody a jámy na odpadky
Kdo chce žít musí jíst a pít. Pokud tak činí musí občas na záchod. Zákopové linie obývá velké množství lidí a tedy vybudování záchodů je věcí kterou nelze pominout. Záchody se umisťují v hloubce obrany, tedy mimo zákopy, aby při jejich zásahu dělostřeleckým granátem nebyl jejich obsah rozmetám mezi bojující vojáky.
Pro zajištění hygieny se pravidelně zasypávají vápnem a pokud je potřeba se musí zasypat vybudovat nové. Aby je nemohla zaplavit voda musí být zastřešené a neměly by vyčnívat nad terén.
Odpadní jámy slouží k uložení veškerého odpadu který vojáci produkují – prázdné krabičky, konzervy, obaly od čehokoliv. Zákop není smetiště a pořádek v něm je základní podmínkou jeho dlouhodobé obyvatelnosti.

Označení zákopů
Za velké války vznikly během dlouhé doby poziční války neuvěřitelně rozsáhlé zákopové kompozice. Vyznat se v nich asi nebylo jednoduché a pro jednotky které hledaly cestu do pozic kde měly střídat bojem vyčerpané součásti to asi neměly jednoduché. Proto je jedním ze základních požadavků pro budování zákopových komunikací dokonalé značení a směrové tabule.
Používat lze ledacos, nevíce se osvědčuje barevné značení tras a směrovek doplněných čísly úseků.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 5/11/2010, 14:37, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá, část 3 : Složky polních opevnění - zákopy pro jednotlivé druhy zbraní.
Tuto kapitolu pojmu trochu jinak. Probereme si v ní vzhled stanovišť jednotlivých pěchotních zbraní, tak jak měla vypadat podle ženijních pravidel v počátcích naší nové armády. Ale když jsem se tím probíral, zjistil jsem že doba se mění ale okopy pro pěchotní zbraně se mění jen málo. Prostě to, co bylo vymyšleno pod vlivem Velké války se díky zkušenostem zaplaceným mnoha životy ukázalo jako asi to nejlepší co se na bojišti dá použít.

A/ Stanoviště střelce z pušky.

Střelec z pušky vede svůj boj ze střeleckého zákopu tak, že stojí na střeleckém stupni a střílí v potřebném směru přes násep. To je ideální stav a první obrázek ukazuje střeleckou jámu, ze které další genezí kterou ukazuje druhý obrázek vznikne popsaná možnost.
Obr. první: Obrázek obrázek druhý: Obrázek
Více se k postavení střelce nedá nic moc popsat. Snad jen trochu dobových vychytávek.
- ke střelbě mimo boj a pro pozorování nepřítele si voják staví střílnu pytlů naplněných pískem nebo za použití kovového štítu.
- vnější otvor střílny se musel maskovat, maskování ale nesmělo bránit výhledu a výstřelu
- střílna se musí clonit aby nebylo vidět, že u ní někdo je – snajpr nikdy nespí.
- je-li možno, tak se aby směr pozorování nepřítel byl šikmý k linii jeho zákopu.

A nyní pohled dále do dob nám bližších
Na obrázku prvním je okop pro ležícího střelce tak jak měl vypadat v 50. a 60. letech a na obrázku druhém je ten samý okop podle předpisů platných v letech 70. a 80. Tu druhou variantu znám osobně, ani nevím kolik jsem jich musel vykopat.
Obrázek první: Obrázek obrázek druhý: Obrázek
Podobnost se střeleckou jámou z dob Velké války a prvopočátků naší armády asi není čistě náhodná.
Jelikož má dobu starší rád, následuje obrázek kde je vyobrazena další geneze okopu pro ležícího střelce v okop pro klečícího střelce a okop pro stojícího střelce v 50. letech. A je i s vojákem.
Obrázek
Až na chybějící střelecký stupeň je to podobné jako v letech 20-tých. I v 50. tých letech se počítalo s e souvislejšími liniemi zákopů ale ne z tak sofistikovanými jako v předchozích časech. Se stařeckými stupni se už nepočítalo. I proto, že se předpokládalo požití chemických a jaderných zbraní a složitá vnitřní struktura zákopů by ztěžovala jejich dekontaminaci.

B/ Stanoviště granátníka

Bylo podobné jako u střelce. Jen se do přední stěny zákopu provedlo rozšíření střeleckého stupně do podoby výklenku z původních 0,3 metru na až 1,0 metru. Tím vznikla plošina ze které granátník mohl pohodlně házet granáty do jemu určeného sektoru.

C/ Stanoviště lehkého kulometu

Pro tuto zbraň se budoval kryt zvaný kulometné hnízdo. Byla celkově dvě varianty. Obrázek číslo 1 ukazuje takzvané hnízdo přechodní.
Obrázek
Stavil si ho kulometník s jedním pomocníkem vlastními silami.Vlastně se zakopali jen tak hluboko, aby bylo kryto jejich tělo.
Obrázek číslo 2 ukazuje už kompletní kulometné hnízdo pro lehký kulomet takzvané hnízdo normální.
Obrázek
Na obrázku je viděl půlkulatý střelecký stůl o poloměru 1 metr. Pokud je hnízdo mimo zákop, musí u něj být i úkryt pro pomocníka. Náspy nesmí bránit plošnému rozsevu.

D/ Stanoviště těžkého kulometu.

Byla to důležitá a pro boj s pěchotou nepřítele často rozhodující zbraň. Jeho ochrana proti působení nepřítele tedy byla považována za velmi důležitou. Válka přinesla a nová armáda převzala tři možné varianty stanovišť těžkého kulometu.
Obrázek číslo 3. ukazuje přechodné stanoviště . Používalo e krátkodobě a byl to jen obdélník o rozměrech 3 x 1 metr, hluboký 0,3 metru. Z vykopané zeminy se navršily náspy a střílna. Střelec při střelbě ležel a ostatní, tedy velitel a obsluha měli kryty poblíž jeho.
Obrázek
Obrázek číslo 4. ukazuje stanoviště těžkého kulometu pro střelbu vsedě. Tvar a rozměry jsou na obrázku.
Obrázek
Budovalo se ve skalnatém terénu nebo pokud byla v terénu vysoká hladina spodní vody.

Obrázek číslo 5. ukazuje normální stanoviště pro těžký kulomet. Tedy stanoviště nejčastěji používané, nejodolnější a vysoce účelné.
Obrázek
Stanoviště bývá spojeno se zákopem úzkým spojovacím zákopem, který obsahuje i úkryty pro celou obsluhu. Jelikož nejde o stanoviště dočasné ale o dlouhodobě užívané platí zde přísná pravidla pro maskování a to jak proti pozemnímu pozorování tak i proti leteckému průzkumu. A nyní je potřeba v duchu této kapitoly se podívat na další vývoj. Jako první si ukážeme jak vypadal okop pro těžký kulomet pro střelbu vstoje v 50. a 60. letech
Obrázek
Na obrázku je vše důležité, jen podotýkám, že jde o kulomet sovětského původu Gorjunov. Ten postupně v té době nahradil kulomety naše, typu ZB 67.
V této době navíc vznikly další dva typy okopů pro kulomet. Byly to:
- okop pro kulomet s velkým plošným rozsevem
- okop pro kulometné družstvo pro dlouhodobou obranu. Tuto variantu ukazuje následující obrázek.
Obrázek
V tomto okopu spolu bojují kulometník a jeho pomocník. Další místa obsazují jeho dva pomocníci - nosiči střeliva jako střelci. Okop je upraven pro dlouhodobou obranu a představuje ve své době silný obranný bod.

V dalším si ukážeme předepsanou podobu okopů pro kulomet – nyní už pouze pro UK 59 v 70. a 80. letech, tedy v době kterou už pamatuji v aktivní službě i já. Jako kulometník – 4 roky jsem s tím byl dobře obeznámen.
Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek
První obrázek ukazuje okop pro kulomet pro střelbu v kleče a druhý obrázek ukazuje okop pro kulomet pro střelbu vstoje.

E/ Stanoviště pro zákopový minomet.

Zákopové minomety byly zbraní která měla zajistit několik věcí. Linie zákopů nepřátel ve Velké válce se táhly od sebe jen několik set metrů. Dělostřelectvo na tak malou vzdálenost bylo obtížně použitelné a bylo potřeba zasazovat údery do úzkých zákopů protivníka, trhat překážky a ničit pevná kulometná hnízda.

Na to abychom se seznámili trochu lépe s těmito zbraněmi vybral jsem si německou armádu.
Pod vlivem úspěchu japonských improvizovaných minometů u Port Arturu, objednala
německá armáda pro své zákopníky staronovou zbraň - minomety. Když válka začala V roce 1914 měli tedy němečtí zákopníci k dispozici tři typy minometů (Minenwerfer). Byly to tyto:
- lehký, 7,6 cm dlouhý minomet střílející 4,7 kg těžké miny s maximálním dostřelem 1 050 m, - střední, 17cm minomet střílející 49,5 kg těžké miny s maximálním dostřelem 900 m a
- těžký, 21cm minomet střílenici 100kg miny s maximálním dostřelem 550 m.
Ten poslední byl původně určen pro obranu pevnosti, ale na zapadni frontě se stal jednou z nejúčinnějších zbrani. Střelba vrchní skupinou uhlů a velká naplň trhaviny dokázala zničit velký usek zakopu.
V roce 1916 byly zavedeny nove verze všech tři minometů; měly delší dostřel a střílely ponovu i chemické miny plněné otravnými plyny.

Zákopové minomety byly určeny v roce 1914, k obléhacím kolonám, ale ačkoli zůstaly
v rukách zákopníků, brzy byly reorganizovány na samostatné minometné oddíly. Jejich
obsluhy pocházely z řad pěchoty a byly přiděleny k jednotlivým pěším plukům jako Minenwerfer Abteilung. Každý plukovní oddíl se skládal z:
- 12 minometů ráže 7,6 cm a
- 24 vrhačů granátů.
Těžší minomety byly soustředěny do minometných rot, standardně byla jedna rota přidělena
jedné divizi. Každá rota se skládala ze tři sekci:
- jedné těžké se 4 minomety ráže 24 cm nebo 25 cm a
- dvou středních po 4 minometech ráže 17 cm.
Dále bylo v záloze vrchního veleni 13 minometných praporů, které mohly byt nasazeny
pro podporu německých útoků nebo posílit ohroženy usek vlastních linii. Minometný prapor
se skládal ze čtyř rot, každá z nich byla vyzbrojena 6 těžkými a 4 lehkými minomety.
V úderných praporech tak jak je německá armáda nasadila na sklonku války byla obvykle jedna minometná rota. Taková samostatná Sturmkompagnien měla zpravidla sekci se čtyřmi lehkými minomety.
Toto jsem převzal a upravil z http://knihy.cpress.cz/DataFiles/Book/0 ... pitola.pdf

Podobným vývojem prošli i ostatní armády. Počet minometů rychle rostl a bylo potřeba pro ně najít správnou taktiku použití. Z válečných zkušeností pro budoucí možnou válku si naše nová armáda převzala i tyto zbraně.
Jak vypadal podle tehdejších představ zákopový výklenek pravený jako stanoviště minometu ukazuje obrázek číslo 6.
Obrázek
Stanoviště se umístí poněkud dále od pěchoty. Obsahuje tři komponenty:
- samotné stanoviště minometu,
- kryt pro střelivo upravený pokud možno vodotěsně,
- úkryt pro obsluhu zbraně odolný alespoň granátům střední ráže,
Stanovišť se připraví pro každou zbraň více – tedy střelišť, aby minomet mohl pálit z více míst a byl tak chráněn proti aktivitám nepřítele. Dnes bychom řekli, že se buduje hlavní a jedno až dvě záložní postavení
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola pátá: Překážky všeho druhu, důležitá složka opevnění
Podle tehdejšího vidění opevňovacích prací byly překážky považovány za nedílnou součást každého opevnění. Měly tyto úkoly:
- bránit nepříteli v postupu
- co nejdéle nepřítele udržet v palbě obránců
- poskytnout čas a podmínky k rozvracení útočné sestavy nepřítele
Proto se vytyčení překážek dělo v přímé souvislosti s rozmístěním samočinných zbraní – kulometů aby se jejich účinnost zvětšovala jejich bočním palebným pokrytím.

Překážky se rozlišovaly na dvě skupiny.
A. překážky přírodní, kam se řadily potoky, řeky, umělé vodní cesty, močály, skalní útesy
B. překážky umělé, kam se řadily drátěné překážky , přenosné a skládací překážky

Vytyčení překážek mělo zajistit toto:

1. Hlavní překážky se umístily tak, aby kryly hlavní organizačním liniím, tedy střeleckým zákopům a spojovacím zákopům a byly ostřelovány samočinnými zbraněmi bojových skupin

2. Skupinové překážky se vytyčily tak, aby sloužily k vlastní obraně bojových skupin a byly stavěné nezáhlavními překážkami tak, aby neprozrazovaly stanoviště těchto skupin.

Hlavní podmínky pro vytyčování překážek byly tyto:

- aby je bylo možno bočně postřelovat, což značilo, že jejich vnější okraj měl být přesně ostřelován boční střelbou kulometů. Zde vidím problém a to dvojí:
Primo: asi to nebylo vždy možné
Secundo: pokud ano, tak nepřítel automaticky věděl, že v prosloužení vnějšího okraje pásma překážek je kulomet – vlastně ho tak sami prozradíme

- aby je bylo možno z vlastní strany lehce pozorovat a střežit. Proto musely být blízko vlastních zákopů ale tak, aby při vedení palby na zákopy nedocházelo současně k ničení překážek

- aby nebránily vlastní střelbě

- aby nebránily protiútoku, tedy v nich muselo být dost průchodů dobře bráněných a postřelovaných

- aby byly pokud možno kryty před pozorováním nepřítele a aby byly co nejvíce odolné dělostřelecké palbě. To značilo, že pásma překážek se stavěla tak, aby byla 5 až 10 metrů široká a ve vzdálenostech 10 až 50 metrů od sebe a nepravidelně se křižovala. Jejich ničení potom vedlo k potřebě většího rozsevu a hlavně ke spotřebě velké množství munice.

5.1. Překážky drátěné:

V dané době to byly nejčastěji používané překážky a navíc byly velmi účinné jak proti pěchotě tak i proti jízdě, která se v nich vůbec nemohla pohybovat. Jejich výhodou bylo to, že byly levné, pracovně málo náročné a na jejich budování nebyl potřeba žádný specialista.

Obrázek 1 ukazuje jak vypadaly při pohledu shora.
Obrázek
Vidíme, že byly tvořeny třemi řadami kolíků, zapouštěných do země ve vzdálenosti 2,5 až 3,0 metrů v řadách od sebe vzdálených 2 metry. Mezi nimi byl propleten ostnatý drát jako zraňující a brzdící prvek a hladký drát jako prvek velmi dobře odolávající přestřižení. To pro mě byla novinka- já pamatuji z ČSLA jen drát ostnatý.
Kolíky jsou buď dřevěné a nebo kovové, vyrobené průmyslově v době míru nebo válečnou výrobou. Jednotlivé pozice potom ukazují i přesné názvosloví drátěných pásem v překážce a nákres pamatuje i na kotvení vnějších kolíků.

Dřevěné kolíky se použily pokud jiné nebyly k dispozici a byly 1,5 metru dlouhé, špice se ošetřila opálením nebo dehtem proti hnilobě. Pokud byly ze světlého dřeva bylo nutno je natřít aby nebyly moc jasně vidět.
Železné kolíky – vynález války, byly na konci opatřeny šroubovicí - při jejich zapouštění do země se zatočily jako vývrtka do korkové zátky bez hluku a velmi pohodlně. Hloubka zapuštění byla 0,5 metru. Překážka tedy měla výšku 1 metr na povrchem země.
Dráty se natahovaly tak, a jak ukazuje obrázek číslo 2
Obrázek
Stavba překážek byla práce nesložitá ale musela se dobře organizovat hlavně materiálně.

Překážky vytyčoval pověřený důstojník. Za ním šli dva zarážeči, kteří šli 3 kroky od sebe, jeden dva kroky před druhým. Každé 4 kroky lehce zarazili kolíky, které jim nosili nosiči. Za nimi šli dva zatloukači, kteří kolíky napevno zapouštěli do země a to buď palicemi nebo zašroubováním.
Oplétání drátem prováděla pro každý pás skupina 8 vojáků.
- první dvojice: ovinovala nebo připevňovala drát malými skobičkami u dřevěných kolíků na jejich spodní část
- druhá dvojice připevní drát ke spodku prvního kolíku a potom ho dává střídavě na dolní a horní část střídavě na další kolíky
- třetí dvojice dělá to co druhá ale obráceně
- čtvrtá dvojice připevňuje drát na horních koncích kolíků
Obdobně pracují další dvě skupiny a tím vzniká celé pásmo tak, jak ho ukazuje obrázek číslo 1.
Celkově tedy pracuje:
- 24 vojáků pro navinování drátů
- 2 vojáci jako zarážeči
- 2 vojáci jako zatloukači
- libovolné množství nosičů- jeden nosič unese 3 až 5 dřevěných kolíků, dva muži unesou jedno klubko drátu. Jak to vypadalo ukazuje obrázek číslo 3.
Obrázek
Takto organizovaná práce dobře pokračovala - každý voják dělal stále stejnou práci a rychle v ní získal potřebnou zručnost. Bylo potřeba pouze zajistit rozptýlení skupina a možnost úkrytu při možném působení nepřítele.
Takováto pásma budovali Rakušané , Francouzi a Angličané. Po nich to přejal i naše armáda jako základní druh drátěné překážky pro 20.léta.

Německá armáda používal jiný systém. Bylo to velké množství menších přímých pásem rozhozených v krytém prostoru cik- cak. Bylo to zváno pavučinami. Tvořily pak překážku širokou 80 až 100 metrů. Tyto překážky byly v terénu málo viditelné, snadno přežívali dělostřeleckou palbu. Byly sice údajně méně účinné ale na druhou stranu nutily nepřítele k bočním pohybům ve snaze nalézt průchod a tím je déle vystavily vlastní palbě. Celkové uspořádání ukazuje obrázek číslo 4.
Obrázek
5.2. Překážky přenosné a skládací.

Tyto překážky nahrazují drátěné překážky tam, kde jich nelze použít. Je jich povícero druhů a tak se na podíváme potupně.

A/ Španělští jezdci
Skládají se z dřevěné nebo kovové kostry, která má tvar truhlářské kozy. Mezi jejími rameny je natažen ostnatý drát.Bývají zhotovovány za frontou a na potřebné místo se přepravují podle potřeby. Jejich možnou podobu ukazuje obrázek číslo 5.
Obrázek
Pozice a) ukazuje možnou podobu frontové výroby
Pozice b) ukazuje tuto překážku vyrobenou průmyslově
Užívá se jich k tomu, aby se jimi:
- uzavřely mezery v drátěných překážkách vzniklé dělostřeleckou palbou nepřítele
- zatarasily průchody ponechané pro vlastní potřeby- hlídková činnost, průzkum
- za frontou k zatarasení cest
- v blízkosti nepřítele se jich používá jako drátěných překážek, pokud tyto pro činnost nepřítele nelze postavit

B/ Střechovité překážky
Ukazuje je obrázek číslo 6.
Obrázek
Zde je vyobrazena kvalitní průmyslově vyrobená s kovovou konstrukcí. Po ukotvení byla poměrně vzhlednou a účinnou překážku.

C/ Drátěné a spirálové válce.
Ukazuje je obrázek číslo 7.
Obrázek
Pozice a) zde ukazuje drátěný válce podle provedené opět frontové výroby.
Pozice b) ukazuje kvalitní průmyslově vyrobená spirálový drátěný válec, který se na frontu dopravoval sražený do malého objemu. Na místě se roztáhl na určenou délku. Tyto válce se daly přemísťovat kutálením a daly se vrstvit v trojčitých hroznech na sebe a tím se jejich výška násobila.

To co nyní bude následovat je už taková fajnšmekrovina a mě osobně se to velice líbí.

D/ Drátěná oka systému Bertholy.
Jde o drátěnou kobercovou rohož která se také po vyrobení v továrně jako koberec přepravuje. Je to síť drátů do které jsou vetkána drátěná oka jako na zajíce. A jsou jak z ostnatého tak i z hladkého drátu. Obrázek číslo 8 ledacos napoví.
Obrázek
Mezi námi je to překážka, kterou pokud položíme na holý terén a necháme zarůst travou neviditelná a voják pozná že má problém až do ní vleze. A zákeřnost je i v tom, že klidně několik lidí projde bez potíží a další se chytí.

E/ Drátěná matrace s oky.
Opět je to fabrická výroba, dodávaná na frontu ve složeném stavu. Podívejme se na obrázek číslo 9, jaký je kousek problému.
Obrázek
Po rozvinutí a zaražení rohových kolíků do zeminy vzniká překážka se smrtícím účinkem. Dráty, oka a ostré bodce. Opět pokud taková vymyšlenost zaroste trávou, je to smrtící past.

F/ Drátěná matrace s kotvičkami.
Další fabrický výrobek. Složená vypadá tak, jak ukazuje malý obrázek v levé části obrázku číslo 10.
Obrázek
Je to překážka bez ostnatého drátu. Její nebezpečnost je v tom, že po překrytí rostoucí trávou cokoliv co se dostane pod zpětné bodce má téměř nemožný pohyb.

Všechny tyto překážky jsou lehké, jsou skvělé když je spěch a je potřeba rychle vytvořit obtížně průchodné pásmo. Ale jsou málo pevné a jsou považovány za překážky dočasné. Jakmile je to možné, jsou nahrazovány překážkami drátěnými.

5.3. Jiné překážky

Drátěné překážky je ve své podstatě možno stavět kdykoliv a kdekoliv. Jiné překážky pak jen pokud to okolnosti povolí. Další překážky pak lze budovat jen pokud to terén a místně přístupný materiál umožní.
Mezi takové překážky se řadí vše, co může nepřítele zadržet v postupu a pod účinnou palbu. Řadí se sem:
- záseky
- miny a minová pole
- ploty, sruby barikády
- zátopa

A/ Záseky
Dělají se ze silných stromů pokácených ručně a pokud je časová nouze tak pomocí malých náloží trhaviny. Položí se tak aby směřovaly korunami stromů k nepříteli. Kmeny i koruny se propletou ostnatým drátem. Jejich hlavní prostor jsou lesní cesty a okraje lesů.
Jsou velmi dobře viditelné a pokus jsou straší proschlé jsou i snadno hořlavé a mohou tím ohrozit i jejich zřizovatele. Proto se předpokládalo že budou používány jen v určitých místech při uzavírání východů z bažin , roklí podobně.
Koneckonců i samotný les se dá lehce změnit v těžkou překážku. Stačí stromy navzájem propojit několika řadami ostnatých drátů. Taková překážka je dělostřelbou téměř nezničitelná. Výbuchy granátů ji totiž paradoxně spíše vylepšují –vyvrácené, přelámané a roztříštěné kmeny vytváří nový zásek. Obrázek snad není potřeba.

B/ Miny a minová pole.
Minou se rozumí soustředěná nálož umístěná v neprodyšném obalu a uložená pod zemí. Odpaluje se mechanicky tak, že pohybující člověk či vozidlo spustí palník nebo na dálku pomocí elektrického proudu v okamžiku, kdy se cíl k mine přiblíží. Tyto miny mohou být i velmi silné. Uvažovalo se i o desítkách a stovkách kilogramech výbušniny.
Minou pro minová pole se myslelo výbušné zařízení tovární výroby, které se ukládalo do země do tvaru šachovnice.
Za Velké války se minová pole přestala zakládat. Charakter bojové činnosti jejich použití jejich hodnotu devalvoval. Ale nástupem obrněné techniky se opět miny na bojiště vrátily. Jejich úspěch byl považován za podmínečný. Bylo to proto, že tehdy běžné dělostřelecké přípravy kdy se vypálilo několik set tisíc či dokonce i více než milion miny prostě odpálily.

C/ Ploty, sruby a barikády.
Ploty sruby sestavějí z kůlů různé velikosti, které se zarazí do země a na se připevní trámy prkna. Barikády bývají stavěny z košů a sudů naplněných zeminou, z vozů podobného materiálu.
Tyto překážky jsou dobré i v tom, že zároveň slouží jako kryt, který může obráncům umožnit vedení střelby.
Na druhou stranu jsou dobře viditelné a tedy zranitelné pomocí dělostřelby a leteckého bombardování. Proto se užívají hlavně při obraně vesnic a nebo kdouli široce rozptýlené.

D/ Zátopy
Zátopy tvoří velmi účinnou překážku. Jejich použití je omezeno na místa s vhodnou konfigurací terénu a vodním zdrojem. Použít je ale lze jen tehdy, pokud sami hodláme setrvat v obraně.
Zátopy se tvoří několika způsoby:
- odstřelem hrází velkých rybníků a přehrad
- zahrazením koryt vodních toků tak, aby voda vyšlá ze břehů zaplavila tu část terénu kterou chceme
- na západní frontě bylo k zaplavení rozsáhlých území využito mořské vody odstřelem hrází v jižní Belgii.

5.4. Zvláštní překážky proti tankům

Obrana proti tankům pomocí překážek je vedena stejnou zásadou jako proti pěchotě. Tedy s cílem maximálně zpomalit postupující vozidla a tím je co nejdéle udržet pod vlastní palbou. Obrana proti tankům se dělí na dvě varianty. Tedy na obranu aktivní a obranu pasivní.

A/ Obrana aktivní
Pěchota na konci války a krátce po ní, tedy i naše pěchota proti tankům používala tyto prostředky:
- protitankové pušky
- kulomety s průbojnou municí
- lehké minomety s plochou drahou střely
- střední minomety se hodily méně, hlavně pokud se podařilo tanky zpomalit nebo úplně znehybnit, třeba pokud vjely do zastavěného prostoru
- na východech z osad, v osadách, úžlabinách potom pomáhají ruční granáty a plamenomety
- nejlepší prostředek se ukázalo dělo o ráži 37 mm, tedy první specializovaná děla proti útočné vozbě
Ale toto není to pravé pro toto pojednání. Takže musí přijít:

B/ Obrana pasivní
Je to někdy doplněk obrany aktivní, ale často je to jediný právě dostupný prostředek, jak tanky a obrněné automobily.
Nejlépe se brání přirozené překážky jako jsou řeky, potoky, močálovité louky, vzrostlé lesy a strmé stráně. I nižší husté lesy, záseky, a příkré stráně jsou pro tanky problém. Krajina silně rozbrázděná krátery po dělové palbě tanky brzdí a některé typy obrněnců se zde úplně znehybní. Výhody které dává krajina se pomocí jednoduchých prací mohou výrazně posílit:
- stromy v lesích se skácí korunami směrem k příjezdu tanků a skácí se tak, aby p nich zůstal pařezy až 1 metr vysoké
- svahy se vylepší širokými příkopy nebo umělými srázy
- zákopy se rozšíří a prohloubí
- u vodních překážek stačí navršit vzdouvací jezy a tím zvednout jejich hladinu.
Proti tanků jsou velmi účinná minová pole a to jak samočinná tak i ta ovládaná na dálku. Bylo považován za moudré, pokud tyto miny byly shora kryty drátěnými překážkami. Minová pole měla chránit jak linie zákopů na předním okraji ale i mezilehlé linie a kladla se i v hloubce tam, kde se jevilo jako možné, že by tanky mohly prolomit obranu a postupovat do vnitrozemí.

Silnice pokud je jisté že nebudu využívány vlastními vojsky se zahrazují buď několika velkými krátery nebo se zahradí velkými minami. Vchod do osady se upravuje podobně jako silnice ale je možno je zahradit barikádami, zazděnými kolejnicemi nebo železobetonovými traverzami. Mosty a lávky se připravují k vyhození do vzduchu.

5.5. Překonávání a ničení překážek

Když armády překážky staví, měly by umět je i ničit, pokud jsou nuceny přejít do útoku. Jinak by vlastní vojáci utrpěly těžké ztráty a útok by se zhroutil. Je proto potřeba připravit v nepřátelských překážkách dostatečně široké průchody. Bylo vyzkoušeno a použito několik způsobů jak přes překážky projít:
- dělostřelecká příprava jejíž část byla určena k ničení překážek
- nájezd tankové techniky
ne vždy se ale podaří překážky zničit tak jak je potřeba a potom nastupují další způsoby:
- dlouhé nůžky jako relativně spolehlivý a účinný prostředek, tento způsob ale nesl potřebu obětavých a statečných vojáků
- výbušné nálože průmyslové - tedy z plechových trubic nastavitelných do různých délek. Tyto se pokládají pod překážku a jako spodní nálož ničí překážky tlakem výbuchu směrem nahoru. Je možno je také na překážku položit a potom působí jako horní nálož.
- výbušné nálože improvizované, tedy nálože trhaviny se upevní na dlouhou tyč nebo prkno a použijí se jako výše popsané nálože trubkové
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola šestá : Úkryty a kaverny – ochránci živé síly, zbraní a materiálu
Úkryty a kaverny jsou opevňovací složky, které chrání vojáky, zbraně, střelivo a ostatní materiál před nepřátelskou střelbou. Jejich založení a provedení odpovídá možné nepřátelské střelbě a místním geologickým podmínkám.

Úkryty se rozdělují podle vícero hledisek:

A/ podle použití

a) úkryty jen pro osoby a to pro velitelské prvky a obvaziště
b) úkryt jen pro materiál, tedy pro střelivo, zásoby, nářadí, překážkový materiál a podobně
c) úkryty pro osoby a materiál tedy pro vojenské jednotky, pro kulomety a děla s obsluhami a podobně

B/ podle stavebního provedení

a) Úkryty povrchové

Výhody: lze je snadno a rychle vybudovat, protože lze stavbu zahájit a pokračovat v ní na celé její ploše. Vykopaný materiál lze bez obtíží využít na právě realizovanou stavbu nebo na další opevňovací aktivity v její blízkosti

Nevýhody: jsou relativně málo pevné, a jsou poměrně lehce odhalitelné nebo předvídatelné. Z toho plyne jejich zranitelnost.

Základ pevnosti těchto úkrytů je strop. Aby byl co nejodolnější používá se materiál o co největší odolnosti. Tedy:
- kmeny a kameny
- kolejnice a železné nosníky
- beton, železový beton
- pancéřové pláty

b) Úkryty podzemní, tedy štoly a kaverny

Výhody: mají dostatečný odpor proti působení dělostřelby a není je vidět.

Nevýhody: jsou stavebně velmi pracné a vše trvá dlouho. Na jejich budování je potřeba lidi znalé důlních prací a těch je vždy nedostatek.

C/ podle pasivní mohutnosti odporu

a) Úkryty lehké, které by měly zajistit ochranu proti střepinám granátů a šrapnelovým kuličkám

b) Úkryty střední, které by měly odolávat systematické a pravidelné střelbě děl střední ráže, tedy ráže 105 a 150 mm

c) Úkryty těžké, které by měly odolávat granátům i té největší ráže tedy od 210 do 420 mm

Pokud se fronta ustálí, což nelze ve válce, která mohla v době kterou řešíme vyloučit, mělo by být největší množství úkrytů být těžkých. Lidi je potřeba chránit. To neznamená, že ostatní dva druhy zavrhneme. I ty mají v zákopové válce své místo
Výstavba úkrytů vyžaduje velké množství materiálu. Proto je potřeba vše dopředu proplánovat a zajistit jak materiál tak i dopravní prostředky, manipulační síly a dostatek přístupových komunikací.

A/ Úkryty povrchové

a) Úkryty povrchové lehké
Jsou běžnou součástí přechodných pozic a kdy není čas ani potřeba budovat úkryty těžké. Jde o upravená místa v zákopech. A na příchozích komunikacích. Nevybraném místě se vhodně rozšíří a vytvoří se strop z vlnitého plechu nebo vrstvy kulatin o průměru 15 až 25 cm. Strop je podepřen pokud je to potřeba sloupky a na krytu leží 30 až 50 cm silná vrstva zeminy.
Našel jsem dokonalou ukázku tohoto typu úkrytu.
Obrázek
Jde o lehký povrchový úkryt zabraný ze zákopu a byl to v roce 1916 v obranných pozicích na Sommě. Mimo úkryt zde vidíme i bdělého pozorovatele a jeho kamarády, jak klidně pod jeho ochranou spí. Kolik z nich asi válku přežilo?

b) Úkryty povrchové střední.
Jde o úkryty, které se budují ve vykopané stavební jámě.Tedy jde o významný stavební podnik. Rozdělují se na:
1. úkryty s dřevěnou stropní konstrukcí
2. úkryty s železnou stropní konstrukcí
3. betonové úkryty – tyto se pokusím představit v samotné kapitole.

Úkryty dřevěné nebo železné mohou ledacos ale chrání skutečně jen proti granátů do 150 mm a i to jen pokud jejich konstrukce je kvalitní a hodně pevná. Velikost takového úkrytu je omezena na několik metrů. Opěrné sloupy musí pak být průměr minimálně 30 cm, nebo jde o hranoly o průřezu 25 na 30 cm. Sloupy od sebe nesmí být dále než metr.

1. Úkryty s dřevěnou stropní konstrukcí
Strop se sestrojí takto:
- úplně dole – strop viditelný v úkrytu je tvořen dvěmi vrstvami kulatiny o průměru 25 až 30 cm, nebo jedna vrstva trámů o průřezu 25 na 30 cm.
- na tomto podkladu je vrstva zeminy 50 cm
- následuje druhá vrstva kulatiny stejná jako už popsaná, navíc ale proti vodě pokrytá dehtovou lepenkou jako izolací
- opět se nasype 50 cm zeminy a třetí vrstva kulatin. Ty jsou opět překryty 20 až 30 cm silnou vrstvou zeminy.
Vše co jsem zde zatím popsal ukazuje obrázek číslo 1.
Obrázek
Snad obrázek je dostatečně jasný. Jako poslední je potřeba uvést, že jednotlivé vrstvy kulatiny nebo trámů se kladou do kříže.

2. Úkryty s železnou stropní konstrukcí
Strop sestrojené ze železných nosníků nebo kolejnic jsou oproti těm dřevěným poměrně nižší. Vypadají takto.
- úplně dole jsou dvě vrstvy kolejnic nebo jedna vrstva silných železných traverz .
- na ně se nasype 60 až 80 cm zeminy
- následuje vrstva kolejnic nebo traverz navzájem pevně spojených a na ně se nasype dalších 30 cm zeminy.
Vše ukazuje obrázek číslo 2.
Obrázek
Ze strany odkud se očekává přílet granátů musí být stěna zpevněna, zde je to vyřešeno stěnou ze dvou vrstev kolejnic.

Je také možná varianta kombinovaných stropů. Ty jsou takové, že spodní vrstva je ze dřevěných prvků a další vrstva je ze železných kolejnic nebo traverz. Místo horní vrstvy se také může použít i deska z litého betonu silná 50 cm
Strop aby plnil dobře ochranou funkci musí poměrně dost přesahovat mimo stěny úkrytu. Je to proto, aby strop nemohl spadnou celý do prostoru úkrytu. Přesah musí být takový, aby dopadající granáty proniknuvší do hloubky 4 metrů vybuchly alespoň 4 metry daleko od stěny úkrytu. Toto uspořádání přesahu ukazuje obrázek číslo 3.
Obrázek
B/ úkryt podzemní- štoly nebo kaverny.
Jde o mimořádná stavební díla. Co se musí vybudovat ukazuje těchto pár čísel. Jde o to, jak hluboko musí být tento úkryt pod zemí aby odolal jednotlivým dělostřeleckým rážím.
- granáty ráže do 210 mm – potřebná hloubka alespoň 7 metrů
- granáty ráže od 210mm do 380 mm – potřebná hloubka alespoň 9 metrů
- granáty ráže 380 až 420 mm vyžadují hloubku alespoň 14 metrů
Tyto údaje jsou platné pro běžnou zeminu. Pokud to přírodní podmínky nepovolí, musí se na pozemním úkrytem vytvořit zachycovací deska z betonu nebo železničních kolejí.

Naše armáda v té době věděla že to asi bude potřeba a šla cestou pokud možno jednotného vzoru těchto úkrytů. Tato unifikace jak bychom to nazvali dnes měla tu výhodu že bylo možno v zápolí připravit dostatek prefabrikátů dřevěných, železných i betonových a i pracovní postup byl stejný tedy nebyl problém vojáky naučit co bylo potřeba.

a) Štoly
Jde o první typ podzemních úkrytů. Naše armáda přijala tři velikosti štol:
- malá štola či pološtola byla široká 1 metr a vysoká 1,30 až 1,50 metrů
- štola byla široká 1 metr a vysoká 1,80 až 1,95 metrů
- velká štola byla široká 2 metr a vysoká 1,95 až 2,25 metrů

Malé štoly se používali jako sestupy k podzemním komunikacím a k úkrytům. Velké štoly se používaly jako úkryty. Štoly podepírali pažením, které zadržovalo tlak zeminy nad štolou i podél ní. Mohl bych se zde rozepisovat o dvou způsobech pažení, ale omezím se pouze na to, že bylo pažení rámové nebo pažení hnané. Možná někdy tuto práci doplním.
Obrázek číslo 4. ukazuje celkové uspořádání štoly jako úkrytu. Délka štoly byla vždy podle potřeby, například podle předpokládaného počtu zde umístěných vojáků.
Obrázek
Obrázek ukazuje uspořádání štoly jako úkrytu pro pěchot. Vše je na obrázku popsáno včetně rozměrů. Za pozornost stojí masivní betonová deska sloužící pro zachycení přilétajících granátů, která je má přivézt k výbuchu na povrchu a zabránit jejich proniknutí do hloubky.

Její konstrukce předpokládala, že je betonová nebo z jiného materiálu. Její primární poslání bylo zajistit, aby přilétající granáty nemohly zasypat východ z podzemního úkrytu. Platilo toto pravidlo: granát který přilétá pod úhlem 45° a který pronikne do hloubky 4 metry by měl explodovat minimálně 3 metry od sestupu. Vše ukazuje obrázek číslo 5.
Obrázek
Síla desky je minimálně 0,8 metru. Pokud z jakéhokoliv důvodu nelze takto desku nainstalovat, musíme zajistit vybudování několika samostatných východů z úkrytu.

Vchody do úkrytů se musí pečlivě maskovat. Jenže může se stát, že zákop je dobyt a vojáci jsou v úkrytu uzavřeni. Tehdy je potřeba vstup do úkrytu bránit. Je to řešeno v ložením malé traversy a střelecké stanoviště pro lehký kulomet k jeho obraně. Toto uspořádání ukazuje obrázek číslo 6.
Obrázek
V levé časti obrázku je vidět boční pohled jak to mohlo být uspořádáno. V pravé části obrázku je potom pohled na traversu z hora. Je to jednoduché, velmi účinné a chránilo to i proti vhozeným ručním granátům.

Zařízení úkrytů.

Zde je na místě jako první umístit obrázek. Je to obrázek číslo 7. Je poměrně složitý tak se jím trochu probereme.
Obrázek
- profil ukrytu je maximálně 2 metry široký a vysoký maximálně 2,25 metru.
- veřeje jsou od sebe maximálně 1 metr daleko
- středem úkrytu jde sloupořadí opěrných sloupů
- strop a stěny je potřeba zapažit, aby se z nich při otřesech neuvolňovala zemina nebo kamení.
- je potřeba je co nejlépe zařídit pro obývání - kvalitní lůžka, dostatek vody a potravin
- je dobré do něj nainstalovat periskop - je tak možno pozorovat dění na povrchu

Pokud je předpokládáno použití otravných plynů, součástí vstupních prostor do úkrytů je ochrana proti jejich vniknutí do prostoru úkrytu. Je totiž bohužel pravda, že většina otravných plynů té doby byla těžší vzduchu. Jak takový protiplynový uzávěr vypadal, ukazuje obrázek číslo 12.
Obrázek
Závěs byl vyroben z houní nasycených neutralizačními látkami. Pokud nehrozilo nic, byly tyto závěsy stočeny u stropu. Pokud bylo potřeba chránit, spustily se dolů. Byly vždy dva proti sobě. Co na obrázku vidíme:
a) závěs
b) šikmý rám
c) výztužné lišty

Dále pak musí být v úkrytech toto vybavení:
- zařízení pro poplach
- zemní nářadí pro případ zavalení úkrytu- byla šance se pokusit vykopat ven
- prostředky pro osvětlení
- větrací ventilátory
- výrobna kyslíku – hlavně u velkých úkrytů

b) Kaverny.

Tato část polních opevňovacích prací reflektuje na zkušenosti z bojů na frontě, kde se navzájem zabíjeli rakousko – uherští vojáci na jedné straně a na druhé straně Italové a později jejich spojenci Francouzi a Britové.
Kaverna se stala jedním z nejbezpečnějších úkrytů živé síly a materiálu v horském terénu. Jelikož tehdejší republika měla na svém území horská pásma, logicky se studovala i tato problematika.

Je to krajně pracná záležitost a proto filozofie tohoto opevňovacího systému požadovala, aby co nejmenší počet kaveren zajistil plnění co největšího počtu bojových i logistických úkolů a zároveň co nejlépe chránil co nejvíce lidí a materiálu před účinkem dělostřelby.
Pokud se musí přistoupit k jejich ochraně, v prvním pořadí se staví takový počet, aby se dal vést boj. Ostatní kaverny – obvaziště, sklady a podobně musí počkat. I tak se dají stavět jen tehdy, pokud se fronta ustálila.
Základní požadavky na plánování a výstavbu kaveren byly tyto:
- staví se hned ve všech liniích, které v horském terénu máme
- musí se určit počet, podoba a způsob napojení na zákopový systém
- pečlivě se rozváží počty odborného personálu
- zajistí se dostatek speciálního nářadí – vrtací soupravy, kladiva cepíny, sekáče a potřebný návoz trhavin

Kaverny se dělily takto:

1. kaverny jako bojová stanoviště:
- kaverny pro ochranu bojových jednotek a jejich bojových prostředků
- kaverny pro kulometná hnízda
- kaverny pro děla
- kaverny pro osvětlovače bojiště
- kaverny pro pozorovatelny a
- kaverny pro velitelská stanoviště angažovaných jednotek

2. Kaverny jako úkryty:
- kaverny pro zálohy
- kaverny pro polní obvaziště
- kaverny pro skladiště a polní kuchyně
- kaverny pro strojní zařízení: kompresory, elektrocentrály a podobně
- kaverny pro velitelská stanoviště vyšších stupňů

Poloha velikost kaveren
V předním bojovém postavení se budovaly kaverny jen malé, maximálně pro družstvo. To mělo vyloučit, aby při náhlém průlomu byl pobito nebo zajato větší množství vojáků. V druhém a třetím postavení se už budují kaverny pro čety respektive roty. Platilo, že sebemenší kaverna musí mít minimálně dva východy, které byly od sebe tak daleko, aby je nemohl zasypat nepřítel najednou. Další požadavek byl, aby tyto chodby byl pokud možno co nejkratší. Oba východy měly ústit do zákopu.
Jak to mohlo vypadat naznačuje obrázek číslo 8:
Obrázek
Ve druhé a třetí linii už platilo, že jeden východ ústí do zákopu - rovnoběžky, druhý potom do zákopu spojovacího. Toto uspořádání ukazuje obrázek číslo 9:
Obrázek
Zde je už vidět, že kaverna je veliká – 60 metrů čtverečních plochy a má dva rozdílně vyvedené vchody. Možnost úniku z takového zařízení se tím v případě potřeby výrazně zvětšila. Na obrázku není ještě jedna možnost, tedy třetí východ, který měl ústit kamkoliv mimo identifikovatelný obranný systém. Třeba do velké granátové jámy.

Válka ukázala, že kaverny je potřeba často tvrdě bránit. Proto se před nimi budoval střelecký zákop. Toto zařízení se ale dělalo jen u kaveren pro zálohy. Jak to vypadalo, ukazuje obrázek číslo 10.
Obrázek
Pro stavbu kaveren jsou nejvhodnější příkré skalní stěny odvrácené od nepřítele.Tím máme relativní klid na práci a nad stropem budoucího úkrytu dostatek skalního masivu. Je potřeba využít všech možností, které terén skýtá abychom si práci ulehčili.
Při rozmisťování vojsk platí, že velitel je v kaverně vždy se svými muži bez rozdílu hodnosti.
Nyní bych se mohl sáhodlouze rozepsat o plánování a realizaci budování kaveren. Nebudu to dělat. Není to až tak důležité, ale třeba se k tomu někdy vrátím.
Ale něco přece jen naznačím.

Budování kaverny začíná ražením štoly v určeném směru a sklonu. Průřez býval obdélníkový nebo lichoběžníkový , užší u stropu.
Jakmile je štola hotova, začíná se, se samotnou kavernou. A další obrázek, nyní už číslo 11, ukazuje počty stavebníků a jejich rozdělení při této činnosti.
Obrázek
Vysvětlivky:
Š- Štola o průřezu 1,20m na 1,80 až 2,00 metru
K- Kaverna o průřezu 3,00m na 2,00 až 2,50 metru

Tímto bych ukončil kryty tehdy nejvíce rozšířené a zbývají mi kryty betonové.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 16/10/2010, 21:30, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola sedmá :Betonové úkryty
Tato opevňovací aktivita je v polním opevňování v době kterou řešíme tak trochu novum. Až do Velké války se beton či železobeton, tehdy nazývaný železový beton používal pouze u opevnění stabilních a v poli se s ním nepočítalo. To jak fronty za války ustrnuly a hýbaly se jen minimálně a současně rostl dělostřelecký potenciál protivníků, našel se prostor pro budování betonových opevňovacích prvků i v poli.
Naše nová armáda pod vlivem vojenského myšlení francouzské mise tedy tento nový trend přejala jako součást své opevňovací filozofie.
Betonové polní úkryt se stavěly z:
- betonu
- železobetonu
- dopředu připravených traverz ze železového betonu
Jejich odolnost byla vysoká. Ale vyžadovalo to, aby byly dodržovány některé empiriky získané požadavky. Šlo zejména o :
- vše je založeno na pečlivosti instalace bednění, kdy strop se bední ocelovými plechy, traverzami nebo kolejnicemi. Je-li nutno použít dřevo tak je možno ale vše se musí řádně vyztužit podepřít.
- boční stěny se bední silnými fošnami
- dostatečná tloušťka betonové stěny a stropu. Zde platilo, že při odolnosti proti granátům velké ráže se budují tyto síly stěn a stropů:
210 mm vyžadují 1,50 metru betonu nebo 1,00 metru železového betonu
380 mm vyžadují 2,00 metru betonu nebo 1,50 metru železového betonu
420 mm vyžadují 2,50 metru betonu nebo 1,75 metru železového betonu
Podlahy se jednotně tvořily základovou deskou o síle 0,50 metru.

Betonové ukryt se členily podle účelu, kterému měly sloužit.

A/ Betonové úkryt pro stráže a pohotovost

Umísťovaly se pokud to situace dovolila v první linii, kde i v největší palbě bylo potřeba stále pozorovat dění u nepřítele a kde zároveň musela přežít pohotovost pro prvotní zachycení útoku. Zde se budovaly betonová stanoviště pro stráže - pozorovatele a úkryty s prostorem pro 3 až 6 mužů.

Jako první si kážeme stanoviště pro strážného s periskopem vybudovanou ze železobetonových travers
Obrázek
Tento složitý ale srozumitelný obrázek ukazuje jak by naše armáda toto stanoviště vybudovala, aby i v nejtěžší palbě mohl strážný plnit svůj úkol- sledovat dění u protivníka a zabránit mu v překvapivému proniknutí do zákopů.

Jako druhý si ukážeme betonový úkryt pro pohotovost
Takový úkryt se budoval ve stavební jámě o rozměrech 4 x 3 metry a hluboké 2,3 metru. Strop byl podepřen vlnitým plechem, který byl položen na železných traverzách metru
Obrázek
Z obrázku je vidě snad jasně jak to vypadalo a jsou tam i potřebné údaje o materiálech, jejich spotřebě, rozměrech a také jak byl úkryt pro pohotovost včleněn do rovnoběžky, tedy zákopu. Takový úkryt stačil pro 3 ležící nebo 6 sedících vojáků.

B/ Betonové úkryty pro zálohy

Pro zálohy se stavěly betonové úkryty střední nebo těžké. Při tom se mělo využít s maximální péčí krycích vlastností terénu. Tedy roklin, úzkých údolí, kamenných lomů nebo pískoven. Tyto pokud se správně využijí posilují ochranné vlastnosti samotného krytu. Jak takový normovaný betonový kyt vypadal, ukazuje obrázek číslo 3:
Obrázek
Mohlo se vněm ukrýt 10 až 12 vojáků s výzbrojí. Je to velmi dobrá konstrukce a obrázek ukazuje všechny potřebné a zajímavé informace. Všimnout si lze třeba obsypání celého úkrytu kamennou sutí pro zeslabení účinků podzemních tlakových vln a pokud granát pronikl až ke stěně úkrytu tak tato suť tlumila účinek výbuchu.
Některé tyto úkryty bylo možno použít jako obvaziště. Jak ukazuje obrázek číslo 4.
Obrázek
De facto jde o spojení dvou tří či vícero těchto předchozích úkrytů do série a tím vznikne velmi odolné přitom o prostorné obvaziště. Stejně ale bylo možno tyto prvky spojovat také za účelem větší kapacity úkrytu pro zálohy.
Obrázek ukazuje jakým způsobem bylo možno v těchto úkrytech umístit lůžka pro raněné. Nyní se podíváme na něco maličko jiného ale beton zde bude plnit hlavní ochranou funkci.

C/ Úkryt pro zálohy s dřevěným stropem a ochrannou betonovou deskou

Je to velmi povedená konstrukce. Opět jde o modelovou stavbu kterou ale bylo možno do délky přiměřeně zvětšit. Tak jak je zde vykreslen, sloužil pro 28 až 30 vojáků.
Obrázek
Horní obrázek ukazuje, že šlo o podzemní úkryt s dřevěným stropem. Vedly do něj a zněj dva vchody či východy tak aby vedly na stranu od které nehrozil přílet nepřátelských granátů.Celý tento kryt byl následně překryt rozměrnou betonovou deskou. Síla desky byla až 1,75 metru. Na betonu pak byla opět vrstva zeminy.
Všimněte si velkého přesahu desky od vlastních stěn úkrytu.
Obrázek je velmi podrobný a výpravný.

Hlavním prostředkem boje proti útočící pěchotě byla palba kulometů. Byly natolik důležité, že bylo potřeba je v narůstající skrumáži dělostřeleckých příprav co nejlépe chránit. Proto se naše armáda připravoval pro budování :

D/ Úkryty pro kulomety a betonová stanoviště kulometů

Pro kulomety které vedou palbu z první rovnoběžky přes násep se budují co nejblíže jejich palebných stanovišť malé betonové úkryty podobné úkrytům pro pohotovost. Sem se za ohrožení - třeba dělostřelecká příprava nebo nálet ukryje obsluha i se svojí zbraní. Kulomety se nikdy nesmí ukrývat ve štolách, i když obsluha se sem výjimečně ukrýt může. Jde o to, že z podzemního úkrytu se několik desítek kilogramů těžká zbraň špatně vynášela a její transport znemožnil i odchod ostatních vojáků do bojových postavení.
Jak vypadal samotný úkryt pro kulomet a jak celkové uspořádání rovnoběžky – zákopu se stanovištěm kulometu a jeho úkrytem ukazuje obrázek číslo 6
Obrázek
Komentovat tento obrázek není myslím potřeba ale přece jen:
- jsou zde dvě traversy které kryjí kulomet před boční palbou
- v rovném úseku mezi nimi je samotné stanoviště pro kulomet pro střelbu vstoje a vpravo od něj je ukryt
- příčný řez ukazuje střelecké stupně a tvary náspů.
Obrázek opět ukazuje i spotřebu materiálu a rozměry celého úseku takto vybudované rovnoběžky.

Pro kulomety které byly určeny pro vedení boční střelby se měla budovat zvláště odolná postavení s pečlivým maskováním a střílny musely směřovat tak, aby nebyly ve vidu nepřítele. Aby stavba nevyčníval moc nad terén a nezachycovala vše špatné co nepřítel hodlá dělat byly stavěny výhradně z betonu nebo později ze železového betonu. Zde jsou k nahlédnutí dva obrázky.
Obrázek číslo 7
Obrázek
Ukazuje ohnisko obrany mezi dvěmi rovnoběžkami chránící zákopovou křižovatku. Co na něm vidíme?
- pozice a je postavení kulometu v linii střílejícího přes násep
- pozice b jsou střelecká postavení střelců z pušek
- nakonec je zde zakresleno i námi hledané betonové stanoviště pro kulomet

Obrázek číslo 8 ukazuje normový plán pro vybudování takového postavení pro kulomet
Obrázek
Obrázek ukazuje požadované provedení tohoto stanoviště . Je dvoustřílnové, ale nemyslím si, že by se počítalo s tím že by zde byly dva kulomety. Druhá střílna byla určena pro jednoho z obsluhy kulometu, která měl za úkol pozorovat bezprostřední okolí a střelbou ze své zbraně a bránit nepřátelskému pěšákovi házet do střílen granáty. Proto je zde zakreslen jen jeden střelecký stůl pro kulomet.

E/ Betonové pozorovatelny pro pěchotu

Je to poslední objekt, u kterého se z důvodu zajištění trvalého pozorování i v těch nejhorších podmínkách bylo předpokládáno že bude muset být postaven z betonu.
Výběr místa pro takovou pozorovatelnu podléhá schizofrenii. Mělo z něj být co nejlépe vidět, ale zase mělo být samo co neméně vidět. To je někdy dost obtížné ale platí to doposud.
Jak to vypadalo konstrukčně, ukazuje obrázek číslo 9.
Obrázek
Stavba se musela pečlivě zamaskovat, nesměla moc trčet nad terén a měla s terénem splynout. Byl budovány pro dva muže.Základní podmínkou bylo kvalitní a nezničitelné signalizační zařízení. Válka ukázala, že tato malá zařízení těžké granáty sice nerozbily, ale opakovaně je vyvrátily. Proto naše ženijní služba plánoval je budovat jako součást úkrytu, což by výrazně zlepšilo jejich stabilitu.

Zajišťovací prvky a vybavení betonových úkrytů, je obdobné jako u v předchozích kapitolách popisovaných u jiných variant úkrytů vojáků. Tedy jako u podzemních úkrytů a kaveren.

Tolik je možno napsat k této zajímavé části naší prvorepublikové opevňovací filozofie. Na závěr ale musím říci pár vět.

Naše armáda v té době hledala svoji cestu. Byla složena z mnoha lidí, kteří se často navzájem nesnášeli a nerozuměli si. Ale myslím si, že ať už jejich minulost byla jakákoliv, tím že se chtěli podílet na výstavbě nové armády nově ustaveného státu prokázali, že jim není jedno jaká tento stát čeká budoucnost.
V uplynulé válce ti lidé zažili strašné věci. A věděli, že pokud v té další, pokud bude té co skončila podobná, mají naši vojáci mít šanci na přežití a splnění úkolu, musí tato armáda zvládnout opevňovací práce v rozsahu, které do Velké války svět neviděl. A to že to dokázali alespoň teoreticky jsem se pokusil ukázat v této práci.

Nezbývá než na ně s úctou přes propast času, která nás dělí vzpomenout a říci, že to byli pašáci. I díky nim se z naší armády stala respektovaná část společnosti a obávaný protivník okolních nepřátel. Své kvality nedostala šanci prokázat, ale bezesporu to byla dobrá armáda.

Práci ukončím dvěma obrázky:
Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek
Ten první ukazuje leteckou fotografii malého belgického městečka které se jmenovalo Passchendaele. Takto vypadalo před tím než k němu přišla válka. Druhý obrázek ukazuje, jak vypadalo, když válka odešla.
V bitvě, která zde byla díky tuposti a zaslepenosti spojeneckých velitelů vybojována, stála život hodně jejich vojáků. Hodně jich ale dokázalo přežít. Kolik by jich ale přežilo, kdyby nezvládli budování opevnění ve všech situacích a ve všech podmínkách? Tyto fotografie a další a podobné naši důstojníci znali. Proto se opevňování věnovalo hodně výcviku a práce.

Seznam podkladů a zdrojů dodám v nejbližších dnech, jen co ho uspořádám.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 10/10/2010, 13:27, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Tedy Pátrači, hluboce smekám před Tvými články. Neustále se dozvídám něco nového a když je to takhle zpracované...
Jenom bych se chtěl zeptat, jak to bylo s těmi betonovými konstrukcemi (nemyslím prefabrikáty). Jestli se nemýlím, tak normálně se u betonu počítá 28 dní od lití do dosažení konstrukční pevnosti. To mi přijde dost neoperativní. Nebo byly už za Velké války vyvinuty speciální směsi se zrychleným tvrdnutím a postupy pro urychlené lití betonu?
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Otázka betonování v této době poněkud složitá. Večer bych se sem pokusil něco ktomu dodat ale po pravdě řečeno se odvážím tvrdit, že faktor času pro tehdejší myšlení nebyl asi rozhodující. Takovéto stavby a to i kaverny a těžké úkryty bylo možno stavět pouze tehdy, když se fronta ustálila.

V době kdy byly armády v pohybu to nebylo možné časově, technicky ani materiálně. Po ustálení a z této práce je vidět, že se s ním počítalo bylo potom možné vše. Prostě v roce 1921 až 1922 kdy tyto pokyny a školící dokumentace v pěchotním učilišti v Milovicích vznikly, si asi nikdo nedokázal představit jiný průběh války než tak, jak to bylo právě vyválčeno.

Jestli zde byl položen ideový základ našeho zakrunýřování do pevnostního systému v třicátých letech nevím, ale myslím si, že asi ano.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Collombo
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 205
Registrován: 1/3/2009, 12:18
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Collombo »

Parádní počtení, navíc pro mne jako modeláře nedocenitelný zdroj inspirace.
Ty masivnější betonové konstrukce, resp. jejich prováděcí plány byly už (tedy v RČS) počátkem třicátých let (tedy s rozvojem útočné vozby) jen jakousi setrvačností a jejich účel plně přebíralo stálé opevnění, případně adaptace např.předem evidovaných lomových štol atd.
Ještě když jsem si jako malej harant hrál na chatě na vojáčky mi děda, bývalý důstojník z povolání, stavař a velitel stavebních úseků pod řop, vyprávěl, jak se deset "šajb" nemohlo dohodnout k čemu (kde) jsou u nás některé tyhle konstrukce v roce 1937 ještě dobré (proveditelné)
In hoc signo vinces.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Pátrači, vynikající práce. Článek jsem četl několikrát, je to precizně zpracované.
Odepsala mi Ljubov. Radost mi to něudělalo :(
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Collombo píše:Ty masivnější betonové konstrukce, resp. jejich prováděcí plány byly už (tedy v RČS) počátkem třicátých let (tedy s rozvojem útočné vozby) jen jakousi setrvačností a jejich účel plně přebíralo stálé opevnění, případně adaptace např.předem evidovaných lomových štol atd.
Já bych neřekl, že šlo o setrvačnost. Kterýkoli ŘOPík byl poměrně náročná stavba ( snad mimo Céčka ) a celkem pochybuju, že by se prováděla jejich další výstavba po odvelení stavebních firem.
Snad v nějakém zjednodušeném provedení a v tomto případě by se určitě přihlíželo k normovaným projektům, jejichž příklady tu Pátrač uvedl.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

Pátrači, tak jsem si to vytiskl neboť na mě moc dlouhé - nerad čtu na počítači.

Vypadá moc dobře. Až dočtu dám vědět.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No tak to se těším, kolego. Jinak zde je použitá literatura:

Požitá literatura:

Samek Josef, Opevňování terénu. II, Polní opevnění , Praha : Čsl. vědecký ústav vojenský, 1921, základní zdroj pro tuto práci, nalezeno náhodou při prohrabávání starých fondů univerzitní knihovny v Olomouci.
Vojenské dějiny Československa, díl II, Od roku 1526 do roku 1918, Naše vojsko, Praha, 1986
Vojenské dějiny Československa, díl III, Od roku 1918 do roku 1939, Naše vojsko, Praha, 1987
Libor Nedorost: Češi v I. světové válce, díl II., III., Libri 2006
Příručka pro poddůstojníky , Naše vojsko 1962
Příručka pro poddůstojníky , Naše vojsko 1980
Vševojsk-51-7, 1972, Metodika taktické přípravy.Bojová činnost jednotlivce a družstva
Vševojsk-2-2, 1960, Ženijní zabezpečení vševojskového boje
Vševojsk-2-2, 1989, Ženijní zabezpečení vševojskového boje
Yvette Heřtová, Zákopová válka, Naše vojsko, 2008
Julian Thompson, 1916 Verdun a Somma, Naše vojsko, 2007

http://www.chakoten.dk/cgi-bin/fm.cgi?n=833

Fotografie jsem stáhnul z Wikimedie.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Barrymore píše:Jenom bych se chtěl zeptat, jak to bylo s těmi betonovými konstrukcemi (nemyslím prefabrikáty). Jestli se nemýlím, tak normálně se u betonu počítá 28 dní od lití do dosažení konstrukční pevnosti. To mi přijde dost neoperativní. Nebo byly už za Velké války vyvinuty speciální směsi se zrychleným tvrdnutím a postupy pro urychlené lití betonu?
I když tímto poruším pravidla Palby, musím sem dát dva příspěvky za sebou. Admin promine nebo mi vynadá v Otrokovicích osobně.
Slíbil jsem kolegovi odpovědět, ale nedostal jsem se k tomu dříve než nyní.

Jak to tedy bylo podle vnímání tehdejší doby s betonem? Zde to bylo podle mého skromného názoru už na vysoké úrovni. Koneckonců beton v této době už byl běžnou součástí stálých opevnění a bylo vyzkoušeno jeho použití i v zákopové válce a to s velkým úspěchem.

Složení a příprava betonu

Beton je a samozřejmě i tehdy byla směs cementu, písku a štěrku s vodou, dobře propracovaná. Železový beton, dneska se používá termín železobeton je ten samý beton zesílený železnými vložkami.
Požadavky na složky byly prosté ale přísné:
- písek měl být čistý, bez prachu a zeminy, ostrý, z pevného kamene.
- štěrk drobné zrnitosti, ne větší než slepičí vejce, byl rovněž požadován z dobrého materiálu, nerozrušitelného vodou, třeba vápencové nebo pískovcové nebyly žádoucí jehož voda
- vody se mohla použít jen čisté, studniční nebo říční.

Míchání betonu
Beton se mísí obyčejně v poměru: 1 (cement) : 3 (písek) : 4 (štěrk)
Pro železový beton byl poměr jiný: 1 (cement) : 2 (písek) : 3 (štěrk)

1 m3 betonu vyžaduje 1,7 krychlového metru surovin. Specifická váha cementu byla 1600kg na m3. Už tenkrát se cement plnil a přepravoval v pytlích po 50 kilech

Výpočet potřeby surovin:

Příklad: Stavba nějakého úkrytu vyžaduje 27 m3 betonu. Jde tedy o pozorovatelnu pro pěchotu. Kolik čeho je potřeba? Jaký byl obsah cementu, písku a štěrku, je-li poměr směsi 1 : 3 : 4?
27 x 1,7 = 45,9 tedy 50 m3 celkového obsahu surovin
1 + 3 + 4 = 8 = dílů surovin
50 : 8 = 6,25 m3 = jeden díl tedy víme kolik je potřeba cementu v objemových jednotkách
6,25 x 3 = 18,75 m3 = tedy tři díly pro písek
6,25 x 4 = 25 m3 = tedy čtyři díly pro štěrk
6,25 m3 cementu váží tolik co ukáže tento výpočet:
6,25 x 1600 = 10 000 kg cementu, tedy 200 pytlů.

Když se na tento výpočet podíváte musí vás trknout jedno: postavit takovou malou věc představovalo překvapivě náročný logistický úkol.

Beton se tehdy mchal asi jen ručně. V poli nepředpokládalo používání strojních míchacích zařízení. Mísil se ručně na připravené prkenné podlaze o rozměrech 3 x 3 m. Postup:
- nejprve se mísí písek se štěrkem,
- potom tato směs s cementem.
- konečná suchá směs se neustále přehazovala lopatami a při tom kropila vodou tak dlouho, až betonová koule, která byla uhnětena držela tvar.
Příliš mnoho vody působilo, že se v betonu tvořily dutiny, které porušovali jeho pevnost.

Hotový beton se vrstvil po 20 cm do bednění, kde se pěchoval ručně pomocí nějakých palic tak dlouho, až se na povrchu objeví voda. Jakmile bylo bednění vyplněno, povrch se zakropil vodou a nechal se ve stínu vytvrdnout.

Tehdy už se vědělo jak pracovat i za nízkých teplot. Účinek mrazu se projevil tak, že se betonová stavba brzy rozpadla. Uměle se dosáhlo toho, že bylo lze stavět i za mrazu a že beton dosáhnul pevnosti počátečního tvrdnutí. Byl to prosté:
Voda se ohřívala a přidávalo se do ní na 100 litrů vody 5 kg sody. Také písek a štěrk se ohříval a hotová stavba se pokryla ohřátými pytli, slámou, listím, větvemi nebo prkny.

Bednění muselo být pevně zpracováno a stále vlhké. Odstranilo se až tehdy, až beton dokonale vytvrdnul.

Železový beton byla jiná třída. Zde odcituji přímo pana Samka, instruktora vojenské instrukční školy pro pěchotu v Milovicích:

CITUJI:

„Nosnost železového betonu jest tím větší, čím blíže jsou železné vložky k místům, kde působí tah. Ve stropech se dají vložky těsně nad spodní jeho plochu, v základových deskách 5 cm pod horní plochu betonu. Do postranních stěn se kladou vložky 5 cm od vnitřní a 15 cm od vnější plochy.

Jako vložek užívá se kulatého nebo čtvercového železa o průměru 10 – 30 mm. Železa přesahují asi 50 cm přes vnitřní hrany podpor a jsou na koncích ostře zahnuta. Při stavbě stropů se vkládají obyčejně ve dvou vrstvách křížem. Železa ležící nad sebou se nesmějí dotýkati, nýbrž třeba je obaliti betonem

Válcovaného železa nebo kolejnic užije se jako vložek pro stropy silných úkrytů. Pro železový beton přidává se k betonu asi 1/7 vody celkového objemu. Povstalá kašovitá hmota nedá se pěchovati. Nutno ji mezi železa zatlačiti“.


Citace je půvabná v tom, že jste dostali možnost se seznámit z podobou jazykovou, s jakou jsem se potýkal. Ale bylo to půvabné a zajímavé čtení.

Barrymore, stačí takto?
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 11/10/2010, 22:53, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
matjka
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 222
Registrován: 21/1/2009, 21:58

Příspěvek od matjka »

Ahoj moc pěkný článek četl jsem ho celý ale mám jeden dotaz nevím jestli jsem to jenom nepotřech nebo jestli to tam není, ale když se stavělo, posílali se vzorky to betonu na testy jako u opevnění ?
platon : Jen mrtví viděli konec války
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

to Pátrač: Naprosto vyčerpávající, jako vždy ve Tvém případě. Zvláště má žena, která měla diplomku na téma "Zařízení pro ošetřování betonových vzorků podle předepsané teplotní historie" si chrochtala blahem nad popisem ohřívání za nízkých teplot.
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

O tom, že by se beton vzorkoval nemám informace. Ale jsem přesvědčen, že nikoli. Přece jen to bylo polní opevnění a požadavky na odolnost nebyly takové jako na stálý opevňovac systém, tak jak byl budován pod Ředitelstvím opevňovacích prací v 30. letech. Tam bylo vzorkování na místě, ale stejně se občas objevil objekt, který se rozsypával sám od sebe- byl prostě rozkraden, nebo špatně upěchován , nebo převodněn a rozrušen silným mrazem, bylo toho více.

V poli se pracovalo podle empirických poznatků a lidé co to dělali, to dělali pro sebe - oni se tam měli ukrývat. To byl silný motiv k tomu, aby práci neodflákli.

Navíc počet betonových objektů byl proti jiným formám polního opevňování jen řádově do několika procent.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Ta diplomka se týkala taky spíš toho, aby se nemusely vrtat vzorky z jádra. Prostě si vypočítáš nebo změříš teplotu v jádře a ve vodní lázni si podle toho vypipláš kostičky betonu, které by měly mít vlastnosti jako ten beton v jádře. Spíš se jí líbilo, jak udržovali konstantní teplotu. Ona se pevnost betonu liší i v závislosti na tom, jestli se lije v poledne nebo o půlnoci - závisí to na souběhu křivky uvolňování hydratačního tepla a průběhu vnějších teplot a od toho se odvíjející teploty uvnitř. Ale to už je teorie, podle které se pracuje jenom na Sahaře a na Sibiři. V našich zeměpisných šířkách to tak nějak ztrácí smysl.
V poli se samozřejmě počítá s prací stylem lopatu cementu, tři lopaty písku a čtyři lopaty štěrku. Když ti jde pára od úst, ohřej vodu.

Tahle věta: "byl prostě rozkraden, nebo špatně upěchován, nebo převodněn" se týká tehdejšího opevnění nebo současných dálnic?
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Barrymore: teď si nejsem jistý, jestli si to pamatuju úplně správně, ale minimálně jeden úsek LO. vz.37 vykazoval tak špatné vlastnosti, že ho ŘOP sebralo nasmlouvané firmě a rozdělilo lepším z vedlejších úseku.

Ty ( dnešní ) dálnice bych do toho netahal....
Tři podnikatelé se přihlásí na opravu plotu kolem ministerstva financi. Slovák vezme pásmo, změří délku plotu všechno načrtne na papír, něco spočítá a praví: "Spravím to za 350.000Kč, to je 200.000,- materiál, 100.000,- pro zaměstnance a 50.000,- je marže firmy..."
Ukrajinec vezme palici, něco poměří, něco nakreslí, něco vypočítá.... "My to spravíme za 250.000,-Kč to je 150.000,- za materiál, 50.000,- za práci a 50.000,- marže firmy..."
Čech se neobtěžuje žádným měřením, žádný nákres ani výpočty, přistoupí k úředníkovi a pošeptá mu: "Za 2.250.000Kč to udělám..." Ministerský úředník na to: "Jak jste došel k tak vysoké sumě???" Čech: "Milion tobě, milion mě a za 250.000,- to objednáme u toho Ukrajince!"


Pátrač: už to čtu asi potřetí a určitě se k tomu budu vracet...
Super.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Barrymore
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 407
Registrován: 11/4/2006, 17:33

Příspěvek od Barrymore »

Kopapaka: O tom Tebou uváděném případu nevím, ale věřím, že to bylo možné. I tohle zní zajímavě: http://www.military.cz/cs_opevneni/smol ... ml#Padař11
A Mistr Sun pravil: "Pokud nebyly povely dosti jasné, rozkazy dosti srozumitelné, pak je to chyba hlavního velitele."
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Inu to platilo jen pro tehdejší opevnění. Ke kvalitám dálnic se nevyjadřuji, vždy mě z toho pálí žáha a není na kom si ji schladit.

Ale viděl jsem dobové fotky odfláknuté práce na stavěných objektech pro ŘOP a bylo to otřesné. TO co dělali za první války a plánovali dělat v další na počátku 20. let, je jiná limonáda. Pokud ti nad hlavou lítají šrapnely tak se budeš snažit. .

Mě fascinuje jakými primitivními metodami to dokázali a plánovali dělat dál. Sice práce pro vraha ale výsledek byl prostě dobrý.

Ono je to vždy o motivaci. Když to potřebuji a mělo by mi to pomoci přežít tak se k tomu postavím jinak, než když je to pro mě kšeft a je mi jedno co s těmi lidmi uvnitř bude. A navíc třeba zrovna stavím vilu pro sebe tak proč cement kupovat, když si ho můžu vzít na stavně srubu?

Celá tato práce mě bavila, protože jsem objevil trochu jinou tvář myšlení našich vojáků než jsem znal doposud. Navíc jsem díky tomu poznal i zásady podle jakých opevňovala za Velké války Francouzká armáda a to je další plus. A tím, že se mi to podařilo takto složit, se to doví i Palbáci.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 12/10/2010, 17:13, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“