Pancéřové křižníky třídy Asama
Japonsko dokázalo v letech 1894 až 1895 snadno zvítězit nad Čínou a takřka okamžitě se začalo připravovat na další válku s Ruskem, které představovalo mnohem nebezpečnějšího protivníka. K úspěšnému vedení válečných operací na Asijském kontinentu potřebovala země Vycházejícího slunce nejenom silnou armádu, ale i mohutné válečné loďstvo, jež by dokázalo vybojovat nadvládu nad Žlutým mořem, kudy měly vést trasy konvojů přepravujících vojáky a válečný materiál. Proto byl v roce 1895 schválen Program výstavby válečného loďstva, jenž měl Japonsku během deseti let zajistit převahu nad ruskými námořními silami dislokovanými na Dálném východě. Podle tohoto ambiciózního plánu mělo mít Japonsko v roce 1905 šest moderních bitevních lodí a stejný počet nových pancéřových křižníků, které se měly realizovat v předních evropských loděnicích, jelikož domácí loďařské společnosti zatím velká válečná plavidla stavět nedokázaly. V té tobě už Japonsko provozovalo malý pancéřový křižník ČIJÓDA o výtlaku 2400 tun, jenž se však nevyrovnal žádné z ruských jednotek této kategorie, takže v chystané válce nemohl plnit významnější úkoly. Proto bylo nutné zahájit stavbu silnějších plavidel, které by se mohly postavit jak stávajícím, tak rozestavěným ruským křižníků, přičemž byl kladen důraz nejenom na silnou výzbroj, ale i na kvalitní pancéřovou ochranu. Japonsko hodlalo většinu nových kapitálních jednotek zakoupit ve Velké Británii, která však vlastní křižníky tohoto typu neprovozovala (jednotky třídy CRESSY vstoupily do služby teprve počátkem 20. století), ale Armstrongova loděnice právě dokončovala chilský pancéřový křižník ESMERALDA (Chilané si jej převzali v roce 1896) a pro stejného odběratele se zde připravovala i realizace křižníku O´HIGGINS.
Shodou okolností se v Japonsku právě nalézal obchodní zástupce Armstrongovy loděnice, a poté co se dozvěděl o zájmu zdejšího námořnictva o stavbu nových pancéřových křižníků, promptně navrhl svému zaměstnavateli přípravu nového projektu na bázi chilského plavidla O´HIGGINS. Realizací tohoto záměru byl pověřen přední konstruktér Philip Watts (vyprojektoval i O´HIGGINS), který už v červnu 1896 předložil první projektovou studii nové jednotky o výtlaku 8500 tun, nesoucí čtyři děla ráže 203 mm a deset kalibru 152 mm. Předpokládaný výkon strojů postačoval k vyvinutí rychlosti osmnácti uzlů a základem pancéřové ochrany se měl stát pás podél čáry ponoru široký 2,13 m, jehož síla dosahovala 178 mm (nekryl boky po celé délce). Tento projekt Japonce neuspokojil, neboť požadovali lepší pancéřovou ochranu a nevyhovovala ani rychlost. Na základě jejich připomínek Watts svůj projekt ještě několikrát předělal, nežli dokázal uspokojit japonské požadavky a zajistit Armstrongově loděnici lukrativní zakázku.
Konstruktér Watts a pancéřový křižník O´Higgins
Konečná verze byla schválena 21. srpna 1896 a v loďařské společnosti Armstrong, Withworth & Co Ltd, v Elswicku se započalo se stavbou dvou sesterských plavidel nazvaných ASAMA a TÓKIWA. Kýl jednotky ASAMA byl založen 20. října 1896 (TÓKIWU založili 6. ledna 1897), spuštění na vodu proběhlo 22. března 1898 (TÓKIWA 6. července 1898) a k předání došlo 8. února 1899 (TÓKIWA 18.dubna 1899). Realizace tedy netrvala ani 2,5 roku, neboť britské loděnice stavěly nejenom kvalitně, ale i rychle, čemuž však odpovídala i cena postavených plavidel. Za pancéřový křižník O´HIGGINS zaplatilo Chile 700 000 liber šterlinků a pořizovací náklady na každé z plavidel třídy ASAMA musely být ještě o něco vyšší, takže se jednalo o značnou sumu (tehdejší britské bitevní lodě byly dražší pouze o 200 000 až 250 000 liber).
Délka obou křižníků dosahovala mezi svislicemi 124,76 m (maximální 134,72 m), šířka 20,5 m a ponor 7,42 m. Standardní výtlak činil 9710 tun, kdežto plný 10 519 tun (TÓKIWA 10 476 tun). Jako konstrukční materiál byla použita ocel, příď přecházela v kloun a lodní trup členily podélné přepážky na šestnáct (podle jiného zdroje na třináct) základních vodotěsných oddělení. Popisované jednotky se svým vzhledem podobaly některým nejmodernějším japonským bitevním lodím stavěným rovněž ve Velké Británii. Také měly dvě dělostřelecké věže umístěné v podélné lodní ose, mezi nimiž se nad palubu vypínaly dva stožáry s marsy, stejný počet komínů a ventilační roury sloužící k odvětrávání podpalubních prostorů. Středolodí bylo vyvýšeno a mezi přední dělovou věží a prvním stožárem umístil konstruktér velitelský můstek. Podél boků stály lodní jeřáby a početná člunová výbava (další byly uložené ve středolodí), zatímco v přední části se nalézaly tři hlavní kotvy. K výbavě patřila dvě dynama vyrábějící elektřinu, čtyři bojové reflektory o průměru 75 cm a později se na obou lodích objevily i Marconiho radiostanice.
Japonské pancéřové křižníky objednané v rámci Programu výstavby válečného loďstva neměly sloužit pouze k narušování nepřátelských námořních komunikaci a ochraně vlastního obchodu, ale počítalo se s nimi i pro použití v bitvě hlavních sil, takže musely být schopné alespoň krátkodobého souboje s bitevními loděmi. Proto je konstruktér vybavil náležitým pancéřováním, které svou úrovní převyšovalo ochranu ruských jednotek této kategorie. Pancéřové pláty pro lodě třídy ASAMA měly hmotnost 2700 tun (podle jiných zdrojů 2100 tun) a byly zhotovené z Harveovy niklové oceli, čímž se tato plavidla odlišovala od svých následovníků, kteří měli vesměs pancíře z Kruppovy oceli. Základem jejich ochrany se stal pás podél čáry ponoru táhnoucí se po celé délce trupu (s výjimkou několika metrů na zádi). Na délku měřil 126,19 m a byl široký 2,15 m (část pod hladinou měřila 1,52 m). Nejsilnější byl ve středolodí, kde jeho tloušťka dosahovala 178 mm (tento segment měl délku 62,5 m a zakončovaly jej přepážky silné 178 mm); na přídi a zádi se zeslaboval na 89 mm. Nad tímto pásem byl ještě jeden silný 127 mm, jenž tvořil stěny citadely (délka 62,5 m, šířka 2,15 m) a stejnou ochranu dostala i torpédová oddělení na bocích (torpédomet na přídi kryl 152 mm silný pancíř dlouhý 7 m). Mohutně byla obrněna velitelská věž, jejíž čelo bylo silné 356 mm, střecha 51 mm a zadní část 76 mm. Mezi zadním komínem a druhých stožárem bylo ještě záložní velitelské stanoviště, které mělo stěny silné 76 mm, zatímco střecha dosahovala síly 51 mm. Pod každou z velitelských věží se nalézala komunikační šachta, jejíž stěny byly silné 203 mm (u zadní věže 76 mm), kudy vedlo ovládání kormidla a dorozumívací roury.
Schéma pancéřové ochrany
Velká pozornost byla věnována ochraně lodního dělostřelectva. Dělové věže měly stěny silné 152 mm (stejně jako jejich barbety) a stropy 51 mm. Stěny citadely pokrývala ocelová vrstva o tloušťce 152 mm a stejnou ochranou disponovaly i kasematy středního dělostřelectva (boky a střecha pouze 51 mm). Děla střední ráže umístěná mimo kasematy chránily pancéřové štíty , o tloušťce 76 mm. Pancéřová paluba se skládala z horizontálního segmentu silného 51 mm a dvou 76 mm silných skosených částí, které se napojovaly na boční pás. Pancéřová paluba byla pouze ve středolodí (v prostoru mezi dělovými věžemi), ale z obou stran na ní navazovaly karapasy silné 51 mm.
Kromě pancířů zvyšovaly odolnost popisovaných plavidel i uhelné bunkry umístěné v prostorech mezi skosenými segmenty pancéřové paluby a lodními boky, rozčlenění trupu na 163 vodotěsných komor a dvojité dno (zde bylo 32 samostatných oddělení). Pancéřování lze označit jako kvalitní a pokrývalo mnohem větší plochu než u ruských jednotek, jež však měly většinou silnější boční pás (RJURIK až 254 mm, ROSSIJA a BAJAN 203 mm).
Výzbroj byla podobná jako u vzorového křižníku O´HIGGINS, jenž nesl čtyři děla ráže 203 mm a deset kalibru 152 mm, ale Philip Watts přidal jednotkám třídy ASAMA několik středorážních zbraní a změnil způsob jejich instalace. Základem výzbroje se stala čtveřice Armstrongových kanonů ráže 203 mm o délce hlavně 45 ráží (často bývá uváděno i 40 ráží), umístěných ve dvou otočných věžích. Hmotnost těchto zbraní dosahovala přibližně 19 tun a jejich projektily vážily 113,4 kg. Maximální elevace byla patnáct stupňů a palebný odměr dosahoval 260 (?) stupňů. Věže umístil konstruktér v podélné lodní ose a jejich otočný mechanismus měl primárně hydraulické ovládání, ale v případě potřeby se mohly ovládat i elektricky, nebo manuálně. Muniční výtahy poháněly elektromotory.
Průřez dělostřeleckou věží
Sekundární dělostřelectvo tvořilo čtrnáct Armstrongových děl kalibru 152 mm o délce hlavně 40 ráží umístěných v bočních kasematách (deset kusů) a volně na palubě (čtyři kusy). Kasamaty měly dvě patra (ve spodním bylo šest děl) a palebný odměr zde usazených zbraní činil většinou 120 stupňů (u dvojice zbraní ve středolodí pouze 60 stupňů). Hmotnost projektilů byla 45,4 kg a rychlost palby se v bojových podmínkách obvykle pohybovala v rozmezí od čtyř do šesti ran za minutu.
Na obranu před útoky torpédových plavidel disponovaly křižníky třídy ASAMA lehkým dělostřelectvem tvořeným dvanácti děly ráže 76 mm a osmi kalibru 47 mm, namontovanými na palubě, lodních nástavbách a na marsech. Každá z popisovaných jednotek měla i pět vrhačů torpéd o průměru 457 mm; čtyři boční byly podhladinové, zatímco torpédomet na přídi umístil konstruktér nad čáru ponoru. Vystřelovaly Whiteheadova torpéda a v lodních skladech se jich nalézalo osmnáct kusů. Japonci během rusko-japonské války většinou používali model z roku 1897 (typ 32), jehož výbušná hlavice měla hmotnost 90 kg (tvořila jí šimóza) a na vzdálenost 1000 m mohla vyvinout rychlost 28 uzlů (na vzdálenost 3000 m pouze 15 uzlů).
K zaměřování lodních děl sloužily dva dálkoměry systému Barr & Stroud, které se v průběhu rusko-japonské války osvědčily a postupně jimi byly vybavovány i ruské pancéřové křižníky.
Dalkoměr systému Barr & Stroud
Muniční sklady musely pojmout dostatečné zásoby střeliva a křižníky třídy ASAMA mohly pravděpodobně naložit 120 granátů (70 protipancéřových a 50 tříštivotrhavých) pro každé dělo ráže 203 mm (podle jiných zdrojů pouze 80), ale během války s Ruskem se zřejmě používaly výhradně projektily tříštivotrhavé. Počet vezených granátů pro každou zbraň střední ráže byl 150 kusů a pro děla kalibru 76 mm 200 kusů.
Obě lodě prošly běhen dlouholeté služby několikerým přezbrojením a TÓKIWA nesl v závěru kariéry i několik set min.
Výzbroj japonských pancéřových křižníků byla na tehdejší poměry silná. Děla ráže 203 mm se pro tuto lodní kategorii stala běžným standardem, takže je používaly i jednotky sloužící ve flotilách řady dalších zemí (Itálie, USA, Chile, Argentiny a Ruska). Japonské křižníky však své ruské protějšky převyšovaly umístěním primárního dělostřelectva do otočných věží, díky čemuž mohla být v boční salvě použita všechna čtyři děla, ale při vzdutém moři nebylo možné střílet z kanonů umístěných ve spodních kasematách a za těchto podmínek se problematickým stávalo i použití děl ve věži na přídi.
Strojní vybavení pocházelo z Británie a tvořila je dvojice vertikálních trojčinných expanzních parních strojů. Jejich celkový výkon byl přes 18 000 koňských sil (TÓKIWA o něco více), což postačovalo k vyvinutí rychlosti asi 20,5 uzlů, ale při nuceným tahu se mohla krátkodobě zvýšit až na 22 uzlů. Těchto hodnot však bylo dosaženo během zkušebních plaveb, které se prováděly za ideálních podmínek a při běžném provozu byla maximální rychlost nižší, k čemuž přispívalo i postupné opotřebení strojů a kotlů, takže během rusko-japonské války se japonské pancéřové křižníky nemohly plavit vyšší rychlostí než 18 až 19 uzlů. Výkon strojů byl převáděn na dva třílisté lodní šrouby a páru vyrábělo dvanáct válcových kotlů (třebaže v té době už existovaly i modernější vodotrubní), které konstruktér umístil ve dvou samostatných kotelnách. Běžnou zásobu paliva tvořilo 600 tun uhlí, ale v případě potřeby jej mohlo být naloženo dalších 800 tun, což při plavbě ekonomickou rychlostí 11,5 uzlů umožňovalo překonat vzdálenost 4600 námořních mil. Při přestavbě byly u obou jednotek stávající kotle vyměněny za šestnáct vodotrubních systému Mijabara, které později nahradily kotle Kampon se smíšeným vytápěním.
Posádka Asamy během rusko-japonské války a její velitel
Původní posádku tvořilo 28 důstojníků a 533 námořníků, ale tato čísla jsou pouze orientační a v případě mobilizace byly osádky doplněny dalšími námořníky, tudíž během rusko-japonské války se kupříkladu na TÓKIWĚ nalézalo přes 700 osob. Obě jednotky byly navíc projektované jako vlajkové, což znamenalo, že se na nich nalézaly ubytovací prostory pro admirála a jeho štáb.
Koupí pancéřových křižníků třídy ASAMA získala země Vycházejícího slunce moderní jednotky schopné plnit rozličné bojové úkoly (ochrana konvojů, útoky na nepřátelský námořní obchod či přístavy, ničení křižníků a v případě nutnosti i boj s těžkými jednotkami).Byla to dobře obrněná plavidla se silnou výzbrojí a odpovídající rychlostí, jež překonávala stávající francouzské, italské, ruské, španělské, rakousko-uherské a americké konstrukce, třebaže se brzy objevily i první německé a britské pancéřové křižníky, které byly silnější než japonské jednotky. Jelikož se s nimi počítalo pro válku s Ruskem, má největší význam srovnání s jejich ruskými protějšky. Rusové měli počátkem roku 1904 na Dálném východě pancéřové křižníky RJURIK, ROSSIJA, GROMOBOJ a BAJAN. První tři měly sice větší výtlak, ale horší pancéřovou ochranu, nižší rychlost a jejich primární výzbroj byla umístěná ve sponsonech podél lodních boků (tudíž mohla být v boční salvě použita pouze dvě děla ráže 203 mm), takže japonské jednotky převyšovaly pouze velkým akčním rádiem a lepšími nautickými vlastnostmi. Odlišnou konstrukci měl menší BAJAN, který však nesl slabší výzbroj (dvě děla ráže 203 mm a osm kalibru 152 mm, takže lodě třídy ASAMA během rusko-japonské války překonávaly všechny své protivníky, což se později projevilo v bitvě u Ulsanu.
Asama
Historie služby a bojové nasazení pancéřového křižníku Asama:
Brzy po vstupu do služby se ASAMA stal součástí mezinárodní eskadry, která v Číně zasahovala při potlačování takzvaného boxerského povstání, ale skutečnou zkouškou ohněm prošel až během bojů s Ruskem. Ještě předtím se zúčastnil velkých námořních manévrů, jež měly završit přípravu japonského námořnictva na chystanou válku a v roce 1902 odplul do Evropy, aby reprezentoval svou zemi při velké přehlídce ve Spiteheadu. Počátkem války byl součástí II. flotily, jíž velel viceadmirál Kamimura. ASAMA sloužil společně s křižníky AZUMA a IZUMÓ ve II. oddílu divize pancéřových křižníků a jeho velitelem se stal námořní kapitán Jaširó. Těsně před vypuknutím bojů posílil japonské uskupení, které svedlo 9. února před přístavem Čemulpcho bitvu s chráněným křižníkem VARJAG a dělovým člunem KOREJEC. Jeho děla těžce poškodila VARJAG a obě nepřátelská plavidla se poté stáhla zpět do přístavu, kde je jejich posádky potopily. Ruská palba naopak poškodila zadní dělovou věž ASAMY, ale posádka neutrpěla žádné ztráty.
V dalších týdnech operoval na Žlutém moři, ale 6. března se společně s dalšími křižníky objevil před Vladivostokem, který Japonci bombardovali z lodních děl. Žádné větší škody nezpůsobili a k souboji s ruskými křižníky nedošlo, takže se japonské lodě vrátily zpět na Žluté moře. Zde se sesterské lodě ASAMA a TÓKIWA 13. dubna zúčastnily šarvátky s křižníkem BAJAN, který však bojiště brzy opustil. Zatímco většina ostatních pancéřových křižníků byla odvelena na Japonské moře, kde se snažily vyhledat a zničit ruské lodě z vladivostockého oddílu, ASAMA se podílel na blokádě Port Arturu. Rusové se z obleženého přístavu pokusili prorazit do Vladivostoku a 10. srpna došlo k bitvě na Žlutém moři, do které se ASAMA zapojil až v jejím závěru. Přesto vypálil 51 granátů ráže 203 mm a 113 kalibru 152 mm. V přestřelce s chráněnými křižníky ASKOLD a NOVIK byl lehce poškozen a jeden člen posádky utrpěl zranění.
Křižník Asama
Koncem roku 1904 se ASAMA zapojil do dálkové blokády Vladivostoku a do jara následujícího roku se mu podařilo zajmout dva neutrální parníky (britský a rakousko-uherský) převážející válečný materiál. To se už veškeré japonské námořní síly připravovaly na rozhodující střetnutí s ruskou flotilou plující na Dálný východ až z Baltického moře. K bitvě došlo 27. května 1905 u ostrova Cušima. ASAMA se podílel na potopení bitevní lodě OSLJABJA, ale i on v boji vážně utrpěl (už počátkem bitvy inkasoval těžké zásahy z bitevní lodě IMPERATOR NIKOLAJ I), posádka přišla o čtyři muže a dvanáct dalších bylo zraněno. Ruská dělostřelba způsobila průstřel trupu, takže loď nabrala množství vody, několikráte bylo poškozeno ovládání kormidla a zásah inkasovala i přední dělostřelecká věž. Celkem na ASAMU dopadly tři projektily ráže 305 mm, dva ráže 229 (?) mm, pět kalibru 152 mm a mnoho malorážních granátů.
Opravený křižník ještě koncem války hlídkoval v Korejské úžině a doprovázel armádní transporty, ale do bojového kontaktu s ruskými plavidly se už nedostal. Po válce se v Jokohamě konala vítězná přehlídka japonského válečného loďstva, při které na ASAMU zavítal japonský císař a sledoval odtud defilé své flotily, která se značnou měrou podílela na vítězství, jež zemi Vycházejícího slunce definitivně zařadilo mezi respektované mocnosti.
Kariéra popisovaného plavidla samozřejmě pokračovala i po podepsání mírové smlouvy, třebaže bylo zřejmé, že bojová hodnota těchto lodí brzy značně poklesne, protože na moře (na základě zkušeností z právě skončené války) brzy vypluly první představitelé bitevních křižníků, s nimiž se starší jednotky nemohly měřit. Proto byl stárnoucí křižník od roku 1910 využíván jako školní plavidlo. Po vypuknutí bojů první světové války se však vrátil do aktivní služby a stal se součástí eskadry tvořené křižníky ASAMA, CUKUBA a KURAMA, které velel kontraadmirál Jamaja. V prvních válečných měsících se zapojil do honby za Východoasijskou eskadrou křižníků admirála von Spee a operacím proti německým državám v Tichém oceánu. Poté se pohyboval v okolí Havajských ostrovů a později se plavil kolem pobřeží Střední a Severní Ameriky (nějaký čas rovněž blokoval západní ústí nově otevřeného Panamského průplavu).
Poloha ztroskotaného křžníku a záchranná plavidla
Počátkem roku 1915 najel u pobřeží Kalifornského poloostrova na podmořský útes (v místě zvaném Puerto San Bartolome) a byl těžce poškozen (údajně zde hledal vhodné místo k vybudování provizorní uhelné základny). Uvolnit se jej podařilo teprve po několika měsících, takže podle tehdejšího mezinárodního práva měl být po uplynutí 24 hodin internován mexickými úřady, k čemuž ovšem nedošlo a zmrzačený křižník odplul v srpnu do Kanady k nejnutnějším opravám (žádný bližší spojenecký přístav k dispozici nebyl). Jeho trasa vedla výsostnými vodami Spojených států (americké válečné lodě už dříve monitorovaly průběh záchranných prací), které se proti počínání Japonců ohradily, ale ASAMA přesto v pořádku dorazil na místo určení, kde byl provizorně vyspraven, aby mohl odplout do Jokohamy. V japonských loděnicích se podrobil dalším opravám a přestavbě, takže do služby se vrátil až v roce 1917.
Po skončení první světové války byl znovu využíván jako výcviková loď, na níž se školili námořní kadeti. V průběhu 20. a 30. let navštívil množství přístavů na všech obydlených kontinentech, ale v roce 1935 najel ve Vnitřním moři na mělčinu a znovu došlo k vážnému poškození. I tentokráte byl opraven (i když pouze provizorně) a nyní kotvil v Kuré, kdy byl využíván jako dělostřelecká výcviková loď. V průběhu druhé světové války se přemístil do Šimonoseki a dožil se japonské kapitulace. V roce 1946 jej prodali do šrotu a následujícího roku byl jeho trup rozebrán.
Historie služby a bojové nasazení pancéřového křižníku Tókiwa:
TÓKIWA se před rusko-japonskou válkou zúčastnil všech manévrů japonské flotily a počátkem roku 1904 se společně s křižníky JAKUMÓ a IWATE stal součástí II bojového oddílu, jemuž velel kontraadmirál Misu. Tento oddíl patřil ke II. flotile, která podléhala viceadmirálu Kamimurovi, a velením na TÓKIWĚ byl pověřen námořní kapitán Jóšimacu. Do bojů se křižník zapojil už 9. února 1904 při prvním bombardování Port Arturu. Dělostřelba ruských lodí a pobřežních baterií útok odrazila, ale TÓKIWA pravděpodobně jejich palbou nijak neutrpěl. Během tohoto útoku se dostal do souboje s pancéřovým křižníkem BAJAN a chráněnými křižníky ASKOLD a NOVIK, které byly všechny zasaženy japonskou palbou (BAJAN inkasoval deset granátů).
V průběhu února operoval TÓKIWA na Žlutém moři, ale v následujících měsících se společně s křižníky AZUMA, IZUMÓ a IWATE přesunul na Japonské moře, kde společně ochraňovaly transportní lodě a snažily se zneškodnit ruské křižníky ohrožující japonský námořní obchod. Velitelem těchto sil se stal viceadmirál Kamimura, ale jeho snaha byla dlouho neúspěšná, jelikož ruské lodě se několikrát dokázaly souboji se silnějším nepřítelem vyhnout. Poprvé se tak stalo 15. června, kdy vladivostocký oddíl zaútočil na transportní lodě v Korejském průlivu, o čemž byl sice Kamimura brzy informován (jeho čtyři křižníky vypluly na moře), ale díky špatné viditelnosti nepřítele neobjevil. Další příležitost se Japoncům naskytla 1. července, když Kamimurovy křižníky poblíž ostrova Cušima narazily na vladivostocký oddíl, který se jim však před setměním nepodařilo dostihnout a ruské lodě opět unikly. K dlouho očekávané bitvě došlo až 14. srpna u korejského přístavu Ulsan a Japonci dokázali potopit křižník RJURIK a vážně poškodit ROSSIJI a GROMOBOJ. Bitvy se účastnil i TÓKIWA, jenž inkasoval několik lehkých zásahů a zraněni byli tři členové posádky.
Tókiwa
Poté se TÓKIWA zapojil do pátrání po ruských křižnících, které se po bitvě na Žlutém moři nevrátily do Port Arturu, a později znovu střežil Korejský a Cušimský průliv. Aktivně ze účastnil také bitvy u Cušimy, ale i tentokráte vážnějším škodám unikl, neboť jej zasáhl toliko jeden granát středního kalibru a osm malorážních. Posádka ztratila jednoho muže a čtrnáct dalších bylo zraněno. V závěru války ještě doprovázel vojenské transporty, ale ke střetu s ruskými plavidly už nedošlo.
V roce 1910 prodělal TÓKIWA první větší modernizaci a poté sloužil jako výcviková loď. Začátkem první světové války se zapojil do blokády německé pevnosti Čching-tao a později marně pátral po německém křižníku EMDEN. Také asistoval při záchraně ztroskotaného ASAMY, čímž jeho účast v tomto konfliktu v podstatě skončila. Později byl znovu využíván jako školní loď a v této úloze vykonal několik dálkových plaveb do Evropy a Ameriky. Ve 20. letech prošel přestavbou na minonosku, ale tato nová úloha se mu téměř stala osudnou, neboť 1. srpna 1927 několik převážených min explodovalo a TÓKIWA byl těžce poškozen. Při neštěstí zemřelo 38 námořníků, ale loď se podařilo zachránit.
Během druhé světové války sloužil jako minonoska a účastnil se některých válečných operací v Tichém oceánu (například v Korálovém moři) a na sklonku války nakladl minová pole v úžinách mezi Japonskem a Koreou. Počátkem roku 1945 podstoupil další přestavbu, při níž dostal vrhače hlubinných pum a dva radary. V květnu však najel na minu a brzy poté jeho bojovou kariéru ukončily bomby svržené spojeneckými letadly. Vrak bývalého křižníku byl po válce rozebrán a prodán do šrotu.
Zničený Tókiwa
Technické parametry:
Délka: 134,72 m (mezi svislicemi 124,76 m).
Šířka: 20,5 m.
Ponor: 7,42 m.
Výtlak: 9710 tun.
Výkon strojů: 18 000 koňských sil.
Rychlost 20,5 uzlů (při zvýšeném tahu 22 uzlů).
Pancéřování:
Boční pás 178 až 89 mm (přepážky 178 mm).
Citadela: 127 mm.
Torpédomety: 127 mm (na přídi 152 mm).
Dělové věže: stěny 152 mm (střecha 51 mm.
Barbety: 152 mm.
Kasematy: 152 až 51 mm.
Štíty děl: 76 mm.
Velitelská věž: 356 až 76 mm (střecha 51 mm).
Zadní velitelská věž: 76 mm.
Paluba: 51 mm (skosy 76 mm).
Výzbroj: 4 x 203 mm, 14 x 152 mm, 12 x 76 mm, 8 x 47 mm, 5 x torpédomet.
Posádka: 28 důstojníků a 533 lodníků.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři; Díl první a druhý. Vydalo nakladatelství Libri 2001.
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek: Loďstva států účastnících se druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MK ... /index.htm
http://www.sandiegohistory.org/journal/ ... images.htm
http://www.wikipedia.org/
http://www.battleships.ru/
http://www.warshipsww2.eu/
http://www.battleships.spb.ru/
http://www.agenziabozzo.it/
http://www.mmt.ru/win/ships/aindex.htm
http://navalhistory.flixco.info/H/bx53056/1668/r0.htm
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://www.rjw.narod.ru/
http://www.rjw.narod.ru/
http://www.navypedia.org/ships/japan/jap_index.htm
http://homepage2.nifty.com/nishidah/e/index.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Reference/Fleet/RJ2/
Je to určitě on?
, jaké tisíce tun pancíře? 