Dějiny pozdní antiky v letech 355-359

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny pozdní antiky v letech 355-359

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny pozdní antiky v letech 355 – 359

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav

Rok 355
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Boje v severním pohraničí
Římská armáda pod velením císaře Constantia II. [1] vyrazila proti lentijským Alamanům [2] pustošícím galské pohraničí. Na Caninských polích v provincii Raetia u dnešního švýcarského města Bellinzona zastavily legie svůj postup a vpřed podél břehů Bodamského jezera vyrazil generál jízdy Arbitio [3]. Byl však napaden a přinucen k rychlému ústupu. Druhý den poskakovali barbaři s obnaženými meči kolem opevněného římského tábora. Arbitio váhal s útokem, ale tribunové Arientheus, Seniauchus a Bappo podnikli nečekaný výpad a podařilo se jim povykující Alamany rozprášit. Šťastný císař se vrátil na zimu do Mediolana (Milána).
Obrázek
Římská říše v letech 350-353

Silvanova uzurpace
Proti Germánům „volně se pohybujícím“ v Galii (dnešní Francie) bojoval schopný generál pěchoty Silvanus [4], syn generála franského původu Bonita. Když dostal zprávy, že byl osočen u císaře, že se chce prohlásit císařem, nezbývalo mu nic jiného, než se císařem opravdu prohlásit. K jeho pacifikaci byl vyslán z východu odvolaný generál Ursicinius [5] a historik Ammianus Marcellinus [6]. Oba muži přijeli do města Colonia Agrippina (též Colonia Agrippinensium, Kolín nad Rýnem), podplatili jisté ozbrojence, kteří pronikli do uzurpátorova paláce a zlikvidovali jeho stráže. Silvanovi se ještě podařilo prchnout do kostela, kde však byl zavražděn. Bohužel Kolín byl v nastalém zmatku obsazen a vydrancováno Franky.

Pozn.:
Sláva plodí závist a stejně tak to bylo i v případě Silvania, který měl na dvoře císaře řadu nepřátel. Ti na něj nastražili léčku (podvržené dopisy) a pomluvili jej před císařem, že usiluje o jeho trůn. Císař vyslal vojáky, aby jej zajali a postavili před soud. Vojáci ale místo poplenili Silvanův majetek. Mezitím se Silvanovým přátelům podařilo prokázat, že dopisy jsou podvržené. Než se ale zpráva o Silvanově osvobození donesla k jeho sluchu, nečekal vojevůdce na nic a obrátil se o pomoc na své Franky. Jako jediné východisko ze svízelné situace viděl prohlášení se císařem. Což se mu za podpory vojska, které musel přesvědčit a hodně mu naslibovat, podařilo. Císařem byl provolán 11.srpna 355. Constantius II. se o jeho uzurpaci dozvěděl v Mediolanu (dnešní Milán). Pro její potlačení si vybral Ursicina. Jeho záměrem bylo, aby se Silvanus nedozvěděl, že již císař o jeho uzurpaci ví, proto Ursicina vyslal zdánlivě jen proto, aby jej vystřídal ve velení v Germánii. Součástí tohoto poselstva byl i historik Ammianus Marcellinus. Silvanus Ursicina přijal jako přítele a často si mu stěžoval na císařovu nevděčnost, která je oba postihla. Mezitím se začaly Silvanovy oddíly bouřit kvůli nedostatku potravin a toho právě využil Ursicinus k jeho odstranění. Podplatil několik vojáků a ti pak Silvana dne 7.září 355 zavraždili. Silvanus tak byl proticísařem pouhých 28 dní.
Obrázek
Colonia Agrippina


Synoda v Miláně
Na léto svolal ariánský císař Constantius II. do Mediolana (Milána) synodu, na které si chce vyřídit účty s ortodoxním alexandrijským biskupem Athanasiem. Katolický papež Liberius [7] (352 – 366) marně požadoval, aby bylo kvůli tomu svoláno jednání přímo do Alexandrie. Na námitku ariánského [8] biskupa, že by to příliš zatížilo státní poštu, odpověděl, že „církevní věci nemají státní pošty zapotřebí, neboť kostely jsou schopné poslat své biskupy až k moři“. Ortodoxní katolík Athanasios [9] se na jednání nedostavil a marně se hájil svojí „Apologií“ – synoda jej odsoudila a císař požádal papeže Liberia, aby toto rozhodnutí ještě potvrdil. Papež se však vzepřel, a proto byl zatčen, sesazen a přes odpor lidu odvezen z Říma. Zatykač byl vydán i na Athanasia.

Pozn.:
Průběh synody v Miláně probíhal v ovzduší teroru. Město bylo obsazeno císařovým vojskem a tak se řada Athanasiových příznivců ani na jednání nedostala. Naopak císařští vojáci je obratem posílali do vyhnanství. Constantius II. se snažil koupit si výsledek synody, ale narazil na odpor papeže. Nepomáhaly ani vyhrůžky a tak se císař vyhnal i samotného papeže, kterého odeslal do vyhnanství v thrácké Beroii (dnešní Bulharsko). Na místo Liberia pak císař nechal zvolit vzdoropapeže Felixe II. (papež v letech 355-358, +365). Ten byl vysvěcen papežem roku 355 a znovu přijal ariány do církve, přesně podle přání císaře.

Julianus je jako caesar pověřen obranou Galie
Císař se rozhodl pověřit obranou Galie svého bratrance Flavia Claudia Juliána [10], a proto jej povolal k sobě na císařský dvůr. Julián je nerad opustil milované Athény, kde trávil studiem „několik posledních šťastných měsíců svého života“, a vydal se do Itálie. Zde v sídelním městě Mediolanu se oženil s Constantiovou sestrou Helenou, načež byl 6. 10. (6. 11.) provolán caesarem. Již prvého prosince vyrazil bránit Galii s pouhými 360 vojáky, kteří se podle jeho vlastních slov „uměli jen modlit“. Ještě cestou dostal zprávu o zpustošení Kolína, zimní měsíce strávil v jihogalské Vienně (Vienne, Francie). Na rozdíl od římské armády byli však barbaři vojensky aktivní a napadli město Augustodunum (Autun, Francie). Místní veteráni je však odrazili.

Pozn.:
Tím císařovým bratrancem nebyl nikdo jiný, než pozdější císař Julianus (Julián) Apostata. Je zajímavé, že Julián císaři v jeho žádosti vyhověl a přijal jeho pozvání (samozřejmě bál se o svůj život). Měl by totiž plné právo před Constantiusem II. utéct. Roku 337 totiž došlo po smrti císaře Konstantina Velikého k masakru Juliánovy rodiny a Constantius II. se tomuto krveprolití nesnažil nijak zabránit. Naopak mu vyhovovalo v posílení jeho čerstvě nabité pozice východořímského císaře (není vyloučeno, že sám masakr nařídil), navíc mu byla svěřena výchova jeho přeživších nezletilých bratranců Juliána a Galla. Julianus byl tehdy sedmiletý chlapec a Gallus trpěl nevyléčitelnou nemocí, a proto se císaři zřejmě nezdáli být nebezpeční. V každém případě je oba držel přísně odloučené od dvora a pod kněžským dozorem. Roku 354 pak císař nechal Juliánova bratra Galla, po obvinění z velezrady popravit (prohrál menší bitvu). Důvodů, proč neuposlechnout císaře tak měl Julianus více než dost a to k tomu můžeme ještě přidat domácí vězení, které mu císař v roce 354-355 na osm měsíců nařídil.
Obrázek
Severní pohraničí Gálie ve 4.století

Arméni opět na straně Říma (351 – 359)
Zdá se, že nedlouho po ukončení první války proti Peršanům, obnovil císař Constantius opět svoji svrchovanost nad Arménií. Jak jsme již viděli, ustanovil roku 341 perský král Šapúr II. [11] arménský panovníkem Arsaca II. (král 350-367) syna Tyranova, s tím, že bude za tuto laskavost spravovat zemi v perském zájmu. Ale vděčnost se ukázala jako nedostatečná záruka jeho loajality, neboť Arsacovi se již brzo začaly zajídat jeho závazky vůči Persii a přál si vládnout samostatně jako skutečný král a ne jak Šapúrův vazal. Je také možné, že Arméni značně utrpěli, když bojovali na straně Peršanů proti Římu, nebo že prostě zjistili, že spojenectvím s Peršany prostě ztratili více, než získali, když měli Římany za spojence.

V každém případě když na východní frontě v letech 351 – 359 dočasně utichly boje a Šapúra zaměstnávala válka daleko na východě, poslal Arsaces své vyslance do Konstantinopole, aby uzavřeli spojenectví a vyžádali si jisté římské dámy úzce spřízněné s císařovým domem, kterou mohl pojmout za manželku. Císař Constantius II. byl nadšen a okamžitě na všechny návrhy arménských vyslanců přistoupil. Čestným úkolem oženit se s Arsacem pak pověřil jistou Olympiadu, dceru pretoriánského prefekta Ablabia, nedávnou to snoubenkou svého bratra Constanta, a poslal ji do Arménie, kde ji král s velkou slávou přijal a učinil svoji hlavní manželkou, čímž ovšem vzbudil žárlivost a nepřátelství své původní domorodé milenky jménem Pharandzem. Králův sňatek tak formálně stvrdil alianci mezi Arménií a Římem, kterou se Šapúrovi nepodařilo rozbít až do roku 359, kdy vypukla další válka.

Pozn.:
Je vcelku logické, že Arménie bojovala na straně Říma proti Peršanům, protože Arméni, stejně jako Římané byli v této době křesťané. Díky působení svatého Řehoře přijala Arménie novou víru již roku 301 za vlády panovníka Tiridata. Stala se tak prvním státem na světě, který přijal křesťanství jako státní náboženství (Řím přijal křesťanství až roku 313).

Wulfila odchází k Římanům
Ve snaze uniknout před represemi kmenového gótského krále Athanaricha (syna Rothesthova z královského rodu Baltů), preferujícího tradiční náboženství, stěhuje se biskup Wulfila – známý svým překladem bible do gótštiny – i s četnými dalšími křesťanskými Vizigóty za Dunaj na území říše.

Pozn.:
Wulfila nebo Ulfilas (jméno by mohlo znamenat „malý vlk“); (asi 310 – 383 Konstantinopol) byl biskup gótského původu, misionář a překladatel, který úspěšně šířil ariánské křesťanství mezi Góty. Roku 340 byl Wulfila Eusebiem z Nikomédie vysvěcen na biskupa, načež se vrátil jako misionář mezi Góty žijící v severním Černomoří. Před represemi gótské aristokracie, které odmítala křesťanství, byl Wulfila nucen uchýlit se do římské Nikopolis ad Istrum (asi 30 km severně od Velikého Tarnova v Dnešním Bulharsku), kde přeložil větší část Bible z řečtiny do gótštiny. Za tím účelem sestavil gótskou runovou abecedu. Křesťanství mezi Góty (Vizigóty a Ostrogóty) šířil v ariánské podobě.


PERSKÁ ŘÍŠE

Války na východním pomezí
O válkách krále Šapúra II, které vedl cca v letech 350 – 357 na východním pomezí své říše, nemáme žádné určité zprávy. Jisté pak je pouze to, že boje utichly roku 357 a že skončily vítězstvím perských zbraní, neboť poražení nepřátelé se zavázali, že mu poskytnou vojenskou pomoc proti Římu. Kdo ale byli ti lidé a které oblasti obývali, není vůbec jisté. Zcela jistě se pak jednalo o Chionity a Gelany, pravděpodobně pak i o Euseny a Vertseje, Chionité [kmenový svaz vzniklý spojením massagetských kmenů s Huny] jsou Hunové pravděpodobně totožní s Usiuny, které najdeme kolem roku 200 př. n. l. mezi kočovnými hordami tlačícími se k řece Oxus (Amudarja). Zatímco Vertseové jsou nám pak zcela neznámí, mohli by být Gelani [asi podle území Gelan v perské říši] obyvatelé Ghilanu nebo jihozápadního pobřeží Kaspického moře, což by ovšem už bylo poměrně daleko od předpokládaných sídel ostatních kmenů. Těžiště bojů pak zcela jistě leželo východně od Kaspiku (Kaspické moře), buďto kolem řeky Oxus, anebo ještě dále na východ až na pomezí Indie a Scythie. Výsledkem těchto válek pak bylo – když ne přímo zábor těchto území –, tak alespoň rozšíření perského vlivu a moci východním směrem. Obtížní nepřátele se nyní stali spojenci a přáteli, což plně vyvážilo ztrátu Arménie.


Rok 356
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Vojenské operace římské armády v Galii
Caesar Julianus (+363) přezimoval v jihogalském městě Vienna (Vienne, Francie) a na jaře vyrazil na sever s pevným rozhodnutím ochránit Galii před řáděním barbarů. Dne 24. 6. vstoupil do Augustoduna (Autun, Francie), kde se radil se svými generály. Aby urychlil svůj postup, vazal si sebou pouze obrněné jezdce a prakovníky a postupoval s nimi obtěžován nepřítelem kratší obtížnou cestou přes Autosudorum (Auxerre, Francie) do Tricasini (Troyes, Francie) – zde se tak báli barbarů, že samotnému caesarovi v noci málem ani neotevřeli brány. V Tricasách se zdržel jen krátce a zamířil do Remů (Remeše), kde na něj již čekala hlavní římská armáda pod Marcellem (+366). Poté, co se císařští generálové rozhodli nejprve napadnout Alamany, dala se armáda do pohybu a postupovala na Decem pagi (Tarquimpol, Francie). „Sychravé a pošmourné“ počasí však nepříteli umožnilo „postranními stezkami“ neočekávaně napadnout dvě zadní legie a téměř je zničit. Tím však výčet špatných zpráv nebyl u konce, neboť Julianus zjistil, že barbaři ovládají kromě Colonie Agrippiny (Kolín, SRN) ještě města Argentoratum (Štrasburk, Francie), Brotomagus (Brumath, SRN), Tabernae (Rheinzaber, SRN), Saliso (Selz,Franci), Nemetae (Speyer, SRN), Vangiones (Worms, SRN) a Mogontiacum (Mohuč, SRN); pohybují se však pouze na jejich okolí a „městům samým se vyhýbají jako hrobům obehnaným sítěmi“. Vyčišťovací operace začala a legie pronikly k Brotomagu, před jehož hradbami svedly svedena vítěznou bitvu. Po potření a rozprášení barbarů byla obsazeno Colonia Agrippina a franští králové, kteří se města zmocnili minulého roku, byli deptáni tak dlouho, dokud nepřistoupili na mír. Na zimu odešel spokojený Julianus přes Trevery (Trevír, SRN) do Senon (Sens, Francie). Ani zde však neměl klid – před městskými hradbami se objevili barbaři a město po třicet dnů neúspěšně obléhali.

Zásahy státní moci proti katolíkům
Ariánský císař Constantius II. tvrdě postupoval proti svým katolickým protivníkům: vzpurný galský teolog Hilarius z Poitiers (*cca 300 - +cca 368) byl odeslán do exilu ve Frýgii a papež Liberius byl deportován do thrácké Beroie (St. Zagora, Bulharsko), přičemž na stolci římského biskupa jej vystřídal nejstarší diákon římského kléru Felix. Ortodoxní obyvatelé „Věčného města“ však Felixovo vysvěcení odmítli uznat. Egyptský velitel Syrianus byl dále pověřen úkolem zatknout sesazeného alexandrijského katolického biskupa Athanasia. Ten včas prchl a uchýlil se mezi mnichy na poušť, odkud chrlil nenávistné pamflety zuřivě napadající císaře a jeho ariánské rádce. Na uprázdněný alexandrijský biskupský stolec byl dosazen arián Georgios.

Pozn.:
Díky římskému lidu, který nikdy Felixe za papeže nepřijal, se mohl Liberius do Říma nakonec roku 358 vrátit. Císař plánoval jeho společnou vládu s Felixem, ten byl ale lidem vyhnán. Některé seznamy papežů, vytvořené po roce 500, uvádějí Felixe jako legitimního papeže.

Dekret proti pohanům
Vedle katolíků nešetřil císař ani pohany a vydal v tomto smyslu příslušné zákony.

Smrt sv. Antonína
Zakladatel poustevnického hnutí přísný a asketický sv. Antonín [12] zemřel v Thébské poušti v Egyptě.



Rok 357
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Vojenské akce proti barbarům v Galii, bitva u Argentorata
Římská armáda pod generálem jezdectva Severem opustila zimní tábor v Senonách (Sens, Francie) a přes Remy (Remeš, Francie) postoupila k Rýnu s úkolem napadnout germánské území. Proti barbarům, pustošícím okolí Lugduna (Lyon, Francie), vyslal caesar Julianus lehkou jízdu, která nájezdníky z větší části pobila a naloupenou kořist získala zpět. Také císař Constantius II. poslal z Itálie do Rauraku (Kaiser–Augst a Basel–Augst u Basileje, Švýcarsko) generála pěchoty Barbatia (+359) s dvaceti pěti tisíci muži. Barbatio měl za úkol operovat na levém břehu Rýna, pravý břeh dostaly na starost zase galské legie.

Protože v Rýnu bylo tohoto roku málo vody, legionáři jej snadnou překročili a zpustošili jak říční ostrovy, tak nepřátelské území na druhém břehu. Jako svůj opěrný bod obnovili pevnost Tres tabernae (Saverne, Francie). Už nyní však bylo jasné, že na Barbatia není spolehnutí a že generál udělá vše, aby mladému caesarovi vojenské akce zmařil.

Alamanští králové Chnodomarius, Vestralpus, Urius, Ursicinus, Serapion, Suomarius a Hortarius přešli Rýn, pronikli k městu Argentoratum (Štrasburk, Francie) a panovačně Julianovi nařídili, aby ustoupil z dobytých území. Ten samozřejmě odmítl a chystal se k bitvě. Protože Barbatio jej nebyl ochoten vojensky podpořit, stálo u Argentorata jeho třináct tisíc vojáků proti třiceti pěti tisícům Alamanů, kterým velel obrovitý Chnodomarius a jeho mladičký synovec Serapion. Boj pro Římany začal dobře: generál jízdy Severus odrazil na levém křídle nepřátelskou pěchotu a postupoval vpřed, jízda na pravém křídle se však dala útěk a caesar jí musel osobně zastavit. Germáni nakonec tlak římských legií nevydrželi, ustoupili k Rýnu, na jehož břehu byli pobíjeni, když se marně snažili dostat se na druhý břeh. I Chnodomarius se dal pod ochranou dvou set jezdců na útěk, ale byl obklíčen, zajat a poslán do Říma. Na bojišti zůstalo šest tisíc mrtvých Alamanů. Připočteme-li ty, co odnesla řeka, tak se mohlo jednat asi o osm tisíc padlých. Oproti tomu římské ztráty byly nepatrné – zahynulo pouhých 247 mužů.

Pozn.:
Císař Julián (Flavius Claudius Julianus; +363) spolu se Severusem (magister equitum) měli podle historiků k dispozici mezi 13.000 (Ammianus XVI.12.2) až 15.000 (Libanius 138) muži včetně 3.000 jezdců. Naproti tomu nepřítel disponoval vojskem v počtu 15.000 až 35.000 mužů, z toho asi 1.700 jezdců. Nejčastěji se předpokládá „zlatá střední cesta“ tedy nějakých 25.000 mužů. V samotné bitvě padlo v boji na 6.000 Alamanů a další 2.000 utonuli při přechodu řeky. Římské ztráty podle Ammianus XVI.12.63, dosáhli 243 mrtvých.
Obrázek
Plán bitvy u Argentorata

Julianus potrestal klasickými římskými vojenskými způsoby za zbabělost své elitní jezdce – poručil jim tábořit vně vojenského opevněného vojenského tábora a nechal je vodit v ženských šatech po ležení. Opatření se neminula účinkem a jízda si již v příštích bojích vedla skvěle. Na druhou stranu útok Alamanů na Barbatia byl daleko úspěšnější – císařská armáda byla poražena, zahnána na útěk a pronásledována až k Rauraku. Generál pak zde svou armádu zazimoval a jel si na Juliana stěžovat císaři Constantiovi. Caesar poslal kořist a zajatce do Mediomatriků (Mety, Francie) a sám přes Tres tabernae postupoval do Mogontiaka (Mohuč, SRN), kde překročil Rýn a opět zaútočil na nepřátelské území. Alamani nejsou schopni jejímu tlaku odolat, a proto prchají za řeku Moenus (Mohan). Římané je pronásledují hlubokými lesy, kde zdolávají obvyklé záseky, protože se však již blíží konec prosince, stahují se do nově opravené staré pevnosti z časů císaře Traiana.

Generál Severus, pochodující z Agrippiny (Kolín nad Rýnem, Německo) do Remů (Remeš, Francie), napadl na šest set lehkooděných Franků – zřejmě ozbrojenou družinu některého z franských náčelníků –, kteří využili války a vydali se za kořistí. Lupiči se ve strachu před vojáky schovali do dvou pevností na řece Máse. Caesar je poroučil oblehnout a sám zimuje v Parisiích (Paříž, Fancie).

Smrt caesarova syna
Juliana postihla i osobní ztráta – když se tento rok jeho manželce Heleně narodil syn, Constantiova žena císařovna Eusebia zřejmě z obav, aby caesar nezaložil vládnoucí dynastii, podplatila porodní bábu a ta ustřihla novorozenci pupeční šňůru tak krátce, že dítě vykrvácelo.

Imperátor navštívil Řím
Císař Constantius II přijel do Říma oslavit vítězství svých armád:
„Když se pak blížil k městu Římu, hleděl s rozjasněnou tváří na úsluhy senátu a na úctyhodné obrazy patricijských rodů a měl dojem, nikoli tak jako onen známý Pyrrhův vyslanec Kineas, že se na jednom místě shromáždilo množství králů, nýbrž že je tu asyl pro celý svět. Poté se obrátil k lidu a žasl, v jaké hojnosti se celé lidské pokolení nahrnulo odevšad do Říma. A jako by chtěl vzhledem zbraní poděsit Eufrat nebo Rýn, seděl, maje po obou stranách před sebou vojenské standarty, sám ve zlatém kočáře, skvícím se rozmanitými drahými kameny, v jejichž lesku bylo vidět vířit jakési měňavé světlo. Před ním šel pestrý průvod, a jeho samého obklopovaly korouhve s obrazy draků utkanými nachovými nitmi a připevněných na hrotech zlatých tyčí, jež byly posázeny drahokamy. Drakům pronikal vzduch jejich širokými tlamami, a proto syčeli, jako by byli podrážděni, a jejich ocasy se kroutily ve větru. Z té i oné strany kráčeli ozbrojenci se štíty a chocholatými přilbami a třpytili se ve svém lesklém brnění blýskavým jasem. Mezi nimi byli rozptýleni obrnění jezdci, kteří slují „clibanarii“, chránění kovovými maskami a pancéřovými krunýři a opásaní železnými pruhy, takže bys věřil, že jsou to sochy uhlazené rukou Praxitelovou, a nikoli muži. Obepínali je totiž tenké plechové kroužky, uzpůsobené tělesnému pohybu a rozvedené po všech údech tak, aby bylo odění vhodným způsobem těsně spojeno a vyhovovalo jakémukoli nutnému pohybu končetin. Třebaže byl augustus pozdraven provoláváním slávy, neohromilo ho burácení ozvěny, jíž se ozývaly kopce i břehy, nýbrž dával na odiv stejnou nehybnost, v jaké byl vídán ve svých provinciích. Ačkoliv totiž byl nízkého vzrůstu, ohýbal se při vjíždění do vysokých bran, a jako by měl opancéřovanou šíji, upíral zrak přímo před sebe neohlížeje se ani doprava, ani doleva; a jako by byl jen sochou člověka, nebylo nikdy vidět, že by při drkotavé jízdě pokývl hlavou, že by si odplivl, že by si utřel či očistil ústa nebo nos anebo že by pohnul rukou.“
(Zdroj: Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

I další augustův program byl bohatý – navštívil jezdecké závody, prohlédl si město, přičemž navštívil jednotlivé městské čtvrti a udiveně zíral na velkolepé Traianovo forum. Aby na něj Římu také zůstala nějaká památka, přikázal dovézt z Egypta obelisk a vztyčit ho na Cirku Maximu. Ze zasedací síně senátu poručil odstranit pohanský oltář se sochou bohyně Vítězství.

Pozn.:
Jak vidno, výtvory egyptské civilizace se stávaly vítaným artiklem již před více jak patnácti staletími, a ne až v moderní době, kdy např. Napoleon Bonaparte prováděl rozsáhlý archeologický výzkum v Egyptě a řadu památek nechal převézt do Francie.

Náboženský neklid v Římě
V cause vypovězeného ortodoxního papeže Liberia nabídl arián Constatius svým katolickým oponentům kompromis: povolí Liberiovi návrat, jestliže ten vysloví souhlas s exkomunikací katolického alexandrijského biskupa Athanasia a bude ochoten vykonávat svoji funkci spolu jím dosazeným Felikem. To však vyvolalo v Římě bouři odporu – lidé se shromáždili a skandovali: „Jeden Bůh, jeden Kristus, jeden biskup.“

Útok barbarů
Z římských ovací vyrušili císaře Svébové [13], kteří vpadli do obou Raetií, Kvádové útočící na Valérii, Sarmaté, kteří se objevili v horní Moesii a Druhé Panonii a Peršané, znepokojující východní provincie svými lupičskými nájezdy. Po třiceti dnech, tj. 29. 5., tedy opouští metropoli a přes Tridentum (Trident, Itálie) směřuje do Ilýrie. Na zimu je již v Sirmiu (Sremska Mitrovica, Srbsko), kam svolává synodu, na níž papež Liberius kapituluje a podepisuje semiariánské vyznání víry (Bůh Syn sesílá na věřící Sv. Ducha, ale sám je podřízen Bohu Otci).

Germánští Frankové se začínají prosazovat na čelné pozice v římské říši – Flavius Merobaudes se stává na západě generálem pěchoty (magister peditum).


PERSKÁ ŘÍŠE

Římští hodnostáři žádají krále Šapúra o mír
Během bojů na východním pomezí své říše přijal perský král Šapúr II. dopis svého vojenského velitele, kterému svěřil své západní hranice, že Římané si přejí přeměnit vratké příměří, které v této oblasti trvalo posledních pět či šest let, v trvalý mír. Dva přední římští hodnostáři Cassianus, vévoda mezopotámský, a Musonianus, pretoriánský prefekt Orientu (354 – 357), si totiž mysleli, že již uzrál čas k uzavření smlouvy upravující poměry v Mezopotámii, když Šapúr je zaměstnán krvavým konfliktem na provincie východě a císař Constantius řeší vpád barbarů na západě. Navázali tedy kontakt s Tamsaporem (persky Tamšábur), místokrálem Adiabény (provincie po obou stranách horního Tigridu), a vyzvali jej, aby přiměl svého pána smířit se s Římem. Tampsapor je ovšem buďto špatně pochopil anebo jejich poselství vědomě zkreslil, když Šapúrovi ve svém dopise tvrdil, že sám císař Constantius pokorně prosí velkého krále, aby mu stanovil podmínky míru. A tato zpráva, která králi došla právě v době, kdy se dohodl s východními kmeny a přijal je za spojence, jej samozřejmě velmi potěšila, neboť ji chápal jako důkaz slabosti Římanů. (→358)


Rok 358
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Vojenské akce caesara Juliana proti barbarům v Galii
Na šest set lehkooděných franských nájezdníků – asi ozbrojená družena nějakého franského náčelníka, kteří byli od prosince minulého roku blokováni římskými vojsky ve dvou pevnostech na břehu řeky Másy, se v lednu po padesáti čtyřech dnech obléhání vzdali, třebaže velké množství jejich soukmenovců jim již šlo na pomoc. Na jaře se do vyčišťovacích operací v Galii zapojil samotný caesar Julianus a z Paříže vyrazil proti sálským Frankům. (Saliové, jejichž jméno se v této souvislosti objevuje poprvé, sídlili tehdy ještě již zčásti v tzv. Toxandrii, ležící na římském území mezi dnešními řekami Másou a Šeldou. Přesunuli se sem z oblasti zvané Insula Batavorum, a to pod tlakem Chamavů, i když většina z nich nadále sídlila za Rýnem.)

Nejdříve se zdálo, že k vojenské konfrontaci mezi oběma stranami nedojde: do Tunger (Tongerern, Belgie) přišlo poselstvo barbarů s mírovou nabídkou. Caesar zdánlivě přistoupil na jednání, seznámil vyslance se svými podmínkami a povolil jim odchod domů. V patách jim však vyslal generála jízdy Severa, který Germány neočekávaně napadl a rozprášil. Frankové poté přistoupili na foedus [14] a byli usazeni v Brabantsku. Podle stejného scénáře se postupovalo proti Chamavům, aby pak na řadu přišli Alamani: římské legie vyrazily z Paříže a postoupily k hornímu toku Rýna, kde postavily pontonový most a pronikly přes něj třikrát na nepřátelské území. Římané Alamany deptali osvědčenými způsoby: pálili jim úrodu na polích, kradli dobytek a lidi odvlékali do otroctví; kdo se postavil na odpor, byl zabit. Dříve rozhodný a statečný generál Severus – prý v předtuše smrti – se však projevil jako bázlivec. Barbaři však ohrožovali i pravý břeh Rýna. Raetii, tj. dnešní Švýcarsko, pustošili alamanští Juthungové, kteří se dokonce pokoušeli obléhat i opevněná města. Byli však potřeni generálem pěchoty císaře Constantia II. Barbatiem.

Caesar Julianus se zabýval i civilními záležitostmi – dbal v na spravedlivý výběr daní, odmítal mimořádné dávky a prohlašoval, že se nechá vystačit s tím, co je. Nedostatek potravin a dlouhodobé nevyplácení žoldu však vyvolaly v jeho vojsku otevřenou vzpouru, a třebaže si vyslechl své, podařilo se mu rozhořčené vojáky uklidnit.
Obrázek
Expanze Alamanů

Vojenské akce caesara Juliana proti barbarům v Galii
Barbaři, kteří se nyní octli v krajním nebezpečí a již se báli o své děti a ženy, aby snad caesar nepronikl do těch míst, kde byly dosud v bezpečí, a úplně nevyhladil celý jejich kmen, poslali vyslance, aby jednali o přátelství a zavázali se, že už nikdy nebudou válčit proti Římanům. Caesar jim však odpověděl, že s nimi nezačne jednat o přátelství, dokud nedostane zpět všechny zajatce, které v dřívějších dobách odvedli z dobytých měst. Když slíbili, že i to učiní a vydají všechny zajatce, kteří jsou dosud naživu, caesar, který měl zájem na tom, aby žádný zajatec nezůstal utajen a ponechán v moci nepřátel, vymyslil tento postup. Dal si zavolat uprchlíky z jednotlivých měst a obcí a požádal je, aby řekli jména všech, které barbaři z jejich města nebo obce odvedli jako zajatce. Každý tedy jmenoval lidi, které znal jako příbuzné, sousedy, přátele nebo jinou náhodou, a Julianus poručil svým tajemníkům, aby všechna jména zapisovali. To bylo provedeno, aniž vyslanci tušili smysl tohoto opatření. Potom Julianus překročil Rýn a uložil vyslancům, aby se vrátili se zajatci.

Vyslanci splnili uložený úkol v krátkém čase a prohlásili, že mají s sebou všechny zajatce. Caesar usedl na své úřední místo, za ním se postavili na jeho rozkaz tajemníci. Potom poručil, aby přišli zajatci od barbarů, jak bylo dohodnuto. Tu předstupovali jednotlivě, hlásili svá jména, tajemníci stojící u caesara hledali jejich jména ve svých záznamech, srovnávali ty, které si dříve poznamenali, s těmi, kteří se nyní objevili před caesarem, a zjistili, že bylo mnohem více těch, které jmenovali obyvatelé měst a obcí; to také oznámili caesarovi, který seděl před nimi. Julianus ihned pohrozil vyslancům barbarů válkou, nevydají-li všechny zajatce, a potom uvedl jména těch, kteří z jednotlivých měst a obcí chyběli, jak mu tajemníci napověděli. Barbaři v domnění, že jakýmsi božským pokynem se caesarovi vyjevují zcela skryté a tajné věci, slíbili, že vrátí všechny zajatce, které najdou živé, a zavázali se k tomu u nich obvyklou přísahou.

Pozn.:
Dalo by se říct, že císař Julián de facto provedl sčítání římského lidu usazeného v Galií na hranicích s barbary. Tímto krokem zcela jistě sledoval posílení římského etnika a nikoliv jen zájem, aby se ke svým rodinám vrátili všichni zajatci. Mnohdy byl pro panovníka problém zajistit v těchto nárazníkových pásmech římské moci loajální obyvatelstvo, které by hospodařilo na nově získaných územích a které by samozřejmě odvádělo daně do státní pokladny. Pokud měla mít státní pokladna dostatečný příjem i z těchto území, musel se císař postarat o dostatečný počet práce schopných a Římu oddaných obyvatel.

Vojenské akce augusta Constantia proti barbarům v Podunají
Imperátor Constantius II. strávil zimu v Sirmiu (Sremska Mitrovica, Srbsko) a na jaře také vyrazil do boje proti Sarmatům a jejich spojeneckým Kvádům. Legionáři postavili most přes Dunaj a přešli po něm na nepřátelské území, které přes ozbrojený odpor vyplenili. Po tomto vítězství římských zbraní se táhlo na Kvády, kteří se ale okamžitě poddali a požádali o mír. Jejich prosbám bylo vyhověno a po vydání rukojmí a zajatců nepřátelství skončilo, načež se císaři podařilo pacifikovat i další kvádské kmeny, žijící v okolí Brigentionu (Szöny v Maďarsku). Do problémů se však dostali sarmatští Liminganti, jejichž kmen byl legionáři, rozzuřenými jejich zrádným útokem na samotného císaře, téměř vyhuben.

Ekumenický koncil odložen!
Protože strašlivé zemětřesení zpustošilo dne 24. 8. provincii Makedonii, Asii i oblast Pontu, odvolal císař ekumenický koncil svolaný do Nikomédie (Izmit, Turecko) a odložil jej o jeden rok.

Papež zpět v Římě
Vyhnaný římský papež Liberius, který se minulý rok poddal ariánskému císaři, podepsal semiariánskou věroučnou formuli (Syn je podoben Otci i co do podstaty) a souhlasil s exkomunikací sesazeného alexandrijského biskupa Athanasia, se z thrácké Beroie (St. Zagora, Bulharsko) vrátil zpět do Říma, kde byl opět uveden do úřadu. Nejstarší diákon římského kléru Felix, který jej roku 356 na stolci římského biskupa nahradil, se dobrovolně stáhl do ústraní.

Řím opět krásnější
Imperátor splnil svůj slib daný obyvatelům Říma v minulém roce a do města nechal dopravit slíbený egyptský obelisk.


PERSKÁ ŘÍŠE

Perští vyslanci u císaře Constantia, počátek další římsko–perské války
Během bojů na východním pomezí své říše přijal perský král Šápúr dopis jistého vojenského velitele, kterému svěřil své západní hranice, že Římané si přejí přeměnit vratké příměří, které v této oblasti trvalo posledních pět či šest let, v trvalý mír. Dva přední římští hodnostáři Cassianus, vévoda mezopotámský, a Musonianus, pretoriánský prefekt Orientu (354 – 357), si totiž mysleli, že již dozrál čas k uzavření smlouvy upravující poměry v Mezopotámii, když Šapúr je zaměstnán krvavým konfliktem na východě provincie a císař Constantius řeší vpád barbarů na západě. Navázali tedy kontakt s Tamsaporem (persky Tamšábur), místokrálem Adiabény (provincie po obou stranách horního Tigridu), a vyzvali jej, aby přiměl svého pána smířit se s Římem. Tampsapor je ovšem buďto špatně pochopil anebo jejich poselství vědomě zkreslil, když Saporovi ve svém dopise tvrdil, že sám císař Constantius pokorně prosí velkého krále, aby mu stanovil podmínky míru. A tato zpráva, která králi došla právě v době, kdy se dohodl s východními kmeny a přijal je za spojence, jej samozřejmě velmi potěšila, neboť ji chápal jako důkaz slabosti Římanů.Proto napsal dopis, který přinesl císaři do Sirmia jeho vyslanec Narses:

„Já, král králů Šápúr, společník hvězd, bratr Slunce, a Měsíce, zdravím mnohokrát svého bratra, caesara Constantia. Raduji se a konečně se mi líbí, že ses vrátil na nejlepší cestu a že jsi dopřál sluchu neúplatnému hlasu spravedlnosti, když jsi z konkrétního dění poznal, jakou spoušť několikrát způsobila zatvrzelá touha po cizím vlastnictví. Protože tedy pravda musí mít volný a svobodný průchod a protože se vysoce postaveným osobnostem sluší mluvit totéž co myslit, uvedu v krátkosti svůj návrh připomínaje, že jsem o to, co chci říci, již častokrát přemýšlel. Že moji předkové opanovali území až k řece Strymonu (Struma, Makedonii) a k makedonským hranicím, to dosvědčují i vaše staré dějiny. Dožadovat se toho mám tedy právo i já, který – snad není domýšlivé, co tvrdím – vynikám nad staré krále nádherou i řadou udatných činů. Avšak vždycky mi leží na srdci zásada, s níž jsem od prvního jinošství srostl a podle níž jsem nikdy nepřipustil, že je nutné něco oželet. Proto mám povinnost nabýt zpět Arménie s Mezopotámií, jež byly lstivým podvodem uloupeny mému dědovi. U nás se nebude zanášet do příjmů to, co si vy chlubivě osobujete, že musí být chváleny všechny zdárné výsledky válek bez ohledu na statečnost či lest. Chceš-li se nakonec řídit podle toho, kdo správně radí, zřekni se nepatrné části své říše, způsobující neustále žal a krveprolévání, abys mohl nad ostatním klidně vládnout. Uvaž rozumně, že i odborníci v léčení někdy pálí, řežou a amputují části těla, aby bylo možné ostatních užívat zdravých, a činívají tak také divoká zvířat; ta když poznají, proč jsou s největší námahou loveny, dobrovolně se oné věci zbavují, aby nadále mohla žít beze strachu. To ovšem prohlašuji, že vrátí–li se toto mé poselstvo s nepořízenou, přitáhnu – pokud to poměry dovolí – po uplynutí zimního odpočinku spěšně s celou brannou mocí, přičemž mi štěstí a rovnost podmínek zajistí naději na příznivý výsledek.“
(Zdroj: Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

Musela to být hrozná rána Constantinově pýše, přičemž jeho urážku stěží mohl zmírnit fakt, že dopis byl zabalený v hedvábí, anebo že Narses ve snaze zmírnit jeho hrubost se choval velmi smířlivě. Nicméně císař odpověděl důstojně a klidně:

„Já Constantius, vítěz na zemi a na moři a provždy augustus, zdravím mnohokrát svého bratra, krále Šápúra. Blahopřeji ti k tvému blahu jakožto budoucí, budeš–li chtít, přítel, ale žádostivost, stále neoblomnou a svévolně zabíhající do větší šíře, ti důrazně vytýkám. Požaduji Mezopotámii jako svou, a zrovna tak Arménii, a radíš odejmout svěžímu tělu některé údy, aby napříště jeho zdraví spočívalo na pevném základě, čemuž je ovšem spíše třeba se vysmát než to nějakým souhlasem potvrdit. Věz proto pravdu nezastřenou klamným mámením, nýbrž průzračnou, jež se nedá zastrašit žádnými prázdnými hrozbami. Můj paefekt praetoria v domnění, že podniká věc, která je k obecnému prospěchu, zapředl skrze jakési neurozené lidi s tvým vojevůdcem rozhovory o míru, aniž se mne otázal na radu. Neodmítáme ho ani neodmršťujeme, jen ať je uzavřen s důstojnou ctí, aby v ničem rušivě nezasahoval do naší hrdosti a svrchovanosti. Nyní, když se nám mnohonásobně zaskvěly řady úspěšně vykonaných činů – kéž se uši Závisti uklidní! – a když nás po zahubení samozvanců poslouchá celý římský svět, je totiž nejapné a nemoudré vzdávat se toho, co jsme při omezených možnostech v úzkém prostoru Orientu dlouho uchovali neztenčené. Ať prosím ustanou hrozby, které jsou proti nám obvykle namířeny, poněvadž nemůže být sporu o tom, že čas od času bitvy spíše podstupujeme než vyvoláváme nikoli z liknavosti, nýbrž z umírněnosti, a že své vlastnictví bráníme kdykoliv jsme napadeni, s nejstatečnějším duchem dobré vůle, neboť ze zkušenosti i četby víme, že sice římský stát v některých bitvách, ovšem jen zřídka, zakolísal, ale v souhrnu válek neupadl nikdy do horšího stavu.“
(Zdroj: Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

Obrázek
Perská říše za Šápúra II.

Doručením této své odpovědi králi Šápúrovi pak císař pověřil comitu Prospera, tribuna a notaria Spectatuse a řečníka a filozofa Eustathia, žáka slavného novoplatonika Jamblicha a přítele sv. Basila. Císař si samozřejmě přál mír, protože aktuálně hrozila válka s jedním z nejmocnějších germánských kmenů, a Eustathia si vybral zřejmě proto, že v případě selhání jeho prvních dvou hodnostáři mělo snad zapůsobit alespoň jeho řečnické umění.
Ale Šápúr se již rozhodl pro válku, zvláště když mu jeho bývalí nepřátelé z východu slíbili, že se již následující jaro postaví se všemi svými silami pod jeho standarty. Velmi dobře totiž věděl nejenom o „zkaženosti Constantiova dvora“, ale i hrozbě, kterou pro Západ představovali barbaři. Velkou pomoc při plánování a organizování tohoto tažení mu v zimě roku 358 – 359 pak poskytl vysoký římský hodnostář jménem Antoninus, který uprchl do Persie před věřiteli, kteří jej ve spolupráci se státními úředníky přinutili uznat dluhy, které vůči nim vůbec neměl. Velké přízně se mu na perském královském dvoře dostalo obzvláště proto, že prokázal svoji znalost rozmístění římských ozbrojených sil i umístění válečného materiálu a zásob.

Již jako perskému šlechticovi se mu pak dostalo výsady sedávat u králova stolu, kde na hostinách poukazoval na vítězné bitvy Peršanů v nedávné historii, které však nikdy strategicky nevyužili a po nichž se vždy stáhli na vlastní území. Vzbuzoval královy naděje na takové úspěchy i v budoucnosti a poukazoval na to, že se císař Constantius zdržuje s převážnou částí armády a finanční hotovosti v oblasti kolem řeky Dunaje a že Orient ponechal úplně nechráněný. Pak zveličoval svůj přínos pro zdar celého tažení, vybízel krále k rychlé akci a nabádal jej, aby věřil ve svůj úspěch. Doporučoval, aby se Peršané i se svými spojenci nezabývali silnými mezopotamskými pevnostmi, ale nechali je za sebou a postupovali dále do Sýrie, která je velmi bohatá, protože nezažila nepřátelský vpád od doby císaře Galiera [15]. V Sýrii pak měla být nasazena osvědčená taktika obléhat, tzn. obléhat města, dokud se nevzdají. Antoninovy návrhy nakonec Šápúr akceptoval, při jejich realizaci však nastaly určité obtíže… (→359)
Obrázek
Císař Constantius II.


Rok 359
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Válečné akce caesara Juliana proti barbarům
Caesar Julianus se snažil zabezpečit rýnskou hranici před útoky barbarů, a proto v rámci budování nové obranné línie znovu obsadil vypálená města Castra Herculis, Quadriburgium (Qualburg, SRN), Tricensima (Kellen, SRN), Novesium (Neuss, SRN), Bonna (Bonn, SRN), Antennacum (Andernach, SRN) a Vingo (Bingen, SRN), poručil zrekonstruovat jejich hradby a dovézt do nich z Británie obilí. Tribuna Hariobauda vyslal jako posla ke spřátelenému králi Hortariovi s úkolem vyzvědět, co zamýšlejí nepřátelské alamanské kmeny. Poté, co se Hariobaudes ze své mise vrátil a podal zprávu, vyrazil caesar do útoku a s vojskem vtáhl do Mogontiaka (Mohuč, SRN). Zde galský praefekt praetoria Florentius a Severův nástupce generál jezdectva Lupicinus navrhl postavit most, přejít po něm na druhý břeh Rýna a zpustošit alamanské území. To poslední Julianus odmítl s poukazem na to, že se jedná o zemi spřáteleného krále Suomaria. Ostatní alamanští králové svého kolegu Suomaria vyzvali, aby zabránil Římanům v přechodu řeky. Ten však celkem správně konstatoval, že s tím stejně mnoho nenadělá. Proto nepřátelští náčelníci bránili pravý břeh řeky sami – ať šli caesarovi vojáci po levém břehu kamkoliv, vždy byli po pravém břehu sledováni svými alamanskými protivníky.

Juliana tato hra brzo unavila a poručil vybudovat opevněný tábor. Pozdě v noci však některé jeho oddíly ležení opustily, v určité vzdálenosti po proudu překonaly Rýn a na jeho druhém břehu vybudovaly předmostí. Alamanští králové se zatím bezstarostně bavili na hostině, kterou pro ně uspořádal král Hortarius. Když se však rozcházeli, byli napadeni Římany. Náčelníkům se sice podařilo prchnout, ale jejich otroci a sluhové byli dopadeni a pobiti. Barbaři nato zaútočili na předmostí, ale předsunutá římská jednotka je odrazila, což caesarovi Julianovi umožnilo vybudovat most a přejít po něm na druhou stranu.

Protože král Hortarius měl s Římem uzavřeny mírové smlouvy, bylo jeho území ušetřeno; u sousedů však císařští vojáci řádili takovým způsobem, že královští bratři Macrianus a Hariobaudus požádali o mír. Z Rauracu (Kaiser–Augst a Basel–Augst u Basileje, Švýcarsko) přišel král Vadomarius a tvrdil, že se již poddal císaři Constantiovi II., a prosil o mír pro krále Uria, Ursicina a Vestralpa. Protože se však tito náčelníci nedostavili osobně, nebral na to Julianus žádné ohledy a jejich země zpustošil. Teprve když byli ochotni vrátit všechny římské zajatce, uzavřel i s nimi mír, načež odešel zimovat do Parisií (Paříž, Francie).

Smrt generála Barbatia
Účastník alamanských tažení generál pěchoty Barbatio byl neprávem obviněn a odsouzen, načež císař Constantius jej poručil popravit. Barbatiovým nástupcem se stal schopný generál Ursicinus.

Boje s barbary v Podunají
Minulý rok poražení sarmatští Limiganti se rozhodli využít zimy, kdy bylo římské vojsko v táborech, přejít zamrzlý Dunaj a vniknout do Pannonie. Když se „potulovali“ po levém břehu, setkali se u Aciminka (tj. buď Acumincum, nyní Novi Slankamen v Srbsku, nebo Acincum – Aquincum, Budapešť) se samotným císařem Constantiem a požádali jej o osobní jednání. Císař svolil, byl však při schůzce napaden. Po tomto incidentu se Constantius vrátil do Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko), a protože to vyžadovala situace na východní frontě, pokračoval dále do Konstantinopole.

Počátek další římsko–perské války, pád města Amidy
Peršané po celou zimu shromažďovali zbraně, potraviny a vojáky pro plánovaný vpád do východních římských provinci. Císaři Constantiovi II. nezůstaly tyto válečné přípravy utajeny, proto poručil evakuovat venkov a spálit vše, co by mohl nepřítel odvést. Na jaře opravdu vyrazila perská armáda na pochod, prošla kolem Ninive, bez povšimnutí minula těžce opevněné římské pohraniční město Nisibis (Nusaybin, Turecko) a dále pokračovala k vesnici Bebase. Po dobytí tvrzí Reman a Busan se na sto tisíc Peršanů v čele s králem Šapúrem II. objevilo před dvacetitisícovým městem Amidou (Diyarbakir, Turecko), bráněným vojenskou posádkou o síle sedmi legií. Král Šapúr se předváděl a přijel k městským hradbám tak blízko, že mu dovedně vržené kopí roztrhlo oděv (někdy je uváděno, že to byl šíp). To ho přivedlo do stavu zuřivosti a zavelel ke všeobecnému útoku. Město se úporně bránilo, ztráty perské armády narůstaly a vojenské oddíly převelené sem z Galie dokonce podnikly úspěšný noční výpad, při němž pobily mnoho perských šlechticů a satrapů a ohrozily i samotného krále. Amidě chtěl přijít na pomoc generál jezdectva Ursicinus, ale vrchní velitel východní armády Sabinianus, který se bál podstoupit jakékoliv riziko, tento jeho návrh smetl ze stolu.

Po třiasedmdesáti dnech obléhání se Peršanům podařilo pomocí beranu prorazit hradby a vniknout do města. Nikdo nemohl očekávat milost – všechno obyvatelstvo bylo zmasakrováno, velitel obležených „comes“ Aelianus a jemu podřízení tribunové ukřižováni a pouze nemnohým, mezi nimi i historikovi Ammianovi Marcellinovi, se podařilo prchnout. Dobytí Amidy však Šapúr zaplatil třiceti tisíci mrtvými; tyto obrovské ztráty a příchod podzimu ho přinutily ukončit tažení.
Obrázek
Opevnění Amidy

Koncil v Seleukii a Ariminiu
Constantius se rozhodl vyřešit věroučné spory v církvi, a proto svolal církevní koncil. Z hlediska lepší dosažitelnosti jednali biskupové z východu v isaurijské Seleukii na Kalykadnu (Silifke, Turecko) a jejich západní kolegové v italském Ariminiu (Rimini, Itálie). V Ariminiu se přela ariánská menšina (Bůh Syn je Bohu Otci pouze podoben – řecky homoios) s katolickou většinou (Bůh Syn je vůči Bohu Otci soupodstatný – homoúsios) a všichni měli zakázáno město opustit, pokud se nedohodnou s účastníky východního koncilu. V Seleukii bylo odsouzeno mladoariánství (Syn Boží je Bohu Otci v podstatě nepodoben – anomoios), propukly však spory semiariánů (Syn je podoben Otci i co do podstaty – homoiúsios) s radikálními ariány (Syn je Otci podoben jen co do vůle). Oběma církevním shromážděním byl nakonec vnucen kompromis: Bůh Syn je Bohu Otci homoios – rovnající se, podobný i stejný, s čímž nakonec souhlasili i ortodoxní katolíci. Hořkost v nich však přetrvala.

Konstantinopol postaven na roveň Římu
Císař prohlásil Konstantinopol druhým hlavním městem říše a zrovnoprávnil ji s Římem. Konstantinopolského prokonsula povýšil na městského praefekta a místní senát rozšířil ze tří set na dva tisíce členů (podle jiného zdroje však teprve zřídil).






POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):

[1] Constantius II. - Constantius II.(Konstantin), vlastním jménem Flavius Iulius Constantius (* 7. srpna 317 v Ilýrii, zřejmě v Sirmiu – + 3. listopadu 361 v Mopsukrenai, Kilíkie), byl synem Konstatina Velikého a císařem římské říše od roku 337 (na východě) resp. 353 (jako jediný vládce říše) až do roku 361. Začal prosazovat primát křesťanství před ostatními vírami v říši. Po smrti císaře Constantina I. Velikého se říše římské rozdělila mezi jeho tři syny, přičemž Constantius II. Flavius Iulius obdržel východní část říše a Thrákii. Roku 350 byl jeho bratr Constans zabit ve vojenském povstání. Již předtím se Constans zmocnil území svého bratra Constantinuse II. (340), a tak se teď Constantius II. stal pánem celé říše. Svým caesarem nástupcem jmenoval Juliana Apostatu (odpadlík). Constantius zemřel roku 361.

[2] Alamani (taktéž Alemani) - byli původně svazem západogermánských kmenů sídlícím na horním toku Mohanu na území dnešního Německa. Původ tohoto svazu a jeho vztahy s ostatními germánskými kmeny je nejasný. Pod dobu existence římské říše byli velmi útoční a snažili se všemožně napadat provincii Horní Germánii. Do jisté míry následovali Franky, kteří byli prvním germánským kmenovým svazem, jenž zastavil pronikání Římanů na sever od dolního Rýna a následně napadl zmiňovanou provincii.

[3] Arbitio – římský generál („magister militum“, neboli velitel vojska) v letech 354-366 a zároveň konsul.

[4] Silvanus - Claudius Silvanus (? – 7.září 355, Colonia Agrippina) byl římský vojevůdce franského původu, který se v létě roku 355 prohlásil římským císařem. Podle antických pramenů se u moci udržel pouhých 28 dní. Jeho otcem byl franský vojevůdce Bonitus, který byl ve službách císaře Konstantina Velikého a vyznamenal se v bojích proti jeho spoluvladaři Liciniovi. Nevíme, kdy Silvanus zahájil svou vojenskou kariéru, ale již v bitvě u Mursy (351) velel jízdě. Později byl císařem povýšen do hodnosti velitele pěchoty („magister peditum“) a podílel se na potlačení vpádů Germánů.

[5] Ursicinus – římský generál a velitel jízdy („magister equitum“ ) za vlády císaře Konstantia II. Zprávy o něm nám podává historik Ammianus Marcellinus, který byl jako voják roku 353 přidělen do jeho vojska. V roce 354 byl Ursicinus císařem povolán do Antiochie, aby zde předsedal místnímu soudu při politických procesech. Sám se však stal obětí těchto procesů a na rozkaz císaře byl zatčen a převezen do Milána, kde měl být císařem souzen. V roce 355 ale došlo ke vzpouře na rýnské hranici a Ursicinus byl vyslán vzniklou vzpouru velitel Silviina řešit. Zásah byl úspěšný a poté byl velitel převelen do Mezopotámie, aby bránil římské hranici proti perskému vojsku krále Šápura II. Císař jej ale nedokázal náležitě v tomto úkolu podpořit, následkem čehož Ursicinus ztratil Amidu a byl císařem zbaven funkce.

[6] Ammianus Marcellinus – narozen v Antiochii někdy mezi rokem 325 až 330, pravděpodobněji roku 330. Pocházel z Řecka a během svého mládí získal dobré vzdělání. Vstoupil do armády, kde bojoval proti Alamanům a Peršanům. Roku 363 se účastnil císařova tažení do Mezopotámie. Po smrti císaře Juliana (+363) odešel do Říma, kde se věnoval historii a literatuře. Je považován za posledního významného římského historika. Jeho kniha „Rerum gestarum libri“ (Soumrak říše římské) byla vydána v Čechách roku 1975. Rozsáhlé dílo měl celkem 31 knih, ale dochovaly se nám pouze knihy 14 až 31. Autor navazuje na Tacita a začíná svůj děj smrtí císaře Nervy v roce 96 a končí smrtí císaře Valenta (+ 378). Bohužel zachovány máme děje mezi léty 353 až 378. Dílo je velmi ceněno pro svůj objektivní přístup. Na druhou stranu tím, že Marcellinus nepsal ve svém rodném jazyce a používal jisté básnické obraty, tak se některé části stávají nejasné. Ze samotného textu pak lze mezi řádky číst, že autor nebyl nakloněn křesťanství.

[7] Liberius - Papežem zvolen 17.5.352 – zemřel 24.9.366. Délka pontifikátu 14 let, 4 měsíce a 6 dní. Národností Ital z Říma. Liberius je první papež, který nebyl kanonizován, téměř jistě proto, že se podle všeobecného mínění zkompromitoval kacířstvím. Zpočátku projevoval tvrdohlavost, jaká často doprovází slabost charakteru. Později, když byl císařem Konstantinem II. (337-361) zastrašován a poslán do exilu, ustoupil požadavkům Východu a navázal spojení s kacířskými ariány. Směl se pak vrátit do Říma, kde byl zatím zvolen antipapež Felix II. Navzdory pozdějšímu obratu k pravověrnosti zemřel s nadobro pošramocenou pověstí. Z dosavadních výkladů vyplývá jeden zvláště významný fakt. Vlny pronásledování ze strany státu naučily křesťanské komunity, zvláště v samotném Římě, že přízeň státu je nespolehlivá. Proto bylo třeba pevné ruky nějaké autority, a kdo jiný by se hodil lépe než papež? Čím autoritativnější se zdál papežský stolec, tím spíše byla přijímána (po místním odporu) papežská moc jako taková, až nakonec i stát do jisté míry uznal rodící se papežské nároky.

[8] Ariánství či arianismus – jednalo se o christologickou herezi křesťanské víry, která popírala božskou podstatu Ježíše Krista. Název pochází od alexandrijského kněze Areia (lat. Arius, cca 260-336). Ariánství vyznávali především germánské kmeny usazené na území někdejší Západořímské říše a udrželo se u nich až do 7. století. Ariánství bylo odsouzeno již na prvním ekumenickém sněmu v Níkaji roku 325. Na prvním cařihradském (konstantinopolském) koncilu v roce 381 zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici (svatá trojice: otec, syn a duch svatý).

[9] Athanasios - Svatý Atanáš Alexandrijský (řecky Athanasios, polatinštěle Athanasius, počeštěle též Athanáš; asi 295 - 2. května 373) byl jako jáhen sekretářem alexandrijského biskupa Alexandra, po jeho smrti (328) nastoupil na jeho místo. Ještě ve funkci biskupského sekretáře se účastnil 1. nikájského koncilu (325). Atanáš bojoval celý život proti arianismu. Vysloužil si celkem pět vyhnanství (335, 339, 356, 362 a 365). Podařilo se mu prosadit dočasně mír na alexandrijském synodu v roce 362. Snažil se také získat na svou stranu semiariány a smířit se s apolinaristy. V jeho listech Serapionovi se poprvé objevuje diskuze o božství Ducha svatého.

[10] Julianus Apostata - Flavius Claudius Julianus (331 v Konstantinopoli – 26. června 363 poblíž vesnice Maranga u řeky Tigris), známý jako Julianus Apostata (řecky „Odpadlík“) nebo také česky Julián, byl v letech 361 až 363 římským císařem. Byl císařův bratranec, jenž už za života Constantia II. Flavia se osvědčil jako vojevůdce proti Alemanům a Frankům a jako císař zvítězil nad Peršany u Ktesifontu, zemřel v této válce. Byl ovlivněn novoplatonismem a úctou k antické minulosti. Roku 355 Constantiem II. jmenován Caesarem. Roku 360 i s vojskem veřejně odstoupil od Křesťanství. Zemřel na vítězném tažení proti Peršanům roku 363.

[11] Šapúr II. - perský velekrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 309–379. Byl korunován při svém narození v roce 309. Jeho otcem byl král Hormizd II. (vládl 302–309), matkou jedna z královských konkubín, která také za něho v prvních letech vládla spolu se svým druhým mužem Bahrámem Kušanským. Doba Šápúrova panování, se vyznačovala řadou úspěchů ve válkách s římskou říší a etniky na východě, ale také vnitřním neklidem, vyvolaným téměř čtyřicetiletým pronásledováním křesťanů.

[12] Svatý Antonín Veliký - (také Svatý Antonín, Antonín z Egypta, Antonín Eremitský, Antonín Abbás, Ἀββᾶς Ἀντώνιος); (* 251? - † 356) byl křesťanský mnich, opat a poustevník pocházející z Egypta. Pokládá se za zakladatele mnichů poustevníků (asketů), kteří žijí v odříkání. Ve 20 letech se zřekl majetku a žil v poušti. Odtud odcházel jen výjimečně na přání biskupa Atanáše.

[13] Svébové - (též Suebové, Svévové) bylo východogermánské etnikum, které na přelomu letopočtu žilo poblíž Baltského moře. Začátkem letopočtu Římané nazývali Baltské moře Mare Suebicum, podle toho se tehdy všem východogermánským kmenům říkalo Svébové: novější výzkumy však ukazují, že tento pohled je příliš nepřesný. Postupem času se Svébové přesunuli na jihozápad, do míst dnešního Německa. Zde se silně se sblížili s Alamany a často s nimi podnikali válečné výpravy.

[14] Foederati - (latinsky spojenci) byly vojenské jednotky barbarských kmenů, především germánského původu, včleňované na základě smlouvy (foedus) do římské armády. To si vynutily především podmínky v pozdně římském císařství. V té době byla římská říše napadána stále novými barbarskými útočníky, které nebyla schopna zvládnout. Současně trpěla armáda nedostatkem vojáků. Zařazování federátů do římského vojska bylo nouzovým řešením, které v sobě neslo mnohá nebezpečí. Jedním z nich byla silná barbarizace nejen armády, ale celé římské společnosti, neboť Germáni pronikli do různých sfér správního aparátu včetně císařského dvora. Druhé nebezpečí představovala možnost, že se germánští federáti spojí se svými soukmenovci, proti kterým měli bojovat.

[15] Galerius - Gaius Valerius Maximianus - vládce Říše římské v letech 305 - 311. Od roku 293 spoluvladař císaře Diocletiana. Spravoval větší část Balkánského poloostrova a Podunají (Thrákii a Ilýrii, sídlil ve Sirmiu. V letech 297 - 298 bojoval vítězně s Peršany v Arménii. Na východě rozpoutal nelítostné pronásledování křesťanů, ale po čtyřech letech poznal marnost boje. Když umíral, vydal toleranční edikt a vymínil si motlitby za sebe a blaho říše. Roku 306 jmenoval svým nástupcem "augustem" Licinia. Galerius zemřel roku 311.




Zdroje:
• A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
• Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
• Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
• Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“