Dnes se seznámíme se systémem, který je poslední z té „první“ generace Sovětských raketových protiletadlových systémů. Je možná drzost ho srovnávat s S-50, …., ale i když byl jeho vývoj delší, než třeba S-75 a systém byl zaveden později, jeho počátek tam spadá. Minule jsme si řekli, co v Sovětském svazu probíhalo. Po S-25 vznikal systém Dal, v organizaci Lavočkinova OKB. V roce 1957 byl zaveden S-75, mobilní, ale s malým dosahem, „jen“ 30km. Od března 1956, respektive 8.května 1957 probíhal v KB-1 vývoj S-175, jako systému o větším (60km) dosahu a doplňujícího S-75. A požadavky šli dál.
Vývoj systému oficiálně začal opět výnosem ÚV KSSS a Sovětu ministrů SSSR o zahájení vývoje protiletadlového raketového systému S-200.Tento výnos vyšel 4.června 1958 s termínem představení zkušebního exempláře na závodní zkoušky v 3 kvartále 1961. Systém měl mít na cíl o efektivní odrazné ploše letounu Il-28, letící rychlostí 3000km/h výškový dosah 5-35km a dálkový 150km. Na podobný cíl o rychlosti 2000km/h pak 180-200km a velmi rychlé cíle o velikosti Migu-19 pak 80-100km. Pravděpodobnost zničení cíle měla dosáhnout 0,7-0,8. Od počátku byl systém koncipován jako stabilní a jednokanálový.
Za projekt bylo zodpovědné nám známé KB-1 a za raketu OKB-2, v obou případech jejich hlavní konstruktéři, A.A.Raspletin a P.D.Grušin. Krom nich to bylo opět několik konstrukčních kanceláří a výzkumných ústavů, především radioelektronického průmyslu. Naváděcí systém vyvíjelo přímo KB-1, respektive pod něj v lednu 1959 převedený tým B.F.Vysockého a autopilot rakety P.M.Kirillov, který měl podobný osud. Pro vývoj S-200 byla v KB-1 vytvořena skupina pod vedením B..V.Bunkina, později úsek na vývoj RL……
Také raketa měla v OKB-2 speciální tým. Radiozapalovač a kombinovaný zapalovač vyvíjel NII-48 v Leningradě….
Ve prospěch systému pracovaly informace získané ze zkoušek systému Dal a systému A.
Pozemní technické zabezpečení vytvářel CKB-34 v Leningradě a prostředky tankování a práce s palivem v Moskevském GSKB.
Základním problémem byl systém navedení ŘS. Byly rozpracovány dva návrhy. Jednak u S-200 kombinovaný systém s povelovým systémem na první části letu a poloaktivním koncovým navedením a S-200A s poloaktivním na celé části trajektorie letu.
Vývoj jde rychle a první testy jsou plánovány na srpen 1960. 4.července 1959 byl výnosem SM SSSR vybrán koncept S-200A. Byly také změněny dálkové dosahy. Na rychlostní cíle velikosti Il-28 měl být dálkový dosah 90-100km (místo 150), 60-65km na cíl o velikosti Migu-17. Toto snížení jednak umožnilo použít přímo poloaktivní navádění od okamžiku startu, jednak zjednodušení výbavy, nebylo třeba povelového navádění.
Raketa pro systém S-200 dostala označení V-860. Její požadované výkony byly skromnější než raket už zavedeného systému USA Nike Herkules, nebo raket systému Dal, jenže 12.září 1960 je navýšen dosah z 90-100km na 110-120km a podzvukový 160-180. Docíleno toho bylo naváděním na pasivní části letu. Uvodní vzorek rakety V-860 byl hotov 20.prosince 1961.
Konstrukčně byla raketa jako bylo v té době obvyklé dvoustupňová. Čtyři mohutné pomocné startovací motory na TPH tvoří první stupeň rakety. Ty jsou umístněny mezi rozměrnými stabilizátory centrální části o rozpětí 3348mm, která pak tvoří druhý stupeň, letový. Druhý stupeň je poháněn kapalinovým motorem. Startovací motory se od rakety oddělují po skončení jejich činnosti cca 3-4,5 sekundy po startu. Z důvodu snížení zony ohrožené dopady těchto stupňů a její specifikaci byl zvolen pevný úhel startu rakety. Byl vybrán úhel 48 stupňů. Především u letového stupně musel být řešen problém aerodynamického ohřevu rakety při letu vysokou rychlostí. To si vyžádalo množství moderních materiálů a technologií. Jak v konstrukci, tak v technologii zpracování materiálů. Například bylo použito svařování titanu.
Souběžně s raketou V-860 byla v OKB-2 vyvíjena i raketa V-861 s druhým stupněm na TPH a navíc s avionikou postavenou zcela na polovodičové technologii. Tato varianta nebyla dokončena, jelikož zkušenosti s TPH nebyly v Sovětském svazu na takové úrovni. On důvod k tomuto činu byl v podstatě ten, že raketa Nike Herkules byla na TPH v obou stupních. Právě v této době začala být v Sovětském svazu problému TPH věnována pozornost a časem se výsledky dostavily. Pravdou ale je, a není to názor ojedinělý, že v otázkách využití KPH byly Sověti na vysoké úrovni. Motor na KPH druhého stupně s tahem 10t byl vyvíjen v OKB-466 hlavního konstruktéra A.S.Meviusa. Jen tento motor prodělal 266 stendových zkoušek a pro zajímavost 40 v teplotě -50 stupňů celsia a 15 v teplotě +50 stupňů. Napsal bych vám sem, čím byl tento motor poháněn, ale přes všechnu snahu, se mi to nepodařilo přeložit a je to otázka na chemika, což nejsu. Proto alespoň v originále okysličovadlo je kyselina dusičná (to zvládám :) (азотная кислота с добавкой четырехокиси азота) a palivo..no: (триэтиламинксилидин). Teplota ve spalovací komoře dosahovala 2500-3000 stupňů. Což je hodně. Motor byl s otevřeným pracovním cyklem a rozběh turbíny zajišťoval pyronáboj.
Problémem byla také dodávka elektrické energie. Jednak byla doba letu dost vysoká, jednak základ elektroniky systému pochopitelně tvořily elektronek a to něco spotřebuje. Polovodiče byly v počátcích, i když už používané. Jako zdroj energie byl obvykle (třeba S-75) používán turbogenerátor poháněný vyvíječem plynu, u V-860 byl později použita turbína poháněná palivem motoru.
Byly plánovány rozsáhlé zkoušky a prototypové dílny OKB-2 nebyly schopny vyrobit takové množství velkých ŘS, především rozměrných dílů konstrukce. Řešením bylo zavedení výroby v závodě č272 v Leningradě, jenž vyráběl jednak lehká letadla a vrtulníky (výrobky Jakovlevovy konstrukční kanceláře), ale i ŘS V-750 a V-755 pro systém S-75. V roce 1960, se v něm tedy začaly vyrábět i rakety V-860.
Naváděcí souprava byla jak jsme si řekli poloaktivní, zvláštností bylo to, že měla větší rozsah frekvencí a na tu „svou“ danou frekvencí „svého“ naváděcího radaru, se soustava ladila až v předstartovní přípravě rakety. Tím se zajišťovala přesnost a odolnost proti rušení. Naváděcí hlavička nesla označení 5G22.
V návrhu se doplňovaly také pozemní systémy. Bylo vyvíjeno velitelské stanoviště, radiolokátor navedení raket. Od počátku se uvažovalo z výkonným počítačem. Radiolokátor měl délku nosné vlny 4,5cm. Měl tvarem paprsku, svou frekvencí, použitím táhlé vlny a provozem mít velmi vysokou odolnost proti aktivnímu rušení.
Odpalovací zařízení, kterých mělo být v palebném postavení šest, dostalo označení CM-99 5P72 (později modernizované CM-99A). První vzorek byl hotov v létě 1960. Pro dopravu raket na OZ byl vyvíjen automobilový přepravně nabíjecí přepravník 5JU24. Konstrukce jak vozidla tak OZ byly principielně podobny zvětšeným prostředkům systému S-75. Byl vypracováván i návrh palebných i technických pozic palebného oddílu.
První pokusný start na polygonu A. ten byl v Kazachstánu západně od jezera Balchaš. Bylo 27.července 1960. byl to ale test provizorní konfigurace. V podstatě úvodní test projektu. První let V-860 s pracujícím druhým stupněm proběhl 27.prosince 1960 a byl to čtvrtý start, jenže, pořád to byla střela jednoduchého provedení. Problém byl v čem jiném, než v poloaktivní hlavičce. Vývoj byl velmi podobný tomu, který jsme si popsaly při vývoji systému 2K12 Kub, respektive jeho rakety. Systém byl nový, a to ještě měl být velmi výkonný.
Na zkoušky byla použita provizorní aparatura přestavěná z existujících prostředků, aby mohly pokračovat zkoušky raket. První maketa naváděcí soustava rakety byla hotova 24.dubna 1961. Mezitím se zrodil zajímavý nápad. Naváděcí hlavici použít při zkouškách vícenásobně a zachránit ji na padáku. Nakonec se to nerealizovalo.
31.srpna 1961 konstatovala kontrolní komise pro výzbroj: “O průběhu prací na Systému-200 musíme s hlubokým rozhořčením konstatovat, že na systému dochází k velkým skluzům termínů: Není vyrobena naváděcí RL stanice, bylo provedeno jen 15 startu ŘS bez vnitřního vybavení, nebyla zabezpečena příprava na sériovou výrobu a dodávky autopilota, naváděcí soustavy ani vlastní V-860………“
Problém byl i radom naváděcí soustavy rakety. Podobně jako u rakety systému Kub, případně prvních Sovětských poloaktivních leteckých raket K-8M. Zkoušely se plastové, keramické.. Každopádně z důvody elektromagnetických vlastností musel být použit radom ne příliš vhodného aerodynamického tvaru, který měl negativní vliv na aerodynamický odpor. Změněno bylo palivo motorů prvního stupně. Upravená rakety nesla označení V-860P Probíhal také vývoj radiozapalovače pro raketu. Ten byl dvoukanálový a zkoušky probíhaly mimo jiné zajímavým způsobem. Na polygonu byla postavena dřevěná věž na jejímž vrcholu byl radiozapalovač umístněn. Zkoušky pak probíhaly při průletu letounu Mig-15 v různých směrech a vzdálenosti. Chtělo to velmi dobrého pilota.
V květnu 1962 byly konečně ukončeny naváděcího radiolokátoru a začaly jeho zkoušky na startovací pozici. 1.června 1962 začaly první zkoušky samonaváděcí soustavy na nasvícený cíl. Úkolem bylo cíl sledovat, ale nebyl funkční autopilot. Cílem byly koutové odražeče. V červenci a srpnu proběhli tři úspěšné testy (dva imitované cíle a 31.srpna Jak-25RVM). Zkoušky probíhaly dál a úspěšně, jenže pomalu. Nebylo dostatek naváděcích hlaviček. Výroba probíhala pomalu a byla značná poruchovost. Aby byl dokončen vývoj rakety, probíhaly v tomto období i starty raket bez naváděcí soustavy. V této situaci dal A.A.Raspletin příkaz k vývoji nové verze samonaváděcí soustavy, která bude víc vhodná k velkoseriové výrobě. Byla sestavena z jednotlivých bloků, což bylo i pro nasazení vhodnější. Označení 5G23. Zkoušky probíhaly pomalu dál. Chybovalo lecos, ale pracovalo se dál. Od června 1963 už byl používán dvoukanálový radiozapalovač 5E24….
Anténa poloaktivní naváděcí soustavy pod radomem
V únoru 1964 po ukončení 92 zkušebních startů byly konečně zahájeny státní zkoušky systému S-200. Při 94. startu byl zasažen Tu-16 na vzdálenost 113km ve výšce 10km. Byl to první letoun sestřelený v Sovětském svazu na vzdálenost víc jak 100km. Následujícím cílem byl Mig-19 v nadzvukovém letu 80km daleko. Při 106. startu byl zasažen terč ve vzdálenosti 177km a výšce větší jak 25km. Zkoušky probíhaly uspokojivě, prakticky bez závad. K jedné z mála došlo v květnu 1965 při 155, startu. Cílem měla být střela KRM. Podle plánu měl cíl letět ve výšce 25-26km rychlostí 950m/s (M cca 3,4). Jenže v okamžiku odpálení cíl z důvodů chyby regulace motoru začal zrychlovat a mžiku byl na výšce 33km a na „tachecu“ 1300m/s (M cca 4,65). Za tímhle se nemělo smyslu honit a obsluha raketu zlikvidovala. V říjnu při 171 startu byl přímým zásahem zničen Mig-19 se systémem aktivního rušení. V prosinci začaly zkoušky nové naváděcí soustavy, ale z počátku ne zcela úspěšně. V říjnu 1966 ale bylo už vše jinak a nová hlavička plnila úkoly. V průběhu státních zkoušek proběhlo 122 startu (8 s novou soustavou) Bylo sestřeleno 38 letadel (Tu-16, Mig-15, Mig-19 a raket KRM) 5 jich bylo sestřeleno raketou vez bojové nálože přímým zásahem. Výsledky střeleb byly dobré, ale co se projevilo, byly problémy s raketami a naváděcími soustavami dodanými na polygon. Často musely být opraveny, stalo se, že vnitřní zařízení bylo poškozeno výpary kyseliny dusičné z netěsnící soustavy. 27. ledna dokonce explodovaly dva startovací stupně.. Takže sice dobré výsledky, ale bylo co zlepšovat.
22.února 1967 byl výnosem ÚV KSSS a SM Sovětského svazu systém S-200, který mezitím dostal jméno Angara do výzbroje armády Sovětského svazu. Může se zdát, že je to pozdě, ono je to cca 3 roky po původních plánech, ale vzhledem ke složitosti systému to tak zlé asi nebylo. I když pochopitelně systém S-200 putoval k vojskům PVOS tak byl systém ve výzbroji i PVO pozemních vojsk. Vzhledem k tomu, že je to systém který není mobilní, je to zajímavé, ale asi fakt. Vznikl tak asi nejvýkonnější protiletadlový raketový systém. Poloaktivní naváděcí soustava byla dobrá volba. Stálo to ale dost problémů a potíží a podobně jako u systému Kub i zdržení. Je možné, že právě S-200 stála život A.A.Raspletina. Ten umírá nedlouho po jeho zavedení 8.března 1967 ve věku 59.let. Pravděpodobně právě psychické i fyzické vypětí spojené s vyvrcholením S-200 bylo příčinou jeho náhlé smrti. Jeho místo zaplnil B.V.Bunkin. Jméno Alexandra Andrejeviče Raspletina nese dnes potomek KB-1 NPO Almaz.
Расплетин Александр Андреевич
Základní jednotkou systému S-200 Angara byl pluk, v jehož stavu byly 3-5 palebné oddíly, technický oddíl, jednotka řízení a zabezpečení a také brigáda spol. velení systémů S-200, S-75 a S-125. První jednotkou S-200 byla 79. protiletadlová raketová brigáda Jaroslavovské skupiny PVO s bojovou pohotovostí v srpnu 1967. V jeho sestavě byly tři oddíly S-75 a pět baterií S-200. Rozmístňování systému bylo ukončeno 1973-74 rozmístněním jednotek v oblasti Voroněže a Rjazaně.
Později došlo ke změně nasazení. Začaly být budovány jednotky, kde do systému začaly být vřazeny systémy S-125 a počet baterií S-200 byl snížen na 2-3. To jednak zvýšilo obranu proti nízkoletícím cílům a umožnilo rozmístnit systém S-200 na více místech území a tím výrazně zvýšit odolnost systému.
Informace o cílech RL navedení ŘS dostával od přehledových RL PVOS. Převážně RL P-80 a radiovýškoměrů RPV-13. V případě umístnění RL prostředků v nepříznivých meteorologických podmínkách byly prostředky umístněny pod kulovitými kryty.
V palebném oddílu je kabina radiolokátoru nasvícení cíle s anténním systémem radaru 5N62 (K-1) (hmotnost 36t), přístrojová kabina (K-2) a kabina řízení odpalovacích zařízení (K-3), potřebné zdroje energie (5E97). Tyto prostředky jsou umístněny na kolovém podvozku s možností jeho tažení obvyklými nákladními vozidly, obvykle Kraz-255. Šest odpalovacích zařízení oddílu 5P72 (hmotnost v palebné pozici je 16t) a dvanáct přepravně nabíjecích vozidel 5Ju24 s ŘS. Tyto nabíjecí vozidla byla v typickém palebném postavení v úkrytu ve vzdálenosti cca 40 od OZ s tím, že mohli nacouvat k OZ a provést přebití. V okolí Leningradu byly pro použití S-200 přestavěny pozice systému Dal (viz můj článek „nerealizované systémy“) a v tom případě bylo zachováno členění převzaté.
Tipické postavení palebného oddílu
Vlastní (od pokusných střel se mírně lišící) ŘS V-860P (voj označení 5V21) se skládá z úseku z aerodynamického krytu antény naváděcí soustavy o délce 1793mm. Druhý úsek o délce 1085mm obsahuje bloky naváděcí soustavy, autopilot, zapalovač.. třetí úsek o délce 1270mm obsahuje bojovou část, zdroje energie, čtvrtý úsek 2440mm dlouhý obsahuje nádrže pohonných hmot (paliva), pátý opět nádrže pohonných hmot (okysličovadlo), hydraulické systémy… Délka 2104mm. Poslední je šestý úsek o délce 752mm a ten obsahuje motor letového stupně. Celý trup ŘS je pokryt materiálem odolávajícím tepelnému namáhání.
Stabilizátory mají rozpětí 2610mm a úhel šípovitosti 75 stupňů. Jejich délka je 4857mm. První stupeň tvoří čtyři startovací motory. Byly používány dvě verze 5S25 a novější 5S58. Trysky motorů jsou odkloněny od podélné osy, z důvodu menšího zatížení prostoru OZ. V okamžiku jejích odhození má ŘS rychlost 650m/s (M=2). Právě pro plynulé oddělení mají startovací motory nesymetrický aerodynamický kryt. Zona dopadu vyhořelých startovacích motorů je do 4km od OZ.
Bojová náplň 2B14Š o hmotnosti 217kg obsahuje 87,6-91kg výbušniny a 37000 kulovitých střepin (21000 po 3,5g a 16000 po 2g). Úhel směrového výbuchu je 120 stupňů.
Předstartovní příprava začíná tím, že z radiolokátoru jsou předány data na odpalovací zařízení a to je nasměrováno na cíl. Poté dojde k naladění naváděcí soustavy na frekvenci naváděcího RL. Poté jsou naváděcí soustavě poslána data o směru, dálce a rychlosti cíle a hlavička začne vyhledávat nasvícený cíl. Doba hotovosti k palbě může trvat 1,5 minuty. Pokud v průběhu letu dojde k přerušení nasvícení cíle na čas větší jak 5 sekund, naváděcí soustava se znovu snaží najít zadaný cíl. Po dobu 5ti sekund ho hledá uzkým paprskem a pokud se to nepodaří, přejde na široký 30ti stupňový paprsek. Pokud cíl najde, pokračuje v přepadu. Pokud nikoli, případně cíl mine dojde k autodestrukci. Je to velmi důležité, jelikož raketa má opravdu velký dolet (po balistické dráze by to jistě bylo několik set kilometrů) a má značnou hmotnost a účinnost tříštivé nálože. Před autodestrukcí dojde k povelu „prudce nahoru“. Cílem je, aby k destrukci došlo co nejvýš, především aby nebyly ohroženy pozemní cíle. K autodestrukci pak dochází na vrcholu balistické křivky.
Ve výbavě S-200 se poprvé v sovětském svazu poprvé objevil digitální počítač „Plamja“. V modernizovaných verzích pak systémy velení a řízení Sněž a Bajkal.
Brzy se systém dočkal modernizace. V podstatě již v době jeho zavedení do výzbroje. Zadáním bylo zvýšení odolnosti proti prostředkům REB. Nový byl radiozapalovač. Pro zkoušky byly použity cíle, které měly ve výbavě různé systémy rušení. Byla zkoušena varianta navedení na cíl se zachycením až v průběhu letu po startu. Zvýšily se výkony, dákový dosah na 180km a minimální výška cíle 500m. Nová raketa dostala označení V-860PV (5V21B). Modernizovány byly elektronické systémy pozemních zařízení.
Systém dostal označení S-200V Vega a byl zaveden do výzbroje v roce 1969
Pro systém takového dosahu bylo nutné ho zařadit do systému automatického řízení a velení. Byl modernizován systém ASURK-1M na verzi MA. Spolupracoval se Systémy S-75.S-125 a nově S-200. Systémy velení byly vzhledem k dosahu systému schopny řídit i spolupráci systému Vektor2 spolupracujícím s stíhacím letectvem. Postupně byl zaveden systém Sněř (5S99M) a modernizovaná SněžM(5S99M-1) které byly později schopné spolupracovat s nejmodernějšími systémy S-200V, S-200D, S-300P, S-75M-4, S-125M-2…… Ale to jsme předběhly.
Modernizace systému S-200V nebyla také daleko, začalo se v roce 1970. Jednak byla vyvinuta nová raketa V-880 (5V28). Její hlavní změnou byl větší výkon, modernější technologie a materiály. Modernizovaný systém mohl spolupracovat nejen s ŘS V-880, ale i staršími V-860P a V-860PM. Krom toho byla vyvinuta V-880N, což byla raketa, která má místo tříštivé bojové části speciální, čti jadernou (25kt??). Modernizovány byly opět prostředky elektronické výbavy. Systém umožňoval řídit více typů raket současně u jedné palebné jednotky. Státní zkoušky rakety V-880 proběhly v roce 1969. Výkon systému se zvedl na dálkový dosah 240km, výškový dosah 0,4km až 40km a max rychlost cíle byla 4300km. V případě postřelování pomalejšího cíle, letadla (typicky letoun včasné výstrahy, tankovací…) byl dálkový dosah 255km. Varianta byla přijata do výzbroje pod označením S-200M Vega-M. Zdroje se různí kdy, ale někdy v roce 1972-3?
Další modernizace proběhla v osmdesátých letech, i když byla zahájena dřív. Oficiální zadání bylo dáno v roce 1981. Byla to nejzásadnější modernizace všeho technického vybavení systému. Test systému začal v roce 1983 a systém byl přijat do výzbroje v roce 1987 pod označením S-200D Dubna. Součástí se stala nová verze rakety V-880M (5V28M). Zcela nová byla výbava rakety. Nové bylo vybavení kabiny řízení startu K-3D. Modernizované byly odpalovací zařízení 5P71D. Výsledkem byl dosah zvýšený na 300km. Z toho důvodu musela mít raketa větší výkon zdrojů. V té době již byly ve výzbroji systémy S-300P a použitá technologie odpovídá tomuto systému. Sériová výroba začala až koncem osmdesátých let a z toho důvodu systémů Dubna není mnoho a pravděpodobně jen na území dnešní Ruské federace.
Systém byl odpočatku rozmistňovám na nejdůležitějších místech SSSR. Jednak v okolí velkých aglomerací, jednak v okolí velkých vojenských objektů. První a největší základny byly v okolí Leningradu a Kolského poloostrova kde pokrýval základny v Severomorsku, základny jaderných ponorek Severní flotily SSSR… Podobně to bylo v okolí Krymu, v Kazachstámu kde byly velké polygony a MBŘS. Pochopitelně okolí Moskvy a všech velkých měst. Velké uskupení bylo v okolí Vladivostoku, Kamčatce a v Primorskom. V době nejvyšší slávy komplexu, koncem 80tých let bylo podle západních údajů ve výzbroji až 2030 OZ, tj cca 330 baterií těchto ŘS. Po rozpadu sovětského svazu zůstaly některé na území samostatných republik. Především Ukrajiny v okolí Kyjeva a Krymu. Právě díky Ukrajincům nad Černým mořem také došlo 4.10.2001 k maléru, kdy byl omylem sestřelen dopraví Tu-154 Sibir Airlines letící na lince Tel Aviv – Novorossijsk a zahynulo při tom 66 cestujících a 12 členů posádky. Raketa která byla odpálena na cvičný cíl ve vzdálenosti 60km si vybrala omylem nasvícený Tupolev letící ve vzdálenosti 238km. Bohužel obsluha to ignorovala a zřejmě jejím lajdáctvím ke katastrofě došlo.
V Uzbekistánu slouží s Ruskou obsluhou. V součastné době se postupně počty základen snižují. V Rusku byly vyřazeny systémy S-200 a S-200V. Bále slouží S-200M a S-200D i když jsou pomalu nahrazovány systémem S-300PM, S-300PMU-2 a nově S-400. Je ale pravděpodobné, že ještě nějakou dobu sloužit budou.
Hlavními protivníky systému byly strategické letouny, průzkumné. Letouny včastné výstraho a tpd. Jejich instalace udělala definitivní konec pokusům USA nakukovat na území SSSR pomocí letounů SR-71,RC-135.. Ale i ŘS jako například hojně užívána AGM-28 Houd Dog…Výkony ŘS umožňují její nasazení i proti balistických raket do úrovně krátkého dosahu, ale jelikož tyto systémy jsou rozmístněny ve vnitrozemí, je to spíš možnost okrajová. V letech 1973-74 probíhaly zkoušky systému proti balistickým raketám. Probíhaly na polygonu Sary-Šagan a neunikly pozornosti průzkumu USA a vzápětí přišly na přetřes, jelikož byly považovány za zkoušky protiraketového systému. To bylo citlivé téma díky smlouvě o omezení PRO z roku 1972 a i když se asi nejednalo o porušení smlouvy, byly zastaveny.
Export systému nebyl nikterak divoký. S-200 byl považován za tajný. Jeho parametry nebyly zveřejněny. O systému pochopitelně Západ věděl, už kvůli družicovému průzkumu, ale na rozdíl od raket systému Dal, rakety systému S-200 nebyly nikdy představeny na žádné přehlídce. Změna nastala v roce 1982, kdy bylo rozhodnuto o umístnění systému S-200M Vega-M v Sýrii. Tyto dva pluky byly spolu s 96 ŘS V-880 (5V28) rozmístněny v roce 1983 na dvou místech Sýrie. Našel sem údaj, že v roce 1983 byl raketou postřelován E-2C na vzdálenost 150km, ale je to asi hloupost. V roce 1984 byl systém již obsluhován Syrskou obsluhou. Právě umístnění v Sýrii dalo vzniknout exportní variantě S-200VE Vega E a začal být nabízen do zahraničí. Pro systém byla vytvořena verze rakety V-880E (5V28E). Elektronická výbava je také jiná. Bude se pravděpodobně lišit, ale těžko říci jak a v čem i podle toho kam byl dodáván. Systém začal být exportován do států Varšavské smlouvy Bulharsko, Maďarsko (2 baterie), NDR (6 barerií), Polsko (Ti systém modernizují a hodlají ho používat do roku 2012) a do bývalého Československa. Krom těchto států byl systém prodám Libyi, Indii a v roce 1992 Iránu (2 baterie) a v roce 1987 do Severní Koreje. V roce 1993 byla asi jedna baterie dodána Alžírsku.
V Československu byl systém rozmístňován od roku 1985 v Pražské PVO. Tři baterie byly rozmístněny v Dobříší (poslední dobou omílaný Klondajk) Byla to 71. protiletadlová raketová brigáda a v jejím stavu 17., 18. a 19. protiletadlový raketový oddíl Dobříš a později v roce 1989 byly dva oddíly (9. a 10.) rozmístněny v Rosicích u Brna. Systém S-200VE Vega byl z naší armády ale velmi brzy vyřazen někdy v polovině devadesátých let.
V kodu NATO systém nese označení SA-5 Gammon.
TTD systému S-200
Verze…………………………………......S-200 Angara/S-200V Vega/S-200D Dubna
Rok zavedení do výzbroje:………..…..1967/1973/1988
Maximální výškový dosah:………….... 40/40/40km
Minimální výškový dosah:……………….0,5/0,5/0,3km
Max dálkový dosah:……………………...180/240/300km
Min dálkový dosah:……………………..........17km
Maximální rychlost cíle:………………...3600/4300km/h
Množství postřelovaných cílů:…………..........1
Množství Střel naváděných součastně……..2-3
Délka ŘS:…………………………...............10600-10800 mm podle verze
Startová hmotnost…………………...........7100 - 8000 kg
Max rychlost ŘS:……………………….........1000 - 1200 m/s
Jako na základě prakticky všech raket PVOS, bylo i na základě ŘS V-860 i V-880 bylo postaveno několik pokusných verzí a cvičných cílů.
Doporučuji se podívat na stránky http://www.s-200.de/ je tam spousta fotek a pro toho kdo umí alespoň odhadnout většinu z němčiny i informací. Především o verzi S-200VE. A pokud vás zajímá něco o naší historii S-200, tak mrkněte na stránky http://brdy.unas.cz/mista/m_klondajk/m_klondajk_p.htm
při psaní článku jsem vycházel pouze z internetu a doufám, že jsem zde napsal co nejméně bludů.
Naváděcí radiolokátor 5N62 na kabině K-1
Raketa na odpalovacím zařízení 5P72
Rakety systému S-200 na odpalovacím zařízení. V popředí je vidět do útrob rakety, bohužel ne v detailu
Nabíjení OZ 5P72 přepravníkem 5Ju24. V pozadí je vidět úkryty, kde jsou rakety na přepravnících umístněny
ŘS po nabití na OZ. Přepravní a nabíjecí vozidlo 5Ju24je již prázdné
Zodolněné úkraty ŘS na palebném postavení, odtud jsou nabíjeny na OZ
Pohled na motory rakety V-880 na nabíjecím vozidle v krytu palebného postavení
5T82 dopravník raket do palebného oddílu z kterého jsou přebity na nabíjecí vozidlo a umístněny v úkrytu
Vnitro kabiny operátorů K-2
Start ŘS Systému 200
Palebný oddíl v akci při cvičných střelbách
Zima jak v Rusku
Děkuji za pozoznost, pokud jste to vydrželi dofčil
redboy
. Takže mě nezbejvá nic jinýho než překládat. Jenže těch stránek sou desítky, ne jen PVO.ru
samozřejmě promiň, to je to, když člověk nečte pořádně.
