Výpad na Tichý oceán
Téhož dne, kdy zmizela pod hladinou torpédovka č. 208, dostal oddíl rozkaz k vyplutí a k večeru opustily křižníky ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK základnu a zamířily k Cugarské úžině. Námořníci znali cíl plavby a každý člen některé posádky (dohromady přes 2700 mužů) jistě cítil, že tento výpad bude největší a nejnebezpečnější akcí, jakou dosud podnikli, protože nyní budou delší čas působit v oblastech vzdálených od domovské základny, kde budou muset spoléhat výhradně na vlastní síly. Jejich lodě byly na podobné úkoly dobře vybavené, protože všechny tři křižníky měly původně sloužit právě k operacím tohoto typu, takže disponovaly dobrými nautickými vlastnosti a velkou doplavu.
Posádka křížníku Rossija
Bohužel jejich akční rádius závisel na vezené zásobě paliva, které během výpadu mohly doplnit pouze teoreticky (na Sachalinu byla uhelná stanice), takže po celou dobu plavby musely vystačit s palivem ve svých bunkrech. Slavný admirál Makarov prohlásil: „uhlí znamená život“ a právě obstarávání této komodity představovalo největší problém pro všechna korzárská plavidla ještě během námořních operací za první světové války. Díky obrovské spotřebě parních strojů, polykajících každou hodiny tuny paliva, nemohlo žádné tehdejší válečné plavidlo na moři působit delší dobu bez možnosti jeho doplnění, protože prázdné uhelné bunkry by znamenaly jeho záhubu. To byl největší rozdíl oproti operacím dřívějších plachetních lodí, které omezovala pouze nutnost občas naložit zásoby potravin a pitné vody, třebaže jinak se jejich úkoly za uplynulá staletí příliš nezměnily a posádky ruských křižníků se mohly pokládat na přímé nástupce slavných francouzských korzárů napadajících v 18. a 19. století britské námořní komunikace. Naopak samotná válečná plavidla se od těch časů změnila k nepoznání a výdobytky techniky umožňovaly moderním lodím plavbu vysokou rychlostí takřka za každého počasí, za což však platily závislostí na lodních strojích, které uváděly do chodu topiči házející do nenasytných topenišť stále nové a nové lopaty uhlí.
Konkrétně mohl RJURIK naložit 1933 tun uhlí, ROSSIJA 2200 a GROMOBOJ 2400 tun, což při plavbě ekonomickou rychlostí deseti uzlů umožňovalo RJURIKU doplavbu 6700, ROSSIJI 7740 a GROMOBOJI 8100 námořních mil. To byla ovšem pouze teorie, protože v reálných podmínkách byl dojezd všech křižníků menší, neboť se někdy musely plavit i podstatně vyšší rychlostí (například při stíhání prchajících plavidel, nebo při průlomu Cugarskou úžinou) a spotřebu paliva ovlivňoval i stav strojů (díky nedostatečné údržbě se neustále zhoršoval) a také kvalita použitého paliva. Rovněž je nutné si uvědomit, že jakékoliv zdržení snižovalo zásobu uhlí, které takto bylo propáleno zbytečně, k čemuž během výpadu docházelo často, jelikož Rusové zastavovali téměř každé plavidlo na které narazili, a jeho kontrola a následné propuštění, zajetí či potopení, se obvykle protáhlo na několik hodin, během nichž všechny tři křižníky spotřebovaly tuny paliva, třebaže samotné akce se většinou účastnila pouze jedna jejich loď. Teoreticky mohly naložit další uhlí i přímo na palubu, stejně jako to později činily ruské lodě plavicí se na Dálný východ z Baltu, ale k tomu nedošlo a z nepochopitelných důvodů oddíl tentokráte nedoprovázel ani pomocný křižník LENA sloužící dosud jako zásobovací plavidlo. A přitom LENA mohl převážet několik tisíc tun drahocenného uhlí, které by umožnilo znatelně prodloužit pobyt ruských křižníků na Tichém oceánu, a po jeho přeložení se mohl samostatně vrátit do Vladivostoku.
Příď křižníku Gromoboj
Plavba přes Japonské moře proběhla bez obtíží, takže 19. července večer se oddíl přiblížil k severnímu pobřeží ostrova Honšú a Rusové přikročili k přípravám na průlom Cugarským průlivem. Úžina mezi ostrovy Honšú a Hokkaidó je dlouhá 96 km a široká od 18 do 110 km. Hloubka plavebního koridoru se pohybuje v rozmezí od 110 do 491 m a plavbu zde znesnadňuje mořský proud dosahující rychlosti tři uzlů (při přílivu a odlivu ještě více) a časté mlhy. Ruské velení správně předpokládalo, že průliv nebude díky velké hloubce zaminován, takže jedinou překážku představovala pevnost Hakodate a několik hlídkových plavidel střežících tuto důležitou námořní komunikaci.
Admirál Jessen se chystal využít mlhy, která by křižníky ukryla před zraky japonských hlídek, což jim mělo umožnit skrytě se přiblížit k ústí průlivu ještě před setměním, ale jeho záměr zhatil rozmar počasí, jelikož mlha se nečekaně rozptýlila v době, kdy se nalézaly ještě 20 mil od úžiny, takže admirál musel vydat rozkaz k obratu a teprve kolem 19. hodiny znovu přešly na kurs, jenž je po západu slunce přivedl k západnímu ústí Cugarského průlivu. Znovu se spustila mlha, takže Jessen se za těchto podmínek odhodlal vplout do průlivu teprve kolem třetí hodiny, protože se obával ztroskotání, ale plavbu nakonec usnadnily pobřežní majáky, které tu k překvapení Rusů svítily i během války (stejně jako na pobřeží Tichého oceánu), takže stále existovala naděje, že skrytě proklouznou na volné moře. Bohužel mlha se v 5:30 zvedla právě ve chvíli kdy Rusové míjeli pevnost Hakodate (zde je úžina široká 24 km) a japonské hlídkové lodě spatřily nepřátelské křižníky a vyhlásily poplach (snad se dokonce pokusily o pronásledování). U Hakodate vykonávalo strážní službu několik torpédovek a zastaralé křižníky překlasifikované na lodě pro obranu pobřeží (TAKAÓ a MUSAŠI), ale Rusové byli přesvědčení, že spatřili bitevní loď ČINJEN. Oddíl zvýšil rychlost o snadno unikl z jejich dosahu a už kolem šesté hodiny minul východní ústím průlivu o vplul do Tichého oceánu.
Musaši
Průnik se tedy zdařil, ale nepřítel byl varován, což vzápětí potvrdil zachycený radiogram nařizující všem japonským lodím neopouštět přístavy a plavidla na moři dostala rozkaz k návratu, který ale většinou nezachytila, protože neměla vlastní radiostanice. To znamenalo, že naděje na zničení nepřátelských transportních lodí se rozplynula hned na počátku operace, ale přesto Rusové mohli počítat s hojnou kořistí, neboť do japonských přístavů směřovalo i mnoho plavidel ze zahraničí, jež o hrozícím nebezpečí nikdo informovat nemohl. To se brzy potvrdilo a oddíl během několika hodin zadržel tři japonské a neutrální lodě, mezi nimiž nechyběl ani velký britský parník SAMARA. Potopen však byl pouze parníček TAKAŠIMA MARU (130 BRT), jehož posádce bylo umožněno nasednout do záchranných člunů, zatímco ostatní byly po zkontrolování nákladu propuštěny.
Tichý oceán má rozlohu přes 169 miliónů kilometrů čtverečních a pokud by se ruské křižníky rozptýlily po jeho nedozírných prostorách mohly japonskému námořnímu obchodu zasadit bolestivý úder. To však nebylo díky nemožnosti zajistit zásobování palivem možné a oddíl se také musel držet pohromadě z obavy před nepřátelskou protiakcí, neboť Japonci byli varováni a na oceánu se mohla brzy objevit Kamimurova eskadra. Proto vydal Jessen rozkaz odplout ekonomickou rychlostí na jih a ještě téhož dne dostihly dvě japonské plachetnice s nákladem ryb (celkem 270 BRT), jež byly potopené dělostřelbou.
Balónová loď Rus
Následující den Rusům štěstí nepřálo a neobjevili žádnou vhodnou kořist. Kvůli utajení totožnosti nařídil Jessen vyvěsit britské vlajky, což byl prastarý trik používaný korzáry od nepaměti, který však těžko mohl zmýlit velitele obchodních lodí, protože ruské křižníky se svou siluetou lišily od svých britských protějšků. Vyhledávání obchodních plavidel během noci měly usnadnit světlice naložené speciálně pro tento účel, ale pozorovací balóny, které by se na rozlehlých oceánských plochách jistě osvědčily, zatím k dispozici nebyly (oddíl je použil až při svém posledním výpadu). Je zajímavé, že při použití balónů během námořních operací zašlo Rusko tak daleko, že eskadra admirála Něbogatova měla v sestavě i pozoruhodnou pomocnou loď RUS disponující devíti balóny, takže je škoda, že podobnými prostředky nebyly vybaveny i vladivostocké křižníky.
Lodě mířily stále na jih a posádky brzy začalo trápit horko panující v těchto zeměpisných šířkách, takže námořníci raději spali přímo na horní palubě a důstojníky zase znepokojovaly rychle klesající zásoby uhlí. Největší spotřebu vykazoval paradoxně nejnovější GROMOBOJ, jehož stroje pracovaly velmi nehospodárně, což působilo admirálu Jessena nečekané starosti, protože bylo stále zřejmější, že i tento výpad bude nutné předčasně ukončit. Náladu všem mužům pozvedlo zajetí německého parníku ARABIA (4333 BRT), který se plavil ze Spojených států s kontrabandem. K jeho zadržení došlo 22. července poblíž přístavního města Mito a přepravovaný náklad představoval natolik cennou kořist, že byl osazen posádkou pod velením nadporučíka Vladislavěva a odeslán do Vladivostoku. ARABIA skutečně obeplul japonské ostrovy a přes La Pérousovu úžinu šťastně dorazil k cíli své plavby.
Komíny na křižníku Rjurik
Oddíl i nadále udržoval jižní kurs a v noci z 22. na 23. července se ocitl před Tokijským zálivem, kudy vedly důležitě japonské námořní trasy (v Tokijském zálivu jsou přístavy Tokio, Jokohama a Jokosuka). Bohužel zásoby uhlí na GROMOBOJI (po pouhých šesti dnech plavby) už poklesly natolik, že nebylo jisté, zda při současné spotřebě bude mít dost paliva, aby se oddíl v těchto vodách mohl zdržet alespoň jeden den. Všechny křižníky si potřebovaly zachovat určitou uhelnou rezervu pro případ setkání s nepřátelskou přesilou, aby mohly dlouhodobě vyvinout vysokou rychlost, a i k plavbě La Pérousovým průlivem bylo nutné ponechat spoustu paliva. Zdálo se, že nezbývá jiné řešení než se vydat na zpáteční plavbu, ale po protestech posádek se Jessen rozhodl návrat odložit a pokračovat v korzárských operacích. To znamenalo, že při návratu bude nutné učinit zastávku na Sachalinu, kde měli Rusové uhelnou stanici Korsakovskaja, a nebo znovu proplout Cugarským průlivem. Obě alternativy byly riskantní, protože Japonci mohli Cugarskou úžinu snadno zablokovat a jejich válečné lodě mohly znemožnit i nakládku paliva na Sachalinu.
Díky Jessenovu rozhodnutí zajal oddíl 24. července zánovní britský parník KNIGHT COMMANDER (4300 BRT), jehož velitel zpočátku odmítal zastavit a k poslušnosti jej přiměly teprve výstřely z děl ROSSIJE. Při kontrole se zjistilo, že loď je na cestě z Šanghaje do Kóbe a převáží materiál pro japonskou železnici. Parník i jeho náklad představovaly cennou kořist, ale bohužel jej bylo nutné potopit, jelikož měl uhlí toliko na několik dní plavby a ani Rusové je nemohli doplnit z vlastních zásob. Proto byla posádka vzata do zajetí a parník potopily exploze časovaných náloží. S britskou lodí navždy kleslo do hlubin i 1000 tun kolejnic, 1700 tun mostních konstrukci a několik set kol k železničním vagónům. Brzy poté byly dělostřelbou potopené dvě malé japonské plachetnice (199 a 130 BRT) s nákladem soly, který však měl minimální hodnotu (19 800 jenů). Zastaven byl i velký britský parník plující do Jokohamy s cestujícími a malým nákladem potravin, který Rusové po provedení kontroly propustili.
Knight Comander
To se už neodvratně blížila chvíle, kdy bude nutné operaci přerušit a vydat se na zpáteční plavbu, takže po 17. hodině zamířily všechny tři křižníky na sever. I během návratu pokračovalo pátrání po obchodních plavidlech a v noci z 24. na 25. července došlo k zadržení německého parníku TEA vezoucího přes 1000 tun rybího tuku a dalších podobných produktů, jenž Jessen nařídil potopit, třebaže označení nákladu za kontraband bylo sporné. Díky malé zásobě paliva nebylo možné loď odeslat do Vladivostoku, takže RJURIK převzal její posádku a v podpalubí byla umístěna časovaná nálož, která jí měla potopit. TEA však projevil mimořádnou odolnost, kterou by mu mohlo závidět i mnohé válečné plavidlo, neboť odolal nejenom explozi položené výbušniny, ale dlouho vzdoroval i palbě z děl ráže 120 až 203 mm, takže RJURIK musel vypálit 75 granátů nežli německý parník konečně zmizel pod hladinou.
Následujícího dne spatřily hlídky velkou britskou nákladní loď CALHAS (6748 BRT) plující do Jokohamy s potravinami, bavlnou a strojním zařízením, které bylo možné označit za kontraband, ale většinu nákladu tvořily položky určené pro neutrální země, takže jeho zabavení bylo opět sporné. Jessen se však přesto rozhodl osadit CALHAS kořistní posádkou a dopravit jej do Vladivostoku, třebaže bylo zřejmé, že britské protesty na sebe nenechají dlouho čekat. S jeho rozhodnutím se lze ztotožnit, jelikož vztahy s Velkou Británii byly už stejně špatné a zabavení jednoho parníku je těžko mohlo zhoršit. Ostatně ve válce není přílišná ohleduplnost na místě (Japonci porušovali tehdejší mezinárodní právo běžně) a razantní přístup uplatněný u lodí TEA a CALHAS mohl všem rejdařům z neutrálních zemí připomenout, že plavba do japonských přístavů je riskantní a v případě zajetí nemohou počítat s ruskou shovívavostí.
Město Kóbe
Další kořist už neobjevili a neprovedli ani útok na nepřátelské pobřeží, třebaže bylo možné ostřelovat z lodních děl některé železnice a japonské přístavy. Takový útok by jistě zapůsobil na japonské veřejné mínění a mohl i napáchat velké materiální škody, neboť domy ve zdejších městech byly postavené převážně z hořlavých materiálů a vzniklý požár se mohl snadno rozšířit na celé městské čtvrti a názorně zdejším obyvatelům demonstrovat nebezpečí, jež ruské křižníky stále představovaly. Jessen se však o nic podobného nepokusil a sám musel nyní vyřešit otázku, jakou cestu k návratu zvolit. V lodních bunkrech se 28. července nalézalo pouze 3000 tun uhlí a ruský admirál se rozhodl neriskovat zastávku na Sachalinu a raději se probit Cugarským průlivem, i za cenu možného souboje s Kamimurovou eskadrou, o které Rusové neměli žádné zprávy, ale bylo dost dobře možné, že nyní střeží některé ústí této úžiny. Ve skutečnosti se však bitvy s japonskými pancéřovými křižníky bát nemuseli, protože Kamimura se do honby za vladivostockým oddílem nepustil, neboť se obával spíše jeho možného průniku na Žluté moře, kde mohl zaútočit na japonské armádní transporty a později uniknout do Port Arturu.
Proto měly ruské křižníky cestu do Vladivostoku volnou, což však na jejich palubách nikdo netušil a posádky se připravovaly na možnou bitvu. Do Cugarské úžiny vnikly 30. července kolem desáté hodiny v pořadí ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK a v podvečer vpluly na Japonské moře. K boji nedošlo, protože Japonci zde měli pouze stejné lodě, jež se tu nalézaly už při prvním průlomu, a ty silnějšího nepřítele nenapadly. Lze předpokládat, že útok torpédových plavidel by za denního světla k úspěchu nevedl a zastaralé jednotky TAKAÓ a MUSAŠI se s ruskými křižníky měřit nemohly. TAKAÓ měl výtlak asi 1750 tun a vyzbrojen byl toliko čtyřmi děly ráže 152 mm, dvěma kalibru 47 mm a dvěma vrhači torpéd. MUSAŠI dosahoval výtlaku kolem 1500 tun a nesl dva kanony kalibru 170 mm, pět ráže 120 mm, osm ráže 47 mm a dva torpédomety. Výsledek případného souboje byl tedy předem dán a nelze se divit velitelům japonských plavidel, že se raději stáhli pod ochranu pevnosti Hakodate a do boje nevstoupili.
Takaó
Rusové se po proplutí úžinou obávali nočních torpédových ataků, k nimž naštěstí nedošlo a ROSSIJA, RJURIK a GROMOBOJ se 1. srpna vrátily do Vladivostoku, když během operace trvající šestnáct dní urazily vzdálenost přes 3000 námořních mil, potopily šest menších nepřátelských plavidel, dva neutrální parníky a dvě další obchodní lodě zajaly. Autoři Hynek a Klučina ve svém díle Válečné lodě (2) uvádějí, že se ruské křižníky vrátily na domovskou základnu
„aniž využily všech zásob uhlí, protože se jejich velitel obával, že Kamimurova eskadra zahradí jeho lodím Cugarský průliv“, čímž u čtenářů vyvolali dojem, že oddíl mohl v„krejserstvu“ pokračovat ještě delší dobu a způsobit japonskému obchodu další ztráty. K tomuto názoru svádí i porovnání délky plavby s udávaným maximálním akčním rádiem vladivostockých křižníků (od 6700 do 8100 námořních mil), ale ve skutečnosti byly zásoby paliva téměř vyčerpané. Nejvíce uhlí spálil GROMOBOJ (2150 tun) a podobně na tom byl i vlajkový ROSSIJA. Z toho je zřejmé jakým způsobem se reálná doplavba lišila od tabulkových hodnot získaných na základě zkušebních plaveb. Ke zvýšené spotřebě uhlí na těchto dvou novějších jednotkách pravděpodobně přispěla nejenom nedostatečná údržba lodních strojů, ale i instalace moderních vodotrubních kotlů (RJURIK měl starší válcové). Je ovšem nutné si také uvědomit, že ruské lodě často celé hodiny nečinně stály (při zadržení skoro každé lodě) a mnoho uhlí bylo rovněž propáleno při vyčkávání před oběma průniky Cugarskou úžinou.
Rusové mohli být s průběhem operace celkem spokojeni, protože tento výpad měl v zahraničí velký ohlas a během plavby se dokázali vyhnout boji s nepřátelskými plavidly, takže neztratili ani jednoho muže. Na druhou stranu se nepodařilo dosáhnout hlavního cíle, protože Japonci spatřili ruské lodě už u Hakodate a jejich transportní parníky zůstaly v přístavech. K odhalení oddílu přispělo Jessenovo váhání před zahájením pokusu o průlom, kdy Rusové nevyužili špatné viditelnosti a do Cugarského průlivu vpluli až několik hodin před svítáním, díky čemuž je odhalily hlídkové lodě a po rozednění je japonští pozorovatelé spatřili i poblíž východního ústí úžiny. Díky tomu Japonsko nepřišlo o žádnou větší loď, ale přesto se podařilo ukořistit několik neutrálních parníků s cenným nákladem, což mělo za následek omezení japonského dovozu, protože někteří zahraniční rejdaři odmítli nadále přepravovat zboží do zdejších přístavů. Vzniklé škody ovšem mohly být ještě větší, kdyby ruské křižníky lépe využily vezené zásoby uhlí a dokázaly dříve proniknout do blízkosti Tokijského zálivu, na místo toho, aby se zdržovaly pronásledováním malých japonských plavidel.
Japonští odvedenci na cestě do Tokia
Podceňovat nelze ani nepřímé důsledky tohoto výpadu, protože přeprava zboží do země Vycházejícího slunce znatelně podražila díky zvýšeným pojistným sazbám, které museli námořní dopravci od nynějška platit. Největší znepokojení proběhlo ve Velké Británii a Německu, jejichž vlády protestovaly proti potápění lodí plavících se pod jejich vlajkami a také v USA. Během výpadu sice nebyl zadržen ani jeden americký parník, ale ze Spojených států se přes Tichý oceán dopravovalo množství nejrůznějších komodit, které Japonsko potřebovalo k vedení války. To se projevilo už během několika následujících týdnů, kdy zdejší přepravci zareagovali na ohrožení námořních komunikací do Japonska a množství bavlny dovezené ze Spojených států během srpna pokleslo o 80 %. Vlna nevole proběhla také samotnou zemí Vycházejícího slunce, protože zdejší obyvatelstvo se pouze těžko smiřovalo s tím, že nepřátelské křižníky beztrestně působily přímo před Tokijským zálivem a japonské loďstvo je nebylo schopné nijak ohrozit.
Admirál Kamimura sice správně usoudil, že včasným odhalením ruských lodí bylo nebezpečí, které oddíl představoval pro japonské vojenské transporty, eliminováno (hmotné škody na japonských plavidlech byly minimální) a rozhodl se na místo honby za ruskými křižníky střežit komunikace ve Žlutém moři, což se však u jeho krajanů nesetkalo s pochopením. Japonci jsou ukázněný a disciplinovaný národ, ale nyní pohár jejich trpělivosti přetekl a rozlícený dav v Tokiu napadl a zdemoloval Kamimurův dům. Vedení zdejšího námořnictva však dalo Kamimurovi za pravdu a admirál si své velitelské místo podržel i nadále, třebaže se stal velmi nepopulárním a v zemi údajně zaznívaly i hlasy vyzývající jej k provedení seppuky.
Admirál Kamimura
Přesto se nelze zbavit dojmu, že Japonci mohli přece jenom posílit ostrahu Cugarského průlivu, protože bylo pravděpodobné, že vladivostocký oddíl se pokusí touto úžinou proniknout i při zpáteční plavbě, a donutit jej k boji u pevnosti Hakodate, kde bylo možné využít pobřežních baterií a způsobit nepříteli alespoň nějaké škody. Aby se uchlácholila rozlícená veřejnost, bylo rozhodnuto přesunout japonské pancéřové křižníky na Vnitřní moře, odkud mohly pohotově zasáhnout nejenom v Korejském a Cušimském průlivu, ale i na Tichém oceánu. Rozhořčení japonské společnosti by bylo ještě větší, pokud by Rusové potápěli i plavidla zdejších rybářů, která v hojném počtu potkávali v Tichém oceánu, ale nechávali je obvykle bez povšimnutí, neboť jejich kontrola nebyla z časových důvodů možná a ničit je bez pokusu o záchranu posádek ve stylu německé neomezené ponorkové války bylo tehdy nemyslitelné.
Bitva u Ulsanu
V době kdy ruské křižníky operovaly u východních břehů Japonska, probíhal spor mezi místodržícím Alexejevem a admirálem Vittgeftem ohledně dalšího využití flotily v Port Arturu. Alexejev požadoval, aby její jádro zvedlo kotvy a probilo se do Vladivostoku, zatímco Vittgeft zastával názor, že tento podnik má malou naději na úspěch a k průniku by mělo dojít pouze v případě zhroucení pozemní obrany. Do jejich rozepře nakonec zasáhl samotný car Mikuláš II. který dal za pravdu svému místodržícímu a ruská flotila dostala rozkaz vyplout na moře, prorazit japonskou blokádu a po spojení s vladivostockým oddílem vyčkat na připlutí posilové eskadry z Baltu.
Místodržící Alexejev
ROSSIJA, RJURIK a GROMOBOJ mezitím až do 9. srpna doplňovaly zásoby paliva a na všech lodích probíhaly opravy strojů, které po návratu z vice než dvoutýdenního „krejserstva“ opět potřebovaly údržbu. Ruské velení plánovalo vyslat zdejší křižníky naproti flotile plující z Port Arturu, aby jí usnadnily průnik do Vladivostoku. Podle plánu se obě uskupení měla setkat v Korejském průlivu a Japonským mořem proplout společně. To vyžadovalo nutnost vzájemné koordinace, kterou ztěžovala zdlouhavá komunikace mezi oběma přístavy, protože přímé spojení přerušili Japonci a depeše z obležené základny se do Vladivostoku dostávaly se zpožděním. Z Port Arturu totiž musel být nejprve vypraven rychlý torpédoborec, jenž v noci prorazil japonskou blokádu a doplul do neutrálního přístavu odkud bylo možné odeslat telegrafickou zprávu do Mukdenu, kde sídlilo ruské velitelství, které jí následně odeslalo do Vladivostoku.
K provedení tohoto úkolu byl vybrán torpédoborec REŠITĚLNYJ pod velením nadporučíka Michaela Sergejeviče Rošakovského, který dostal rozkaz odplout do Čchi-fu, kde měl předat ruskému konzulovi tajné depeše a poté se zde nechat internovat. REŠITĚLNYJ vyplul z Port Arturu v noci z 10. na 11. srpna a v pořádku dorazil do určeného přístavu, kde jeho velitel předal zašifrované zprávy, navázal spojení s čínskými úřady, podepsal dokumenty o internaci a torpédoborec nařídil odzbrojit. Podle tehdejšího práva měly být internované lodě v neutrálních přístavech zadržované až do konce války a po uzavření mírové smlouvy vrácené původnímu majiteli.
Posádka torpédoborce Rešitělnyj
Japonci však mezinárodní dohody často porušovali a brzy se pokusili odzbrojeného plavidla zmocnit. Do Čchi-fu v noci vnikly torpédoborce KASUMI a ASAŠIJÓ a na REŠITÉLNYJ vylodily ozbrojený výsadek, jenž měl ruské plavidlo obsadit. Posádka se však postavila na odpor (třebaže všechny zbraně odevzdala Číňanům) a podařilo se jim přivést k výbuchu připravenou nálož na přídi a loď opustit. Exploze jednoho japonského námořníka zabila a dalších dvanáct zranila, ale torpédoborec větší škody neutrpěl. Japonci rychle uhasili požár a ukořistěný REŠITĚLNYJ odvlekli do Dálného odkud později odplul do Japonska. Rusové přišli také o jednoho muže a pět námořníků bylo zraněno. Pirátská akce se uskutečnila přímo pod hlavněmi čínských chráněných křižníku HAI CHI a HAI YUNG, jejichž velitelé na obranu neutrality své země nic nepodnikli. Rusové a Číňané proti nezákonnému zabavení REŠITĚLNÉHO protestovali, ale Japonsko si jej přesto ponechalo a pod jménem AKACUKI (nezaměňovat se stejnojmennou jednotkou potopenou 17. května) zařadilo do služby.
Ruský konzul odeslal depeši do Mukdenu odkud putovala do Vladivostoku a admirál Skrydlov jí obdržel 11. srpna a vydal veliteli oddílu rozkaz vyplout na moře a u Fusanu čekat na lodě Port Arturské eskadry. Po případném setkání s Kamimurovou eskadrou se ruské křižníky měly vydat na sever a odlákat nepřátelské lodě z Korejské úžiny. Téhož dne opustil Vladivostok pomocný křižník LENA společně s transportními parníky JAKUT, TUNGUZ a KAMČADAL. Tyto lodě zamířily na východ a jejich cílem byla ochrana ruského rybolovu na Ochotském moři, kde se často objevovala japonská rybářská plavidla. Po několika dnech se uskupení rozdělilo; menší lodě dopluly do přístavu Nikolajevsk na řece Amur a LENA se vydal na samostatnou korzárskou plavbu do vod Tichého oceánu.
Křižník Rossija
Křižníky ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK zvedly za ranního přílivu 12. srpna kotvy a v doprovodu torpédovek č. 209, 210 a 211, které se brzy vrátily do přístavu, vypluly na moře. Cíl plavby se posádky z důvodu utajení dozvěděly až po opuštění Vladivostoku. Během prvního dne spatřili Rusové jednu neznámou plachetnici, ale té se v souladu s instrukcemi nijak nevěnovali a i nadále směřovali ke svému cíli. Na ROSSIJI došlo k havárii, která vyřadila z činnosti dva kotle, ale loď mohla pokračovat v plavbě a třebaže následujícího dne přesun několikrát ztížila mlha, směřoval oddíl stále na jih a v noci již panovala dobrá viditelnost.
Křižníky dorazily 14. srpna ve 4:30 na úroveň Fusanu, kde měly vyčkat na příjezd eskadry z Port Arturu. Jejich rychlost tehdy činila sedm uzlů a admirál Jessen byl na velitelském můstku. V té době již začínalo svítat a sotva se rozptýlila noční tma spatřily hlídky čtyři velké válečné lodě plavící se paralelním kursem asi osm mil na sever od ruských křižníků. Naděje na setkání s hlavními silami trvala jenom krátce, neboť se brzy ukázalo že jde o pancéřové křižníky IZUMÓ, IWATE, TÓKIWA a AZUMA. Kamimura dostal 10. srpna zprávu o výsledku bitvy na Žlutém moři a admirál Tógó mu nařídil vyplout na moře a v Korejském průlivu pátrat po ruských lodích, které se během bitvy oddělily od hlavních sil (bitevní loď CESAREVIČ, křižníky DIANA , ASKOLD a NOVIK) a nyní se mohly pokusit proniknout do Vladivostoku.
Křižník Novik
Na ruských lodích byl ve 4:45 vyhlášen poplach a posádky se začaly chystat k boji. Protože nepřítel měl převahu a Skrydlovovy instrukce pro podobný případ nařizovaly ustoupit zpět na základnu, provedli Rusové kolem páté hodiny změnu kursu a protože přímou cestu k Vladivostoku přehrazovalo nepřátelské uskupení, zamířili na východ a postupně začali zvyšovat rychlost. Ještě předtím zachytila radiostanice na ROSSIJI depeši, v níž japonský admirál požadovat připlutí dalších dvou válečných lodí, takže bylo zřejmé, že nepřítel může brzy obdržet posily. Také Kamimura nařídil změnu kursu a obě uskupení plula souběžně a vzdálenost mezi nimi se postupně zmenšovala, takže japonské křižníky mohly už v 5:05 zahájit palbu z děl ráže 203 mm, kterou Rusové v 5:18 opětovali z hlavních zbraní ROSSIJE a GROMOBOJE, k nimž se později přidal i RJURIK, jehož starší děla měla menší dostřel. Křižníky IZUMÓ a IWATE střílely na RJURIK, AZUMA na ROSSIJI a TÓKIWA na GROMOBOJ. Na čele ruského svazu se pohyboval vlajkový ROSSIJA, za ním GROMOBOJ a sestavu uzavíral RJURIK.
Japonské uskupení mělo dělostřeleckou převahu, neboť jejich čtyři pancéřové křižníky mohly v boční salvě použít celkem 16 děl ráže 203 mm a 27 kalibru 152 mm, takže její hmotnost činila zhruba 3000 kg, kdežto tři ruské lodě mohly použít pouze 6 děl ráže 203 mm, 24 kalibru 152 mm a 3 ráže 120 mm, což v součtu umožňovalo boční salvu o hmotnosti toliko 1585 kg. Japonské tříštivotrhavé projektily také obsahovaly více trhaviny, takže měly větší ničivé účinky (ale menší průbojnost) a k zaměřování děl Japonci využívaly moderní britské dálkoměry systému Barr & Stroud, kdežto Rusová zastaralé dálkoměry systému Ljužol-Mjakišev domácí provenience.
Křižník Azuma
Ruský admirál nařídil zvýšit rychlost na sedmnáct uzlů (podařilo se jí dosáhnout až v 5:30), ale i po dosažení této hodnoty měly japonské lodě rychlostní převahu. Ruská dělostřelba nezůstala bez výsledku a IWATE a AZUMA byly zasaženy do přídě projektily kalibru 203 mm a také na IZUMÓ brzy dopad jeden granát. Žádný však nezpůsobil vážnější škody a brzy se naopak projevila nepřátelská palebná převaha a začaly se množit zásahy na ruských křižnících. Nejvíce utrpěl RJURIK, na němž brzy propuklo několik požárů, ale posádka je pokaždé dokázala zdolat (po jednom zásahu vybočil vpravo, ale dokázal se opět zařadit na své místo v koloně). Brzy se do boje zapojilo i sekundární dělostřelectvo a intenzita palby vzrostla. Nejvíce trpěly obsluhy děl na křižnících ROSSIJA a RJURIK, které byly naplno vystavené sprškám střepin z explodujících granátů, ale japonské projektily se nevyhýbaly ani ruským důstojníkům a už několik minut po zahájení boje byl na ROSSIJI zabit fregatní kapitán Berlinský. V 5:15 byla rozbita radiostanice na vlajkovém křižníku a těsně před půl šestou zasáhl japonský 203 mm granát zadní komín na ROSSIJI a nejenže rozerval jeho plášť, ale střepiny pronikly poškozeným komínem až do kotelny a poškodily několik kotlů, což způsobilo snížení rychlosti, takže ruská vlajková loď nečekaně zpomalila (dočasně na deset uzlů) a za ní plující GROMOBOJ a RJURIK jí musely obeplout, což narušilo ruskou kolonu.
Na bojiště se mezitím od jihu přiblížil chráněný křižník NANIWA, jenž začal svou palbou vedenou na vzdálenost 7000 m ohrožovat koncový RJURIK, načež admirál Jessen nařídil změnu kursu, aby mohl vést účinnou palbu na tohoto nového nepřítele, který se z boje brzy zase stáhl, protože jeho velitel nechtěl svou loď vystavit palbě 203 mm děl. I přes tento dílčí úspěch se situace ruských plavidel zhoršovala, protože postupně umlkala mnohá děla a RJURIK inkasoval průstřel trupu pod čarou ponoru. Kolem šesté hodiny provedly ruské lodě další změnu kursu a postupně se otočily o 180 stupňů, čehož využil nepřítel k přiblížení na vzdálenost necelých 8000 m a soustředění palby na RJURIK, který brzy inkasoval další zásahy a vybočil z kolony.
Nadporučík Zenilov
Na vážně poškozeném křižníku vyšlehly nové požáry, z boje bylo vyřazeno jedno dělo hlavní ráže, došlo k dalším průstřelům a granát kalibru 203 mm probil lodní záď a poškodil ovládání kormidla. V této době došlo i k ochromení velení na RJURIKU, neboť střepiny pronikly do nitra velitelské věže, kde těžce zranily námořního kapitána Trusova (později svým zraněním podlehl), po němž musel převzít velení nadporučík Zenilov. Admirál Jessen nechal na RJURIK odsignalizoval žádost o sdělení situace na jeho palubě, ale odpověď přišla až v půl sedmé a sdělovala, že lodní kormidlo je neovladatelné. Vážně poškozený křižník sice mohl neobratně manévrovat za pomoci střídavého používání lodních šroubů, ale zablokované kormidlo umožňovalo pouze minimální změny kursu. Kromě toho utrpěl další průstřely trupu a docházelo k zaplavování podpalubních prostorů.
Ostatní lodě se mezitím vzdálily na několik kilometrů, ale brzy se k ochromenému křižníku vrátily, aby na sebe stáhly nepřátelskou palbu. I na ně dopadlo mnoho projektilů a jejich vlastní dělostřelba začínala slábnout, protože z boje byla vyřazena některá děla a mnoho dělostřelců padlo, či utrpělo vážná zranění, a na jejich místa musela nastoupit náhradní obsluha. Avšak ztráty utrpěli i Japonci, neboť RJURIK vypálil v 6:45 projektil ráže 203 mm, jenž pronikl do boční kasematy křižníku IWATE a přivedl k výbuchu připravenou munici. Následná exploze nejenom zničila tři děla ráže 152 mm a jedno kalibru 76 mm, ale také způsobila smrt několika desítkám námořníků, mezi nimiž nechyběli ani starší dělostřelecký důstojník Nomura a poručík Macumura.
NANIWA se mezitím připojil k pancéřovým křižníkům a zařadil se na konec japonské kolony, přičemž se na obzoru vynořily další válečné lodě, které Rusové identifikovali jako chráněné křižníky TAKAČIHÓ a NIITAKA, takže převaha nepřítele se neustále zvyšovala.
Takačihó
Kolem sedmé hodiny inkasoval ROSSIJA dva těžké zásahy 203 mm projektily, které způsobily nebezpečný požár v prostoru velitelského můstku. Plameny a kouř ohrožovaly velitelskou věž, jelikož jejich šíření napomáhal vítr vanoucí od zádě, takže admirál Jessen musel nařídit změnu směru plavby, jinak hrozilo nebezpečí, že velitelské stanoviště bude nutné evakuovat. Do nitra věže pronikly střepiny a zranily jednoho důstojníka. Z boje byla dočasně vyřazena i děla umístěná na přídi, neboť jejich obsluhy oslepoval hustý kouř a požár ohrožoval i muniční sklad s 203 mm náboji. Nakonec se však námořníkům podařilo oheň zdolat, ale postupně vznikaly další a vlajková loď inkasovala nové zásahy, které poškodily několik komínů a lodních kotlů. Ani GROMOBOJ nezůstal ušetřen, neboť exploze japonského granátu zabila naráz padesát námořníků a zraněn byl i námořní kapitán Dabič, jenž lodi velel.
ROSSIJA a GROMOBOJ se k ochromenému RJURIKU později vrátily ještě dvakrát a Jessen několikrát signalizoval svůj úmysl odplout do Vladivostoku, ale poškozený křižník se k nim nebyl schopen připojit. Neustálé manévry znesnadňovaly dělostřelcům vedení palby, k čemuž přispělo i zničení dálkoměrů. Proto se jejich střelba stávala stále méně účinnou a japonské lodě neutrpěly žádné další větší škody, třebaže je v průběhu boje zasáhlo několik desítek projektilů všech možných kalibrů, které však často vůbec neexplodovaly, což byl obecný problém ruské munice v této válce. Posádky ruských lodí sice mnohdy dokázaly poškozená děla znovu alespoň dočasně zprovoznit, ale přesto jich střílelo stále méně a bylo zřejmé, že situace oddílu se stává kritickou a reálně hrozí jeho zničení. Je smutnou skutečností, že mnoho ruských zbraní ráže 152 mm nevyřadila z boje japonská palba, ale jejich zvedací mechanismy nevydržely dlouhodobé zatížení při střelbě při větších elevačních úhlech a zablokovaná děla zůstala mimo provoz. Tento problém se objevil už na počátku války při boji chráněného křižníku VARJAG u Čemulpcha, ale v uplynulých měsících se jej nikdo nepokusil odstranit.
Dělostřelci na Izumó
Za této situace učinil admirál Jessen rozhodnutí ochromený RJURIK opustit a v 8:25 zamířily křižníky ROSSIJA a GROMOBOJ směrem k východnímu pobřeží Korejského poloostrova, aby se pokusily uniknout do Vladivostoku. Ruského admirála vedl k tomuto činu neutěšený stav jeho plavidel a také bylo zřejmé, že na bojišti se brzy objeví další japonské válečné lodě (TAKAČIHÓ se už zapojil do boje), čímž by se situace ruských plavidel ještě zhoršila a bitva by pro ně mohla skončit katastrofou. Kamimurovy pancéřové křižníky se vydaly pronásledovat ROSSIJI a GROMOBOJ, takže u RJURIKA zůstaly pouze chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ pod velením kontraadmirála Urijú. To bylo v souladu s Jessenovým záměrem, jenž doufal, že posádka poškozeného křižníku dokáže opravit kormidlo a později se samostatně probije do Vladivostoku.
RJURIK však byl v té době už v dezolátním stavu a připomínal plující vrak. Lodní komíny a stožáry byly většinou zničené, stejně jako nástavby; paluba byla proděravělá japonskými granáty a nad těžce poškozenou lodí se vznášela oblaka dýmu. Došlo také k zaplavení několika muničních skladů a přerušení parovodu. Křižník utrpěl rovněž mnoho průstřelů pod čarou ponoru, a i přes úsilí námořníků, kteří mnohé dokázali brzy utěsnit, vnikala do nitra plavidla voda. Za normálních okolností by si RJURIK s dvojicí menších křižníků poradil, ale za současné situace se stal jejich snadnou kořistí, protože v předchozím boji přišel o všechna děla ráže 203 a 120 mm a nyní se mohl bránit pouze střelbou z několika zbraní kalibru 152 mm. Japonci využili ochabnutí palby a postupně se přibližovali, čímž jejich střelba nabývala na intensitě. Zpočátku vedli boj ze vzdálenosti asi 7000 m, ale později jí zkrátili na 3800 m a nakonec na necelé tři kilometry. RJURUK znovu inkasoval mnoho zásahů a mezi padlými byl i nadporučík Zenilov, který utrpěl smrtelné zranění hlavy, takže velení rozstříleného plavidla převzal mladší dělostřelecký důstojník nadporučík Ivanov.
Nadporučík Ivanov
I přes velké ztráty na lidech však posádka pokračovala v boji a i na obě japonské lodě dopadlo několik granátů, třebaže škody nebyly vážné. RJURIK se dokonce pokusil o taranování, ale díky malé rychlosti a špatné ovladatelnosti skončil tento pokus neúspěchem. Zasažena byla velitelská věž a střepina poranila Ivanova na hlavě, takže nadporučík musel své stanoviště opustit a vyhledat lékařské ošetření, ale brzy se vrátil a i nadále velel statečně bojující posádce.
To už bylo zřejmé, že se neodvratně blíží zánik plavidla, protože postupně umlkala i zbývající děla a nevyšel ani pokus o torpédový útok. V 10:05 vypálil RJURIK poslední výstřel a ztratil možnost jakékoliv obrany. V té době se už na místo boje vracela Kamimurova eskadra a do bitvy se mohly zapojit i chráněné křižníky NIITAKA a CUŠIMA, které doprovázelo aviso ČIHÁJA a torpédovky AÓTAKA, KARI, CUBAME, KAMÓME a HATÓ.
Za této situace se nadporučík Ivanov rozhodl těžce poškozenou loď potopit. Po zničení tajných dokumentů dostal poručík Šilling rozkaz položit zápalnou šňůru vedoucí k připraveným náložím, jenž však nemohl pro stoupající hladinu vody v podpalubí splnit, takže RJURIK nakonec musel být potopen otevřením kingstonových ventilů. Protože všechny lodní čluny shořely či je zničila japonská palba, museli vzít ruští námořníci zavděk záchrannými pásy a improvizovanými vory zhotovenými z dřevěného lodního vybavení. RJURIK se rychle nořil do vln a kolem půl jedenácté se převrátil na levý bok a zmizel v mořských hlubinách, kam jej posádka vyprovodila voláním „urráá“.
Potápějící se Rjurik
Jakmile bylo zřejmé, že se loď potápí zastavili Japonci palbu, spustili čluny a snažili se zachránit tonoucí námořníky, ale i přes jejich úsilí se mnoho Rusů utopilo (snad dokonce 178 osob). Zachránění trosečníci byli dopraveni na japonské lodě, kde jim byla poskytnuta lékařská pomoc. Pro přeživší důstojníky připravili jejich japonští kolegové dokonce zvláštní pohoštění a nabídli jim víno a cigarety. Navštívil je i kontraadmirál Urijú, aby osobně ocenil statečný boj RJURIKU. Poté se japonské uskupení vydalo k ostrovu Cušima, odkud zajatí námořníci putovali na námořní základnu Sasebó, kde Japonci vyhotovili seznam padlých a přeživších námořníků, jenž odeslali na francouzské ministerstvo námořnictva. Zachránění námořníci putovali do zajateckých táborů, kde strávili zbytek války a po uzavření mírové smlouvy se vrátili zpět do vlasti. Lodní kněz Okonečnikov a zdravotnický personál byli dokonce obratem propuštěni a následně jim byl umožněn návrat do Ruska ještě před skončením války.
Mezitím se ROSSIJA a RJURIK za neustálého boje probíjely na sever. Vlajková loď dokázala zvýšit rychlost na osmnáct uzlů, ale Japonci si přesto udržovali mírnou rychlostní převahu. Ruské lodě pluly podél korejského pobřeží a napravo od nich se ve vzdálenosti asi 7500 m pohybovala Kamimurova eskadra. Na ruské straně bylo z boje vyřazeno mnoho zbraní, díky čemuž jejich palba citelně zeslábla. Horší situace panovala na ROSSIJI, jenž měl na pravoboku pouze jedno provozuschopné dělo ráže 203 mm, a jedno plně funkční dělo kalibru 152 mm (další dvě pálila pouze sporadicky), což nutilo posádku zapojit do boje i zbraně ráže 75 mm, které však proti dobře pancéřovým plavidlům nemohly mít kýženou účinnost. Lepší situace panovala na GROMOBOJI, který měl boční kasematy kryté pancíři, takže jeho děla a jejich obsluhy tolik netrpěly následky nepřátelské palby, ale střepina granátu dokázala zranit lodního velitele a velení musel dočasně převzít fregatní kapitán Vinogradský.
Poškozený Gromoboj
V 9:15 vzplál na ROSSIJI další požár, ale posádka jej opět dokázala zdolat a dělostřelcům z této lodě se naopak podařilo zasáhnout japonský vlajkový křižník do prostoru přední dělostřelecké věže a potíže měl i AZUMA, jenž v 9:20 ztratil na několik minut chod a byl předstižen za ním plujícími křižníky. Posádka však stroje brzy opravila a AZUMA mohl pokračovat v plavbě. Ostatně jeho problémy pravděpodobně nezpůsobila ruská palba, ale technická závada.
Kamimura se naposledy pokusil boj rozhodnout v 9:30 kdy provedl změnu kursu, jež vedla ke zmenšení vzdálenosti na 5500 m, ale ani následná intenzivní japonská dělostřelba již k úspěchu nevedla. Bitva ještě nějaký čas pokračovala, ale v 9:50 nařídil japonský admirál změnu kursu směrem na jih a všechny čtyři japonské křižníky se začaly vracet do míst, kde před časem zanechaly poškozený RJURIK. Důvodem pro překvapivé ukončení boje byla únava japonských dělostřelců a Kamimura také dostal hlášení, že na vlajkové lodi značně pokleslo množství granátů ráže 203 mm. Rusové vypálili poslední výstřely kolem desáté hodiny a o půlhodiny později zmizelo nepřátelské uskupení za obzorem.
Jakmile bylo zřejmé, že bitva skončila poděkoval admirál Jesseen posádce vlajkové lodě za projevenou odvahu a ruští námořníci dostali narychlo připravený oběd, načež se pustili do opravárenských prací. ROSSIJA i GROMOBOJ zastavily asi na hodinu stroje, aby bylo možné alespoň provizorně utěsnit početné průstřely a poté poškozené lodě rychlostí čtrnácti uzlů odpluly k domovské základně, od níž je dělilo přibližně 500 námořních mil. Na palubách obou křižníků se nalézalo mnoho těžce raněných a v průběhu následujících dní ještě mnozí rozšířili seznam padlých (jenom během noci na 15. srpna zemřelo 10 námořníků).
Pohřeb ruských námořníků
Ve večerních hodinách čekala přeživší členy posádek smutná povinnost, když se naposledy rozloučili s padlými spolubojovníky, kteří byli podle námořnického zvyku pohřbeni do moře, protože horké počasí neumožňovalo jejich převoz do Vladivostoku. Jedinou výjimku představovalo tělo fregatního kapitána Berlinského, které bylo na žádost posádky dopraveno na základnu a pohřbeno na pevnině.
Na sklonku dalšího dne se křižníky setkaly se šesti torpédovkami pod velením fregatního kapitána Radena,, které je měly přes ochranná minová pole doprovodit do přístavu, kam však díky mlze zatím vplout nemohly. To pro posádky znamenalo nutnost přečkat další noc v provizorních podmínkách na poškozených lodích, v důsledku čehož do rána zemřeli další čtyři námořníci. Ale už během následujícího dopoledne vyplula z přístavu bývalá minonoska ALEUT, jež přivezla několik lékařů, kteří pomohli vyčerpanému zdravotnickému personálu na obou plavidlech. Později se mlha konečně rozptýlila a ROSSIJA a GROMOBOJ mohly ve večerních hodinách 16. srpna vplout do Vladivostoku, kde okamžitě začal převoz raněných na pevninu.
Zásahy na křižníku Rossija
Bitva u Ulsanu skončila japonským vítězstvím a tomu odpovídal i vzájemný poměr utrpěných ztrát. Rusové přišli o pancéřový křižník RJURIK, zatímco ROSSIJA a GROMOBOJ utrpěly vážná poškození Oba křižníky měly mnohonásobné průstřely trupu, poničené komíny, nástavby a mnoho lodních děl (zejména ROSSIJA, ale i GROMOBOJ přišel o dvě děla ráže 203 mm, tři kalibru 152 mm a jedenáct 75 mm). ROSSIJA měl mimo provoz i tři kotle a japonská dělostřelba zničila také všechny torpédomety (jeden po zásahu vybuchl) a reflektory (na GROMOBOJI byly vyřazeny čtyři).
Nejbolestivější byly ztráty mezi lodními posádkami. Jestliže během prvních šestí měsíců války přišel oddíl toliko o dva námořníky, nyní padlo během jediné bitvy několik stovek mužů. Na RJURIKU zemřelo 204 lidí (z toho devět důstojníků) a dalších nejméně 278 bylo zraněno (údaje se různí). Posádka ROSSIJE ztratila 48 členů (důstojník byl mezi nimi pouze jeden) a 165 jejich spolubojovníků utrpělo zranění, zatímco na GROMOBOJI zemřelo 91 mužů (čtyři důstojníci) a počet zraněných se vyšplhal na číslo 182. To znamená, že v bitvě u Ulsanu navždy vyhaslo 343 ruských životů.
Rusové vypálili během boje přibližně 3900 granátů kalibru 75 až 152 mm a přes 470 ráže 203 mm. Konkrétně je známo, že Jessenův vlajkový křižník vystřílel 186 projektilů ráže 203 mm (z toho 30 protipancéřových), 551 kalibru 152 mm (z toho 40 protipancéřových) a 372 ráže 75 mm, kdežto GROMOBOJ 140 granátů ráže 203 mm (20 protipancéřových), 948 kalibru 152 mm (56 protipancéřových) a 1054 malorážních projektilů.
Poškozený Iwate
Ztráty vítězných Japonců byly nepoměrně menší. Závažnější škody utrpěl pouze IWATE, na nějž dopadlo deset granátů, z nichž největší škodu způsobil zásah 203 mm projektilem do kasematy, jenž zničil čtyři děla. Posádka tohoto křižníky napočítala čtyřicet mrtvých a zhruba stejný počet zraněných. Vlakový IZUMÓ zasáhlo dokonce dvacet projektilů, ale utrpěné škody nebyly vážné, což lze připsat na vrub nekvalitní ruské munici. Z posádky padli tři (podle jiného pramene dva) muži a zraněno bylo dalších šest osob. AZUMA obdržel deset zásahů, ale mužstvo napočítalo pouze osm zraněných. Nejméně utrpěl křižník TÓKIWA, na nějž dopadlo jenom několik granátů, které zranily tři muže. Drobná poškození se nevyhnula ani chráněným křižníkům NANIWA a TAKAČIHÓ, jenž každý inkasoval jeden zásah projektilem ráže 152 mm. Na prvním došlo ke dvěma úmrtím a čtyřem zraněním, kdežto na druhém bylo zraněno třináct námořníků. Celkem tedy v bitvě u Ulsanu padlo 45 Japonců.
Čtyři japonské pancéřové křižníky vystřelily 958 projektilů kalibru 203 mm a dalších 5994 granátů ráže 76 až 152 mm. Chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ vypálily dohromady 769 výstřelů z děl kalibru 76 až 152 mm. Celkem mělo na ruské lodě dopadnout 135 granátů všech možných ráží, ale zde se musí jednat pouze o odhad, jelikož počet zásahů na potopeném RJURIKU není možné přesně spočítat.
Bitva u Ulsanu představovala radikální zlom v činnosti oddílu, jenž byl nyní oslaben o jeden pancéřový křižník a zbylé se nalézaly v nebojeschopném stavu. Díky tomu ruské velení rezignovalo na další útoky na nepřátelský námořní obchod a Japonsko mohlo nerušeně přepravovat své vojáky do Koreje a Mandžuska. Podobně na tom byly i hlavní síly v Port Arturu, které se už o další průlom nepokusily a pasivně vyčkávaly na vývoj situace na pozemních válčištích.
Poznámka na závěr:
Bohužel v zájmu zachování únosné délky textu nebylo možné práci o činnosti vladivostockého oddílu dopsat ani v tomto pokračování, takže jejímu dokončení bude nutné věnovat ještě jeden samostatný článek, který by se na Palbě měl objevit v průběhu března.
Použité zdroje:
Р. М. Мельников: Крейсер I. Ранга Россия. Vydalo nakladatelství Истфлот 2007.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 - 1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Edmund Kosiarz: Námorné bitky. Vydalo nakladatelství Pravda 1984.
Гангут 55/2009.
http://cruiserx.narod.ru/ovc/1.htm
http://militera.lib.ru/tw/melnikov1/08.html
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook/RFTO/index.html
http://flot.com/history/si32.htm?print=Y
http://militera.lib.ru/h/bykov_pd/02.html
http://militera.lib.ru/h/boevaya_letopis_flota/38.html
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... /index.htm
http://zhurnal.lib.ru/g/guk_k_s/mcm-vii ... 4god.shtml
http://www.diary.ru/~Samuray-08/p105303410.htm
http://www.asia-business.ru/military/lost/
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MKA/2006_01/11.htm
http://militera.lib.ru/h/sorokin_ai/index.html
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://www.rjw.narod.ru/
http://ntic.msun.ru/ntic/exhibition/fes ... econd.html
http://www.cusima.ru/gkr.php
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MKA/2006_01/13.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/BK ... /index.htm
http://dobflot.ru/taxonomy/term/1
http://keu-ocr.narod.ru/Rurik/
http://www.cruiserx.narod.ru/kim_0/k0.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... hap05.html
http://port-arthur.ucoz.ru/blog